Dvě šumivá vína z Rhodosu

Dnes si uděláme krátkou zastávku na Rhodosu. V dávných dobá zásadní producent vína a největší exportér v regionu, první z ostrovů v Egejském moři jež se vinohradnictvím zabýval, jehož sláva a důležitost stoupala v podstatě až do 16. století do obsazení armádou Sulejmana I. K významnější obnově vinařství došlo znovu až ve století dvacátém, kdy kontrolu nad ostrovem získala Itálie. Právě skupina italských investorů založila v roce 1928 Compagnia Agricola Industriale Rodi, ve zkratce CAIR, i dnes největšího (a relativně velkého i v kontextu celého Řecka) a určitě nejviditelnějšího tamního producenta vín, jehož sláva je spojena především s bublinami vyrobenými tradiční metodou kvašení v lahvi, byť dělají, a vlastně čím dál častěji, i vína tichá. Vzhledem k poloze ostrova a tamnímu klimatu nepřekvapí, že srdcem produkce je okolí hory Attavyros a vinice v nadmořské výšce k sedmi stovkám metrů, výrazně na vápenci.

Velké španělské bubliny od Recaredo

Nedávno jsem tu psal o skvělém Palominu z lístku restaurace El Camino, která v době covidové zařadila do nabídky i pár dalších nových výtečných vín. Jedním z nich je Recaredo (web) Serral Del Vell 2013 Brut Nature. O vinařství a několika jejich lahvích už jsem se tu rozepisoval, od těch dob ale došlo k pár změnám. Především jsou součástí sdružení Corpinnat a jejich odchod od označení Cava byl myslím velkou ránou celé apelaci, šlo rozhodně o jednu z největších hvězd. Detaily o vinařství najdete v  dřívějším článku, já si zde ale dovolím přepsat alespoň body z jejich „závazku“ (částečně kopírujícího i přímo požadavky sdružení Corpinnat), který uvádějí na vinětě. Certifikované bio a biodynamické zemědělství. Ručně sbírané hrozny z vlastních vinic. Lokální odrůdy z vápenitých půd. Dlouhé zrání pod korkovým uzávěrem. Ruční setřásání kalů v pupitrech. Ruční odstřel kalů bez zamražování. Zní to hodně nekompromisně :-)

Dva chutné moselské ryzlinky

Před rokem jsem zde psal o Weingut Viermorgenhof (web) z Kinheimu a teď o víkendu znovu vypil jedno jejich víno, základku (teda když nepočítám věci v litrovce) v podobě Riesling Classic 2019. Láhev pistole se šroubovým uzávěrem. Projev je v pravdě klasika. Čerstvé ve vůni, kombinace trochu zralejší ovocnosti, podzimní malvice a žluté ovoce, a minerální linky. V chuti docela lehkonohé, s pěknou kyselinou vyvažující trochu zbytkového cukru, fajn ovocnost a dobrá délka, mineralita, vyvážené a strašně snadno pitelné. Jednoduchý, ale zábavný a typický rýňák (moselák!). V akci v rámci ryzlinkového balíčku u 1er Wines vyšlo na asi 180 korun, což je jen o trošku víc než běžná německá cena po lahvi. Láhev zmizla sama a asi bych jich užil víc.

Červené z Rías Baixas a fajn amforové bílé

Už jsem se detailně zmiňoval dříve, ale aktuálně prochází renesancí lehčí červená vína a červeniska z regionů, které si lidé spojují spíše s bílým. Takovým je třeba Rías Baixas, kde dnes drtivě převládá Albariño, byť dříve to tak vůbec nebylo. Jedním z vinařů, kteří se červenému věnují a sbírají za ně vysoká hodnocení, je Eulogio Pomares, i o něm už jsem tu psal. Součástí jeho podnikání je i „negociantský“ byznys Fento Wines, pro který pracuje s hrozny a vínem i dalších malých pěstitelů a vinařů. Základní Fento Tinto 2019 (láhev č. 925 z celkových 3360) je právě z Rías Baixas, z trochu teplejší vnitrozemštější hornatější podoblasti Condado do Tea. Je to směska typických lokální odrůd Sousón (57 %), Espadeiro (15 %), Pedral (13 %), Brancellao (8 %) a Mencía (7 %), jen 11.5 % alkoholu. Burgundská láhev, kovová záklopka, aglomerovaný korek. Tmavší rubínová barva. Čerstvá, spíš tmavě ovocná vůně, peckoviny, trochu pikantní a kamenité. Suché, čisté, lehčí, šťavnaté, do lesního ovoce a peckovin, velmi snadno pitelné. Zábavné, osvěžující červené, které funguje ideálně trochu přihlazené k 12-14˚C. Desetieurová záležitost, proč ne. Asi zůstanu v téhle cenové kategorii u vín postavených na Mencíe a z oblastí jako Ribeiro a Ribera Sacra, ale tohle bylo fajn.

Nový Roederer, požáry, aukce a další novinky

Jean-Baptiste Lécaillon, sklepmistr domu Louis Roederer (v současnosti s vůbec největší plochou vinic v bio a biodynamice v Champagne), uvedl na trh nové cuvée a se sebevědomím sobě vlastním oznámil počátek konce éry Brut Sans Année, klasických neročníkových cuvée. No uvidíme :-) Každopádně jejich neročníkový Brut Premier, základka které dělají vůbec nejvíc a většina zná dům právě podle ní, bude ukončena. Nahradí ji cuvée Collection, kdo by to byl čekal o něco dražší, a ve stopách Krugu (ale ještě předtím v podobném duchu Jacquessonu) s každou novou verzí označenou pořadovým číslem. Začínají na čísle 242, protože první Collection bude postavena na ročníku 2017 a ten by měl být právě sklizní č. 242 od založení domu v roce 1776. Dávají tím najevo, že pryč je snaha o „stále stejný projev rok co rok“, kdy ani nevíte co přesně za bázi kupujete. Od ročníku 2012 budují réserve perpetuelle, tedy „solera styl“ odebírání části směsi a jejího doplnění aktuálním vínem, která právě do Collection půjde. Navíc budou součástí Collection i reservní vína školená v sudech. Collection 242 tak sestává ze 34 % z réserve perpetuelle (v té je zatím rovným dílem 2012, 13, 14, 15 a 16) s 10 % reserv ze dřeva (2009, 11, 13, 14, 15 a 16) a 56 % mladého vína ročníku 2017. Odrůdově je to 42 % Chardonnay, 36 % Pinot Noir a 22 % Meunier, malolaktika proběhla ze třetiny a dozáž je o gram nižší než u Brut Premier, „jen“ 8 g/l. Jde tedy o určitě komplexnější směs než jejich původní neročníkovka. A také by mělo být projevem ovocnější a otevřenější a více připravené k pití, spíše než že by se zaměřovalo na mladistvou čerstvost. Docela se na výsledek těším, upřímně totiž musím přiznat, že zrovna Brut Premier se mým vkusem hodně míjí.

Efektní Pinot Nero a Riesling

Vypili jsme láhev Pinot Nero/Blauburgunder 2018 od Cantina Colterenzio (Kellerei Schreckbichl, web) v Alto Adige. Družstvo vzniklo v roce 1960 s 26 členy, dnes mu hrozny dodává na tři stovky pěstitelů s celkem 300 ha vinic v nadmořských výškách 230 až 650 metrů. Ale družstvo je to vyhlášené, s  kvalitní produkcí, a některá jeho vína (Cabernet Sauvignon z vinice LaFòa, Lagrein Gries, bílá směs LR Riserva) patří mezi kousky požívající velké prestiže nejen v rámci oblasti. Něco přes třetinu produkce tvoří vína červená v různých řadách. Tohle víno spadá do jejich základní, „Classic“, a jde o mix starších výsadeb na pergolách i novějších, ze svahů ve výšce 400 až 500 metrů. Fermentace v nerezu a další školení v betonu a větších (800l) sudech, ale z projevu bych tipoval trochu „make-upu“ novým dřevem / menším sudem. Nijak tmavá rudá barva. Výraznější, zralé červené peckoviny, lehce travková vůně, linka dřeva, technicky precizní a poměrně efektní, expresivnější trošku „novosvětské“ ve stylu. Suché, čisté, středně plné, výraznější, s pěknou kyselinou, dobrá délka, červené ovocnost, vyvážené, s měkčím sladším tříslem. Velmi slušný kousek, ale… nějak mi u něj prostě nebušilo srdce rychleji. Běžná cena po lahvi je nějakých 475 Kč.

Povodně v Německu a Ahr v troskách

Letošní ročník se, minimálně v Evropě, zapíše mezi ty nezapomenutelné. A s největší pravděpodobností to nebude kvalitou vína. Chlad a vlhko a s tím související problémy s růstem révy a chorobami, brutální devastující mrazy, krupobití, na Moravě dokonce tornádo a teď katastrofální povodně především v Německu. Počet mrtvých se už blíží dvěma stovkám a sčítají se i hmotné škody. Nevím, kolik fotek z vinařských oblastí už jste viděli, ale tohle video se záběry na odplouvající (nejen) sudy uprostřed města myslím rozsah katastrofy demonstruje dobře. Nejmasivněji bylo postiženo údolí řeky Ahr, německého ráje odrůdy Spätburgunder aka Pinot Noir, kde destrukce dosáhla otřesných rozměrů a navíc je infrastruktura (situacu komplikují především v podstatě neexistující mosty, ovšem i silnice jsou v dezolátním stavu a drtivě to zasáhlo železnici, ale vlastně nejede též telefonní komunikace, elektřina, voda…) ve stavu, který značně komplikuje jakoukoliv pomoc, snahy o záchranu alespoň něčeho málo či jen posouzení celkových škod. Odplulo nebo bylo ve sklepích a skladech zničeno víno, traktory, auta, vinohradnické i sklepní vybavení a v mnoha případech jsou neobyvatelné a nepoužitelné i samotné budovy, někde to vzalo i níže položené vinice.

Svěží roséčko a velmi chutný Riesling

Vdechnul jsem kabinetní Rosé Tercie 2020 z vinařství Jan Stávek (web), spojení odrůd Frankovka a Merlot z Němčiček. Honza Stávek umí připravit charakterní, seriózní růžovky, ale tohle je čerstvá přímočařejší záležitost z panenské sklizně. Barva výraznější, ve vůni směrem jahody lehce do krémova a k tomu herbální linka evokující rybízové listí. Lehčí až středně plné, jen s decentním dotykem ovocné sladkosti a bezva kyselinou, vyvážené, technicky precizně zmáknuto, skvěle se pije a každá sklenka mne bavila. Mám teď takové období, dobrovolně přiznávám, kdy spíš inklinuji k vínům, která mají všechno správně, dobře se pijí a zároveň nevyžadují úplně moc přemýšlet. Nějak na to nemám mentální kapacitu %-) A když nálada na něco komplexnějšího a hlubšího je, tak ale stejně raději sahám po lahvích, co už trochu znám.

Šestice supermarketových ryzlinků do 129,90 Kč

Většina z vás sem nechodí kvůli tipům na stovková vína ze supermarketu, ale mně občas přijde důležité provést „srážku s realitou“ a ochutnat pár vín mimo mou obvyklou bublinu. Obvykle mne samozřejmě jen utvrdí v tom, že spirála vede pouze jedním směrem a když poznáte skutečně kvalitní charakterní vína, tak k podobným základním lahvím se prostě jde jen těžko vracet a opravdu si je při pití užít. Na druhou stranu je příjemné zjištění, že to (povětšinou) nejsou úplné nesmysly, ale vína normálně pitelná a která není nutné nějak shazovat (samozřejmě pokud nezačneme řešit faktory jako ekologické zemědělství či se dloubat v technologických postupech při jejich vzniku). Mám ryzlinkové období a tak jsem tentokrát pořídil v Lidlu, Albertu, Bille a Kauflandu několik ryzlinkových kousků do 129,90 Kč :-) Jde samozřejmě o určitý poučený předvýběr, šlo by sáhnout po lahvích i levnějších a nebo od „rizikovějších“ domácích producentů, ale tím si radost nemusíme kazit.

Třikrát Pinot Noir od Domaine Gitton

Vyrazili jsme nedávno opět na večeři do The Eatery, to se neomrzí, a na vinném lístku mne potěšilo několik novinek přidaných během covidové uzávěry (a k dispozici i na jejich The Delivery e-shopu). Jednou z nich je Domaine Gitton Père et Fils z údolí Loiry. V minulosti jsem tu psal o několika jejich bílých, hodně mne zaujalo především Sancerre „Les Herses“ Silex a „Belles Dames“ Silex či Pouilly-Fumé „Clos Joanne D'Orion“, ale oslovila mne většina jejich vín. Podnik vznikl na konci Druhé světové války, s vinicí o rozloze půl hektaru a jako doplněk k bistru a koloniálu, které rodina provozovala. Dnes Pascal Gitton s australskou manželkou Denise a dcerou Chanel hospodaří na 33+ hektarech, krom dvou výše zmíněných slavných apelací ještě v Côteaux du Giennois. Proslavila je charakterní terroirová vína z jednotlivých specifických parcel a téhle filozofie se povětšinou drží i dnes. Vína kvasí spontánně (Sauvignony ze silexu obvykle v 600l sudech) a nejde do nich ani nic dalšího krom trochy síry, dle typu vznikají v nerezu nebo sudech různých typů a stáří. Některé kousky nechávají zrát poměrně dlouho, i následně v lahvi, než je pustí na trh.