Evropské červené upomínající na pěstitele fazolí

Jsem nevěrný svým oblíbeným vinařům s novými objevy ze Španělska a dalších míst, ale včera jsem si zase jednou dal červené od Franze Weningera (web), jehož (především) frankovky jsou vždy výtečné pití a vůbec nechápu, že je neotvírám častěji. Dnešní víno je ale z odrůd Zweigelt a Pinot Noir s trochou Cabernetu Franc. Jmenuje se Ponzichter (ročník oficiálně neuveden, ale MMXIX každý samozřejmě rozluští jako 2019) a je to „Europäischer Wein“. Weninger hospodaří jak v Rakousku tak v Maďarsku, ale vinice jsou od sebe jen pár kilometrů a leckteří vinaři to mají do svých poloh ze sklepa dál než oni přes hranice, a toto víno je spojením hroznů z Horitschonu (rakouský Mittelburgenland) a Balfu (maďarský Sopron), z vinic certifikovaně bio a biodynamicky vedených, na spraších a rule. Sběr ruční, fermentace spontánní, jedna část pomleté a druhá celé hrozny. Zrání rok a půl ve starých, čtyřicetiletých, dubových sudech. Lahvováno bez čiření a filtrace ale s decentním přídavkem síry, 10 mg/l.

Efektní supertoskánec Volpolo

Dostala se mi do rukou, ze sortimentu dovozce Albarelo, láhev Volpolo 2018 od Podere Sapaio (web), tedy klasická Bordeaux směs z Italské apelace, která v nich opravdu vyniká – Bolgheri. Vinařství sídlí u Castagneto Carducci, dnes mají 25 hektarů vinic v Bolgheri a dalších devět mimo apelaci, osázených odrůdami Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc, Merlot a Petit Verdot. Podnik vznik v roce 1999, kdy třicetiletý severoitalský inženýr Massimo Piccin přesvědčil svého otce k investici do úplně jiného podnikání než byla jejich stavební firma. Jako každý rozumný moderní podnik má vinice vedené ekologicky, v jejich případě v certifikovaném bio. Ruční sběr a selekce hroznů, fermentace a delší macerace v nerezu a zrání ve francouzských dubových sudech. „Klasika“, v tomhle ohledu. O produkci se jim stará proslavený enolog a konzultant Carlo Ferrini (pracuje či pracoval pro Barone Ricasoli, Casanova di Neri, Brancaia, Tasca, San Leonardo, Fonterutoli a další, má vlastní vinařství Podere Giodo v Montalcinu a projekt Alberelli di Giodo na Etně).

Bio(dynamické) Bordeaux a domácí bubliny

Vypili jsme láhev Château Beynat 2018 (web), červeného z apelace Castillon Côtes de Bordeaux. Odpůrci Bordeaux nemusí přestávat číst, tohle se trochu vymyká. Vinařství má svých 25 ha vinic od ročníku 2011 certifikovaně bio a od 2019 je to dokonce Demeter certifikovaná biodynamika. Odrůdově je to klasika směs Merlot (asi 70 %) a Cabernet Franc, z révy 25+ let staré ze svahů u Saint-Magne-de-Castillon na jílu a vápenci. Víno kvasí spontánně, je připraveno bez jakýchkoliv aditiv krom decentního síření (u některých vín bez síření). Jo a v případě tohoto hlavního vína nepoužívají sudy, zraje rok a půl v betonovém tanku, ale jiná cuvée do dřeva a/nebo amfor jdou. Bordó láhev, kovová záklopka, aglomerovaný korek. Nijak zvlášť tmavá, pěkná rubínová barva. Čistá příjemná ovocná vůně, tmavší plody, švestka a směrem do lesního ovoce, s výraznější až lehce vánoční/svařákovou kořenitostí. Suché, šťavnaté, slušně plné, alkohol 14 % je skvěle zapracován, sladší uhlazenější třísloviny, fajn kyselina, tmavá ovocnost, slušná délka a balanc, decentní slaná linka. Třístovková záležitost u Kupmeto. Nic vyloženě složitého, ale moc dobře pitelné fajn Bordeaux, už teď přístupné, v trochu odlišném duchu bez typického výrazného vlivu dřeva.

Šťavnatý Ryzlink a výtečné mořské Albariño

Ryzlinkově žíznívé počasí pokračuje a čím dál častěji se mi tu objevují i vína z mladého ročníku 2020. Náročného jak klimatickými podmínkami tak logistikou spojenou s koronavirem, objemem obvykle menšího ale na mnoha místech opravdu špičkového. S obvykle extrémně časnou sklizní, léto bylo horké byť bez brutálních špiček jako třeba v devatenáctce, a kyseliny mohou být sem tam trochu nižší a vína „oblejší“. Ale u dobrých vinařů balanc a svěžest není problém. Já naposledy otevíral základní gutswein (když nepočítám to co mají v litrovkách) Riesling trocken 2020 od Weingut Meyer (Karl-Heinz a Andreas z Heuchelheim-Klingen, web), vína z vícero poloh připravené čistě v nerezu. O vinařství jsem psal krátce nedávno, vína ročníku 2020 již nesou bio certifikaci. Láhev pistole, šroubový uzávěr. Světlejší barva. Čerstvá, mladá, vlastně přísněji působící aromatika, citrusová s trochou žlutého ovoce a kořenitosti. V chuti suché, říznější, lehký zbytek cukru není moc znát a je vyvážen dost slušnou kyselinou (7.5 g/l), středně plné, přímočařejší ale skvěle pitelné, osvěžující, s minerální linkou v závěru, dost fajn pití. K nám vozí 1er Wines, šlo o další láhev z degustačního ryzlinkového balíčku, kde se slevou vyšlo na dvě stovky a to je bezva. Běžná cena 280 Kč.

Dvě šumivá vína z Rhodosu

Dnes si uděláme krátkou zastávku na Rhodosu. V dávných dobá zásadní producent vína a největší exportér v regionu, první z ostrovů v Egejském moři jež se vinohradnictvím zabýval, jehož sláva a důležitost stoupala v podstatě až do 16. století do obsazení armádou Sulejmana I. K významnější obnově vinařství došlo znovu až ve století dvacátém, kdy kontrolu nad ostrovem získala Itálie. Právě skupina italských investorů založila v roce 1928 Compagnia Agricola Industriale Rodi, ve zkratce CAIR, i dnes největšího (a relativně velkého i v kontextu celého Řecka) a určitě nejviditelnějšího tamního producenta vín, jehož sláva je spojena především s bublinami vyrobenými tradiční metodou kvašení v lahvi, byť dělají, a vlastně čím dál častěji, i vína tichá. Vzhledem k poloze ostrova a tamnímu klimatu nepřekvapí, že srdcem produkce je okolí hory Attavyros a vinice v nadmořské výšce k sedmi stovkám metrů, výrazně na vápenci.

Velké španělské bubliny od Recaredo

Nedávno jsem tu psal o skvělém Palominu z lístku restaurace El Camino, která v době covidové zařadila do nabídky i pár dalších nových výtečných vín. Jedním z nich je Recaredo (web) Serral Del Vell 2013 Brut Nature. O vinařství a několika jejich lahvích už jsem se tu rozepisoval, od těch dob ale došlo k pár změnám. Především jsou součástí sdružení Corpinnat a jejich odchod od označení Cava byl myslím velkou ránou celé apelaci, šlo rozhodně o jednu z největších hvězd. Detaily o vinařství najdete v  dřívějším článku, já si zde ale dovolím přepsat alespoň body z jejich „závazku“ (částečně kopírujícího i přímo požadavky sdružení Corpinnat), který uvádějí na vinětě. Certifikované bio a biodynamické zemědělství. Ručně sbírané hrozny z vlastních vinic. Lokální odrůdy z vápenitých půd. Dlouhé zrání pod korkovým uzávěrem. Ruční setřásání kalů v pupitrech. Ruční odstřel kalů bez zamražování. Zní to hodně nekompromisně :-)

Dva chutné moselské ryzlinky

Před rokem jsem zde psal o Weingut Viermorgenhof (web) z Kinheimu a teď o víkendu znovu vypil jedno jejich víno, základku (teda když nepočítám věci v litrovce) v podobě Riesling Classic 2019. Láhev pistole se šroubovým uzávěrem. Projev je v pravdě klasika. Čerstvé ve vůni, kombinace trochu zralejší ovocnosti, podzimní malvice a žluté ovoce, a minerální linky. V chuti docela lehkonohé, s pěknou kyselinou vyvažující trochu zbytkového cukru, fajn ovocnost a dobrá délka, mineralita, vyvážené a strašně snadno pitelné. Jednoduchý, ale zábavný a typický rýňák (moselák!). V akci v rámci ryzlinkového balíčku u 1er Wines vyšlo na asi 180 korun, což je jen o trošku víc než běžná německá cena po lahvi. Láhev zmizla sama a asi bych jich užil víc.

Červené z Rías Baixas a fajn amforové bílé

Už jsem se detailně zmiňoval dříve, ale aktuálně prochází renesancí lehčí červená vína a červeniska z regionů, které si lidé spojují spíše s bílým. Takovým je třeba Rías Baixas, kde dnes drtivě převládá Albariño, byť dříve to tak vůbec nebylo. Jedním z vinařů, kteří se červenému věnují a sbírají za ně vysoká hodnocení, je Eulogio Pomares, i o něm už jsem tu psal. Součástí jeho podnikání je i „negociantský“ byznys Fento Wines, pro který pracuje s hrozny a vínem i dalších malých pěstitelů a vinařů. Základní Fento Tinto 2019 (láhev č. 925 z celkových 3360) je právě z Rías Baixas, z trochu teplejší vnitrozemštější hornatější podoblasti Condado do Tea. Je to směska typických lokální odrůd Sousón (57 %), Espadeiro (15 %), Pedral (13 %), Brancellao (8 %) a Mencía (7 %), jen 11.5 % alkoholu. Burgundská láhev, kovová záklopka, aglomerovaný korek. Tmavší rubínová barva. Čerstvá, spíš tmavě ovocná vůně, peckoviny, trochu pikantní a kamenité. Suché, čisté, lehčí, šťavnaté, do lesního ovoce a peckovin, velmi snadno pitelné. Zábavné, osvěžující červené, které funguje ideálně trochu přihlazené k 12-14˚C. Desetieurová záležitost, proč ne. Asi zůstanu v téhle cenové kategorii u vín postavených na Mencíe a z oblastí jako Ribeiro a Ribera Sacra, ale tohle bylo fajn.

Nový Roederer, požáry, aukce a další novinky

Jean-Baptiste Lécaillon, sklepmistr domu Louis Roederer (v současnosti s vůbec největší plochou vinic v bio a biodynamice v Champagne), uvedl na trh nové cuvée a se sebevědomím sobě vlastním oznámil počátek konce éry Brut Sans Année, klasických neročníkových cuvée. No uvidíme :-) Každopádně jejich neročníkový Brut Premier, základka které dělají vůbec nejvíc a většina zná dům právě podle ní, bude ukončena. Nahradí ji cuvée Collection, kdo by to byl čekal o něco dražší, a ve stopách Krugu (ale ještě předtím v podobném duchu Jacquessonu) s každou novou verzí označenou pořadovým číslem. Začínají na čísle 242, protože první Collection bude postavena na ročníku 2017 a ten by měl být právě sklizní č. 242 od založení domu v roce 1776. Dávají tím najevo, že pryč je snaha o „stále stejný projev rok co rok“, kdy ani nevíte co přesně za bázi kupujete. Od ročníku 2012 budují réserve perpetuelle, tedy „solera styl“ odebírání části směsi a jejího doplnění aktuálním vínem, která právě do Collection půjde. Navíc budou součástí Collection i reservní vína školená v sudech. Collection 242 tak sestává ze 34 % z réserve perpetuelle (v té je zatím rovným dílem 2012, 13, 14, 15 a 16) s 10 % reserv ze dřeva (2009, 11, 13, 14, 15 a 16) a 56 % mladého vína ročníku 2017. Odrůdově je to 42 % Chardonnay, 36 % Pinot Noir a 22 % Meunier, malolaktika proběhla ze třetiny a dozáž je o gram nižší než u Brut Premier, „jen“ 8 g/l. Jde tedy o určitě komplexnější směs než jejich původní neročníkovka. A také by mělo být projevem ovocnější a otevřenější a více připravené k pití, spíše než že by se zaměřovalo na mladistvou čerstvost. Docela se na výsledek těším, upřímně totiž musím přiznat, že zrovna Brut Premier se mým vkusem hodně míjí.

Efektní Pinot Nero a Riesling

Vypili jsme láhev Pinot Nero/Blauburgunder 2018 od Cantina Colterenzio (Kellerei Schreckbichl, web) v Alto Adige. Družstvo vzniklo v roce 1960 s 26 členy, dnes mu hrozny dodává na tři stovky pěstitelů s celkem 300 ha vinic v nadmořských výškách 230 až 650 metrů. Ale družstvo je to vyhlášené, s  kvalitní produkcí, a některá jeho vína (Cabernet Sauvignon z vinice LaFòa, Lagrein Gries, bílá směs LR Riserva) patří mezi kousky požívající velké prestiže nejen v rámci oblasti. Něco přes třetinu produkce tvoří vína červená v různých řadách. Tohle víno spadá do jejich základní, „Classic“, a jde o mix starších výsadeb na pergolách i novějších, ze svahů ve výšce 400 až 500 metrů. Fermentace v nerezu a další školení v betonu a větších (800l) sudech, ale z projevu bych tipoval trochu „make-upu“ novým dřevem / menším sudem. Nijak tmavá rudá barva. Výraznější, zralé červené peckoviny, lehce travková vůně, linka dřeva, technicky precizní a poměrně efektní, expresivnější trošku „novosvětské“ ve stylu. Suché, čisté, středně plné, výraznější, s pěknou kyselinou, dobrá délka, červené ovocnost, vyvážené, s měkčím sladším tříslem. Velmi slušný kousek, ale… nějak mi u něj prostě nebušilo srdce rychleji. Běžná cena po lahvi je nějakých 475 Kč.