Nečekaně skvělé Txakoli

Před nějakou dobou jsem měl možnost prochutnat si sérii různorodých baskických bílých s důrazem na Txakoli. Typicky lehká bílá (s alkoholem klidně jen okolo 10 %) s hodně výraznou kyselinou, svěží kousky určené na okamžité vypití a často i s decentním zbytkem CO2, konzumovaná ve větším množstvím v barech k lokální variaci tapas, pintxo. Dnes je naprostá většina nerezovka, dříve se školilo v kupels, sudech z dubu nebo kaštanu. I ty dnes najdete, ale je jich opravdu zlomek. Většinou Txakoli nevzniká se záměrem mít „seriózní“ víno, cílem je zábavná chlastací záležitost. A pak jsou tu, jako všude, výjimky. Vyloženě mne potěšil Juanjo Tellaetxe (web) aka Tantaka a jeho Arabako Txakolina 2018 (Txakoli de Álava) z Valle de Arrastaria.

Krátce o degustaci naslepo

Nedávno jsem pro Forbes páchal článek o pořádání domácích degustací a věnoval se v něm i degustaci naslepo. Mimo jiné i psal: „Slepá degustace je náročnou a někdy krutou disciplínou i pro ostřílené profesionály a je dobré nesklouznout do poznámek jako „Vždyť tohle je přece jasné…“ vůči zřetelně se trápícímu degustátorovi. I nejlepší vinaři si někdy nepoznají vlastní vína a držitelé prestižního titulu Master of Wine u specifických vín spletou Burgundsko s Bordeaux. Je extrémně snadné najít taková vína, která správně nemá šanci identifikovat prakticky nikdo, ale to není cílem. Je prostě poučné snažit se určit místo původu vína, odrůdu, cenovou a kvalitativní kategorii a další parametry úplně bez předpojatosti. Nejdůležitější je cesta, kterou jste se k závěru dostali, podpůrné argumenty. Debata nad tipy a názory jednotlivých degustátorů před odhalením lahve je na „slepici“ to nejlepší. Ať už jste byli úplně mimo, nebo se dokonale strefili.“ A včera si vše zase jednou ozkoušel v praxi na vzorku vinných nadšenců z Hradce Králové.

Špička Prioratu Clos Mogador a Manyetes

V úterý jsem opět předával nějaká svá moudra na degustaci, tentokrát šlo o průřez slavnou španělskou oblastí Priorat. O čem že tahle oblast vlastně je a jakým způsobem nastartovala její obliba jsem se tu celkem obšírně rozepisoval, v poslední době se též zmiňoval o dvou výtečných vínech (Álvaro Palacios Les Terrasses 2005, Cellers de Scala Dei St. Antoni de Scala Dei 2013) a dnes navážeme. Na ochutnávce byla spousta skvělých vín, ale já bych se chtěl zmínit především o dvou z nich. Jejich tvůrcem je totiž René Barbier, právě on byl jakýmsi katalyzátorem oné obrovské změny, která se v oblasti udála. Jeho vína (ale ostatně i olivové oleje a pálenky) dnes najdete pod jménem Clos Mogador, pravidelně sbírají top hodnocení všude po světě a s raritním slaďákem se jim podařilo získat i stovku od Parkera. Ale my se budeme věnovat zásadním červeným.

Biodynamický Sylvaner a fascinující štýrský Sauvignon s Chardonnay

Dnes začneme v Alsasku a u odrůdy, kterou vlastně dvakrát často neotvírám. Jsme ve Westhoffenu v Domaine Loew (web), rodinném vinařství manželů Etienna a Carolie. Obhospodařují 12 ha vinic v Demeter certifikované biodynamice, ve sklepě kvasí spontánně (obvykle v nerezu, zrání pak případně i ve starých sudech), lahvují s hrubou filtrací a síří spíš v dost omezeném množství. Sylvaner Verité 2017 je jejich vyšší varianta odrůdy, ze starých (80+) vinic na červeném a zeleném slínu, krátká macerace a dlouhá pomalá fermentace a ležení na kalech do léta dalšího roku. Láhev flétna klasická, kovová záklopka, DIAM korek. Tmavší citronová barva. Čistá, nijak vyloženě výrazná ale jakoby „hutnější“ vůně, žluté ovoce, zralý citrus, dotyk medu a slámy. Hodně fajn. Suché, středně plné, zakulacené ale s výbornou kyselinou, opět ovocnost do žlutých plodů s dotykem citrusu, něco tepla z alkoholu, pecičkovo-oříškové a decentně nahořklé v dlouhém doznívání. Hodně zajímavý, charakterní kousek! Dováží Sklenka Francie a stojí to po lahvi 350 Kč.

Michel Lafarge, clo zatím nebude, propad hobby vinařů a Miraval šampaňské

Dnešních pár novinek ze světa vína opět začneme smutně. Ve věku 91 let zemřel Michel Lafarge, legendární vinař z burgundského Volnay (a stejně jako jeho dědeček a poté i otec nějakou dobu též starosta obce). Jeho nádherné elegantní pinoty ze starých keřů patří mezi špičku toho, co apelace Volnay a obecně červená z Côte de Beaune dokážou. Krom Volnay a Beaune získal ještě vinice v Pommardu and Meursaultu. Dlouhodobě se vyhýbal chemii ve vinicích a na přelomu tisíciletí přešel na certifikovanou biodynamiku, čímž se stal inspirací pro mnohé další. Dlouhodobě, už od roku 1978, připravoval vína se svým synem Frédéricem. A aktuálně se již angažuje i jeho vnučka Clothilde. Takže o pokračování vinařství ve stejném duchu a v rodině je postaráno.

Výtečný Moulin-á-Vent a chlastací Bordeaux

Před nějakou dobou jsem se tu zmiňoval o Beaujolais Moulin-á-Vent z Château des Jacques špičkového ročníku 2009 a psal také, že v aktuální dekádě mu konkuruje ročník 2015. No a právě ten jsem teď otevřel. Technické informace z minulého článku povětšinou platí a detaily z návštěvy vinařství už jsem tu také měl, v patnáctce je tenhle jejich „základní“ Moulin-á-Vent a jejich vůbec nejdůležitější víno tvořen hned z osmi poloh – Rochegrès, Carquelin, Champ de Cour, Thorins les Vérillats, La Roche, La Rochelle a Les Caves. Samostatnou polohu Rochegrès z tohoto ročníku teď budu dávat do jedné slepé ochutnávky, pravidelní čtenáři blogu mají nefér výhodu, a sám se na ni velmi těším :-) Každopádně zhruba čtyři týdny spontánní fermentace a macerace, zrání deset měsíců v betonu a dubových (Allier, Limousin a Nivernais) sudech. Burgundská láhev, kovová záklopka, kvalitní celokorek.

Se suchým lednem ve Francii nepochodíte

Suchý leden, snaha alespoň první měsíc v roce úplně vynechat alkoholické nápoje, nabral na popularitě před pár lety v UK (od roku 2013 šlo dokonce o organizovanou aktivitu neziskovky Alcohol Change UK, o dva roky později už v oficiálním partnerství se státní Public Health England) a od té doby se rozšířil do celého světa. U nás je o něco oblíbenější suchý únor, asi protože je kratší :-) Osobně se domnívám, že když už někdo není abstinentem, tak je rozumnější uměřené pití než jeden měsíc úplně vynechat „pro dobrý pocit“ a pak zas začít chlastat, ale budiž. Je možné, že měsíční výpadek někomu přinese o tolik lepší spánek, více energie a alkohol mu bude při jídle chybět natolik málo, že se rozhodně v úplné abstinenci pokračovat. Dobře pro ně! Sám mám pro letošek závazek se víc hlídat, ty „degustační vzorky“ se nasčítají, ale suchý celý měsíc neplánuji. Každopádně letos se měla ke kampani tak nějak „oficiálně“ přidat i Francie, národní zdravotní organizace Santé Publique France dokonce plánovala Janvier Sec významně podpořit. Což se samozřejmě setkalo s ne zrovna pozitivní reakcí celého tamního rozsáhlého alkoholového průmyslu, s vinaři dost hlasitě v čele. Do debaty se vložil, na obědě se svazem pěstitelů v Champagne, i prezident Macron. Ten je známým proponentem sklenky k jídlu a ve víně se celkem (soudě i podle výsledků slepých degustací) vyzná. Na setkání sdělil, že žádný „státní“ suchý leden nebude. Což mu samozřejmě vysloužilo útoky proponentů této akce, že dal na lobbisty místo zájmu o všeobecné zdraví lidu. Nezavděčíte se :-)

Chutné Chablis a parádní zajímavé Champagne

Dneska to nebude žádná exotika, po včerejším výletu za oceán, ale naopak úplná klasika. Jean-Paul & Benoît Droin a jejich mladé Chablis 2017. O vinařství už jsem se tu dlouze rozepisoval a není moc co dodat. Snad jen že Benoît je již 14. generací vinařících Droinů, oproti otci (který se ovšem zásadně zasloužil o rozvoj vinařství a udělal mu jméno) výrazně osekal použití nového dřeva a vína stylisticky posunul, za posledních 5+ let panuje celkem konsensus, že jsou kvalitativně ještě výše, než bývala. Základní vesnické Chablis spontánně kvasí a zraje jen v tanku, do dřeva (ani staršího) nejde vůbec. Původ hroznů je jen v srdci původních vinic a na kimeridžském vápenci, pochází ze zhruba devíti hektarů ve třiceti různých polohách u obcí Courgis a Fleys. Burgundská láhev, kovová záklopka, aglomerovaný korek. Citronová žlutá, jiskrná barva. Čerstvá, mladistvá vůně, kombinace citrusů, broskve a dotyku tropika, lehce pikantní a zároveň fajn krémová linka. Suché, středně plné, hodně fajn kyselina ale nic přísného, opět krémová linka, dobrá ovocné, čistě udělané, minerální. Vysoce pitelná, solidní klasika. Dováží Domaine R&B.

Parádní Pinot Noir z… Uruguaye!

Občas se mi doma zjeví něco trošku exotičtějšího, před Vánoci kupříkladu návštěva donesla RPF (Reserva Personal de la Familia) Pinot Noir 2011 vinařství Pisano (web) z Uruguay (konkrétně department Canelones, z vinic u města Progreso, s výrazným vlivem Atlantiku) Francesco Pisano, prapradědeček současných vlastníků, přišel do země z Itálie v roce 1870 a první vinice vysadil jeho syn v roce 1914. A od těch dob se u nich tradice vinaření drží, dnes připravují něco přes 200 tisíc lahví ročně, spíš vín vyšší kvality. Za rodinným vinařstvím dnes stojí bratří Daniel, Eduardo a Gustavo, vinice dnes vedou v (bio)dynamickém režimu (a již v roce 2011 to tak bylo) a i ve sklepě se snaží jet maximálně čistě. Víno je Pinot v čisté podobě, z jílovo-vápenitých půd, ruční sklizeň a selekce starších výsadeb. Školeno rok ve francouzských dubových sudech. Jde o jejich top představitele odrůdy.

Mencía & Bierzo nad lahví okvětních lístků

Pravidelným čtenářům netřeba připomínat, že jsem se s velkým nadšením pustil a zatím vytrvale pokračuji ve zkoumání španělské odrůdy Mencía. V minulosti byla spojována především s lehčími voňavými červenými víny (a tato podoba je stále nejčastější v Portugalsku) na rychlou konzumaci a víny růžovými z obrovských výsadeb na rovinatých vinicích. Od 90. let minulého století začíná její obroda. Spojte staré výsadby, dramatické strmé zterasované svahy (viz i tento zápisek a fotka) na břidlici vyžadující oddané vinaře (ne nadarmo zde pěstování révy označují jako „viticultura heroica“) a pečlivou práci při školení v kvalitních sudech a získáte nádherná, strukturovaná, šťavnatá červená s potenciálem vyzrávání v lahvi. Bohatě aromatická, často s lákavou kamenitou minerální linkou. Září hlavně v oblastech Bierzo či Ribeira Sacra, ale též Valdeorras, Ribeiro či Monterrei. Leckdy je Mencía doplňována odrůdami Brancellao, Merenzao, Sousón či Caíño Tinto pro další komplexitu, ale perfektní je i sama o sobě. Bývá označována (a teď riskuji, že se mnohým zvedne tlak a začnou vidět rudě) jako „španělský Pinot Noir“, citlivost na terroir a schopnost odrážet místo původu má skvělou a dokáže dát i podobně delikátní vína, velmi odlišná od opulentnějšího jižního stylu, kteří si mnozí pod Španělskem představí. Před lety jsem se tomuhle přirovnání, radě „když vám sedí červené burgundské zkuste Mencíu z Galicie“, vyloženě vysmál. Dnes se za to trochu stydím. Každopádně má Mencía schopnost zaujmout či dokonce nadchnout nejen milovníky Burgundska a kvalitních pinotů obecně, ale třeba i ty, kteří rádi podléhají klasickým středoevropským frankovkám.