3 odrůdy x 3 země původu ve slepé ochutnávce

Minulý týden proběhlo další setkání nad víny v podobě malé degustace u nás doma. Tentokrát se tématem stala vína tří různých odrůd a ze tří zemí původu degustovaná naslepo, respektive pouze se znalostí odrůdy. Ve sklenkách postupně skončil Ryzlink rýnský, Sauvignon Blanc a Chardonnay vždy původem v Čechách či na Moravě, ve Francii a v Chile. Tak trochu jsem navázal na jeden starší degustační souboj, ale mírně jej upravil. V každém setu měl tedy degustující možnost odhadovat, z jaké tak země víno pochází, na závěr jsem spočítal i nějaké ty statistiky úspěšnosti. Hlasitá debata nebyla zapovězena a vyloženě jsem se těšil na „tohle musí byt z Chile, protože…“. Docela to fungovalo a myslím, že byla i zábava, byť to musí posoudit jiní. Na zahřátí přišel ale ještě jeden „slepý pokus“…

Postupně jsem naservíroval jakostní Ryzlink Rýnský 2007 od Lahoferu (vinice U Hájku) a základní alsaský Riesling 2007 od Beblenheimu a dotaz zněl, zda jde o stejnou odrůdu (a případně i ročník). Už zde se ukázalo, že (složitější) zbytek degustace bude nejspíš švanda, stejnou odrůdu tipoval málokdo. Lahofer je lehčí květinový typ ryzlinku, jemný, medový a lipový, pěkně pitelný, byť pro mne trochu postrádá výraznější svěžest. Beblenheim je taktéž lehčí styl, o kus jednodušší než Lahofer, s pěknou kyselinkou a dobře pitelný, ovšem před pár měsíci byl znatelně lepší a začíná upadat.

První kolo souboje zemí a odrůd obstaral Riesling. Za domácí vína nastoupilo Žernosecké vinařství a jejich Ryzlink rýnský 2007 pozdní sběr z Velké Vendule. Víno velmi voňavé, květinové, bohatší do lehce candy tónů, krásně suché, mladičké, čisté a delší. Velmi dobře udělané, ale chce ještě ležet. Původ v ČR tipují 3 z 11 účastníků. Druhé víno je Chile, konkrétně Anakena a Single Vineyard Riesling 2006 z Maulle Valley. Intenzivní a sladší vůně, přezrálé až tropické ovoce, lehce klasické petrolejové tóny, povedené. I v chuti velmi intenzivní, znatelná lipovina, fajn kyselinka a slušně dlouhé, celkově velmi pěkné. Jen naprosto nechápu, kde se tu najednou berou odrůdové znaky, když ještě nedávno bych si u totožné vína skoro vsadil na Sauvignon. Zvláštní. Chile tipují opět tři degustující. A na závěr Francie v podobě Riesling Classique 2005 z legendárního alsaského vinařství Trimbach. Ve vůni velmi sevřené, lehká zatuchlinka a někteří tipují i korek (víno bylo pod plastem, ale sám bych si na korkovou vadu vsadil), jemně petrolejové tóny. Chce dýchat a to hodně, zbyteček později se projevuje o kus zajímavěji a komplikovaněji, ale stále je tu náznak nějaké vady. V chuti krásně suché, opět petrolej, krásná struktura a příjemná délka, hodně dobře udělaný ryzlink. Ale nadšení se nedostavuje, byť i tenhle jejich základ si mne dříve opakovaně získal. Francii tipují dva účastníci. U ryzlinků tedy úspěšnost nijak velká.

Do druhého kalu nastupuje Sauvignon Blanc. Jako první přichází Chile, vinařství Errazuriz a jejich Estate Sauvignon Blanc 2007 z Casablanca Valley. Velmi intenzivní vůně, živé a svěží, kupa rybízového listí a angreštu. A ve stejném stylu pokračuje i chuť, živá a svěží s pěknou kyselinou, dostatečně dlouhá s jemně „karamelově připálenou“ dochutí, ale celkově dost nad tím, co si běžně představím pod Chile. Správně zemi původu ovšem tipuje 7 z 11. Jako druhá se nalévá Francie, Sanccerre 2007 z produkce vinařství Francois Crochet. Víno svěží, čisté a minerální, aromatika nijak přestřelená, spíše jemnější až možná nevýrazná. Totéž se opakuje i v chuti, projev je velice svěží, víno je postaveno na krásné kyselince, je čisté, docela dlouhé a jemně elegantní, ovšem možná až trochu nedůrazné. Pamatuji si ho o něco expresivnější. Francii tipuje pouze jeden účastník. Vzorkem posledním je Morava v podání Františka Mádla, jde o Sauvignon 2005 pozdní sběr z vinice Přední hora ve Velkých Bílovicích. Zdaleka nejhlubší barva i koncentrace, víno voní až kandovaným ovocem a medem, je nazrálejší, intenzivní, tipuji vliv sudu a nejspíš bylo dlouho na kvasnicích. V chuti ovšem krásně suché s dotykem sladkého ovoce, plnější a delší. Typický Sauvignon z velkopavlovicka je to stěží, ale víno rozhodně zajímavé. Původ na Moravě tipuje jeden člověk.

Kolo poslední patří Chardonnay. Jako první opět Chile, Errazuriz a jejich Estate Chardonnay 2007 z Casablanca Valley. Svěží, tropické ovoce, velmi decentní náznak sudu a takové je víno i v chuti, dobře pitelné, čisté a výborně připravené Chardonnay s opět lehce karamelovou dochutí. Chile znovu tipuje sedm z jedenácti. Za Francii bojuje Domaine Thierry Laffay se základním Chablis 2006. Víno je to svěží, lehkého stylu, poněkud řidší byť i díky tomu snadno pitelné, každopádně mne trochu nudí. Možná potřebuje čas na rozdýchání nebo něco, na rozdíl od ostatních vím, že jde o Chablis a snažím se mu dát druhou a třetí šanci, ale prostě neoslovuje. Francii tipují tři účastníci. A nakonec Morava v podobě vinařství Reisten a jejich Chardonnay 2006 pozdní sběr z trati Valtická. Dost koncentrovaná a bohatá vůně, máslová, krémová ovocitost, nejspíš dobu na kvasnicích. Hutnější, ale vlastně docela přímočaré, dal bych tomu čas se opravdu rozvinout. Krásně suché čisté v chuti, plnější, citrusová ovocitost, délka a styl. Zatím mladé a trochu líbivější, nechat vyzrát! Moravu tipují čtyři z jedenácti. A tohle víno chci domů v počtu více než jedné lahve pro pokusy v letech následujících. U Chardonnay úspěšnost v tipování země původu nejvyšší.

Výsledek experimentu? Zažitá klišé o Chile či Moravě nemusí vždy platit a tipnout si místo původu vína není žádná sranda! A Morava umí produkovat fascinující vína. A to, na jeden večer s pár lahvemi, nejsou špatná zjištění :o) Jo a taky už definitivně vím, že potřebujeme větší obývák :o) Proběhl i pokus o párování s rybou, původně se měla stejná ryba (syrový losos a jen lehce upravená Viktorka s koriandrem) testovat jak s Ryzlinkem tak s Chardonnay, ale tohle nějak nevyšlo a vše zmizlo u jednoho vína. Inu třeba příště s nějakým podobným experimentem… Zobraz celý článek →

Ryzlink a ryzlinkoveltlín

Dneska tu měl být reportek z jedné degustace co proběhla minulý týden, který jsem sepsal o víkendu ve vlaku. Bohužel soubor z nějakého důvodu nejde přečíst, asi budu muset klepat notebookem a simulovat pražce. A nebo to napsat znovu, což je dost opruz a mnohem pravděpodobněji se na to vykašlu. Zlepšuji si náladu ryzlinkem, konkrétně jednou z nejlevnějších lahví v nabídce Riesling & Co. S jejich víny z Burgundska a dalších oblastí mám trochu problém (vína za “rozumnou cenu” vzhledem k apelaci, často ale kvalita bohužel odpovídá), ovšem ve vínech z Německa jsou velmi silní a jimi dovážené ryzlinky jsou obvykle více než fajn. Do sklenky jsem nalil kousek z největší vinařské oblasti Neměcka, Rýnsko-Hesenska, od vinařství Grobe, základní suchý Qualitätswein (jakostní) Riesling 2006.

O vinařství praví web dovozce: „V obci Westhofen bylo toto vinařství založeno okolo roku 1625. Od roku 1763 jej vlastní rodina Groebe, která má ve znaku štít s křížem Sv. Ondřeje. Pěstuje se zde na 60% vinic Riesling, dále Wiesburgunder (Pinot Blanc) a Silvaner. Vinařství je velmi ekologicky orientováno, a proto je členem prestižní společnosti „Association for Ecofriendly Viniculture e.V“. Díky pozorné péči o vinice i sklep se pyšní jejich špičková vína kategorií „Grosses Gewächs“, obdoby francouzských „Grand Cru““ a já protentokrát více nezjišťuji, byť víno jako takové napovídá, že producent to bude dost zajímavý (a já ho hodlám prochutnat pořádně). Klasická hnědá pistole, kovová záklopka, plný kvalitní korek a fajn viněta. Hlubší zlatavá barva a vůně tak klasicky a německy ryzlinková, že slintám a hloupě se usmívám. Intenzivní, hutnější a zralejší s decentním náznakem barev a laků, medové, minerální, svěží. V chuti krásně suché, kupa kyselin, taková ta úžasná kombinace koncentrovanosti a plnosti při zároveň vlastně lehkém a snadno pitelném víně. Bylinkové tóny, vyvážená chuť, slušná délka. Prostě ryzlink na první pohled a v podobě, co mne baví. Nic komplikovaného, spíše přímočaré a cena 180,- Kč adekvátní zážitku. A můžete ho pít jen tak, nebo úplně v pohodě třeba k vepřovému řízku s bramborovým salátem, tohle víno je univerzální :o) Ostatně jako každý slušný ryzlink.

Vzpomněl jsem si na jiný ryzlink z doby nedávné, byl to dárek od pana Cuketky z jeho cesty s Vinografem na senzorické zkoušky a do Rakouska. Weinrieder Riesling 2007 Bockgärten z oblasti Weinviertel. Producent není žádný amatér, na webu se pyšní kupou ocenění a bodů z různých časopisů, ale tohle víno by mne k dalšímu nákupu nenalákalo. Bledší, zelenkavá barva. Velmi svěží vůně, slinosbíhavá, květinová, kořenitější tóny s vyšší teplotou, lehce muškátové vůně. Suché v chuti, hezká kyselina, první dojem velmi lehký, ale po chvilce víno nastoupí docela intenzivně, slušná dochuť. Štavnatá, svěží a dobře pitelná záležitost. Bohužel to chutná tak, jak většina téhle kategorie vín ve Weinvertelu, na odrůdě nezávisle. Při pití jsem si připadal jako na kouzelnickém představení… „Ááá… teď je to ryzlink! A teď zase veltlín! Zavřete oči a…. ryzlink!“. Prostě je to jejich typické bílé bez nějakého osobitějšího charakteru, technicky super zvládnuté, ale pro mne nemá skoro žádné kouzlo. Na pití „jen tak“ a v téhle mladé podobě proč ne. Na rozdíl od kousku výše, byť cenově to myslím bude dost podobné, prostě nulový X faktor. A to je pro dnešek konec vinného přenosu… Zobraz celý článek →

„To“ víno ve zkoušce deseti lety

Víno, které jsem nalil do sklenek v rámci večera pro otevření lahve okolo které už dlouho obcházím, jsem původně vůbec neplánoval a tato poslední lahev v mé sbírce měla padnout v úterý s návštěvou, ale z logistických důvodů (na stole by už prostě bylo moc různých druhů sklenek) jsem ji odložil. A o víkendu to nevydržel. Jde o víno, kterého jsem měl postupně mnoho lahví a z podstatné části se zasloužilo o formování mé lásky k odrůdě Pinot Noir i v její podobě z domácích vinic. Zároveň se jedná o poslední láhev, kterou mám k dispozici. V cizích archivech se jich možná ještě pár vyskytuje, ale o vysoké číslo jistě nepůjde. Před dvěma lety jsem na toto víno psal recenzi pro O Víně a tu dnes s dovolením zopakuji, jen k ní doplním další komentář (a odstraním irelevantní poznámky).

Recenze z února 2007
Rulandské modré 1999 pozdní sběr - Vinařství Kovacs s.r.o. Novosedly

Je tomu více než dva roky, co jsem poprvé narazil na elegantní láhev s „archivním“ Rulandským modrým z vinařství Kovacs. Ambaláž zafungovala, v kombinaci s odrůdou a ročníkem nešlo odolat. Po otevření jsem podlehl, víno bylo více než fantastické. Postupně jsem nakoupil kupu dalších lahví z různých zdrojů, většina padla v prvních několika měsících, víno jsem špatně skladoval a bál se problémů. Před téměř rokem jsem zbylé čtyři lahve uskladnil pořádně a jednu z nich otevřel. Magie chutí a vůní stále fungovala, ale celá ta atmosféra okolo zamilovaného vína mi nedovolila odhodlat se k recenzi. Teď padla další láhev, poslední dvě zbývají. Trochu jsem se bál, že po tom roce už to nebude ono. Že díky novým zkušenostem a degustacím v průběhu roku, stejně jako kvůli stárnutí vína v lahvi, už nebudu stejně nadšen jako dřív. Jak moc jsem se mýlil. Proč tenhle zbytečně dlouhý a nic neříkající úvod? Berte ho jako varování, že možná budu méně „objektivní“ než se snažím obvykle být. Toto víno je pro mne „citovka“ a proto bude okolo více různé omáčky a podivných nesouvislých řečí. Abych své nadšené dojmy trochu rozmělnil, začnu fakty - strohým a technickým popisem polohy, ze které víno pochází.

Vinice Růžová Hora
Krásná, částečně vyterasovaná poloha nad cihelnou v obci Novosedly je z 24,1 ha osázena vinicemi. Má převážně jižní orientaci, svažitost okolo 25 % a nachází se v nadmořské výšce 220 - 258 m. Průměrná roční teplota je 9,3 °C, průměrná teplota za vegetaci pak 15,7 °C. Roční srážky se pohybují na hodnotě 459 mm, u všech průměrů jde o data za 50 let. Půda je hnědá, záhřevná, písčito-hlinitá s vyšším obsahem vápníku. V odrůdovém složení trati výrazně dominuje Ryzlink rýnský s 80 %, Rulandské modré zabírá pouhých 10 %, o zbytek se dělí především Veltlínské červené rané a Irsai Oliver. Průměrná cukernatost za pět let u Rulandského modrého je 21,3 °ČNM. Pozemky vlastní především fyzické osoby, v případě Rulandského modrého se můžeme setkat s víny z této polohy nejen od Kovacse, ale (asi známější) od Marcinčáka či z Tanzbergu. V současnosti je (u Kovacse) výnos redukován k úrovni něco málo přes jeden a půl kilogramu na hlavu.

Ambaláž jasně navozuje dojem archivního vína a je možná až lehce „kýčovitá“, ale mně se velmi líbí. Vysoká láhev „pistole“ není opatřena vinětou, pouze konopným provázkem (se zapečetěným uzlem) přivázanou visačkou, která ovšem obsahuje všechny ze zákona povinné údaje a nějaký ten popis. Líbí se mi to, nikde nic neruší a vše funguje, k tomuto konkrétnímu vínu navíc perfektně sedí. Pod plastovou záklopkou se skrývá obyčejný 40 mm lepený korek s pevnou dvojploškou, pro podobné víno bych si představoval něco jiného. Každopádně drží dobře, neprosakuje, vše v pořádku. Navíc po přivonění korek zakouzlil tóny višňových a rumových bonbónů.

Barva je poměrně vysoká, ale již velmi nazrálá a odpovídající odrůdě. Vypadá až červeno-hnědě, podobně jako manzanilla sherry. K okrajům velmi rychle bledne. V lahvi jsem překvapivě nenašel jakékoliv vysrážené barvivo, žádný depot.

Vůně je nejsilnější zbraní tohoto vína. I malé množství bez nejmenších problémů ovládne velkou Grand Cru Burgundy sklenku a postupně se provoní dál do místnosti. První dojem je výrazný, nazrálý a nádherný. Omamný. Fantastický nasládlý komplex ovoce. Silně se hlásí o slovo především třešně a brusinky, tak nějak „naložené“ v alkoholu, možná trochu kandované. Objevuje se vůně čerstvého perníku a kouře.

Chuť, ale tak už to často bývá, nezvládá s vůní držet tak dobře krok. Je „jen“ výborná. Středně plná, stále harmonická, výrazná. Trošku trpčí projev kyseliny, už jen lehce třísloviny, nazrálost ale stále i ovocnost. Ve střední dochuti hořká čokoláda. Pije se krásně klidně celý večer.

Co říct na závěr? Nádherné víno pro výjimečné chvíle, rozhodně ne k jídlu (ne, že by se s nějakou zvěřinovou svíčkovou určitě nespojilo dobře), ale spíše k posezení nad knihou, u odpovídajícího filmu. Víno, které ukazuje sílu této odrůdy i v našich podmínkách, vyvrací názory o nesmyslnosti pěstování červených odrůd na Moravě a dokáže způsobit kratičké zastavení času v úžasu nad tím, co se ve sklence nečekaně objeví. Víno, které je i po osmi letech stále v kondici a myslím, že první desetiletku určitě vydrží (byť v tu dobu už určitě nastoupí neodvratný a rychlý sestup).

P.S. za několik dní obětuji další láhev na „setkání nad pinoty“ s několika dalšími aktivními pisateli z tohoto portálu. Doufám, že jejich názor se tu následně objeví v komentářích. Recenzi píši a odešlu před touto akcí, abych se jejich poznámkami nenechal ovlivnit :-) Brzy už mi zbude jen jedna láhev. A až zmizí i ta, pak doufám nahradím mezeru vínem ze stejné polohy a od stejného výrobce, jen ve výběru z hroznů ročníku 2003, ale ten jsem ještě neměl to štěstí chutnat a jen tiše doufám v jeho kvality...

Shrnutí údajů o dnešním víně:
Odrůda: Rulandské modré
Ročník: 1999
Jakost: pozdní sběr
Zatřídění dle zbytkového cukru: suché
Vinařská oblast: Mikulovská
Vinařská obec: Novosedly
Viniční trať: Růžová Hora
Výrobce: Vinařství Kovacs s.r.o. Novosedly
Alkohol: 12,30 % obj.
Doporučená archivace: Maximálně další dva roky
Způsob odlepení etikety: Odstřižení konopného provázku, na kterém viněta visí
Cena: 240 až 390,- Kč (různé zdroje před dvěma lety)


Doplnění v březnu 2009
Vínu jsem před dvěma lety, jak si ostatně můžete přečíst výše, předpovídal, že vydrží první desetiletku a pak zahájí neodvratný sestup. Víno vydrželo, vlastně se hodnocení lišilo jen minimálně od toho původního. Ve sklence bylo ovšem možno sledovat, že postupným vlivem vzduchu se víno velmi rychle hroutí, až strašlivě rychle posunuje a jak je úžasné a krásné v prvních minutách, tak se stává bramborově zatuchlým později. Ale kolik let bude trvat, než takhle začne vypadat obsah lahve hned po nalití, to už se hádat neodvažuji.

Barvu bych tentokrát hodnotil jako méně hlubokou, spíše řidší a na okrajích přecházející do oranžovo-hnědé (a opět ani troška depotu). Vůně je vyzrálá, uzená, trpčeji ovocitá s nějakou tou brusinkou, čistá domácí klasika, jemná a svým způsobem velmi elegantní. Chuť krásně suchá, spíše tenčí, opět trpčí ovocitost, šípky, jemná a kratší. Nic, co by napsané vypadalo nějak zvlášť lákavě, ale má to své kouzlo a skvěle se pije. A pro mne je důkazem, že i domácí vína dokáží v lahvi zrát a nejen stárnout, a přitom nemusí jít o hutné až nasládlé koncentrované přívlastky s hromadou alkoholu.

P.S. Autorem fotografie vinice Růžová hora od severu je P.J., půjčil jsem si ji z původního článku na O Víně, snad je to v pohodě. Zobraz celý článek →

Drobné vinné úchylky aneb vyleštěné sklenky

Nepovažuji se za nějakého blázna do uklízení, neumyté nádobí ve dřezu a sem tam chuchvalec prachu pod pracovním stolem mi žíly netrhá (a hlavně to za nás už řeší robot), ale vinné sklenky mám rád čisté :o) Abych, když se proti světlu podívám na víno, neviděl mozaiku všemožných flíčků a otisků prstů. Asi každý máme nějaké takovéhle drobné úchylky a rituály, které nám pomáhají běžně fungovat a přežívat obvyklou sbírku stresujících dní. Já rád vybírám vhodně tvarovanou čistou sklenku k večerní lahvi vína. Ale jelikož nemáme myčku, je třeba každou skleničku umýt ručně a, což je mnohem horší, následně vyleštit. Obzvláště po nějaké degustaci, kdy jich zašpiníme třeba dvacet, je to dost opruz (a vlastně skoro jediná věc, která mne na těhle akcích nebaví). Nacpu sklenice do vany, zakápnu mycím prostředkem, osprchuji a pak začíná dlouhá operace s kusem látky. Ještě bych je mohl napařovat nad hrncem s horkou vodou, to možná přijde časem :o) Každopádně pokaždé, hlavně u těch dražších a křehčích skel, se děsím, že je rozlámu. Prostě otrava. Jestli je na tom někdo stejně, tak si při pátku dovolím trochu teleshoppingu.

Podařilo se nám koupit (ale netuším kde, dealer bych asi nebyl moc dobrý) nějaký mycí prostředek od Amway, který má zajistit, že sklo se krásně leskne a žádné flíčky na něm nezůstávají, balení s názvem Dish Drops je na fotce. Naředíte koncentrát dle potřeby a pak už s ním pracujete jako s běžným JARem. Funguje to výrobně, trocha leštění je sice stále potřeba, ale výrazně méně. Doporučuji :o) Navíc je to údajně biologicky velmi snadno odbouratelné, že s tím můžete skoro zalévat na zahrádce :o) Samozřejmě je tu možnost, že nějaké drahé sklenky na speciální příležitosti (křehké Riedel Sommeliers, třeba) umyjete destilovanou vodou, takže (pokud nedržíte sklenku za kalich a vždy jen za nožku) flíčky nehrozí. Ale pokud nemáte opravdu snadný přístup k téhle tekutině, tak se to dost prodraží.

Kupujete hromady různých skleniček všemožných tvarů? Leštíte je? Nebo je vám to jedno a jeden univerzální tvar poloplastové sklenky IKEA vám stačí? A z čeho budete pít tuhle sobotu? Hezký víkend přeji! Zobraz celý článek →

Vavřinec a Bordeaux ročníku 2003

Jedním z mých evergreenů ve vinných debatách, a nejspíš jsem s tím už dost nudný, je dobírání si ročníku 2003 v Evropě. Prostě mne obecně moc nebaví, vína jsou netypická a není v nich to, co od těch kterých odrůd, míst původu a vinařů hledám. Dokonale vyjadřuje, jak strašně výsledky u starosvětských vín záleží na rozmarech počasí a v tomto směru jsou vína svým způsobem typická, ilustrují extrémně horký rok. Prostě to, že na ročníku velmi záleží. Ale když si já (tedy zákazník jako každý jiný) mohu vybrat, prostě sáhnu po ročnících jiných. V bílých vždy, u červených jsem nějakou dobu byl nadšen z domácích červených (= byla netypicky nabušená, s méně výraznou kyselinou, ale dost zajímavá), ale ta se najednou začala strašně rychle lámat a odcházet. Po zkušenostech typu „akce Pinot 2003“ jsem prakticky všechna domácí vína tohoto ročníku vypil a zahraničí se systematicky vyhýbal. Samozřejmě se našlo i pár kousků, ze kterých jsem byl i v tomto ročníku nadšen, třeba takové Vosne-Romanée 1er Cru „Les Suchots“ 2003 z Domaine Prieure-Roch či nedávno bílá Marcela Deisse, ale v těchto případech jde o vína opravdu těžce mimo kategorie dostupného pití. No a v minulých pár dnech pak narazil hned na dvě červená ročníku 2003 a obě moc příjemně překvapila. A jedno je i z kategorie snadno dostupných (ale aktuálně v ročnících mladších).

Nejdřív to bylo pozdněsběrové Svatovavřinecké 2003 z Vinných sklepů Kutná Hora a konkrétně vinice Sukov. Vína z Kutné Hory mne baví a vavřinec obzvlášť, ale koupit si ročník 2003 by mne ani nenapadlo. Domů se mi dostal jako svatební dar, společně se skvělou milerkou. Vavřinec měl hodně hlubokou barvu, na okrajích již znatelně nazrálou. Ze začátku zavoněl intenzivně ovocně, ale pak se na chvilku zavřel a musel se nechat rozdýchat. Odměnil se jemnou příjemnou vůni červených peckovin, trochu mentolu a sbírkou nazrálých vůní, žádná zlomenina, dost povedené a pěkně udělané. V chuti suché, spíš plnější a hezky kulaté, stále tříslo i pěkné kyseliny, tak akorát délka… prostě příjemné hezky pitelné červené v dobré kondici.

A v úterý to bylo Château Durfort-Vivens 2003, na Cabernetu Sauvignon postavené druhé Cru Classée z Margaux, z vinařství klasifikací těsně pod vrcholem kvalitativní pyramidy, ale obecně považované za ukázkový příklad vín, která si tento statut nezaslouží. O tomhle vinařství a celé záležitosti s klasifikací se rozepíši někdy později, teď spíš k vínu. Ještě před očicháním a napitím mne překvapil nízký alkohol 12.5%, na papírově “velké” Bordeaux a tento ročník dost málo. Hlubší a jen lehce nazrálá barva. Vůně velmi, velmi zajímavá. Takový ten trochu dekadentnější styl co se mi líbí třeba na Chasse-Spleen, překvapivě jemné a přitom docela bohaté, zemitější, rybízovomoštová ovocitost a k tomu vlaková kolomaz. A navíc se ve sklence hodně mění. Krásně suché, pěkné tříslo, nijak hutné a dobře pitelné, docela dlouhé. Přijde mi připravené k pití, má takovou pěknou starosvětskou trpčí grácii. Možná neodpovídá moderním požadavkům na nabušené masivně ovocné víno, ale o to víc mne baví. Jestli ale terroir vinic Château Durfort-Vivens dává takové víno jen ve velmi horkých letech, tak bych nechtěl vidět, jak vypadají ta vína v ročnících chladnějších a vlhčích :o)

Prostě a jednoduše jsem v posledních dvou týdnech pil pár dost zajímavých nulatrojek a ač ten ročník stále nehodlám vzít na milost, nejspíš se mu na chvilku přestanu systematicky vyhýbat :o) Člověk musí být v těchto postojích dostatečně flexibilní a sem tam trochu poupravit názor :o) Zobraz celý článek →

Masopustní vdolečky a dvanáctiletý sladký jantar

Sice trošku s křížkem po funuse, nebo spíš s vdolečkem na popeleční středu, přináším jeden chutný recept na tradiční pochoutku předcházející týdnům odříkání. Na vdolečky budete potřebovat: půl kila hladké mouky, 25 dkg uvařených a nastrouhaných brambor, 4 žloutky, špetku soli, 4 lžíce rumu (tuzemáku), 8 dkg rozpuštěného másla a pak taky kvásek z čtvrt litru mléka, lžíce cukru a kvasnic. Následný postup je jednoduchý: zamísit, vyválet, vykrájet kolečka (uprostřed palcem vymáčknout důlek co tam pak zůstane pro zavařeninu) a vhodit do vroucího oleje. Po vytažení hotového vdolku nacpat do důlku něco dobrého sladkého, pocukřit a ještě zatepla sníst :o) A ke sladkým vdolkům se hodí trocha sladkého vína…

Před zhruba dvěma lety prezentoval v Praze svá vína Pierre Escudie z Domaine de Nidolères, v té době jsem sice psal něco na O Víně ale systematicky blog nevedl, takže článek tu nehledejte. Domaine de Nidolères je již po osm generací rodinný podnik, dnes zde krom vinařství je i malá restaurace (Auberge du Domaine de Nidolères, katalánskou kuchyni vaří žena vinaře). Hospodaří na docela vysokých 50ha, z čehož zhruba polovina má nárok na označení Rivesaltes, Muscat de Rivesaltes a/nebo Côtes du Roussillon (ostatní jsou VdP, zemská vína). Z degustace jsem si tenkrát, krom příjemných zážitků, odnesl i dvě vína. Nedávno otevřená La Raphaelle 2006 (Côtes du Roussillon, 80% Mourvèdre, 10% Carignan a 10% Grenache, třítýdenní macerace, žádný sud) mne nějak neoslovila (mám ale podezření na láhev v ne úplně ideální kondici) a trochu jsem se začal obávat, že i druhé víno koupené pod tlakem fajn atmosféréry doma nebude tak zajímavé. Obava se nenaplnila. Rivesaltes Ambré 1997 je úžasné.

V půllitrové čiré lahvi uzavřené plným (a již značně promáčeným) korkem se skrývá sladké fortifikované víno jihu Francie. Rivesaltes AOC je velmi podobné Muscat de Rivesaltes AOC s tím rozdílem, že je povoleno používat mnohem více odrůd. V tomto případě je víno z výběrových hroznů odrůdy Grenache Blanc z velmi starých keřů (až 90 let), výnos se pohybuje na velmi nízkých 3hl/ha. Ambré v názvu, tedy krom toho že sedí na barvu, popisuje styl vína (něco jako Ruby či Tawny u portského). V tomto případě značí použití pouze bílých odrůd a oxidativní zrání ve dřevě nejméně po dobu dvou let. Další varianta je Grenat (ovocitější, nejméně ¾ odrůdy Grenache, kratší doba ve dřevě), Tuilé (podobné Ambré, ale jen červené odrůdy a z toho nejméně půlka Grenache) nebo Hors d'Age (lze tak označit Ambré či Tuilé pokud je ve dřevě let pět). Barva je pěkná zlatohnědá, asi to bude ta jantarová :o) Vůně pak intenzivně sladká, trocha ovoce ale především ořechy a to vlašské a čerstvější a intenzivní aroma velmi připomínající kvalitní vyzrálý Armaňak. Vůně se pěkně mění s teplotou, objevují se další druhy ořechů a v prázdné sklence intenzivně sušené švestky. V chuti nejdříve očekávejte útok cukrů, víno je to koncentrované, sladké a díky alkoholu i teplejší, ovšem kyseliny je tu také dostatek a celek je harmonický, uhlazený a bohatý. Vyvolává vzpomínky na jablečný štrúdl zalitý druhou nejlepší úpravou jablek, calvadosem :o) Dochuť je velmi, velmi dlouhá. Moc pěkné.

Celkově jedno z nejpříjemnějších fortifikovaných vín, jaká jsem se za dlouhou dobu pil. Vinař se na degustaci vyjádřil, že tohle je poslední ročník který vyrobil (bylo toho asi tisíc lahví), jelikož je to dost komplikované, zdlouhavé a náročné. Tak doufám, že mezitím změnil názor a zkusil to znovu. Bohužel cena jedné lahve není zrovna lidová, za půllitrovku jsem tenkrát dal přes šest stovek, u vinaře je za 25€. Nelituji, teď je to doma otevřeno a pomaličku upíjím a užívám si. Ale bez ochutnávky bych do podobné investice asi nešel. Dost by mne ovšem zajímalo, jak chutnají i jejich další fortifikovaná vína (ale už na červených hroznech postavená), v nabídce mají i Rancio (to už by mělo být vyloženě vyzrálé do vůně starého koňaku) a Vieux Rivesaltes / Hors d'Age. Zobraz celý článek →

28. února – večer pro „TO“ víno

Nerad se opičím či přiživuji na cizích dobrých nápadech, ale někdy si prostě lze jen těžko pomoct. Jak už jsem trochu naznačil dříve, tak existuje jakási pravidelná událost, která se jmenuje „Open That Bottle Night“. V zásadě jde o jednoduchou věc - prostě v určený den otevřít „TO“ speciální víno, které si už dlouho šetříte na nějakou speciální příležitost, ale ta stále nepřichází. Sám mám s víny „na zvláštní příležitost“ problém, láhev pak vlastně dostane mnohem méně pozornosti, než by si zasloužila. Je to večer, kdy se vám podařilo získat novou práci, slavíte první narozeniny potomka nebo něco takového a vínu je vlastně věnováno méně pozornosti, než si možná zaslouží. Proč si prostě nezvolit nějaké úplně obyčejné datum, kupříkladu tuto sobotu 28. února (omlouvám se všem Lumírům a těm, kteří v toto datum slaví narozeniny své, Charlese Bernsteina nebo mnohých jiných), a neotevřít právě tu láhev, okolo které už dlouho obcházíte a nemůžete se rozhodnout, zda čas na vyjmutí korku již nadešel či ne?

„Oficiálně“ se tato akce koná každoročně na konci února a pro první lokální mutaci, či spíše upozornění na existenci a případnou debatu na „má to smysl“, jsem zvolil stejné datum. Možná právě tato pravidelnost původní význam trochu stírá, v USA už je z toho velká událost, kterou třeba doprovází velké degustace, některé vínu nakloněné restaurace nabízejí korkovné (přinesete si svou láhev na vypití u nich a zaplatíte jen něco málo) a podobně, což myšlenku otevření několika „speciálních“ lahví sami doma či s přáteli úplně nenaplňuje (byť přesto má stále velký smysl). Přijde mi, že spíše takhle jednou za čas vyhlásit náhodný termín by bylo skoro lepší (a kdo se přidá, ten se přidá; kdo nemůže, nechce nebo cokoliv, prostě bude okolo svých pokladů chodit stále dál až do momentu, než se v něm něco zlomí :o) Jenže to zase začne dělat každý druhý a dnů pro zvláštní víno bude najednou přehršel. Berte to tedy spíše jako takové malé nakopnutí, jemný důvod pro zpříjemnění sobotního večera. Vzpomínáte na scénu ze závěru filmu Bokovka, kdy hlavní hrdina pije Cheval Blanc 1961 z kelímku ve fast foodu? Někdy může být víno samotné svátkem a není nutno k němu připojovat ještě nějaké výročí či speciální událost. A není třeba otevírat zrovna čtyřicet let staré Bordeaux. Úplně stačí nějaká láhev, se kterou máte spojeny příjemné vzpomínky či je pro vás z nějakého jiného důvodu důležitá.

Podívejte se nějaké takové pod korek již tuto sobotu! A když to nestihnete v sobotu, udělejte to třeba v neděli :o) A pak napište, jaké že víno jste to otevřeli, jestli se vyplatilo takovou dobu čekat a zda přineslo právě to, proč jste okolo něj tak dlouho chodili po špičkách. Přeji šťastnou ruku, já už vybral.

P.S. Je jasné, že ta láhev možná vyvolá vzpomínky na nějaký důležitý životní moment (byl to třeba svatební dar) a tím pádem to bude opět nejen o víně, ale zase i o té zvláštní příležitosti. Ale tím si radost kazit nenechte :o)

Odkazy: 28. února – večer pro „TO“ víno na Facebooku | Web Open That Bottle Night Zobraz celý článek →

Nasládlé biomámení Marcela Deisse

Leckdo si při spojení „Ryzlink“ a „Alsasko“ představí nádherná suchá vína vyzrálá do vůně explodující cisterny s benzínem, ale podoba, kterou se prezentuje Marcel Deiss je poněkud jiná. Tento představitel bio(dynamického) směru vinaření neklade nějak zásadní důraz na konkrétní odrůdy (dokonce tvrdí, že mu různé odrůdy dozrávají na jednom místě prakticky stejně a může je vinifikovat dohromady), ale především na výraz místa původu. Prezentuje jednu z tradičních podob Alsaska co se práce se zbytkovým cukrem týče, která mi po pravdě není tou z nejbližších, já vzdychám blahem spíše u vín Léona Beyera, přesto je fascinující. Prostě a jednoduše vytváří vína specifická, tak trochu zvláštní, přirozená, technologií neznásilněná a obvykle se zbytkovým cukrem, ale vždy vyvážená a připravená (a to i v úplně nejzákladnější řadě) k vyzrávání na lahvi. Vína relativně drahá a ne úplně snadno dostupná. S devíti kousky byla možnost se seznámit díky dovozci, Domaine R&W, na degustaci v restauraci U Malířů.

O vinařství něco napsal na svém blogu P.J., který vlastně celou degustaci dovozci navrhl a i jemu patří dík. Určitě by bylo možné rozepsat se o vinifikování 220 různých parcel (z 47ha, obvykle vysokých 12.000 keřů na hektar), spontánním kvašení, používání především velkých dřevěných sudů a ležení na kvasnicích a dalších „technických“ faktorech ovlivňujících výraz jednotlivých vín, ale k pochopení toho, jak vše funguje doopravdy, by nejspíš musel člověk dlouho hovořit přímo s vinařem. A nakonec stejně přijmout fakt, že má sice nějaké ty teoretické znalosti jak a proč to funguje, ale bez let na jeho vinicích tomu stejně neporozumí. Skvělý rozhovor s vinařem Jean-Michelem Deissem je jednou z nejzajímavějších částí prvního čísla české mutace Decanteru, kterou tímto velice doporučuji přečíst. A mohu se v klid vrhnout na konkrétní chutnaná vína.

Sám vinař vína dělí do několika kategorií, kdy tou první jsou „vína ovoce“, určená na rychlejší pití (což v tomto případě znamená uložení na klidně pět a více let), druhou „vína času a trpělivosti“ a třetí „terroirová vína“, kdy se odrůda stává nepodstatnou a důležité je, že pijete třeba Schoenenbourg. Společným znakem všech vín, tedy alespoň těch z ochutnávky, byla krom originality projevu, koncentrace a vyšších cukrů i hluboká barva (různé odstíny zlata, ale temnější prostředí nějak moc zkoumání barvy nenapomáhalo), oxidativnější projev a obvykle dost dlouhá dochuť.

Začalo se „ovocem“, jako první to byl Riesling 2007 zde bylo asi nejsilněji cítit, že ještě potřebuje čas. Víno bylo ve vůni hodně sevřené, trochu dřevité a chtělo dýchat. V chuti byl i tento „základ“ kulatý, intenzivní a dlouhý, ale jako celek mne to neuchvátilo. Možná otevřít láhev dříve a nechat pořádně rozdýchat. Nebo ještě počkat. Zato Pinot Blanc 2006 Bergheim nadchnul. Oxidativnější projev, nazrálé tóny, vůně medu a podhoubí, harmonické. Vlastně dost suché, intenzivní, jemně ryzlinkové „petrolejové“ tóny a mineralita, skvělá délka a styl. Nazrálé ale stále živé. Skvělé. Nejlevnější víno v nabídce, i tak za čtyři stovky. Ale toho domů lahvinku chci.

Následovalo přímé srovnání s Pinot Gris 2005 Beblenheim, vínem také potřebujícím nadechnout, ale odměňujícím se nazrálou komplexní vůní s dominancí květinového čaje a plnější hutnější medovou chutí s jasným cukrem. Je tam trochu hořčiny a dochuť je dlouhá a trochu karamelová. Víno má dost kyselinek postavených proti cukru, je to vyvážené a uhlazené. Fajn. Následuje Gewürtztraminer 2004 Bergheim s tradiční výraznou květinovou vůni odrůdy, ale ne tak „přestřelenou“ a až vlezlou jak bývá zvykem, ale překvapivě jemnou a elegantní, navíc s tóny citrusů a celkově svěžím projevem. Taková je i na pět let staré víno velmi živá chuť (až téměř perlení v úvodu), svěží i při cukru. Fajn délka, pěkné víno.

První skok do vyšších řad zajistil Rotenberg 2002 Premier Cru (nejde o oficiální označení v Alsasku, pouze interní záležitost u Deisse), směs různých odrůd z jedné polohy, víno velmi hluboké barvy (až měděné), vyzrálé, s tóny petroleje a podbělu, elegantní a jemné ve vůni, plnější, medově zralé a dlouhé v chuti. Zase trochu karamelová dochuť, koncentrované, sladěné. Prostě moc pěkné. Bavil mne i Schoffweg 2003 Premier Cru, opět směs odrůd (Pinot Blanc, Gris a Riesling) z jedné polohy a víno na ročník velmi svěží. Ovocitost, oxidativní tóny a vůně smetany, na první dojem v ústech suché s následným atakem cukrů jež opět doplní kyseliny, intenzivní, komplexní, dlouhé.

Nejvíce mne však oslovil Riesling 2002 Grand Cru Altenberg de Bergheim, víno již velmi vyzrálé s hromadou „barev & laků“, vůni propolisu, opulentní a přitom stále s dostatkem elegance. V chuti intenzivní, stále ještě trochu cukru ale velmi výrazně konfrontován kyselinou, bohaté, dlouhé (byť ostatní vína z této kategorie byla delší), nádherná klasika. Chci jeden domů! Třináct stovek, ach jo.

Schoenenbourg 2003 Grand Cru je elitním vínem vinařství z problémového ročníku, aromaticky bylinkové, kupa barev & laků (celý obchod s potřebami pro malíře), trochu želatiny s octem, prostě úlet. Ale když si s tím hrajete, mícháte a naopak necháváte sklenku v klidu uvolnit co ve víně je, odmění se vám záplavou těžko popsatelných jemných vůní. V chuti hodně uhlazené, plnější, sladší a mohutnější, byť i různá delikátnější aromata se objeví. Hodně zajímavé, přesto spíše vzdáleno stylu vín co preferuji.

Sladkou tečkou na závěr se stal Pinot Gris 2003 Sélection de Grains Nobles (botrytické víno s dostatkem kyseliny v tomhle ročníku?). Vůni překvapivě svěží, těžko identifikovatelná směs botrytických tónů, koření, vinného octa a plastu, ovšem moc pěkná, trochu styl vyzrálejšího Sauternes. Prostě si představte takovou tu gumovou kačenku do vany, která plave v bazénku vyrobeném ze sluncem rozpálené pneumatiky naplněné chlorovanou vodou. A trochu medu navrch :o) V chuti hutné, koncentrované, medové, sladké ale s dostatkem kyseliny a úžasně dlouhé. Efektní dezert.

Deissův pohled na Alsasko, nebo mnohem spíše výraz Alsaska v jeho vínech, je jiný než jsem zvyklý. Při pití těchto vín jsem si vzpomněl na Sylván od Domaine Weinbach, ten dojem „nad rámec senzorického hodnocení“ byl dost podobný (netvrdím že vína jako taková, už kvůli cukru; a celkově ta vinařství mají společnou snad jen biodynamiku). Osobně mi z těch velkých jmen více vyhovuje výše zmíněný Beyer a jeho prachově suchá vína, ale Deissův styl je velmi specifický a stojí za pozornost. Sám Deiss v rozhovoru řekl, že „Terroir se nezajímá o to, zda odpovídá vaší chuti a vašemu vkusu. Některé velké terroiry prostě existují a jsou povinností a závazkem.“ Mne, radikálního suchomilce, přesvědčil, že skvěle zakomponovaný cukr z velkého terroir může mít ve sklence své místo. Vám možná dokáže něco jiného :o) Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Z alternativních uzávěrů vína preferuji…“ a pár drobností

Je tu zase pátek a jako každých čtrnáct dní výsledky ankety. Tentokrát se hlasovalo o alternativních uzávěrech vinných lahví, kdy za ten „standardní“ jsem samozřejmě považoval korek v některé z jeho variant, ideálně té plné. Protože osobně ty lepené z drti mi přijdou jako horší varianta než plastový špunt, ale to může být jen můj problém. Každopádně v anketě s přehledem (49 hlasujících z celkových 88, 55%) zvítězil screw cap, tedy šroubový uzávěr. Taky jsem pro něj hlasoval. Na nic si nehraje, spolehlivě funguje a velmi snadno se s ním manipuluje. Druhé místo obsadil plastový špunt (26 hlasů, 29%), který sice přináší „plop“ zvukový efekt a klasický rituál při otevírání lahve, ale osobně mi tedy dost vadí, že pokud zrovna nemáte k dispozici číšnický otvírák, tak tradičním (a ve většině ne úplně do vína zblázněných domácností stále nejčastější) téčkem jde často neuvěřitelně špatně vytáhnout. No a třetí místo (20 hlasů, 22%) obsadil Vino-lok, elegantní skleněný uzávěr (kde stejně nakonec těsní gumový kroužek) co u nás prosazuje především Nové vinařství. Dokonce i pro korunkový uzávěr pár hlasů přišlo a samozřejmě i několik pro variantu, že podobné alternativy tolerovat nelze a jedině korek je to, co má přijít v hrdlu lahve do kontaktu s vínem.

Další anketa může vypadat spíš jako vtip, ale mimo ČR (tedy v UK či USA určitě) by ji každý bral vážněji. Jelikož mým chlebodárcem byla z velké části zahraniční firma snižující náklady a stávám se brzy nezaměstnaným, je to pro mne rozhodně téma k zamyšlení :o)

Mimochodem v USA se stala zajímavá věc, po obrovském poklesu poptávky po víně, především těch šumivých, prodeje v lednu vyletěly (ve srovnání s loňským lednem) neuvěřitelně nahoru. Celkově o něco přes šest procent, ale v případě šumivek o téměř čtyřicet. Dokonce přes čtyřicet procent si připsala krabicová vína v přepočtené ceně přes $2 za sedmičku, ale stoupají i prodeje vín drahých. Nejvíce však různých výhodných balení a levnějších lahví. Tak buď se Amerika opíjí na žal těmi levnými víny a sekty se zásobila na oslavy zvolení nového prezidenta, nebo už je prostě přestává bavit šetřit a krize nekrize si zase začínají užívat. Nějaké tabulky k tématu najdete na Wine Industry Insight.

Zvýšená spotřeba levných krabicovek asi není nic, o čem by chtěl nadšenec do dobrých vín slyšet, ale stále lepší než novinky z UK. Tam je podle Telegraphu prý dávka kokainu na ulici už levnější, než sklenka vína v restauraci (piva ne, to se prý leckde jako reakce na krizi výrazně zlevnilo). To jsou věci! U nás zase třeba Uherské Hradiště zakazuje pití alkoholu v centru, aby tím zvýšilo turistickou atraktivitu města. V Praze taky podobný zákaz leckde platí, ale žádných velkých efektů jsem si nevšiml. Něco málo jsem k tomu psal ze začátku a teď vlastně nejde moc dodat. Snad jen, že v případě Uherského Hradiště se zákaz nebude týkat Slováckých slavností vína, takže ve vězeních nemusí navyšovat výrobu hnědých papírových pytlíků. Hezký víkend přeji! Zobraz celý článek →

Burgundský rok pokračoval v Côte de Beaune

Po setkání u vín ze Chablis pokračoval minulý týden „Burgundský rok 2009“ u AdVivum, tentokrát bylo v plánu navštívit Maranges, Chassagne-Montrachet a Auxey-Duresses. Jeden večer a pár vzorků samozřejmě nemůže nějak významně poodhalit, jak vína z těchto oblastí vypadají (už pro to množství podob, které mohou mít), přesto šlo o moc příjemnou degustaci. Nejen díky vínům jako takovým, ale i pro srovnání prestižního výrobce naslepo s víny méně slavných producentů a také pro zajímavé reakce na vyzrálé lahve s hromadou depotu, o čemž jsem vlastně psal včera. A nakonec došlo i na hromadné složení-se na další báječnou láhev mimo program. Prostě dneska to bude zase trochu slintání nad víny, které většina z nás má spíš občas šanci ochutnat, než že by je doma pila. Úvodní vzorek byl trochu jiný, dorazil anonymně (ostatně jako i všechny ostatní) a navíc v černé sklence.

Někdy černé sklo zmate a rozeznat v něm bílé od červeného začne být potíž, tady už vůně jasně prozradila svěží lehčí víno a suchá, minerální svěží chuť to jen potvrdila. Šlo o základní Chablis z minulé degustace, byť tentokrát mi přišlo o něco méně řízné a podezřívám z toho trochu vyšší teplotu. Druhý vzorek už šel do sklenky na červené burgundské. Řidší přezrále jahodová barva, ve vůni původ či alespoň odrůda naprosto jasná, v příměji ovocném stylu hlavně třešní, trochu dřeva. V chuti pěkně suché, ovocité, nějaké to tříslo i fajn kyselinka, spíše tenčí a krátké s lehkou hořkostí v závěru, jednodušší, běžné. Většina (včetně mne) tipovala spíše mladé víno, ale šlo o ročník 2002 (tedy část viněty s ročníkem je stržena a tak staré víno bych ani omylem netipoval, vůbec se mi tomu nechce věřit) a nešlo o víno ze sortimentu AdVivum, ale za nějakých 12 – 15€ v supermarketu (ve Francii) zakoupené Santenay 1er Cru „Beauregard“ z vinařství (resp. od négocianta) Paul Reitz.

Další dvě červená šla do sklenek vedle sebe a jediné, co bylo známo, byl ročník – 1990 a 1997. Rozeznat mezi nimi byl první úkol, tipnout místo původu pak druhý. Ale je to spíš taková hra, reálná šance na správnou odpověď je v téhle naší degustační společnosti spíše minimální (jedno jsem si správně tipnul, ale to jen proto, že jsem s ním měl smutnou zkušenost dříve a z těch mnoha dní zkoumání si z charakteru přeci jen něco pamatoval), pokud zrovna nejste někdo jako Clive Coates. Maranges 1997 od Maison Leroy má hlubší nazrálou barvu s výrazným depotem a i vůně jasně prozrazuje, že nejde o žádného mladíka. Kvasící červené ovoce, květiny, kostka zeleninového bujónu, sladkost a to ve velmi zvláštním komplexním a veskrze podivném podání. V chuti suché, stále ještě s ovocem byť výrazně na ústupu, uhlazené, pěkné kyselinky a fajn délka. Velmi dobrý a zajímavý pinot (odrůda je poznat bez problémů, byť to podle popisu třeba nevypadá), možná kousek za zenitem, ale přesto krásně pitelný.

Méně obvyklý červený Chassagne-Montrachet 1990 opět od Maison Leroy má opět poměrně hlubokou barvu (byť na ni stížnost padla, mně přišla na pinot až dost), velmi výrazně nazrálou s velkými vločkami depotu. Aromaticky velmi vyzrálé až do čajových výluhů s již značně potlačeným ovocem, vůně omítky a další zvláštní tóny, ale vlastně ne vůbec špatné. V chuti krásně suché s trochu svíravějším tříslem, ovoce stále ještě pěkně živé, dost kyselin, krásně dlouhé, různé jemné chutě i pachutě. Nečím stále ještě na cestě, celkově asi za vrcholem, přesto ukázka zvláštního kouzla, do kterého dokáže burgundské červené vyzrát. Z toho, co má Leroy v sortimentu, jde spíše o ty „běžnější“ věci, přesto hodně osobité a stojící za pozornost. Jenže pekelně drahé.

I dvě bílá přišla společně, do každé sklenky jedno, a známo bylo, že jde o stejný ročník. Z názvu degustace se dalo vydedukovat, že půjde o Auxey-Duresses a nejspíše i bílý Chassagne-Montrachet, protože ten by bylo hřích vynechat. A opravdu. Chutnal se Chassagne-Montrachet 1er Cru „Morgeot – Clos Pitois“ 2004, monopole vinařství Roger Belland (k nám dováží či dovážela Comforta / Feidias), dle Coatese podnik s jednou hvězdičkou a zdroj jedněch z nejlepších vín pokud budete v Santenay. Moc pěkná, zlatě pableskující barva, ve vůni svěží ale výrazně barikované Chardonnay, pěkné nazrálejší tóny sušeného ovoce, vůně se vlní nad sklenkou a stoupá do nosu dost důrazně. V chuti suché, intenzivní, ne úplně příjemný karamelově připálený nasládlý závěr, ale celkově dochuť hodně dlouhá. Spíše líbivější a nijak zvlášť komplikovaný styl, tipuji nějaké zbytečně moc sudem přejeté Auxey-Duresses.

A to proto, že druhé víno je tak skvělé, že přece MUSÍ jít o Chassagne. Chyba lávky. Ve sklence bylo víno komunální apelace Auxey-Duresses ročníku 2004, žádné slavné polohy. Jenže od Domaine d’Auvenay, tedy biodynamické víno z podniku a vinic vlastněných Lalou Bize-Leroy (láhev č. 1627 z 3222). Hlubší barva do zlatavých tónů a vůně, která srazí na kolena. Intenzivní a koncentrovaná, ovoce v bedýnce z ušlechtilého dřeva, mineralita a vůně střelného prachu, slinosbíhavé kyseliny, vůně hluchavky a kupa dalších věcí. Komplexní, bohaté, úžasné a i při té koncentraci vůbec ne přehnané či ztrácející grácii. V chuti nádherně suché, uhlazené, kyselina krásně harmonicky zapracována, intenzivní, velmi dlouhé, elegantní. Famózní víno.

Místa jsem si spletl a je jasné proč. Prostě jsem předpokládal, že ono ušlechtilejší a komplexnější víno bude Chassagne, zatímco to jednodušší Auxey-Duresses. Realita potvrdila to, co jako osoba neustále operující s pojmem „terroir“ ne úplně rád slyším, ale bohužel je asi pravda. Jméno vinaře bývá na vinětě důležitějším ukazatelem, než místo původu hroznů. Prostě jen skvělá poloha nestačí. A jsem strašně rád, že AdVivum na nás tenhle experiment provedlo. Jen si tak trochu říkám, odkud pocházejí hrozny, ze kterých to madam Leroy míchá… a trochu doufám, že vlastně terroir funguje a víno pochází z nějakých velmi specifických místeček v Auxey, ostatně tam sídlí a musí skvěle znát :o)

Krásně byl vidět efekt deklasování hroznů na ročníku 2004, kdy Domaine Leroy sestavilo základní komunální vína z prestižních poloh a vzniklo něco neuvěřitelného. Právě na to jsme u Auxey-Duresses 2004 vzpomínali a nakonec se všichni (včetně personálu AdVivum) složili na Vosne-Romanée 2004. A bylo takové, jaké si ho pamatuji. Omamné, svůdné, bylinkové, uzené, bohaté, neuvěřitelně dlouhé a zvláštní, prostě ukázková citovka. Podobná vína si nemohu finančně dovolit a jsem rád za každou příležitost, kdy se mohu pomazlit alespoň s jednou sklenkou. Tak doufám, že i příště se nám povede na něco složit. Hlasuji pro Chambolle-Musigny stejného vinařství a ročníku :o)

Odkazy: Burgundský rok začal v Chablis | Téměř dokonale slepá degustace | Domaine Leroy ročník 2004 Zobraz celý článek →