„Ten sud nebyl dubový, že?“ či „Není tam část amerického dřeva?“, oblíbené to poznámky při ochutnávkách vín, kdy se degustátor snaží oslnit vinaře svou schopností odhadnout, jaké že dřevo bylo použito ke školení vína. Jeden vinař mi kdysi řekl, že chce, aby v jeho vínech „bylo poznat, odkud jsou hrozny, ne kde rostl les“, a měl samozřejmě pravdu. Přesto je ve slepé degustaci typický projev amerického sudu v jinak starosvětském víně vodítkem, které vás navede do Riojy, a podobných „triků“ je kupa. Ale ve slepých degustacích bude hůř! V minulosti populární ořech už příliš často neuvidíte (neucítíte), ale rozhodně nevymizel. Takový akát slaví docela renesanci a to nejen v Evropě, docela se prosazuje v USA. Třeba v Japonsku můžete narazit na cedr, dříve se používala i na víno jedle a borovice, ve větší míře pak modřín, který dnes najdete už jen výjimečně (třeba v oxidativním švýcarském Le Glacier). A pak je tu dub. Francouzský, americký, ruský, maďarský, rumunský či rakouský, to všechno už je dnes běžné. U nás i dub valašský, z Bílých Karpat :-) A začíná se dovážet dub z Číny, používá se ve větším ve Španělsku a začíná v Bordeaux, v údolí Napa či v Itálii, bavíme se už o stovkách tisíc sudů.
