Michel Lafarge, clo zatím nebude, propad hobby vinařů a Miraval šampaňské

Dnešních pár novinek ze světa vína opět začneme smutně. Ve věku 91 let zemřel Michel Lafarge, legendární vinař z burgundského Volnay (a stejně jako jeho dědeček a poté i otec nějakou dobu též starosta obce). Jeho nádherné elegantní pinoty ze starých keřů patří mezi špičku toho, co apelace Volnay a obecně červená z Côte de Beaune dokážou. Krom Volnay a Beaune získal ještě vinice v Pommardu and Meursaultu. Dlouhodobě se vyhýbal chemii ve vinicích a na přelomu tisíciletí přešel na certifikovanou biodynamiku, čímž se stal inspirací pro mnohé další. Dlouhodobě, už od roku 1978, připravoval vína se svým synem Frédéricem. A aktuálně se již angažuje i jeho vnučka Clothilde. Takže o pokračování vinařství ve stejném duchu a v rodině je postaráno.

Výtečný Moulin-á-Vent a chlastací Bordeaux

Před nějakou dobou jsem se tu zmiňoval o Beaujolais Moulin-á-Vent z Château des Jacques špičkového ročníku 2009 a psal také, že v aktuální dekádě mu konkuruje ročník 2015. No a právě ten jsem teď otevřel. Technické informace z minulého článku povětšinou platí a detaily z návštěvy vinařství už jsem tu také měl, v patnáctce je tenhle jejich „základní“ Moulin-á-Vent a jejich vůbec nejdůležitější víno tvořen hned z osmi poloh – Rochegrès, Carquelin, Champ de Cour, Thorins les Vérillats, La Roche, La Rochelle a Les Caves. Samostatnou polohu Rochegrès z tohoto ročníku teď budu dávat do jedné slepé ochutnávky, pravidelní čtenáři blogu mají nefér výhodu, a sám se na ni velmi těším :-) Každopádně zhruba čtyři týdny spontánní fermentace a macerace, zrání deset měsíců v betonu a dubových (Allier, Limousin a Nivernais) sudech. Burgundská láhev, kovová záklopka, kvalitní celokorek.

Se suchým lednem ve Francii nepochodíte

Suchý leden, snaha alespoň první měsíc v roce úplně vynechat alkoholické nápoje, nabral na popularitě před pár lety v UK (od roku 2013 šlo dokonce o organizovanou aktivitu neziskovky Alcohol Change UK, o dva roky později už v oficiálním partnerství se státní Public Health England) a od té doby se rozšířil do celého světa. U nás je o něco oblíbenější suchý únor, asi protože je kratší :-) Osobně se domnívám, že když už někdo není abstinentem, tak je rozumnější uměřené pití než jeden měsíc úplně vynechat „pro dobrý pocit“ a pak zas začít chlastat, ale budiž. Je možné, že měsíční výpadek někomu přinese o tolik lepší spánek, více energie a alkohol mu bude při jídle chybět natolik málo, že se rozhodně v úplné abstinenci pokračovat. Dobře pro ně! Sám mám pro letošek závazek se víc hlídat, ty „degustační vzorky“ se nasčítají, ale suchý celý měsíc neplánuji. Každopádně letos se měla ke kampani tak nějak „oficiálně“ přidat i Francie, národní zdravotní organizace Santé Publique France dokonce plánovala Janvier Sec významně podpořit. Což se samozřejmě setkalo s ne zrovna pozitivní reakcí celého tamního rozsáhlého alkoholového průmyslu, s vinaři dost hlasitě v čele. Do debaty se vložil, na obědě se svazem pěstitelů v Champagne, i prezident Macron. Ten je známým proponentem sklenky k jídlu a ve víně se celkem (soudě i podle výsledků slepých degustací) vyzná. Na setkání sdělil, že žádný „státní“ suchý leden nebude. Což mu samozřejmě vysloužilo útoky proponentů této akce, že dal na lobbisty místo zájmu o všeobecné zdraví lidu. Nezavděčíte se :-)

Chutné Chablis a parádní zajímavé Champagne

Dneska to nebude žádná exotika, po včerejším výletu za oceán, ale naopak úplná klasika. Jean-Paul & Benoît Droin a jejich mladé Chablis 2017. O vinařství už jsem se tu dlouze rozepisoval a není moc co dodat. Snad jen že Benoît je již 14. generací vinařících Droinů, oproti otci (který se ovšem zásadně zasloužil o rozvoj vinařství a udělal mu jméno) výrazně osekal použití nového dřeva a vína stylisticky posunul, za posledních 5+ let panuje celkem konsensus, že jsou kvalitativně ještě výše, než bývala. Základní vesnické Chablis spontánně kvasí a zraje jen v tanku, do dřeva (ani staršího) nejde vůbec. Původ hroznů je jen v srdci původních vinic a na kimeridžském vápenci, pochází ze zhruba devíti hektarů ve třiceti různých polohách u obcí Courgis a Fleys. Burgundská láhev, kovová záklopka, aglomerovaný korek. Citronová žlutá, jiskrná barva. Čerstvá, mladistvá vůně, kombinace citrusů, broskve a dotyku tropika, lehce pikantní a zároveň fajn krémová linka. Suché, středně plné, hodně fajn kyselina ale nic přísného, opět krémová linka, dobrá ovocné, čistě udělané, minerální. Vysoce pitelná, solidní klasika. Dováží Domaine R&B.

Parádní Pinot Noir z… Uruguaye!

Občas se mi doma zjeví něco trošku exotičtějšího, před Vánoci kupříkladu návštěva donesla RPF (Reserva Personal de la Familia) Pinot Noir 2011 vinařství Pisano (web) z Uruguay (konkrétně department Canelones, z vinic u města Progreso, s výrazným vlivem Atlantiku) Francesco Pisano, prapradědeček současných vlastníků, přišel do země z Itálie v roce 1870 a první vinice vysadil jeho syn v roce 1914. A od těch dob se u nich tradice vinaření drží, dnes připravují něco přes 200 tisíc lahví ročně, spíš vín vyšší kvality. Za rodinným vinařstvím dnes stojí bratří Daniel, Eduardo a Gustavo, vinice dnes vedou v (bio)dynamickém režimu (a již v roce 2011 to tak bylo) a i ve sklepě se snaží jet maximálně čistě. Víno je Pinot v čisté podobě, z jílovo-vápenitých půd, ruční sklizeň a selekce starších výsadeb. Školeno rok ve francouzských dubových sudech. Jde o jejich top představitele odrůdy.

Mencía & Bierzo nad lahví okvětních lístků

Pravidelným čtenářům netřeba připomínat, že jsem se s velkým nadšením pustil a zatím vytrvale pokračuji ve zkoumání španělské odrůdy Mencía. V minulosti byla spojována především s lehčími voňavými červenými víny (a tato podoba je stále nejčastější v Portugalsku) na rychlou konzumaci a víny růžovými z obrovských výsadeb na rovinatých vinicích. Od 90. let minulého století začíná její obroda. Spojte staré výsadby, dramatické strmé zterasované svahy (viz i tento zápisek a fotka) na břidlici vyžadující oddané vinaře (ne nadarmo zde pěstování révy označují jako „viticultura heroica“) a pečlivou práci při školení v kvalitních sudech a získáte nádherná, strukturovaná, šťavnatá červená s potenciálem vyzrávání v lahvi. Bohatě aromatická, často s lákavou kamenitou minerální linkou. Září hlavně v oblastech Bierzo či Ribeira Sacra, ale též Valdeorras, Ribeiro či Monterrei. Leckdy je Mencía doplňována odrůdami Brancellao, Merenzao, Sousón či Caíño Tinto pro další komplexitu, ale perfektní je i sama o sobě. Bývá označována (a teď riskuji, že se mnohým zvedne tlak a začnou vidět rudě) jako „španělský Pinot Noir“, citlivost na terroir a schopnost odrážet místo původu má skvělou a dokáže dát i podobně delikátní vína, velmi odlišná od opulentnějšího jižního stylu, kteří si mnozí pod Španělskem představí. Před lety jsem se tomuhle přirovnání, radě „když vám sedí červené burgundské zkuste Mencíu z Galicie“, vyloženě vysmál. Dnes se za to trochu stydím. Každopádně má Mencía schopnost zaujmout či dokonce nadchnout nejen milovníky Burgundska a kvalitních pinotů obecně, ale třeba i ty, kteří rádi podléhají klasickým středoevropským frankovkám.

Frankovka 1994 a ulítlejší naturální Tempranillo

Mám rád vinohradský Výčep, pro jeho (někdy snad až příliš) koncentrované chutě a nápaditá jídla. A výtečné čepované Dalešice, na jedenáctku nedám dopustit! Navíc mají ale na lístku i dost fajn vína, takže už jsem si tam dával třeba výtečné pinoty Novosady od Kočaříka a Roučí od Springera. Nebo frankovku od Halma a naposledy opět zástupce téhle úžasné odrůdy od Josefa Valihracha (web) z Krumvíře. A ne ledajakého. Archivní víno Frankovka 1994 jakostní, tedy kousek starý přes čtvrt století! V době, kdy vznikal, jsem ještě nesměl pít :-) Nijak tmavá zralejší barva. Zřetelně nazrálá starší vůně, ale stále s ovocností do švestek, herbální linka, něco kořenitosti. Sklenice starého ovocného džemu, decentní dotyk zeleniny. Suché, čisté, výraznější kyselina, tříslo už tam prakticky není ale švestková sušená ovocnost stále ano, lehce badyán, mírně sladší docela dlouhý lehce karamelkový dojezd. Fajn stále živá věc a pohled do minulosti. Potěšilo!

Bubliny z Penedès a fajn Blanc de Noirs z Bouzy

Další vzorek do mozaiky zkoumání slušných španělských bublin. Balma Brut Reserva 2015 vinařství Mas Bertran (web). Nejde o apelaci cava, ale Classic Penedès, se všemi jejími přísnějšími požadavky. Vinařství je menší rodinný producent ze Sant Marti Sarroca, ale docela úspěšný. Tohle víno patří mezi jejich spíše základní šumivky, odrůdově 55 % Xarel·lo a 45% Macabeo, odstřeleno v listopadu 2018 a na kalech skoro tři roky, dozážováno na 7 g/l. Čerstvá, trochu hlubší aromatika, dost ovocným směrem do malvic, sušené bylinky, anýz, krémovost a nečekaně linka evokující „ryzlinková“ petrolej. Suché, čisté, s fajn kyselinou a dozáží nerušivou, hezky postavené, čisté, vyvážené, příjemné dobře pitelné bubliny. Které osloví i ty, co zrovna nepreferují mé vyloženě řízné oblíbence :-) Zaplatil jsem zhruba deset euro a nestěžuji si.

Lichtenberger González & Edgar Brutler

Dnes bych rád odhrnul (rozuměj „uložil si sem, abych na to nezapomněl“) první dva objevy z letošní přehlídky Karakterre ve Vídni. Vín a vinařství, kterým se chci časem pověnovat trochu pečlivěji než jen prolétnout sortiment u jejich stolečku v davu dalších degustujících. Rozhodně mne zaujalo vinařství Lichtenberger González (web), které sídlí mezi Neziderským jezerem a Litavskými vrchy. Nebyl to jediný případ multinárodně znějícího producenta na festivalu, zde jde o spojení jmen Martin Lichtenberger a Adriana González. Oba nejsou žádnými vinařskými začátečníky, on dělá sklepmistra pro Gernota Heinricha a ona pro Birgit Braunstein, tedy v obou případech bio(dynamické) podniky. Společně ovšem připravují nevelké šarže (obvykle stovky lahví) zajímavých, čistých, parádně udělaných poctivých vín. Od základů v bílé i červené, tak akorát voňavých a vyvážených, přes charakterní tvrdší strukturované frankovky o kterých ještě uslyšíme ze špičkových terroir, po všemožné zajímavosti. Třeba pét-nat na slupkách nebo parádní bílé školené dva roky pod flórem, na první pokus překvapivě výtečné víno.

Dvě nostalgické lahve – Leroy a Croix-Mouton

Na vánoční svátky jsem vylovil asi už mou poslední láhev Bourgogne blanc 1997 z Maison Leroy, tedy základní bílé burgundské ve 22 letech věku, ovšem od tamní legendární vinařky. Před rokem a půl jsem tu psal o Montagny stejného ročníku. Od běžného vína téhle kategorie by nedávalo smysl mít příliš velká očekávání, ala madam Leroy je čarodějnice, v pozitivním smyslu :-) Jako obvykle prosáklý a olezlý korek, to je u jejích vín normální a netřeba se tím znepokojovat. Výrazná, tmavší, zlatá barva. Ve vůni byl věk samozřejmě už velmi zřetelný, první dojem evokoval bylinkový čaj s medem, ale v druhé vlně a se vzduchem se přidala až překvapivá energie a citrusová ovocnost. V chuti suché, čisté, stále při životě, projevy kopíruje vůni a přidává toastové tóny, slušně dlouhé, vyvážené. Nic velkého, ale veskrze sympatické bílé v letech. A já si ho, a ostatně to vše co s ním mám spojené a celou svou historii s tímhle vinařstvím, moc užil. Leroy dost ovlivnilo mé vnímání, kde jsou hranice úžasu, které může víno přinést.