Efektní Sauvignon a punkový šumivý Ryzlink

Z posledních dvou článků to skoro bude vypadat, jako bych nakupoval podle bodů. Ale obvykle tomu tak není. Byť přiznávám, že v případě dnešního vína bylo extrémně pozitivní hodnocení v kombinaci s pro experiment akceptovatelnou cenou důvodem, proč jsem ho zakoupil. Přeci jen 97 bodů v soutěži Decanter World Wine Awards 2018 (tj. nejvíc, co tam Sauvignon dostal), platinová medaile a ocenění nejlepšího vína v poměru k ceně není blbé, k tomu kupa dalších zlatých medailí odjinud a 93 bodů od novozélandského specialisty Boba Campbella MW. Vavasour Sauvignon Blanc 2017 pochází z Marlborough na Novém Zélandu, pro Sauvignon asi nejslavnější světové oblasti s výjimkou klasických vín ze Sancerre a Pouilly‑Fumé, konkrétně z části Awatere Valley. Burgundská láhev, šroubový uzávěr. Světlejší citronová barva. Velmi expresivní aroma, černý rybíz, výrazná herbální linka, zralé broskve, tropicky citrusové, slinosbíhavé. Suché, výrazná kyseliny a krásně šťavnaté, říznější ale zároveň lehce zaoblené, travnatost, citrusy, skvělá pitelnost, dobrá délka. Líbivý aromaticky profil ale jasně pro příznivce suchých vín a ty, kteří se výraznějších kyselin nebojí. Běžná cena po lahvi u Alifea je 366 Kč a pokud máte tenhle styl Sauvignonu rádi, tak je myslím dost v pořádku. 97 bodů je pro mne ovšem dalším důkazem inflace v hodnocení, ale budiž :-)

Parádní Rioja za skvělou cenu

V průběhu listopadu jsem zkontroloval „zásoby na zimu“ a rovnou doplnil pár stylů, ve kterých byl s šíří výběru na štíru. Červená na zahřátí, německé ryzlinky a nějaké to sherry, aby se neřeklo. A jako vždy hned začal novinky otevírat. A začneme teda ve Španělsku, s Lindes de Remelluri Viñedos de San Vicente de la Sonsierra 2014, což je vlastně stále relativně nové víno z Remelluri (kompletně Granja Nuestra Señora de Remelluri), významného vinařství v oblasti Rioja. Psal jsem nedávno o jejich hlavním víně (a zakoupil další lahve) a z článku se jde proklikat na další informace. Lindes de Remelluri, v překladu něco jako „hranice Remelluri“, je na trhu od ročníku 2010, kdy do vinařství naplno vstoupil Telmo Rodriguez. Vzniká ve dvou verzích, z vinich v bio režimu u obcí Labastida a San Vicente de la Sonsierra, od několika pěstitelů kteří dlouhodobě poskytovali hrozny pro jejich hlavní Reservu (který je nyní pouze z vlastních hroznů vinařství) a nyní mají možnost zazářit takto samostatně. Cílem je ukázat projev každé ze specifických obcí, na první dobrou bývá San Vicente o něco koncentrovanější, teplejší a také dříve přístupné. Odrůdově i školením je to ale stejné, hlavně Tempranillo doplněné odrůdami Graciano a Garnacha a případně trochy bílé Viury. Ruční sběr, selekce hroznů znovu ve vinařství, fermentace spontánní, školení zhruba rok v klasických 225l francouzských barrique sudech.

Tři mladá Beaujolais od Domaines Chermette

Včera byl třetí listopadový čtvrtek, což samozřejmě znamená, že se opět mohlo oficiálně otevřít mladé Beaujolais. Oproti předchozím letům pozoruji zvýšený zájem. Ne nutně v supermarketech a nejprofláklejších producentů, ale mezi vínomilci o zajímavé kousky. I na našem trhu je teď kupa menších vinařství a neprůmyslových lahví, často kousků nefiltrovaných nebo dokonce nesířených (u vín na okamžitou spotřebu to dává celkem smysl, i pro běžné průmyslovky ovšem apelace limituje síření pro mladá vína na 100 mg/l celkové). Navíc s kvalitou úplně někde jinde než průměrné mladé „božo“. O Beaujolais stoupá zájem obecně a letošní ročník by tomu měl dále pomoci, dost se totiž vydařil. Vinaři mluví o výborném počasí. Na úvod dost deštivém, ale po předchozím suchu tohle uvítali a réva měla poté kde brát, následně bylo dost tepla a sluníčka. Sklizeň přišla o něco dříve než obvykle (což ovšem uslyšíme stále častěji…), hroznů bylo hodně a perfektně vyzrálých a zdravých. Letošní vína budou mít o chlup více alkoholu*, koncentrace a „tučnosti“, ale zároveň by jim neměla chybět svěžest a energie. Kvalitou by se mohla zařadit mezi výtečné roky 2017 a 2015 či legendární 2009. Tolik teorie. U špičkových Cru Beaujolais si ji začneme prakticky ověřovat nejdříve za rok, ale spíše za tři až pět. U mladých vín můžeme už teď.

Vysokohorská argentinská Criolla

Už jsem se tu zmiňoval dříve, že jsou slovní obraty a klíčové výrazy, která mne v propagačních materiálech vinařství a dovozců spolehlivě zaujmout a přinutí zvažovat nákup. Tentokrát to byla odrůda, o které toho moc nevím, navíc pod méně obvyklým jménem. K tomu původ v nadmořské výšce přes 2600 metrů (Argentina, Valles Calchaquíes, provincie Catamarca) a jako bonus z vinice vysazené na konci devatenáctého století, v roce 1898. Vinařství Vallisto, kooperace tří různých enologů, a jejich Extremo Criolla 2017. Criolla je známá spíše jako País nebo v USA coby Mission, přišla do Ameriky ze Španělska (kde je zvána Listán Prieto) společně s misionáři. Bývala to v Jižní Americe vůbec nejčastější odrůda a v podstatě jediná v Kalifornii, vznikalo z ní naprosto vše od suchých i sladkých vín na běžné pití v bílé i červené podobě, mešních vín, fortifikátů i destilátů, ale i rozinek a moštů. Postupně byla nahrazena odrůdami jinými, hrozno ze zbylých výsadeb končilo zhusta v základních směskách, teď ale zažívá malou renesanci. Tedy pokud se ovšem bavíme o odrůdě Criolla Chica. Problém totiž trochu vzniká s tím, že coby Criollas (criollo znamená španělsky kreolský) je v Argentině označováno vícero odrůd přivezených ze Španělska a Portugalska či vzniklých na jejich základě. Třeba stále masivně rozšířená (ale rychle upadající) Criolla Grande, dost možná příbuzná s odrůdou Tempranillo, odrůda znatelně světlejší používaná pro roséčka či tmavší bílá a spíše naprosto základní vína. Upřímně tohle mne na víně fakt baví, jak se snadno ztratíte v chytrých knihách a článcích všude možně ve snaze dobrat se dalších informací. A jak, přes veškerý pokrok vědy, stále existuje spousta „asi“ a „nejspíše“ :-)

Mladistvé červené a seriózní nazrálé bubliny

Dnes zase zabrousíme do Španělska. Bodegas Vizcarra je jedním ze zajímavých producentů v oblasti Ribera del Duero a jejich top cuvée Celia a Inés sbírají výborná hodnocení a pravidelně atakují hranici 95 bodů u prestižních hodnotitelů. Ovšem to jsou vína i za šedesát éček, že jo, a úplně samostatné téma je obecná inflace bodových hodnocení. Každopádně i jejich základní Vizcarra Senda del Oro bývá v zóně 89-90 bodů a ve špičkových ročnících i výš. Ročník 2017 tohoto vína je stoprocentní Tinto Fino alias Tempranillo hlavně z vinic na vápenci a písku ve vyšší nadmořské výšce přes 800 metrů. Fermentace a macerace asi dva týdny v nerezu, zrání ve dvakrát použitých sudech z francouzského a amerického dubu půl roku. Vyšší láhev bordó tvaru, kovová záklopka, celokorek. Tmavá barva, do fialové. Expresivní efektní tmavě ovocná aromatika, ostružiny, projev působí až takovým tím vzletným dojmem z karbonické macerace, linka kůže a lékořice. Suché, plnější, tmavě výrazně ovocné, s fajn kyselinou, uhlazenější s jemnozrnnými tříslovinami, dobrá délka, dotyk dřeva. Efektní, i přes 14.5 % alkoholu dobře pitelný kousek. Žádný naturální punk, tentokrát, ale za zhruba 9€ nemám velkých výhrad. A docela se těším na vyšší řadu.

Heston o víně, žebříčky, Bordeaux a měď, vedro v Burgundsku, MW

Kuchařská legenda (a můj idol nejen pokud jde o výrazné tvary brýlí :-D) Heston Blumenthal byl vždy příznivce „multi-senzorických zážitků“, především v jeho restauraci The Fat Duck a v televizních programech, na kterých se podílel, často nejde jen o vůni, chuť a vzhled. Vždy přidával něco navíc a zabýval se vlivem, které mají naše další smysly na vnímání jídla. V rámci zkoumání vztahu „žaludku a mozku“ přišel i s jedním prostým tipem, jak zajistit, že vám bude víno chutnat lépe. Prostě při jeho konzumaci myslete na někoho, koho opravdu milujete. Nic víc v tom není :-) Myšlenkami na osoby, které nesnášíte, vám prý víno tak akorát zhořkne. Žádný velký objev to není, víno vždycky chutná nejlépe ve společnosti těch, kteří jsou vám nejdražší. A praktické zkušenosti nejen z degustací praví, že negativní atmosféra a debata o „těch špatných“ tak nějak způsobuje, že máte tendenci na víno reagovat ostřeji, úsečněji, víc ho kritizovat. A to nikdo nechce :-) Mimochodem pokud jde o vliv hudby, tak prý ta s vysokými tóny pomáhá projevu sladkých a kyselých jídel, zatímco poslech hudby s tóny hlubokými zvýrazňuje hořké chutě. Tuhle informaci musím předat DJovi na příštím Družstvu, aby zbytečně nekazil zážitek, co kdyby fungovalo i na vína… :-)

Oranžová pozvánka na Česko-Slovenskou párty

O víkendu jsem otevřel láhev Oranž 2016 z vinařství Jaroslav Osička (web). Trocha technikálií na úvod. Jde o směs 70 % Tramín červený + 30 % Pinot Gris, hrozny obou odrůd pochází velkobílovické vinice Zadní Hora, výsadby jsou z roku 2002. Šlapání hroznů v otevřené kádi, spontánní fermentace celého rmutu včetně stopek, macerace deset dní. Školení staré 500l sudy, částečně 1000 litrový akát, kde i proběhla malolaktika. Zrálo na kalech rok a pak šlo do po lehkém zasíření bez filtrace do lahví, finálního vína vzniklo 700 lahví (bordó se šroubovým uzávěrem). Pěkná výraznější efektní oranžová barva. Lehce divoká, jasně bylinkově macerovaná vůně, těžší květinový tón do růží, citrusová kůra. První den živé, svěží, energické. Druhý se rozkročilo více do široka a působilo hutnějším dojmem. Preferoval jsem onu „fresh“ variantu. Suché, moc fajn kyseliny, výraznější, s nějakou tou tříslovinou a dobrou strukturou, slušně koncentrované, delší. Čistá, dobře udělaná a přístupná oranžáda, nic vyloženě komplexního ale hodně fajn kousek co mi do sobotního podzimního odpoledne dobře sedl.

Osm mladých naturálních vín

Už tento víkend nás opět čeká husí masakr a oficiálně dorazí Svatomartinská vína. Ročník vypadá dobře. Kvalita fajn, hroznů hodně a sklizeň navíc probíhala celkem brzo, oproti leckterým předchozím letům tak měla vína více času dostat se do nějaké rozumnější formy. Svatomartinských letos prošlo zatříděním 387 různých a na trh půjde asi 2 200 000 lahví od 110 vinařských firem. Z odrůd jasně dominuje Müller Thurgau v bílé, Svatovavřinecké a Zweigeltrebe jsou na tom podobně u růžových a v červené vede Modrý Portugal. A krom oficiálních Svatomartinských už je v prodeji také kupa dalších mladých vín. Já si včera ve Fajnšmekru ochutnal pár z naturální části domácí nabídky, co taky ode mne čekat jiného (byť něco z té mainstreamové vlny asi taky zkusím), a byl spokojen.

Německé, jihofrancouzské a řecké červené

Dnes budeme dost těkat po Evropě. Na nedávné výtečné degustaci ryzlinků u WeinOrt, o které bude ještě řeč, jsem ovíněn odešel s krabicí různorodých hlavně německých vín a bylo tam nejedno Rulandské modré. Kupříkladu Weingut Müller-Catoir Haardt Spätburgunder trocken 2013 (VDP Ortswein), suchá klasika z Pfalze. O mladším bratříčkovi tohoto vína (ale v té době výrazně méně nazrálém), co je tam za révu a dost detailů o vinařství jsem tu psal před pár lety. Stále platí bio, poctivý přístup, zrání deset měsíců v německých dubových sudech. Burgundská láhev, kovová záklopka, celokorek. Tmavší již lehce nazrálá rubínová barva. Výraznější ovocná aromatika, tmavší peckoviny, lesní plody hlavně ostružiny, kořenité do kmínu, již nazrálejší. Suché, čisté, šťavnaté, s výraznější kyselinou, nic složitého ale dobře pitelné, jasný slušný pinot. Pravda, mladé víno u vinaře stojí sedmnáct éček a tohle zralejší v ČR v kamenné vinotéce 560 Kč, což už není málo. A je tam příplatek za prestiž vinařství.

Klasické „základní“ skvělé Champagne

Dneska zase jednou zabrousíme do úplného mainstreamu ;-) Charles Heidsieck Brut Réserve v poslední době sbírá jedno ocenění za druhým (nemálo se na tom podílela výjimečně skvělá inkarnace postavená na ročníku 2008), v posledním desetiletí šlo dost nahoru, kritikou je považováno za jedno z nejlepších základních neročníkových Champagne z klasického domu*, které dnes můžete pořídit. Je postaveno klasicky na všech třech základních šampaňských odrůdách (Pinot Noir, Chardonnay, Meunier) v poměru 30-40% Chardonnay, 30-40 % Pinot Noir, 20-25 % Meunier, odrůdy i asi šedesát různých poloh vinifikováno separátně. Jedním z faktorů kvality by mělo být Chardonnay z Grand Cru Oger, Pinot Noir původem taktéž v Grand Cru Ambonnay a Meunier z Verneuil, byť to oficiálně neuvádějí. Do směsi jde 60 procent aktuálního ročníku a 40 procent rezervních vín 5 až 15 let starých, někdy i starších, průměr okolo deseti let. Na kalech v lahvi Brut Réserve dříve leželo nejméně tři roky, ale teď je to obvykle výrazně déle. Kupříkladu láhev, kterou jsem teď dvakrát pil, byla založena do sklepů v roce 2011 (= báze 2010) a odstřelena v roce 2017, tj. nějakých šest let! Mimochodem dům rok uložení a odstřelu na vinětách uvádí, v tomhle ohledu se dějí v poslední době velké pokroky.