pátek 29. února 2008

Páteční pavědecké hrátky

V pátek nic vážného, každý už se těší na víkend. Co takhle metoda, jak zbavit víno korkové vady? Nebo zábavné statistiky nejen o víně? Ech, to nezní moc oddychově. Tak nejdříve tu korkovou vadu. Včera jsem narazil na prý funkční, ověřený a extrémně levný postup, jak korková vína alespoň trochu zachránit. Samozřejmě tomu moc nevěřil, ostatní jsem velmi rezervovaný i k různým, naopak pekelně drahým, „magickým klíčům“ a dalším vinným pomůckám. Každopádně za korkovou vadu je údajně zodpovědný 2,4,6 – trichloroanisol, což je silně nepolární složenina, které by měla být přitahována k dalším nepolárním materiálům, jako je například polyetylén. Takže do korkáče stačí nastříhat nějakou tu balící fólii, nechat hodinku macerovat a výsledek se údajně dostaví, víno se znatelně zlepší.

Vzhledem k tomu, že na večerní ochutnávce se nám na dvě korková vína povedlo narazit, jedno z nich navíc mohlo být hvězdou večera, nic nám nebránilo provést experiment. Výsledek je spíše nejistý, u jednoho z vín jsem drobné zlepšení pozoroval (ale bylo špatné samo o sobě, takže to šlo těžko posoudit), u druhého se experiment prakticky neprojevil. Možná jsme jen použili špatný igeliťák :o) Příště, až zase doma nějaký korkáč otevřu, udělám pokus znovu. Fungovat by měl i polystyrén, mohu si postavit odkorkovávací nádržku :o) Víc zkazit taková vína už stejně skoro nejdou.

A ty zábavné statistiky? Mluvím o Google Trends, které měří četnost vyhledávání různých klíčových slov v čase a jejich výskytu ve zpravodajství, umí porovnávat několik slov najednou a zároveň „odhadnout“ důvody zásadních špiček a podobně. Schválně jsem systémem prohnal zásadní červené a bílé odrůdy. Merlot očividně vede, Pinot Noir je na druhém místě a je krásně vidět skok a udržený stav na konci roku 2004 (mimo jiné premiéra filmu Bokovka, kde hraje velkou roli), Cabernet Sauvignon je až třetí. Toho asi mají všichni všude dost a nepotřebují hledat :o) Na druhou stranu z bílých se nejvíce hledá Chardonnay, Riesling následuje až s velkým odstupem. Je také krásné vidět skoky hledání vína okolo vánoc a obecně ke konci roku.

Zobraz celý článek...

čtvrtek 28. února 2008

Devět roztodivných frankovek

Již minulý týden jsem tu lehce naznačil cosi o ochutnávce vín z odrůdy Frankovka a položil dotaz, co od typické Frankovky očekáváte vy. Odezva zrovna velká nebyla, ale což. Tenhle článek trochu přiblíží devět vín, která jsme ochutnali, a jisté rozčarování, jež ve mně vyvolala. Ani ne tak svou kvalitou, jako spíše téměř úplným nedostatkem shodných znaků, nějakého typického projevu, jakési základní kostry nad rámec běžné „ovocitosti“. Něčeho, co by opravňovalo k výroku typu „Frankovka (z Moravy) bývá taková a maková“…

Jestli bylo z vín něco poznat, tak spíše vliv sklepních prací, určitého stylu vinaře. Možná jsem jenom špatně hledal a něco mi unikalo, ale prostě jsem měl více dojem, že piji Springera, Mádla či Znovín, tenhle rukopis dominoval nad společnou odrůdovou linkou a myslím i místem původu. Určité rozpaky bylo vidět i na ostatních účastnících a degustační večer, alespoň dle mého názoru, více otázek vyvolal než zodpověděl. Jaká vína se snažila na otázky neúspěšně odpovědět?

Prvním ze vzorků, podotýkám chutnaných naslepo (tedy u ostatních, já naléval a věděl co) se stala jakostní Frankovka 2004 od Znovínu Znojmo z trati Weinperky. Tohle víno znám, v předchozích letech ho s radostí vypil hezkých pár lahví. Je stále ještě v nabídce, bohužel již přešlo svůj kvalitativní vrchol. Barva je nižší rubínovka s nazrálejšími tóny a vodnatějším okrajem. Vůně sice docela výrazná, ale zároveň dost úzká, kořenitější, s trochou „hospodských tónů“ (hadr na podlahu, ale po nějaké době víceméně odvane), kyseleji ovocitá. Chuť nazrálá, trpce ovocitá, trocha bylinek a koření, tak normálně dlouhá. Pitelné, ale spíše nezajímavé, před dvěma lety šlo o zábavnou a levnou jakostku.

Frankovka 2002 z vinařství Kovacs mne vyloženě vytočila. Barva vyšší, první dojem tak trochu „Makedonie“ (v poznámkách mám Makedonie / Kaštelet), sladčeji ovocité až marmeládové, trocha papriky a rybízu. Chuť je měkčí, sladší, tříslo vyhlazené, přezrálá kořenitost a v pohodě dochuť, taková obyčejná líbivka. Co mne naštvalo je, že zkoumání zadní viněty ukázalo, úplně dole a drobným písmem, že víno skutečně pochází z Makedonie. Podpásovka, kterou bych od Kovacse nečekal. Že pod svým jménem lahvuje i dovozená vína jsem věděl, ale čekal bych, že původ bude jasně uveden na přední vinětě. Touhle formou je to hnus a pro mne, jak si občas rád střihnu nějaké neúčinné gesto a pózu, důvod jejich vína nějakou dobu úplně bojkotovat.

Frankovka 2006 pozdní sběr od Vinařství Zaječí (obec Bulhary, trať Nad sklepy) má nižší barvu, ve vůni se projevuje spíše jemně ovocitě, uzavřeně, s trochou jahůdek a jako bonus i lehce těkavkami. V chuti jednoduché, čisté, dobře udělané. Trocha třísla, ovoce, živá kyselinka, ale spíše kratší. Víno jen tak na nekomplikované pití, od přívlastku jsem čekal víc.

Frankovka 2006 pozdní sběr od Milana Vašíčka (obec Prušánky, trať Čtvrtky) má mladou, vyšší pěknou barvu. Ve vůni pěkně ovocité, s tóny švestky, trochu uzené (salám) a mírně i můj oblíbený „dřevěný vlakový vagón“ (podivná vůně dřeva nasáklého oleji, trochu uzené, dost často ve vyzrálých pinotech z Chrámců a mnoha ostrovních whisky). V chuti živé, ovocité, teplé, trochu sladší a delší, dost příjemné. Víno chce dost rozdýchat, v úvodu mělo ve vůni takový podivný a ne úplně příjemný příkrov.

Po odtajnění první čtveřice, ze které bych určitě volil víno od pana Vašíčka, následovala další pětka, vína s již trochu vyššími ambicemi, přívlastky a často i vlivem sudu.

Frankovka 2002 jakostní z vinařství Musilovi má vyšší rubínovou barvu, překvapivě málo nazrálou (kolikrát jsem to u domácích nuladvojek už napsal?).Ve vůni je nazrálost již znatelnější, ovoce se míchá s tóny apatyky, zeleninou (kedlubna) a je spíše sevřená, chce čas na rozdýchání. V chuti kořenité, výrazné, trpčí a trochu bylinkové. Dost fajn.

Frankovka z Bořetic 2002 od vinařství Stapleton-Springer mne opakovaně nadchla a i tentokrát dost potěšila. Vyšší barva, ne stoprocentně čirá (bez výrazné filtrace?), relativně mladá. Výrazná trochu ostřejší vůně, nazrálá, švestičky, uzené a kouřové tóny, trocha sudu a živočišnějších hutných tónů. Chuť plnější, ovocitá, nepostrádající jistou eleganci. Opět švestka a sud, stále nějaké to tříslo a docela dlouhá dochuť. Trocha likérových a bylinkových tónů. Moc pěkné! Ještě před rokem mne bavila o trošku víc, stále ovšem skvělé víno.

Blaufränkisch Reserve 2005 z burgenlandského vinařství Reichardt měla nezáviděníhodnou pozici jediného mezinárodního vzorku (když nepočítám ten podraz u Kovacse). Velmi vysoká barva, hutná vůně s projevem kvasícího ovoce a sudu, ovšem zároveň nějaká ta jablíčka a celkově dojem, že víno je zlomené. Což později potvrdil i ten z účastníků, který víno donesl, protože jej samozřejmě zná v ideální podobě. Škoda.

Frankovka 2006 výběr z hroznů od Tomáše Krista (obec Vacenovice, trať Vinohrádky) má vysokou barvu, ovšem čistou a průzračnou. Ve vůni přezrálé ovoce, sladší tóny a celé to má takový „plastový“, umělý nádech. V chuti ovocité, slušně plné, teplejší, s hezkou kyselinou a docela dlouhé, ale prostě se nemohu zbavit onoho pouťového, falešného dojmu.

Frankovka 2005 pozdní sběr barrique od Františka Mádla (obec Velké Bílovice, trať Přední hora) se prezentuje velmi slušnou barvou a ve vůni dominancí sudu, který poněkud vítězí na ostřejší ovocitostí, trochou zelenějších tónů (listy rybízu) a celkově volá ještě po nějaké té archivaci. Každopádně ten sud nevyvolává dojem otravné přebarikovanosti, spíš to ještě celé není úplně složené dohromady. V chuti středně plné, sud, tříslo, ovoce, ale vše dost mladičké. Vymícháváním se objevuje vůně angreštů v kombinaci s lehce „apatykou“, nejblíže snad francovce. Věřím, že ovoce ještě s dřevem zabojuje a v klidu bych víno uložil. Dost zajímavé.

Takže jaké je typická Frankovka? Možná jsem prostě jen zmlsán Pinotem Noir, který je každý naprosto jiný, odlišuje se radikálně dle polohy a vinaře, přesto jakýsi úvodní dojem na první přivonění odrůdu prakticky vždy „proflákne“. Tak nevím… asi těch Frankovek v následujících měsících ještě pár vyzkouším a budu hledat odpovědi dál :o)

Zobraz celý článek...

středa 27. února 2008

Americká odpověď na šampaňské

Amerika je země neomezených možností, to všichni víme. Dokáží vyrobit stejně dobrá vína, jako klasické regiony v Evropě. Kolik si jen Amerika vytrpěla ústrků, že u svých vín používají dobře známá označení „Puilly-Fumé“ či „Champagne“ :o) No dobře, konec srandy. Používat tahle jména nebylo košer a ta vína mají s Evropou společného jen máloco (tedy každopádně podnože, bohužel). Dnes se stejná vína jmenují „Fumé Blanc“ či mají přívlastek „Methode Champenoise“, obsah lahví však zůstává. Snaha napodobit klasická vína starého kontinentu je jasná, výsledky jsou různé. V tomto článku se podíváme na jedno velmi oblíbené šumivé víno, vyrobené klasickou šampaňskou metodou, původem z oblasti Carneros v Kalifornii.

Gloria Ferrer je poměrně velké vinařství specializující se na šumivá vína, stojí za ním přistěhovalci s vinařskou zkušeností ze Španělska a podle všeho jde o jakési „detašované vinařství“ gigantu Freixenet. Sonoma Brut je pak volnou variací na neročníkové cuvée u pravých šampaňských, tedy víno základní, které by ale zároveň mělo být typické, v každém roce co nejvíce podobné těm minulým a posloužit jako „pozvánka“ na vína velká, prestižní ročníková cuvée. Sonoma Brut je ve Státech hodně oblíbená nejen u konzumentů, ale i v hodnoceních. Pravidelně dostává kupu medailí a pohybuje se na hranici 90 bodů (Wine Spectator jej dokonce jako jediné šumivé víno z Kalifornie umístil do Top 100 vín roku). Hrozny na výrobu tohoto vína pocházejí z oblasti Sonoma, přesněji z Carneros, tedy oblasti trochu chladnější, s výrazným kontrastem denních a nočních teplot a produkující asi ta nejzajímavější bílá a delikátnější červená z Kalifornie. Ve směsi dominuje Pinot Noir doplněný o Chardonnay, tedy klasika. I způsob zpracování je tak „šampaňský“ jak jen je možné.

Nalévám víno a těším se z docela vysoké barvy zlatě-medového odstínu a jemného dlouhého perlení. Vůně je překvapivá, první dojem vůbec nepřipomíná horkou Kalifornii. Je velmi pěkná, komplexní a překvapivě blízká pravým šampaňským, hodně slušný „plagiát“ :o) Chleba s máslem a medem, sladší jablka, ananas, trocha toastových tónů, velmi svěží a příjemné. V chuti již teplejší podnebí a pěstování na jílu společně s kamením (místo křídového podloží Champagne) původní nadšení poněkud stírá. Chuť je sice velmi slušná, s nějakými těmi pečenými jablky a celkově hezkou ovocitostí, ale po příjemně suchém nástupu již klasická říznost (ta zvláštní čistá a příjemná linka, která provází celou chuť) šampaňských kyselinek nepřichází, vše je takové hladší, měkčí. I dochuť je spíše kratší. Vlastně je to úplně v pořádku, ale ta báječná vůně mne natěšila na chuťově něco lepšího, než nakonec dostanu :o)

Tohle víno se ke mně dostalo omylem, původně jsem chtěl zkusit jejich Blanc De Noir, ale chyby vlastně vůbec nelituji. Láhev mne stála $20 a tolik stojí i dnes, v různých akcích se dá sehnat i okolo patnácti. Při současném kurzu je to tedy víno za nějaké tři stovky. A za tuhle cenu nemám ani nejmenší výhrady.

Bohužel dostupnost vín z USA není v našich končinách nijak zářná. V ČR a obecně v Evropě se dají celkem snadno sehnat desítky různých průmyslových supermarketových vín a pak samozřejmě takové ty „velké“ Cabernety z Napa Valley a podobná vína, ale ta, která mne opravdu zajímají, se obvykle v klidu prodají ve státech všechna a koupit je někde po Evropě skoro nejde. Zkoušel jsem přímou dopravu přes různé kolegy a známé, ale skoro vždy se něco přihodilo. Tuhle nějací teroristé v Londýně a zákaz tekutin na palubě (takhle jsem přišel o špičkový pinot Eyrie Vineyards z Oregonu), támhle zase omyl nakupujícího a úplně jiné víno. Ale párkrát se i povedlo, třeba s archivním pinotem od Drouhina. Teď máme v kanceláři novou kolegyni, která snad bude mezi USA a Evropou cestovat pravidelně. Připravuji seznam pinotů, má velká zavazadla plná oblečení a lahve dopraví bezpečně…

Nějaké další šumivky tady na blogu:

- Od Rossijskoe po Champagne…
- Crémant de Vinselekt 1996
- Dvacet zašumění – velký den šampaňského

P.S. Obrázek v úvodu je z Wine Spectatoru, kampaň „pravé šampaňské je jen z Champagne“ :o) Možná by něco takového stálo za to uveřejnit u nás třeba v Mladé Frontě – „Neříkejte bohémce šampaňské!“ :-)

Zobraz celý článek...

úterý 26. února 2008

Být či nebýt bio brokolicí…

Víte co je ideální způsob, jak si zkazit skoro každý pokrm? Začít příliš přemýšlet nad tím, odkud se vzala každá jeho jednotlivá součást a co přesně obsahuje za „éčka“ a další sajrajty. Začít u jídla moralizovat nad osudem kuřete či prasete, v rámci hry na city ještě lépe o krátkém nenaplněném životě jehňátka a telátka. Řešit, zda je etické baštit několikachodové degustační menu, když jinde nemají co do pusy. Báječný steak s bramborovými lupínky se může na talíři proměnit v monstrózní demonstraci stavu světa způsobeného konzumní společností. Netvrdím, že tyhle věci nejsou důležité, ale začít měnit civilizaci je asi třeba i na mnoha jiných místech. Cuketka v článku „Máma mele maso, Ema se ptá“ nastolil jistě zajímavé téma, diskuse u něj může skoro až pokazit chuť. A to mne nebaví.

Již několikrát jsem to tu psal, tématu se dotknul v zápiscích Silvestrovské suši menu a problém čerstvých ryb, Jak jsem jedl bagetu a ostatně i v upozornění na zajímavou knihu Průvodce "Éčky" v potravinách. Někdy mám takové návaly „zodpovědnosti vůči světu a svému organismu“, ale většinou mi to nevydrží dlouho. Vyhnout se éčkům v různých chutných uzeninách, jogurtech, sýrech? Prakticky nemožné, ale jíst je nepřestanu. Stravovat se čistě biopotravinami? I kdybych na to měl, stejně v bio podobě neseženu všechno. A čert ví, kolik paliva se spálilo při dovozu těhle bio kousků ze všech koutů světa a kde skončí (i pokud je pečlivě vytřídíte) plastové obaly z každého malého biovýrobku. Obzvláště mne to vytáčí ve franšíze Bio Café, jak si skupinky lidí odnášejí jídlo s sebou – s několika pytlíky, taškou, plastovou lžičkou a vidličkou na jedno použití, kelímkem s pitím, což vše za půl hodiny skončí v jednom koši. A pak nadávejte na složitý servis v kvalitní restauraci, tam alespoň umývají talíř stále dokola. I s tou dopravou je to takové ošemetné. Asi se shodneme, že je pitomá snobárna pít exkluzivní vodu v maličké lahvičce dovezenou z druhého konce světa, když je tu kupa domácích zdrojů kvalitních vod. Ale je stejně šílené jíst neuvěřitelné chutné hovězí maso dovezené z Argentiny či Japonska, když se krávy pasou i v ČR?

Občas mívám i „vegetariánskou“ špatnou náladu, nejsilnější nával přišel před několika týdny, když jsem porcoval mladé čerstvoučké maso mléčného telátka. Přiznám se, že to mléko z masa vonělo tak silně, že jsem měl sto chutí se vyfackovat a začít se zabitým zvířatům vyhýbat. Vydrželo mi to asi hodinu, než jsem vložil do úst první sousto. Málo co se takovému masu vyrovná. Nevím, zda bych to tele dokázal sám zabít (znáte to: nejezte nic, co sami nezabijete), ale jeho maso si dám rád. Zajímavou zkušeností v tomhle směru byla návštěva výstavy masného skotu, kde byla možnost ochutnat steak z mladých býčků různých plemen, přičemž u každého grilu se nacházela fotka toho zvířete. Poněkud bizarní, uznávám. Ale velmi poučné. Na téma „kde se bere maso“ je skvělá kapitola v knize Šéfkuchař na cestách od Anthony Bourdaina vřele doporučuji k přečtení. Anthony se účastní zabíjačky v Portugalsku a vlastně poprvé vidí, kde se bere surovina na všechny ty specialitky, co tak rád vaří. Je svým způsoben znechucen a otřesen, poprvé vidí umírat zvíře, cítí provinění a stud (byť dle popisu je to úplně normální zabíjačka, jakou tady v Čechách zažil skoro každý), ale stejně vše zbaští. A kapitolu končí větou: „Příště to zvládnu bez problémů“. A kdo jednou zbaštil „Lojzu“ z babiččiny králíkárny, už tyhle problémy asi taky neřeší.

Chci vědět, co jím. Zajímá mne, jaké sajrajty i naopak zdravé složky jídlo obsahuje. A mohu se snažit volit takové potraviny, které jsou šetrnější ke mně i k přírodě. Mohu třeba s dobrým pocitem kupovat vajíčka z chovu na podestýlce místo chovů klecových. Mohu se snažit najít kus hovězího z nějakého volně se pasoucího Anguse či Gallowaye, místo masa z nějaké šílené „masové továrny“, zde navíc s benefitem výrazně lepší chuti masa. Ale stejně tak vím, že když nebude dobré kvalitní rajčátko ze zahrádky, stejně sáhnu po genetickém mutantovi odkudsi z Holandska. Prostě proto, že mám na rajče chuť a do receptu je potřeba. A to vynechávám variantu, že genetická modifikace třeba zvýšila obsah beta-karotenu či odolnost plodiny, takže při jejím pěstování je právě potřeba mnohem méně různých pesticidů.

Stejně tak u vína mohu vyhledávat nefiltrovaná a nečiřená vína, výrobky z různých „bio“ vinařství, vína s minimálními zásahy chemie a dalších nepřirozených sajrajtů. V tomhle směru jsou zajímavé přelepky Coopu, na kterých je kompletní popis obsahu lahve a technologie výroby, včetně údajů o příměsích látek jako arabská guma (ovšem popis složení vína je z nějakého důvodu proti legislativě EU, navíc některé látky použité při výrobě ve víně vlastně nezůstanou). Paradoxem je, že různě „nahnaná“ vína mohou být a často jsou aromaticky i chuťově přívětivější než vína přirozená. U „ekologické zemědělství“ ještě neznamená, že ve sklepě neproběhnou kouzla s reverzní osmózou a aromatickými kvasinkami. Fakt, že vína poctivá a úplně bez sporných technologických úprav třeba nebudou tak výrazně vonět a jemně chutnat, je nutné přijmout. Často budou jednodušší a přímočařejší, selštější a na brzké vypití. Samozřejmě existují výjimky, ale kouzlo úplného „bio“ není ve vínech (a ostatně ani jídlech) vyloženě lepších chuťově či aromaticky.

Je dobré si přiznat, že tuhle planetu (s prominutím) kurvíme neuvěřitelným způsobem. A snažit se proti tomu bojovat, jak jen to je možné. U běžného „jídla na hlad“ a „pití na žízeň“ trochu rozvažovat, nesahat po prvním výrobku, co přijde pod ruku. Přemýšlet, odkud se vzalo. Preferovat výrobky lokální. Nenakupovat zbytečně moc věcí, když se vám stejně zkazí a vyhodíte je. Ale když přijde řeč na zážitky, když si chci jídlo a pití opravdu užít, jde velká část předsevzetí pryč a přestávám to řešit. Vím, že opravdu čerstvou mořskou rybou přispívám k ničení téhle planety. Jsem s tím smířen. Třeba to zase kompenzuji používáním hromadné dopravy místo ježdění autem :o)

Toto neměl být nějak objevný text. Spíš jen taková malá reakce ne výše zmíněný článek u Cuketky, diskusi u reportáže z La Degustación tamtéž, zprávy o čím dál nekvalitnějších potravinách za stále vyšší ceny (Dovoz nekvalitních potravin do Česka roste, České potraviny? Samá náhražka) a kupy jiných „depresivně-jídelních“ textů, které se na mne v posledních týdnech vyvalily. Jako by se mi někdo snažil jídlo znechutit. Ne že bych pár kilo shodit nepotřeboval, ale tímhle stylem se mi to nelíbí! :o) Nejspíš si budu muset zlepšit náladu (neuvězněným, ne jako na fotce výše) myšákem v Ratatouille

Zobraz celý článek...

pondělí 25. února 2008

Domaine Leroy ročník 2004

Degustacím Leroy jsem se v minulých letech úspěšně bránil. Důvodem byl strach v kombinaci s vysokými cenami těchto ochutnávek. Z čeho strach? Že podlehnu, vína mne o svých kvalitách přesvědčí zdrcujícím způsobem a již nebude cesty zpět. A můj pohled na etalon kvality ve vínech z Burgundska se navždy posune do nedostupných výšin. Krátká setkání s několika „základními“ víny Leroy na jiných degustacích mne pak v tomto strachu utvrdila. Jenže když loni madam Leroy osobně přijela do Prahy a navíc se měla chutnat vína velmi stará, neodolal jsem. A nevyhnutelné se stalo skutečností. Podlehl jsem. Z ochutnávky přišel domů emocionálně naprosto vyčerpán, ale zároveň nabit podivnou energií, jakou snad nikdy předtím u „pouhé ochutnávky vína“ nezažil. Ostatně to vše je snad trochu cítit i z mé reportáže. Na další ochutnávku vín Leroy už jsem prostě MUSEL jít. Protože, a nyní již vstupuje do hry naprosto racionální matematika, je to téměř jediný způsob, jak se těch vín napít za ještě snesitelné peníze. Kruté. Ovšem pěkně popsáno Robertem Parkerem: „Vzhledem k minimálnímu množství a vysoké ceně červených burgundských vín z Domaine Leroy je tou nejsmutnější skutečností, že pouze několik málo jedinců může tato vína ochutnat. Neboť ochutnat vína Leroy znamená poznat, jakých výšin může Pinot Noir dosáhnout.

Ještě než byl uveřejněn termín ochutnávky, naplánoval jsem na středeční večer ochutnávku červených vín pro partu přátel. Vše bylo domluveno, účast přislíbila spousta lidí… a pak se objevil seznam degustací u AdVivum. A já byl nucen ochutnávku Leroy oželet, padla na stejný večer. A v tomto případě byla priorita jasná. Jaká byla má radost, když se i „zákaznická“ degustace nakonec přesunula na odpoledne, na termín pro profesionály z hotelů a restaurací, do podniku Bellevue. Stihnu oboje! Vyrazil jsem natěšen a opět s takovou zvláštní obavou. Měl se chutnat velmi zvláštní (alespoň u Leroy, ve zbytku Burgundska by se spíše slušelo napsat minimálně „náročný“) ročník 2004. Navíc mi uvnitř hlodala obava, zda to, jak mne vína minule zasáhla, nebylo způsobeno kombinací autosugesce, velmi starých ročníků a madam Leroy sedící pár metrů ode mne. Obava byla naprosto marná. Ale nejdříve něco k tomu roku 2004.

Vše se vyvíjelo pěkně, jaro bylo teplé až někdy do května. Pak přišel poněkud chladnější červen, který významně opozdil rozkvět Pinotu. Celé následující léto se neslo ve znamení teplot nižších než obvykle, s počasím navíc i poněkud vlhčím. Nastupuje padlí révové, plísně. Aby toho nebylo dost, zasáhla na konci srpna Burgundsko (hlavně Côte de Beaune) série bouří, obzvláště špatná pak 23. srpna především Volnay, Pommard, Savigny a Beaune. Na úplném konci měsíce se počasí značně zlepšilo a zachránilo nezničenou část úrody. Září pak krásným počasím dohánělo co se dalo, přeživší hrozny měly nakonec dokonce nečekaně vysoké cukry. Bohužel v době sběru přišla hned na několika místech lokální krupobití, která dále vše zkomplikovala. Logicky se za těchto podmínek dařilo lépe „bohatším“, kteří si mohou snáze dovolit pořádné třídění hroznů a případné drastické omezení množství vyrobeného vína.

U Leroy došlo v tomto ročníků k naprosto nevídané deklasifikaci vín. Je běžné, že část (ta méně zajímavá) hroznů ze špičkových vinic se dostane do základních vín. Zde byla ovšem vína ze slavných Grand Cru poloh, špičkových Premier Cru i základních apelací, celkem z více než dvaceti poloh, scelena do pěti vesnických vín. Místo 27 obvykle produkovaných vín jich najednou je jen pětka, základní Bourgogne a čtyři Village. Zda důvodem bylo to, že kvalita hroznů nebyla dostatečná, aby mohla být vína vydána samostatně pod velkým jménem (byť by se i tak nejspíše prodala a za stejně obludné ceny jako obvykle), je možné. Ten rok však madam Leroy také zemřel manžel a nebyla schopna se vínům plně věnovat, což je další z uváděných důvodů pro deklasifikaci. Ať tak či onak, všechna velká Cru se pro ročník 2004 nacházejí ve směsích té či oné oblasti. Že by pravděpodobně obstála samostatně, je zřejmé z hodnocení La Revue vin de France, která této pětce vín udělila vůbec nejvyšší bodový průměr v Burgundsku toho ročníku. Navíc i od jiných hodnotitelů se pohybují někde mezi 90 – 95 body, tedy kdesi u hranice výjimečnosti. Tolik teorie a čísla, se kterými již konečně přestanu otravovat. A vrhnu se na jednotlivé vzorky…

Bourgogne 2004 (Grand Cru – Clos de la Roche, Clos de Vougeot, Corton-Renardes, Savigny les Beaune; Premier Cru – Savigny-les-Beaune "Les Narbantons", Volnay-Santenots "Les Santenots du Milieu"; village – Pommard "Les Vignots")
Již ze „složení“ tohoto vína je patrné, že se nebude jednat o úplně typický základ Burgundska pro běžné popíjení. Barva je nizoučká, trochu zakalená (ani troška filtrace či čiření), na okrajích již značně do nazrálých terakotových tónů. Vůně je velmi výrazná, ne přímo explozivní, ale přesto vás docela praští. Dominuje komplikovanější ovocitost, taková jakoby „kyselejší“. Vyskakují jahody, vylouhovaný čajový pytlík s lesní směsí, překvapivě cosi jako pečený banán, trocha člověčiny (lidská kůže). V chuti je to celé spíše na první dojem tak zvláštně lehčí, ale jednotlivé složky se přesto projevují velmi výrazně. Syrová ovocitost mladého vína, pěkné kyselinky, uzenější tóny, překvapivě vyhlazenější tříslo. A pak dochuť, která nejdříve působí jakoby normálně dlouze, ale najednou se síla vína opět vrátí a chuť táhne další desítky vteřin. Tohle víno má obrovskou budoucnost, až se všechny ty složky sladí… již nyní ale krásné víno, které jde bez nějakého pocitu vinny pít.

Nuits-Saint-Georges 2004 (Premier Cru – Nuits-Saint-Georges "Les Boudots"; village – Nuits-Saint-Georges "Aux Allots", Nuits-Saint-Georges "Aux Lavières", Nuits-Saint-Georges "Au Bas de Combe")
Opět nízká barva, proti světlu až tak trochu „mléčně“ opalizující, na okrajích do nazrálých terakotových tónů. Úplně slyším „u rulandského modrého se nízká barva často toleruje, ale nemělo by se to“ a sražení bodů vína na nějaké domácí soutěži. Vůně opět velmi výrazná a komplikovaněji ovocitá, první dojem je něco jako „kyselejší ovoce posypané moučkovým cukrem“. Z bohaté směsice tónu se vylupují červené plody a kouř. Chuť je středně plná, ovocitá a neuvěřitelně příjemná, byť tedy velmi mladá a v ústech svíravější. Tříslo je měkké a dochuť hodně dlouhá, ale ten hlavní chuťový dojem „projede“ ústy překvapivě rychle. Celé to sice nepůsobí nějak neharmonicky, ale volá po dalším uložení a vývoji. V současnosti mne oslovilo nejméně ze všech chutnaných vzorků, i v prázdné sklence po nějaké době působilo poněkud „nudnějším“ dojmem než třeba předchozí Bourgogne.

Chambolle-Musigny 2004 (Grand Cru – Musigny; Premier Cru – Chambolle-Musigny "Les Charmes", village – Chambolle-Musigny "Les Fremières")
Vyšší barva než u předchozích vín, přesto stále poměrně nízká. Vůně výrazná, mohutná a ostřejší, s okouzlujícími tóny všeho možného. Listí, lidská kůže, houby v nálevu, sexy ovocitost v takové trochu přezrálé podobě, bonbóny Mon Chéri. Chuť si v ničem nezadá, je plnější, explozivní, teplá, s mladým tříslem (ale rozhodně ne třeba na úrovni, jakou mělo Corton-Renardes 1997). Ve sklence se víno neuvěřitelně rozvíjí, mění a znovu a znovu totálně obluzuje smysly. A naprostý úlet je dochuť, dokonce jsem si trochu trapně nakreslil něco jako „graf“, jak jsem se tomu smál u jednoho domácího vína. Po prvním nájezdu chuť vše začne pomalu odeznívat a vy máte pocit, že to je ta dochuť, moc příjemná a dlouhá. Ale najednou se to vše na patře znovu rozvine, snad intenzivněji než při napití, novými chutěmi a jiným projevem, a začne pomalu ustupovat několik minut. Neuvěřitelné, podobně dlouhou dochuť jsem u vína snad nikdy dříve nezažil.

Gevrey-Chambertin 2004 (Grand Cru – Chambertin, Latricières-Chambertin; Premier Cru – Gevrey-Chambertin "Les Combottes"; Village – Gevrey-Chambertin)
Nižší barva, zase s hezkým gradientem do terakoty. Ve vůni skok do dramaticky jiného projevu, skoro se nechce věřit, že jde o stejnou odrůdu jako vína předtím. Ovoce v kombinaci s kávou a čokoládou, krabička cigaret (tabák), griotka, mladé a ostřejší, hutné a výrazné, drsnější a krásné. Již nyní přechází do komplexnějšího projevu s „vůní sexu“ (taková za zvláštně příjemná člověčí upocenost), v tomto konkrétním případě ještě podtržená něčím jako vlhkým plátnem. Chuť plnější až mohutná, ovocitá ale hodně sevřená, s výraznějším tříslem, projevem peckového ovoce (všechny druhy a přitom žádný, takový zvláštní mix), s výraznou ale dobře zakomponovanou kyselinou, neuvěřitelně dlouhou dochutí, ve které se navíc objevuje cosi jako čerstvá chlebová kůrka. To jsou ta vína pro nahození přiblblého úsměvu a úplného poddání se jejich kráse. Kdybych si musel vybrat, v současné podobě asi spíše sáhnu po Chambolle-Musigny než Gevrey-Chambertin, ale tak nějak cítím, že za pár let by to bylo přesně naopak. Jenže to už se pouštím na mnohem tenčí led, než riskuji vůbec snahou tahle vína trochu popsat.


Vosne-Romanée 2004 (Grand Cru – Romanée-Saint-Vivant, Richebourg; Premier Cru – Vosne-Romanée "Les Beaux Monts", Vosne-Romanée "Aux Brûlées"; village – Vosne-Romanée "Les Genaivrières")
Barva je opět spíše nižší. Vůně překvapivě výrazná, nos zasahuje až explozivně. Dojem je omamně nádherný, s kupou ovocitých vrstev, uzenými tóny, zvláštním „čímsi“ naprosto neidentifikovatelným, ohněm sežehlou višní, kyselinkou. Zvláštní. V chuti středně plné, s dominantním ovocem a kyselinkou, dlouhé úplně jinak než předchozí vína (plynulý pozvolný dojezd), v prázdné sklence připomínající bylinkový odvar. Víno podivně krásné, jehož projev jde poněkud mimo mne. Jak mne dvě výše uvedené oblasti pravidelně dostávají, tak s Vosne-Romanée mám vždy trochu potíže (ušetřím na Romanée-Conti :o), a to včetně vín vyzrálých. Ani tohle nebylo výjimkou, byť stále mi přišlo o tolik lepší než cokoliv, co mám možnost více či méně běžně pít.

Pan Buřič označil tuhle degustaci za poněkud „pedofilní“, všechna vína byla ve své vyloženě dětské podobě. Jako vrah neviňátek jsem si však nepřipadal, vína mi přišla tak nádherná již nyní. Když si vzpomenu, kam se vína Leroy posunou během desítek let, je mi však jasné, že i zde se budou dít malé zázraky. Extrémně těžké (snad dokonce ručně foukané) lahve s hrdlem zalitým voskem. Pět a půl centimetru dlouhé kvalitní korky. Vše připraveno pro vývoj vína na lahvi a jeho zrání do krásy. Chtěl bych tahle vína ochutnat znovu za pět, deset, patnáct let… ale šance nejsou velké. Koupit tři lahve od každého? Pro mne finančně nedostupné. Bourgogne sice stojí „jen“ někde přes dva tisíce, ostatní jsou dost přes šest. Tak snad doufat v nějakou tu další degustaci. Pravou podobu velkých vín (tahle možná nejsou „velkými“ dle apelace, ale jinak se tak projevují) lze poznat až jejich zkoumáním v čase.

Ve vínech popravdě nehledám poměr „ceny vs. kvalita“, už dávno jsem si byl nucen přiznat si, že v cenách, které si mohu dovolit na běžné pití, prostě jen velmi výjimečně naleznu vína, jež mne opravdu zasáhnou. A taková vína právě hledám. Která se nějakým zvláštním způsobem dostanou na dřeň pocitu „to je to pravé“. Leroy se to daří, v tomto směru nelituji jediné koruny, které jsem za možnost pít jejich vína vydal. Teď ještě najít něco podobného za desetinu ceny :o)

Nejváženější světoví znalci vína se shodují, že madam Leroy konzistentně produkuje jedny z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, vína v Burgundsku. Nevím, nemohu posoudit, její soupeře v těch nejvyšších kategoriích jsem buď nikdy nepil, nebo v počtu jedné lahve někde na ochutnávce. Ta spousta neuvěřitelně nadšených ohlasů někdy působí až děsivě, vyvolává pocit, že člověk snad ani nesmí mít jiný názor. Jenže po první ochutnané sklence všechny ty obavy mizí, není nutné se jiným názorem zabývat. Zda jsou ta vína nejlepší či ne, je sporné a nelze určit, každý máme jiný vkus. Jsou, alespoň pro mne, neuvěřitelně krásná. Docela hezky, a mnohem lépe, než bych to kdy dokázal já, to sepsal jeden z největších znalců Burgundska vůbec. Clive Coates totiž (v mém nedokonalém překladu) říká:

„Toto je největší vinařství v Burgundsku…
Jak určíte velikost? Je to plocha vinic? Je to kvalita? Je to cena? Je to "reputace" (ať je to cokoliv)? Podle toho, jak často se o nich píše? Počítejte to jakkoliv chcete, největší domény Burgundska v současnosti musí být ty pod kontrolou Lalou Bize: Domaine Leroy a její vlastní Domaine d'Auvenay. Pozemky vinařství Jadot, Faiveley nebo Bouchard Père & Fils jsou mnohem větší, ty Romanée-Conti zase nejskvělejší co se týče množství velkých terroir, ale pro ušlechtilost jejich vín musí čestné místo připadnout Leroy a Domaine d'Auvenay. Ryzí koncentrace, hloubka a intenzita, kterou Lalou Bize dokáže vmáčknout do jejích lahví, je dechberoucí"
Zobraz celý článek...

sobota 23. února 2008

Vraťte mi zimu!

Omlouvám se za tento ne úplně vinný příspěvek, ale nemohu jinak. Vraťte mi zimu! Potřebuji ji k životu, tenhle podivný mix jara a podzimu, co se venku prezentuje, tu nemá v únoru co dělat! Tak otravné, jako „zima“ mezi ročníky 2006 a 2007 to zatím není (vzpomínám na citát pana Nejedlíka ne jedné březnové degustaci: „Jaro letos začalo 12. prosince“), přesto mi to na náladě nepřidává. Já se tak těšil na mohutná bariková monstra, mocná červená vína, dekantační karafy plné rudých zimních potěšení a sklenky ušlechtilých destilátů u krbu (rozuměj radiátoru ústředního topení)… a místo toho mám z toho všeho tepla a občas i sluníčka venku chuť na šumivá vína, ryzlinky a nebarikovaná svěží bílá. To je otrava!

Výběr peněz na nákup špačka se zatím moc dobře nevyvíjí (asi ho koupím sám), petici za příchod zimy asi nemá cenu dělat :o) Nu což, asi je třeba si zvykat na „globální oteplování“. I když v Řecku o něm asi letos pochybují…

Zobraz celý článek...

pátek 22. února 2008

Výsledky ankety o ukládání vína

Další anketa skončila, tentokrát se jí účastnilo nezvykle mnoho návštěvníků stránek a její výsledek mne upřímně překvapil. Dotazem bylo „víno nejčastěji nakupuji…“ s možnostmi různých krátkodobých či dlouhodobějších uskladnění. A dopadlo to zajímavě.


Jak bych čekal, že vypití okamžitě a v nejbližších týdnech bude převažovat naprosto drtivě, výsledek byl odlišný. Ze 75 hlasujících ukládá vína vyloženě do archivního sklepa 10 hlasujících (13%) a dalších 27 (rekordních 36%) je pak kupuje do dlouhodobé zásoby na 1 – 3 roky. Do zásoby na půl roku až rok nakupuje 16 účastníků (21%). Celkově tedy spíše do zásoby, na archivaci a „aby bylo z čeho vybírat“ nakupuje spíše většina čtenářů tohoto blogu. Jistě, není to úplně referenční vzorek populace ČR (v souvislosti s vínem k němu má očividně hodně daleko), přesto jsem takto vysoké procento vůbec nečekal a moc mne těší!

Druhou nejzastoupenější kategorií se s 21 hlasujícími (28%) stalo vypití do několika týdnů a s malým odstupem – 18 hlasujících (24%) – pak vypití prakticky ihned. Dva hlasující nakupují víno jen jako dárky a pro sebe ne, to zní depresivně :o) Šest návštěvníků (8%) si víno nekupuje a vyrábí si jej sami, takže mají úplně jiné starosti než my ostatní :o) Vzhledem k možnosti hlasovat pro více variant samozřejmě součet nevychází jako sto procent, určitě někteří z Vás hlasovali pro kupříkladu dlouhodobou zásobu v kombinaci se zásobou na půl roku a rok, zatímco „běžný spotřebitel“ pouze pro ty nejbližší týdny či okamžitou spotřebu. Ale což, i tak je to zajímavé.

Další anketa se týká vašich nejoblíbenějších bílých vín, ve výběru byl důraz položen na nejčastější internacionální odrůdy i některá domácí specifika. Chybí Pálava, Irsai Oliver a další, ale v nejhorším holt zaškrtnete „jiné“. Vybírejte, hlasujte, těším se na výsledky.

Odkazy: Přehled výsledků všech anket

Zobraz celý článek...

čtvrtek 21. února 2008

Přehlídka červených burgundských

Společnost Riesling & Co. má název, který správně napovídá, že nejsilnější jsou ve vínech bílých, v klasických ryzlincích z Německa především. Zabývají se však také Itálií a Francí. Nedávno slavila jedna jejich Rhôna velký úspěch v časopise Víno & Styl, ovšem více se zajímají o Burgundsko, v bílé i červené podobě. O té bílé jsem tu již psal, nyní si absolvoval ochutnávku výběru červených, jakéhosi setu od základního Bourgogne po několik 1er Cru.

Většina vín byla dost mladých, dominoval navíc dost problematický ročník 2004. Byla však možnost ochutnat i vína vyzrálá, z naopak skvělého ročníku 1999. Pan Sitár vína prezentoval poutavě a s nadšením, nějaká fakta a technické informace předkládala jeho (snad se nepletu) dcera. U stolku jsem se navíc sešel s též blogujícím „panem Skleničkou“ a měl tak možnost se krásně pohádat na mnohá témata, u kterých se ve víně asi nikdy neshodneme (za všechny uvedu diametrálně odlišné názory na nutnost archivace u některých vín). Inu poučný večer to byl, ale teď již ke vzorkům.

Po zavínění (výborný kabinetní ryzlink 2005 od Hupfelda a pak docela pěkný mladičký Lirac, hutný, tříslovinový a slušně dlouhý – což bohužel vůbec nepomohlo následujícímu vzorku) následoval spíše úvodní výplach sklenek, Bourgogne Rouge 2004 (Richard Maniére, A.O.C., 230,- Kč). Nízká barva, ostřejší ovocitá (jahoda, višeň) vůně, ale každopádně pinotová. V chuti jednoduché, tenké, trpčí. Základní, obyčejné víno. Ale v tomto případě bych upřímně hlasoval pro domácí vína této odrůdy, ještě stále za tyto peníze pořídíte lépe. Dalším vzorkem se reputace základního burgundského napravila, Bourgogne Rouge 2001 (Rossignol-Trapet, 310 Kč) měl barvu znatelně vyšší, byť stále odrůdě věrnou. Ve vůni zajímavý nazrálý mix – rybízovo-bylinkový likér, ovocité, trocha živočišnosti. V chuti jednoduše ovocité, s výraznější kyselinou, brusinkou, trochu rozhárané (tedy jako celek nepůsobí úplně kompaktním dojmem) a s poněkud nudnou dochutí, ale v zásadě docela pěkná burgunda. Tři stovky (tedy 12€) je na našem, v případě Burgundska notoricky předraženém (více než Bordeaux a další slavné oblasti), trhu slušná cena. Ale osobně bych za tyhle peníze stále ještě hledal jinde.

Prvním zástupce village vzorků, Chassagne-Montrachet "Les Voillenots Dessous" 2006 (Sylvain Langoureau, 390 Kč), má opět nizoučkou barvu odstínu jahod a vůni, která mne tak trochu vytáčí. Je taková pouťová (švestkové cucavé bonbóny), mladičká, podobná spotřebním vínům z úplně jiných odrůd (ano, můj oblíbený „Tesco unifikát“). Vína, která na to mají, se zráním (a tenhle kousek ho zatraceně potřebuje) s téhle ovocnosti časem vymaní, uvidíme za dva roky. Ted fakt ne. Víno v této podobě by snad ani nemělo být na trhu (byť tedy profík prohlédne „skrz závoj“ a asi uvidí, co víno nabídne časem; já s tím mám docela problém, na totéž narážím u en primeur degustací Bordeaux).

Jako druhý village nastupuje vyzrálé Vosne Romanée 1999 (Maniére-Noirot, 560 Kč), které jsem měl již tu čest chutnat dříve a vím, že zoufale potřebuje rozdýchat se v lahvi (případně karafě), k čemuž zde nedostalo čas. Ponechávám ho alespoň co nejdéle v jedné ze sklenek (mimochodem moc zajímavé od Rony, dle mého soudu dost inspirované řadou Riedel „Vinum Extreme“). Barva je slušně vysoká, již výrazně nazrálá. Ve vůni se objevuje dekadentní nazrálost v podobě exotických květin a podhoubí. Ovocité tóny zrovna dvakrát pozornost nepoutají (moc jich není), znát je spíše jakási dřevitost a snad čerstvá smůla, možná trocha „guláše“. Zajímavé. V chuti je i po dlouhé době sevřenější, připomíná ovoce v alkoholu, překvapivě drsnější s přestřelenou kyselinou. Mělo být otevřeno dvě hodiny předem, možná i více.

Třetí village naopak hodně potěšil, Gevrey-Chambertin 2004 (Domaine Trapet, 815 Kč) měl slušně vysokou, byť velmi výrazně nazrálou barvu. Vůně je naprosto klasická, nádherně ovocitá, zemitá. Třešně, štiplavější čajové tóny, trocha zajímavé kořenité lékárny. Okouzlila mne. V chuti je víno středně plné, opět hezky ovocité, čaj lesní směs se dere na mysl, tříslo i kyselinka jsou tak akorát, celé to působí harmonicky a je i slušně dlouhé. Na mladý ročník překvapivě v pohodě, tuhle láhev jsem si nakonec i koupil a hodlám si ji v brzké době užít celou.

Poslední village naopak spíše zklamalo. Volnay 2005 (Albert Boillot, 510 Kč) měl jiskřivou mladou barvu, ale vůně zase otravovala tou unifikovanou mladou ovocností působící „průmyslovým“ dojmem. Z ní se navíc prodrala snad trocha salámově uzených tónů jako příslib věcí příštích. V chuti je víno ovocité, tříslovinově hrubé, přímočaré. Osobně si myslím, že se právě nachází v té „dementní fázi“ a šlo o zavraždění neviňátka, dal bych mu dva roky.

Skok do Premier Cru kategorie byl zároveň plynulým navázáním v oblasti, šlo o Volnay 1er Cru "Carelle Sous La Chapelle" 2004 (Louis Boillot, 680 Kč). Slušná již nazrálá barva, vůně působí komplexnějším dojmem (ovocitost, jemnější květinové tóny), ale zároveň vyskakuje jakási ne úplně libá zatuchlinka. V chuti je víno spíše tenčí, sevřenější, objevuje se trpčí svíravá ovocitost, trocha uzených tónu, dochuť delší. Svým způsobem pěkné, ale chce ještě ležet.

Pokračovalo se vínem Pommard 1er Cru "En Largilliére" 2004 (Albert Boillot, 680 Kč). Hodně vysoké jiskrná barvy je následována výraznou vůní, kde se krom lesním ovocitých tónů dost silně projevují i všemožná zeleninová, kořenitá a jinak zajímavá aromata. Dokonce trocha i mého oblíbeného (často ve starých Chrámcích nalézaného) „starého vlakového vagónu“ tu je. To mně baví. V chuti je méně plné, než bych si býval přál (a podle barvy a vůně čekal). Ovocitost zvýrazněná vyšší kyselinkou, tříslo naopak působí docela nasládle, při hraní s chutí se vše slévá do celkem komplexního a slušně dlouhého dojmu. Nedovolil bych si tvrdit, že se jedná o nějak typickou burgundu, natožpak Pommard, na slepé degustaci bych byl více než zmaten. Což je ovšem velmi silný odsudek, právě terroir a jeho odlišnosti ve víně jsou tím, na čem Burgundsko leží a padá. Své kouzlo tohle víno ovšem má, svým způsobem mne dost bavilo.

Saint-Aubin 1er Cru "Les Castets" 2005 (Domaine Lamy-Pillot, 460 Kč) opět potěší vysokou jiskrnou barvou, moc pěknou. Vůně je hutná a „sexy“ ovocitá, byť tedy v některé momenty jsem měl pocit lehké „falešnosti“. Vymícháváním se objevuje bílá čokoláda a takový dekadentnější „segedínský guláš“, moc zajímavé. V chuti hodně nadupané, plnější, extraktivní. Ovocitost zatím dost bojuje s drsným tříslem, víno chce zoufale ležet, v současné podobě nemá smysl jej pít jinak než s nějakým jídlem, který si s tou svíravostí poradí. Dejte mu ještě alespoň dva až tři roky.

Jako vrchol večera bylo zvoleno Nuits-Saint-Georges 1er Cru "Les Damodes" 1999 (Maniére-Noirot, 815 Kč) s barvou dost slušně vysokou, jemnější vyzrálou vůní s poněkud rušivěji vyskakujícím alkoholem. Vůně je komplikovanější, zajímavá, jednotlivé složky se slévají do docela elegantního celku. V chuti jemněji ovocné, tříslo stále ještě nevyhlazeno, kyselinka vyšší než bych si přál. Víno je, na svůj věk dost překvapivě, stále hodně neuhlazené. Ale neodvažuji se tipovat, co s ním další zrání udělá. Každopádně opět bych zkusil nechat jej před pitím pár hodin dýchat.

Degustace to byla zajímavá, byť neskrývám rozpaky z některých prezentovaných vzorků. Možná je to jejich mládím, nedostatkem času se rozdýchat, nevím. Ale v této podobě byla prezentována a tak je přijímám. Obecně mi přijde, že kvalitativní laťka, rozhodně v poměru k ceně, je u Riesling & Co. obvykle nastavena trochu výše, než byla na této degustaci. Můj hlad po cenově dostupných burgundských pinotech tedy neukojila :o) Bohužel tahle degustace pro mne měla i tu nevýhodu, že jsem ji absolvoval den po ochutnávce Domaine Leroy, trošku ve snaze najít nějaký dobrý „kauf“ a uklidnit se, když na ty opravdu velké burgundy nemám. Což není snadné, chce to určitě trochu hledání přímo v Burgundsku a na našem trhu je to téměř detektivní záležitost. Ale což, tohle jsou ještě příjemné starosti.

Zobraz celý článek...

středa 20. února 2008

Jak má vonět Frankovka?

Včera jsem si absolvoval ochutnávku několika vín z odrůdy Frankovka a z výsledku jsem na rozpacích. Reportáž a degustační poznámky se tu objeví časem. Možná nebyl vybraný set vín nějak reprezentativní, ale donutilo mne to dnes položit dotaz. Jak má podle vás vonět a potažmo chutnat Frankovka? Zdánlivě jednoduchý dotaz, každý jich přeci pil tolik, v mnoha kvalitativních kategoriích. Dotaz působí možná trochu zajímavěji v kontexu současných debat o VOC Morava (či dalších VOC oblastech, mnohem užších a specifičtějších, které mají dle mého názoru rozhodně větší smysl než všeobjímající apelace).

Ale zpět k Frankovce. Platí starý encyklopedický popis „Barva: tmavě rubínová. Vůně: připomíná jádra peckovin, někdy jemně skořicová. Chuť: Plná, příjemně drsná – víno je pikantní. Mladá vína bývají tvrdá, zvýrazněná trpkostí po tříslovinách, extraktivní s vyšší kyselinkou. Víno vyzrává do bohaté šíře.“ Nebo snad definice z DAC Mittelburgenland, kdy má víno mít „výraznou ovocitost smíšenou s kořenitostí, ideálně s tóny ostružin a třešní“, v případě barikových verzí samozřejmě podtržené i aromatikou sudu? A nebo tam také hledáte vůni švestek až kořeněných povidel?

Jaký je Váš názor? Co od Frankovky očekáváte, co naopak ne? Jaký je „etalon kvality“ v této odrůdě z vinic v ČR? Časy se mění a typický odrůdový projev vín s nimi. Kam dospěla „typická Frankovka“?

Zobraz celý článek...

úterý 19. února 2008

Téměř molekulární paskvily

Je libo amarounový okurkový salát či lízátko s čokoládou a olivovým olejem? Molekulární kuchyně, všemožné kreace využívající nových poznatků o fyzikálních vlastnostech potravin a procesů, jimiž je upravujeme, je neuvěřitelná zábava. Sledovat výtvory (pravda, bohužel jen na videu) týmu Ferrána Adrii či Thomase Kellera připomíná sci-fi. Občas dostanu nutkání nějakou podobnou zhůvěřilost spáchat doma. Bohužel nemám nadání ani jednoho z výše uvedených pánů, trpělivosti na přesné dávkování surovin a detailní tvarování se mi též nedostává. Vznikají tedy různé zajímavé paskvily, při troše štěstí i jedlé…

Okurkový salát v podobě želatinové kostky mne nadchl při večeři v La Dégustation a okamžitě mi bylo jasné, že ho co nejdříve zkusím. Postup zněl totiž strašně snadno. Vyrobte okurkový salát tak, jak ho máte rádi. V mém případě šlo o mix nastrouhané hadovky a salátovek, trochy pepře, soli a octa. Výsledný salát je třeba rozmixovat úplně najemno a následně přecedit přes kus plátna. Moc pevných částí nezbude, v podstatě zůstane jen spousta tekutiny. No a tu už stačí jen zželírovat, na tohle se dají koupit všemožné sajrajty, já použil (klasika – chci dělat tenhle pokus, ale ze zásob, co máme doma) jakousi směs na želatinu pro vajíčkovou tlačenku od Labety.

Po pár hodinách je výsledkem zelený amaroun, který chutná v podstatě jako okurkový salát. Tedy až na ten divný a trochu slizký dojem, který ho při konzumaci provází. Návštěvy salát nadchnul, tedy celý ten princip a výsledný vzhled. Ale, z nějakého podivného důvodu, se snědlo vše ostatní a salát zbyl. No nic. Mimochodem Cuketa páchal zase jakési želatinové kostky s alkoholem, to taky vypadá moc zajímavě.

Další recept mne přepadl na Delicious Days a opět jsem věděl, že tohle CHCI! Čokoládové lízátko s náplní z olivového oleje. Při přípravě opět „hurá akce“ bez ideálních surovin, vybavení a především zručnosti na kreslení čokoládou. Ale zase s dostatkem nadšení! Princip je vlastně naprosto jednoduchý. Potáhnete nějakou destičku (kuchyňské prkýnko na krájení) potravinovou fólií a připravíte si na ni několik špejlí. Rozpustíte čokoládu (ve vodní lázni, tedy jedna miska spuštěna do druhé, ve které se vaří voda) a okolo špejlí nakreslíte kolečko – okraj lízátka. Doporučuji pečlivě zalít části okolo špejle, jinak olej vyteče i tam, kam nemá. Celý objekt dáte na pár minut zatuhnout do ledničky. Následně pečlivě vyplníte vnitřní část lízátka olivovým olejem. Stačí troška a dobře rozprostřít, já ho tam dal asi zbytečně moc. Vše potom půjde tak na čtyři hodinky do mrazáku a následně se dá konzumovat. Chutná to neuvěřitelně zajímavě, byť tedy na Delicious Days naprosto správně doporučují ovocnější typ olivového oleje, já tam dal travnatější. A pozor, po vyndání z mražáku je nutné to sníst strašně rychle, olej se začíná okamžitě roztékat. Na focení šílenost :o) Vřele doporučuji prohlédnout si výrobek na výše uvedeném webu, ten můj nevypadá vůbec tak hezky. Místo fólie, která právě došla, jsem prkýnko potáhl igelitovým pytlíkem. A nakreslit kolečko čokoládou se mi teda taky dvakrát nepovedlo, holt cukrář už ze mne asi nikdy nebude.

Doporučená vína? Znáte ten vtip o krocanovi a lahvi whisky?

Koupíme pětikilového krocana (pro šest osob) a láhev whisky. K tomu sůl, pepř, olivový olej a proužky špeku. Krocana poklademe špekem, zavážeme, osolíme, opepříme a potřeme olivovým olejem. Předehřejeme troubu na 200 °C.
Nalejeme si sklenku whisky a připijeme na úspěch díla. Poté uložíme krocana na pekáč a vložíme do trouby. Nalejeme si dva bleskové panáky whisky a připijeme opět na úspěch díla. Po dvaceti minutách nastavíme termostat na 250 °C, ať trouba pořádně bručí. Dáme si další tři whisky.Po půl hodině ptáka otočíme a nadále bedlivě hlídáme.
Občas se chopíme flašky ffiskie a nalejem si do řepy. Po další bůlhodince se opatrně vydáme k lince a krocanou prodočíme. Přidom dáuáme bacha, abyzmese neupálili uo ty pojebaný dvéře vod trouby. Si dalších pěét nebo zedm fixki vevnitř sklenice si a pak a tak. Kruvacana pečem další dři hodinkýý (ale je to vcelku fuk) a každých deset minud
dem čúrat. Je-li to aáspoň drožku možný, dolezem ke sforákua úytáhnem troubu z grozana. Dofřejem si ježdě jedoóo loka a znoúua se pokuzíme tu mrchu dostad uen.
Zúédnem tóo prokladýo ffóógla z éé zeměéa
prrrrrrrrdnemho na boddnos.
Dáúuúáme uéélkýho majzla na uk! louznutí na zamaštťěnýým
liinoúlluélu.
Néllsze-li tomu zabránid, szskuszszsimesze zsznoúúa
póószszsdááuitna nohýýýáááaúú uonojetostejnějedno!
Trošku se prospíme Príští den sníme krocana studenýho s majonézou a s aspirínem.

Takže asi tak :o) Výjimečně bych si to nekomplikoval a pil k těmto experimentům co chcete. A pokud opravdu trváte na radě, tak k salátu třeba mladý veltlín a k lízátku polosuchou sherry :o)

P.S. Kdo pozná, co se nachází na úvodní fotce, má u mne čestné uznání a sklenku dobrého destilátu, pokud se tedy někdy uvidíme :o)

Zobraz celý článek...

pondělí 18. února 2008

Různé podoby červeného vína

Minulý týden jsem opět pořádal takové malé posezení určené především skupině přátel, kteří chtějí ochutnat pár zajímavých lahví, užít si večer a při troše štěstí o víně i něco dozvědět. Dříve jsem je lákal na různé speciality a sladká vína, později zase na sekty a šampaňské a nyní, když už je to začalo bavit, přišel čas přejít na nudnější témata :o) A vrátit se na začátek, k základu v podobně suchých tichých vín, protentokrát červených. Ochutnávka si nekladla za cíl představit všechny typy červených vín, to není prakticky možné, spíše ukázat některé jejich základní podoby u nás a ve světě, naznačit rozdíl mezi víny z ocelových tanků a vyzrávaných v barikových sudech, mezi víny úplně mladými a trochu staršími, úplně obyčejnými a zajímavými. Vybrána byla spíše vína snadněji (i cenově) dostupná, zastoupena vůbec nebyla Itálie, Burgundsko a další tradiční oblasti, naopak prostor dostalo třeba Chile, které znají všichni a přeci málokdo jinak než v podobě supermarketovek. Tolik toho chybělo, uznávám. Času dost, příště to může být jedna oblast, ročník, odrůda…

Strašně mne potěšilo, že jak vyvolal před pár měsíci papír se seznamem vín obrovské rozpaky, nyní tomu již bylo úplně naopak a valná většina účastníků si psala delší či kratší poznámky k degustovaným vzorkům. Hurá, dalších pár zblblých nadšenců, jen tak dál! :o) Padala spousta dotazů a celkově mi přišlo, že to celé mělo smysl a účastníkům něco přineslo, ostatně mně jako pořádajícímu též, vybral jsem sadu vín, která mne v řadě za sebou zajímala. Degustační pořádek možná nebyl sestaven správně co se týče výrazu jednotlivých vín, šel spíše po oblastech a v rámci nich dle kvality. Co se chutnalo a jaké lahve stojí za pozornost?

Nultý vzorek na zavínění obstaralo příjemné rosé z Cabernetu Sauvignon ročníku 2006 od Anakeny (Chile), pro tento účel vhodné, k letnímu popíjení na zahradě bych ocenil trochu méně alkoholu, tohle by mohlo po lahvince dost stoupnout do hlavy. Dopad k prvnímu vzorku byl drtivý, jakostní André z Patrie Kobylí mělo být ukázkou základních, nudných jakostek (vína stolní jsem úplně vynechal) z benzínek a novinových stánků, ale bylo ještě horší a moc pít se nedalo. Vůbec tahle série jejich vín je nějaká divná a až bych řekl hnusná, jak jinak udělat dobré víno opravdu umí. Ale i tenhle sajrajt pod svým jménem prodávají, za což mají u mne velké mínus. Jakostní Modrý Portugal 2006 ze Znovín Znojmo je naopak mé oblíbené pití a posloužil jako ukázka, jak může kategorie jakostek v červených vypadat. K tomu možná časem dodám celou recenzi, překvapivě pěkně se znovínské portugaly vyvíjí i v čase. Jakožto přívlastek byl zvolen výběr z hroznů Rulandské modré 2006 opět ze Znovínu Znojmo. O tomhle víně jsem tu již psal, docela nadšeně, a i tentokrát nezklamalo. Ještě v části domácích vín měla být Andrea 2004 z Dobré vinice představitelem toho, proč se v případě červených vín tak často míchá více odrůd. I nad tímhle vínem jsem se již rozplýval. Tahle konkrétní láhev však zklamala, konkrétní vadu jsem nebyl schopen určit, víno však bylo ploché a nudné (tedy proti tomu, jak chutná normálně) a dost mne zklamalo. Mezi účastníky si však našlo obdiv a nakonec mi někdo láhev, kterou jsem zašpuntoval pro test další den, kdosi vypil! Fuj! :o)

Skok do dnes tak oblíbeného Nového světa zahájil Merlot z Chile, „New Edition“ bez uvedení ročníku, typická supermarketovka dovezená v tanku a stáčená v ČR. Překvapivě to nebylo úplně fiasko, spíše taková ta umělá a poněkud falešná nuda s konzervanty a kupou dalších látek aby víno v regálech přežilo. Láhev někde u ohně při opékání buřtů asi bez problémů, jinak moc velké uplatnění nevidím. Porovnáno s Carmenére 2005 od Anakeny, vínem z hroznů již prý ručně sbíraných, plněným přímo v Chile, byť stále základním spotřebním na běžné pití. I o tomhle víně jsem psal. Pravdou ovšem je, že článek by měl být revidován, protože skok vůči běžné supermarketovce byl znát dost, byť taková ta „falešnost ve vůni“ tam otravovala stále. O závěr v Chile se postarala opět Anakena, tentokrát směsí ONA ročníku 2005, ve které dominuje Pinot Noir za drobného přispění Merlotu, trošky Syrahu a překvapivě i bílého Viogneru. Tohle víno mne dostalo. Vůně je překvapivě „bílá“, trochu ho podchladit, tak mne na slepé degustaci možná zmate. Dominují kopřivy, rybízové listí a rybíz, zajímavě jemně ovoce, sušená marihuana. Docela úlet. V chuti je plné, nepostrádá jistou eleganci a sofistikovanější projev, tříslo je velmi příjemné a chuť dostatečně dlouhá. Pinot Noir bych v tom tedy nepoznal, ale za pozornost (a sledování vývoje na lahvi) každopádně stojí. Cena už bohužel překračuje hranici pěti stovek. To je život.

A zase trocha starého kontinentu. Épico 2005 z Bodega Dominio de Eguren jako představitel slušného konzumního Španělska. Více o tomhle víně v jednom starším článku. A následně Castell de Falset 2001 z vinařství Falset-Marca, tedy zajímavější Španělsko, prohnané barikovým sudem a již vyzrálé. Ukázková starosvětská klasika, směs Grenache, Cabernet Sauvignon a Tempranillo, výrazně ovocitá (černý rybíz), s kořenitými nazrálými tóny, barikovým sudem a příjemnou, vyhlazenou dochutí. Ale poznámky nějak váznou.

Poslední část ochutnávky pak prezentovala různé základní podoby červeného Bordeaux. Začátek obstaralo docela levné A.O.C. Château Haut Belian 2004, úplně bez barikového sudu, jahůdkově ovocné a svěží, pěkně pitelné. Pokračovalo se přes Cru Bourgeois Supérieur z Haut-Médocu, Château Beaumont 2004, mladičkého barikovaného vína od velkého producenta, opět pěkně ovocného, sudem poznamenaného nejvíce v podobě čerstvé kávy a zatím ještě na cestě k opravdu zajímavé pitelnosti (rok či dva si zaslouží určitě). Závěr zajistilo Les Tourelles de Longueville 1999, druhé víno Château Pichon-Longueville Baron (2éme Cru Classé z Pauillacu). Jen druhé víno, přesto bez nejmenších problémů zdrtilo všechna ostatní na ochutnávce ten večer. Pravda, bylo i nejdražší, ale co naděláte. Za svých necelých osm stovek však stojí každopádně. Elegantní, klasický nazrálý klaret, bohatý a komplexní, ukázkový. Rybízový likér, sofistikované květiny, perfektně zakomponovaný sud, hezky dlouhé, jemné a přitom v chuti nepostrádá sílu. Pěkná tečka. A líbilo se i ostatním, je to krásně vidět na fotce pozůstatků v lahvích po rozchodu degustujících do jejich domovů…

Zobraz celý článek...

neděle 17. února 2008

Hudba a víno

Láhev je dopita. A v bytě z nepochopitelného důvodu přestala téct voda. Inu ideální příležitost odkázat na několik pěkných článků. Včera mi jejich autor poslal moc zajímavý komentář ke článku o bodování vín, čímž mne na svou vlastní tvorbu jemně upozornil. Krátká mailová výměna názorů nejspíš půjde zpracovat do dalšího zápisku, nebo alespoň doplnění toho minulého.

Celá série článků má podtitul „Aktuální problémy muzikologie nonartificiální hudby a její vztah k vínu aneb náčrt několika edukativních paralel, umožňující jistý vhled do na první pohled vzdálených oborů.“ a je to přesně ten styl textů, který mi vyhovuje. Obsahově zajímavé, vína se týkající především pocitově, dobře napsané. Zda bude bavit i Vás je věc jiná. Ale teď už ty odkazy…

Hudba a víno I. | Hudba a víno II. | Hudba a víno III.

A malý citát: "To, jak hudba a víno splňují svou funkci, je věc vašeho názoru a vkusu. Nemusíme se nechat za každou cenu ovlivňovat společenským územ – šampaňské si otevřme brzy ráno k historickému románu a pusťme si k tomu třeba Laibach. Dejme si Barolo na pracovní poradě k lehkému jarnímu salátu a poslouchejme u toho Prince. Dostane se nám naprosto úžasných, někdy až silně dekadentních zážitků. Samozřejmě, časem se ukáže, že už někdo před námi vymyslel lepší kombinace, ale nikdy není nad osobní zkušenost. Pokud ji totiž mít nebudeme, stávají se z nás jen tupé loutky v rukou hudebních kritiků a sommeliérů."

Zobraz celý článek...

sobota 16. února 2008

Proč neboduji vína

V mailu s dnešním příspěvkem do fotosoutěže, na kterou tímto jemně upozorňuji, mi přišel již poněkolikáté dotaz, proč u hodnocených vín neudávám nějaké body (hvězdičky, procenta…). Specielně se pak týkal vína Museum Real, které jsem tu nedávno popisoval a nyní je jako víno měsíce v časopise Víno & Styl, se slušnými 88 body. Prý kolik bych mu udělil já. Opakovaně jsem tenhle problém řešil i na O Víně, kde u posledních recenzí prostě body přestal uvádět. Vzhledem k tomu, že s tímhle tématem tak trochu svádím vnitřní boj, rozhodl jsem se uveřejnit pár svých poznámek. A uvítám případnou diskuzi.

Přijde mi totiž, že bodování vín má smysl maximálně ve velkých magazínech (Wine Spectator, Wine Advocate), kde jsou hodnoceny desetitisíce vín, při troše štěstí v průběhu let dle stejných kritérií, a v tomto chaosu může jednoduché 90/100 posloužit jako vodítko při rozlišení vína. Pokud James Suckling nebo Robert Parker konzistentně hodnotí tisíce vín a navíc jste některá z nich měli možnost pít, pak víte, co jeho bodové hodnocení naznačuje. Mám-li před sebou tabulku stovek Bordeaux a jejich bodů od stejného člověka, u každého vína v průběhu let, může mi to říct něco o „kvalitě ročníku“ či o tom, zda si vinařství drží nějaký standard, má vysoké výkyvy v kvalitě či se naopak výrazně zlepšuje. Rychle a přehledně ještě před tím, než si začnu číst detailní popisy.

Ale tady? Při relativně nízkých počtech hodnocených vín, navíc různých typů, při silně subjektivních názorech a specifickém vkusu? Navíc mi přijde, že jednoduché číselné označení svádí, a znám to na sobě, nejdřív se mrknout na něj a pak věnovat textu menší pozornost. A co asi tak o víně prozradí? Bez popisu a hodnocení, důvodů pro udělení těch bodů, čísla nemají smysl. Jenže to, co v různých souhrnech a samostatných výpisech přetrvává, jsou právě ta čísla. Vymaní se z kontextu popisu a žijí svým vlastním životem. Najednou je to devadesátibodové víno. Bez znalosti, kdo body udělil a jak hodnotí v čase jiná, srovnatelná vína, to nemá smysl. A to stále mluvíme o lepším případě, kdy by stupnice neměla záležet na typu vínu, tedy devadesát u ryzlinku i Bordeaux mělo vyjadřovat určitou shodnou úroveň kvality.

Ale co když je to hodnocení „8/10”, ale v řadě vín podobného typu (byť to není nikde uvedeno a tak nějak se to jen předpokládá)? Tedy v rámci domácích jakostních červených je to osmička, velmi slušný nadprůměr. Ale v přehledových tabulkách se najednou objeví vedle osmičkového Burgundska, opět hodnoceného třeba v rámci (nijak přesně definované) kategorie „běžnější červená“. Ta vína nejsou ani omylem stejně kvalitní, byť bodový průměr je stejný. A začínáte se zahrabávat do definic těch jednotlivých kategorií, a ač je třeba vnitřně tak nějak cítíte, na papíře to najednou začíná vypadat jako neuvěřitelná kravina, jejíž definice připomíná plány na raketoplán. Čísla se vám rozprskávají jak kulečníkové koule na stole a ztrácí jakýkoliv význam…

Už dlouho si pohrávám s myšlenkou u recenzí vína (případně i některých reportů z degustací) uvádět závěrečné hodnocení ve stylu: „Za požadované peníze víno stojí: ANO, koupil bych si znovu: NE, je zajímavé mezi víny podobného stylu: ANO“. Abych tu něco „tabulkového“ měl, ale zároveň se vyhnul klasickým číslům a hvězdičkám. Uvidíme. Možná si jen chci usnadnit život, protože udělit nějaké body znamená závazek. Hodnotíte další burgundu a chutná vám víc než jiná, dříve hodnocená, ale v tabulkovém hodnocení (pokud je tedy nestřílíte od boku) body vycházejí níže. Co s tím?

Na tenhle problém jsem dříve totiž opakovaně narazil. Na degustacích se snažil vína bodovat různými způsoby, včetně té klasické stobodovky. Poctivě vyplňoval tabulky a sčítal. A výsledek? Skoro nikdy, a nešlo o cenu, si nekoupil ta vína, která mi bodově vyšla nejlépe. Začal jsem tedy hodnotící tabulku upravovat, stále větší váhu přikládal ke kolonce „celkový dojem“ („X“ faktor) a časem se dostal do stavu, kdy bodový výsledek odpovídal tomu, jak se mi víno líbilo. Ale zase neměl nic společného s nějakým veřejně přijímaným standardem. Prostě s tabulkami mi to asi nejde.

Nemám degustátorské zkoušky, ale před nějakou dobou si absolvoval alespoň krátký „kurz senzorického hodnocení vína dle norem ISO“. Byla to švanda, vady jsem celkem identifikoval, vína podle cukru či třísla setřídil, i ta trojúhelníková zkouška nebyl problém (tři vzorky a určit dva shodné atp.), ale když došlo na část s vyplňováním stobodovky, v úplně všech případech jsem byl významně pod hodnotami, které měly (dle přednášejícího Ing. Balíka) účastníkům vyjít. Protože jsem dost možná nesouhlasil s teorií, že pouhé „víno je bez vady, výrazně voní a má vysokou barvu“ stačí k tomu, aby dostalo (dle mého soudu) nadprůměrné hodnocení. V dnešní době, kdy podobný stav je u vína naprostým standardem a ničím výjimečným, tomu tak není a být by nemělo.

Což mne přivádí na myšlenku, že vám asi moc nedají ani ty zdlouhavé textové popisy „co tam cítím“, protože to dost možná budete mít úplně jinak. Ale to už je na vás, jestli v tom smysl najdete a nějak ta hodnocení využijete. A vůbec nejlepší bude, pokud o nich začnete polemizovat a napíšete vlastní názor.

Zobraz celý článek...