pátek 30. května 2008

Víno, rum, koňak a tonik

O jedné degustaci u Royal Crafts, respektive nyní již spíše Grand Gourmet, jsem tu psal před pár měsíci. A včera opět nadšeně vyrazil ochutnávat různé speciality, zajímavá vína a nějaký ten destilát. Možná to bylo náladou, ale tentokrát mi taková ta vyloženě domácká atmosféra „klubového večera“ prostě nesedla. Možná pomalým tempem, možná i tím, že především úvodní set degustovaných vín měl k vyloženým zajímavostem daleko. Sortiment poněkud nabobtnal, nyní obsahuje z Francie „od všeho něco“, a bohužel už nejde o tak pečlivě vybrané kousky. Prostě šardonku od Les Caves des Hautes-Côtes hledám někde jinde, ne u dovozce, který nadchl špeky z Jury či Bergeracu. Večer byl však zároveň hlasováním o jednotlivých vínech, jejich bodováním, přičemž cílem má být zeštíhlení nabídky o to, co nezaujme tolik. Takže možná to bobtnání není jen můj pocit :o)

I pro tu divnou náladu nadhodím spíš pár tipů, co mne nakonec přeci jen zaujalo. Podstatnou část degustace jsem vzorky plival, obvykle jich bývá hodně, destiláty na konci vás dorazí, a bloudit v jednu ráno okolo Malostranského náměstí není zas taková švanda :o) To jen takový tip, pokud tam někdy také půjdete. Většina účastníků na těchto klubových setkáních spíš pije jako o život, lahve se dorážejí až do dna a už někdy u pátého vzorku bývá dost veselo a vše se mění na hodně neformální zábavu. Ale při troše snahy to jde pojmout i jako degustaci.

Na úvod přišla vína z Alsaska, od bio certifikovaného vinařství Yves Amberg. Pro mne tak trochu příklad, že bio ani staré keře nejsou všespásné. Všechna vína byla poctivá, nepřikrášlená, výrazně minerální a hodně dlouhá, ale zároveň bez výjimky se zvláštní kovovou dochutí, poněkud plochá a nedokázala mne „vzrušit“. A to bych čekal, že u spojení klíčových slov Bio+Alsasko+Vieilles Vignes+Riesling budu už na začátku pěkně nabuzen. Není každý den svátek. Každopádně alespoň ten ryzlink zkusím i doma, abych si ten dojem ověřil. Naopak vynechám víno vyloženě experimentální, „Blanc de Noir“, bílé víno z Pinotu Noir a navíc prohnané barikem. Co ti to udělali, Alsasko? Ne, skutečně to nefunguje a degustační dávka jako důkaz postačí. A to by bylo z bílých asi tak vše. Snad ještě Sancerre 2006 od Nicolase Girarda (Domaine des Brosses) stojí za pozornost, velmi svěží, intenzivní a čistě udělaný Sauvignon blanc, který milovníky téhle odrůdy určitě moc potěší. Já jím nejsem, ale oblast původu to víno reprezentuje skvěle.

Mnohem silnější zastoupení zajímavých vín bylo ten večer v červených. Za pozornost stojí vína Marcela Lapierre z Beaujolais. Bio Morgon 2006, samozřejmě stoprocentní Gamay, je více než chutný. Ovšem stejně jako minule musím upozornit na „Cuvée Un Jour“, stoprocentní Malbec z Cahors od Stéphane Azemara. Tentokrát se chutnal mladičký ročník 2005 a upřímně by mne zajímalo, jak by vypadalo srovnání velkého Malbecu z Argentiny stejného ročníku s tímhle kouskem. Totálně neprůhledná barva, explozivní ovocná aromatika silně podtržená sudem, s krásně ovocnou chutí (drcené maliny, to bych nečekal), výrazným ale poměrně měkkým tříslem, dlouhou dochutí a teplem z alkoholu. Víno projevující se hodně moderně, které potřebuje zrát, ale pro milovníky podobných silných obludek ideální.

Opravdu zajímavý byl další červený vzorek v podobě La Réserve 2005 du Domaine Sainte-Eugénie z Corbières, postavené na odrůdách Carignan, Grenache a Syrah. Hluboká ale ne neprůhledná barva, ovoce intenzivně obalené sudem v podobě kupříkladu café latté. V chuti čistě ovocné s višněmi a třešněmi, překvapivě svěží s docela výraznou a živou kyselinou, intenzivní, dlouhé, se slušným tříslem a dobře zakomponovaným dřevem. Až se aromatika se sudem více popasuje (a že k tomu nejspíše dojde), bude to nádhera. Bohužel stojí nějakých osm stovek, zatímco v USA je v kategorii 15 – 20 dolarů, tedy pod tři stovky. No jo, ještě chvilku bude trvat, než se u nás ceny znormální :o)

Zaujalo i Côtes de Bergerac Rouge „Cuvée Prestige“ 2003 od Château Marie-Plaisance, od kterých jsem si zamiloval rosé. Víno opět velmi hluboké barvy, hutné vůně tmavého ovoce s lehce živočišnou linkou, podhoubím a pěkně zakomponovaným sudem, hodně v Bordeaux stylu (čemuž odpovídá i odrůdové složení Merlot, Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc). Bohužel skvělý dojem z vůně sráží v jinak plnější a ovocné chuti extrémně hrubé a nevyzrálé tříslo, vyloženě hranaté, ostré a kazící dojem. Místo aby vám víno ústy tak pěkně proteklo a zanechalo příjemný dojem, máte pocit, že nejde o tekutinu ale kostku, která se v ústech převaluje, naráží rohy tu do patra a támhle zase na jazyk a složitě snaží zapadnout do krku. Tříslo působí zeleně, až jako třapiny a listí. Tyhle tóny má ve vůni i jejich rosé, zda neodstopkovávají a tentokrát to nevyšlo úplně dobře netuším. Možná za pár let se to celé uhladí, aromaticky je víno krásné, uvidíme.

Závěrečný set destilátů nijak moc popisovat nebudu. Fanouškem rumů z Martiniku se (naštěstí) nestanu, koňaky mne dostávají stále víc. Grand Gourmet má v nabídce kupu opravdu nádherných kousků, na degustaci jsem podlehl dalšímu vzorku z produkce Michela Forgerona, jeho V.S.O.P. zraje okolo desíti let a je nádherné! Specialitka Barrique 74 pak dechberoucí. Pokud budete někdy shánět opravdu dobrý koňak za snesitelné peníze, ať už pro sebe nebo jako dárek, rozhodně se spíše než kamkoliv jinam obraťte na Grand Gourmet.

Mimochodem dost zajímavý byl aperitiv v podobě toniku s koňakem. Zvláštní kombinace, pro mne tak trochu lehká perverze a plýtvání ušlechtilým destilátem, ale žít v Cognacu, asi bych si na to i zvyknul. Ovšem na kombinaci s Becherovkou či Fernetem to prostě nemá :o) A nebo s bílým portským, to je s tonikem prostě úžasné!

A to bude pro dnešek všechno. Degustujte, objevujte nová vína a nezvyklá spojení, vracejte se k těm starým a osvědčeným. A kombinujte je se zajímavými a novými jídly :o) Na balkóně nám kvete šalvěj, vůbec i takhle v Praze to všechno raší a roste. Budou čerstvé bylinky do těch pokusných jídel. A víkend je za dveřmi, snad se konečně pořádně dospím. Pěkné volno i vám! :o)

Zobraz celý článek...

čtvrtek 29. května 2008

Vinaři, exportujte do Číny!

Vína z Moravy, vína z Čech. Nejen že se pod tímhle jménem prodává i kdo ví co (viz poslední aférka s Intersparem), ale nyní dokonce přišel ideální moment, jak se s domácími víny uchytit na trhu v Číně. Od roku 2008 Hongkong zcela ruší dovozní clo na dovoz alkoholických nápojů s nízkým obsahem alkoholu (do 30%), čímž se z něj pravděpodobně stane centrum distribuce a obchodu s vínem pro asijský trh a zejména čínský trh. Alespoň tohle praví e-mail, který mi před chvilkou dorazil z WineOfCzechRepublic.cz. Tak já vám nevím. Ještě chápu účast domácích vinařů na soutěžích v zahraničí, je fajn poměřit se s konkurencí z vinařsky vyspělejších zemí, ale vývoz do Číny? Nebylo by tak trochu lepší zaměřit se na to, aby domácí spotřebitel (který pije vína čím dál víc) konzumoval méně dovozu a více lokálních produktů? Nebo snad reklamní kampaň se špačky letícími z Burgundska nefunguje ideálně? Chápu, že ten mail byl především přeposláním nabídky od Hongkongské rady pro rozvoj obchodu a nabídka účasti na Hong Kong International Wine Fair, ale stejně mi to přijde takové celé divné. Ale kdo ví, třeba se vína z naší malé země v Číně proslaví a ta začne zkupovat celou produkci, čímž ceny raketově vyletí a láhev vlašáku z Goldhammeru bude cennější než Romanée-Conti. No nic, zpět do práce…

Zobraz celý článek...

Jak správně vyslovovat jména vín…

… a samozřejmě vinařů, oblastí a jakostních kategorií? Někdy je to dost problém, obzvláště pokud nemáte ani základy francouzštiny. S víny z Itálie, Německa či Španělska si člověk poradí tak nějak snáz, byť i tam dost často narazí a udělá ze sebe pitomce. Už kolikrát se mi stalo, že jsem se při rozhovorou o nějakém vinaři setkal s nepochopením o koho jde, protože mi prostě to jméno nerozuměli (naposledy jsem tak efektně zkonil Joseph Drouhin) . Prý je to problém i v restauracích, zákazník se obává trapasu při špatném vyslovení třeba (aby to byl nějaký špek) Auxey-Duresses 1er Cru „Les Écusseaux“ a místo aby ukázal v lístku, tak raději objedná něco, co vyslovit umí spolehlivě :o)

Tenhle problém z části řeší kniha „How To Pronounce French, German, and Italian Wine Names“ od Diany Bellucci, kde je na více než 350 stránkách dost obsáhlý přehled zásadních jmen a názvů ze světa vín Evropy a jejich správné výslovnosti. Pravdou je, že i francouzi některé jména vyslovují každý jinak. Stejně tak se bude lišit výslovnost jmen, která do jazyka přišla odjinud (takový Möet či Roederer) a variant kolovat hned několik, ale s tím už nic neuděláme. Lepší než naučit se kus každého toho jazyka tahle příručka není, ale rozhodně může být velmi užitečným pomocníkem! Tak třeba to výše uvedené Burgundsko by se tam dalo najít rozepsáno tímhle způsobem: [ok-say dew-hrehs] [pruh-myay krew] [lay ay-kew-so]. No není to báječné? :o) Doma si prohlídnete on-line vinný lístek restaurantu, výslovnost nacvičíte a hurá na večeři! Samozřejmě si nejdříve musíte nastudovat úvodní kapitoly, jak s tímto konkrétním fonetickým přepisem, říkají mu (Quietics)™, pracovat. Každopádně je ta knížka docela zajímavá záležitost a jsem rád, že mi v knihovničce skončila. Sehnat se dá třeba na Amazonu.

A co vy? Bojíte se říct složitá jména v cizím jazyce, u kterých si nejste výslovností jisti? Kupovali jste ve vinotéce „tady tohle“ místo konkrétního jména? A nebo prostě vyslovíte předpokládanou podobu jména a doufáte, že vás když tak někdo (citlivě a bez snahy si z vás utahovat) opraví?

Zobraz celý článek...

středa 28. května 2008

10 + 1 ryzlinkových zajímavostí

nejméně dvakrát jsem tu psal o degustacích u Riesling & Co., ale ani jednou se nejednalo o stěžejní část jejich sortimentu, tedy ryzlinky z Německa. Tak až dnes. 17. dubna totiž proběhla ochutnávka deseti vín z oblasti Rheingau, od základních suchých po výběrová sladká. Hned na úvod je třeba uznat, že prakticky jakýkoliv ryzlink z prezentace stál za pozornost. Může vám vyhovovat ten či onen, ale u všech vzorků je původ a odrůda zřejmý. Může se to zdát samozřejmostí, není tomu tak vždy. Všechna ta vína svou odrůdu prezentovalo jasně a šlo jen o to, co bude na jistý společný základ nabaleno odlišeného. Zároveň to byl zajímavý exkurz do problematiky značení vín v Německu (na Rýně), protože vyznat se v různých kvalitativních kategoriích nad rámec standardního značení dle cukernatosti není úplně sranda.

Nejdříve něco k těm značením. To podle cukernatosti je docela dobře popsáno právě na webu Riesling & Co. Obecně za pozornost, podobně jako u nás, stojí vína Qualitätswein bestimmter Anbaugebiete (QbA, jakostní s určením místa původu) a především Qualitätswein mit Prädikat (QmP, vína přívlastková). Dále je dobré vědět, že pokud je víno třeba QmP Spätlese a není dále označen obsah cukru, jedná se o víno spíše sladké. Pro suché víno je třeba hledat označení Trocken za přívlastkem. Potud je to snadné a každý, kdo se orientuje v našem značení vín, nebude mít problém. Ten nastává až u výrazů jako Charta, Erstes Gewächs, Verband Deutscher Prädikatsweingüter (VDP) Rheingau, Classic, Selection či Edition, z nichž ne všechny musí být nutně zakotveny v zákoně, ale může jít o lokální specifikum nějaké skupiny vinařů či dokonce jen nikde nepsané „obvyklé značení“. Něco jako když u nás hodíte na láhev „archivní“ a nikdo vlastně pořádně neví, co si pod tím představit.

VDP Rheingau je nejstarším spolčením „pěstitelů přívlastků“ na Rýně, kteří určitým způsobem definují především technologická kritéria pro členská vinařství. Jejich logo, orlice s hrozny, na mne působí poněkud tísnivě. Úplně mi připomnělo jednu moji starší fotku, přikládám k článku (pro fanoušky fotografování - je to na černobílou klasiku Ilford PAN 100 a následně scan z negativu s úmyslně ponechaným prachem a škrábanci, skoro se mi po tomhle koníčku zastesklo; a zamrzelo, že zrovna tuhle degustaci jsem jen narychlo cvakal digi kompaktem…). Obdobný je i systém Charta, kde jsou navíc započítány faktoru jako výnos z vinic, musí jít o vína suchá až polosuchá, navíc probíhají slepé degustace, které musí označení Charta na lahvi schválit. Symbolem na vinětě jsou románské oblouky. Erstes Gewächs je pak jakousi volnou variací na „Premier Cru“ ve Francii, jen vína z těch nejlepších poloh na Rýně (pravda, vyšlo jim to na asi 30 procent plochy) mohou nést toto označení, navíc opět až na základě slepé degustace každého vína. Aby nebylo zmatku málo, používají (tedy minimálně na jedné lahvi to tak bylo) jako logo tři ty románské oblouky vedle sebe. Classic je pak označení suchých vín dobře se snoubících s pokrmy, jde vždy o „klasickou“, tradiční podobu vína z té které oblasti, v případě Rýna samozřejmě Ryzlinku. Obvykle jde o vína na úrovni pozdních sběrů či kvalitních kabinetů, dost zajímavá. Selection je rozšířením systému Classic, opět jde o suchá vína ale z konkrétních a jasně určených kvalitních vinice a s přísnějšími podmínkami na výnos (byť tedy 60hl/ha je sakra hodně), technologii sběru a podobně, navíc obvykle na úrovni přívlastku Spätlese. A takové Edition se (obvykle) přidává k názvu vína, které je jakýmsi „favoritem“ zaměstnanců toho kterého vinařství. Navíc vinařství mohou být členy různých i více skupin, jedno víno označit částečně klasicky jako přívlastek a zároveň i v rámci některé z výše uvedených skupin. A snad jsem to napsal správně a neudělal v tom nějakou botu, jak vidím přehlásky nad písmenky, mžitká se mi před očima. Takže klidně opravujte. Každopádně při pohledemu na tento systém můžeme v klidu rozvířit debatu na téma, kolikastupňové že bude to VOC v Čechách a na Moravě :o)

Weingut Johannishof – MINERAL Riesling Qualitätswein trocken 2006
Vzorek na zavínění při čekání na začátek degustace. Čisté, pikantní, svěží, květinové, spíše lehčí a kratší, ale s pěkným minerálním podtónem. Pití k salátu a na celé odpoledne na letní zahradu. (230,- Kč)

Kloster Eberbach – Riesling Qualitätswein trocken Edition 2006
Zlatavější barva s pěknou jiskrou, jemnější vůně již lehce s barvy & laky tóny, sušenými meruňkami. V chuti svěže suché, s výraznou kyselinkovou linkou, běžně ale dostatečně dlouhé. Úplně v pořádku, jen kdyby takhle vypadal alespoň každý pátý domácí ryzlink v této ceně (250,- Kč), budu nadšen. No snad Maidenburg 2006 od Reistenu, když si tak vzpomínám, se projevoval a stál dost podobně…

Schloss Vollrads – Riesling Qualitätswein trocken 2006
Pěkná citrónová barva a vzduchové bublinky po nalití. Velmi svěží, ale zároveň poněkud jednodušší a s nadbytkem jakýchsi divně zelených tónů. Zaperlí na jazyku, osvěží, je čisté a technicky dobře připravené, ale jinak než jako jednodušší doprovod k jídlu si ho představit neumím. Cena 250,- je tentokrát trochu moc.

Weingut Johannishof – Charta Riesling Qualitätswein 2006
Hrozny pocházejí přímo z Johannisbergu. Pěkná zlatavější barva. Vůně tradičně velmi svěží, ale znatelně „komplikovanější“ než u předchozích vzorků, nabízí toho víc. Opět trocha zelenějších tónů , angrešt a listí, ale tentokrát spíše příjemně. Mineralita, mokrý kámen. Slušnější, překvapivě hutnější chuť (možná mate asi vyšší zbytkový cukr, byť je víno zařazeno jako suché), sladké ovocné tóny a zároveň řízná kyselinka, dostatečně dlouhé. 215,- Kč.

Weingut Johannishof – Winkeler Hasensprung Riesling Kabinett trocken 2006
Opět pěkná barva a velmi výrazná aromatika, tentokrát více do květinových tónů a s náznakem apatyky a lehce náplasti (viz informacemi nabitá diskuse na téma těchto tónu u článku z návštěvy sklepů v Kutné Hoře :o). V chuti hutnější, s fajn kyselinkou, ale celkově takové „tupší“. Přišlo mi jako technicky velmi dobře zpracované, ale poněkud bez duše, předchozí Charta mne bavila víc. Cena 235,- Kč.

Weingut Hupfeld – Winkeler Jesuitengarten Riesling Spätlese trocken 2006
Hlubší a pěkně jiskrná barva. Koncentrovanější, hutnější podoba ryzlinku, zároveň s ovšem pár dost zvláštními (ne snad přímo nečistými, ale poněkud divně sklepními) tóny a „mýdlovou linkou“. Vše se harmonicky opakuje i v chuti, trochu vylézá cukr nad kyselinou, víno je fajn dlouhé a pěkně pitelné. Rozhodně zajímavé, ale nezasáhlo. Cena 260,- Kč. A nejsem si jist, zda tam ty sklepní tóny patří, možná jsem měl zkusit i jinou láhev…

Weingut Johannishof – Geisenheimer Kläuswerg Riesling Spätlese trocken 2006
Hluboká, zlatavá barva, krásná. Klasická poloha vyzrávajícího ryzlinku s medovými tóny, mineralitou, viskózní, intenzivní. Překvapivě bez jakýchkoliv barev a laků, snad za rok či dva :o) Ale zato s zajímavým tónem čerstvých plátků z hřibu, abych opět popustil uzdu fantazii. V chuti hutné, neuvěřitelně svěží byť s dotykem sladkosti, delší, kořenité, skvělé! Cení si ho na 320,- Kč.

Weingut Hupfeld – Winkeler Jesuitengarten Riesling Erstes Gewächs 2004
Vyzrálá, hlubší zlatavá barva. Koncentrovaná vůně vezoucí ze se na vlně květin a poněkud „dekadentnějších“ zvláštních tónů, už to vypadá na Hupfeldovic styl (nebo této vinice, v jejich vínech z monopolu Königin Victoriaberg jsem nikdy nic takového necítil). Exotické ovocné tóny a vůně perníku. Zajímavé. V chuti hutné, nazrálé ale poněkud obyčejně, cukr a kyseliny v harmonii, ale… prostě ten celek mi nepřijde tak zajímavý, abych viděl cenový odskok od ostatních vín na 470,- Kč.

Schloss Vollrads – Erstes Gewächs 2004
Vyzrálejší zlatavá barva. Již nastupující nazrálé tóny, hutné a komplexní. Plné, suché, elegantní, dlouhé. Trochu zvláštní styl sladkosti a kyselinka, která vše pevně svírá v rukou. Hodně slušné. První a jediný vzorek, u kterého bych rozhodně volil další zrání v lahvi, ten potenciál tam je. Cena 600,- Kč je ovšem dost vysoká, to tu mám jiné favority :o)

Weingut Johannishof – Rüdesheimer Berg Rottland Riesling Spätlese 2004
V barvách jsem opět v doméně hlubších zlatavek. Ve vůni se překvapivě víno projevuje líbivější medovo-cukrovo-barvolakovou linkou, nijak zásadně komplikovanou a snadno přístupnou. Stále ještě zaperlí na jazyku, dominuje květinový med, kyselinka snažící se bojovat s cukrem, ale ne stoprocentně úspěšně. Délka není nějak zásadní, spíše běžná. Opět slušně udělaný ryzlink, ale už tu má slušnou konkurenci. Cena 325,- Kč.

Weingut Hupfeld – Königin Victoriaberg Riesling Berenauslese 2003
Klasický slaďák na 9% alkoholu. Tekuté zlato (byť ve sklence mi přistálo i s vysráženým vinným kamenem ze dna lahve), ve vůni explozivní botrytická medovost, luční a pampeliškový med, s trochou těkavek a citrusových tónů (trochu „falešný“ styl přípravku na nádobí, jaru, byť ne nepříjemný). V chuti delší a pikantnější slaďák, kterému by ovšem pár gramů kyseliny navíc neuškodilo (ovšem v roce 2003 to byl asi problém), působí trochu unaveně. Sedm stovek je za láhev 0.375 strašně moc, pokud vám jde o vyloženě sladké víno, tak v tomhle případě myslím snadno a lépe uspějete v domácích bobuláčích a ledovkách :o)

Neuváděl jsem nic k jednotlivým vinařstvím, opět kupu informací najdete na webu dovozce, jen kdyby to takhle dělal každý. Celkově považuji degustaci za velmi příjemný zážitek. Pan Sitár se nás sice snažil opít opětovným „upřesňováním“ některých vzorků, ovšem u takového Geisenheimer Kläuswerg Riesling Spätlese trocken 2006 si člověk nechal říct. Třeba i dvakrát. A opětovně jsem si ověřil, že v případě Rýna jde (krom nějakých vyloženě nejlevnějších supermarketovek) jen těžko sáhnout úplně vedle, pokud vám tato tradiční podoba Ryzlinku vyhovuje. A co se cen týče, dost často odpovídají kvalitě spíše, než u vín z jiných regionů. Ještě nedávno jsem u dvoustovkových vín psal, že to „není málo“. Stále to není málo, ale podívejte se, co v této kategorii běžně nabízí domácí trh. Jistě, najdete různé „špeky“, malé šarže a úžasná podpultová vína, ale standardní sortiment v těchto cenách bude kvalitě dost pod výše uvedenými vzorky. Platíme prémiové ceny za to, že jde o „Vína z Čech, vína z Moravy“? Škoda, konkurence je tvrdá…

Zobraz celý článek...

úterý 27. května 2008

Hodina mezi psem a vlkem

Venku je šero, už skoro tma. A vlastně by se slušelo napsat spíše „víno mezi Ryzlinkem a Chardonnay“. Mám tu jedno takové. Mění se ve sklence, jsem z něj nadšený a zároveň nevím, co si myslet. Zakoupil jsem ho v euforii po degustaci, s obavami při pohledu na podezřelé poznámky otevřel a nyní mne neuvěřitelně baví. Je tak netypické (= rozuměj nové a zajímavé, oblast původu dost možná vystihuje skvěle) a přitom má tolik shodných znaků s víny, která znám. Stále se ho snažím zařadit, zapadává do různých škatulek, ale pak z nich zase vypadne a je… prostě své. Jednou bych přísahal na Ryzlink, podruhé na Chardonnay a potřetí je zřejmé, že to není ani jedno z toho. Zvláštní. A nebo prostě jen nemám dostatek zkušeností a znalostí k tomu, abych přičichl a řekl: „to je přeci jasný petrklíč z vršků nad horní dolní.“

Připomnělo mi to jednu z víkendových debat. Je krásné mít oblíbená vína. Taková, od kterých přesně víte, co očekávat. Nebo otevírat víno z nějaké oblasti a předem vědět, že jeho základem budou takové či onaké vůně a chutě, zároveň však (při troše štěstí) doplní něco navíc. Ten pocit, kdy přivoníte a uleví se vám s pocitem „ano, je to moselské, proč jsem se vůbec bál, že bude vonět jinak?“ Ale ještě zajímavější jsou objevy. Vína třeba ne nutně vymykající se „encyklopedickým popisům“, třebas skutečně věrná místu původu, ale zároveň taková, který vás přesto překvapí. Rozšíří pohled na to, jak může víno chutnat a vonět. Zavedou vás do neprobádaných krajin, kde vaše současné zkušenosti a znalosti prostě nestačí. Do míst, kde v šeru nerozeznáte psa od vlka a nastupuje taková lehká obava, zdá vůbec správně chápete podstatu toho, co pijete.

Ale nakonec je to stále jen víno. Úžasné, ale přesto jen víno. A užijete si ho tak, jak se sluší a patří. S dobrým jídlem, jako společníka příjemného večera. A jaké víno že to bylo? To si nechám pro sebe. Minimálně ještě den nebo dva. Chci vědět, jak se bude měnit následující dny, prý pořádný vliv vzduchu mu více než svědčí. Tak alespoň praví autority v oboru. Tak uvidíme. Ostatně trocha toho tajemství nikdy neuškodí, nemyslíte?

Zobraz celý článek...

pondělí 26. května 2008

Oslava poctivých vín

Sobotu a nedělní dopoledne jsem strávil v Jeviněvsi, amatérským pokusem o výpomoc při pracích na vinohradu. Přidělená práce byla z těch snazších dostupných, podlom keřů. A pak pokus o záchranu zarostlé části vinice se starými keři mülleru, v prudkém svahu a (díky zhoubnému vlivu neposlušných ovcí v loňském roce) nedobrém stavu. Ale kdo ví, jak to bude vypadat příště, réva je mocná! Sluníčko smažilo (až mi zase někdo bude vysvětlovat, že v Čechách a na Moravě není dost sluníčka a tak pije jen vína z jižních zemí, asi ho umlátím spáleninou na rukou), nálada příjemná, ve sklenkách se objevovalo víno z místních vinic (především svatovavřinecké a to i v podobě rosé stojí za pozornost) a vůbec to bylo fajn. Ne že bych někdy měl romantické představy o snadném vinaření, ale pár takových víkendů a třeba mne nutkání mít někde vlastní kus vinice přejde :o)

A kdy se tak člověk brodí pěknou zatravněnou vinicí, kde chemie nemá své místo, a vzpomene si na herbicidní úhory a místa, ze kterých se taktéž vyrábí víno, je to skoro až smutné. Poctivá vína, přirozená a nenakrášlená, třeba nezvítězí v soutěži. Možná jim strhnou body za čistotu v barvě či a podobné nesmysly, ale jsou o tolik zajímavější, než hektolitry unifikátů z vinných továren, kde se problémy řeší především aplikací „odpovídajícího přípravku v koncentraci takové a makové“. Já vím, jsou to klišé a už se opakuji, takže toho nechám. Jen doporučím dvě báječné lahve, poctivé :o)

Cuvée Špigle 2006 – směs Zweigeltrebe a Frankovky z produkce Richarda Stávka. Víno temné, aromaticky intenzivně ovocné (oslazené tmavé bobulové ovoce a povidla) s příjemným dotykem dřeva, v chuti plnější a již nyní s překvapivě uhlazeným tříslem a pitelné, přesto bude dále zrát. Šťavnaté, slušně dlouhé, zajímavé. Další láhev prozkoumám podrobněji než ten večer, bylo toho už nějak moc a navíc sklo vůbec nebylo tvarově ideální :o) Doplním ještě informace o „technologii“ výroby: „V tomto mimořádném ročníku dosáhly hrozny z vinice Špigle rekordní vyzrálosti: 25 °NM. Dokonalý zdravotní stav a správná fyziologická vyzrálost hroznu při sklizni (1. 11.) umožnili šetrné zpracování hroznů ve sklepě na Vrbici již druhým rokem tradičním postupem - šlapáním celých hroznů nohama. Drť byla ponechána spontánní fermentaci autochtonní mikroflórou z vinice a po jejím ukončení dále macerována za občasného míchání. Celkem byly pevné části hroznů ve styku s moštem a vínem asi 5 týdnů, což umožnilo optimální extrakci všech potřebných a důležitých látek. Víno zrálo 10 měsíců v novém dubovém sudu, který byl vypálen v intenzitě medium+.“

Svatovavřinecké „sans filtration“ pozdní sběr 2006 – o tomto víně z Vinných sklepů Kutná Hora jsem tu již psal, ale zaslouží si být tu častěji. Mladá hlubší barva, výrazná a krásná vůně, kdy se ovocné tóny (višeň včetně pecek, kupříkladu) mísí s kořenitějšími, v chuti dostatečně plné, hebké, svěže ovocné, krásné. Tohle víno má neuvěřitelné kouzlo, značně přesahující to, co od „vavřince“ běžný konzument očekává. Jen víc takových a vavřinec se třeba zbaví stigmatu levného hospodského pití, které u mnohých stále ještě má.

Zobraz celý článek...

pátek 23. května 2008

Na degustacích červené a potom bílé?

Pořadí vín při servisu se obvykle řídí poučkou „bílé a potom červené, mladé a potom staré, suché a potom sladké“. A při víc lahvích by to, kdyby se člověk snažil naprosto dodržet pravidlo, mohl být neřešitelný kombinační rébus :o) Především pořadí bílého a červeného však vychází spíše z určitého předpokladu, že červené víno bude mít mohutnější, výraznější tělo a následovat jej subtilnějším bílým by asi nebylo moc vhodné. V případě barikovaného Meursaultu a svěžího Modrého portugalu ale asi pořadí přehodit nebude problém :o) Navíc u jídla vše záleží na konkrétních chodech a vhodném snoubení. A nejen ve Francii je celkem oblíbeným zvykem servírovat jako aperitiv nachlazený sladký nápoj a vypadá to, že s tím velké problémy nemají. A jak je to u degustací? Je skutečně nutné či spíše vhodné dodržovat pořadí „bílé, červené, sladké“?

Ptám se, aniž bych odpovídal, především proto, že mi přijde snazší se na ochutnávce poprat s víny bílými potom, co jsem si přechutnal červená. Respektive vrátit se z červených zpět na bílá nebývá problém, naopak jsou ty skoky náročnější. A hned na několika degustacích, ve všech případech za účasti vinaře či sommeliera z Francie, se mi stalo, že tento pořadí obrátil či alespoň vyjádřil názor, že začít červenými by bylo lepší. První „obrácený set“ prezentovala Lalou Bize-Leroy, naposledy pak o tomto mluvil Pascal Wagner, který vyloženě upozorňoval na „kyselinku snadno smývající tříslo v ústech, zatímco naopak to jde hůř“.

Jak to máte vy? Zkoušíte experimentovat, nebo jedete vždy „osvědčené“ bílá, červená, sladká a domů spát? A záleží na tom vůbec, nebo je to jen další zbytečná věda okolo vína, které je přeci nejdůležitější si bezstarostně užívat s přáteli a rodinou? :o) Tak příjemný víkend, ať už budete pít víno jakýchkoliv barevných odstínů a v libovolném pořadí…

Zobraz celý článek...

čtvrtek 22. května 2008

„Dr. L“ aneb léčba ryzlinkem

Jsou vína, která nespadají do kategorie „velkých“, nepocházejí ze slavného terroir a ani nejde o nějakou exotickou odrůdu, směs či technologii výroby, ale která vás přesto uhranou, nadchnou a nemůžete se jich nabažit. Říká se také, že v jednoduchosti je krása. U vína bych se o tom odvážil pochybovat, přesto i zde k tomu občas dojde. O čem je řeč? Dr. L 2006, suchý Riesling od Dr. Loosena z Mosely. A tak strašně dobrý!

O vinařství Dr. Loosen se rozepíšu třeba někdy později, u recenze na jejich „terroirové“ víno z konkrétní vinice. Zájemce odkáži na web dovozce, kde je celkem fajn popis (a pěkný citát od Ernsta Loosena), případně na webové stránky vinařství www.drloosen.com, kde zase najdete mapky vinic, fotografie a kupu dalších zajímavostí. Dnes se budeme bavit o úplně nejzákladnějším vínu z produkce vinařství, směsi z hroznů různých vinic (nejen „přebytků“ z těch vlastních, ale i od smluvních partnerů), vínu na každodenní pití :o)

Láhev je vyšší pistole zelenomodré barvy a jako uzávěr posloužil screw-cap, šroubový uzávěr. Víno je parádní v současném stavu, nějaké zásadní vyzrávání neočekávám a tudíž mi typ uzávěru vyhovuje. Nechme si kvalitní korky na vína, která je potřebují. Viněta se v ročníku 2006 změnila, je trochu „barevnější“ a neuráží mne, ale nějaké nadšení to též není. Dozvíme se z ní obsah alkoholu, který případně i napoví, zda se jedná o sladčí či (tento případ) suché víno. „Dr. L“ je totž připravován i ve variantě s vyšším zbytkovým cukrem a alkoholem okolo 8-9%, tak pozor na to! Byť i s tou sladší verzí nestřelíte vedle a dostanete šťavnatě ovocnou záležitost k dezertům.

Barva vína není nijak hluboká, spíš méně výrazná. Po nalití se ve sklence převalují vzduchové bublinky. Aromaticky se nelze splést, to víno přímo řve „ryzlink!!!“. Krystalicky čistá odrůdovost v podobě na Mosele a případně Rýnu. Vůně je výrazná, citrusově svěží, doslova nutí se napít. Dominantním aromatem je květinový med (obzvláště v prázdné sklence či prázdné lahvi druhý den kořenitá medovost doslova exploduje) a pocit, očekávání, minerality v chuti. Nic komplikovaného, zároveň však ve své jednoduchosti skvěle sladěného a svůdného, nesklouzávajícího do líbivé podbízivosti. V chuti je pak víno svěží, spíše tenčího těla a s úvodním lehkým zaperlením, s parádní kyselinkou v podobě oslazeného grepu – na úvod trochu sladší dojem, pak řízná střední chuť a suše minerální delší závěr s občasnou velmi mírnou a příjemnou hořčinou. Nutí se napít znovu a znovu, dokud láhev nezmizí. Funguje dokonale samostatně jen tak v teplém dni i večer ke knížce, ale perfektně doplní i jídlo, v našem případě velké rýžové rolky obalené řasou a plněné vším možným z plechovek (solená treska a-la losos, marinovaná chobotnice, tuňák). Osobně preferuji projev suchých ryzlinků z Alsaska spíše než z Mosely a Rýna, ale tenhle mne prostě bezvýhradně dostal. A když ho zkusíte, třeba mu také propadnete. Nebo vám přijde nudný a nezajímavý. Kdo ví...

Cena? Po jedné degustaci jsem se slevou pro účastníky kupoval karton při ceně dvě stovky za láhev, běžně stojí o padesát víc. Za zhruba tyhle peníze se prodává i v zahraničí (s občasným excesem s cenou okolo $9 v USA), takže výjimečně nemusím řvát, jak je tu předraženo :o) Takže u základního vína lehce prémiová cena díky slavnému vinaři, ale ceny letí nahoru u všeho. Zároveň tahle základka bez větších problémů svou kvalitou zdrtí většinu domácích přívlastkových ryzlinků ve stejné cenové kategorii. Což nic nemění na faktu, že je stále budu kupovat a hledat výjimečné kousky, ovšem zároveň mít tuhle „zálohu“ pro případ zklamání vždy připravenu v chladničce.

Zobraz celý článek...

středa 21. května 2008

Sójovými párky zdegenerované pokolení

Dnes jsem opět zaskočil na oběd do restaurace Jasmína, která se vyznačuje především tím, že je plně vegetariánská. Ne nutně zdravá, takové omaštěné bramborové knedlíky se špenátem k tomu mají daleko, prostě jen jejich přílohou není kus masa, ale uzeného tofu. A dělají báječné „kuře na paprice“, ač kuře nikdy nevidělo. Jsem masožravec, žádný kus pořádného hovězího není před mými choutkami v bezpečí. Do Jasmíny chodím především proto, že se tam najím docela slušně, mají za velmi rozumný peníz (39,- Kč bio, 33,- obyčejná) litrovky různých dobrých moštů a především proto, že je celý podnik nekuřácký. Dnes jsem pojedl obalované párky s bramborovou kaší. A zhrozil se…

Ne snad proto, že by sójový párek chutnal špatně. Ba naopak. Chutnal totiž skoro přesně tak, jak chutná skoro každý „masový“ párek, co je běžně vidíte na pultech obchodů. Vegetariáni svůj boj vyhrávají a vlastně se ani nemusí moc snažit. Bojuje za ně neviditelná ruka trhu. Typický párek je v podstatě produkt ze sóji a maso vidí tak akorát z rychlíku. A pomalu si zvykáme na to, že párek chutná právě takto, byť v minulosti tomu bylo úplně jinak. Další generace původní chuť masových pokrmů už ani nezažije. Sója vítězí nad lží a nenávistí. A já zakupuji balení těch párků, jeden žižlám jen tak neobalený a říkám si, že někde je chyba.

Ostatně pěkně to předvedl Gordon Ramsey v zatím posledním díle čtvrté série reality show Hell’s Kitchen. Soutěžícím naservíroval tři různé pokrmy a nechával je hádat, co jim chybí. Kuřecí se sýrem nebylo špatně okořeněno, nechyběla mu sůl či česnek, jak někteří tipovali, ale „maso“ bylo vyrobeno ze sóji. Nikdo nepoznal. Stejně jako hovězí v guláši, opět sójové, kde byla snad jediná poznámka o „divné struktuře masa“. A u raviol se salámem šlo opět o masovou náhražku a znovu nikdo nepoznal. No není to krása? Zvířat již netřeba! Mrkněte se sami, začíná to někde na čtvrté minutě…

A jelikož mi mizí čas vyhrazený na obědovou pauzu, vracím se do práce. Jen ještě tři malé dotazy na závěr:

    • Kde kupujete POCTIVÉ párky, klobásy a uzenky? Víte co myslím především, takové ty opravdu dobré buřtíky s masem, co je lze opéct nad ohněm a užít si slastné karcinogeny.
    • Vaječná smaženka. Kde seženou dobrou k snídani? Dřív byla v každém „mlíčňáku“, dneska po jedlé pátrám marně.
    • A nakonec rohlík. Chci pravý rohlík, který si budu moct rozrolovat a nejdřív sníst vnitřek! :o) Jen si to zkuste s těmi, co dnes běžně koupíte…
Zobraz celý článek...

Výsledky ankety „K obědu ve všední den piju nejčastěji...“

Na to, jak dopadne anketa o typickém nápoji k obědu ve všední den, jsem se opravdu těšil. Nepochybuji, že o víkendech a při slavnostních příležitostech by dominovalo víno a voda ;-) Ale co tak pijete k obyčejnému polednímu menu? Zvítězí voda, limonády nebo pivo? Nevysokých 64 hlasujících nakonec vytvořilo následující tabulku…

21 z vás (32%) popíjí vodu, následuje 13 (20%) s pivem a první trojku uzavírá 8 (12%) těch, co k obědu vůbec nepijí. Výsledky nejsou překvapivé. Osobně bych si k obědu nejraději dal (tedy když nepočítám variantu „ke každému chodu jiné víno“, kterou zde zaškrtl jeden šťastlivec) sklenku vody, ale naše restaurace nabízejí jen všemožné varianty minerálek za ceny, při kterých jasně volím obvykle levnější malé pivo. A tak z nás restauratéři dělají alkoholiky! :o) Čekal jsem, že více hlasů bude mít „sklenku či dvě vína“, ale vzhledem k tomu, že jsem tuto možnost nezaškrtl ani já (víno k běžnému obědu je skutečně velká výjimka, vzhledem k dost děsivé kvalitě rozlévaných vín v běžných podnicích), asi se nelze nízkému číslu divit. Dokonce i čaj na tom byl lépe. Nu což…

Ještě jednou upozorňuji na hlasování ve fotosoutěži a samozřejmě novou anketu.

Zobraz celý článek...

úterý 20. května 2008

Burgundsko s Pascalem Wagnerem

V úterý 13. 5. dorazil do Prahy Pascal Wagner, dnes již docela slavný sommelier z Francie, aby zde pro Domaine R&W odprezentoval řadu vín z Burgundska. Na devíti vzorcích tento původem napůl němec označovaný za chodící enologickou encyklopedii, mnoho let vinař, dlouhá léta osoba zodpovědná nejen za degustace u Oliviera Lefleiva, hudebník a náturou trochu exhibující bavič krásně předvedl, jak této oblasti propadl. A s poutavým komentářem se snažil přiblížit jednotlivá vinařství, styly vín, problematiku degustování a další zajímavosti okolo. Celé to bylo velmi vtipné, Pascal Wagner měl jasný názor (někdy možná až lehce k nelibosti dovozce, jeho doporučení plně nekorespondovala s cenou lahví a pan Hepnar decentně zasahoval :o) a na devíti vzorcích se každý, kdo jen trochu poslouchal a na vína soustředil, dozvěděl a naučil řádově více, než na různých megaochutnávkách se stovkami vín (ale ty mají asi úplně jiné zaměření, uznávám). V klidu a s odpovídajícím sklem jsme se prošli z Chablis až do Vosne Romanée (pravda, geograficky šlo spíše o pořádné skoky po velké části Burgundska) a kdo tam nebyl, udělal chybu. Tak alespoň ta vína zkusím trochu přiblížit zde…

Chablis 2006 – Domaine Jean-Paul & Benoît Droin
Slušná barva se zelenkavými odlesky, svěží vůně (taková ta „slintavá“ kyselinka, prostě ideální k jídlu) řízená bílým ovocem a minerálními tóny, ovšem poněkud sevřená a nedůrazná, chtělo by trochu času. V chuti spíše lehčího projevu, klasické slušně udělané Chablis, čisté, dokonalé k jídlu, poměrně dlouhé s jemnou hořčinou „jablečné jadýrko“ v závěru. Proč ne, za víc než čtyři stovky platíme ovšem spíše za jméno než obsah lahve a tento typ vína lze pořídit i levněji.

Rully 1er Cru „Les Margotés“ 2005 – Domaine de Chévremont
Domaine R&W mělo víno uvedena pod Domaine de Chévremont, ale mnohem známější je spíše jméno Paul Jacqueson, který je za vína zodpovědný. Jeho otec Henri byl jedním z těch, kteří k Chalonnaise a konkrétně Rully opět přilákali pozornost, jež se jinak upírala spíše k velkým jménům přilehlých apelací. Největší úspěchy slaví jejich vína bílá, ale připravují i báječná červená (z Rully a Mercurey). Nadšení prý budí i jejich Aligoté (z Bouzeronu, zde má dokonce vlastní apelaci), ale zatím jsem neměl tu možnost ochutnat. Což brzy napravím, protože tahle neprávem poněkud opomíjená odrůda už mne dokázala opakovaně hodně příjemně překvapit.

Pěkná, hlubší barva. Hutnější svěže ovocná vůně podtržená sudem, příjemný tón badyánu (nebo snad anýzu, tahle dvě koření si aromaticky neustále pletu). V chuti vyvážené, harmonické plnější Chardonnay. Ovoce se příjemně doplňuje se sudem, celé je to hezky dlouhé a krásně pitelné. Povedené.

Macon-Milly-Lamartine „Clos de Four“ 2004 – Les Héritiérs du Comte Lafon
Comtes Lafon je v bílých vínech jednou z nejslavnějších až mystických domén Burgundska, konkrétně Mersaultu (ale produkujíc třeba i víno z Le Montrachet), Les Héritiérs du Comte Lafon pak jejich odnož hospodařící v Mâconnais. S Comte Lafon má společnou pečlivost při zpracování hroznů, používají stejné sudy a některá vína, mimo jiné i tento Macon Village, zrají v sudech předtím použitých na Meursaulty. Vinohradnictví je organické, sběr hroznů ruční, před lahvováním se vína obvykle lehce filtrují. Vinařství produkuje generický Macon, village Macon-Village a Macon-Milly-Lamartine a také čtyři vína z konkrétně specifikovaných poloh (vinic), z nichž „Clos de Four“ je považováno za nejlepší. Tohoto vína jsem měl za poslední týdny možnost postupně ochutnat celkem tři ročníky (pokud mne naškrabané poznámky neklamou), počínaje 2006 a konče dnešní 2004. Všechna mají podobnou linku a v podstatě se liší jen v detailech a úrovni vyzrálosti, v současné podobě je ideální pít určitě 2004, hřích by ale nebyl otevřít i ročník 2005.

Hlubší, krásně zlatavá barva. Hutnější výrazná vůně, s až zvláštně lascivní ovocitostí, násládle citrusovými tóny a výrazným dotykem dřeva. V chuti opět hutné, krásně ovocné, velmi elegantní a zajímavé. Víno naplní celá ústa a dochuť vytrvá velmi dlouho. Krásné víno. Pascal Wagner jej doporučoval „místo viagry“ a docela to chápu, minimálně ta vůně je opravdu svůdná. A já se těším, až si dám láhev s grilovanou bílou rybou :o)

St. Aubin 1er Cru „En Remilly“ 2005 – Domaine Olivier Leflaive
O Domaine Olivier Leflaive se asi nemá smysl nějak více rozepisovat, jejich bílá vína jsou burgundská klasika. Připravována spíše pro dřívější konzumaci než na nějaké dlouhé vyzrávání (což neznamená, že nezrají dobře), takže i toto 1er Cru je prý v podstatě již na pití. Poloha En Remilly je považována za jednu z nejlepších v St. Aubinu, nachází se na hranici Puligny-Montrachet, jen kousek od vinice Chevalier-Montrachet. Na této degustaci šlo o mé čtvrté setkání s tímto vínem, jedna láhev mi i nějakým omylem skončila doma. A stále nemohu pochopit, co na něm někdo může vidět. Pěkná hlubší barva již do zlatavějších tónů, vůně velmi svěží, květinově-ovocná s lehkým dotykem sudu, ale dost jednoduchá, obyčejnější. V chuti svěží a čistě ovocné, v delší dochuti opět sud a trochu jablečné pecky, ale jako celek pouze „dobře pitelné Chardonnay“. Slovo, které mne u tohoto vína napadalo stále dokola, bylo „korektní“. Neurazí, ale zároveň prostě nenadchne. Sedm stovek zde nevidím ani omylem. Možná mi něco uniká, pátý pokus dopadne s tou celou lahví doma :o)

Chassagne-Montrachet „Le Bergerie“ 2005 – Domaine Darviot-Perrin
Ač Pascal Wagner předem jasně vyhlásil, že za nejlepší bílá vína považuje ta z Puligny-Montrachet, byl nucen odprezentovat jako vrchol Chassagne :o) Rodinný podnik Didiera a Geneviève Darviotových (Geneviève je rozená Perrinová a právě od jejího otce, slavného vinaře, se Didier učil) produkuje především skvělé Meursaulty a červená z Volnay. Vinice Le Bergerie se nachází asi čtvrt kilometru na jih od Montrachetu a je osázena velmi starými keři. Více o vinařství na webu dovozce.

Barva vína je opět hlubší a do zlatých tónů, moc pěkná. Ve vůni je první dojem „suché“, jde o až jakousi zvláštně vyprahlou směs minerality a dubového sudu, která obaluje ovocné tóny, výrazně citrusové. V chuti plnější, intenzivní, ještě ne stoprocentně sladěné (ale má k tomu blízko), s perfektní živou kyselinou a velmi dlouhé. Při nástupu dochuti víno jakoby „exploduje“ v ústech a celá je naplní. Určitě bych tipoval spíše nějakou 1er Cru kategorii, bohužel i cena přes 1.300,- tomu odpovídá. Tohle není úplně můj šálek kávy, raději bych si vzal dvě lahve výše hodnoceného Clos de Four :o)


Côtes de Nuits Villages 2004 – Domaine Jean-Marc Millot
Barva nijak hluboká jahodovka, ve vůni ale naprosto klasický pinotový dojem. Svěže ovocné i známky nazrálejších tónů, červené ovoce, třešeň, dřevitá vůně „špejle“. V chuti ovocité a opět živě svěží, zároveň ale poněkud tenčí, se znatelným tříslem a trochu hrubší ale dlouhou dochutí. Dovedl bych si představit celou láhev doma, ale ne za skoro šest stovek.

Volnay 2005 – Domaine Joseph Voillot
Zde si opět ulehčím „práci“, pro informace o vinařství rovnou odkáži na web dovozce, a rovnou se vrhnu na víno. Toto víno ze starých keřů má hlubší, mladičkou barvu do fialových tónů. Vůně je hutná, výrazná, dominují třešně, výrazněji až těkavě se projevoval alkohol, trochu živočišných tónů, dřevitosti a švestek. Zajímavé, jednotlivá aromata si zatím stojí tak nějak sama o sobě, neslévá se to do kompaktního celku (takové malé puzzle, co stojí za to sestavit). V chuti se rozjívená mladost projevuje ještě silněji, především neohlazeným tříslem a jistou neotesanou hrubostí, víno chce čas. Projev je výrazně ovocitý, hutný a za nějaký ten pátek půjde o skvělé víno. Momentálně si s ním nějak nevím rady. A to ho chutnám podruhé, při první degustaci mi přišlo uhlazenější, možná mělo víc času se rozdýchat…

Chambolle-Musigny 2004 – Domaine Robert Arnoux
Hvězda domény Robert Arnoux vedené nadaným Pascalem Lachaux (manžel dcery Roberta Arnoux) stoupá a je snadné pochopit proč. Kvalitní práce ve vinici (bio hospodářství) je základem, pečlivé zpracování ve sklepě dalším krokem – stoprocentní odstopkování, poměrně dlouhá macerace hroznů, uvážlivé ale výrazné použití sudů. Toto Chambolle-Mussingy zrálo ve velkých šestisetlitrových sudech místo klasických bariků. Barva je docela hluboká, stále docela mladá ale již se známkami nazrávání. Ve vůni víno exploduje, je koncentrované, s kořenitými a květinovými tóny nad ovocem, s dotykem jitrocelu (likér proti kašli), zajímavé. Chuť v úplné harmonii s vůní, s ještě výrazným tříslem a dostatečně dlouhá. Celek působí „moderním dojmem“, ale každopádně více než zajímavě. Možná bych se na víno soustředil ještě o chlub více, kdyby ho nevystřídalo…

Vosne-Romanée 1er Cru „Les Suchots“ 2003 – Domaine Prieure-Roch
Prieure-Roch je na burgundské scéně poněkud netypickým hráčem a jeho vína se řadí k tomu nejzajímavějšímu, co zde můžete ochutnat. Doména funguje od roku 1998 a stojí za ní Henry-Frédéric Roch, syn Pauline Roch, starší sestry Lalou Bize-Leroy, a momentálně osoba spoluřídící Domaine de la Romanée-Conti. Už to naznačuje, že pod svým jménem (byť Prieure prý do názvu přidal jen pro ten zvuk, napadlo ho to údajně při pohledu na case vín Château Prieuré-Lychine) asi nebude lahvovat nějakou nudu. Jenže těch náznaků „to bude zajímavé“ je ještě mnohem více. Nejviditelnější jsou viněty, na Burgundsko docela velký úlet. Co ty znaky znamenají, se dočtete v komentářích u jiného článku, každopádně Henry-Frédéric Roch odmítá na lahve psát nějaké „grand cru“ a podobné údaje, jméno vinice a ročník musí stačit (a malá zadní přelepka se zákonem nařízenými údaji). Méně vidět ale o to více znát jsou kompletně bio(dynamické) vinice s obvykle velmi starými keři, naprosto minimální (i žádné) použití síry při zpracování hroznů, obvykle se nějaká minimální dávka dává až nakonec. Sběr hroznů probíhá většinou extrémně rychle během rána, dokud jsou hrozny chladné, což zajistí mnoho desítek sběračů na hektar (podobně to řeší i na Romanée-Conti, tam si za čest přijít sbírat považují francouzští sommeliéři a znalci vína :o). Co nejpřirozenější je pak způsob zpracování hroznů – do tanků jdou celé hrozny včetně stopek, vše se zakváší kvasinkami z vinice (díky nepřítomnosti síry a nízké teplotě hroznů zrána přežije celá populace různých druhů, jedna následuje za druhou při různých teplotách kvašení), celý proces je spíše „kontrolován a zapisován pro pozdější analýzu“ než nějakým zásadním způsobem řízen. Naopak poměrně moderním krokem je velmi častých sto procent nových barikových sudů. Lahvuje se bez filtrace a čiření. A ceny naplněných lahví jsou takové, jaké jsou. Názory na vína Domaine Prieure-Roch se pak různí, od nadšení, přes problémy s dominantním sudem až po nepříliš přívětivé přijetí i od lidí jako Clive Coates, který se nedokáže smířit s často prý silně vegetativními tóny ze stopek ve vůni. Já jsem zatím ve fázi úplného nadšení, tedy na základě třech vín, která jsem chutnal. A nejlepší z nich bylo toto.

Les Suchots ročníku 2003 jsem pil i od jiného producenta a jak bylo výborné, přeci jen obsahovalo „navíc“ i to, co mi poněkud vadí na ročníku. Tedy jakousi až nepříjemnou přezrálost, spečenost, džemovité tóny a na Burgundsko prostě ne úplně typický projev. Verze z Domaine Prieure-Roch je pak nejspíše první červenou burgundou tohoto ročníku, která mne bezvýhradně nadchla. Dvoutisíctrojka se prezentuje snad jen v barvě, která je skutečně velmi vysoká, až nezvykle. Víno není stoprocentně čiré, důsledek nulové filtrace, ale to mi skutečně nevadí. Vůně je koncentrovaná, opojná, neuvěřitelně komplexní a zajímavá. Ano, krom ovoce jsou zde i zelenější aromata, ale perfektně zapadají do celkového dojmu. Přítelkyně mne navíc neustále upozorňovala na vůni včelího vosku :o) Navíc se víno mění každým zakroužením ve sklence a i v té prázdné, kde už jen ulpívají zbytky na skle, se vyvíjí další desítky minut, nerozpadá, ale zraje a obluzuje. Neuvěřitelné, překrásné. A i chuť je taková, hutná a komplexní, velmi dlouhá, bohatá, se zatím výrazným tříslem, ale přesto již nyní vyvážená. Neuvěřitelné. Více než tři tisíce za láhev jsou strašně moc, za sedmičku pití, „fermentovaného ovocného džusu“ :o) Ale to je život, takhle se dneska na poli velkých vín hraje. A navíc (po velmi, velmi dlouhé době) mi přijde, že zde tu cenu chápu. Tip na narozeninový dárek, pokud budete přemýšlet, co mi poslat :o)

Jen více takových degustací, zajímavých hostů a krásných vín! Člověk má alespoň o čem snít při psaní reportů a se sklenkou obvykle něčeho mnohem obyčejnějšího, než bylo cokoliv z výše popsaných vín.

Zobraz celý článek...

pondělí 19. května 2008

Prezentace sortimentu Global Wines 2008

V hotelu Majestic Plaza se po dva dny, paralelně s veletrhem Víno & Destiláty (kterým jsem opět, vzhledem ke své lehké nesnášenlivosti k davům a obvyklým hordám přiopilých lidí, vynechal), konala prezentace snad několika set vzorků ze sortimentu Global Wines, navíc často za účasti zástupců prezentovaných vinařství. Na ochutnávku jsem si ve čtvrtek zaskočil místo oběda (doufaje v menší zájem návštěvníků) a v praxi si ověřil jednu marketingovou poučku, že čím větší výběr, tím pravděpodobnější, že si nakonec nevyberete nic :o) No dobře, k nákupu bych si vybral, ale ze šíře prezentovaných vzorků bylo skutečně těžké navrhnout nějaký rozumný postup ochutnávání. Co tedy zaujalo? A jak to vypadalo u závěrečných stolků s destiláty?

Suverénně nejlepší pocit jsem měl hned u prvního zastavení, stolečku s víny z Alsaska, kde jsem s komentářem Huberta Trimbacha prochutnal jejich řadu ryzlinků. Od výborného základního vína ročníku 2005, přes taktéž velmi chutný Réserve (výběr lepších parcel a kvalitnějších hroznů, přesto mne zaujal vlastně méně než ten základ) 2005 až po elitní Riesling Réserve Cuvée Frédéric Emile ročníků 2002 a 2001, oboje špičková vína, kde bych osobně asi sáhl po nulajedničce. Každopádně šlo o Alsasko v té podobě, jakou zbožňuji… koncentrované ale přitom ne těžké, minerální, s vyzrálými tóny barvy & laky, perfektně suché a fascinujícím způsobem dlouhé. Báječné.

Ryzlinky disponují na mnoha degustacích neférovou výhodou – degustační sklenky mají pro tato vína obvykle vyhovující tvar a navíc se na ně vrhám nejdříve, pln sil a touhy objevit něco nového :o) Degustační sklenka a mladé červené Bordeaux, to už taková švanda není. Snad i proto na mne tato vína při prezentaci velký dojem neudělala. Po pravdě jsem si tam velmi silně ověřil, jak podobné ochutnávky zkreslují. Přechutnal jsem dvě vína, která celkem slušně znám z celé lahve a za klidu večera doma. A místo pěkných a hezky pitelných vín jsem na degustaci zkoušel spíše obyčejnější červený standart, který bych si (za požadované peníze) nekoupil ani omylem. Bez dostatečného rozdýchání a možnosti v klidu vychutnat ta vína prostě neměla šanci (mne) zaujmout. Něco jiného byla taková Agricola MASI z Veneta, jejichž přímočaré ovocné Valpolicelly a následně až sladce koncentrovaná Amarone v klidu strhnou pozornost kdekoliv. Líbivě, možná. Ale zaujmou i v tomto prostředí bez nejmenších problémů. Neměl bych tedy většího problému se svěží základní Valpolicella Classico ”Bonacosta” 2005, ovšem košem bych rozhodně nedal návštěvě, která by přinesla Amarone della Valpolicella Classico „Mazzano“ 2000 či především Amarone della Valpolicella Classico „Campolongo di Torbe“ 2000. Intenzita, koncentrovanost, komplexita, délka i nazrálost špičkových vín zde hrají prim, ovšem zároveň v cenách nad dva tisíce korun. Pro mne spíše zajímavá zkušenost než nějaký nový objev, který by mne trápil ve snách a nutil přemýšlet, zda koupit či ne. A jelikož Itálii obecně nevyhledávám, projel jsem si i kompletní prezentovaný sortiment vinařství Bersano z Piemontu. Barbery, Barbaresco i Barola tohoto producenta bych z domu taktéž nevyhodil, ovšem až Barolo DOCG ”Badarina” 2001 mne opravdu hodně zaujalo. Komplikovanější, zajímavé, harmonické byť ještě stále na cestě ke kráse, se zvláštním šmrncem. Povedené.

Barvy Burgundska hájí u Global Wines vína z Domaine Faiveley, na této degustaci jich bylo prezentováno osm. Z nich mne zaujalo především Mercurey ”Clos Rochette” 2003, vyzrálejší barikované chardonnay se zábavnými tóny banánů v čokoládě (těhle, všichni je znáte, a ty banány jsou takové falešné), ovoce a kávy. Dlouhý a velmi slušný bílý barik. Jako překvapivě příjemné jsem si užil všechny tři prezentované pinoty – svěží a řízně ovocný (višně, trocha švestek) Bourgogne Pinot Noir ”Joseph Faiveley” 2006, koncentrovanější a delší Mercurey 1er Cru ”Clos des Myglands” 2005 i jakoby „nabušenou a sudem doplněnou“ verzi Bourgogne v podobě Beaune 1er Cru „Clos de l´Ecu“ 2005. Cokoliv bych si dal znovu, byť nadávat na ceny v ČR si samozřejmě neodpustím, o vína co by měla být v kategorii 400, 800 a 1500 spíše nejde.

Pokud máte rádi Španělsko, celkem bych se nebál červených z produkce Barón de Ley, respektive Bodega Museum. O Museum Real Reserva jsem tu již psal, i další vína z této skupiny jedou podobným směrem. Ale žádné z prezentovaných vín, snad až na Barón de Ley „Finca Monasterio“ 2005, nezaujalo více než to Museum Real. A pak už měla návštěva ochutnávky rychlý spád. Vynechal jsem vína od skupiny Antinori, kompletně přeskočil obrovskou spoustu vzorků z Nového světa, sortiment sherry a portského (protože ho znám, kupříkladu i základní sherry od Williams & Humbert stojí za pozornost, ale levněji než u Global Wines je můžete koupit v Marks & Spencers, pro které jsou s jejich vinětou též lahvovány) a rovnou se vrhl do místnosti s několika vzorky z Moravy a destiláty. Moravu prezentoval třeba Mikrosvín a jsem poněkud na rozpacích, kam se toto vinařství, jeden čas rozhodně na špici domácí produkce, ubírá. V případě Tanzberku to bylo o něco zajímavější, ale stále daleko od něčeho blízkého nadšení. Třeba Rulandské modré 2005 v pozdním sběru z Růžové hory mne zklamalo, čekal jsem silně nadprůměrné a zajímavé víno a získal „jen“ slušnou rulandu. Nu což.

Zajímavé bylo seznámení s různými typy irské whisky Bushmills (šestnáctiletá malt stojí ve své cenové kategorii za velkou pozornost!) a zároveň další z mnoha ověření, že desetiletý Talisker prakticky nemá chybu :o) Ovšem vrcholem se stala ochutnávka různých druhů koňaku Camus. K tomuto producentovi jsem měl, po zkušenostech s jejich základní produkcí, spíše vlažný vztah. A jejich V.S. Elegance či V.S.O.P. bych si asi nekoupil ani teď, konkurence je tvrdá. Camus X.O. Borderies je ovšem nádherná záležitost a vůbec nevadí, že hrozny na destilované víno nepocházejí z Grande Champagne či jiné „lepší“ části Cognacu. Fascinující byla i jejich nejnovější speciální směs (ještě není na trhu a detaily jsem si nepoznamenal, ale na další ochutnávce ji určitě vyhledám :o) a pozornost si zaslouží i ročníkové koňaky (věc celkem málo viděná, mimo jiné i z odporných administrativně-organizačních důvodů, které jeho příprava přináší), pro ČR se bude dovážet revoluční ročník 1989, lahvován začátkem roku 2008. Na výbornou grappu Jacopo Poli jsem už neměl sil, ještě mne čekalo několik hodin v kanceláři a snaha pracovat…

U destilátů se odehrála i tato celkem zábavná scénka:
Jeden z návštěvníků o 18-letém Johny Walkerovi: "No jo, osmnáctka je nejlepší..."
Hosteska, pěkná brunetka, se durdí: "21 taky není vůbec špatné...."
Hezká blonďtatá studentka práva vedle se ozývá: "I o něco starší je pěkná..."

Obsluha u vín vypadala, až na čestné výjimky, výrazně znuděněji než ta „destilátová“, kde už zábava propukala v plné šíři :o)

Naštěstí okolo oběda a asi i díky konkurenci Víno & Destiláty byla na ochutnávce sice spousta lidí, ale í díky počtu vzorků a rozlehlosti prostoru naprosto nebyl problém dostat prakticky u každého stolku bez čekání vzorek. A zároveň šlo řešit něco, co je běžně na tomto typu akcí velký problém. Docela v klidu si u zvolených stolků projet celou řadu od jednoho výrobce, položit otázky a udělat si celkem slušný obrázek. Za což jsem rád. Jak to tam ovšem vypadalo třeba ve čtyři odpoledne a první den, to skutečně netuším. A zajímalo by mne, co si z akce odnesou ti návštěvníci (a že jsem jich zaregistroval hned několik), kteří u každého z více než třiceti stolečků jdou vždy po jedné či dvou nejdražších položkách a nic jiného je nezajímá. Poznáte kvalitu nějakého producenta, když si na degustaci z osmi prezentovaných vín dáte jen jeho špičku ze sortimentu? Nemyslím… ale chápu, že za své tři stovky chcete ochutnat jen to nejdražší :o)

Zobraz celý článek...

pátek 16. května 2008

Je libo Beaujeaule či Chardenang?

Dnešní příspěvek bude pro jednou zase krátký, jen takové malé rozveselení při pátku. I když je to možná spíš smutné. Tohle na mne včera hledělo v jedné (pravda ne úplně české, ale zároveň rozhodně ani levné) restauraci z jídelního lístku. Omluvte sníženou kvalitu, je to foceno mobilem.

Tak já vám nevím. Na jednu stranu je víno stále módnější i v našich krajích, konají se tu velké výstavy, hromady degustací, vycházejí časopisy a čím dál víc lidí o víně něco ví a dokáže ho ocenit. Pravda, občas kupují „výběry z bobulí, protože to je lepší než nějaká směska“, ale každopádně se učí. Všichni se učíme, každým novým ochutnaným vínem. Na stranu druhou ovšem najdeme nabídky „božolé“ či po anglicku (tak musí každé správné menu v Praze být, kdysi se na nápisy v němčině nadávalo) „Beaujeaule“, Uedry Portugal v bílých vínech a na závěr jistě chutné Chardenang, snad by mohlo být i z Burgundska %-) No jo, není každý den svátek.

Každopádně přeji příjemný víkend, jestli se zhnusí počasí, tak přes něj snad stihnu dopsat nějaké reportky z několika degustací. Třeba z velmi zajímavé prezentace Burgundska se slavným sommelierem Pascalem Wagnerem. Nebo o včerejším krátkém ale intenzivním seznamování se sortimentem Global Wines. A to nemluvím o dalších třech degustacích Burgundska a jedné ryzlinků od Rýna již z dubna. A slíbeném Springerovi a likérce na Slovácku. Je toto v poslední době nějak strašně moc a mám reportážní skluz. Ale jak přejde červen a přiblíží se období letních prázdnin a dovolených, bude zase klid. A já nadávat, že není kam jít. Alespoň odpiju něco ze zásob :o) A mimochodem – kdo jako první pozná vinařství, jehož viněta je na obrázku tady u toho odstavce, ten dostane bod do celoblogové (stále ještě nevyhlášené) soutěže. A pokud doplní rozbor obsahu té viněty, tak dokonce dva :o)

Zobraz celý článek...

čtvrtek 15. května 2008

Anakena Pinot Noir 2006

Poslední číslo časopisu Víno Revue hodnotilo odrůdu Pinot Noir. Utkala se vína z Burgundska, Rakouska, Moravy i Nového světa. S 87 body zvítězilo klasické Burgundsko, Vosne Romanée 1er Cru „Les Suchots“ 2004 od Michela Noëllata. Tento ročník jsem sice nepil, ale po zkušenostech s jeho jinými víny této apelace si lehce dokážu představit, proč zvítězilo. Ovšem jen s velmi malým odstupem v bodech, konkrétně jedním, následoval vzorek z Chile, který jsem měl shodou okolností doma. Šup s ním do skleničky…

O vínech z chilského vinařství Anakena jsem tu už psal, takže se nebudu opakovat a odkáží vás na starší články. Dnes hodnocený pinot jsem chutnal (přiznávám se, že spíše nezřízeně popíjel u Matesolova stolečku) na degustaci v Břevnovském klášteře a přišel mi celkem dost slušný, byť spíše střelený takovým tím vyloženě ovocným a nekomplikovaným směrem. Cuvée ONA 2005 ze stejného vinařství a na pinotu z větší části postavené mne naopak nadchlo. A tak jsem se celkem těšil, co mi tahle láhev poví v klidu večera, z velkých sklenek a s trochou nějakého jídla. Single vineyard, Rapel Valley, Pinor Noir…

Velká buclatá láhev, kovová záklopka, plný korek a myslím pěkná viněta, navíc s kontravinětou s překladem senzorického hodnocení a doporučení k jídlu. Nadprůměr. Barva mne potěšila, není totiž nijak nepřirozeně (vzhledem k odrůdě) hluboká, pěkně mladě rubínová. Aromaticky je víno v úvodu velmi sevřené, nedává znát skoro nic, putuje do karafy. I později s velkou sklenkou spíše bojuje, žádná explozivní ovocnost se nekoná, víno je spíše jemnějšího rázu, s dominancí třešně, bylinek a ostřeji (především později) zazlobí alkohol. Dejte mu další hodinu dýchání a znatelně „zmužní“, intenzita se zvýší. Objevuje se hromada dalších tónů, od příjemných (káva v podobě bílého Nescafé XPres) po trošku rušivé, ostré vůně. Každopádně ten celkový dojem je veskrze příjemný, odrůdu nezapře a docela mne baví. V chuti je to lepší od začátku, víno není nějak těžké, projevuje se sladčeji ovocně (opět třešně), s trochou bylinek a docela měkkého třísla, je delší a opět drobek zlobí alkohol. Ale pinot to je, hurá, především v krásné dochuti úplně jasně :o) Karafa víno sice hodně otevřela, ale asi příliš hrubým způsobem, určitě bych ho spíše nechal otevřené pár hodin předem jen tak v lahvi či alespoň dva roky pomalu zrát do krásy.

Tenhle pinot překvapil. Čekal jsem přímočařejší ovocnou bombu, dostal spíš jemnější a bohužel i poněkud sevřenější projev, daleko od toho, co od Nového světa běžně očekávám. S Víno Revue bych se asi neshodl na jídelním párování, místo výrazných bylinkových steaků bych ho klidně otevřel k nějakému decentně opečenému lososovi či třeba jemnějšímu jehněčímu, možná i se zeleninovými těstovinami by se mělo dobře. Nezkoušejte grilovaný hermelín, ten nefunguje :o) Za cenu 388,- Kč je to v našich současných cenových podmínkách spíše na horní hranici toho, co bych byl ochoten za podobné víno vydat. Stejně bych ale (i v našich v tomto směru obludně předražených končinách) v této cenové kategorii asi sahal spíše po nějakém village kousku z Francie, ale to už je prostě o vkusu každého.

Mimochodem, jak v těchhle horkých dnech (a bude hůř…) řešíte občasnou nutnost nějaké víno prohnat karafou? Tedy pokud nemáte nějaké pěkné chladné místo v domečku, obracím se spíše na ty, co žijí v bytech a ani domácí sklípek nemají :o) Nechat karafu na stole znamená, že víno odporně zteplá. V ledničce je zase moc zima. Zkoušel jsem karafu obalit mokrým chladným hadrem, ponořit do vody a přihazovat kousky ledu, nakonec včera dekantér úspěšně umístil do horního patra vinné chladničky. Ale k ideálnímu řešení to má sakra daleko. Ovšem řešit tyhle „problémy“ je ještě docela zábava, když to není nic horšího :o)

Zobraz celý článek...