Ovocná silná Garnatxa a elegantní cava

„Španělský týden“ zakončíme silným červeným a trochou tradičních bublin. S červeným jsme v Katalánsku, konkrétně v horách v Costers del Segre v podoblasti Les Garrigues, u producenta Cérvoles Celler (web). Ten patří do stejné skupiny rodiny Cusiné jako Cara Nord (psal jsem dříve), Castell del Remei či výtečný Tomàs Cusiné. Cérvoles je moderní nově zbudované vinařství, které obhospodařuje zhruba 55 hektarů výsadeb z let 1970 až 1989, zásadní je Garnacha ale nemálo mají i odrůdy Tempranillo, je tam Syrah, Cabernet Sauvignon, Merlot, Macabeu a Chardonnay. Vše v nadmořské výšce přes 700 metrů, v ekologickém režimu. Jejich Garnatxa de Cérvoles 2017, na lístku a vypitá v El Camino Tapas Restaurant, je stoprocentní Grenache, certifikované bio, vzniká částečně za použití celých hroznů a ve 4000l francouzských tonneau, cílem je expresivní ovocné víno. Úspěšným :-) Rubínová barva. Intenzivní ovocná aromatika, černé třešně, něco jahod, dřevo trochu znát, ovocná sladkost. Suché, plné, s měkčími tříslovinami, plné s teplem alkoholu (fajn lehce přichladit) ale i s fajn kyselinou a ne utahané a dost dobře pitelné, slušná délka. Líbivější, povedená Grenache.

Červené z Rías Baixas? Rozhodně ano!

Dnes budeme v Galicii. A na úvod pár čísel. Oblast Rías Baixas = Albariño. Tedy skoro. Ze zhruba čtyř tisíc hektarů vinic (rozložených do 22 tisíc pozemků) je 99.21 % osázeno bílými odrůdami, 96.5 % je pak Albariño. Červené odrůdy tak tvoří pouhých 0.79 %, přerod regionu na téměř čistě bílý a vyklučení všeho ostatního se zde zadařilo téměř dokonale. Když nedávno Luis Gutiérrez pro Wine Advocate Roberta Parkera oblast hodnotil, tak bodoval vína ze 43 vinařství z nichž 19 mělo i červená. Celých 23 % hodnocených lahví byla červená, což je v poměru k zastoupení na vinicích vlastně strašně moc. A vzhledem k tomu, že do hodnocení jdou producenti už probraní a spíš ty z (nej)lepších, je z toho dost patrné, že budoucnosti červených věří. Luis Gutiérrez není mysl uzavřená, z hodnotitelů ve Wine Advocate mi sedí a vlastně je to jeden z mála kritiků, u kterého mne body v rozhodnutí o nákupech občas ovlivňují. Několik červených (která rozhodně neodpovídají typickému „parkerovskému ideálu“) bodoval velmi vysoko, narazil jsem i na 96 pro Eulogio Pomares Castiñeiro Espadeiro, ale dal i 93 oranžádě z Albariña stejného vinaře :-) Tradičně úspěšným producentem je Rodrigo Méndez a pokud je řeč o červených, tak je nutno zmínit jeho projekt Forjas del Salnés.

Rodinná rezerva z Bodegas Argüeso

Mám náladu tenhle týden celý věnovat vínům ze Španělska a samozřejmě musí přijít řada i na mé milované sherry. Tak třeba hned dnes. Bodegas Argüeso je tradiční producent ze Sanlúcar de Barrameda s historií již od roku 1822. Celé jméno bylo Los 2 herederos de Don León de Argüeso, zmínění dva dědici jsou synovec a neteř zakladatele, který zemřel bez potomků. Podnik se postupně rozrostl do dost velké operace s bodegas, moderní lahvovací linkou a dalšími prostory zabírajícími skoro dva hektary. V podstatě rodinný podnik byl nedávno prodán a přesel pod Bodegas Yuste, relativně nový projekt úspěšného obchodníka s nápoji, který do svého impéria zařadil i několik dalších sherry producentů značek. Každopádně nepřekvapí, že Argüeso se vzhledem k umístění tradičně zaměřuje především na kategorii Manzanilla, ve které představují špičku, a parádní mají také Amontillado (jak zhruba desetiletý základ tak fenomenální Viejo VORS). Sice připravují i další typy sherry, tradiční cream, oloroso a také PX či Moscatel, ale jde spíš o doplněk sortimentu a jejich síla je prostě jinde.

Fajn Xarel·lo a výtečné Albariño

Otevřel jsem o víkendu víno nazvané… WHITE. Tak nějak vyvolává dojem, že půjde o velmi nenáročné základní bílé. Navíc s jednoduchou vinětou, která se (telefonem) nefotí zrovna ideálně. Vinařství MontRubí (web, složení Mont coby hornatého okolí a Font-­Rubí, kde podnik sídlí) z Penedès si udělalo jméno především na odrůdě Sumoll, o jejíž záchranu se významně zasloužilo. Ve vinicích jedou čistě (včetně bio certifikace) a podobně i ve sklepě. Pracují s nerezem, betonovými vajíčky, amforami z místního jílu a francouzskými sudy, kvasí spontánně a síří rozumně. Heretat Mont Rubí White 2018 je čisté Xarel·lo a v jejich nabídce jde skutečně o základ (který má ještě kolegu Black, částečně karbonikou připravené červené z odrůdy Grenache), pochází z výsadeb z roku 1974 na jílu a vápenci ve vyšší nadmořské výšce okolo šesti set metrů. Krátká macerace za studena a následně kvašení v nerezu a tamtéž zrání několik měsíců na kalech. Burgundská láhev. Světle žlutá barva. Příjemná vůně, ve které se spojuje bílé ovoce, zelené jablko a možná ještě výrazněji projevy sušeně bylinkové, trochu herbální, trochu do fenyklu, mírně evokuje nahořklost se slupkou grepfruitu. V chuti suché, čisté, středně plné, vyvážené s pěknou kyselinou. Opět mix bílého ovoce a bylinek, fajn délka, minerální linka. Povedený kousek, který se prodává někde k deseti eurům (ve Španělsku, dovozce pokud vím nemá). Potěšilo.

Čtyřikrát velmi chutně z Moravy

Vyrazil jsem ve středu na akci Fandíme našim vinařům! v restauraci Atelier Red & Wine, na které byla k ochutnání produkce více než desítky domácích vinařství. Některá znám docela slušně a chutnám nebo piju častěji (Dva duby, Krásná hora…), jiná alespoň testuji docela pravidelně (Plenér, Jaroslav Springer, Václav), další jsem znal ale v podstatě nikdy pořádně nepil a o jiných slyšel úplně poprvé. Ochutnávání jsem si užil a k některým vínům resp. vinařství se ještě vrátím (Masařík a Baláž určitě), dnes chci odsunout několik lahví, které na mne z toho či onoho důvodu více zapůsobily.

Giacomo Conterno a třináctiletá Barbera

Giacomo Conterno, jedno ze zásadních jmen Piemontu a legendární producent z Monforte d’Alba, představitel „tradicionalistického“ přístupu (ale to je celé takové sporné téma…). Delší macerace a fermentace bez kontrol teploty, velké sudy a dlouhověká vína, která ale potřebují dost času a prostoru, než ukáží vše co v nich je. Giacomo Conterno ve své nejslavnější podobě je především odrůda Nebbiolo a tedy Barolo, ale ze své zásadní vinice Cascina Francia u Serralunga d’Alba (14 ha jejich první zakoupené v roce 1974, od roku 1978 přešli plně na vlastní hrozny jen a pouze odsud, teprve v roce 2008 přidali další vinici a v roce 2015 zakoupili 9 ha v poloze Arione, hned vedle Cascina Francia) produkují i Barberu, tvoří i více než polovinu produkce. Mimo jiné proto, že Barolo lahvují jen v dobrých ročnících a výběrové (Riserva Monfortino) pouze ve výjimečných. Já měl teď možnost pít Barbera d’Alba Cascina Francia 2007 a rozhodně si nestěžoval.

Rober Parker, Fabig, Čína a celebrity oranžáda

Ač je vliv různých vinařských kritiků jistě velmi výrazný, pravděpodobně nikdo obor v posledních čtyřech dekádách neovlivnil tak silně, jako jistý právník z Marylandu. Ale nejen samotnou vinnou kritiku, výrazný účinek přímo na vína a potažmo i vkus generace konzumentů je nesporný. Milované a proklínané body jeho stupnice se staly zásadním měřítkem úspěchu a prosté RP90 (protože doprovodný text, ač zásadní, zhusta hrál okrajovou roli…) dokázalo neznáme víno vyšvihnout na výslunní. Robert M. Parker Jr. Oslavovaný, zbožňovaný, nenáviděný. Ale neoddiskutovatelně naprosto zásadní postava vinného byznysu. Na stránkách Decanteru si teď můžete přečíst profil Parkera a obsáhlý rozhovor z pera Andrewa Jefforda, rozhodně doporučuji. A pokud by vám to nestačilo, tak článek The Million-Dollar Nose na stránkách The Atlantic stojí za pozornost stoprocentně, přesto že je již dvacet let starý.

Veltlín (SK), Frankovka (CZ) a rosé (AT)

Slepá degustace je náročná disciplína. A tak, když jsem dostal v Totalu do sklenky Veltlín 2017 z vinařství Strekov 1075 (web), skončil můj tip u trochu zvláštní Jury či případně něčeho divočejšího ze Slovinsko-Italského pomezí, jistý jsem si fakt nebyl. Ke cti mi budiž připočteno, že jsem seděl u stolu se třemi slovenskými vinaři a domácí víno si také nepoznali :-) Zsolt Sütó, vinař extrémně úspěšný exportně, tenhle veltlín připravil přeci jen trochu netradičně – bez čiření, filtrace a kompletně bez síření (od ročníku 2017 už takto má úplně všechna vína). Jde o směs tří dubových sudů, ve kterých víno leželo bez míchání jemných kalů devět měsíců. Dva z nich jsou navíc bez dolévání a vznikla v nich vrstva „flóru“. Čirá láhev je uzavřena korunkou. Pikantnější vůně, s fajn kombinací ovocnosti do zralejší žluté a malvic, krémová linka, něco květinových tónů a oříšků. Suché, čisté, s moc fajn kyselinkou, opět lehká pikantnost, malvice, dobrá délka, vyvážené, sympatické, výborně udělané pití. „Klasický“ veltlín? Určitě ne. Hodně zajímavé bílé? Určitě!

Fajn základní červená burgunda starých keřů

Když se hned dvě zásadní knihy o Burgundsku zmiňují o konkrétním vinařstvím docela krátce a na těch nemálo řádcích hlavně o mechanické sklizni a dodávají „stabilní byť málokdy výjimečnou kvalitu“, není to zrovna popis, co by člověka vyloženě lákal jejich vína zkoušet. Ale i v Burgundsku se ledasco mění, někdy docela rychle (a teď nemluvím o výrazném oteplování, které přináší vysokou kvalitu do míst, kde dříve něco chybělo, a naopak komplikuje život vinařům na mnohých špičkových polohách). A tak i u Domaine Michel Sarrazin et Fils sídlícího v Jamblès nedaleko Givry a s nějakými 35 hektary v Côte Chalonnaise mechanická sklizeň postupně ustoupila, i základní víno kvasí spontánně, ve vinicích se jede „udržitelně“ (minimálně bez herbicidů a pesticidů), červená jsou povětšinou lahvována bez čiření a filtrace, na zrání krom klasických menších sudů zkouší i pětistovky. A trochu se mění i klientela, oproti dřívější naprosté dominanci domácího trhu a prodeje více než poloviny produkce přímo z vinařství přibývá exportu.

Oranžová Kraví hora v Totalu

Bořetice, Kraví hora, směs odrůd Ryzlink vlašský, Veltlínské zelené a Tramín červený, nemálo macerované a tedy „oranžové“, mladý ročník 2019 a víno, za kterým stojí Petra Brédová (web). Čirá bordó láhev, ve které vynikne lehce opalizující výrazná zlato-oranžová barva, uzavřena aglomerovaným FineCork korkem. Sympatická, výraznější aromatika, květinová, pomerančová kůra, propolis. Středně plné, alkohol nijak vysoký ale má to důraz, šťavnaté, trochu svíravé, s fajn kyselinou. Úplně suché, vyvážené, překvapivě už teď krásně pitelné a přístupné. Nic složitého, ale perfektně čisté, zábavné oranžové, které piju (v době psaní těchto řádků) s velkou chutí. Možná by mohlo být o kousek delší, ale jinak nemám moc výtek, baví mne velmi. Vlastně je to docela neobvyklé, aby fungovalo podobně dobře takhle mladé. Celou šarži zhaftl nový pražský naturální bar Total na Vinohradech, kde jsem ostatně i láhev zakoupil, pil a následně odnesl domů.