pátek 29. října 2010

O pití saké nad devíti vzorky

sklenka_se_sake_2V minulých týdnech jsem vás aktivně zásoboval informacemi o saké, od detailů jeho výroby, přes rozdělení na různé úrovně kvality a styly, až po krátké seznámení s historií jeho výroby. O čem jsem se příliš nezmiňoval je způsob servisu či co se při jeho konzumaci hledá a hodnotí, ale především jsem tu neuvedl jedinou degustační poznámku. Dnes tohle všechno napravím. Ve středu jsem totiž doma páchal něco jako úvodní kurz především pro vinné nadšence. Krom teorie jsme také ochutnali devět různých saké a ty dnes popíši. Má to o něco větší smysl než poznámky k věcem chutnaným v Japonsku, tady ty zkusil i někdo další a může mé názory nějakým způsobem konfrontovat či doplnit. Jdeme na věc…

Nejprve něco k tématu horké saké, oblíbené to záležitosti nejen v našich restauracích. Dobré saké se pije podobně jako bílé víno, chlazené. Některé plnější typy pak při „pokojové teplotě“, tedy spíše jako červené a někde k šestnácti stupňům. V Japonsku se saké ohřáté na teplotu těla nebo vyloženě horké pije možná tak v zimě a to ještě jen na večírku a v případě, že jde o saké spíše horší, teplota vady zamaskuje. Tedy… na těch večírcích se pije skoro jen špatné saké, respektive takové ty základní levné typy (futsu-shu), výrazně doplněné destilátem a často i cukry a kyselinou. Nalévá se do malých kalíšků, vždy někdo ostatním, což je sociálně skvěle vymyšlené… když se chcete s někým přestat bavit, prostě popadnete ohřátou karafu a vyrazíte plnit kalíšky. Je to hned vypito, takže neustále může někdo nalévat. Druhý den vás, protože počet vypitých mrňavých kalíšků podřadného saké se blbě kontroluje, bude děsně bolet hlava.

kalisky_se_sakeKvalitní „přívlastková saké“, vše od junmai po daiginjo, nemá smysl ohřívat (existují výjimky, samozřejmě, ale je jich málo) a nejvíce vyniknou opravdu v teplotách pro bílá vína. Pití z klasických kalíšků je možné a chuti nijak neublíží, ale aromatika opět nejlépe funguje v klasické tulipánové sklence. Riedel neváhal a svou Riesling Grand Cru z řady Vinum začal prodávat i jako Daiginjo Sake, funguje bezvadně :-) Na ochutnávce doma jsem používal trochu menší sklenky, Spiegelau Tasting Professional, případně klasickou degustační OIV. V Japonských restauracích dostanete všechno možné, od různých kalíšků, přes maličké skleněné mističky až po sklenky. Obvyklá porce do malé karafy, ze které si naléváte, je 1/10 typické lahve – 180 ml.

Saké se na oficiálních degustacích chutná z trochu většího (přibližně 180ml) bílého kalíšku s modrými kruhy na dně. U bodování se to nepřehání s detailní analýzou a neblbne se složitou stupnicí, v zásadě se saké oznámkuje jako ve škole – 1 je špička, 5 je propadák. Někdy je dokonce stupnice jen od jedné do tří. V USA se typicky setkáte se známkováním do desíti s půlbody, kde špičky obvykle dostávají 9 – 9.5 bodů (10 je pro dokonalé pití) a horší (průměrné, obyčejné, ale typické a v pořádku) kousky někde okolo sedmi. Na některých speciálních akcích je třeba možné chutnat saké v kombinaci s různými druhy soli a sledovat, jak podpoří umami, pátou ze základních chutí. Do podobných experimentů jsem se doma nepouštěl, ale v kombinaci s ochucenou mořskou řasou či edamame, vařenými a solenými sójovými boby, dělalo saké v chuti zázraky.

susena_rasa
V popisech a hodnoceních se nejčastěji popisuje výraznost aromatiky (slabá/silná a jaká), důraznost saké (tiché, explozivní), sladkost, projev kyseliny, tělo, komplexita, zemitost a délka dochuti. Na vše se klade trochu jiný důraz než u vína, saké explozivní a výrazná s dlouhou dochutí nemusí být vůbec nic zásadního (naopak, takhle se projevují spíše ty běžnější typy), za nejvyšší metu jsou považovány projevy jemnější, tlumené, delikátní, saké elegantní. Ve svých poznámkách jsem samozřejmě psal jako o víně, s tím návykem těžko něco dělat. Navíc hodně narážel na chybějící slovník a neschopnost ty subtilnější rozdíly nějak dostat na papír, ten rozdíl v celkovém dojmu rozumně popsat. Prostě se toho kupa ztrácí v překladu. Díky náskoku několika desítek vzorků jsem na tom byl lépe než ostatní, samozřejmě, přesto šlo o dost frustrující pocit. Aneb jak se asi cítí začínající návštěvníci vinných degustací, úplně jsem na to za ta léta zapomněl…

sklo
Na přivítání jsem všem nalil do malého kalíšku trochu teplého obyčejného (navíc korejského) rýžového vína, vlastní degustace pracovala už jen se špičkou pyramidy, horními 25% produkce a pouze saké přívlastkovými (bez jakýchkoliv aditiv krom trochy destilátu, žádná síra ani jiný přídavek pro konzervaci). Snažil jsem se obsáhnout různé styly, procenta omletí, druhy rýže a tak, ale nebylo to úplně snadné. Často jsem nevěděl, co vlastně kupuju. I luštění vinět a dohledávání informací na webu mi zabralo několik dní (jakýkoliv anglický nápis na vinětě vše hodně urychlil). Navíc jsem, ke své velké lítosti, nepřivezl ani jedno namazake, nepasterované saké. Naštěstí jeden z vzorků (Dassai 23) chutná dost jako nama, alespoň že tak. Do degustačního archu jsem dával i fotky lahví, metoda obrázkového srovnání „tohle už jsem pil“ bude asi lepší, než kdyby tam byla jen transkripce znaků do srozumitelného názvu. Ale už to nebudu zdržovat, hurá na vzorky.

MANOTSURU_Karakuchi_TsuruNázev: MANOTSURU Karakuchi Tsuru
Výrobce:  Obata Shuzo
Původ: ostrov Sado, prefektura Niigata
Typ: Honjozo
Rýže (Sakamai): Koshiibuki
Omletí (Seimaibuai): 65%
Sladkost (Nihonshudo): -+8~+10 (velmi suché)
Kyseliny (Sando): 1.2~1.3
Aminokyseliny (Amino Sando): 1.0~1.2
Alkohol: 15.5%

Čtyři diamanty v rodinném znaku reprezentují rýži, vodu, lidi a ostrov Sado. Koncept terroir (a jizake, lokální saké konzumované především v místě vzniku) prosazující rodinný podnik vznikl na konci 19. století a nyní je jedním z těch, co kompletně opouštějí základní řady saké a i díky mladému toji (mistrovi) zkouší, jakých kvalit může saké z Niigaty dosáhnout. Toto je základ jejich produkce (futsu-shu přestali dělat v roce 2009).

Popis: Bledé, rozumně aromatické, rýže, studená pramenitá voda/led. Plnější, hutnější, kulaté, silnější styl, delší, působí trochu nasládle i když by papírově nemělo.

Junmai_Kuro_UshiNázev: Junmai Kuro Ushi
Výrobce:  Nate Shuzouten
Původ: prefektura Wakayama
Typ: Junmai
Rýže (Sakamai): Yamada-Nishiki (pro zákvas a koji) a Gohyakumangoku
Omletí (Seimaibuai): 57%
Sladkost (Nihonshudo): +1 (nasládlé)
Kyseliny (Sando): 1.6
Alkohol: 14.6%

Asi nejpopulárnější producent ve spíše teplejší a tím pádem pro saké teoreticky ne tak vhodné oblasti Wakayama, sídlí v městě Kuroe. Fungují od poloviny 19. století, spíše tradiční a nijak velký podnik. Kuro Ushi je jejich hlavní a velmi populární saké, většina se vypije přímo v místě původu, třetina jde do Tokia a Ósaky. Jméno znamená Černý býk, podle kamene ve tvaru krávy na pobřeží poblíž jejich závodu (ale odkazuje i na plemeno Wagyu, ze kterého pochází například slavné hovězí z Kóbe). Junmai, bez přidaného destilátu. Vzhledem k většímu omletí by mohlo být i „tokubetsu“.

Popis: Výrazné, trochu sladší aroma směrem k rýžovému nákypu. Vyvážené, ovocité, jemnější, delší příjemné pití.

Izumi_Kiyoshi_Makoto_YoneNázev: Izumi Kiyoshi Makoto Yone
Výrobce:  Sumi Hisashi
Původ: Nagaoka, prefektura Niigata
Typ: Ginjo
Rýže (Sakamai): Yamada-Nishiki
Omletí (Seimaibuai): 55%
Sladkost (Nihonshudo): +2 (nasládlé)
Kyseliny (Sando): 1.5
Alkohol: 15-16%

Na popularitě získávající střední producent z prefektury Niigata, založen na začátku 19. století. Silně odkazují na místní skvělé zdroje vody (jako mnozí další z hornaté chladné prefektury Niigata), pro saké jedny z nejlepších vůbec, a některá aromata svého nejlepšího saké přirovnávají k roztátému sněhu. Produkují též slavné „Natsuko's Sake“, ovšem při snaze zjistit všechny vazby na příběh „starého muže a ocasu želvy“, ke kterému odkazují, jsem se tragicky ztratil v překladu…

Popis: Aromatické, jemnější, delikátní, vůně pražených rýžových placek, méně dobře zakomponovaný alkohol (trochu vyskakuje). Suché, vyvážené, kulatější a jemně ovocité, zajímavé, doznívá příjemně.

dassai_23_junmai_daiginjoNázev: Dassai Niwari-sanbu Junmai Daiginjo
Výrobce:  Asahi Shuzo
Původ: prefektura Yamaguchi
Typ: Junmai Daiginjo
Rýže (Sakamai): Yamada-Nishiki
Omletí (Seimaibuai): 23%
Sladkost (Nihonshudo): +4 (sušší)
Kyseliny (Sando): 1.3
Alkohol: 16.5%

O producentovi více u posledního vzorku. Toto je dost možná jedno z nejlepších světových saké vůbec, omleto na šílených 23% (proces trvá přes tři dny, poslední dvě procenta den), zde běžně lisováno a ne systémem centrifugy (mají celkem čtyři varianty – tuto, centrifugovou, šumivou a nama nigori).

Jméno Dassai skrývá mnohé významy symbolizující filozofii producenta. Je to slovní hříčka přeložitelná jako „vydří slavnost“ a odkazující k starému jménu oblasti odkud pochází (kde byla spousta vyder) a také slavnému básníkovi jménem Masaoka Shiki (říkal si Dassai, protože papíry se svými texty měl po pokoji rozházené podobně, jako vydry pohazují na březích potoků kusy kořisti), který přinesl revoluci v japonské poezii a pojetí haiku. Ale celé je to na delší text :-)

Popis: Nádherné, sladce ovocité aroma do žlutého melounu, komplexní, vrstevnaté, velmi vinné v projevu. V chuti jemně nasládlé ale skvěle vyváženo kyselinou, opět komplexní, bohaté, tak akorát dlouhé, prostě skvělé. Pro mne v podstatě dokonalé pití a ukázka, jak neuvěřitelné věci lze vyrobit z rýže.


Shimeharitsuru_junmai_ginjoNázev: Shimeharitsuru „Jun“
Výrobce:  Miyao Sake Brewing
Původ: prefektura Niigata
Typ: Junmai Ginjo
Rýže (Sakamai): Gohyaku Mangoku
Omletí (Seimaibuai): 50%
Sladkost (Nihonshudo): +5 (suché)
Kyseliny (Sando): 1.5
Alkohol: 15%

Známější populární producent. Téměř dvě stě let fungující podnik, který v tomto saké spojuje nové se starým – špičková voda, tradiční druh rýže, žádný přidaný destilát, ale k tomu vysoké omletí rýže které by stačilo na „daiginjo“ klasifikaci a export do světa (především USA). Kaligrafie na vinětě je znak Jun, ryzí, značící že nebyl přidán žádný destilát.

Popis: Zajímavé, delikátně, uměřeně ovocité, dobrá minerální voda ovoněná čerstvým ovocem. Kulaté, výrazně znát rýže, alkohol, delší, měkčí, středně plné, elegantní pití. Hodně se mi líbí.


takacho_daiginjoNázev: Takacho „The Regal Hawk“
Výrobce:  Yucho Shuzo
Původ: prefektura Nara
Typ: Junmai Daiginjo
Rýže (Sakamai): Yamada-Nishiki
Omletí (Seimaibuai): 50%
Sladkost (Nihonshudo): +6 (suché)
Kyseliny (Sando): 1.3
Alkohol: 15-16%

Středně velký producent (vyrobí 5000 koku, 180l várek, saké ročně) s téměř třísetletou historií sídlící v městě Gose v prefektuře Nara. Jejich saké těží z místní velmi tvrdé vody. Toto je v podstatě vrchol jejich produkce. Výrazný podíl latinky a angličtiny na vinětě dává jasně najevo, že toto saké je určeno pro export (zakoupeno v Dubaji na letišti).

Popis: Vyloženě vodová barva. Příjemná, čistá, jen lehce ovocitá vůně, ale výraznější, plnější kyprá chuť, kyseliny s lehkou nasládlou linkou, dobře udělané, harmonické. Delší dochuť. Alkohol mírně vystupuje.

Dewazakura_KaresansuiNázev: Dewazakura Karesansui
Výrobce:  Dewazakura
Původ: Tendo, prefektura Yamagata
Typ: Honjozo, Koshu (vyzrávané 3 roky)
Rýže (Sakamai): Miyama-Nishiki
Omletí (Seimaibuai): 55%
Sladkost (Nihonshudo): +5 (suché)
Kyseliny (Sando): 1.3
Kvasinky: Ogawa
Alkohol: 15.5%

Zajímavý producent s historií od konce 19. století, který v osmdesátých letech století minulého nakopl popularitu ginjo stylu (v podstatě jej jako první pustil za dostupnou cenu na trh, do té doby šla taková saké jen na soutěže). Používají jen lokální rýži, vodu i zaměstnance. Jméno firmy upomíná k sakurám, které v okolních oblastech prefektury Yamagata rostou ve velkém. Poetika jména Karesansui tohoto konkrétního saké se ztrácí v doslovném překladu na „suchá krajina“. Jde o styl uspořádání zahrady, kde kameny, mech, štěrk a další součástí upomínají na mocné říční proudy razící si cestu mezi horskými masivy.

Popis: Krémová barva, zajímavá ulítlejší vůně směrem do pražené rýže v čaji a sušených květin. V chuti opět pražená rýže, výrazné, delší, znatelnější alkohol, zajímavý styl, svébytný netypické vzorek.


Honjozo_Genshu_Akashi-taiNázev: Honjozo Genshu Akashi-tai
Výrobce:  Akashi Sake Brewery
Typ: Honjozo, Genshu
Původ: prefektura Hyogo
Rýže (Sakamai): Nihonbare
Omletí (Seimaibuai): 65%
Sladkost (Nihonshudo): -1 (sladší)
Kyseliny (Sando): 2.3
Aminokyseliny (Amino Sando): 2.5
Alkohol: 19%

Podnik založen v polovině 19. století, spíše větší producent, krom saké vyrábějí i šoču a další nápoje. Toto saké je neředěné (genshu), v plné síle. Prý populární na závěr dne u zaměstnanců, každopádně docela oblíbené ve světě a jde koupit různé po Evropě i v ČR. Akashi tai v názvu je ryba, sea bream, nejlepší právě v této oblasti.

Popis: Znát ležení v lahvi (trochu hine-ka, stará vůně, ne nutně správně), zemitější, zajímavé, trochu těká alkohol. Krémovější, výrazné, alkohol, hutné, pevné, výrazná kyselina pomáhající udržet cukr v harmonii, slušné pití někde v zimě ke krbu.


dassai_sparkling_nigori_50Název: Dassai 50 Sparkling Nigori
Výrobce:  Asahi Shuzo
Původ: prefektura Yamaguchi
Typ: šumivé
Rýže (Sakamai): Yamada-Nishiki
Omletí (Seimaibuai): 5%
Sladkost (Nihonshudo): +3 (nasládlé)
Kyseliny (Sando): 1.4
Alkohol: 15.5%

Jeden z nejlepších producentů saké současnosti, vyrábí pouze z rýže obroušené na 50% a více, jako první začali používat speciální odstředivku na oddělení pevných částí saké (místo lisování), malá produkce při obrovských nákladech, spousta specialit, výsledky skvělé. Rýže je z většiny Yamada-Nishiki, občas přidají trochu Omachi. Snaží se tento nápoj reformovat až provést revoluci v jeho přípravě, otevřít novou éru. Toto je na vysokých 50% omletý šumivý vzorek kvašený v lahvi, navíc nigori, s nevylisovanými pevnými zbytky.

Popis: Výrazné, ovoce do žlutého melounu, citrusová kyselost lákající k napití, ale k tomu kupa divočejších až opravdu divných aromat. Hutnější, alkohol, nasládlost ale kyselina ji drží na uzdě, zvláštní, bohatě ujeté, delší, nepůsobí úplně harmonicky pro delší pití, ale už v Japonsku ověřeno že se to dá pít celý večer. Za Champagne bych asi nevyměnil, pro milovníka bublin rozhodně záležitost na seznam co vyzkoušet.

Zobraz celý článek...

středa 27. října 2010

Bordeaux plné spáleného dřeva

le_conseillerTak jsem si pro vás na dnešek původně chystal delší a doufám docela podnětný článek, ale kvůli kolapsu hlavního pracovního počítače (za Windows Vista by měl jít někdo sedět…), který jsem řešil asi deset hodin, nic nebude. Místo toho alespoň poznámky ke včera otevřené a vypité lahvi  cenově dostupného Bordeaux, to se taky počítá. Jde o Le Conseiller 2007, víno z nabídky více než zajímavého vinaře Jean-Philippa Janoueixe, Bordeaux Supérieur za 250,- Kč (v En Primeur) v podstatě blbého ročníku. A je to docela úlet. O vinaři a jeho vínech jsem se rozepisoval ve starším článku, nedávno pak popisoval ročník 2007 jeho velmi oblíbeného Château Croix-Mouton, dalšího (již nepříliš tajného) tipu na výborný vinný zážitek za málo peněz. Le Conseiller, stoprocentní Merlot připravený v důraznějším stylu, je úplně jiný zážitek.

Trochu zkosená těžší zelená láhev, docela jednoduchá a spíš moderní viněta s hologramem, kvalitní kovová záklopka a plný korek. Temná barva, hodně výrazná. Ne neprůhledná, ale nemá k tomu daleko. Chladnější víno hned po otevření mne praštilo do nosu vůni silně připomínající rašelinovou whisky. Byla to taková pálka, jako kdyby někdo běžné červené víno fortifikoval za pomoci whisky z ostrova Islay. S vyšší teplotou a rozdýcháním tahle vůně nebyla tak prominentní, ale stále byl projev dost uzený, silně vypálené dřevo dominující nad tmavým ovocem, švestka obalená v dehtu. Dost přestřelené. V chuti suché, opět trocha té spálené rašeliny, suché, šťavnatější kyselé ovoce a trocha zelených tónů, tříslo, slušná délka. Překvapivě, vzhledem k popisu výše, dobře pitelné víno, moc zajímavé.

arbeg_lahev
Rovnou jsem vylovil z baru pár Islay whisky a očichal si je, zda mne smysly nějak neklamou. Ale ne, ve víně byla přesně ta stejná vůně. Možná ne tak silně jako třeba v Ardbegu (pro zájemce něco o téhle palírně ve starším článku), ale stále přítomna. Normálně bych řval, že je v tom víně dřeva moc a příliš vypáleného, jenže tady to nepůsobí jako chyba, ale spíše jako záměr … prostě tak nějak funguje. Možná proto, že chybí všechny ty nasládlé vlezlé vanilky a kokosy, které „oak monsters“ obvykle doprovázejí, a jde spíše jen o oheň a dubová prkna. Jo a trochu tmavého ovoce, taky. Zařadil jsem si zbylé lahve mezi „speciality“, přeci jen Croix-Mouton je o dost vyváženější a pro mne lepší pití, ale nákupu nelituji. A dost by mne zajímalo, zda tohle víno zkoušel i někdo další a pozoroval podobný projev…

Zobraz celý článek...

úterý 26. října 2010

Pinot Noir z Čech a Moravy 2005 – část II.

pinot_2005_stapleton Na začátku února letošního roku jsem zde popisoval první kolo ochutnávky odrůdy Pinot Noir (Rulandské modré) ročníku 2005 z Čech a Moravy a taktéž upozorňoval, že vzhledem k počtu vzorků se část „těch nejlepších“ (vín, od kterých je očekáváno nejvíce) přesunula na podzim, do druhého kola. A to máme za sebou. Vzhledem k jakýmsi logistickým zádrhelům menší část vzorků odpadla a nakonec se utkalo rozumných 15 vín. A otázka zní – podařilo se jim nějakým způsobem upravit verdikt z února, kde jsem nad smysluplností archivace domácích pinotů už trochu lámal hůl? Jak dopadlo srovnání špičkové řady Premier od Michlovského se vzorky od Pavla Springera, jeho bratra Jaroslava (Stapleton-Springer) a top vínem z (alespoň pro mne) problematického vinařství  LiVi Dubňany?

Možná měl nějaký magický vliv efektní datum 20.10.2010 či vína označená všemožnými piktogramy místo číslem (organizátor, P.J., nám to neulehčuje :o), protože názor na pětileté domácí pinoty tahle ochutnávka přeci jen poněkud rehabilitovala, průměrná úroveň byla poměrně vysoko a ač se vyskytla vína mimo či trochu za vrcholem, většina byla spíše v kondici a příjemně pitelná, některá opravdu výborná. A to i z velké sklenky Riedel Sommeliers Grand Cru Burgundy, která kiksy zrovna moc neodpouští. Při srovnání s ochutnávkou v únoru se vyloženě nabízelo vykašlat na testování co vydrží běžná vína a zaměřit pouze na ta papírově lepší, kde je opravdu předpoklad, že je vinař připravil na možnost archivace. Zní to logicky a snadno proveditelně, ale holt kupa vinařů archivní potenciál svojí „exkluzivní řadou“ jen předstírá a jejich vína se záhy rozloží v základech, zatímco některé kousky, dle skromného vinaře „na rychlé vypití“, často předvedou, že poctivě připravené víno se s časem vyrovnává dobře. Pravda, tuto teorii potvrzují spíše moje domácí konzumace než tento pinotový experiment, přesto si na ní trvám :-) Ale teď už k chutnaným vínům…

Pro mne se jasným vítězem stal, stejně jako už v prvním kole, Stapleton-Springer a jeho barikovaný pozdní sběr (lahvován v roce 2009) z vinice Trkmansko. Složité, efektní, bohaté a trochu divočejší víno (a mírně těká i alkohol), s výborně zapracovaným dřevem, strukturou, stále krásnou ovocitostí, dlouhé, plnější a teprve na cestě. Krása. Nejde o takový ten jemný, elegantní styl pinotu co preferuji, ale špičkového představitele odrůdy rozhodně ano. (pozn. láhev byla bez viněty, popis fixou jsem prováděl já, normálně je adjustáž o dost lepší)

pinot_livi_lv212 O druhé místo by v poznámkách svádělo souboj hned několik vín, ale ať chci či ne, nejprve musím napsat něco o LiVi Dubňany a jejich barikovanému výběru z hroznů v řadě LV212, vínu původem v trati Úlehle. O jedné velmi nepovedené ochutnávce tohoto podniku jsem tu psal před třemi lety, v začátcích blogu, dokonce i nejspíše obdobné či totožné víno chutnal (existuje více šarží, řada LV212 byla poněkud experimentální, před třemi letu jsem měl tu označenou „A“ a jaká byla ta teď chutnaná jsem si bohužel nevšiml a snad ještě půjde ověřit), tenkrát mi přišlo aromaticky i v úvodu chuti dost dobré, ale silně poničeno výraznou hořčinou. Tentokrát mám poznačenu nijak vysokou, tradiční barvu. Nazrálou, sladší aromatiku, trochu sevřenější, ale komplexní, nebádající ke zkoumání, velmi příjemnou. V chuti suché, výborná kyselina a víno trošku tvrdší, pěkně strukturované tělo a na slepo bych nejspíš tipoval nějakou slušnou vesnici v Burgundsku, delší, stále mladé. Velmi potěšilo. Při odhalování vzorků jsem prohlásil něco jako „jestli to bude LiVi, tak jdu domů“, ale nešel. Velké překvapení. Od nešťastné degustace před lety jsem některá jejich vína chutnal (naposledy letos na Vinaři roku 2010), někdy i naslepo, ale nikdy zvlášť nezaujala. Spíš jsem to jméno opakoval v kontextu jednoho z největších domácích podvodů s původem a značením vína. Možná přišel čas zjistit, zda se z předchozích průšvihů nějak poučili…

michlovsky_premier Mezi špičku se zařadil Pavel Springer a jeho barikovaný výběr z trati Čtvrtě. Opět víno komplexní, složitější a pěkně nazrálé, s krásným mixem ovoce a kouře, zajímavé, výborně postavené, plnější, delší, ovoce podpořeno perfektní kyselinou a víno skvěle pitelné. Do top výběru také patří Vinselekt Miloše Michlovského s řadou Premier, ve které je barikovaný výběr z trati Trkmansko. Nazrálejší rubínová barva, sladší ovocitá vůně s linkou sladkopálivě kořenitou (červená paprika), komplikovaná, elegantní, bohatá, skvěle zakomponované dřevo. Suché, výrazné, opět trochu nezvyklá kořenitost, ale živé, výborně postavené, sušená brusinka, kyseliny, struktura, délka. Víno, kterému bych rád dal více času doma, kdyby nestálo přes tisícovku.

Potěšilo i vinařství Plešingr a jejich výběr z hroznů (Velké Pavlovice, Staré hory – Francle), na úvod poněkud sevřené a aromaticky nabízející hlavně sladkou ovocitost s likérovou linkou, ale postupně se otevírající do dalších vrstev, bohaté, zajímavé. Suché ale s dotykem sladkosti, tmavé ovoce, dobře strukturované, seriózní, bavilo dost. Rád bych viděl, jak se v lahvi měnilo dál. Dost slušně si vedla i Dobrá vinice s Rouge de Pinot Noir, výběru z vinice Přední hora ve Velkých Bílovicích. Aromaticky příjemné, odrůdové, takový trochu odtažitější a poněkud strohý styl, ale fajn (nevědět, že je to Morava či Čechy, opět bych asi tipoval Burgundsko). V chuti suché, čisté, výborně postavené, trochu tvrdší, delší, stále mladě působící. Pil jsem opakovaně nedávno a pokaždé hýkal nadšením nad úžasnou třešňovostí, od ideálně zralých po žužlání pecek, ta se tentokrát nedostavila a víno jsem naslepo nepoznal. Dost možná utrpělo krátkou dobou otevření, potřebuje se rozdýchat.

pinot_2005_lahve
Zaujal i druhý vzorek od Vinselektu, pozdní sběr z Růžové hory. Tmavší, nazrálé, plnější, poměrně vrstevnaté, ovoce, kořenitost a lehký nástup sklepních tónů. Suché, plnější, zralé ovoce a lahvová vyzrálost, skvěle držící kyselina, velmi dobře udělané, mírná pachuť v závěru. Lehce na sešupu, ale stále hodně fajn. Docela příjemně překvapilo Lobkowiczké zámecké vinařství Roudnice nad Labem a jejich pozdní sběr (Hoštka, Labské vinice). Tmavší a hustější víno a i vůně taková, až do moštovaného tmavého ovoce. V chuti sladké ovoce, kulatější, plnější a delší, ale dobře drženo výraznou kyselinou, dost zajímavé byť nijak složité, spíše líbivěji pitelné. Jako typický pinot z Čech bych to asi neoznačil, ale jako víno mne to bavilo docela dost.

Dost nejistý jsem byl z barikovaného výběru Vinařství v Troji z vinice Salabka. Seriózní, ovocem a dřevem taková hra na „velké víno“, ke kterému ale ještě kus chybí, respektive celý ten dojem narušuje lehká oxidace. Každopádně hodně dobře postavené, výborná kyselina, ovoce, dobře zakomponované dřevo… být úplně v kondici, mohlo jít o jednu ze špiček večera. A dost slušný byl i vzorek z Vinařství Krásná Hora, v barvě už hodně nazrálý a stejně vyzrálá byla i vůně, ale stále v kondici, příjemná, v chuti suché, čisté, vyvážené, pěkně postavené, delší. Fajn. Ale nějak jsem se u něj zakecal a poznámky jsou kratší, označil jsem si ho k přechutnání a pak na to zapomněl.

Trochu mne zklamal výsledek výběru z hroznů od Sůkala (dobré a vyvážené víno, ale znatelně jednodušší, než si jej pamatuji z předchozích chutnání) a vyloženě neseděl výběrový Mikros (přezrálé, jedno z mála co se vyloženě sunulo do sklepa plného brambor a řepy, stejně jako mnoho výrazně levnějších a obyčejnějších vín v předchozích kolech) a nebyl jsem si jist kondicí vzorku z Růžové hory od Tanzbergu (nazrálé v lahvi a trochu přezrále ovocité, divočejší, suché, dobře postavené, ale působilo tak nějak rozmláceně, roztřepaně… přechutnal jsem po dalších dvou hodinách a dost se srovnávalo, působilo o něco harmoničtěji, dost by mne zajímal jeho další vývoj v otevřené lahvi). Asi o nějaký ten rok dříve měl být otevřen vzorek ze ŠSV Velké Pavlovice (vinice Nadzahrady, víno se sunulo do neoblíbených sklepů s proviantem na zimu a siláží, ale z povzdálí vykukovala původní pěkná struktura a čokoláda Kofila). Spoustu zábavy jsme si užili se vzorkem od Marcinčáka (výběr z Růžové hory), který prostě pozná naslepo úplně každý – nepinotová fialová barva a naprosto odlišná, borůvková vůně, neotesané divné tříslo, trpkost… prostě by mne zajímalo, zda jde o nějaký ujetý mix Pinotu s Dornfelderem či něco úplně jiného (stylově to přípomíná i některá méně zvládnutá Bourgogne Passe-Tout-Grain, mix Pinotu s Gamay), protože tomu, že jde jen o zvláštní specifický klon Pinotu či „kvalitu“ vinice a vyzrálost hroznů (viz i srovnání s Tanzbergem stejného roku) jen těžko věřit.

korky_piktogramy
Pokud by další ročník vypadal takhle, byl bych nadšen. Takže doufám, že konec zimy/jaro roku 2011 předvedou ročník 2006 v plné kráse. A pokud to zase bude sbírka přezrálých bramborových sklepů, tak hlasuji pro výběr pouze několika vinařů, které má smysl archivovat pro experimenty let následujících :o)

Seznam degustovaných vzorků:
(vše samozřejmě Pinot Noir ročníku 2005 a víno suché, pokud není uvedeno jinak)

  • Dobrá Vinice, Velké Bílovice, Přední hora, řada Pinoty (Rouge de Pinot Noir), barrique
  • LiVi Dubňany, Mutěnice, Úlehle, řada LV212, výběr z hoznů, barrique
  • Lobkowiczké zámecké vinařství Roudnice nad Labem, Hoštka, Labské vinice, pozdní sběr
  • Marcinčák, Novosedly, Růžová hora, výběr z hroznů
  • Mikrosvín, Mikulov, Za cihelnou, výběr z hroznů
  • Springer Pavel, Bořetice, Čtvrtě, výběr z hroznů, barrique
  • Stapleton-Springer, Bořetice, Trkmanska, pozdní sběr, barrique (lahvováno 2009)
  • ŠSV Velké Pavlovice, Velké Pavlovice, Nadzahrady, výběr z hroznů
  • Tanzberg, Novosedly, Růžová hora, pozdní sběr
  • Vinařství Krásná hora, Ratíškovice, Hrubé pole, barrique, 23,5°
  • Vinařství Plešingr, Velké Pavlovice, Staré hory - Francle, výběr z hroznů
  • Vinařství Sůkal, Podoblast Slovácká (asi Krásná hora nebo Kukvička), výběr z hroznů
  • Vinařství v Troji, Praha - Troja, Salabka, výběr z hroznů, barrique
  • Vinselekt Michlovská, Rakvice, Trkmansko, řada „Premier", výběr z hroznů
  • Vinselekt, Novosedly, Růžová hora, řada „Palaviense" pozdní sběr

Jako už tradičně jsem se s P.J. dohodl, že náš pohled na ochutnávku vyjde současně. Ten jeho najdete v dnešním článku na O Víně. Nahlédl jsem a teď jdu číst pozorně, ale opět to vypadá, že i milovníci vína s často velmi podobnými názory se v degustačních poznámkách ne vždy sejdou :o)

Zobraz celý článek...

pondělí 25. října 2010

Výsledky ankety „Recyklujete vinné lahve?“

kontejner_bile_sklo Dnes skončila další anketa a rovnou tu máte výsledky. Ptal jsem se, zda a jak recyklujete vinné lahve. Odpověď „Ne, proč?“ jsem přidával spíše tak pro formu a doufal, že ji zvolí maximálně nějaký provokatér :-) Nakonec si ale odnesla hned 7% hlasů (13 z vysokých 170 celkových), což mne trochu nepříjemně překvapilo. Zrovna u skla mi přijdou důvody pro recyklaci celkem dost jasné, přečíst si je můžete třeba na stránkách Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR. Většina z hlasujících ale tou či onou formou recykluje, nejvíce do jednoho kontejneru na sklo (71 hlasů, 41%) a jen o trochu méně dokonce do různých kontejnerů na barevné a bezbarvé sklo (68 hlasů, 40%). Našlo se tu i 12 (7%) těch, co lahve dále sami používají, a několik málo (6 hlasů, 3%) je dodává vinařům.

Přijde vám, že je (hlavně po menších městech) dostatek kontejnerů na recyklovaný odpad? Ve městech jako Praha je jich, alespoň v té centrální části, docela dost, přesto jsou občas narvané k prasknutí (hlavně plasty a papír) a leckde by se využilo častější vyvážení. Do skla se s nákladem většinou vejdu, akorát se pokaždé stydím… lahve vyhazuji ve větších várkách (o hromadění už jsem tu psal), vždy když z nich hromadně sundám viněty. Takže pak jdu třeba třikrát za sebou s úplně narvanou IKEA taškou a říkám si, co si asi okolní lidé myslí, když tam tak několik minut stojím a láduji kontejner. A pokaždé taky přemýšlím, co za lidi rve do bílého skla barevné, do barveného plasty či dózy s plastovým víčkem, do papíru kusy igelitu a podobně… to je to tak těžké?

kontejner_barevne_sklo
Další anketa je velmi jednoduchá a jasná. Bez velkého přemýšlení… Veltlínské zelené nebo Ryzlink vlašský? Obě odrůdy jsou především pro naše vinice dost typické a zajímalo by mne, která je u vás oblíbenější. Já neváhám a volím… :-)

Zobraz celý článek...

pátek 22. října 2010

Válka klonů aneb jméno odrůdy nestačí

banfi_klony_sangiovese Na středeční ochutnávce domácích pinotů ročníku 2005, o které tu bude ještě rozhodně řeč, jsme se všichni dobře pobavili u vzorku z vinařství Marcinčák. Ten si prostě ani naslepo nespletete, ta barva a vůně je velmi… originální. Jen málokdo věříme, že je to opravdu specifickým klonem té odrůdy a místem pěstování, ale spíš sázíme na drobné spojení s další odrůdou. Připomnělo mi to však velmi zajímavý zážitek z Banfi Day, velké prezentace Castello Banfi z Montalcina v Praze (taky bych rád sepsal víc, několik vín bylo špičkových, uvidím jak bude čas). U jednoho stolku bylo možno ochutnat současné výsledky mnohaleté práce v selekci vhodných klonů odrůdy Sangiovese pro jednotlivé specifické vinice a srovnat si, jak chutnají na jednom místě vypěstované a stejným způsobem vinifikované tři různé klony a jejich (dle Banfi) ideální směs. Pravda, Brunello ročníku 2009 ještě rozhodně není připraveno k pití, ale zásadní odlišnosti v jednotlivých vínech musel pozorovat každý.

Nejdřív ve zkratce o tom Banfi výzkumu, vinaření je věda, ale i já vinný romantik si o ní rád počtu :o) Výzkum začal v roce 1982 ve spolupráci s Univerzitou v Miláně a cílem bylo vyselektovat jiné klony Sangiovese než ty s velkým výnosem, zaměřit se na kvalitu. V průběhu analýz na vinicích objevili přes 600 různých variant odrůdy všemožně přizpůsobených místu pěstování (což se často odráželo i v různých lokálních názvech). Z úvodních šesti stovek vybrali 180 a z nich bylo, po vinifikaci testovacích šarží, vybráno 15 nejslibnějších, prý nejlépe odrůdu charakterizujících. Zároveň s tím probíhala i analýza jednotlivých pozemků a jejich rozdělení na 29 různých zón. Ve výsledku došli k tomu, že dle půdy budou na vinicích vždy udržovat klonů několik (3-4) ve specifickém poměru a ty pak míchat. Každý z klonů prostě vykazoval jiné parametry (mají je v takovém roztomilém grafu s vrcholy jako svíravost, struktura, chuť červeného ovoce, květinovost, kořenitost…) a ideálem byla směska. Jedna z vinic přináší výsledky od roku 1997, na trhu se objevuje jako Brunello di Montalcino Poggio alle Mura (k ochutnání byl ročník 2004 a 2005).

banfi_detail_klony Oficiální popis jednotlivých klonů máte v obrázku vpravo, to opakovat nebudu a vrhnu se na vlastní poznámky. Které tedy ne nutně korespondují s těmi jejich obrázky, ale nějaká podobnost tam snad je. Ale po pravdě… slepá ochutnávka by byla lepší, takhle vás to automaticky někam nasměruje a nikdy si nemůžete být jisti, zda vás pohled na graf hodně neovlivnil. Vína uvádím v pořadí servírování při řízené ochutnávce se zástupcem vinařství, v archu byl Janus 10 a Janus 50 přehozen. Klon Janus 10 ročník 2009 působil velmi svíravě, kořenitě, s výraznějším alkoholem a trochou jablíček. Výrazné, červené i tmavé ovoce, délka, trochu čokolády, nejznatelnější vliv dřeva. Ze všech tří vzorků nejméně „kompletní“ a s jasně dominujícím tříslem. Klon Janus 50 ročník 2009 byl znatelně ovocnější především do ovoce červeného, takový milejší, o trochu měkčí i méně kořenitý, ale s linkou zeleného pepře. Suché, čisté, méně svíravé (ale s tříslem stále výrazným) víno, delší, poměrně elegantní a vyvážené, skvěle pitelné. Rozhodně nejkompletnější z těch tří. Klon BF 30 ročník 2009 měl nejsladší projev, tmavší ovoce až do moštu, jahody. Suché, čisté, měkčí a kulatější, méně tříslovin, příjemně pitelné a dobře postavené, ale o dost jednodušší. A závěrečná směs 50% Janus 50 + 20% Janus 10 + 30% BF 30 ročník 2009 byla poměrně logicky nejkomplexnější z těch čtyř, vyvážená, aromaticky spíše jemnější a příjemně ovocitá do ovoce červeného i trochu tmavšího, pěkně podpořena i kořenitosti, elegantní. Středně plné víno s výraznějším tříslem, delší, výborně pitelné. Osobně bych volil buď směs a nebo, a to snad i spíš, klon Janus 50. Ten byl tak nějak „přirozeně skvělý“ a jeho projev nejvíce rezonoval s tím, jak si představím dobré Sangiovese.

Banfi_klony_lahve
A pak si říkejte „odrůda X je taková a maková“, když na stejném místě tři různé klony dají takhle radikálně odlišná vína :o) Když k tomu přidáte vliv různých podnoží, tak máte neomezené množství různých výsledků. Tohle všechno možná dává i část odpovědi na otázku, proč jsou kvanta domácích vín (ale i leckterých módních zahraničních, samozřejmě, jen tady je to dost výrazné a podstatný vliv na to jistě měl i evropsko-unijní stop stav na výsadby) tak nezajímavá. Mohou za to i mladé, chaotické a nepromyšlené výsadby „rád bych tu měl“ či „zrovna je populární“, místo snah pěstovat na místech k tomu vhodných takové odrůdy, které tam fungují opravdu dobře. Ale to je na delší povídání a jiný článek…

Zobraz celý článek...

čtvrtek 21. října 2010

Japonské lázeňské městečko a „dietní“ večeře

kinosaki_par Účelem dnešního článku je vyvolat i v těch, kteří dosud odolávají, pocit „něco na tom Japonsku bude“. K tomuto účelu poslouží popis lázeňského městečka Kinosaki a pobytu v ryokanu Yamamotoya doprovázený hromadou fotek. Jestli ani tohle nezafunguje, tak už fakt nevím :o) Základem celé té zábavy jsou totiž onseny, tradiční veřejné koupele ve vodě z horkých pramenů (Japonsko jako vulkanicky velmi aktivní země jich rozhodně nemá nedostatek). Podstatná část japonské kultury a domácího turismu se točí právě okolo téhle zábavy. I jako turista zahraniční brzy pochopíte, že na tom všem něco je. Vypadnete z hektického světa života ve městě někam směrem příroda a venkov, shodíte ze sebe oblečení a vyvalíte se do horké vody. Co chtít víc?

onsen_v_kinosaki_2 Něco takového má i většina slušných ubytování jako běžnou službu pro hosty, není třeba sprchy v každém pokoji. Takhle ve specializovaném osenu to ale mnohem blíže než normální koupeli má k chození do sauny, před vstupem do společné lázně se totiž musíte nejdříve pořádně umýt a samotný pobyt v různě horké vodě (obvykle 37 – 42°C) je spíše relaxační záležitost. Japonci, s ručníčky na otírání obličeje položenými na hlavě, se přitom uvolní, občas jsou schopni takhle oslovit i cizí lidi, má to silný společenský aspekt. A teď si představte, že sedíte v takovém venkovním onsenu, koukáte třeba na hory nebo les, z vody stoupá pára a vedle sebe máte sklenku chladného saké. Mmmmm! Jediná nevýhoda je, že úplně veřejné onseny jsou skoro vždy rozdělené podle pohlaví, takže heterosexuální pár prostě spolu být nemůže :-)

onsen_v_kinosaki kinosaki_onsen_1kinosaki_onsen_2
Kinosaki, městečko kousek od mořského pobřeží v prefektuře Hyōgo na hlavním ostrově Honshū, disponuje hned několika veřejnými lázeňskými domy, různě starými a vizuálně velmi odlišnými. Do každého je nějaké vstupné, pokud však ve městě přespáváte, máte vstup zdarma. Geniální na tom všem je, že ze sebe v ubytování shodíte komplet všechno oblečení a převléknete se do yukaty, většinou bavlněného jednoduchého jakoby kimona, ve které se pak skoro všichni (alespoň od podvečera dál) po městečku pohybují.

kinosaki_onsen
Navíc s tradičními dřeváky, geta, na nohou. Jak ten dřevák vypadá můžete vidět na fotce, oproti pohodlné relaxační jukatě je tahle záležitost na zabití a nás nezvyklé z ní bolí nohy, ale když společně s ostatními klapete jak kůň po ulicích, tak to těm Japoncům odpustíte. Má to neuvěřitelnou atmosféru.

sandaly_getanepohodlne_boty
Bydleli jsme v  ryokanu jménem Yamamotoya, kterýžto navíc disponuje pro Čechy něčím velmi lákavým – vlastním pivovarem! Krom toho je fakt tradiční a moc pěkný. Byť má daleko k těm luxusním, stejně je úroveň péče o hosta úplně na jiné úrovni, než jsem zvyklý z běžných hotelů. Neustále nás někdo obskakoval, klaněl se, při uvedení do našeho pokoje byl naservírován výborný čaj… prostě krása. Navíc pohled z pokoje do v podstatě vlastního kusu zahrady vás dostane.

yamamotoya_1yamamotoya
A pak ta večeře. Pokojská dorazí do místnosti a hezky ji tam pro vás připraví, vše naservíruje, postará se o vás. Není nutné se převlékat a někam odcházet. Jídla je spousta a dobré, nic zásadního, ale jedná se opět o tradiční a lokální pokrmy, jak je v Japonsku obvyklé a naprosto logické. Navíc s tradiční poznávačkou, co to v které té mističce je a velkým očekáváním, jak bude chutnat. Když dojíte, nejspíš vyrazíte courat po městě a do koupelí (nějaký relax po tom sezení na zemi, pro nenavyklé fakt docela problém, se hodí), mezitím se pokoj změní z jídelny na ložnici, stůl bude nahrazen futony. Něco podobného v opačném směru proběhne ráno se snídaní.

vecere_yamamotoyajidlo_yamamotoya  
Pivo v Yamamatoye, z jejich pivovaru Gubi-Gabu, je fakt dobré. Obecně o pivu v Japonsku se ještě rozepíšu, ale tohle bylo rozhodně jedno z těch nejzajímavějších. Zkoušel jsem všechny čtyři druhy – styl „pilsner“ (spíš bohužel ten řidší americký), velmi povedené pšeničné (weizen), naprosto skvělé spodně kvašené polotmavé červené a pak silné, tmavé. Nejsem nějaký pivní nadšenec, ale mám tenhle alkohol rád a výběr v Yamamotoye perfektně fungoval k jídlu, k různým chodům šlo krásně párovat jednotlivá piva, když máte chuť.

jidlo_yamamotoya_2 
pruhled Krom tohohle všeho můžete vyrazit na procházku na místní horu s chrámem zasvěceným horkým pramenům (či vyjet lanovkou a sejít pěšky) a s hromadou krásných zákoutí v okolí, toulat se po obchůdcích a tak podobně. Ale zásadní je komfortní poklidný spánek v pohodlném ryokanu potom, co jste strávili dobu v horké koupeli. Prostě fantastická relaxace! Strašně lituju, že jsem byl v Japonsku tak krátce a mohl Kinosaki věnovat jen jediný den. Chci tam znovu!

backorovani
Papuče… všude samé papuče :-) Při vstupu do ryokanu odložíte boty u vchodu a chodíte jen v jejich bačkorách, které odkládáte před vstupem na rohože v pokoji. Na záchod jsou samostatné speciální papuče. Na cestu do horkých lázní zase ty dřeváky. Roztomilé.

tetovani
Zajímavá věc… tetování je v Japonsku spojováno se zločinem (yakuza), takže potetovaným může být či často bude do onsenu vstup zakázán. V mnoha věcech s Japonci prostě nejde vyjednávat, takže z koupele může být vyhoštěn i cizinec třeba s mírumilovným motýlem na zadku, když bude mít smůlu :o) Ale jinak se na vás v onsenu divně dívat nebudou, netřeba mít strach.

listek_vlak
Drobný detail, kapsička na lístek na sedačce ve vlaku. Japonci s oblibou ve vlaku spí, tímhle způsobem zajistíte, že vás průvodčí (pokud vůbec nějaká kontrola lístku proběhne, na lokálních ji většinou neřeší) nemusí budit :o)

P.S. Část fotek zevnitř onsenu u tohoto zápisku má na svědomí manželka, ty nejpovedenější :-) Uvnitř je samozřejmě dost komplikované fotit, nahým hostům by se to nelíbilo. Hromadu záběrů od těch odvážnějších či z reklam jde však alespoň vygooglit :-)

Zobraz celý článek...

středa 20. října 2010

Tři fajn červená a podzimní menu

sklenka_podzim Přišel podzim, venku se zbarvilo listí, je kosa a občas pěkně lezavo. Z nějakého důvodu mi tohle počasí vyloženě vyhovuje a místo depresí vyvolává zasněné nálady, chuť na dobré červené a různé hutné vývary, kusy masa, pečené řepy, tuříny, slaninu… ale chtělo by to spíš věnovat se práci a dietu :o) Včera jsem měl zase francouzštinu, což vždy znamená, že po návratu domů padne nějaká tamní láhev, tak nějak abych si připomenul, proč to vlastně dělám. Po včerejších číslovkách bylo třeba něco temně rudého, třeba Bordeaux. No uznejte, co je to za národ, když například prosté 97 řeknou jako složeninu „čtyři dvacítky deset sedm“, je tohle normální? Není! Francouzsky dobře mluvící osoba k mému postesknutí na Facebooku poznamenala: „Otázka zda si dám láhev 1997 a nebo 1998 je ve francouzštině na dýl než jí vypít.“ U vín z let 2000 – 2009 to jde naštěstí snadno, to už zvládnu i já. Ale zpět k vínům.

de_malleret_2004 Château de Malleret 2004 jsem otevíral a popisoval před více než dvěma lety, na závěr recenze pak poznamenal: „Víno si zaslouží další dva roky ležet a pak bude moc fajn.“ No a tentokrát to vyšlo. Lákavá tmavá barva s decentně nazrálým okrajem, na dně lahve trocha depotu. Ve vůni veskrze příjemné, tmavší ovoce, dřevo, asfalt, káva, nazrálost. Dost fajn, bohatší než bych čekal. V chuti suché, středně plné, dost kyselin, stále tříslo, živé, nijak komplikované ale výborně pitelné, vyvážené a stále docela mladě působící Bordeaux s delší dochutí. Na desetieurové víno spousta zábavy. Pobavilo hodnocení na Cork’d, kde víno propadlo a většina recenzentů si stěžuje na „funky“ vůni, přirovnávají ji třeba k žrádlu pro psy či ponožkám. Nepozoroval jsem, asi do USA přišla nějaká divná šarže :o)

skola_valtice_frankovka_2003 Opravdu hodně příjemně překvapila Vinařská škola Valtice a její s „bude to zajímavá zkušenost a když tak vylijeme“ otevíraná Frankovka 2003 pozdní sběr barrique původem ve viniční trati Pod Reistnou. Jak archivace podobných vín často nepřináší kýžený výsledek, tak tohle vyšlo. Aromaticky velmi příjemné, stále ještě trocha bobulového ovoce a k tomu něco vánočního koření a starého vlakového vagonu (milovníci „peaty & smoky” whisky asi tuší, co tím myslím). V chuti středně plné, suché, stálé živé, pěkně vyzrálé čisté delší červené, trochu tvrdší, povedené. Nijak složité, ale zráním doplněné o další rozměr.

Burrata_licka
Na fotce výše jsou dvě nová jídla z mé oblíbené Restaurace Na Kopci, báječná burrata s marinovanou červenou řepou a opečenými piniemi a dušená telecí líčka se šťouchanými bramborami a smržovou omáčkou, prostě podzim (ještě tam je teď skvělá plněná kapusta, pamatuji si jí víc než ten filet z candáta, ke kterému je jako příloha, zajímavé). Navíc tam mám nového vinného oblíbence, Château la Poujade Grande Réserve 2005, dostupnou připomínku odrůdy Malbec (s nějakým tím Merlotem) pro všechny, kteří si ji spojují již jen s Argentinou. Plnější, vyzrálé tmavě ovocité víno, poměrně aromatické, s pevným tělem, dobře zakomponovaným dřevem, výborná kyselina drží na uzdě sladké ovoce a alkohol, tříslo, délka. Takový ten docela nabušený styl, ale ne přestřelené, tak akorát že i mne baví. Nějak zásadně jsem ho nezkoumal, ale už opakovaně si ho hodně užil k jídlu ke kusu masa. U dovozce stojí 265,- Kč a za ty prachy mu dám šanci i na doma.

Chateau_la_Poujade_2005
Na co máte chuť a co pijete v tyhle dny vy? :-) Zásobujete se na zimu řepou? A jaký nejlepší tuřín jste kdy jedli?

Zobraz celý článek...

úterý 19. října 2010

18x Rulandské bílé ve slepé ochutnávce

mochel-lorentz_pinot_blanc Jedna pravidelně blogující vinná partička pořádala o víkendu již několikáté „odrůdové setkání“, tentokrát zaměřené na Rulandské bílé (Pinot Blanc). A tentokrát jsem se mezi ně tak nějak vecpal i já. A nelitoval! Co vše se chutnalo již ve svém zápisku detailně popsal Tom, já asi tak důkladný nebudu. Prozradil též, že jsem nestihl páteční první kolo slepé ochutnávky, všechna vína jsem (ve stejném pořadí jako šla v pátek) přechnutnal až jako rozdýchaná v sobotu odpoledne. Některým to možná pomohlo, jiným uškodilo (ale dobré víno by měla necelý den v zašpuntované lahvi zvládnout bez výraznějšího poškození), ale hodnocení kvůli tomu nijak upravovat nebudu. Z celkem osmnácti vzorků byla naprostá většina z Moravy a Čech, hned patnáct kousků, zahraničí zastupují dva vzorky ze Slovenska a jeden z Alsaska. Hned na úvod je třeba říct, že máloco bylo vyloženě mimo, i přes slušný rozptyl ročníků (2005 – 2009) a producentů byla kvalita docela slušná. Ale pár vín přeci jen vyniklo a další zklamala.

Začnu tou nejlepší pětkou. S odstupem třídy se pro mne na vrcholu umístilo víno z Alsaska a jako u jediného jsem též okamžitě tipoval o který vzorek jde. Pinot Blanc 2005 AOC Alsace Mochel-Lorentz není nějak výjimečné víno, je to jen povedeně vyzrálý slušný alsaský představitel hodnocené odrůdy, přesto poměrně výrazně kvalitou vyčníval nad většinu ostatních. Hlubší, zlatá barva. Vyzrálá, medová vůně s kořenitou a minerální linkou, čajové výluhy a stále ještě svěžest citrusů, bohatší, elegantní. V chuti delší, poměrně plné, suché, minerální, vyvážené, pěkná kyselina s dotykem cukru, skvěle pitelné a zábavné. Moc fajn. V Alsasku je to víno v cenové kategorii 5-7€ a nebylo tedy nefér ho zařadit, cenou nevybočuje.

bile_rulandy
Bohaté, efektní, medové, minerální, medové a do čajových výluhů vyzrálé Rulandské bílé 2005 VzH Michala Kubíka z Velkých Bílovic bavilo hodně. V chuti cukr již perfektně vyvážen kyselinou a víno v podstatě suché, bylinkové, šťavnaté, delší, opravdu výborné. Alsasko bylo přeci jen propracovanější, ale tohle nezaostávalo moc. Hodně mne též zaujalo úplně jiné Rulandské bílé 2009 zemské Tomáše Čačíka z Kobylí. Mladé, citrusově ovocité, minerální s až linkou křísnutí křemenem, bohatší, vybízející ke zkoumání. Suché, čisté, spíše lehčího stylu, výraznější živá kyselina, dobře strukturované, delší. Bude mne zajímat další vývoj, ale již v této podobě hodně povedené víno. Ve srovnání s ročníkem 2008 jasný vítěz, ten si udržel podobně zajímavou chuť, ale vůně byla znatelně slabší a nalomená.

chateau_valtice_rulandske_b Hlubší zlatavou barvou a bohatší, efektní, příjemně lahvově nazrálou, květinovo-minerálně-medovou vůní se představilo Rulandské bílé 2005 VzH Vinné Sklepy Valtice. V chuti suché, živé, vyvážené, tak akorát plné, delší, moc dobré. Také mne zaujal vzorek Rulandské bílé 2009 od Vinařství rodiny Pavlíkovy z Nového Šaldorfa, víno mladé a bledší, lehce jablíčkově oxidativní, ale čisté a svěží. V chuti ještě trochu kvasnicové, mladé, pěkné živé kyseliny, plnější příjemné pití (pokud máte rádi tenhle styl).

Zklamání? Dost velké ze vzorku Rulandské bílé 2008 kabinet od Vinařsví Sv. Tomáše z Malých Žernosek, s vůní „plastového“ nedůvěryhodného ovoce kombinovanou s lehkou sklepní zatuchlinou, v chuti opět nevěrohodně ovocité a nevyvážené. Ale jako víno s vyloženou vadou to nepůsobilo, byť bylo jedno z mála, které ani moc nešlo pít. Zklamalo i Rulandské bílé 2008 kabinet od Vinofolu z Novosedel, nevyvážené a ne úplně zvládnuté, podivně zaprděné (i po dni v otevřené lahvi) víno. Ani Rača se moc nepředvedla, byť zde může jít o vadu konkrétní lahve. Rulandské biele 2008 VzH od Miloše Máťuša šlo do odlívky, zatuchle zetlele květinové, nalomené, přezrálé, s divnou pachutí v chuti. Nezaujalo též Rulandské bílé 2009 PS Vinný dvůr Miloš Pálek (takové… lehce umělohmotné a úplně obyčejně nudné).

degu_sada
Nejmenované vzorky se řadí k těm bezproblémově pitelným, pohodovým vínům. Některé jsou lepší, jiné slabší, ale u žadného bych nepovažoval nákup za chybu. Ale zároveň není moc o čem psát, jsou to prostě korektní vína s ničím moc navíc. Pokud by někdo vyloženě toužil po poznámkách k některému z nich, nechť se ozve v komentářích. Zde pro představu kompletní degustační set (pokud není uvedeno jinak, tak je víno, kdo by to byl u rulandy bílé čekal, suché):

  • Rulandské bílé 2007 Vinařství Herzánovi, Kobylí (Nivky u větráku)
  • Rulandské biele 2008 VzH Miloš Máťuš, Rača, Slovensko
  • Rulandské biele 2009 kabinet Michal Sadloň, Limbach, Slovensko
  • Rulandské bílé 2008 PS Vinařství Dobrovolný, Nový Šaldorf (Kraví hora)
  • Rulandské bílé 2007 polosuché PS Vinařství Dobrovolný, Nový Šaldorf (Kraví hora)
  • Rulandské bílé 2009 Vinařství rodiny Pavlíkovy, Nový Šaldorf (Božice, Pustina)
  • Rulandské bílé 2005 VzH Vinné Sklepy Valtice (Dolní Dunajovice, Pod Slunným vrchem)
  • Rulandské bílé 2005 VzH Michal Kubík, Velké Bílovice
  • Pinot Blanc 2005 AOC Alsace Mochel-Lorentz, Traenheim, Alsasko, Francie
  • Rulandské bílé 2007 PS Templářské sklepy Čejkovice
  • Rulandské bílé 2008 PS Znovín Znojmo Podmolí/ Šobes
  • Rulandské bílé 2008 kabinet Vinařsví Sv. Tomáše, Malé Žernoseky (Na Dobraji)
  • Rulandské bílé 2008 polosuché PS Réva Rakvice (Přítluky, Přítlucká hora)
  • Rulandské bílé 2009 PS Vinný dvůr Miloš Pálek, (Úvaly u Prahy, Praha 9 Máchalka)
  • Rulandské bílé 2008 kabinet Vinofol, Novosedly (Pavlov, Sahara)
  • Rulandské bílé 2008 zemské Tomáš Čačík, Kobylí (Padělky+U Skalky)
  • Rulandské bílé 2009 zemské Tomáš Čačík, Kobylí (Padělky+U Skalky)
  • Rulandské bílé 2009 Patrik Kovařík, Znojmo
Zobraz celý článek...