pátek 28. listopadu 2008

Beyerův prachově suchý terroir

Nedávno jsem v článku o degustaci vín z Alsaska psal, jak jsem rád, že mi nesedl jeden ryzlink od Léona Beyera a mohu toto vinařství přestat jen nekriticky obdivovat. Stačila jedna degustace za přítomnosti Yanna Beyera, čtrnáctého v řadě z tohoto „otec a syn“ rodinného vinařství, a je to zpátky :o) Dokonce jsem si ověřil, že jsem fakt musel být před těmi pár měsíci nějak zblblý, protože totožné víno mne tentokrát dost bavilo. I o tom to je, víno je živé a naše chuťové pohárky (v kombinaci s náladou a kdo ví čím dalším) si taky dělají co chtějí. Včera jsem měl možnost ochutnat devět vín, jakýsi průřez stylem a produkcí vinařství, a dozvědět se mnohé z jejich filozofie, pohledu na Grand Cru klasifikaci v Alsasku a vůbec. Ještě pod vlivem dojmů a vín páchám tento zápisek, občas to bude trochu útržkovité, ale což…


Vždy se hezky poslouchají věty, že když někdo hospodaří na jednom místě přes 400 let, stane se prostě součástí terroir. Ví, díky předávaným zkušenostem, kde co roste nejlépe, jak se to chová za různých podmínek, co je třeba dělat v případě, že počasí nepřeje. Svým způsobem i proto u Beyerů nepoužívají systém Grand Cru (byť o tom, z jaké vinice a které její části hrozny pocházejí, jaké je podloží atp., vám samozřejmě řeknou vše a v jejich materiálech se to snadno dočtete), jelikož je v Alsasku příliš mladý, sotva čtvrt století, a má některé zásadní chyby. Mimo jiné i to, že díky „kamarádům v komisích“ je příliš široký, jako Grand Cru jsou označeny nesmyslně velké plochy především v rámci jednotlivých vinic, u kterých je stovky let známé, že na jednom jejím konci se rodí „úplně jiná“ vína než na konci druhém. Pro ně je zásadní ručit svým jménem, rodinnou pověstí, a konkrétními víny. I proto mnohá z nich, především vyšší řady a specielně pak elitní Cuvée des Comtes d'Eguisheim, produkují po pečlivém uvážení jen v dobrých letech. Hrozny sice pocházejí z Grand Cru poloh (pro tramíny především Eichberg, u ryzlinků zase Pfersigberg), každý rok tak mohou být označeny, ale pokud tomuto označení neodpovídají, v lahvi se nesmí objevit. Vlastně jsem o tom psal včera, vyžaduje to dostatek vůle, věřit v pokračování vinařství a ne v nějaký krátkodobý zisk a navíc být dostatečně ekonomicky silný, aby případný špatný rok vinař mohl vše deklasovat (či rovnou něco zlikvidovat). Něco takového udělala v Burgundsku madam Leroy u ročníku 2004, u Beyerů k tomu došlo v ročníku 2006 a hrozno i z těch nejlepších poloh šlo do vín základních, nebyla produkována žádná vyšší (réserve) řada. Logicky tedy ročník 2006, ač sám o sobě spíše problematický, stojí u Beyerů v základu za pozornost.

Co tak o vinařství povědět dál? Yann Beyer v něm vinaří asi sedm let, od doby co dokončil studium enologie v Dijonu, ale stále se teprve učí (ale prosadil očividně jedno nové víno, navíc s „modernější“ vinětou), každopádně vinařství prezentoval velmi nadšeně. Co se vinohradů týče, nesnažil se o žádné „ach, to je úžasné“ reklamní popisy. Ošetřování vinic je „rozumné“, prostě se snaží chemii minimalizovat, ale když to nejde jinak, tak stříknou. Výnosy jsou, i díky bohatším půdám, poměrně vysoké, 50 hl/ha žádná míra. Vinařství to navíc není malé, produkují okolo 600.000 lahví ročně, hrozno pochází z 20ha vlastních vinic a z dalších 50ha dlouhodobých smluvních partnerů nakupují. Hrozny sbírají ručně, používají pneumatický lis, následně mošt přichází buď do starých velkých sudů (1.000 nebo 10.000 litrů) či velkých nádrží (beton se sklem). Ve sklepě se pak snaží nechat vše běžet co nejpřirozeněji, žádné umělé kvasinky, pokud možno (většinou se daří) bez malolaktické fermentace, bez filtrace, minimalizace síry. I to je jeden z důvodů, proč jsou jejich vína obvykle naprosto suchá (do dvou gramů cukru na litr). Minimalizace zbytkového cukru zajistí vyšší stabilitu, nemusí se pak právě tolik starat o síru a filtraci. Vůbec o zbytkovém cukru (krom vín sladkých, různých bobulových výběrů) mluvil tak trochu jako o něčem, co má maskovat problémy a nedostatečnou kvalitu. Jejich vína jsou produkována jako „bone dry“ (hrozně se mi ten výraz líbí, u nás by to asi odpovídalo „prachově suché“), jako vína určená do gastronomie (v restauracích jich končí 80%) a ne na soutěže, kde logicky sladší a mohutnější kousek spíše uspěje.

A teď už toho nechám a vrhnu se na vína. Yann se je snažil moc nepopisovat, protože „víno je emoce“ a slovním popisem „cítím tam broskve“ část toho kouzla setřete. Ale někdy se neubránil. Ani já se neubráním a ač s těmi emocemi souhlasím, prostě budu i trochu technický (tedy ne, že by některá z vín nebyla pořádný zásah na komoru). Beyerova vína jsou opravdu určena k jídlu, u některých to bylo znát více (ne volala, ale doslova křičela po nějakém doprovodném soustu) a jinde méně, ale ze zkušenosti vím, jak neuvěřitelně s tím správným jídlem rozkvetou. Navíc je fajn, že vinařství mnohé kousky pouští na trh až v momentě, kdy sice třeba nejsou zdaleka na vrcholu, ale připraveny k pití ano. Takže není nutné se bát cokoliv zakoupit a vyzkoušet.

Úvodní Crémant d’Alsace z odrůdy Pinot Blanc krásně jemně perlil a měl malé efektní bublinky, nádherně výrazně (a naprosto klasicky pro sekt kvašený v lahvi) voněl s důrazem na podzimní ovoce. Po přivonění se mi v ústech začaly sbíhat sliny, jak svěže působil. V chuti krásně suché, svěží, řízné. Spíše lehčí, jen tak na pohodu a splachování soust, fajn dlouhé. V chuti jednodušší, běžný crémant, ale příjemný. Pro srovnání přišel základní Pinot Blanc 2006 v tiché podobě. Hlubší barva, vůně vyzrálejší do trochu medových tónu a snad i ryzlinkového petroleje, jemné, kořeněné a s jistou dávkou elegance. V ústech neuvěřitelně hebké, sametové, za což může i méně výrazná kyselina, ale víno je stále úplně suché. Medovější a kořenité, lehčí, s povedenou dochutí. Víno na pití, co zároveň potěší.

Ryzlink zastupoval Riesling Les Écaillers 2004, víno jež se pravidelně pije na pařížské soutěži v otevírání a servírování ústřic, po čemž je také pojmenováno. Aromaticky bohaté, jemně petrolejově vyzrálé, výrazné, s tóny citrusů. V chuti suché, jemné a hebké a elegantní, s efektní ale trochu „candy“ delší dochutí. Povedený ryzlink, vůbec nechápu, co mi bylo, když jsem ho chutnal minule. Ovšem následoval jej Riesling Cuvée des Comtes d'Eguisheim 2002 a jak mne opakovaně nadchl ročník 2000 tohoto vína, tak tenhle se mu vyrovná. Zlatá barva, koncentrovaná, bohatá a výrazná vůně, vyzrálá a elegantní. Toto je čistá pocitovka, je to víno u kterého si vzpomenete na babičku a její bábovku a především štrůdl s rozinkami. Víno květinové i ovocité, vyzrálé, plnější a přitom ne těžké, s nádhernou kyselinou a neuvěřitelně dlouhé s medovým dozníváním. Ryzlinková elita.

Základní Pinot Gris 2006, který po (pro mne) vrcholu degustace následoval, neměl věru snadnou pozici. Ale zaujal, minimálně hlubší barvou a intenzivní vůní čerstvých hub promíchanou s kouřovým tónem, to vše s trochou navinulé ovocitosti a dojmem alespoň trochy botrytických hroznů. Víno je to suché, pěkně strukturované, opět s nějakou tou houbou, hezkou mineralitou a délkou. Zde skoro každému naskakovalo jídlo, které by k němu vyzkoušel. Většinou šlo o houbové speciality nebo nějakou zauzenou drůbež (kachní prsíčka). A aby celá ochutnávka nebylae jen bílá, přišel před tramíny Pinot Noir 2005. Vinař doporučuje jej servírovat při nižší teplotě, ale tenhle vzorek byl snad až podchlazen. Každopádně barva méně hluboká (pinotová), aromaticky krásně ovocité do přezrálých jahod, ovšem při zvyšování teploty se objeví další (tak trochu obskurnější) aromata a dojem se stává znatelně komplexnějším. V chuti suché, ovocité, s trochu hrubším až hořčím závěrem (při fermentaci nechávají třapiny, možná ten důvod). Docela by mne zajímalo, jak by to vypadalo při pořádném rozdýchání, každopádně dojem na degustaci byl spíše směrem k „jednoduché, fajn pitelné, ale nijak víc neoslovuje“.

Sérii tramínů zahájil základní Gewurtztraminer 2006 s vůní odkvétajících květin (já jí říkám „květinově bolehlavová“) a li-či. Suché, intenzivní, kořenité a delší, klasika. Následován Gewurtztraminer Cuvée des Comtes d'Eguisheim 2000, o kterém jsem už také psal. Včera jsem si jej popsal jako víno aromaticky velmi bohaté a intenzivní, především do květin a čajových výluhů, vyzrálé. V chuti hutné, elegantní a vyvážené, s tříslovinou v závěru a neuvěřitelnou délkou doznívající karamelem a „cucavou duhou“ (taková ta dlouhá cukrová tyčka, co z ní vždy bylo úplně rozežrané patro). A jako třetí se chutnal Gewurtztraminer Sélection de Grains Nobles 1998, víno ze špičkového ročníku, ve kterém mají sladkého tramínu hned tři různé druhy s různými termíny sběru, množstvím cukru a poměru botrytických hroznů. Tento byl uprostřed mezi „Vendage Tardive“ a „Sélections de Grains Nobleser – Quintessence“, nádherně květinově sladce voňavý, ale ne s tolika různými tóny jako víno předchozí. V chuti hebké, sladké ale s dostatkem kyseliny, krásně strukturované a i přes množství cukru skvěle pitelné. Víno na jednu či dvě sklenky s přáteli na závěr večera. Favoritem je však rozhodně vzorek prostřední.

Hned v úvodu Yann Beyer poznamenal, že je do Eguisheimu snadná doprava hned ze dvou letišť a na to bližší to z Prahy letí jen něco přes hodinku a prostě „nemáme žádnou výmluvu, proč se u nich nestavit“. Má pravdu. Alsasko je blízko. A Beyer přesně ukazuje, v čem je jeho síla, pokud se víno připravuje s jasným záměrem, kterému je podřízeno vše. Opět, jako poměrně často, musím poděkovat AdVivum za tuhle příležitost. Dovolená na letošek je naprosto vyčerpána, jestli bude i příští rok tolik zajímavých degustací opět v pracovní době, tak vůbec nevím, co budu dělat :o) Na závěr článku mne ještě napadlo, že sem přihodím dojmy ze setkání s vinařstvím Beyer na prvním ročníku Wine & Food Festivalu před dvěma lety. Je to sice v článku na O Víně, ale to je v posledních dnech nějak nestabilní.
Vinařství Léon Beyer z Alsaského Eguisheimu prezentoval syn majitele Marc Beyer (13. generace Beyerů) a měl se rozhodně čím chlubit. První vzorek lze popsat jediným slovem - FASCINACE. Riesling Cuvée des Comtes d'Eguisheim ročníku 2000 momentálně stanul na piedestalu „nejlepší ryzlink“ a zároveň si sebejistě uzurpoval i pozici „top suché bílé víno“ v mém osobním žebříčku. Toto je pro mne archetypální ryzlink v jeho vyzrálé podobě. Med s petrolejem (barvy & laky, benzín... prostě „to“ ryzlinkové aroma), květiny, vše výrazné a krásné a dokonale sladěné. V chuti řízně suché, bohaté, minerální a klasické. Ve vůni navíc evokuje syrového lososa a další ryby a přímo volá po kombinaci se sushi nebo mořskými potvorami. Musel jsem mít při pití tohoto vína na tváři dost přihlouplý výraz. Informace na webu dovozce říkají, že „Cuvée des Comtes d'Eguisheim je u Leona Beyera vrcholem produkce suchých vín z odrůdy Riesling. Hrozny pochází výhradně z vinic klasifikovaných v Grand Cru Pfersigberg, ale na etiketě toto označení Léon Beyer odmítá uvádět. Riesling Cuvée Comtes d'Eguisheim je produkován pouze v mimořádně skvělých ročnících a vyžaduje minimálně 4 až 5 let k plnému rozvinutí svého výrazu.“. V roce 2000 bylo skutečně něco mimořádného vyprodukováno. Cena? Dle očekávání vysoká, pod tisíc korun se dostanete možná přímo ve vinařství, u nás počítejte s patnácti stovkami. A spanilá jízda Alsaska pokračovala. Gewurztraminer Reserve 2001 udeřil, jak se na odrůdu sluší, celou škálou výrazných aromat (sušené ovoce, med) v jejich vyzrálé podobě. V chuti pak plnější s krásným znatelnějším cukrem, hrozinkami, náznakem botrytidy a delší dochutí. Báječné. Ovšem pan Beyer se vytasil ze vzorkem mimo seznam a nalil Gewurztraminer Sélection de Grains Nobles v ročníku 1989. Nazrálá, bohatě sladká vůně, připomíná vše možné. Od podzimního ovoce až po britský „vánoční pudink“. V chuti sladké, ale stále dokonale podpořeno vyšší kyselinou, komplexní, bohaté s dlouhou dřevitou dochutí. Fantazie. Následující červený vzorek, Pinot Noir 2004, sice předvedl dokonalou ukázku „kompotovaných jahod“ a celkově svěžího čistého ovocného vína, ale přeci jen síla Alsaska tkví ve vínech bílých.

P.S. Jméno Léon je v Eguisheimu velmi běžné, pocházel odsud totiž významný papež Lev IX. Město je na něj také patřičně pyšné :o) Mrkněte i na web vinařství Léon Beyer, je tam hromada informací o jednotlivých vínech v různých ročnících.  Jo a taky pobavilo, že do základních vín v klidu dávají plastový nomacorc či používají screw-cap, ale pouze pro USA či UK, na tradiční trhy (a my mezi ně patříme) jdou vína s kvalitním plným korkem. No a fotku hradu jsem přihodil proto, že mne ten pohled vždycky dostane a chápu, proč jsou tu cizinci z historické části města tak na větvi. A to je pro dnešek konec… hezký víkend všem :o) Zobraz celý článek...

čtvrtek 27. listopadu 2008

AOC, DOC, VOC, Cru a Morava

U nedávného článku o setkání s Nicolasem Jolym, který hodil na web Vinograf, se strhla rozsáhlá diskuze na téma VOC (Morava), prostě určité nové kategorizace domácích vín podle místa původu, spíše než podle množství cukru v moštu. Správně tomu bylo zrovna u článku týkajícího se Jolyho, protože ten o Appellation d’origine contrôlée mluvil hodně a jeho zásadním myšlenkou bylo, že pouze vína přirozená, přírodní, neznásilněná chemií na vinici a technologií ve sklepě, mohou korektně vyjadřovat myšlenku místa původu, terroir, tak jak bylo původně zamýšleno. U nás, a je to logické, se často debaty o VOC zvrhnou spíše než k řešení „co, kde, jak“ na téma „kdo, s kým a za kolik“, na téma kamarádíčků v různých organizacích, politikaření a obavy o to, že celý systém apelací (či nějakých Grand Cru vinic) bude zdevalvován zařazením průměrností ještě dříve, než bude mít možnost se pořádně rozjet. Obavy jistě správné, bohužel. Ale z toho, jaké emoce celý problém vzbuzuje, jak u vinařů tak nadšenců, je vidět, že to celé nějaký smysl má. Až se mi zdá, že spousta lidí vidí VOC jako nějaké světlo na konci tunelu, vyřešení krize odbytu domácích vín, co ještě plně nepřišla. Inu proč ne.

Sice ne přímo v té výše odkazované diskusi, ale velmi často je také slyšet, že to označení „Cru“ něco zajistí, bude zárukou. Čeho? Opakovaně se mi ve vinotékách stává, že se mi prodavač snaží vecpat předraženou láhev s tím, že je to přeci „Grand  / Premier Cru a musí být tedy špičkové i bez ochutnání“. Obvykle jsou to ale vína, která toto označení sice nesou, ale pocházejí od neznámých (či naopak obrovských a ne vyloženě kladně profláklých) producentů, navíc z podprůměrného či problematického a pro slepý nákup velmi riskantního ročníku. Nápis Grand Cru na lahvi neříká nic o konkrétním obsahu, pouze o POTENCIÁLU místa, na kterém vyrostly hrozny. Tohle označení na lahvi vína z Moravy bude, v tom lepším a spíše teoretickém případě, vyjadřovat to samé. Že nějaké místo má potenciál dávat špičková vína a některému vinaři (či určité skupině) se povedlo v určité řadě let za sebou (je to, s naším velmi variabilním počasím, vůbec možné?) vyprodukovat vína, která tomu odpovídají. Konkrétním vinařům, s jejich specifickým přístupem. Nápis Grand Cru nezaručí, že když vinici koupí někdo jiný, tak nezačne produkovat hnus.


Nejsem zastánce nějakých komisí, nějakého kontrolního orgánu, který by (stejně jako dnes zatřiďovací komise SZPI) všechna ta vína přechutnal a řekl, co může známku nést a co ji nést nesmí. Vím, že bez nich to ale u nás fungovat nemůže a vlastně ani nesmí, jen nevím, kdo by to tak  mohl dělat. Tady už nepůjde jen o hodnocení ve stylu odhalení základních vad typu oxidáza, ale mnohem složitější hodnocení, kdy komise musí přesně znát, co vlastně hodnotí, vína z té konkrétní apelace zná a dokáže dobře posoudit. Určitě ne každý z vinařů bude totiž mít dostatek sil (a ekonomické zázemí) na to, aby víno průměrné, byť vypěstované na vinici s velkým potenciálem, sám deklasoval do třídy nižší, i za cenu toho, že se pak bude hůře prodávat a bude muset klesnou i cena (zajímalo by mne, jak by si vedle sebe bez dostatečného vysvětlení odborným personálem stálo totožné víno označené jako „výběr z hroznů“ a „zemské“ a kolika lidem by ten výběr pocitově chutnal víc :o). A tak vůbec. Vlastně jsem dneska chtěl jen to, aby zaznělo „Apelace / Cru = jen a pouze poloha (a specifická doporučení či příkazy maximálních výnosů a některých technologických postupů jako zrání v sudu“, rozhodně tedy ne konkrétní víno či vinař a úplná záruka obsahu lahve. Někdy mi to v diskusích chybí :o)

A vlastně sepsat tenhle zápisek mne nakopl odkaz na Sdružení vinařů Moravy, ve kterém se v tichosti (minimálně já o nich slyšel poprvé) a na dobrovolné bázi peče jedna z variant nového značení vín a závazků kvality, jež jim musí odpovídat. Sestava vinařů je dost zajímavá (byť je to trochu zvláštní mix a některé bych tam nečekal, ale snad se budou umět dohodnout a něčeho dosáhnout, předsedou smírčí komise byl stanoven Jaroslav Springer :o). Celý projekt je zatím v zárodku, myšlenky a postupy zatím ne úplně rozvinuty do detailů, ale i tak je to krok kupředu. A pár textů, které na webu mají, mne dost potěšilo. Na závěr tedy jeden ocituji (tak trochu se totiž týká typu slaďáku, o kterých jsem se zmiňoval v diskuzi u včerejšího textu):
3. není žádná korelace mezi kvalitní kategorií a stylem
Nové technické možnosti ve výrobě vína podporují výrobu sladkých vín podle přání. Velmi obtížné je najít vysoce kvalitní suchá vína, která vznikla přirozeně. Tradiční pojem jako „pozdní sběr“ proto nemá profil specifické chuti jako dřív.
P.S. Stále ještě k tomu včerejšímu článku... navečer mi od hosta z ciziny přišel mail, jak uspěl při hledání vín. Mluví se v něm o něčem, na co tady nadáváme pravidelně, ale očividně to vidí i jiní. Bez problémů sehnal skvěle udělaná červená, jež se nebude bát přivézt a postavit mezinárodní konkurenci. Ale: „Bílá vína budou problém. Ještě furt nemám ani Veltlín. Dneska jsem koupil ve vinárně blízko Kotvy rakouský a německý Rieslingy. Pichler Smaragd za pět stovek. A Lange´Warte stoji 770...“ Zobraz celý článek...

středa 26. listopadu 2008

Showroom V8, archiv vín a koho vybrat za ČR?

Přiznám se, že včerejší večer byl poněkud náročnější a po dlouhé době mám nepříjemný pocit, že jsem vypil více vína, než jsem měl, takže dnešní zápisek bude asi lehce zmatečný. Konečně se mi povedlo dorazit do vinného klubu uskupení V8, o jehož slavnostním otevření jsem tu psal dříve, i v době již zaběhnutého běžného provozu. A dostal odpověď na otázky, jak to tedy funguje a fungovat bude. Krom pravidelných středečních degustací tam lze momentálně dorazit kdykoliv mezi čtvrtou a devátou, posedět u několika stolečků a dát si po deci z vybraných otevřených vín (včera to byl výborný Ryzlink vlašský 2007 v pozdním od Sonberku a také jejich pálenka z pálavy a mladý muškát, veselé víno od Horta a dvě velmi nudná vína od Kovacse, ale poznámky váznou) či nechat otevřít celou láhev. Ceny lahví vypitých v podniku jsou samozřejmě o něco vyšší, než když si je odnesete domů, a to o zhruba padesát procent. V cenících lze najít i cenu třetí, která platí při odběru celého kartonu a měla by odpovídat tomu, co zaplatíte i přímo u vinaře.

Dost velkou nevýhodou je, že k vínu dostanete tak maximálně vodu. S nějakým jídlem (ve formě alespoň chleba a sýra) se počítá v nejbližší době, včera se zadařilo nalézt jen slané tyčinky. Je to škoda, protože třeba Riesling Maidenburg 2006 od Reistenu, o kterém jsem nadšeně psal už dříve, si nějaký jídelní doprovod zaslouží (takhle jsem měl po pár sklenkách s opravdu výraznou kyselinou problém). Obsluha je příjemná, nakonec tam s námi vydržela i dlouho po zavírací době, ale to asi nebude pravidlem. Jo a podnik je celý nekuřácký. No a to je asi tak všechno. Snad ještě drobnost, že za celou dobu našeho pobytu (a to mluvím o více než dvou hodinách jen v té běžné pracovní době) tam přišel pouze jeden další člověk a ten chtěl vědět, kde je ulice Všehrdova. Škoda, vínomilci se do vinného klubu (krom naplněných ochutnávek) zatím příliš davově nehrnou.

Včerejší podvečer jsem trávil s hostem z Japonska, který chce nakoupit zhruba 15 reprezentativních vzorků (cena ani moc nerozhoduje) vín z Čech a Moravy, jež bude prezentovat špičkovým japonským kuchařům. Prostě proto, že má naše vína velmi rád, ochutnávky vín doma dělá pravidelně a tohle mu přišlo jako dobrý nápad, jak jim vůbec přiblížit existenci naší malé země. A mně to přijde jako nápad skvělý! První pokus o nákup jsme učinili v Českém archivu vín a jejich provozovně v Radotíně, ale přiznám se, že jsem byl poněkud zklamaný. Několik úlovků bylo jistě skvělých (Pinot Noir 2005 od Sůkala, například), ale jinak mi přišel sortiment hodně probraný, se spoustou vín poměrně starých a některých nejspíš i za zenitem, každopádně takových, kde jednu láhev pro odvoz nebudu riskovat. Tak trochu jsem měl pocit, že to teď celé spíš funguje jako překladiště kartonů pro jiné jejich provozovny a prodejna, kam si místní chodí pro sudovku, spíše než jako něco s kvalitní reprezentací vín naší vlasti (což teda dřív myslím i bylo). Štvalo mne, jak těžko se hledají tradiční odrůdy v nějaké rozumné kvalitě, mezinárodních odrůd tam bylo snad až příliš. Jasně, to je jen jeden obchod, ale i celkově bylo snazší najít zajímavý Pinot Gris než suchý Veltlín či Vlašák (Michlovského kousky z řady Vinum Palaviense bych třeba i vzal jako reprezentanta těch sladších, ale šlo o problém viz výše – ročníky 2002 či 2003). A nakonec ani v té V8čce nebyl nákup klasik moc úspěšný, sázel jsem na Mikros, ale vše ve vyšší přívlastkové řadě bylo s cukrem. Taková škoda.


Každopádně se takhle na závěr ptám. Pokud by nerozhodovala cena a bylo na vás sestavit zhruba 12 – 15 aktuálně dostupných a zaručeně kvalitních vín, jež by měla reprezentovat tuto zemi, co by to bylo? Osobně bych rád viděl zastoupeny jak vyloženě tradiční místní odrůdy, tak i nějaké ty mezinárodně známé (i když i na chladném ostrově Hokkaidó nově pěstují milerku a zweigelt), aby měl degustující alespoň trochu srovnání s tím, co důvěrně zná. Ale nenechte ve svých tipech omezovat :o)

P.S. Omluvte sníženou kvalita fotek, cvakáno kompaktem. Mimotematicky přihazuji něco z víkendu v podhůří Krkonoš, krásně tam sněžilo, úplná romantika :o) Na jednom záběru se trochu chladí Vino Novello z odrůdy Teroldego, tedy italská varianta mladého vína. Letos už jsem odzkoušel jak svatomartinské, tak Beaujolais Nouveau a právě tu Itálii. Upřímně… je vlastně skoro jedno, co pijete :o) Globalizace v praxi, všechna ta vína jsou na jedno brdo. Ne nutně špatná, ale nějaké zásadní zážitky rozhodně neposkytnou. Zobraz celý článek...

úterý 25. listopadu 2008

Biodynamické chrámové oblouky Nicolase Jolyho

Nebudu zastírat, že osobní setkání s legendou současného vinařství a jedním z otců biodynamiky, Nicolasem Jolym, bylo silným a zároveň trochu rozporuplným zážitkem. Autor legendárních vín z údolí Loiry popsal, stručně a přehledně, o čem podle něj celá biodynamika vlastně je. Nadšeně a v doprovodu rozmáchlých gest prezentoval jakýsi výtah ze své knihy „Víno z nebe na zem“, z učení Rudolfa Steinera a aktuálních zkušeností, ovšem logicky musel nechal spoustu témat otevřených. A v momentě, kdy přišel čas na dotazy, se zvláštně uzavřel. Přesněji řečeno okolo položených dotazů spíše kroužil, nic konkrétního neprozradil (existují vůbec u tohoto tématu „správné“ či dokonce „úplné“ odpovědi?) a řeč vždy tak trochu stočil na něco příbuzného, nějakou další historku a příklad, proč je biodynamický přístup ten správný. Nikdo netvrdí, že v kombinaci se skvělým terroir, vhodnou odrůdou a pečlivou prací na vinici tento přístup nemůže dopomoci špičkovým vínům (už proto, kolik času musí s rostlinami vinař strávit a respekt, který musí mít k přírodě, mu třeba pomůže k lepšímu pochopení všech těch důležitých pochodů v révě a možná tak i lepším vínům), ale dnes z něj vzniká až takové podivné zaklínadlo.

Mám, po několika nepříjemných zážitcích s osobami z řad misijně založených katolíků, poměrně silný odpor k jakékoliv snaze o svedení tápajících na tu jedinou správnou cestu a argumentaci sestávající z příliš mnoha „tomu musíte věřit“ prvků. A některé ty biodynamické postupy, byť se o nich Joly na této prezentace zase tolik nezmiňoval (krom občasného zvěrokruhu), spíše vyvolávají úsměv a vzpomínky na čaroděje z oblíbených fantasy knížek. Kolikrát se někdo z vás smál různým homeopatickým přípravkům, ale nálepce biodynamického vína podlehne? Netvrdím, že věda dává odpovědi na vše a je tou jedinou správnou cestu k poznání. A jsem přesvědčen o tom, že omezení chemie a návrat k přírodě a maximálně ekologickému způsoby pěstování nejen révy vinné jsou správné (snad všichni chceme konzumovat přírodní  produkty a ne výtvory chemiček) a vína připravená tímto způsobem preferuji a jsem ochoten za ně i připlácet (ano, ten marketing opravdu funguje). Jen mám prostě trochu problém srovnat se s „katalyzátory, jež aplikací na jeden růžek vinice jí umožní jako celku vylepšit komunikaci s vesmírnými energiemi“. Protože právě o tom, mimo jiné a podle Jolyho, vlastně biodynamika také je. Před tisíci lety by prý potřeba nebyla, protože svět nebyl zamořen miliony zdrojů vlnění, wi-fi a GSM a GPS signálu, a k rostlinám se přímo dostávalo to správné vesmírné vlnění a energie. A to se dnes neděje a je tedy nutné to nějakým způsobem zajistit. Je mi líto, ale na své případné vinici si mobilem v klidu zavolám a nebudu mít špatný pocit, že sklizeň tím nějak zásadně naruším (a stejně réva dává nejlepší plody, je li stresována, tak co ;-).

Jsem ochoten věřit tomu, že doporučení prasečího hnoje pouze při sázení vinice a maximálně po tři další roky mají svá opodstatnění, stejně jako může a nejspíše má svou logiku nepoužívat koňský hnůj v teplých vinařských oblastech. Vinařství mělo staletí na pokusy a důkazy. Tvary a především velikosti nádob též mají své neoddiskutovatelné opodstatnění. Jsem přesvědčen, že valná většina postupů nemůžeme ničemu uškodit a pokud je člověk vnitřně přesvědčen, že pomůže, pak tomu (pro něj) tak opravdu bude. Jsem asi trochu přecitlivělý na ty momenty, kdy se logické postupy začnou propojovat s hromadou těžko obhájitelných esoterických pouček. Joly určitě vše myslí upřímně,  ale dnes se bohužel na bio(dynamiku) nabalují tisíce lidí, kteří ji berou jen jako marketingovou výhodu do regálů obchodů a nic jiného (a navíc i kontrolní organizace v poslední době začínají „zjemňovat“ své podmínky, pokud jsem dobře informován, ale ruku bych za to do ohně nedal). Někdo mohl Jolyho přednášku vnímat jako vnitřně velmi konzistentní, zajímavou, se spoustou zajímavých argumentů a velmi přesvědčivou. Já se spíše řadím do skupiny, která to celé bere jako „filozoficky zajímavý směr“, kde lze vést sáhodlouhé debaty o jeho smyslu a fungovaní jednotlivostí v něm, o směr který funguje, ale vlastně (ať si Joly říká co chce) není pořádné jasné, co z postupů má na výsledný produkt největší vliv, co žádný a co naprosto marginální. Co je ve výsledném víně vlastně produktem pouhé pečlivosti a vyloučení chemie, umělých kvasinek a řízených teplot kvašení a co vliv „posilovačů energií“, homeopatických roztoků a zakopaných kravských rohů. A co ochota lidí prostě a jednoduše přijímat tato vína taková, jaká jsou, protože vědí, že jsou vyrobena bez zásahů, které považují za nesprávné.

Mám tři A4 stránky hustě popsané poznámkami (od řecké mytologie po maximální vhodné množství mědi na hektar), pročítám je a říkám si, nakolik je ten člověk šílený a nakolik geniální. Poctivý bio přístup je nutno ocenit, jen mám pocit, že Joly během své přednášky až tak trochu volal po tom, aby jej člověk následoval rukama nabrat víno z amfor plných vína zakopaných na dvorku někde v Gruzii, kde jedině plně pochopí, o co mu vlastně jde. Proč ne, zní to lákavě. Ale samozřejmě za něj, stejně jako za další biodynamiky, mluví i hotová vína. V případě například madam Leroy jde o jednu ze špiček Burgundska a vína srovnatelná s konkurencí z těch samých odrůd a míst původu, totéž by se dalo říci třeba o vinařství Zusslin z Alsaska či Château Pontet Canet z Bordeaux. Jenže Joly jde podle všeho ještě dál a jeho vína jsou tak jiná a zvláštní, že si zaslouží úplně jiný přístup a vnímání (a někdo možná řekne, že jim odpouštíme to, co bychom se u jiných nebáli nazvat nedostatkem při práci ve sklepě či vadou). Jsou jeho vína ta jediná správná biodynamická, poctivá, pravá, nezmanipulovaná a tím pádem dokonale otiskující terroir a přesně vyjadřující to, co má být základem Appellation d’origine contrôlée? A nebo velmi podobně bude chutnat i víno připravené znatelně „konvenčněji“ (tedy například běžným bio/organickým zemědělstvím), pokud mu poskytnete podobný volný oxidativní přístup ve sklepě? Je Jolyho biodynamika „lepší“ či „důslednější“ než ta od Leroy? Minimálně na dotaz tak trochu k tomuto tématu zavedl Joly řeč úplně jinam a viditelně nechtěl moc odpovídat.

A jaká tedy jsou vína, o kterých je tu celou dobu okrajově řeč? Nemyslím si, že jsou nějakým způsobem vhodná na degustaci „u stolečků v pochodu“, jako tomu bylo u první dvou popisovaných vzorků (a na nějaké slepé degustaci by kterékoliv to víno udělalo myslím dost slušnou paseku). Navíc vyžadují pořádné rozdýchání, neuvěřitelně se mění s dobou přístupu vzduchu (což je teda jedna z úžasných věcí na Cheninu z Loiry, nejen těch Jolyho, ale i „běžných“) a skoro ideálně by bylo chutnat je po deci denně celý týden. Takže prostě jen troška dojmologie na základě jedné sklenky. Vše je čistý Chenin Blanc, vždy úplná a puritánská biodynamika. A víc než kdy jindy si říkám, zda tyhle „technické“ popisy vín vůbec mají smysl, hrát si tu na nějaké „medové tóny“ a podobné věci v popisech je asi trochu bezpředmětné. Každopádně jsem byl příjemně překvapen jejich přístupností, z dřívějšího setkání jsem si je pamatoval ještě ulítlejší :o)

Savennières „Les Vieux Clos“ 2006
Zlatá barva, extrémně zvláštní vůně mixující dřevité (třapinové) tóny, jablka, lehce ocet, oxidativní tóny a čínské švestkové víno. Ale ten celek je vyloženě roztomile divný, překvapivě jemný a lákavý. V chuti podivný „chardonnay/ryzlink” dojem, jakoby trocha sudu, petrolej (barvy a laky), ale zajímavě sladěné a velmi dlouhé. Hmmm... že by tohle byl ten nalahvovaný „terroir“?

Savennières Roche-Aux-Moines „Clos de la Bergerie“ 2004
Tohle víno už jsem chutnal dříve po asi devíti hodinách dekantace, tentokrát bylo poměrně „čerstvé“. Zlato-měděné v barvě, medovo-jablečné ve vůni s obskurními tóny vaječných bílků. V úvodu chuti překvapivě hebké a krásně strukturované, pak vás trochu hruběji propleskne nějakou tou hořčinou, celé je to květinově divné, hodně intenzivní a nevěřitelně dlouhé. V prázdné sklence nádherná vůně lučního medu.


Clos de La Coulée de Serrant 2006
Hluboká zlatá barva, delikátní medovo-květinové aroma prolnuté oxidativními tóny, ale překvapivě jemné a „přístupné“. Sem tam nějaká ta těkavka a zajímavá drobnost, ale víno bylo dost podchlazené a celkově jsem jej nemohl zkoumat úplně tak, jak bych chtěl. V chuti opět nečekaná jemnost a přitom i intezita, víno je to bohaté a velmi dlouhé, láká k dalším napitím a zkoumání. Rozhodně nic na co narazíte běžně, za pozornost stojí. Ve slepé degustaci bych asi, a možná jsem jen barbar co podobné víno nedocení, ale vždy sáhl po nějaké klasičtější barikované šardonce, byť biodynamické :o)

Jsem rád, že jsem vína mohl ochutnat a s Nicolasem Jolym se setkat, za což patří dík společnosti AdVivum, jež je právě nadšeným propagátorem této alternativní cesty ve vinařství a její nabídka vín tomu odpovídá. Mnohem více než to, co Nicolas Joly říkal (a pro někoho, kdo jeho knihu a pár článků o biodynamice četl, to asi nebylo moc nové), mne ale zaujalo něco jiného. Na tiskovce bylo možno potkat se s nadšenci do vína, bio vinaři, sommeliéry, novináři a celkově velice zajímavou skupinou lidí, ovšem překvapivě nízkého průměrného věku. Možná to něco naznačuje. Možná se svět vína mění a další vinařská generace zásadně zamete se současným převažujícím technokratickým pohledem na víno jako výsledek průmyslových procesů. Už to, že na podobné akce lidé chodí, o bio vínech mluví a píší, že se rozvíjí diskuse, je cesta kupředu. Možná je Jolyho misie úspěšná a energie, která na nás pod oblouky salónku Dominicus působila (a jež je úplně jiná, než by byla energie v místnosti s klasickým rovným stropem), nás všechny změní. Třeba jednou docením výhody biodynamiky nad „běžným“ bio/organickým vínem. A možná, ale jenom možná, jednou vstoupím do řad Jolyho následovníků a vyzvu vesmírné energie na souboj :o)

P.S. Prosím povšimněte si názvu článku na zadní straně novin Herald Tribube, do kterého se Nicolas Joly chvilku před svou přednáškou začetl. Přišlo mi to skoro až symbolické :o) A omlouvám se za tenhle zbytečně dlouhý a málo co říkající grafomanský výplod, to byl jen takový chvilkový biodynamický přetlak v hlavě pod tíhou všech těch dojmů posledních dní. Pro ty, co chtějí v tematických článcích pokračovat, doporučuji především odkazy v předposledním odstavci jednoho mého staršího zápisku. Zobraz celý článek...

pondělí 24. listopadu 2008

10 domů, 20 lahví a spousta bublinek

Už několikrát jsem vás tu otravoval tím, že bublinky mám rád, nepovažuji je za něco vhodného pouze k oslavám (jak tom má, alespoň podle výsledků ankety, podstatná část z vás) a naopak si myslím, že se skvěle uplatní v gastronomii i pro popíjení jak tak. A nemusí to samozřejmě být jen pravé šampaňské. I když právě to má ve světě šumivých vín největší jméno. A zde si dovolím trochu věštit. Ročník 2008 je ve Francii poněkud problematický, že je to v pohodě hlásí snad jen Champagne. Ovšem jejich prodeje na tradičních trzích klesají (a rozhodně ne málo) a tak očekávám, že budou své natlakované lahve zkoušet udat v zemích nových a perspektivních, tedy i u nás. Bude více ochutnávek i konkurence a ceny spadnout na snesitelnějších úroveň. Konec věštby :o) Každopádně o tom všem píšu proto, že minulý týden uspořádalo Domaine R&W ochutnávku hned několika šampaňských domů, částečně i za účasti zástupců vinařství či přímo vinařů. A rozhodně bylo o co stát.

O některých z vinařství je pár řádků na webu dovozce, u jiných jsem něco psal již sám a u dalších (těch, které mám rád a budu vyhledávat, nebo již absolvoval nějakou jejich profilovou ochutnávku) ještě psát budu. Proto se omezím spíš na takový obecný dojem z prezentovaných vzorků. Žádné z vinařství není nějakým obludným producentem milionů lahví, byť Drappier či Philipponnat se pohybují v řádech stovek tisíc. Právě ze tří vzorků Champagne Drappier (Carte d’Or, Rosé Val des Demoiselles, Carte d’Or demi sec) jsem byl dost na rozpacích. O Drappierovi jsem tu psal delší článek dříve a jejich základní Carte d’Or znám z různých degustací, ale tentokrát mi přišlo znatelně méně zajímavé a především sladší, asi ne za hranicí označení brut, ale oproti vyloženě citrusové kyselině jakou má obvykle určitě, opravdu divné. Prý zkusí zjistit, co se změnilo.


Druhým domem pak bylo Champagne Philipponnat z Mareuil-sur-Aÿ, na jehož stánku se dalo ochutnat základní Royale Réservé (naprosto nádherná klasika, takhle si „základ“ představuji a vřele doporučuji zkusit), krásně minerální Réserve Rosé a jemné až delikátní ročníkové Grand Blanc Brut 1999. Philipponnat tu již měl skvělou degustaci přímo s majitelem a prezentovalo i svá elitní ročníková vína z vinice Clos de Goisses, která stále považuji za asi to nejzajímavější, co jsem měl možnost z bublinek ochutnat. Doma syslím jednu láhev jejich cuvée Le Reflet, takže časem (očekávám, že někdy kolem vánoc :o) o nich určitě sepíšu delší text.

Velmi příjemným překvapením bylo setkání s Champagne Paul Déthune z Grand Cru vesnice Ambonnay. Na Pinot Noir postavená vína tohoto rodinného vinařství s produkcí asi 50 tisíc lahví jsou významně ovlivněna zráním ve dřevě (sudy ze stromů vypěstovaných v Champagne), zajímavostí je jistě to, že elitní cuvée zraje mnoho let pod korkem a ne korunkovým uzávěrem. Jejich „základní“ Brut Grand Cru (70% Pinot Noir, půl napůl nový ročník a uložené rezervy) je aromaticky naprosto klasické, velmi vyvážené, delikátní, ovšem v chuti plnější, bohaté a dlouhé. Za ty peníze (už od nějakých sedmi stovek u nás, v zemi původu polovička) fantazie. Jen o něco méně mne zaujal Blanc de Noirs Brut, přeci jen aromaticky méně expresivní. Zato Rosé Grand Cru Brut je vyloženě nádhera! Osmdesát procent Pinotu Noir za studena maceruje na slupkách dva týdny a následně je víno doplněno Chardonnay, výsledkem je na růžovku velmi bohaté a komplexnější víno, navíc s vyloženě zábavnými „zeleninovými“ tóny, krémové v ústech, delší. Chci další!

Ač jsem v pátečním článku působil poněkud „degustačně depresivně“, byla tato degustace Champagne plná objevů (však jsem těch 20 vzorků pomalu propíjel snad čtyři hodiny a kupu času věnoval povídaní s lidmi okolo i vinaři), dalším v řadě je rodinné vinařství Tarlant. Majitelé, velice příjemná dvojice, mne vyloženě obloudili svým „ideálně žádná dosáž“ stylem, navíc používají (ač tedy v žádném z prezentovaných vín nejsou) i další v Champagne povolené odrůdy, krom všeobecně známých jsou to ještě Arbanne, Pinot Blanc a Petit Meslier. I zde mne hodně potěšilo Rosé, navíc šlo krásně vidět rozdíl mezi variantou Zero a Brut. Obě vína jsou z 85% Chardonnay doplněné Pinotem Noir za studena macerovaným na slupkách 12 dní, jen to první zůstává v lahvi úplně bez dosážního likéru. Zero je víno přísné, kyselinkami sevřené, ale krásně ovocité a dlouhé. Brut působil příjemněji, ovoce jakoby vyniklo o něco více a pomohlo i „párfémovější“ aromatice, ale v celkovém srovnání bych volil čisté řízné Zero. Jejich bílé Brut Zero (neustále mi to připomíná tu novou Coca-Colu) je ve vůni opět naprostá klasika, byť trochu plošší, ale v chuti perfektně suché, s až pichlavou kyselinou, jemným perlením, nádherně minerální a dlouhé.

A dál tu bylo Champagne Comte Audoin de Dampierre, které se asi díky aristokratickým konexím majitele podává na různých význačných místech. Cuvée des Ambassadeurs na 42 francouzských velvyslanectvích a je to suché klasické šampaňské, tak nějak bezchybné, ale zároveň trochu obyčejnější nudné. Elitní ročníkové víno se zase dodává na španělský královský dvůr. Family Reserve Grand Cru 2000 je postaveno za Chardonnay ze třech různých Grand Cru vinic, aromaticky bohaté se spoustou minerálních tónů (až takové to moje oblíbené „škrtátko“, mix minerality a sudu) a vůně cukru tavícího se na pánvi. V chuti hutné, delší, ovocité a celkově dost povedené. A u stejného stolečku se prezentovalo i Champagne Vilmart et Cie, rodinný podnik s asi 11 hektary vinic v okolí vesnice Rilly. Jejich Grande Réserve je z 80% Pinot Noir a jde o trochu přímočařejší bublinky, příjemné ale vlastně nijak zásadně zajímavé, zatímco Grand Cellier má přesně obrácený poměr odrůd, tedy 80% Chardonnay, a jde o zajímavou citrusovou ukázku bublinek významně ovlivněných sudem. Ale celkově mne produkce tohoto domu nějak zvlášť nezasáhla.

U baru v čelen místnosti byla prezentována po jedné lahvi produkce dalších čtyřech domů, vín ze sortimentu Champagne baru v Ungeltu. Serge Mathieu Millesime Brut 2000 potěšil nazrálým, bohatším a vrstevnatým aroma, výrazně minerálním a s vůní opékaného toastu a cukru, chvílemi i bonbónů Toffifee. I v chuti je víno velmi zajímavé, minerální, efektní a delší. Možná postrádá nějakou eleganci, ale ten projev je dost zábavný. Takový Larmandier-Bernier Terre de Vertus Non Dosé postavený na Chardonnay je něco jiného, velmi čistě připravené (žádné umělé kvasinky, dlouhá pomalá fermentace atd.), klasické a bohaté, velmi suché a řízné, složitější, s finesou a elegancí. Moc pěkné. Diebolt-Vallois Brut Tradition má jméno správné, je to taková suchá svěží klasika, ale nijak zásadně mne nezaujala. Vlastně stejně jako Brice Grand Cru „Verzenay“. Mnohem raději jsem se vrátil ke stánkům Déthune a Philipponnat.

Na závěr opět zopakuji něco, co už jsem tu určitě taky (a možná ne jednou) psal. Když už budete chtít pro nějaký účel pravé šampaňské, vykašlete se na základní cuvée profláklých domů. Za relativně vysoké částky dostáváte ve valné většině případů (výjimkou může být třeba Piper-Heidsieck) obyčejné a spíše nudnější pití. Za stejné či nebo nižší peníze lze pořídit již ročníková vína menších domů, poctivěji připravená vína z Grand Cru poloh, vína zajímavá, bohatší a ve snad všech ohledech lepší. Jistě, pokud je přinesete k někomu neznalému na večírek, asi se okamžitě nerozzáří pohledem na známou láhev, ale o to více snad bude překvapen, jak to chutná… Zobraz celý článek...

pátek 21. listopadu 2008

Hodnotím, hodnotíš, blbneme…

Včera večer, po dvou více než zajímavých degustacích (na které jsem si musel vzít půlden dovolené z již prakticky vyčerpané zásoby, protože mne bohužel živí něco úplně jiného... to jen jako odpověď těm, co se mne na ochutnávkám pravidelně ptají, kde na to beru čas), jsem začal páchat paralelně report z obou zároveň. A protože se text ubíral dost divným směrem, rozhodl jsem se ho smazat a překopat do samostatného pátečního zápisku. O co šlo? Hned u několika vzorků jsem se přistihl, že už je nechutnám proto, abych něco objevil. Ale jen tak „pro zářez na pažbě“, protože tam jsou, mohu si čichnout  a říct „jasně…“ a napsat pár řádků do degustačního karnetu. Ale kvůli tomu na ochutnávky přeci nechodím! Tak nějak jsem měl chvílemi pocit, že má laťka „víno, co nadchne“ je pro ten den nastavena hrozně vysoko. Že to celé beru zbytečně vážně, píšu si kraviny o změně odrůdového složení na pozemcích Château d‘Angludet a přidání vysokých 15% Petit Verdotu, ale vlastně si to tolik neužívám jako dřív a chovám se, jak kdybych měl druhý den odevzdat vedení firmy hodnocení v excelu a ne si prochutnat pěkná vína, něco se o nich dozvědět a nechat se příjemně překvapovat. Nevím, možná to byla jen trocha podzimního splínu. Ale o důvod víc si uvědomit, že živit (ehm, práci stále sháním) bych se vínem asi neměl, protože pokud by mi to mělo nadšení z jeho objevování takhle či ještě výrazněji poznamenat, bylo by to dost naprd…

Bylo tam i pár momentů, kdy jsem se zatelelil jako dřív a očka mi zazářila :o) Potřást si pravicí s Nicolasem Jolym nebo „objevit“ tak trochu jiné Champagne Paul Déthune, to bylo fajn. Nebo vlastně i poskakovat okolo stánku Dobré vinice, kde byl nalahvován čistý Pinot Noir ve variantě červené i růžové, tedy úplná novinka, o které jsem do té chvíle neměl tušení. Ale celé to tak nějak vyvážil podivný dojem „lovení bobříka degustování“. A vlastně mne mnohem víc bavilo si povídat s dalšími účastníky, často spíš o hromadě „věcí okolo“, než nějakých konkrétních vínech a dojmem z nich. Doufám, že mne to brzy přejde. Možná bych si měl dát nějaký týden bez ochutnávek a věnovat se hezky v klidu zajímavým lahvím, které jsem si nasyslil doma, ideálně v malé společnosti přátel. Ale nejdřív prostě MUSÍM na tiskovku právě výše zmíněného Jolyho, to přeci nejde vynechat…

Máte taky někdy „specificky vinné“ splíny? Je to jen podzim? Každopádně slibuju, že příští týden tu zase bude pár zápisků vyloženě o konkrétních vínech, tenhle týden to nějak nevyšlo :o)
Zobraz celý článek...

čtvrtek 20. listopadu 2008

Nový domov pro vinné nadšence

Nadpis článku možná napovídá, že řeč bude o nějaké zvláštní ubytovně pro milovníky vín, ale zas tak dotažené to místo není a denně tam určitě trávit čas nebudete (vzpomněl si přitom na knížku Brněnské metro od Bogdana Trojaka a její část s „ubytováním“ v archivních boxech, vřele doporučuji k přečtení). Řeč bude o Wines Home, nové vinotéce otevřené minulý týden v centru Prahy. Normálně tu o nových (ani existujících) prodejnách nepíšu, ale tahle si myslím pár řádků zaslouží. Už je dostala v mainstreamových médiích (třeba iDnes), tak já doplním PR a texty z tiskové zprávy i o nějaké vlastní poznatky. Je to podnik „designový“, jinak řečeno s velice moderním a efektním interiérem, a osobně se mi tenhle styl viditelných cihel, tmavého železa a dřeva moc líbí, navíc je aktuálně doplněn hromadou nádherných velkých fotek z Alsaska. Ale do odborných detailů zabíhat nehodlám, protože jim nerozumím, a tak vás odkáži na článek v DesignGuide (kde se můžete dozvědět, jakým způsobem byl podnik ve staré továrně vybudován a prohlédnou více fotek). Subjektivně jsem se tam cítil velmi dobře a dovedu si představit uspořádat tam nějakou „prestižní“ ochutnávku, kdybych náhodou někdy měl tu potřebu. Pro mne nejdůležitější je ovšem sortiment vín a věci okolo. Vypiplané (a určitě zatraceně drahé) prostory, lokalita v centru kousek od ulice Pařížská… ano, odhadujete správně, na cenovkách nejsou nízká čísla. Ale nejde tam jen o nějaký předražený luxus, zastavit se tam může vyplatit i obyčejným smrtelníkům :o)


Wines Home nenabízí, tedy co se vín týče, na našem trhu bohužel nic nového. Zatím si je totiž sami nevozí a jde tedy vždy o přeprodej od již etablovaných dovozců. Ale ten mix je rozhodně zajímavý, nejdete tam hezkých pár stovek položek z celého světa (tedy především Evropy). Výhodou je především to, že se tu (v případech, které jsem ověřoval) neuplatňuje nějaká šílená „daň z prodejních prostor“ a vína jde tedy koupit i po kusových lahvích za stejné peníze, za jaké je maloobchodně prodávají sami jednotliví dovozci. Tyto ceny jsou sice ve většině případu vysoké (znatelně vyšší, než je běžné v zahraničí), protože to je prostě standart na našem trhu, ale co naděláte (krom výletu přímo ke zdroji). Slabostí jedné ze sommeliérek je Rakousko a právě to je ve Wines Home zastoupeno celkem pěkně, takže už vím, kam zaskočit, když dostanu chuť na lahvinku vína od Kirnbauera či Pöckla (a zrovna nebudu chtít objednávat celý karton vín z Rakouska). Jinak tam najdete fajn věci z Německa (Dr. Loosen například), Moravu zastupuje Dobrá Vinice a Stapleton & Springer. Záměrně uvádím hlavně ta vinařství, která nějak víc znám. Je tu i nějaké Bordeaux, ale v té základní nabídce jde o vína spíše dost obyčejná a navíc extrémně předražená, ve vínech zajímavějších zase o tu úplnou elitu (ze soukromých en primeur nákupů spolumajitele vinotéky, hokejisty Romana Čechmánka) za ceny pro jinou skupinu konzumentů, než jsem já. Najdete tam celkem zajímavý výběr Burgundska, od vín běžných a slušných po špičková, kde jsou marže (ať už jejich, nebo dovozců) někde mezi „to se dá snést“ a „nedělejte ze mne idiota“, ale to je opět smutný domácí standard. A je tam i sekce s kousky z Itálie a nějaké to porto, ale ty jsem moc nezkoumal. Mimioevropská vína zastupuje například Peter Lehmann či Battle of Bosworth. Více o sortimentu se (snad) brzy objeví na webu vinotéky, zatím je to spíše na osobní návštěvu.

To bych ovšem doporučil. Je to zajímavé místo a brouzdat mezi regály krásných vín je fajn pocit. A vybrat si myslím není problém. Trochu se bojím skladovacích podmínek, při slavnostním otevření byl prostor vytopen na pro vína nevhodnout teplotu a pokud se tam budou pravidelně konat různé společenské akce, tak teplota v prostoru i nadále nebude nejnižší a navíc bude hodně kolísat. Mnohá z těch vín se hned tak neprodají a dobře jim to dělat nebude. Ta nejlepší mají sice svoji speciální sekci s vlastní klimatizací, ale i mezi těmi „obyčejnými“ jsou nádherné a dražší kousky (namátkou třeba vína od Hirtzbergera či Arnouxe), které si zaslouží pečlivé uložení. Ale třeba to mají dobře vymyšleno. A jestli tam těch různých akcí zase bude málo, tak nevím, jak se uživí :o) Možná prodat někomu komplet zpracování interiéru luxusního bytu a při té příležitosti i vestavěnou vinotéku s nějakou tou stovkou lahví… ale to už je jejich problém :o)

P.S. Něco z použitých fotek jsou jejich oficiální, cokoliv má můj podpis jsem tam cvaknul sám. Ty interiérové sice mám taky, přeci jen s pořádným sklem a stativem to vypadá o dost lépe... :o) Zobraz celý článek...

středa 19. listopadu 2008

Výsledky ankety „Dekantujete bílá vína?“

Téma dekantování vín je, a u bílých či šumivých obzvlášť, provázeno kupou mýtů, polopravd a nesmyslů (které se dočtete především v lifestylových časopisech, dekantační karafa se očividně stala již povinnou součástí každé trendy domácnosti).  I proto jsem se na výsledky téhle ankety dost těšil. Jelikož máme pěkných kulatých sto hlasujících, budu uvádět u jednotlivých odpovědí jen počet hlasů, protože stejné číslo je logicky i procento z celku. V anketě velmi těsně, s 32 hlasy a tady o pouhý jeden jediný, zvítězila možnost „ještě nikdy“, následována „parkrát jsem to zkusil“. Dekantování bílých vín zde tedy není nějak typickou záležitostí. Vzhledem k tomu, že na třetím místě je se 14 hlasy položka „nedekantuji ani červená“, tak karafa nemá své pravidelné místo na stole u víc než třech čtvrtin hlasujících.

Pouze 12 hlasů přistálo u možnosti dekantování „celkem pravidelně“, další položky už mají jen nějaké drobky. Ostatně celou tabulku lze vidět níže. Osobně víno do karafy nepřelévám nějak často, jen pokud mám vyloženě pocit, že to potřebuje, a nijak zásadně nerozlišuji mezi červeným (byť tam je to výrazně častěji) a bílým. Jancis Robinson ve své knize How to Taste: A Guide to Enjoying Wine mluví o dekantování, pokud je použito na cokoliv jiného než pro přelití starého vína a odstranění depotu, spíše s despektem. A navrhuje, ať si každý zkusí vzít tři lahve stejného vína, jednu otevřít dvě hodinky předem, druhou taktéž ale přelít do karafy a třetí jen pár minut před servírováním. A ověřit si, zda při servírování naslepo v chuti poznáte rozdíl a dokážete jednotlivé vzorky správně identifikovat. Chce se mi říct, že u nějakého mladého dobrého červeného bariku to bude tak snadné rozeznat… ale za zkoušku (až budu čekat nějakou velkou návštěvu) to stojí :o)


Mimochodem, když už je to dneska jen ta anketa, asi vám sem nacpu i pár nevinných poznatků ze včerejška, pokud vám jde vyloženě o víno, na konci této věty můžete přestat číst. Naprosto mne vytočilo svou neschopností O2 (a to jsem jinak s úrovní jejich mobilních služeb hodně spokojen), celou anabázi popisovat nechci, ale po mnoha telefonátech a třetí návštěvě jejich pobočky mám sice zpět své telefonní číslo (kdyby mi náhodou někdo chtěl volat, viz včerejší článek), ale jejich zaměstnanec nejdříve naprosto nelogicky vytvořil SIM kartu pro jiné číslo co platím, čímž efektivně odstřihl mé prarodiče od sítě a dokud jim nedovezu novou kartu, budou bez telefonu.

No co, zpravil jsem si chuť romantickou „love pastou“, jemně ochucenými těstovinami ve tvaru srdíček :o) Je to dovoz z letiště v Miláně, ale kdyby to někdo viděl tady, dejte vědět. K různým rychlým večeřím (takové ty omáčky a směsi na jedné pánvi z věcí, které jsou zrovna v ledničce) se to hodí, těstoviny chutnají výborně a navíc se na ně a do nich ideálně vecpávají omáčky. No a znáte to, láska prochází žaludkem, takže až budete zvát nějakou slečnu/mládence na večeři a láhev vína, tak zrovna tyhle těstoviny se vám mohou hodit :o)

Jo a kdyby měl někdo rád deskové hry a hledal ideální vánoční dárek (pro sebe), tak vřele doporučuji Agricolu. Zatím máme za sebou jen první hru, ale už teď to vypadá skvěle! Minimální vliv náhody, spousta různých možností a taktik a vůbec hodně zajímavá záležitost, rozhodně jedna z nejlepších deskovek, na kterou jsem za dlouhou dobu narazil. Na dlouhé zimní večery s lahví červeného vína ideální. Tož asi tak :o) Zobraz celý článek...

úterý 18. listopadu 2008

Budapešť ne úplně vydařená

Na prodloužený víkend jsem původně plánoval výlet do Wachau, ale místní vinaři mají napilno a zrovna v téhle době by návštěva vybraných vinařství nešla. Další volba padla na Maďarsko, byť tedy bez vinařských oblastí, jen Budapešť. Je to jedno ze zásadních měst naší historie a v plánu jsem ho měl už dlouho. Na programu byl mimo jiné místní „salon vín“, dvě vyhlášené restaurace a kupa dalších radovánek. Už jsem si plánoval, jak spáchám nejméně tři články plné fotek – jeden o vínech a další dva o různých restauracích a věcech okolo. Nakonec ne vše vyšlo podle plánu. První článek bude tak trochu o tom, co se nevyvedlo. Při psaní článku totiž sedím ve vlaku a čeká mne sedm hodin cesty, tak snad se těch méně příjemných vzpomínek tímhle způsobem zbavím. Druhý článek bude o zážitcích naopak fajn, na ten si zatím počkejte.


Začnu zklamáním z největších, v podobě onoho salonu vín (Magyar Borok Háza). Podle průvodce i informací a fotek na oficiálním webu mělo jít o velmi zajímavé místo, kde je uloženo na 700 vín ze všech 22 vinařských oblastí Maďarska, každá z těchto oblastí má pak svou sekci s informacemi a je u ní i několik lahví i otevřeno pro volné degustování. Ideální způsob, jak si ochutnat různé projevy vín z celé země. To vše se navíc mělo odehrávat ve sklepeních v hradním komplexu Budy, prostě moc lákavá záležitost. Ale doporučit ji nemohu, protože už bohužel neexistuje. Jak jsem se později dozvěděl v jedné vinotéce, tak stát se rozhodl expozici uzavřít (= někomu ty prostory pronajal), protože to prý ani pořádně neplnilo účel, jelikož vína neprocházela nějakým kvalitním výběrem a jednotlivé oblasti prezentovala i vína špatná, jež jméno místního vinařství kazila. Nebo tak něco podobného, informace je to neověřená. Při zkoumání jejich webu narážím na krátkou a blbě pojmenovanou poznámku v novinkách, že se „firma stěhuje a otevře časem v centru Pešti“. No pěkné. Prostě a jednoduše už to nefunguje a zbývá možnost degustací v některých vinotékách a restauracích (je jich dost, pokud si to předem naplánujete) a samozřejmě ježdění po Maďarsku za vinaři.

Druhým fiaskem byla návštěva proslavené restaurace Kéhli, o které něco psal třeba i pan Cuketka. Není úplně blízko centra, vyžaduje dlouhou cestu tramvají či kratší „rychlovlakem“ HÉV. Nachází se v zajímavé maličké historické části města s kostelem, která je ovšem kompletně obestavěna paneláky a dalšími podivnostmi, pod několikaproudou silnicí je od vlaku nutno projít strach nahánějícím podchodem. Ale podnik se pyšní seznamem slavných lidí (od Václava Havla po Arnolda Schwarzeneggera), kteří ho v letech minulých navštívili, a dle některých referencí to vypadalo, že se sem cestu za tradiční maďarskou kuchyní vyplatí absolvovat. Na dveřích má nalepena nějaká ta ocenění (jak je zde docela zvykem, co jsem tak zběžně zaregistroval), ale žádné zrovna aktuální. A ač jsou některé nadšené reference návštěvníku z ČR docela nedávného data, na mne podnik dojem neučinil. Když pominu nemožnost vyhnout se cigaretovému kouři (číšník s krabičkou cigaret v kapse nás, když si chvilku po našem příchodu jeden zaměstnanec zapálil vedle u stolku, odmítl přesadit; i při odchodu bylo to, co vypadalo jako nekuřácká část, v podstatě prázdné), tak kuchyně je veskrze obyčejná. Ne nějaká selská či rustikální v dobrém smyslu, ale prostě tak nějak hospodsky obyčejná za ceny spíše vyšší a v Budapešti odpovídající podniku špičkovému. Prostředí sice působí docela stylově a v lístku jsou moc pěkně vypadající chody s vtipnými historkami okolo, ale je to kvalita jídla, co se opravdu počítá.
 

Rybí polévka s paprikovým základem (a s gigantickým kusem místního kapra) byla dost povedená, možná zbytečně moc tučná, ale rozhodně stojí za pozornost. Stejně tak klasická gulášovka nebyla vůbec špatná (ale ta v brasserii hotelu a lázní Gellert byla možná jemnější a zajímavější). Cuketkou do nebes vynášená morková kost nebyla z nejpovedenějších, speciální vidličkou vylovená hmota měla rozbředlou tekoucí konzistenci (ač na fotce vypadá ten okraj relativně pevně) a chuť tuku vytuhlého na hladině hrnce s vývarem. Ani v kombinaci s česnekovým toastem to prostě nešlo jíst (a kdo mne zná ví, že tučná jídla mi nedělají problém, stejně jako konzumace těžko identifikovatelných podivností). Po pár soustech jsem si musel dát panáka, předraženou ukázku dost nepovedené vinné pálenky (alespoň se to tam jmenuje „pálinka“ a tudíž jde objednat snadno; navíc dělají opravdu skvělé, jen tahle se prostě nevyvedla). Být to mé první setkání s morkovou specialitou, asi tuto pochoutku okamžitě zavrhnu. Navíc ke kosti nebyla avizovaná mistička s paprikovou směsí a čerstvou paprikou, což jsem si uvědomil až teď při psaní článku (na webu uvedena není, v jídelním lístku v restauraci byla). Předkrm v podobě papriky plněné ovčím sýrem byl fajn, jen ta náplň chutnala přesně jako mazací paprikový tvaroh, který koupíte v krabičce v supermarketu.

Zářnou částí hlavního chodu byla skvělá poctivá bramborová kaše, ale vlastní maso bylo příliš tenké a trochu vysušené, navíc v chuti výrazně přebito vypečenou slaninou. Na jeden z hlavních „historkových“ pokrmů restaurace nic moc (přečtěte si popis u položky „Ox-back of Pest-Buda,Sashegy“). Plněné zelí (Esztike Lévai's stuffed cabbage) možná bylo hodně tradiční, ale v podstatě šlo o kotlíkovou hotovku v podobě zelí s masem, doplněno další hromadou zelí a kořeněno paprikou a paprikovou klobásou. Nebyl tam jakýkoliv doprovod k celé té „segedínské“ a hodně tučné hmotě a samostatně se to jedlo hodně špatně. Ale porce nezvladatelně obrovská, to zase jo. Jenže to opravdu nepůsobilo o nic moc zajímavěji (rozhodně ne chuťově či prezentací) než třeba segedínský guláš tak, jak ho vystřelí každá druhá česká babička, když ji o něj mile požádáte. Je mi líto.

Jediné, na co budu vzpomínat opravdu rád, bylo dost povedené víno. Z již mezinárodně proslaveného vinařství Vylyan, čistý intenzivní Cabernet Franc ročníku 2006 původem z oblasti Villány, pojmenován In Memoriam na památku tragického úmrtí zakladatele vinařství a lahvováno přímo pro Kéhli. Velmi vysoký alkohol (prý typický pro ten ročník v Maďarsku), intenzivní, ovocné, kořenité a dlouhé. Moderní, velmi dobře udělané barikové (16 měsíců v maďarských sudech z oblastí Mecsek a Zemplen) červené. Fajn!

Vlastně mne docela těšilo, že k účtu je automaticky připočítáno „service fee“ asi deset procent, protože dilema „číšník za jídlo nemůže“ jsem tak nemusel řešit. I když i v tomhle ohledu došlo k jedné divné situaci. Když dorazil jakýsi maďarský prominent, vzala servírka věšák s našimi kabáty (stál kousek od nás, jeden pro celou místnost) a i s nimi ho přenesla na druhou stranu místnosti, aby to neměla skupina daleko. Podivné. Odcházeli jsme rozčarování, ale bohužel ten večer nás čekala ještě další zábava, kterou byla „ztráta“ mobilního telefonu. Vlastní blbostí jsem ho nechal ležet na židli vedle sebe a odešel z restaurace. Když jsem se pro něj po pár minutách vrátil, byl náš stůl již uklizen a připraven pro další hosty, ale telefon nikde. Navíc už vypnutý, takže očividně aktivně uzmut. Je velice nepravděpodobné, že to byl někdo z hostů (v to místě nikdo další neseděl a na zastrčené židli u zdi byl dost špatně vidět) a jsem přesvědčen, že je v majetku někoho z personálu restaurace. Inu co se dá dělat, menu v Kéhli se mi prodražilo asi o deset tisíc, protože tentokrát už stejný telefon se slevou za body a smlouvu na další dva roky nedostanu. Zůstala mi blbá nálada, po morkové kosti ne úplně lehko v žaludku a pár fotek z interiéru restaurace, ale nespojených s příjemným zážitkem. Ale kdo ví, třeba to bylo mé jediné setkání s „pravou“ maďarskou kuchyní a vše ostatní, co jsem jedl (a chutnalo mi), byla varianta upravená pro turisty…

Mimochodem ještě k tomu spropitnému… v některých podnicích ho připočítají automaticky, jindy velkým písmem zdůrazní „service not included“ a očekávají deset až patnáct procent z ceny. V jednom podniku, klasické pasti na turisty poblíž hradu (kam jsme zapadli v depresi z toho, že nefunguje salon vín, na menu v podobě obyčejné gulášovky, odfláknutého kuřete na paprice a lehce chemicky působícího štrůdlu), byla na účtu připočítána podivná položka ve výši právě asi desíti procent, kterou jsem právě za poplatek obsluze považoval. Číšník mne ale po předání peněz suverénně uzemnil, že „oblusha není v ceně, v Maďarsku je to deset procent“. A tak jsem vysolil dalších pět set HUFů a přemýšlel, jestli ta čmáranice na účtence byla za neexistující kuvert či snad živou (ukázkově strašlivou) hudbu. Ale prostě v tu chvíli neměl sil se hádat. Dějí se podobné věci okolo našeho Staroměstského náměstí? Tipnul bych si, že ano :o)

Co ještě tak zanechalo ne úplně dobré vzpomínky? Hlavní nádraží je stejná tragédie jako v Praze, na kafe jsem si musel zaskočit do blízkého McCafé (mimochodem mají špičkový cheesecake a pravý Sacher dort), protože v nádražní budově jsou jen hodně „podezřelé“ podniky. Město je výrazně špinavější, omlácenější (byť tam panovala opravdu čilá stavební aktivita) a „šedivější“ než třeba Praha nebo Bratislava, navíc v každém podchodu, vestibulech metra a na mnoha dalších místech v centru jsou obrovské spousty bezdomovců, podobnou koncentraci ve výše zmíněných městech neuvidíte ani náhodou. Budapešť jako město je zajímavá a rozhodně stojí za návštěvu, vyloženě skokově se zde mění umělecké slohy i několikrát v jedné ulici, najdete tam množství nádherných staveb a zajímavých zákoutí. Ale je tam spousta dříve asi nádherných míst, která jsou (a jiné slovo nemohu použít) zkurvena neuvěřitelně necitlivými zásahy, a to včetně třeba hradního komplexu a jiných památkových zón. Nechápu, kdo mohl stavbu některých domů či tragické „rekonstrukce s modernizací“ povolit (ano, banda debilních komunistů, ale některé ty zásahy budou data výrazně novějšího). No a to bude asi tak všechno. Působí to jako dost nepříjemný víkend, ale vlastně takhle pitomá byla jen neděle (a i během té se nám poštěstilo vidět několik moc pěkných míst). V příštím článku se mrkneme na jednu moc fajn vinotéku, báječnou restauraci (včetně několika vín) a přihodím něco „pocitových“ fotek z toulání po městě, lázní Gellert a tak všelijak, aby ten pracovně kratší týden nebyl až tak depresivní :o)

P.S. Během procházek městem jsem narazil hned na několik restaurací pojmenovaných „Nostalgie“ (či něco velmi podobného), v samoobsluze pak narazil i na takovou řadu vín. Očividně tam vzpomínají na „staré dobré časy“… Zobraz celý článek...