čtvrtek 27. září 2007

Degustace vinařství Lahofer

Mé první setkání s firmou Lahofer, v té době ještě pod názvem „První znojemská vinařská“, proběhlo na konci roku 2005. Chutnal jsem tenkrát jejich první ročníky 2003 a 2004 z tratí Babičák a U Hájku a celou dobu mne napadalo jediné – že ta vína chutnají stejně jako Znovín s mírně nedotaženou technologií. Jistě, právě Znovín před založením PZV hrozny z těchto tratí vykupoval, ale nebyl to jen vliv „terroir“. Vína tehdy prezentoval, stejně jako na dnešní ochutnávce, manažer odbytu Jaroslav Chaloupecký, se kterým se i dobře povídalo. A na toto mé malé „znovínské obvinění“ jen s úsměvem dodal, že to určitě není tím, že pro Znovín třicet let pracoval. Zkušenosti PZV přebrala i například ve volbě firmy/rozhraní pro zpracování webových stránek, opět totožné se Znovínem s lehce upraveným vzhledem. O pár měsíců později „marketingově málo vhodný“ název První znojemská vinařská mizí a je nahrazen jménem Lahofer. Firma buduje na zelené louce novou budovu vinařství s moderní technologií, navíc vyloženě kousek od vinic v Dobšicích. Mění se i design lahví a vinět, tentokrát zase pociťuji více než silnou inspiraci Novým vinařstvím, když dáte vedle sebe ryzlink od Lahoferu a Nového vinařství… ale to ať si posoudí každý sám. Pro mne je v tuto chvíli důležitý obsah lahví.

Ochutnávka 12 vzorků ze sortimentu vinařství probíhala ve Viničním altánu v Gröbovce. Budova je na krásném místě nad vinicí a mám to kousek pěšky, což se počítá, ale degustace na tomto místě mají i několik nevýhod, o kterých jsem se zmiňoval v jednom z dřívějších článků. Obvyklá cena 150,- Kč je skvělá, což mimo jiné znamená, že ochutnávky jsou obvykle plně obsazeny, prostor narván k prasknutí, vzduch vydýchaný a celkově je to poněkud nepohodlné. Zářivkové osvětlení nepřidává na zkoumání barvy vína a všudypřítomný hluk „takymilovníků“ vína soustředění na vzorky neprospívá, občas navíc zatáhne zápach cigaret z baru. U ochutnávky Lahoferu naštěstí obsluha (částečně z Altánu a pozornější přímo z vinařství) nalévala správné degustační dávky a hluk byl menší než obvykle. Pan Chaloupecký navíc prezentoval vína opravdu kvalitně – v době, kdy jsem si v klidu přechutával a psal poznámky, vyprávěl postupně o všem důležitém. Jakmile jsem měl všechny poznámku, popsal víno včetně kompletních analytických hodnot (Lahofer vše uvádí na lahvi), navíc se nebál poukázat i některé nedostatky degustovaných vín, zmínil se o vyšším zbytkovém cukru v běžných vínek jako něčem, co mu příliš nevyhovuje (snad tedy Lahofer půjde sušší cestou) a celkově zajistil velmi profesionální úroveň celé akce. Mimochodem Viniční altán má nové OIV sklenky s velkým logem „vinobraní“ (možná až zbytečně výrazným).

K Lahoferu mám z degustace spoustu poznámek, ale zde pouze shrnu ty nejdůležitější poznatky. V budoucnu se budeme setkávat s víny pouze v lahvích „pistole“ (na znojemsku tradiční tvar, až v 80. letech minulého století nahrazován tvarem bordeaux který je dnes nejčastější) a pod pravým korkem. Odrůdové složení se moc nezmění, stejně jako i nadále bude důraz kladen na dvě vlastní tratě – U Hájku a Babičák. Vinařství si trochu hraje se zráním v sudech (zatím spíše pokusně), ale každopádně specielně u červených je hodlá do budoucna nějakou dobu (do tří let) nechat zrát ve vinařství a teprve pak pouštět na trh, čehož si cením. Lahofer díky překotnému vývoji provádí dost „experimentů“ v podobě různých šarží jednoho vína, je tedy dobré být opatrný, aby když vám něco chutná další nákup stejné lahve neskončil třeba lehce sudově zralou variantou téhož vína nebo něčím podobným. Případné další informace najdete na webu www.lahofer.cz (zatím trochu nedotažená a ne stoprocentně funkční úprava původního webu, do měsíce by měl být nový, ale i zde je info o tratích a kompletní katalog vín včetně analytik, které sem tedy krom pár vín nebudu přepisovat) a případně se můžete zkusit zeptat v komentářích. Nyní už k vínům…

Degustaci zahájilo kabinetní Veltlínské zelené 2005 (Babičák, 130,- Kč), bez stigmatu „zavíňovacího vzorku“ naplnilo mou představu obyčejného lehkého vína na dlouhé posezení a k jídlu. Výrazná vůně do medovo-kořenitých tónů, čistá výraznější a poměrně dlouhá chuť, byť víno je v ústech spíše lehčí, znát je kyselinka a trochu typické mandle v závěru. Jednoduché, nádherně pitelné. Proč jsou na trhu skoro jen supermarketové jakostky nebo zase vysoké přívlastky a kabinetní vína tohoto typu dělá málokdo? Ale pokračujme druhým vzorkem, jímž je dnes trochu (dost) opomíjené Neuburské 2004 jakostní z panenské sklizně (U Hájku, 95,- Kč). Zlatavá barva se zelenějšími odlesky, hodně výrazná a nazrálá aromatika s tóny medu, citrusů, trochou exotického ovoce, kořenitostí a dotykem „likérovosti“ či „vanilky“, snad až dojem jako kdyby víno lehce pobylo ve dřevě, byť tento technologický postup pan Chaloupecký popřel, jde o nedoslazený nerez. V chuti plnější, primárně citrusové tóny a nazrálost, trocha pikantní hořčinky v delším závěru a hezký představitel naleželého neuburku. Vína mělo při sběru 20.8°NM, ale firma jej úmyslně deklasovala do kategorie jakostní, protože se jim „nezdálo úplně v pořádku“. Ležením se z toho ale stalo hodně příjemné pití.

Před plnějšími bílými přívlastky si degustace odskočila k několika červeným vzorkům, byť ty nikdy nebudou dominantou společnosti. Jako první máme ve sklenkách Zweigeltrebe 2004 jakostní (Babičák, 115,- Kč), víno hodně světlé a již naleželé barvy s výraznou vůni jahodového kompotu. Zde jsem skutečně necítil nic jiného, prostě ukázkový jahodový kompot. V chuti je víno lehké, tenčí, jahodové s docela slušným tříslem ale poměrně nízkou kyselinou, takové „miloučké“, ale upřímně moc neoslovuje. Svatovavřinecké 2005 pozdní sběr (Babičák, 150,- Kč) je jiné kafe, barva je mnohem vyšší byť i zde již s nazrálými tóny, vůně těžší, primárně nasládlost a „zpocená kůže“ (to bych u vavřince moc nečekal) kombinovaná se sušenou švestkou, tmavým ovocem a dalšími jemnými tóny, překvapivě zajímavé. V chuti je víno lehčí až středně plné, odrůdové, pikantnější se slušnou tříslovinou, poměrně dlouhé, krásně pitelné a dost zaujalo. Ovšem nejvíce jsem se těšil na Rulandské modré 2005 výběr z hroznů (panenská sklizeň, U Hájku, 260,- Kč). Barva je nižší, silně posunuta hlavně na okrajích do nazrálých tónů. Ve vůni ovocnost, sušené ovoce, snad třešně, ale vše zastřeno barikovým sudem. Lahofer zde použil čerstvě repasovaný sud (vyškrabaný a nově vypálený) po dobu deseti měsíců a dle mého toto víno vliv dřeva nepřebilo, škoda že jsem nestačil ochutnat nebarikovanou variantu. V chuti je víno docela plné, s hodně výrazným tříslem i kyselinkou, s ovocnými tóny, projevem vyššího alkoholu a poměrně dlouhé. Víno je to svým způsobem dost efektní, ale dle mého soudu panenská surovina v kombinaci s čerstvým sudem nezvládla situaci a odrůdově je to blíže dřevu než pinotu. V prázdné sklence se později uvolňuje docela příjemná odrůdovější aromatika, takže je jistá šance, že po dvou či třech letech na lahvi se to zlepší, já tento experiment ovšem neprovedu. Vyplachuji sklenku a přichází poslední z „červených“ vzorků, jedná se o rosé Zweigeltrebe 2006 pozdní sběr (Babičák, 150,- Kč). Nizoučká barva, svěží vůně s primárně tóny „jahodovo-jugurtovými“ a rybízovým listím a angreštem. V chuti trochu nasládlé, opět angrešt, rybíz a příjemná osvěžující kyselinka. Letní pohodové pití, v růžácích spíše obyčejný průměr (ale jde o první rosé z Lahoferu, další ročníky třeba budou zajímavější).

O přechod k vínům bílým se postaralo zemské Müller-Thurgau 2005 (U Hájku, 95,- Kč). Barva odpovídající, ve vůni hodně výrazné – především muškátové tóny, květiny, trocha citrusů. Chuť příjemná, s trochu vyšším cukrem (na hranici 4 g/l) i kyselinkou, muškátové tóny a kořenitost, ale celek ne úplně harmonický. Mošt bych lehce docukřen, jako u jediného z ochutnávaných vín. Celkově lehčí jídelní víno pro nenáročné. Na vypláchnutí úst před Ryzlinkem rýnským 2005 výběr z hroznů (U Hájku, 180,- Kč) ideální. Barva tohoto vína je spíše nižší, aromaticky mi klasické ryzlinky moc nepřipomíná – vůně je jemná, mísí se v ní lehce muškátové tóny, mineralita, snad i ten petrolej vykoukne. Ovšem chuť je jiná třída, plnější, mírně zvýšený cukr je atakován hezkou svěží kyselinou, medovost a mineralita provázejí v delší dochuti. Víno by si mohlo ještě chvilku poležet a před konzumací by stálo za to nechat jej chvilku rozdýchat. Zajímavý kousek, byť ryzlinky z Babičáku mi přijdou výraznější a možná i zajímavější.

A pomalu se dostáváme do zóny vín se zbytkovým cukrem. Rulandské šedé 2006 pozdní sběr (U Hájku, 150,- Kč) má hezkou barvu, pikantní ovocně-květinovou vůni, trochu vůni květinového medu a sune se až do „candy“ tónů (pytlík bonparů). V chuti plnější, ovocné opět s candy nádechem a zajímavou dřevitostí v závěru, cukřík znát a kyselina jej nevyvažuje úplně, víno je sice čistě udělané, ale trochu únavné a pro mne trochu nuda. Veltlínské zelené 2006 výběr z hroznů (Babičák, 165,- Kč) má slušnou barvu, výraznou muškátovo-citrusovo-kořenitou aromatiku, hodně slušná a zajímavá. V chuti je víno kořenité, plnější, cukr je znát ale kyselina mu kvalitně sekunduje, v delším závěru se projeví mandlová hořčinka a výraznější alkohol. Povedené, chce trochu uležet a bude výborné. Sauvignon 2005 výběr z hroznů (U Hájku, 170,- Kč za 0.5l) se prezentuje zlatavou barvu a již trochu „olejnatou“ konzistencí. Vůně je hodně zvláštní, až bych řekl „ujetá“ nějakým ne úplně ideálním směrem, trochu rozpoznávám snad hrušku (kompot), ale jinak je spíše jen divná než zajímavá. Chuť je díky alkoholu a cukru plnější, delší, ale tupší a nijak harmonická. Upřímně tohle víno to už má za sebou, mladé muselo být docela fajn. O závěrečnou trochu sladší tečku se postaral Tramín červený 2005 výběr z hroznů (U Hájku, 160,- Kč za 0.5l). Slušná barva, tradičně pikantní výrazná květinová vůně, rozpoznáte třeba růže. Chuť opět díky alkoholu a cukru (13.2 g/l) plnější, kyselinka se hlásí o slovo a víno není tupé, v delším závěru tóny osmaženého cukru, karamelu. Docela zajímavé, ale nijak zvlášť nezasáhlo. Panenka z ročníku 2004 v pozdním sběru byla mnohem zajímavější.

Co dodat? Představený sortiment mne potěšil a po dlouhé době jsem z degustace odešel s kartónem (po dvou kusech základního veltlínu, neuburku a pro uložení ryzlink). Vinařství dodá na trh mladá vína ročníku 2007 (nejspíš Mullerka), pokouší se o ledovky a má našlápnuto stát se rozhodně zajímavým domácím hráčem. Držím palce!

Zobraz celý článek...

středa 26. září 2007

6x archivní červené ze Znovínu – fiasko či překvapení?

Na téma archivování vína bylo popsáno tisíce stran a ještě další tisíce popsány budou. O tom, že na kvalitní uskladnění „reagují“ špičková vína z Burgundska či Bordeaux více než pozitivně asi nemá smysl diskutovat. Mnohem zajímavějším tématem je archivace běžněji dostupných vín z Moravy, která se většinou setkává s reakcí „proč“ či „to nejde“ nejen od konzumentů, ale i od prodejců a především od samotných vinařů. Vína jsou vyráběna v drtivé většině na okamžitou spotřebu či „archivaci“ v délce do nějakých dvou let. Jen pár vinařů má v sortimentu klasicky vyrobená kvalitní vína, která nejenže uložení do archivu přežijí (a to skutečně není zrání vína v pravém slova smyslu), ale zároveň se za tu dobu posunou kladným směrem. Za všechny jmenuji třeba fantastické modré rulandy z Chrámců, skvěle stárnou některá vína od Springerů, výborná vyzrálá vína jsem pil od Kovacse či Marcinčáka. Zajímavé je, že vesměs se jednalo o jednu z mála modrých odrůd, která má v této malé zemi smysl a opodstatnění – Rulandské modré. Ovšem dnes nebudeme mít jen rulandu, v průběhu několika dní jsem otevřel a vystavil své smysly a důležité orgány šesti na domácí poměry docela starým červeným vínům ze Znovínu Znojmo zakoupeným na letošním Putování po vinicích. Šest vín deklarovaných jako jakostní v ceně okolo sta korun za láhev, šest zkušeností, o které se podělím…

A postupujme ze nedávné minulosti do hloubky. Frankovka z trati Babičák v ročníku 2002 i stejně starý Zweigelt z Volného pole jsou ten případ, kdy archivace posunula aromatiku do lehce unifikovaných nazrálých tónů, zvýraznila kyselost v chuti a víno v podstatě nic nezískalo. Proti třeba základní Frankovce 2002 od Springerů za necelé dvě stovky hodně velké zklamání. Naprosto stejný případ byl i Zweigelt z Dívčí hory ročníku 2000. Zatím není co řešit, archivace dostává palec dolů, snad jen docela hezké viněty a údaj o starém ročníku mohou imponovat nějaké návštěvě, které jej ve snaze se vína zbavit otevřete. Faktem je, že tato jakostní vína ve staří do zhruba dvou až tří let fungují mnohem lépe a občas si je moc rád otevřu. Trochu jiný případ je Cabernet Moravia 2000 z trati Frédy. Na lahvi nenajdete údaj o jakosti, v roce 2000 ještě „morávia“ nebyla zapsána do státní odrůdové knihy. Mnoho vinařství ji ale pěstovalo už dříve, jedno z nich (od spolehlivého zdroje) na dotaz „co jste s vínem dělali před zapsáním, ve vašem sortimentu jsem tu odrůdu neviděl a keře jsou očividně docela staré“ odpovědělo „prodávali jako Cabernet Sauvignon“. Ale vraťme se k tomuto kousku. Barva docela vysoká, překvapivě nazrálost se projevuje jen minimálně. Ve vůni „divočejší“ verze morávie s paprikovými tóny, pikantní a zajímavá, klasicky evokující „víko od sudu s kvašeným zelím“, byť právě tento projev je někdy známkou ne úplně dokonale vyzrálých hroznů. Chuť kombinace pikantnějších paprikových tónů, trochu vyšší kyseliny, decentní nazrálosti, s nijak dlouhou ale příjemně kořenitou dochutí. Celkově moc hezky pitelné víno, až překvapivě, skoro je mi líto, že nemám pár lahví na další pokusy a kombinováním s nějakým vepřovým na pepři se zelím. A postupujeme v čase o další rok zpět – André z Kamenného vrchu v ročníku 1999 nás vrací do stylu prvních tří vín, tedy přezrálostí (rozuměj lahvovou, hrozny byly sbírány ve zralosti spíše běžné) zamaskovaných odrůdových znaků, které se vyloupnou jen náznakově. Celkově opět „jen lahvově zralé víno“, kde zub času zahlodal velmi výrazně.

Poslední vzorek nás vrací do doby před devíti lety – ve sklence je Rulandské modré 1998. A tady, konečně, je víno nejen staré, ale skutečně časem rozvinuté do dalšího rozměru. Barva je spíše nižší, extrémně do oranžových nazrálých tónů na okraji. Vůně je stále odrůdová, ušlechtile naleželá, lehce pikantní, s tóny šípkového čaje, starého čajového pytlíku, malého peckového ovoce… jemná, moc pěkná. Klasický domácí pinot. Chuť je lehčí a spíše kratší, ale čistá, bez stopy nějakých pachutí a vad, jemně ovocitě-nazrálá, suchá a mírně dřevitá. Celkově výborné víno a ukázkový základní pinot v nazrálé podobě. Za sto třicet korun bych skoro řekl úžasné.

Před několika měsíci se mi ve vinotéce Le Bouchon sommelier (tuším Petr Sláma) s kamenným výrazem oznámil, že Moravu nevedou, protože se nedá archivovat. V sortimentu bylo jediné červené moravské víno, Rulandské modré od vinaře Pazderky z Bořetic, se kterým prý „mají speciální dohodu“. Logicky přemýšlíte, proč mezi regály s šampaňským a crémánty a kousek od historických ročníků Château Margaux, Lafite Rothschild, Haut Brion či Petrus leží nějaký neznámý (alespoň pro mne) Pazderka a jak jeho dílo asi bude chutnat. Nebyl to žádný zázrak a znovu jsem ho nezkoušel. Ale s názorem sommeliera nesouhlasím. Víno není automaticky nekvalitní jen proto, že se nemůžete uložit dvě bedýnky na třicet let do boxu či je odkázat prvorozené dceři/synovi, aby s nimi zapili narození jejich prvního potomka. Moravská i česká červená se archivovat dají a mnohým to více než prospěje. Ale chce to volit vhodné lahve a odrůdy od kvalitních producentů. Samozřejmě závěr nedělám na základě tohoto malého pokusu, ale spíše ze zkušeností minulých let volám „vivat vyzrálým modrým rulandám ve vašich archivních sklepích“!

Zobraz celý článek...

úterý 25. září 2007

Výsledek ankety „Nejčastěji piji vína...“

Po měsíci nám doběhla do cíle anketa na téma „Nejčastěji piji vína...“, které se zúčastnilo celkem 54 osob. Vzorek nijak obrovský, nějaké důležité závěry z výsledku samozřejmě vyvozovat nejde, přesto mi přišel zajímavý. Vzhledem k zacílení tohoto blogu (spíš sem dorazí někdo, kdo má víno rád a trochu se o něj zajímá a případně se jej snaží trochu sofistikovaněji kombinovat s jídlem) nepřekvapí drtivé vítězství suchých bílých (19 hlasů / 35%) a červených (21 / 38%) vín. Sladší typy vín mají v souhrnu 9 hlasů (bílá polosuchá/polosladké – 6 / 11%, bílá sladká 1 / 1%, červená sladší 2 / 3%). Rosé odešla bez bodu, ale jeden hlas získala vína fortifikovaná a dva sekty. Se dvěma hlasy zabodovalo i pivo :o)

Osobně bych ve výsledcích rád viděl apel na naše vinaře, aby se zaměřili i na něco jiného než vysoké a sladší přívlastky, ale dodávali na trh i kvalitně udělaná suchá vína vhodná ke kombinováním s pokrmy.

P.S. procenta zaokrouhlila přímo hlasovací aplikace. Fotografie k zápisku pouze ilustrační, byť se jedná o zástupce vítězné kategorie „suchá červená“.

Zobraz celý článek...

pondělí 24. září 2007

Děs a bída vinné nabídky

Vinná kultura a nabídka vín na domácím trhu se jistě velmi rychle rozvíjí, ale nebylo by dobré nechat se ukolébat stavem v Praze (což se mi poněkud stává), když realita valné většiny republiky je stále drtivě odlišná. Narazit na vinotéku, koupit opravdu slušné víno v běžném obchodě a nebo si ho dát v i celkem dobře vypadající restauraci připomíná detektivní pátrání.

Víkend jsem strávil v malém lázeňském městečku v podkrkonoší. Páteční večer proběhl ve společnosti jednoho z mála slušných vín běžně dostupných v obchodě – Frankovky „Král vinohradu“ 2004. Tuto řadu distribuuje Stock Plzeň a vyrábí je pro ně Vinselekt Miloše Michlovského, ten naštěstí díky špičkovým technologiím podobné velké konzumní šarže zvládá dobře a víno neurazí. Neurazí, nenadchne. A když si uvědomím, že jde o špičku nabídky místního obchodu, je to smutné. Vyloženě hrůzu jsem zažil v nápojové speciálce, to bylo jako vstoupit do noční můry plné „kahanů“, „sklepmistrů“ a nejhorší sorty tankových přesířených šíleností z Chile. Po dlouhém přemýšlení padla volba na lahvového Kozla, „víno“ nemělo smysl riskovat. Jediný úspěch se dostavil ve vietnamské večerce, podařilo se mi ulovit základní frankovku z Habánských sklepů. Žádný zázrak, ale slušné jakostní víno. Místní dárkový obchod, kde mají stojan s několika přívlastky od vinařství Popela z Perné, byl zavřen.

Když nekoupíte slušné víno v obchodě, proč nevyrazit na příjemnou večeři do restaurace a nedat si ho tam? Protože budete mít smůlu a to nejen v malých městech, v tomto případě dost často narazíte i v Praze. Mám jednu oblíbenou restauraci, velmi slušně a za rozumné ceny tam vaří, točí skvělou Plzeň… a to je asi ten problém. Nechápu, jak podnik, který má v sortimentu mnoho desítek různých destilátů, včetně koňaků a single malt whisky, může vegetovat s otřesným rozlévaným vínem a celkem pěti víny lahvovými – a to počítám bílá i červená. Špičkou nabídky je J. P. Chenet Cabernet Syrah, tedy supermarketová stolní Francie v její ukázkové podobě. Smutné. Na konkrétní dotaz „proč“ se mi dostalo odpovědi „protože se tu víno neprodává“. Ano, taky si dávám to pivo. Asi je to začarovaný kruh – víno se neprodává, takže sortiment rozšiřovat nebudeme. Že se z velké části neprodává kvůli podprůměrné kvalitě za příliš mnoho peněz je věc druhá.

Na skoro závěr si neodpustím další oblíbený nešvar, kterým jsou absolutně nesmyslné marže na víno. Ještě pochopím, když v restauraci narazím na víno s maloobchodní cenou 150,- Kč prodávané za tři až čtyři stovky. Ale pokud se aplikuje stejné procento na vína v cenách okolo pětiset a více, dostáváme se na čísla příšerná až děsivá (když si navíc uvědomíte, že restauratér asi víno nekupuje za stejnou maloobchodní cenu jako já, ale levněji), na která reaguji objednávkou obyčejnějšího jídla a jednoho piva a restaurace má „smůlu“. Čímž podporuji začarovaný kruh „víno se neprodává“. Jistě, na lahvi Chablis za tísícovku je skutečně možné a správné přihodit si znatelně víc než na frankovce za sto, ale prodávat takové víno za tři tisíce (včerejší zkušenost) je drzost. A to jsem viděl i hospodu, kde „francouzskou kupáž“ od Znovínu s maloobchodní cenou s DPH 125,- Kč prodávali za 760,- Kč, tedy šestinásobek.

Možná to jsou všechno obecné žvásty, možná to nemá smysl řešit a je lepší tomu nechat volný průběh. Nebo co s tím? Dokud tu bude pivo tak levné, jak v současnosti je, asi se moc nezmění. Než začnou lidé vracet sklenky s nepitelnou zoxidovanou sudovkou (ano, jsem idealista), nic se nezmění. Snad pomohou čím dál častější cesty do „civilizovaných zemí“ a poznání, že to jde jinak a lépe. Do té doby je snad lepší si v klidu vařit doma a otevřít k tomu co chcete… nebo začít chodit do restaurací s vlastní lahví a ptát se, zda si ji tam můžete k jídlu za nějaké „korkovné“ otevřít :o) Na špičkovou večeři se skvělým vínem určitě není problém vyrazit, kvalitních restaurantů je dost. Ale podniků na běžné jídlo se slušným vínem za fér cenu je jen pár a chodím do nich rád. Ale je jich málo, zoufale málo…

A jenom taková perlička úplně na konec. V sobotu jsem měl k dispozici toto zajímavě vypadající víno (fotografie vlevo), ke svíčkové bych si ho býval moc rád otevřel. Naneštěstí původní obsah chyběl a láhev obsahovala cuvée z červeného a černého rybízu. Škoda… ale je vidět, že i autoři rybízáků hledají inspiraci ve vínech z vinařsky vyspělých zemí :o)

P.S. fotografie pochází z webů dovozců / prodejců, šlo o jiné ročníky (2004), ale telefonem se nepovedlo nafotit dvakrát dobře.

Zobraz celý článek...

pátek 21. září 2007

Burgundsko versus Bordeaux na osmi vzorcích

Po krátkém prázdninovém výpadku se zase začínám pravidelně účastnit degustací, včera jedné s opravdu zajímavým tématem. Společnost Dominec a spol. uspořádala první z plánované řady ochutnávek „jedna oblast proti druhé“, na úvod Burgundsko proti Bordeaux. Na osmi vzorcích, tedy čtyřech párech, samozřejmě těžko udělat jakýkoliv závěr. Vína proti sobě nelze stavět třeba jen tak podle klasifikace, ale slušným ukazatelem může být cena. Samozřejmě vždy jde sestavit souboj tak, aby zvítězila ta oblast, kterou si zvolíte. Osobně jsem předem tak trochu podezíral pana Domince, že jako milovníka a asi největšího znalce Bordeaux u nás ho bude lákat „nastavit“ souboj k jednoznačnému vítězství této oblasti. Vína prezentoval pan Píša v degustačním prostoru vinotéky (na stojáka, ale zas o tak velký problém nejde), každý měl k dispozici dvě OIV sklenky pro přímé srovnání vzorků a rozproudila se i živá debata. Co se chutnalo a jak bych volil já?

V prvním kole proti sobě stál Bourgogne Pinot Noir 2003 (Bourgogne A.O.C., 217,- Kč) od Caves de Hautes-Côtes, tedy jakýsi naprosto základní zástupce burgundy bez bariku v podání velkého družstva a stálice v sortimentu Domince a Domu vína u Závoje, a Château Haut Belian 2004 (Bordeaux A.O.C., 165,- Kč), opět konzumní nebarikované víno ze základní apelace. Burgunda nezapřela původ, ať již nižší barvou, nebo naprosto klasickou příjemnou ovocnou odrůdovou vůni s trochu tóny šípkového čaje. V chuti trochu zbytečně zlobil alkohol a tříslo a v závěru i mírná pachuť, dochuť je delší. Bordeaux je velmi čistě připravené, s typickou ještě docela mladou vůní s výrazným tónem rozvařených jahod (před pár dny jsme tímto způsobem dělali polévku a opravdu to sedí), v chuti s výraznějším tříslem, normální dochutí a voláním po nějakém jídle. Obě vína jsou obyčejná, na běžnou spotřebu, ale Bordeaux myslím o něco lépe technicky zvládnuté. V Bordeaux však hledám trochu jiná vína (v této cenové kategorii bych spíše vzal lepší směsku z Nového světa) a tak hlasuji pro burgundu (ale to je těžce subjektivní názor).

Druhé kolo proti sobě staví Bourgogne Cuvée Prestige „barrique“ 2003 (Bourgogne A.O.C., 301,- Kč) opět od Caves de Hautes-Côtes a Château Peychaud 2004 (Côtes de Bourg, 297,- Kč). Lehký barik se na burgundě po pravdě projevil spíše mírným setřením odrůdové čistoty ve vůni, byť v tomto víně se už objevují takové lehce selské tóny krom ovocných. Chuť je jemnější, běžná, základní a mám dojem, že tam trošku vykukuje „acetonek“, alkohol v ne moc příjemné podobě. Bordeaux je další představitel běžných nebarikovaných vín z této oblasti, tedy něčeho, co raději nahrazuji konkurencí z klokaních krajů. Ovocné, trochu ostřejší tříslo, ale stále pěkně pitelné a jen tak k jídlu. Jak někdo správně poznamenal – „jen kdyby taková vína byla v restauracích za podobné ceny“. Vítěz? Musel bych napsat totéž co předtím, tedy že „technicky“ mi přijde více v pohodě Bordeaux, ale pro sebe bych si vzal burgundu… byť tedy spíš tu první, levnější, důvod na barikový „upgrade“ nevidím. A vůbec ideálně bych investoval stejný obnos do aktuálně prodávaného Rulandského modrého výběr z hroznů 2003 košer z Chrámců, oba předchozí zástupce Burgundska v klidu strčí do kapsy.

Ve třetím kole se konečně dostáváme k zajímavějším hráčům. Za Burgundsko výkop provádí hráč z týmu Domaine Bertagna s původem v Hautes-Côtes de Nuits „Les Dames Huguettes“ s číslem 2005 (511,- Kč). Bordeaux vrací úder zástupcem Saint-Emilion Grand Cru v podobě Château Fleur de Rol čísla 2002 (595,- Kč). Ech, nějak jsem se tím turnajovým kláním nechal unést. V tomto kole není moc co řešit. Bertagna je typickou ukázkou oblíbeného degustačního nešvaru zvaného „vraždění neviňátek“, jde o příliš mladý ročník, aromaticky uzavřený a upřímně v současné podobě má s vyzrálejším Bordeaux problém. Jemnější, méně výrazná ale docela zajímavá ovocná vůně s tóny malého peckového ovoce, docela šťavnatá ovocná chuť s dochutí spíše běžně dlouhou je v součtu příjemný projev, který až se rozvine (dva roky?) určitě nadchne. V přímém srovnání s vyzrálým Saint-Emilionem a jeho až likérovou ovocností, slušně zakomponovaným sudem, vyzrálou chutí se stále ještě pevným tříslem a hezkou dochutí volím jasně. Fleur de Rol je představitelem toho, jak si myslím že má vypadat „základní barikované Bordeaux“. Ale jak říkám, být ta Bertagna o dva roky starší… dopadne to skoro jistě jinak.

A vstupujeme do kola posledního, nasazeny jsou silnější kalibry. Gevrey-Chambertin 1er Cru 2000 „Clos du Chapitre“ opět z Caves de Hautes-Côtes (1099,- Kč) bude bojovat s Château Duhart Milon Rothschild 2001 (Pauillac, 4éme Cru, 1195,- Kč). Zde bych předem výsledek netipoval, nebýt víno z Burgundska právě od masového družstevního výrobce (ano, investice do technologie jsou asi snazší, ale…). Odrůdovost nazrálého Pinot Noir je ve vůni pokažena acetonovými tóny a celkově lehkou nečistotou. V chuti už je to mnohem lepší, víno je plnější, nazrálé ale stále se slušnou ovocností, bohužel dochuť je až zvláštně krátká – tu cenu nikde nevidím, toto není tisícovkové víno. Bordeaux drtivě kontruje naprosto klasickou vůní (ale ročník 2001 patří mezí mé oblíbence) s již celkem komplexním ovocně-sudovým dojmem s tóny kávy, vůni těžších exotických květin a snad nařezané balzy (vzpomínáte na svá modelářská léta?). V chuti šťavnatě ovocné, opět s likérovým dojmem ze dřeva a výrazným tříslem – víno je teprve na cestě a ještě se určitě zlepší. Hodně dobré! Jasně hlasuji pro Bordeaux, ale je škoda, že mu nebyl postaven opravdu pořádný soupeř, jen o něco dražší Clos De Lambrays, které na skladě mají, by téměř jistě zvítězilo. Na druhou stranu přítelkyně hlasovala spíše pro Burgundsko a nebyla sama, možná to je jen vkusem…

Na degustaci jsme se potkali s „kolegou v blogování“ panem Skleničkou a jelikož osm vzorků proběhlo až příliš rychle, zakoupili jsme jednu láhev, vypůjčili si degustační sklenky a vyrazili na podvečerní pokec. Obětí degustace (opět vraždění neviňátka, příliš mladý ročník, jež se plně projeví tak za dva roky nejdříve) se stal Blason d’Issan 2004. Od tohoto vína očekávám klasickou naparfémovanost Margaux, šťavnatou chuť a jakousi „líbivost“, což splnilo bezezbytku. Toto víno téměř nikoho nemůže urazit a stává se skvělým kandidátem na otevření návštěvě k nějaké večeři s kusem masa. Před pár týdny jsem chutnal „prvorozeného brášku“ ročníku 2004 (momentálně nastupující svou aromaticky zavřenou fázi), tedy první víno z Château d’Issan, a rodinná příslušnost je tu znát, druhé víno je krásnou ukázkou stylu vinařství.

Co dodat? Je mi trošku líto, že Burgundsko zastupovalo především Caves de Hautes-Côtes, možná to přeci jen bylo vůči této oblasti lehce nefér. Degustace neprozradila nic o tom, zda ve stejných cenových relacích jsou lepší vína z Bordeaux či z Burgundska, ostatně nikdo nemůže čekat, že na podobnou otázkou lze dát objektivně správnou odpověď, protože ta neexistuje. Za ochutnání vína každopádně stála, takže zase příště…

Odkazy: Dominec a spol. | Recenze na Blason d’Issan 2002

Zobraz celý článek...

čtvrtek 20. září 2007

Degustace velkých bílých vín Francie

Už jsem to přiznával v jiném článku, ale preferuji vína červená. Jistě, specielně k mnohým jídlům si rád otevřu bílé, ale „jen tak na pití celý večer“ je to v 95% červené, ať už je horké léto či vlhký chladný podzim. Za červená jsem ochoten utratit mnohem víc peněz v náhodných koupích, u bílých investuji vždy maximálně v momentě, kdy mne láhev přesvědčí na degustaci. A degustace jsou skvělá věc. Jedny z nejpříjemnějších pořádá AdVivum. Tradičně v Showroomu Riedel ve Slovanském domě prezentoval vína Jiří Janovský a doprovodil je zajímavým a často velmi vtipným komentářem. Na plátně probíhala powerpointová prezentace s mapami, informacemi k vínům i apelacím a kupou fotografií, prostě pohoda. Degustovalo se samozřejmě ze sklenek Riedel, krom tradiční a maximálně univerzální „ryzlinkovky“ ještě z objemnějšího kousku na Chardonnay. Tentokrát se večerní posezení zaměřilo na velká bílá vína Francie. A že bylo co ochutnávat…

Na zavínění a jako nultý vzorek se ve sklence objevil Riesling 2005 od Léona Beyera. Tenhle vinař ryzlink umí a i tento více méně základní, v ceně někde okolo tří stovek, je fantastický a upřímně někde na úrovni, kde velká část domácích vinařů končí se svou špičkou (ač se mi to těžko říká, tak když už najdete suchý ryzlink, tak ve stejných cenových relacích jako Morava a Čechy, a to i s marží dovozců, Alsasko skoro vždy zvítězí; což neznamená, že domácí ryzlinky nezkouším a nebudu zkoušet dál, objevů typu vín pana Nejedlíka není nikdy dost). Krystalická čistá vyšší barva, klasická květinovo-minerální vůně, mladá a svěží. Výrazná, středně plná chuť, skvěle postavené s páteří hezké kyselinky a slušnou dochutí. Prostě báječný ryzlink jak ho mám rád.


„Pur Sang“ Blanc Fumé de Pouilly 2004 D. Dagueneau, Valée de la Loire
První velké víno a první z biodynamiků (díky vlivu pana Buřiče se AdVivum specializuje právě na různé „alternativní“ producenty) do sbírky, byť tento nemá oficiální certifikaci. Je to tak trochu maskot všech podivných vinařů nejen z údolí Loiry, vypadá jako poustevník, ale je považován za absolutní špičku pokud jde o zpracování hroznů odrůdy Sauvignon Blanc. Na vinicích plných pazourků (dva přímo z vinice nechal pan Janovský kolovat po místnosti, aby si každý mohl experimentálně křísnout a přičichnout, stejné aroma by často mohlo být i ve vínech) má umístěny meteorologické přístroje, aby mohl správě plánovat práce. Tedy v jeho případě biodynamika potkává exaktní vědu. Didier Dagueneau používá na svých vinicí pro orání koně, podle nich je pojmenováno degustované víno – Pur Sang neboli plnokrevník. Apelací původů jest „Blanc Fumé de Pouilly“, staré označení pro Pouilly-Fumé, a jedná se samozřejmě o čistý Sauvignon. Víno vyzrávalo ve velkých 600-litrových dubových sudech, byť nových jen z 25%. Přejděme ale na senzoriku…
Vůně je jedním slovem famózní. Explozivně výrazná v prvním plánu, následně se otevírá v celé své komplexní omamnosti s tóny dřeva, kouře a následně i klasických sauvignonových ovocně-květinových vůní, ale jemně a elegantně. Chuť je středně plná, příjemná, čistá s poněkud vyšší až citrusovou kyselinkou a hodně dlouhou dochutí. Víno bych klidně čichal celý večer, ale pít se ho odvážil spíše v kombinaci s jídlem (tak nějak mne napadá uzená ryba s letním bramborovým salátem). Cena v AdVivum – 2395,- Kč.
Didier Dagueneau již několikrát slíbil, že přijede na návštěvu, ale nikdy nedorazil. Při troše štěstí tu bude tento podzim a při ještě větším štěstí získáme možnost ochutnat i víno z jeho pravokořenných vinic. Uvidíme…


Chablis Grand Cru „Les Clos“ 2003 Domaine Ch. Moreau, Bourgogne
A přesunujeme se do Burgundska. Rodinná firma Christian Moreau Père et Fils existuje pod tímto názvem teprve od roku 2002, ale rod Moreau je jedním z nejdůležitějších v historii vinařství v Chablis. Dnes Christian se svým synem Fabienem Moreau hospodaří na 12,5ha špičkově situovaných vinic, z nichž 10 hektarů je klasifikovaných v Premier a Grand Cru. Obecně mám s Chablis a víny postavenými na Chardonnay dost často problém. Sice v nich třeba vidím „objektivní kvality“, ale z nějakého důvodu mne dokáží opravdu zasáhnout jen výjimečně. Od Moreaua jsem chutnal tři různé ročníky 1er Cru Vaillon, z nichž především jemný a delikátní ročník 2004 v kombinaci s tomatovým tarte tatin s filetem parmice nachové z restaurace Oliva fungoval jako spojení, pro které někoho zabijete (nebo zaplatíte spoustu peněz, abyste si jej zopakovali). I Grand Cru „Les Clos“ jsem chutnal tři ročníky – 2002 až 2004, ve všech případech víno výborné, s velkým potenciálem, ale…
Tentokrát se chutnal ročník 2003. Hrozny pochází z kompletně jižně orientované části vinice, z keřů ve stáří od 40 do 65 let. Vinifikace a školení proběhlo z 65% v tancích INOX, z 35% na sudech (90% sudů po 2-3 vínech, 10% nových a po jednom víně), tedy na rozdíl od mnoha jiných je toto Chablis sudem pouze lehce doplňováno, ne masivně upraveno. Vůně je překvapivě výrazná a průbojná, lehce se sudem v podobě vánočních vanilkových rohlíčků, plná ovoce a květin, čerstvých hroznů a citrusů. I chuť je výrazná, plnější a hedvábná a delší, v ústech působí až smetanově a máslově. Objevují se tóny oříšků, celkově je dojem velmi komplexní a víno působí „žensky“. Možná je to způsobeno horkým ročníkem 2003 a mírným nedostatkem kyseliny. Ne, že by víno bylo nějak tupé, ale trocha kyselinky navíc by asi prospěla živosti i archivačnímu potenciálu. I po hodně dlouhé době je v ústech cítit, zanechává moc příjemný dojem. Určitě skvělé víno, ale jako u jeho bratříčků z jiných ročníků jde poněkud mimo mne. Cena v AdVivum - 1995,- Kč.


Châteauneuf du Pape Blanc „Vieille Vigne de Roussane“ 2000, Domaine St.Benoit, Côte du Rhône
A další skok, tentokrát na Rhônu. Vinařství Saint Benoit bylo založeno v roce 1989 spojením tří starých vinařských rodů z Châteauneuf du Pape. Hospodaří na 26 hektarech vinic v nejcennějších polohách apelace. Doména Saint Benoit je jednou z mála v oblasti, která pokračuje v pěstování všech 13 tradičních odrůd pro tuto apelaci povolených a navíc každou vinifikuje zvlášť. Na speciálním školení, které v Praze vedl právě zástupce tohoto vinařství, měli sommeliéři možnost zkusit si namíchat z jednotlivých vín ideální cuvée. Z Domaine St.Benoit jsem letos chutnal asi tři vína a pokaždé byl zklamán – šlo vesměs o vína červená a zhruba 6 let stará a působila poněkud… přezrále. Toto bílé víno stoprocentně ze starých keřů odrůdy Roussane mne jen utvrdilo v názoru, že nejde o vadu a takový je prostě nejspíš styl vinařství.
Barva je nádherná, zlatavá, na stěnách sklenky zanechává pěkné slzy. Vůně nejprve uhodí tou zvláštní směsí vysoké nazrálosti a až něčeho, co na první očich připomíná korkovou vadu. Víno bylo sice otevřeno tři hodiny, ale chce ve sklence pořádně vymíchat a rozdýchat. Až poté ona „zatuchlost“ ustoupí aromatu sudu, těžším květinovým vůním, banánové slupce a mnohem normálnější nazrálosti. Vůně je každopádně zvláštní a „svá“, žádná nuda. Chuť je plnější, opět se znatelným sudem a onou stařinkou, výrazně teple se projeví alkohol a v delší dochuti a zvláštním závěru „želé“ v čokoládě, tak trochu studentská pečeť. Tohle víno překvapilo, ale je poněkud… podivné. Za 1802,- Kč, což je cena lahve, bych si zážitek zopakovat nechtěl, ale na nějaké degustaci rád přechutnám.


Meursault 2001 Leroy, Bourgogne
Jako čtvrté v řadě přicházejí dvě legendární jména z Burgundska – Mersault a Leroy. O doméně Leroy se rozepisovat nebudu, spíše vás odkáži na sérii článků na O Víně, kde se dozvíte vše potřebné. Chardonnay z Mersaultu je pak legendou mezi bílými víny (byť i několik desítek tisíc červených se tam každý rok vyprodukuje), sice v této apelaci nenajdete jediné Grand Cru, ale 1er Cru je tam hned osm. A u právě chutnaného vzorku se maximálně projeví, že jméno vinaře je někdy zásadnější než nějaká klasifikace, chutnáme totiž „běžné“ AOC, za které si Lalou Bize-Leroy a potažmo AdVivum nebojí říct 2890,- Kč (ceny se však každý dozvěděl až na závěr).
Vyšší zlatavě-citrusová barva ještě nepoví tolik, jako první přivonění, po kterém mi okamžitě naskakuje „lehce kreténský“ úsměv na tváři. Kompotovaně-ovocně-minerálně omamný komplex vůní, vrstevnatý, s trochou citrusů, škrtátka od sirek, čerstvě zhasnuté svíčky i s teplým voskem a mnoha dalších vjemů, které u podobných vín vyvolávají okamžité spojení „to bude zatraceně drahé“. Chuť je plnější, hebká, dokonale harmonická, plná ovoce i dřeva, komplexní, velmi dlouhá… koncentrovaná krása. Harmonie, elegance a luxus. To víno je „objektivně“ úžasné, nenalézám v něm problému, přesto mi tento poměrně efektní a vypiplaný styl nesedí úplně (ještě že tak, při těch cenách!) a dobrý ryzlink či suché šampaňské mne dostanou asi víc.


Roche aux Moines „Clos de la Bergerie“ 2004 N.Joly, Valée de la Loire
Slavný biodynamik Nicholas Joly, jehož vína z legendární historické vinice Clos de La Coulée de Serrant (prý je pil i král Ludvík tuším XIV, protože poblíž francouzská vojska zmasakrovala nepřítele a místu se říkalo „hřbitov angličanů“:o) ho proslavila po celém světě. Mimochodem La Coulée de Serrant je zároveň celou apelací i monopolní vinicí, takových případů je ve Francii jen pár. Nicholas Joly je z biodynamických vinařů, kteří opravdu dodržují úplně všechny postupy, asi nejznámějším. Jeho kniha o biodynamice vyšla i v češtině, je to docela zajímavé čtení, byť v některých momentech pro mne už překročila hranice toho, co jsem ochoten akceptovat jako logicky odůvodnitelný postup. Přejděme k vínu, ve sklence máme čistý Chenin Blanc z apelace Roche aux Moines.
Víno bylo dekantováno zhruba devět hodin před nalitím do sklenek, za tu dobu stačilo ještě více ztmavnout a barva je jantarovo-měděná. První aromatický dojem je jasný jablečný most a kvasící ovoce, na nějaké slepé rychlodegustaci bych víno s podobným barevným a aromatickým profilem považoval za poškozené oxidací a provedl s ním „zkrácené řízení“ s menší pozorností. Tady se snažím víc, postupně objevuji zajímavější ovocné tóny, prakticky žádné dřevo (v sudu bylo, ale jen minimum nových) a celkově je projev maximálně zvláštní. V chuti suché, hrubší, objevují se až trochu tóny acetonu, dochuť je neuvěřitelně dlouhá. Toto víno jsem nepochopil, u kohokoliv jiného bych tipoval „objektivní vadu“, ale zde fakt nevím, nemám s Jolyho víny žádnou jinou zkušenost. Tento vzorek jde absolutně mimo mne. Cena 1535,- Kč…


Condrieu 2005 „Deponcins“ F.Villard, Côte du Rhône
A zpět na Rhônu. Toto víno pan Janovský zařadil prý trochu i proto, že moc toužil potom ho přechutnat, já na jeho místě bych to vyřešil úplně stejně :o) François Villard se pustil do vinařství teprve v roce 1991, aniž by pocházel z vinařské rodiny. Působící v apelacích Condrieu, Côte Rôtie, Saint Peray a Saint Joseph, dnes doména čítá 19 hektarů vinic a celková produkce je okolo 100 tisíc lahví ročně. Apelace Condrieu jsou strmé (převážně žulové) svahy padající k řece a téměř vylučující použití mechanizace. Jako odrůda se zde pěstuje pouze Viognier a ten je i ve sklence.
Barva vína je nádherně zlatavá, opravdu příjemná na pohled. Vůně, jako už na této degustaci poněkolikáté, je netradiční, hodně výrazná. Převažují ovocné tóny, které se efektně mísí se sudem, koláčem s ovocným želé, sladkou kořenitostí a jemnou pikantností, vůněmi podzimní zahrady (mirabelky) a krátkou vzpomínkou na vaječný svítek. Chuť je čistá, středně plná, suchá a hebká, byť možná trochu postrádá výraznější kyselinky. I tak je elegantní, delší, víno se krásně pije a určitě nenudí, je hodně zajímavé. Přesto 2235,- Kč je opravdu hodně peněz…


Degustace se zaměřila na výjimečná suchá bílá vína z Francie a rozhodně přinesla spoustu zajímavých poznatků. Krásně bylo vidět, jak široký je rozptyl pojmu „velké víno“ a kolik diametrálně odlišných stylů lze najít jen v několika z mnoha oblastí Francie. Pro mne byla tato degustace i dalším potvrzením faktu, že za podobná vína požadované částky nejsem ochoten utratit ani omylem, zůstanu u ochutnávek a ryzlinků… ročník 2000 „Cuvée des Comtes d'Eguisheim“ od Léona Beyera jsem si ostatně odnesl místo některého z degustovaných vín.

P.S. Za fotky vinic a vinařů patří dík AdVivum, jsou převzaty z jejich prezentace, stejně jako některé kratší úseky z popisů vinařství.

Odkazy: AdVivum | Setkání s Madame Lalou Bize-Leroy

Zobraz celý článek...

středa 19. září 2007

Marinády a omáčky jehněčího týdne

Pokračujeme jehněčími specialitami, tentokrát se mrkneme na pár marinád a omáček, které se přítelkyně uvolila sepsat. Bohužel mi v průběhu týden umřel fotoaparát, takže některé pochoutky vůbec nemám nafoceny. Ale co se dá dělat, třeba příště.

Marinády

Klasická
= Česnek, rozmarýn (lepší je čerstvý), olej, sůl
Základní sestava koření pro jehněčí v evropském stylu. Kousek dál na jih a východ už by to byl koriandr a chili, jen ten česnek by zůstal.

Roastbeefová
= hořčice (podle chuti například mix plnotučné, kremžské, se zeleným pepřem, medové, dijonské...), olej, tymián (lepší je čerstvý), česnek, sůl
Tuhle marinádu mám z letní MF Dnes, v článku ji popisují jako základní marinádu na hovězí pro klasický pečený roastbeef. Po vyzkoušení se ji nebojím doporučit jak k jehněčímu, skopovému tak hovězímu. Navíc nabízí prostor pro vlastní fantazii a všemožné úpravy. Jako například marináda na žebra.

Grilovací na žebra
= Medová hořčice (Maille Au Miel s černo-zlatou nálepkou běžně k dostání např. v Tescu), česnek, barevný pepř, olej, sůl, špetka tymiánu a rozmarýnu, Švestková omáčka (řada Exotic Food Authentic Thai k dostání v asijských večerkách nebo v Albertu)
Vycházela jsem z roastbeefové marinády, ale chtěla jsem ji něčím ozvláštnit. Poladit omáčku do sladka se vyplatilo.


Omáčky

Česneková
= zakysaná smetana, majonéza, česnek, sůl
Poměr zakysané smetany a majonézy byl asi 2:1, česneku rozmačkané tři stroužky. Jednoduchá a při tom zaručený úspěch.

Domácí tatarská
= majonéza, kyselé okurky nasekané nadrobno, hořčice, kečup
Tuhle omáčku mě vlastně naučila maminka. Nasekala jsem do ní s okurkami i sterilovanou cibulku, když dávám čerstvou cibuli, spařím ji. Lžička hořčice a kečupu majonézu dochutí.

Sladká pálivá
= švestková omáčka (řada Exotic Food Authentic Thai k dostání v asijských večerkách nebo v Albertu), chili paprička nadrobno nakrájená, kousek okurky nadrobno nakrájený, čatní (Caramelised Red Onion Chutney od Marks & Spencers)
Z chili papričky se musí odstranit vnitřní blány a semínka, ta pálí nejvíc, a pak ještě papričku hodně vyprat ve studené vodě (čím déle, tím méně pálí). Omáčka byla krásně barevná (okurka byla zavařovačka a nechala jsem jí slupku, takže bylo dost sytě zelené barvy k výrazné červené papričce) a i když trochu asijského stylu, vůbec to nevadilo.

Rajčatová na kefty
= loupaná rajčata v konzervě, máslo, cibule, směs koření se sezamovým semínkem z arabského obchodu v Myslíkově ulici v Praze, sůl
Původně jsem si na omáčku na marocké kefty vyhledala recept, ale tohle je už dost pozměněná a zjednodušená verze. Na cibulce na másle se dusí nakrájená rajčata (je možno místo konzervových použít čerstvá, mě ale nebaví loupání). Pak se rajčata rozmixují (dost šikovný je pro tyhle účely tyčový mixér), pak se pyré okoření a osolí a ještě chvilku dusí.
Ten obchod v Myslíkově doporučuji, lze tam bez problému zakoupit nejen spoustu úžasného koření, ale zaručeně i skopové nebo jehněčí maso.

Tak snad si vyberete. Mix surovin je široký, od podivných výrobků importovaných kdo ví odkud (Authentic Thai), až po čerstvé bylinky, které si může doma pěstovat opravdu každý a budou, dle místa bydliště, více či méně "bio" :o)

Zobraz celý článek...

úterý 18. září 2007

Riesling Wineck-Schlossberg Grand Cru 2000 – Pierre Sparr (Alsasko)

Jestli mám pro nějakou bílou odrůdu opravdu slabost, pak je to ryzlink. Možná jsou za nejlepší bílá vína světa považována ta z Montrachetu, jiní třeba nedají dopustit na špičková Chablis, další budou přísahat na Meursault a najdou se i ti, kteří na piedestal postaví nádherná suchá šampaňská (stále jsem nějak ve Francii a u Chardonnay, safra). Já se držím starého rčení, že „ryzlink je král vín a víno králů“, tato odrůda mne málokdy vyloženě zklame a i ty opravdu špičkové jde koupit za ceny, které se proti vyzrálému Montrachetu zdají přímo směšné. Možná je to tím, že v Alsasku obvykle ušetří za drahé nové barikové sudy :o)

Když se řekne ryzlink, nutně musí naskočit spojení s „Alsasko“ a „Německo“ a upřímně není od věci připomenout si i Čechy a Moravu. Pro mne však vede právě Alsasko ve vínech dokonale suchých a Německo pro polosladké kousky. U sladkých bych asi sáhl opět po Alsasku. Ale dnes zůstaneme u vín suchých, ve sklence máme vyzrálý ryzlink ročníku 2000 (hodně slušný u dobrých výrobců, u jiných může být problémem nedostatečná kyselina kvůli velkým vedrům a v tuto dobu víno již mrtvé) z Grand Cru vinice Wineck-Schlossberg. Ta se nachází na jiho až jihovýchodním svahu s žulovým podložím, v nadmořské výšce od 280 do 400m mezi obcemi Katzenthal a Ammerschwihr. Vinice je údajně vzhledově tak ukázková, že slouží jako ilustrace ve školních učebnicích a je i v pár encyklopediích, možná i díky romantické zřícenině hradu na jejím vrcholu.

Víno zpracoval jeden z velkých a známých vinařů, Pierre Sparr. Teď si trochu ulehčím práci a informace o vinařství převezmu z jiného článku, který jeho autorovi dodal přímo dovozce (či spíše obrovský nadšenec do Alsaska pan Matějka, který sem tam přiveze pár lahví a podělí se za velmi rozumné ceny).
„Pierre Sparr se sídlem v Sigolsheimu patří k větším alsaským producentům vína. Při roční produkci 175 tisíc kartonů a ploše vinic 30 ha je jasné, že část hroznů musí být dokoupena. Přitom kvalita je vysoká. Sparrovi jsou šikovní obchodníci a dosahují velkých vývozů do Spojených Států a Kanady. Základem kouzla Sparrových vín je excelentní zvládnutí moderních postupů řízeného kvašení. U vín vyšších kategorií kvasí zvlášť kvalitativně oddělené frakce moštu často v tancích různých velikostí a za různých podmínek. Závěrečným scelením dosahují vrcholně elegantních výsledků. Elegance a jakási jiskrná světáckost je dominantní dojem ze Sparrových vín i z prostředí vinařství. Na dub tu téměř nenarazíte, většinou je všechno nerez. Pan Sparr je muž v nejlepších letech, elegantně prošedivělý a vždy v obleku vycházkového střihu. Sortiment začíná u základní řady zvané Selection (z dokoupených hroznů), další je Rezerva (částečně z dokoupených, částečně z vlastních). Dále Prestige - už pouze z vlastních hroznů, Lieux-Dits (vybrané vinice) - mezi nimi chlouba vinařství Riesling Altenbourg s krásným poměrem kvality a ceny. Následuje řada Grands Crus, pak (klasicky) Vendages Tardives a závěrem Selections de Grains nobles. Hospodaří na Grand Cru vinicích Schlossberg, Schoenenbourg, Mambourg, Sporen a Brand a také na vinici Kaefferkopf, která byla přijata mezi Grand Cru „společnost“ zatím jako poslední. Sparrův Kaefferkopf 99 bylo krásné cuevée Rieslingu a Gewurztramineru s dominancí citrusů, zejména grapefruitu, ve vůni i chuti. Charakteru vína obětovali označení Grand Cru, které se u směsných vín samozřejmě použít nemůže. Bohužel je už zcela vypité. Další zajímavostí je Charisma. Barikované Chardonnay prodávané jako Vin de Table (stolní víno), protože tato odrůda je v Alsasku nezákonným vetřelcem, který smí pouze do směsí bez označení odrůdy nebo do Crémant d´Alsace (sekt). Příjemný je zde přístup k cenám. V každé úrovni si můžete být jisti, že cena je nižší, než by vzhledem ke kvalitě být mohla. Grands Crus vína jsou plněna do krásných láhví reliéfně zdobených motivem v podobě protáhlého písmene S tak, že láhev vypadá trochu jako kroucená. Vůbec design všeho, ať už jsou to láhve, etikety, propagační materiály jsou silnou stránkou vinařství. Velkou „bombou“ je degustační místnost, snad nejlepší v celém Alsasku. Zde vládne opravdu velkorysý přístup k návštěvníkům, srdečnost a zaujatost pro krásu vína. Zdejší someliér ovládá všechny hlavní jazyky, ve vrcholné náladě je dokonalým showmanem, který vylévá před zraky hostů kvanta vína z dříve otevřených láhví do výlevky a štědře otevírá nové láhve. Přitom ovšem jeho výklad je vysoce odborný, ale zároveň dynamický a prožitý do hloubky. Rozhodně nenudí. Prostor, který Vám poskytne pro vlastní vychutnávání a uvažování o zdejších vínech je neomezený. Máte dojem, že kdybyste si umanuli přespat tu v koutě na lavici a ráno začít nanovo, nebude v tom žádný, ale opravdu žádný problém.“

Riesling Wineck-Schlossberg Grand Cru 2000 se skrývá v lahvi alsaského tvaru, ale s vrškem stočeným v jakési esíčkovité spirále, docela zajímavé. I když má zkušenost je taková, že designové výstřelky lahví v oblasti, která má nějaký opravdu typický tvar, končí spíše nezajímavým obsahem. Viněta je jednoduchá, trochu kýčovitá (Alsasko má v tomto celkem tradici) s nijak zvlášť kvalitním potiskem. Zadní viněta prozradí alkohol 13%, základní charakteristiku vína a doporučení k pokrmům. Odřezávám kovovou záklopku, vytahuji 44 mm dlouhý plný korek a nalévám první sklenku…

Barva vína nenechává pochybnosti, že je velmi vyzrálé. Je sytě zlatá, nádherná, dokonale čistá, perfektní. Ve vůni je v zásadě možné odcitovat encyklopedické poučky o ryzlinku, je ukázková. Klasický nazrálý ryzlink s květinovými tóny, mírně citrusy, minerálním dojmem a zřetelným „petrolejem“. Omamné, ušlechtilé. Chuť, byť často má i u skvělých vín dost problém vyrovnat se vůni, zde korunuje zážitek a odsouvá snahy o popis „kyselinek“ a podobných věcí někam do sféry zapomnění. Chuť je čistá koncentrovaná elegance, jemnost, harmonické spojení všech složek do vinného zážitku v jeho nejvyšších úrovních. Středně plné? Delší? Minerálně-medové s perfektně vyváženou kyselinou a cukrem, kdy ani jedno na sebe neupozorní, prostě tam je a šlus? Nevím, asi ano, to je myslím celkem „přesný“ popis.

Co dodat? Takhle vypadá špičkový ryzlink na vrcholu zralosti a ne jinak. Pil jsem nejméně dva, ze kterých jsem byl nadšen ještě více, ale ani zde nejde nic vytknout. Při ceně 550,- Kč (a netuším, kolik přímo v Alsasku) sráží poměrem cena/kvalita na kolena prakticky všechna suchá bílá ve srovnatelné cenové hladině, která jsem v posledních dvou letech chutnal. Už nemám, je mi smutno…

Tenhle ryzlink, pokud si ho zrovna nebudete vychutnávat jen tak (a že to jde), si nejlépe užijete s jednoduše připravenou rybou či plody moře. Naše kombinace s výrazněji upravenými plody moře (do pikantnější podoby) na sépiových špagetách sice fungovala, ale jídlo se přeci jen možná zbytečně snažilo strhnout pozornost. Pro příště jen tak lehce ogrilujeme rybu a … už se mi zase něco zdá, víno došlo…

P.S. Na webu vinařství se dá u jednotlivých tradičních vín obvykle najít detailní popis, analytické hodnoty a podobné zajímavosti. Toto víno vůbec není zmíněno. V materiálech dovozce nalézám lakonickou poznámku: „Riesling Wineck Schlossberg vinařství Pierre Sparr není v běžné distribuci. Ve zdrojích informací chybí jak obrázek láhve tak etikety a další údaje. Je na kupcích, kteří mají možnost se k němu dostat, aby ho ocenili po svém.“

Odkazy: Web vinařství | Recenze na další ryzlink stejného vinaře

Zobraz celý článek...

pondělí 17. září 2007

Ratatouille dokonale Al Dente

Na domácí premiéru animovaného filmu Ratatouille jsem čekal více než netrpělivě, díky „jídelnímu“ tématu asi více než na jakýkoliv jiný film od Pixaru. Obrovský hype okolo, nadšení všech, co film viděli… film by musel být skutečně výjimečný, aby naplnil očekávání. Jak to celé dopadlo si povíme v prostředí rušné Itálie, v restauraci Al Dente.

Pokud vám, ač mi to přijde více než nepravděpodobné, jakékoliv info o filmu uniklo, dovolím si na úvod zopáknout oficiální text distributora:
Oscarem oceněný režisér Brad Bird a vypravěčští mistři z Pixar Animation Studios uvádějí film Ratatouille, nejoriginálnější komedii letošního léta o tak bizarním přátelství, jaké si jen lze představit. Hlavním hrdinou filmu je krysák Remy, který odvážně sní o tom, že se stane vyhlášeným kuchařem v pařížské pětihvězdičkové restauraci. Společně se zkrachovalým vynašečem kuchyňských odpadků Linguinim se vydají za svým cílem stát se nejvyhlášenějším kuchařem v Paříži.

To, co se dvě hodinky odehrává na plátně, překonalo veškerá má očekávání, dokonale odstřelilo můj někdy trochu cynický přístup k aktuální filmové tvorbě a zanechalo mne v rozpoložení všeho nechat a se sloganem „Neznám lepší místo, kde snít, než je Paříž“ sednout na první letadlo do této metropole. Nemá smysl řešit úroveň animace, v té je Pixar tradičně na špici, a že brzy někdo udělá trochu hezčí vodu nebo lépe se vlnící chlupy zvířátek je sice možné, ale na tom jejich tvorba neleží. Jádrem jsou dokonale vypointované příběhy, které královsky pobaví dospělé a rozumnou dávkou „groteskních gagů“ udrží pozornost dětí všeho věku (v případě tohoto filmu má scénář a částečně i režii na svědomí i jeden český rodák, Jan Pinkava). Pixar dokáže do animovaných postaviček narvat víc emocí a „lidskosti“, než většina současných režisérů vymáčkne z hereckých hvězd. Ratatouille a myšák Remy jsou esencí Pixarovské zábavy a roztomilost krysáka poráží i klasickou scénu „vykulený pohled vzhůru“ s kocourem v Shrekovi dvojce. Ratatouille je etalonem gurmetských filmů, naprosto dokonale servíruje pohled do profesionální kuchyně, nezávisle na tom, zda vaří krysa nebo pološílený Ital. Scény, kdy myšák poznává jídlo a kombinace chutí, nutně kopírují pocity každého, kdo dobrému jídlu a pití propadl. V Ratatouille se dech minimálně dvakrát zatají i milovníkům vína – poprvé, když šéfkuchař opíjí dědice restaurace legendárním Château Latour 1961. A podruhé po objednávce démonického gastronomického kritika Antona Ega (jeho pracovna připomíná upírskou rakev a dokonale jej namluvil Peter O'Toole), na jehož stole postupně skončí dvě lahve další tekuté legendy – Cheval Blanc 1947. Když dostával Anton Ego na stůl svůj „dokonalý pokrm“, bylo předem jasné, jaká scéna bude následovat. Že se u ní rozbrečím jak malé dítě bych nevěřil, ale stalo se. Mimochodem design minimálně „finálního pokrmu“ má na svědomí Thomas Keller, jeden z nejvíce oceňovaných šéfkuchařů současnosti. Ratatouille řadím do první pětky nejlepších filmů posledních let, v superlativech se dá psát prakticky o všem, ale upřímně to nemá velký význam – jděte na to do kina! A vezměte si sebou dost peněz nebo kreditku, protože je téměř jisté, že po odchodu ze sálu zamíříte do nějaké pořádné restaurace! V našem případě se cílem stalo Al Dente.


Pražská ulice Vězeňská a její nejbližší okolí se postupně stalo jakousi „detašovanou Itálií“, najdete tu hromadu zaběhlých restaurací, nejméně jednu špičkovou vinotéku a relativně čerstvě také restauraci Al Dente. Prostředí je skutečně přesvědčivé (nikdo jiný než Ital by podobný obraz na stěnu nedal), domácké a příjemné. Usazeni ke stolečkům procházíme více než jednoduchý jídelní lístek – jedna ručně psaná dvojstránka a to je vše. Na jedné straně výběr z tradičních předkrmů, prvních a druhých chodů a dezertů, pravidelně obměňovaný. Na druhé obě dle aktuálně ideálních surovin sestavené jakési „degustační menu“. Jídla od dvou do pěti stovek, celé menu za osm set. Ovšem krom pokrmů na lístku je možné i jen tak objednávat různé běžné pokrmy (sety sýrů, šunky a dle všeho i typické úpravy těstovin a jiná standardní „to se rozumí samo sebou“ jídla), kuchař vyhoví. Tedy pokud zrovna nejste rodina z New Yorku a nevytknete číšníkovi, že nemají na lístku „Spaghetti Bolognese“, to se vám dostane odpovědi, že tohle je pořádná klasická kuchyně. Ujal se nás číšník původem z Itálie, v Praze žije pět měsíců a domluvit se s ním bylo snadnější anglicky než česky (byť jeho čeština byla lepší než naše úplně základní italština). Mírně chaoticky pobíhal okolo, omylem donesl jiný předkrm (během půl minuty ale vyměněn a tak dobrý, že vše odpuštěno), víno z lahve nenalil a nedal nejprve vyzkoušet, na druhou stranu doporučil víno, které k jídlu moc dobře sedlo. Ovšem – vinný lístek! Dvě strany pouze kousků z Itálie za rozumné ceny začínající někde na třech stovkách, tak to má být! Mimochodem asi součástí couvertu byla sklenka slušného prosecca a set různých grissini tyčinek.

Za předkrm posloužil více než chutný set povařených slávek a carpaccio z tuňáka, obojí čerstvé, jednoduše upravené a skvělé. Jako hlavní chod pak špagety s plody moře (poměrně pikantní) a mořský vlk po Livornsku s opečenou (předvařenou) bramborou, opět s minimem různých přísad, vlastně výrazně jen s rajčaty, trochou pepře a česneku, ale chuťově na hranici dokonalosti. V kombinaci s ovocným a lehce živočišným a selským Ruché di Castagnole Monferrato i v jeho mladé podobě s výraznějším tříslem překvapivě fungovalo. Na dezert či nějaký ten sýr už nezbyla kapacita, na digestiv ano. Žádost o grappu, byť k dispozici byl i set koňaků a whisky, se setkal s uznáním, na stole přistála mladá „di Moscato“ a stejně světlá a brutální „di užaninevímcoalemálemmitovypálilomozekzhlavy“, tak nějak bez řečí, číšník prostě něco vybral. V obou případech klasická grappa se vším, co k tomu patří. Ale já si tyhle světlé nějak neužiji, pěkná vyzrálá (tak na trojnásobku zákonného minima) stravecchia mi sedí víc. Mimochodem číšník páru vedle doporučil kombinaci jakéhosi sýru a čokolády a vypadalo to, že paní došla téměř jídelního orgasmu :o) Ale žaludek pokus nedovolil, byť to bylo lákavé.

Co dodat? Al Dente za docela dost peněz poskytlo odpovídající zážitek, byť číšník párkrát více než zaváhal. Jenže ten frmol okolo, takový drobný chaos, celá ta atmosféra místa podtrhnutá složením jednoduchými, ale perfektně připravenými jídly to vše zachránila. Na dvě hodiny jsem měl pocit, že určitě nejsem v centru Prahy, že až vyjdu zpět na ulici, uslyším okolo sebe stále jen italštinu. A to se cení, těším se na příští návštěvu…

P.S. K mé velké lítosti nepřikládám žádné fotografie z restaurace, protože mi „umřel“ fotoaparát. Budiž mu dobře v křemíkovém nebi. Zde prosím poslední fotografie před definitivním odchodem. Jeden ze záběrů Al Dente jsem převzal z webu časopisu Týden, snad mi za to neublíží :)

P.S.S. V Maďarsku se film Ratatouille distribuuje pod jménem Lecsó, tedy v podstatě lečo :o) Jak by se vám líbila podobná obměna i u nás? Vtip s „rat“ ve jméně poněkud zaniká, ale na druhou stranu lépe kopíruje onu vesnickou, nenačinčanou poctivou kuchyni, o kterou v závěru filmu jde.

Odkazy: Oficiální web Ratatouille | Recept na Ratatouille

Zobraz celý článek...

neděle 16. září 2007

Pozor na explozivní burčák!

No dobře, možná to byla spíš mixela. Kamarád mi před pár týdny přinesl svou čerstvě vyrobenou směs právě vylisovaného moštu z modrého portugalu (ještě s kousky hroznů) říznutého nějakým obyčejným V.S. koňakem. Bylo to sladké a dobré, ale nějak zapadlo mezi ostatními ňamkami a polovina PET po vodě Rájec zůstala nedopita. Dnes jsem na tu láhev náhodou narazil a začal s ní nakládat jako s nebezpečnou výbušninou. Inu posuďte změnu tvaru lahve sami…


Zobraz celý článek...

pátek 14. září 2007

Vinné filmy aneb o vánocích s Donutilem

Propagace vína a vinné kultury není nikdy dost, domácí filmová i televizní tvorba naskakuje na módní vlnu hned se dvěma projekty, u obou se výsledku předem děsím a mohu být pouze mile překvapen. Řeč je o filmu Bobule a třech vánočních povídkách s Miroslavem Donutilem.

A začněme projektem, který bude určitě úspěšný. Miroslav Donutil je zárukou, jak budou povídky vypadat. Můžete jeho styl milovat, můžete ho nenávidět, ale asi nic neuděláte s tím, že cílová skupina se bude 23. prosince v hlavním vysílacím čase u určitě velmi milých příběhů dobře bavit. Z iDnes kopíruji nějaké ty zásadní informace:

Povídky mají zatím pracovní názvy Indiánské víno, Cyklostezka a Docent a traktor. "Ale je možné, že nakonec je diváci uvidí pod jinými tituly, protože Miroslav Donutil rád názvy mění na jednoslovné," podotkl dramaturg Bedřich Ludvík.

Námětem romantické povídky Docent a traktor je střet venkovského a městského světa. Donutilovi budou sekundovat Simona Postlerová, Hana Vagnerová a Svatopluk Skopal. "Je to příběh o tom, jak to dopadne, když si mladá děvčica z Moravy nabrnkne v Praze o dvacet let staršího docenta a přiveze ho ukázat rodičům na vinici," uvedla Hana Orošová z České televize.


Druhým projektem je „letní poetická komedie z moravských vinice“ pod názvem Bobule. V režii debutujícího Tomáše Bařiny, produkováno Adamem Dvořákem a Tomášem Vicanem z Vinné Galerie a s Kryštofem Hádkem a Lukášem Langmajerem v hlavních rolích budeme bloumat nejen po okolí Pavlova, svádět mladé dívky, popíjet místní víno, objevovat zásadní pravdy o životě a prožívat hromadu vtipných situaci. V nich se dále ocitnou třeba Václav Postránecký, Miroslav Táborský, Tomáš Matonoha. Lucie Benešová či Lubomír Lipský.

Něco málo ze synopse (všechny detaily na www.bobule.cz, odkud je i převzata fotografie s ministrem a herci na vinici a plakát / foto ženy s hrozny):

„Hlídání dědova vinařství se zdá zprvu ideální dovolená. Plná spíž, víno, Honza se zakouká do Klárky ze sousedství. Navíc za ním přijede jeho kámoš Jirka a objedou vinařství v okolí. Spolu objevují nádherné scenérie vinařských oblastí, předně na Pálavě a začíná je uchvacovat vnitřní svět vinařů. Spousta hlášek a komických situací. Začíná báječná dovolená, naprostá idyla.“

Film má celkem slušnou publicitu, budí pozornost fotosety typu „Herci a ministr na vinobraní u vinaře Stanislava Mádla ve Velkých Bílovicích“ a má ambice být skutečně „vinným filmem“, který si užije asi především mladší generace diváků. Asi i díky nahé ženě zakryté jen hrozny na plakátu má film velké promo v plátcích typu Aha!, Blesk, Šíp a dokonce ve firemních novinách Kauflandu. Abych jim nekřivdil, píší o nich i solidní (sic!) média typu Mladá Fronta či Lidové noviny, v Hospodářkách jsem toho moc nenašel. Jo a podle bulváru je ta žena z plakátu „playmate Vlaďka Erbová“. Ani nevím proč, ale mám z toho takový nějaký špatný pocit, možná neoprávněně. Uvidíme…

A jen takový dotaz do pléna na závěr. Kdy přijde i televizní pořad o víně? Putování za vínem bylo jistě průkopnickým projektem, ale jak dlouho potrvá, než se objeví něco jako „Prima Korek“? Těšíte se na akce typu „Příští týden všichni společně ochutnáme Chardonnay XYZ a popíšeme si, co v něm máte cítit. Toto víno zakoupíte ve speciální akci v supermarketech ABC“?

Odkazy: Web filmu Bobule | iDnes o povídkách s Donutilem
Zobraz celý článek...

čtvrtek 13. září 2007

Benjamin Kuras – Anglie je na houby

Před pár dny se mi dostala do rukou výše jmenovaná kniha s tím, že je opravdu vtipná a měl bych si ji přečíst. Vzhledem k tomu, že se jedná o malou encyklopedii hub a sadu receptů na pokrmy z nich, měl jsem poněkud pochybnosti. Ale ty vyprchaly po prvních několika stránkách a asi jsem zbytek večera nebyl moc dobrým hostem, jelikož jsem četl dál a dál a neustále se hloupě tlemil. Houbová jídla všech druhů mám moc rád, ale vášnivým houbařem na rozdíl od Benjamina Kurase nejsem, v lese houby nenacházím a raději se dívám okolo sebe než na zem. Autor lehkým a vtipným stylem a s příjemnou ironií popisuje svou houbařskou vášeň a prostředí „houbové Anglie“, úchylky místních přistěhovalců především z Itálie, Polska a Čech a hezky glosuje různé národní úchylky a „charakterové vady“. Z té knihy máte chuť okamžitě zbaštit pořádnou porci smaženice a vyrazit do lesa sbírat hříbky. Se kterými můžete následně naložit podle více než stovky receptů a postupů. Pokud neznáte, zkuste zařadit do seznamu „k přečtení“. Malá ukázka pro představu…

Zatímco si londýnští bohatci pochutnávají na lahůdkách jako fettucine ai funghi porcini nebo risotto ai funghi chiodini ve svých oblíbených italských restauracích za 9,50 liber za porci, která obsahuje sotva deko čerstvých hub, čeští emigranti cpou sebe a své nejlepší přátele obrovskými porcemi houbových smažených řízků, zapékanic s bramborami nebo makaróny, smaženic flambovaných na brandy, whisky, slivovici nebo borovičce, nebo dušenic na způsob guláše, svíčkové nebo Stroganoff, v nichž není nic jiného než čerstvě nasbírané houby přichucené tu cibulí, tu česnekem, ondy paprikou, solí, kmínem, rozmarýnem nebo kyselou smetanou, nebo zapékanou houbovicí s bramborami. Nenasytně si nakládají třetí nášup s radostí, jak vydělávají 80 liber tím, že nejdou jíst ke Carluccimu. Pocvičují se tak v sebeúctě a pocitu prosperity. Málokterý z nich by se snížil k tak sebeurážlivému činu, jakým by bylo odprodat svůj úlovek někomu jinému.
A zvlášť podařené jídlo jeden druhému chválí slovy:
„Kam se sere Carluccio.“
Nebo:
„Na to bysme měli pozvat Carluccia.“
Nebo:
„Carluccio by ostudou zalezl pod stůl.“
Anebo:
„Už by bylo na čase Carluccia naučit, jak se dělají houby.“
A berou si další nášup, kterým důrazně popírají platnost Carlucciova tvrzení, že je velmi nezdravé jíst při jednom stolování víc než 150 gramů lesních hub. (Kde na to trouba přišel?). Což jim jenom potvrzuje, jak málo toho ten nejslavnější anglo-italský houbař o houbách ví.

S další citací „Toskánci jsou stejní regionální šovinisté jako Moraváci“ se pro dnešek loučím a kvalitní vtipné literatuře, navíc gastronomické, zdar! :o)

Zobraz celý článek...