úterý 30. září 2008

Nejen Rhôna v podání Château Beauchene

V předsvatební týden se mi podařilo trochu odreagovat od příprav na dvou zajímavých ochutnávkách. Tou první, o které bude řeč dnes, byl průřez sortimentem  Château Beauchene, rodinného vinařství z Rhôny, které krom pana Kozáka zastupujícího dovozce, firmu Kupmeto CZ, prezentovala i dcera majitelů, taktéž čerstvě provdaná Amandine Bernard. Jelikož je Beauchene očividně celkem důležitou částí sortimentu tohoto dovozce, mají pro něj (i některá vína) na webu docela dost informací, což mi usnadní práci. Od paní Amandine jsem se toho vlastně navíc moc nedozvěděl (protože se ani neptal) a těch několik drobných informací rozpustím u jednotlivých vín. Budu postupovat spíše v nějakých „skocích“ na typy vín, než že bych jel úplně přesně dle degustačního pořádku. Vynechávám pokusy o detailnější popis barvy vín, protože degustace se konala v podzemní salónku restaurace L’Ardoise a vzhledem k tlumenému a navíc tak trochu barevnému osvětlení ji šlo posoudit opravdu těžce.

Ze sortimentu hodně potěšila dvě vína z doplňkové řady Saisons de Beauchene (z nakupovaných hroznů, často o mimo Côtes du Rhône). Konkrétně šlo o zemský (Vins de Pays d´Oc) Viogner 2006 z Languedocu (citrusově svěží s až tóny medu ve vůni, překvapivě výrazný, na jih s pěknou kyselinkou a moc hezky sladěný) a Grenache 2005 stejného původu, intenzivní a přímočaře ovocné víno, neuvěřitelně krásně pitelná jídelní záležitost s trochou nasládlosti a příjemného třísla. Jde o lahve za 95 – 135,- Kč (dle počtu zakoupených), vyloženě na každodenní pití, ovšem bez průmyslového štychu této třídy vín. Navíc šlo o pěknou ukázku, jak může vypadat čistá Grenache (byť z jiné části Francie), protože právě tato odrůda má převahu v hlavních vínech Château Beauchene.

O zajímavé setkání se postarala dvě Côtes du Rhône blanc s podtitulem Grande Réserve, tedy bílá vína bez bližšího určení místa původu na Rhôně, ovšem velmi netypicky jednoodrůdová a navíc fermentovaná v dřevěném sudu, byť dále zrála již v nerezu. Šlo o čistý Viognier 2006, s velmi hlubokou barvou, sladce ovocný a připomínající přezrálou podzimní zahradu a meruňky, exotické, v chuti kulaté a s povedeným projevem dřeva i tříslem, docela dlouhé a s příjemnou páteří kyseliny. Nečekané překvapení, hodně zvláštní záležitost, byť jinak se s nějakým všeobecným nadšením nesetkal. Což by se dalo říct i o Marsanne 2007 (Viognier se v mnoha oblastech čistý dělá, Marsanne dost výjimečně), s mnohem delikátnějším a pro mne těžko rozebratelným aroma, tenčím ale docela harmonickým tělem s dostatečnou kyselinkou a kávou v dochuti, ale ve výsledku v chuti tak nějak jednoduché až trochu nudné. Ceny 300 – 360,- Kč odpovídají malé produkci několika tisíc lahví, za ten Viognier bych je dal, u Marsanne určitě ne.

Stejně tak bych nevydal 621,- Kč za Châteauneuf-du-Pape blanc Vignôbles de la Serriere 2007, směs Grenache blanc, bourbulenc, roussanne a clairette, připraveno úplně bez vlivu dřeva. Jemně ovocité, citrusy a hruška, mineralita, trocha živočišnosti (takové ty vlhké piliny až „výběh poníků na pouti“), ale vše hodně sevřené a vymícháváním lovené. S velmi zajímavou a vyváženou strukturou těla, ale pro mne naprosto neuchopitelné. Možná potřebuje čas pro nějaké další rozvinutí, takhle jsem to prostě nepochopil.


Červená vína započala vzorkem Côtes du Rhône Villages „Les Charmes“ 2003, směsí Grenache 55%, Syrah 30%, Cinsault 10% a 5% Carignanu ze starých keřů. Intenzivní a již výrazně nazrálá vůně, taková ta trochu sklepní (co mne někdy na první přičichnutí poleká, že to bude korek), přezrálé ovoce, kořenitost. Usedlejší chuť s výraznější kyselinou i tříslem, na konci trochu hořčiny v podobě jablečné pecky. Po pravdě dost podobné poznámky mám u víc takhle vyzrálých vín z Rhôny, takže bych i řekl, že za nějaké tři stovky je to slušná ukázka regionu. Ale mně to prostě nesedlo.

O zajímavé srovnání se postarala vlajková loď vinařství, Côtes du Rhône rouge „Premier Terroir“, směs 70% Grenache a 25% Syrah s příměsí starých keřů Mourvedre, částečně vyzráváno rok v barikových sudech. Podtitulek Premier Terroir uvádějí proto, že „vinice je oddělena od poloh Châteauneuf-du-Pape pouhou pět metrů širokou polní cestou“ a tedy sdílí mnohé z charakteru této oblasti.  Jako první se chutnal ročník 2006, s hlubokou barvou, mladičkou intenzivní ovocitostí červených plodů, intenzivní a nabušený, s hodně tříslem a dotykem sladkosti, ale na mne tak trochu „uni“ mladé jižní víno, mám dost problém v nich vidět ten předpokládaný potenciál. Ten prezentoval ročník 2001, delikátně nazrálý s tóny květin a místo ovoce rustikálnějšími zeleninovými aromaty, příjemně ohlazeným tříslem, krásně harmonickou chutí a delším dozníváním. Obě vína se pohybují okolo 320,- Kč, pro možnost tohle srovnání stojí za pozornost. Vlastně dokonce víc, než Chateauneuf-du-Pape rouge „Grande réserve“ 2005, jejich na bariku vyzrávané Chateauneuf, které (byť prý připravováno na dřívější pití) je momentálně velmi výrazně mladičce ovocité, šťavnaté a vlastně docela elegantní, ale zároveň hodně sevřené. Chce vyčkat, pokud máte kde pár let uskladnit (nebo tenhle styl vyhledáváte), může být investice 681,- Kč dobrou volbou. Jinak bych sáhnul po jiném vzorku z degustace.

Třeba zajímavosti v podobě čtyřistakorunového Côtes du Rhône rouge „Les Sens de Syrah“ 2005, vína poněkud porušujícího předpis, že na lahvích z Rhôny se uvádí oblast a ne odrůda (byť tedy prodeji leckterých vín by to prospělo). Beauchene to tak nějak obešel (je to celé jako „podtitul“ vína a všechny zákonem požadované informace na kontraetiketě, navíc pan Bernard předsedal jakési té organizaci vín z Rhôny, takže...), navíc se skutečně jedná o čistý Syrah vyzrávaný v bariku. A je to na něm poznat, ve vůni exploduje výrazné ovoce se dřevem, tmavé plody, tóny kůže (říkám si, nakolik je to sugesce, protože vím, jakou odrůdu piji...), plné, šťavnatě ovocné, dlouhé, s výrazným tříslem a potenciálem se dál rozvíjet. Opět trochu výjimka z běžného sortimentu, která mne prostě zaujala víc, než ta „běžná“ vína. Což ovšem nelze říct o „Clairette de Die“ z řady Saisons de Beauchene, šumivém vínu vyrobeném tradiční metodou ancestrale (prudké snížení teploty při kvašení, viz diskuze pod článkem), kde ovšem odrůda Clairette z názvu je jen částečně a většinou jde o Muscat petits grains. Víno na 7.5% alkoholu, sladší, které připomíná něco mezi slušným burčákem z muškátu a oslazeným citrónovým pivem Hoegaarden. Dovedu si představit, že to některé nadchne, ale mně to prostě nesedí. Stejně jako další zástupce Saisons de Beauchene, tentokrát fortifikované víno Muscat de Beaumes de Venise 2004. S intenzivní sladkou vůní do jablečných tónů, s ovocitostí lehce falešnou (JARovou), v chuti přeslazené a nedostatečně podpoření kyselinou, ulepené.

Degustace to každopádně byla zajímavá, své favority jsem si vybral a ochutnat Marsanne samostatně se hned tak nepoštěstí. Stejně jako tu šumivku z jedné z nejnovějších apelací Francie. Choďte na ochutnávky, je to zábava! Zobraz celý článek...

pondělí 29. září 2008

Výsledky ankety „Vína skladuji v...“

V poslední anketě osmdesát z vás vybíralo místa, na kterých skladujete vína. S drtivou převahou (a to navíc u zdejšího typu návštěvníků, což jsou do vína spíše nadšenci než běžní konzumenti) zvítězila řada standardních prostředků běžných domácností. Samozřejmě bylo možno hlasovat pro kombinace více variant, ale zajímavé to každopádně je. Celých 28 hlasů (35%) si odnesl běžný „bramborový“ sklep, následován dvaadvaceti hlasy (27%) pro klasickou ledničku a dvaceti (25%) pro skříň či špajz.

K další možnosti je již velký odskok, ve vinném sklípku či archivním sklepě vína skladuje 12 hlasujících (15%), deset z vás (12%) je ukládá do malé vinné chladničky (pod 40 lahví), stejný počet do vinné chladničky větší. Devět osob (11%) hlasovalo pro stojan v kuchyni, ten bych snad měl rovnou zkusit rozmluvit, méně ideální je snad už jen nechat to víno na balkóně :o) Do kuchyně patří jen několik otevřených lahví určených k vaření. Pobavilo pět hlasů u možnosti klimatizovaného prostor pro servery. Nevěřil bych, že krom mne tam ještě někdo občas nějakou láhev uschová. Když budete hodní, možná i nějakou tu fotku dodám.


Hlasujte v další anketě, nijak složité, na téma burčáku. Ten (nebo jeho volné variace) se momentálně prodává na každém rohu a dotazy, kde koupit ten nejlepší, slyším skoro obden. Nějaké tipy? Zobraz celý článek...

pátek 26. září 2008

Svatba na jižním svahu

Tento příspěvek bude opravdu krátký a narozdíl od včerejšího snad nevzbudí tak vášnivé emoce. Vlastně je to taková drobná vysvětlivka, proč tu dneska není nic o víně jako takovém. Od příštího zápisku totiž budu moct nahradit výraz „přítelkyně“, pokud budu psát o nějakém tom jejím večerním receptu, slovem „manželka“. Tedy pokud mi po svatbě dovolí trávit část večera těmito svými literárními poklesky. ANO si na jižním svahu (no možná je i trošku otočený k východu, ale to vůbec nevadí, viniční svah to každopádně je) řekneme dnes odpoledne. Tak držte palce, ať to všechno dobře dopadne. Přeji příjemný víkend a těším se na shledanou u řádků z… degustace na svatební oslavu připravených vín? :o) Zobraz celý článek...

čtvrtek 25. září 2008

Supermarketové Nové Vinařství – Vinextra „99“

Zdá se to jako jednoduchý příběh. Nové Vinařství se vřítilo na trh s odvážným konceptem, rebelským přístupem, špičkovým designem a s víny, která možná nemusela vyhovovat každému, ale za pozornost (minimálně na degustaci a ryzlink Lange’warte) stála. Navíc se společně s dalšími vinařstvími ze skupiny V8 zařadilo do jakési „elity“ vinařské Moravy. Postupem času se vyhraněný a ostrý přístup začal rozmělňovat, otupovat. Z nejspíše ekonomických důvodů se pragmaticky objevila nová řada vín, ne úplně dle původního (na degustacích neustále opakovaného) konceptu vín směsných a pouze bílých, ale málokdo se nad tím pozastavil. Ano, mluvím o řadě Cépage a prvním rosé vínu. Ale den se sešel se dnem, na scénu vstoupila „sesterská společnost Beskyd Fryčovice“ (stejně jako Nové Vinařství spolupracující se zemědělskou skupinou Agro Měřín a.s., minimálně mají všechny tyto tři podniky stejného předsedu představenstva, aneb co se člověk klikáním na pár odkazů z webu vinařství nedozví...)  a s ní i řada vín Moravská Růženka a nově také série Vinextra, vína určená exkluzivně pro supermarkety Tesco. Původní image směsných rebelujících vín za prémiové ceny do gastronomie a vinoték se ztrácí a zůstávají „lahve co zaujmou hezkou vinětou a tvarem v regále obchoďáku“. Obecně mám trochu problémy s každým vinařstvím, které se snaží dělat vína špičková, ale zároveň pod svým jménem hází na trh masovou supermarketovou produkci. Nejen já mohu soudit podle té nejzákladnější lahve v sortimentu a každý vinař by si měl dát zatraceně velký pozor, jestli si své jméno nezkazí právě něčím takovým. Ale možná je to nějakou dnešní nesmířlivou náladou a chutí prudit, vždyť na tom vlastně nic není. Nové Vinařství má prostě řadu supermarketových vín, no a? O nic nejde, každé z obyčejných větších vinařství v ČR to dělá, nic neobvyklého. Jaké je tedy nové víno jednoho z nich?

Nejprve něco k tomu, jak je celá ta nová řada Vinextra koncipována. Najdete v ní tři vína ve štíhlých zelených pistolích, s velkou číslovkou 33, 66 či 99 na barevně odlišených vinětách. Všechna vína mají být postavena na odrůdě Ryzlink vlašský, jelikož „dává v regionu Mikulovska výjimečnou kvalitu“ a čísla pak uvádějí procento této odrůdy ve výsledné směsi. Číslo 33 je polosladká směs vlašáku a odrůd pro červená vína, 66 suchá směs opět vlašáku, Ryzlinku rýnského a Sauvignonu. A konečně dnes hodnocená 99tka doplňuje vlašák ještě Rulandským šedým a Chardonnay, ale pokud číslo sedí, pak by měl vlašák naprosto dominovat. Všechny viněty jsou moderní a stylové, značky X a nápisy tvořeny výrazně vystouplým parciálním lakem (nebo něčím podobným, na oficiálních fotkách je to vidět), obsahují reklamní text na Vino-lok, po straně seznam použitých odrůd, promo texty k celé řadě Vinextra i analytické hodnoty vína. Stylové a nadprůměrné, byť detailnější místo původu než „Mikulovsko“ či ročník tu nenajdete, nejspíš tyto údaje nejsou v projevu vína důležité. Navíc mne trochu zarazila i další věc. Vino-lok je totiž ukryt pod něčím jako screw-cap, ten musíte nejdřív ukroutit a teprve pak lze sundat skleněnou zátku. Ta má kovová krytka šla volně sundávat a nandávat, takže de-facto bylo možné si jakkoliv pohrát s obsahem a láhev zase zavřít, aniž by to bylo poznat. Divné. Ale teď už k vínu.

Barva je nehluboká, zelenkavá, ale jiskrně průzračná. Vůně se pak poměrně výrazně mění vlivem teploty. Na úvod (dobře nachlazeno) je intenzivně květinová, ovšem s výrazným podílem zelených travnatých tónů a listí rybízu. Naslepo dávám přičichnout přítelkyni a stejně jako já bez váhání tipuje Sauvignon blanc. Později se objevují tóny odkvétajících květin a lehce kořenitost, aby se víno už jen lehce teplající a chvilku ve sklence přeměnilo na dost „uni“ bílé. V chuti je suché, spíše tenčího těla (alkohol 12%), ale zároveň tak nějak tupé a ne úplně živé (přitom kyseliny je tam prý přes šest gramů při dvou gramech cukru). Na úvod jemně zaperlí, dochuť tam je a není z nejkratších, květinově-kořenitá, ale celkový pocit je prostě a jen „korektní konzumní bílé bez objektivní vady“. Nic víc a nic míň. Lehké, ořezané a jednoduché pití bez čehokoliv navíc. Navíc z toho senzorického profilu mám pocit, jako by do mého vzorku byla nalahvována směs č. 66, protože takhle se téměř čistý vlašák prostě nechová.

A to je konec dnešního příběhu. Za 130,- Kč (a to po slevě, běžně 170,- Kč) tohle víno prostě nestojí, platíte za hezkou štíhlou láhev a moderní design. Polosladká varianta č. 33 je ještě mnohem dražší a její nezlevněná cena je 249,- Kč. 66tku jsem v katalogu a tuším ani regálu nenašel. Víno tohoto stylu koupíte ve všech supermarketech za zlomek ceny, takhle vypadají průmyslová bílá třeba z Itálie. Pokud chcete, aby vaše víno na stole hezky vypadalo (a to Nové Vinařství opravdu splňuje), zkuste koupit ve vinotéce něco z jejich řady Cépage, tam jsou ty odrůdové charakteristiky znát docela pěkně (testován Sauvignon, Ryzlink rýnský a Veltlín). A nebo kašlete na vzhled lahve, u levnějších vín je skoro pravidlem, že čím efektnější balení, tím odfláknutější obsah a za stejné peníze možnost pořídit znatelně lépe…

Odkazy: Report z jedné z prvních degustací Nového Vinařství
Zobraz celý článek...

středa 24. září 2008

ZORK přichází, bojte se!

Chcete si zbytek uzávěru z vína navléknout na ruku? Dnes to bude, krom jedněch růžových bublinek, o novém typu uzávěru na vína, který se rozšířil z Austrálie do USA a bojuje o své místo mezi zástupci náhrady pravého korku. Na téma „moderního špuntu“ jsem psal článek již dříve, ZORK je ovšem něco jiného. Nepřináší žádné supermoderní převratné technologie, jen „vylepšuje“ to, co se už dávno používá. V podstatě se jedná o variaci na plastové špunty, která má zároveň i výhody screw-cap a vino-lok uzávěru – láhev lze znovu snadno uzavřít. A k tomu přichází s výraznou konkurenční výhodou – při vytažení z lahve dělá ten klasický „plop“ zvuk. Za výhodu a klad tedy vydává něco, co je při otevírání vína vlastně chybou. Korek by se měl vytahovat spíše pomalu a opatrně (a žádný takhle hlasitý zvuk to neudělá, maximálně velmi tichý a přesto příjemný :o) a ne prudce vytrhnout. Ale co, marketing využije všeho. Tak se mrkněte na reklamní video a posuďte sami, jestli je ZORK něco, s čím se chcete na lahvích setkávat.





Případně se ještě můžete podívat, jak ZORK testoval Gary Vaynerchuck, byť hodnotí spíše ta vína pod ním skrytá :o)  Tohle zavírání mi vlastně nevadí, ZORK vypadá dostatečně „cool“ (aby třeba i přitáhl k vínu nějaké mladé nepřesvědčené komzumenty jiných alkoholů, stačí kvalitní kampaň) a společně s většinou těch dalších alternativních uzávěrů je jen dalším v řadě a pro určité typy vín se vyloženě hodí (v opačném případě by byl použit ten nejlevnější drcený korek lepený kdo ví čím a pravděpodobnost poškození vína dost vysoká). Ale já bych zvládl i korunkový uzávěr jako je u piva, i ten se totiž pro některá vína (levná šumivá) používá. Pokud je to jednoduché pití na okamžitou konzumaci, nějaké to mladé víno určené pro konzumaci v jeho nejživější podobě, vlastně to tolik neřeším a s náhražkami korku se v klidu srovnám. Tyhle varianty uzávěrů snáším mnohem lépe, než jiné typy obalů než je láhev. Ty různé tetra-paky, plechovky, plasty a podobné zhůvěřilosti. Ani nevím proč, prostě mi to k vínu jako kulturnímu nápoji nesedí. Ale v supermarketech se uživí, to je jisté…

Což mi připomíná, že Tesco má právě svou pravidelnou podzimní „vinnou akci“, kdy je ve slevě prakticky celý sortiment (na webu je katalog v PDF, navíc při koupi 6 a víc lahví je vše s další 5% slevou) a dá se tam najít pár zajímavých kousků, ale já tak nějak v tomhle podniku kupuji jen šumivky. Tentokrát jsem odolal pravému šampaňskému za 349,- a odešel s hromadou jiných lahví, Freixenet je po slevě za 170,-, stejně jako Prestige Brut od Bohemia Sektu. Za 135,- je od stejné firmy Château Radyně, za 249,- Blanc de Noir od Vinselektu Miloše Michlovského. A za stovku můžete koupit třílitrový „krabernet“ :o) Při téhle akci jsem se rovnou podíval na zoubek Bohemia Prestige Brut ve variantě Rosé vyrobený z  odrůd Zweigeltrebe a Svatovavřinecké.

Láhev má stejný tvar jako u klasického Prestige Brut, ale je bezbarvá a vynikne nehluboká lososová barva vína. Po nalití víno až obludně zapění, i následné perlení je zběsile rychlé, je ho hodně a bublinky jsou spíše větší. Vůně naopak jemnější jahůdková, čistá, nijak explozivní. Po pravdě bych „klasickou metodu“ ve výrobě netipoval. Později, po nějakém tom nadýchání, trocha pečených tónů až do pražené kávy. V chuti svěží, výrazně zaplní ústa a má příjemnou hutnější strukturu. Opět jahodově ovocná chuť zůstane i slušně dlouho doznívat, s lehkou hořčinou (kávově připečené) v úplném konci. Fajn růžové bublinky, ale ta bílá varianta Prestige Brut mne přeci jen baví o něco víc. Za 179,- Kč ovšem naskladním i nějakou tuhle růžovku, určitě se neztratí.
Zobraz celý článek...

úterý 23. září 2008

Rustikální telecí a Chambolle-Musigny

Mám rád jednoduchá jídla, čím méně složitých surovin a mixů různých chutí, tím lépe. Čímž nechci říct, že bych si neužil nějakou pěknou omáčku nebo tak :o) Ale jídlo, kde opravdu všechny jednotlivé suroviny snadno rozeznat, hezky spolu ladí, ale přitom nesplývají ani se netřískají, taková já nejraději. Jednou takovou jednoduchou přípravou masa je následující recept. Do pečící nádoby poklademe osolené plátky (či jen větší kousky) telecího a na ně vrstvíme tenké plátky cibule, mrkve a brambor. Kořeníme solí, pepřem a sušeným rozmarýnem (možno i čerstvý, tím pak fajn i ozdobit). V troubě vyhřáté na 180°C se to připravuje zhruba 40 minut. Výsledek je takový hodně „selský“, vyniknou chutě jednotlivých surovin a masa především. Je to jídlo spíše jednoduché a hodí se k němu víno nekomplikované. Já nějakým omylem, snad kvůli původnímu plánu to telecí upravit jinak, otevřel nejdříve láhev Chambolle-Musigny 2001 z Domaine Michel Noëllat. Následuje malé hodnocení s upoutávku na velkou degustaci burgundských z nejen tohoto vinařství…

Vinařství sídlí ve Vosne-Romanée a obhospodařuje přes 20ha vinic. Část vlastní, ostatní si Michel Noëllat pronajímá od své tety, Madame Corbert. Nejvýznamnějšími vinicemi v portofoliu jsou kousky Grand Cru Echézeaux a Clos de Vougeot, 1er Cru „Les Beaumonts“ ve Vosne-Romanée a 1er Cru „Les Suchots“ tamtéž, 1er Cru „Aux Boudots“ v Nuits-Saint-Georges a 1er Cru „Les Feusselottes“ a „Les Noirots“ v Chambolle-Mussigny. Ve stejných oblastech obhospodařuje i další vinice a přidává k nim village Fixin a Morey-Saint-Denis. Na některých z vinic se nacházejí staré keře (na lahvích neuvedeno), sem tam ponechají při zpracování třapiny, využívají technologie studené macerace a pro 1er a Grand Cru používají nové barikové sudy (ze zhruba 40%). Clive Coates ve své encyklopedii říká, že „kvalita v tomto vinařství je dobrá, ale nedosahuje výsledků hvězd oblasti (Vosne-Romanée)“. Osobně jsem od nich pil či chutnal pět vín v různých kategorií a některá dvakrát. Líbila se mi, ale nějaké vyložené nadšení se nedostavovalo, snad krom nádherného Vosne-Romanée 1er Cru „Les Beaux Monts“ 2001. Hodně povedené je Vosne-Romanée 1er Cru „Les Suchots“ 2003, ale tam jsem bohužel stále srovnával s toutéž polohou od Domaine Prieure-Roch a výsledek je jasný (na Noëllatovi se přeci jen na můj vkus moc podepsal horký ročník).  První láhev základního Bourgogne 2004 byla hodně „ve stylu Bordeaux“, druhá mi přišla znatelně blíže tomu, co čekám od Burgundska. Stejně tak dnes hodnocené Chambolle bylo na degustaci až dekadentně přezrálé, doma přeci jen víc v pohodě. Nekonzistence lahví nebo spíše v mé senzorice? Kdo ví.


Každopádně to víno je v klasické zelené burgundské lahvi, docela těžké, pod kvalitní kovovou záklopkou a plným pěkným korkem (nahoře hezky plesnivým). Styl viněty mi docela sedí, minimálně pro víno z Burgundska. Barva vína je tmavší višňová, na okrajích nazrálá do terakoty. Vůně je bohatá a elegantní, ale spíše než na nějakou intenzitu se tu hraje na harmonii. Je tu vliv sudu v podobě likérové nasládlosti, v prázdné sklence až do čokolády. Ovocitost v podobě červených peckovin už spíše předává slovo nazrálým tónům, nejsilněji asi kůže (kožený pásek) a trochu takové té „vlakové kolomazi“ (kdo zná vyzrálá vína z Chrámců nebo má rád Islay whisky asi ví, o čem mluvím… takové zvláštní aroma jak ze dřeva starého vlakového vagónu; přidávám fotku z rána v odstaveném vagonu za Kuksem) a náznakem sklepní „zatuchlinky“ v množství, které spíše dotváří dojem než že by rušilo (ale je mi jasné, že pro mnohé to bude za zenitem a už vlastně tak trochu vadné). Chuť bohužel velkým očekáváním z vůně nedostojí. Je spíše lehčího střihu, velmi silně se zde projevují kyseliny a ovocitost je (spíše než jako ze sladkých zralých plodů) trpká, trochu se to zlepší až v třešňovém doznívání. Stále tu trochu drhne i tříslo. Je to celé, i po delší době na vzduchu, takové nějak nesladěné. A spíše než že by to „ještě nebylo ono“, tak „už to není ono“. Tahle láhev měla být nejspíš vypita dřív. Ale osm stovek už jsem utratil i horším způsobem :o)

Kdo si chce udělat obrázek o vínech z (nejen) Domaine Michel Noëllat sám a nedat na moje zdejší výplody, nechť dorazí na již druhý ročník degustace, o které jsem tu psal loni. Opět v Hradci Králové, tentokrát 24. října. Více informací je na webu dovozce. V ČR je taková koncentrace burgundských na jedné degustaci, navíc takhle dostupné a víněnkové i v případě Grand Cru vín, dost výjimečnou záležitostí.

Odkazy: Kalendář degustací (nejen) v Praze | Burgundská degustace v Hradci Králové Zobraz celý článek...

pondělí 22. září 2008

Nejlepší červená jsou z…

Nějak takhle při pondělku nemám chuť psát ani o vínech z víkendu, natožpak o nějaké degustaci z týdnů minulých. Snad později. Rozhodl jsem se ale vyrovnat s jednou větou, která mi delší dobu straší v hlavě. Zněla „Autor přistupuje k novosvětským vínům jakoby s přesvědčením, že vína z Bordeaux jsou z podstaty nejlepší na světě“ a přišla jako součást delšího textu v reakci na reportáž z uvedení vín Errazuriz na náš trh. Tenkrát jsem reagoval tak, že srovnání provádí pravidelně samo vinařství Errazuriz a tudíž i já jsem jej v článku použil. Navíc v dnešní době už pomalu přestává být smysluplné výraz „novosvětské víno“ používat, protože většina z těch nových vinařství zemí začala produkovat hromady vín v „evropském stylu“, zatímco Evropa se naopak začala přibližovat stylu vín „novosvětských“ (a jelikož je neumí, i díky hromadě regulací a apelačních zákonů, vyrábět stejně levně, pokorně se vrátí k podobě tradičnější, jinak nebude schopná konkurovat a dojede na to). Každopádně ta výše uvedená věta mi nějak přišla na mysl pokaždé, když jsem pil nějaké slušné víno odněkud ze světa a neustále mne napadala formulace z mnohých zde sepsaných recenzí, tedy „ale za stejné peníze jde koupit...“ Ano, nejspíš jsem postižen pocitem, že i v dnešní době, kdy ceny Bordeaux letí nahoru nesmyslným způsobem, tam lze nejsnáze koupit opravdu skvělé červené víno.


Je to zvláštní. Mám spoustu oblíbených vín z Čech, Moravy i třeba Chile, na která nedám dopustit. Jsou z kategorie levných i drahých, pravidelně skvělá, rozhodně doporučeníhodná. A ta nejlepší vína, která jsem kdy pil či alespoň chutnal, pocházejí v „první desítce“ (kterou jsem si teďka tak narychlo v hlavě sestavil, jinak si žebříček nevedu) sice z Francie, ale je to skoro samé Burgundsko. Přesto – když potřebuji jít na jistotu, kdybych měl zvolit láhev bez předchozího ochutnání a nechtěl riskovat, sáhnu skoro vždy po nějakém trochu známějším Bordeaux. Protože ten kvalitativní výkyv je pro mne nejméně výrazný. Prostě jsem si jist, že u nějakého bariku významnějšího château, pokud budu jen pár let starý (tj. bez většího rizika zničení špatným skladování) možná nebudu v sedmém nebi z nějakých konkrétních nuancí v chuti a vůni, ale ten základ, okolo kterého se současná produkce Bordeaux točí, mne vždy dobře zabaví. Neriskuji. Pokud řešíme nějakou slavnostnější večeři, tak skoro vždy otevírám jako první víno či aperitiv nějakou moji libůstku, víno s příběhem či zvláštnost, kterou host nejspíš neměl možnost pít, ale jako po hlavním červeném (pokud je samozřejmě odpovídající jídlo) sáhnu téměř jistě po Bordeaux. A bez problémů z nižších cenových pater žebříčku, nějakém druhém víně typu L´Heritage de Chasse-Spleen, Blasson d’Issan, Les Allées de Cantemerle, Connétable de Talbot, Lacoste-Borie...

Vlastně nevím, proč tohle neustálé srovnávání. Na jedné večeři nedávno jsem pil Barkan Reserve Merlot 2005 z Izraele (dováží Terra Vinifera), výborné plné víno, šťavnatě ovocné, příjemně doplněné zráním v sudu, dlouhé, intenzivní a krom parádního snoubení s jídlem fungovalo i samo o sobě. Stojí tři stovky, ale vlastně mne ani nenapadlo koupit si láhev domů, když za podobné peníze můžu mít Merlot v podobě Château Croix Mouton od Jean-Philippa Janoueixe. Přitom obě dvě ta vína jsou skvělá, každé jiným způsobem, obě bych si rád doma otevřel. Proč se upínat jen k jedné oblasti, když na Ukrajině prý připravují naprosto fantastický Pinot Noir (nepil jsem, pouze jeden jejich veskrze standardní Cabernet Sauvignon, ale hostitel nemohl ten pinot  vynachválit víc, skoro jsem dostal chuť letět do Kyjeva), teploty stoupají a výborný Merlot, při správném přístupu a redukci hroznů na keři, jde připravit i na Moravě?

Pro mne je to z velké části o té „sázce na jistotu“. Vína z Bordeaux (a bavíme se stále o té lepší produkci, ne průmyslových výrobcích pro supermarkety, v těchto stokorunových vínech je skoro vždy bezpečnější sáhnout po Argentině, Austrálii nebo Chile) nejsou ta, která ve mně nejčastěji rozezní nějakou tu „to je přesně ono!“ (ale sem tam se jim to podaří a pak to stojí za to!) strunu, ale je největší pravděpodobnost, že si je opravdu užiji. U Bordeaux, nezávisle na ceně lahve, se nejméně často dostavuje vyložené zklamání. Netvrdím, že „vína z Bordeaux jsou z podstaty nejlepší na světě“, ale podlehl jsem jim i tak. A když už jsem to napsal takhle veřejně, tak mne snad ta věta přestane obtěžovat :o)

P.S. Kdo pozná, odkud je fotka v úvodním odstavci tohoto zápisku, dostane další bod do místní soutěže. Ještě jsem ji nevyhlásil pořádně, ale už vám ty body píšu ;-) Zobraz celý článek...

pátek 19. září 2008

Zemřel Didier Dagueneau

Při pátku ještě trochu smutných zpráv. Před dvěma dny zemřela jedna z ikon biodynamiky a francouzského vinařství vůbec, L'enfant terrible z Loiry a autor jedněch z nejlepších Sauvignonů Blanc na světě, Didier Dagueneau. Člověk, který pěstoval hrozny za použití bio postupů a vinice obdělával zásadně za pomoci koní, ale zároveň je naplnil nejmodernějšími přístroji pro sledování počasí a nebál se experimentů všeho druhu. Vypadal jako poustevník a ulici ke svému vinařství si pojmenoval Ernesto Che Guevara. Vytrvale tuto adresu používal, i když vůbec nebyla oficiální a uznaná. Krom vinaření jezdil motokros, závodil na psích spřeženích a pilotoval malé letadlo. Právě poslední koníček se mu stal osudným.


Jeho dvě nejstarší děti prý vinaření převezmou a kontinuita vín jako Silex či Pur Sang tak možná bude zachována, byť letošní sklizeň bude ztrátou jistě poznamenána. Osobně jsem chutnal jen pár jeho vín a jak odrůdu Sauvignon Blanc moc nemusím, byl opakovaně buď nadšen, zmaten či úplně vyveden z míry. Ta vína byla jiná, zvláštní, nesnadno uchopitelná a lákala k dalšímu poznávání. Bohužel ty lahve, které jsou momentálně na trhu, se nyní stanou vyhledávaným sběratelským artiklem a jejich ceny vyletí do nesnesitelných výšin (jako se to stalo u jiných velkých vinařů, kteří odešli na věčnost), takže už je poznat ani nepůjde. Vinařský svět ztratil jednu z novodobých legend. A návštěva, kterou Praze několik let sliboval, se nikdy neuskuteční.

P.S. Fotografie jsou z prezentace AdVivum, která vína Didiera Dagueneau u nás prodává. Velmi pěkný profil tohoto vinaře, bohužel tedy v angličtině a ohledně té biodanymiky a obdělávání koňmi lehce deziluzorní, si můžete přečíst na webu Decanteru. Zobraz celý článek...

Zachraňujeme domácí vinařství. Mirakulínem!

Když nedávno pan Cuketka na Twitteru napsal, že se chystá zkoušet látku, která mění vnímání kyselé chuti na sladkou, hned jsem si řekl, jakým způsobem by se tím dalo „zachránit“ domácí vinařství. Pak o té zázračné bobulce/pilulce napsal celý článek (kterýžto doporučuji na úvod) a bylo vymalováno, tohle musím zkusit! Ne, nemyslete si, že domácí vína považuji za kyselý sajrajt, který nemá smysl pít bez něčeho podobného jako je Miraculin. Mám vlastně přesně opačný problém, vadí mi vína zbytečně přeslazená, honba za vysokými přívlastky a zbytkovým cukrem (jistě, asi se to lépe prodává a lze nasadit vyšší cenu), vína která se mi naprosto nehodí k jídlu a na večerní popíjení. A tak jsem si říkal, že kdyby se tabletka téhle látky přidělávala na záklopku lahví se svěžími kabinety a harmonickými suchými pozdními sběry, mohl by si ji každý sladkomil před konzumací vína vycucat, ale pro nás ostatní by víno zůstalo takové, jaké má být – suché. Samozřejmě tu vzniká komplikace, že sladce by pak chutnalo nejen víno, ale alespoň by nebyl problém s tradičně komplikovaným „snoubením jídla a vína“, vše by sedělo dohromady (a stejně je v téhle zemi zvyk pít víno až po jídle a ne vyloženě k němu). No každopádně tu látku jsem zkusil a výsledky přináším…

Miraculin jsem testoval včera večer v jedné příjemné restauraci / hospůdce (místě, kde slušně vaří, točí hned několik druhů piv a mají na výběr desítky destilátů, hezky se tam sedí, ale u vína nabízí jen asi čtyři různé hnusy… tradiční problém v téhle zemi) a zkombinoval ho s pěti různými nápoji a soustem večeře. Cucání tablety, což je vlastně spíš vylisované to „zázračné ovoce“, chuťově připomíná jedení jablečné křížaly. V ústech nic nenasvědčuje tomu, jakým způsobem vám to s receptory kyselosti zamíchá.

Jako první přišel na řadu Veltlín, základní jakostka od Znovínu za pár kaček, víno tak nějak „tupě květinové“, příšerně kyselé a s lehkou mandlovou hořčinou v závěru. Po tabletě obludná šťáva, do které někdo nasypal kilo cukru. Tedy jiným způsobem nepitelné než předtím. Taková Frankovka 2006 od Chateau Bzenec, ve vůni nevýrazně ovocitá a v chuti hodně trpká a spíše lehčí, chutnala po tabletě jako ty nejlevnější vína odrůdy „Isabella“ z Moldávie. Sladká šťáva, oslazené ovoce. Nejsem si jist, jestli by s těmito výsledky můj „záchranný plán“ vyšel :o) A je mi líto, na nějakém pořádném Bordeaux či Burgundsku jsem to nezkoušel, tenhle zážitek mi úplně stačil.

Zajímavá ovšem byla kombinace s pivem. Oblíbený citronový Hoegaarden překvapivě zesládl jen trošku, tak nějak „zlíbivěl“ a zakulatil se, výsledek veskrze pozitivní! Zbaštěný měsíček citronu chutnal jako silně pocukrovaný grep. A další pivo, zajímavý „Starokelt“ (půl napůl světlý Staropramen s Keltem, vyzkoušejte!), taktéž zesládl a chuťově se přiblížil kávě s hodně mlékem a cukrem. Naštěstí tu bylo něco, co dokázalo chuťové buňky umravnit. Trochu jako v kině IMAX, kde upozorňují, že pokud se vám začne točit hlava, tak máte zavřít oči a opřít se nohama o zem, tak sázka na jistotu u mirakulínem zmatených smyslů je panák Fernetu. Ten je stále stejně výjimečně dobrý, výjimečně hořký :o)


Takže asi tak, pro vědu se musí trpět, ale podobné pokusy zase na nějakou dobu vynechám. Sice je Miraculin schválen v USA jako dietický doplněk, jeho efekt po pár desítkách minut zmizí (a pan Cuketka jakožto lékař a především restaurační kritik by snad necucal něco, co mu zničí chuťové buňky :-D), ale zbytečně riskovat nemá cenu. Ta představa, že jakéhokoliv vína se napiju, tak bude chutnat jako ten veltlín, je příliš děsivá :o) Každopádně přeji příjemný víkend, s mirakulínem i bez, a pěkné počasí na některém z mnoha vinobraní, jen v okolí Prahy jsou tři…

P.S. Omluva za nekvalitní fotky, odešla mi baterka v foťáku a tak jsem musel využít služeb mobilního telefonu. Výsledky tomu odpovídají :o) Zobraz celý článek...

čtvrtek 18. září 2008

Ročník 2007 ve Weingut Franz Hirtzberger

V poslední době jsem o vínech z Rakouska četl nejčastěji v kontextu předražené Moravy a možnosti zajet jen pár kilometrů za hranice pro vína často lepší a za nižší ceny. A určitě tahle kategorie vín, tedy levné a dobré veltlíny, v Rakousku dost jede a pro našince je hodně lákavá. Ale pak jsou tu i jména jako Skoff, Kracher, Kirnbauer, Prager či Pichler, o jejichž vínech se mluví spíše jako o elitě Rakouska, mnohá jejich vína mají hodně „prémiové ceny“ a nespadají do kategorie nějakých vyloženě výhodných nákupů. Mezi taková vinařství patří i Franz Hirtzberger, jehož pět mladých vín ročníku 2007 jsem měl (díky degustaci u Domaine R&W) nedávno možnost ochutnat.


Řeč dnes bude o vínech z Wachau, tedy místě, kdy strmé svahy a meandry Dunaje dávají vzniknout asi nejlepším veltlínům a ryzlinkům Rakouska. Když jsem postupně začal kompilovat informace o této oblasti z encyklopedií a webu pro účel tohoto článku, narazil jsem na web firmy Embocadura (od kterých jsem zatím nic nekupoval, ale sortiment vypadá více než lákavě a podle ceníků mají od mnohých vinařů Rakouska i jejich starší ročníky), kde je celé Wachau velmi slušně popsáno. Zde za zmínku stojí především od zbytku Rakouska odlišný systém značení vín. Krom klasického přívlastkového označení a jména vinice tu na lahvích (tedy u vinařů do systému zapojených a pro vína, jež prošla kontrolním systémem) totiž najdete slovo Steinfeder pro lehká a jednodušší vína na běžné pití s alkoholem do 11.5 %, výraz Federspiel pro plnější, intenzivně ovocná vína s alkoholem okolo 12 %, a konečně Smaragd u elitních, do sucha prokvašených vín z těch nejlepších poloh, alkoholem vyšším než 12.5 % (ta čísla berte lehce s rezervou, našel jsem několik dalších variant a to i na dost oficiálně vypadajících webech, přímo u Hirtzbergra je uvedeno 11 %, 11.5 – 12.5 % a nad 12.5 %, delší popis tohoto rozdělení třeba znovu na webu Embocadura) a určených pro delší zrání. Pro Smaragd je navíc předepsán i korek o minimální délce 49mm.

Franz Hirtzberger je rodinné vinařství sídlící v obci Spitz. Pokud jsem to na degustaci správné pochopil, nepřikládá nějak naprosto zásadní význam starým keřům, ale spíše se soustředí na „drastické“ redukce a několikastupňový sběr s výběrem jen těch hroznů perfektně vyzrálých pro typ vína, které z nich chtějí připravit. Fermentace probíhá přirozeně (žádné kvasinky či docukření) v nerezu, ale další zrání se částečně odehrává v tradičních velkých sudech. Cílem mají být vína minimálně „ohnutá“, co nejpřesvědčivěji vyjadřující konkrétní místo původu, odrůdu a ročník. Ale upřímně, tohle říká skoro každé elitní vinařství. A nebo jsou na špičce právě proto, že se takto opravdu chovají? :o) U Hirtzbergerů vinaří na několika špičkových polohách Wachau (seznam, popis a fotky na jejich webu), ze kterých připravují Veltlín a Ryzlink v mnoha podobách. Navíc, jako specialitu, i bobulový výběr z Pinotu blanc. A sem tam dokonce i nějakou tu pálenku :o) Ale teď už ke konkrétním vínům. Všechna byla mladičká, poslední na trh puštěný ročník, a většina vyžaduje čas k plnému rozvoji do krásy. Ale i tak...

Grüner Veltliner Steinfeder Donaugarten 2007 - Směs z vinic v nejnižších polohách na naplaveninách Dunaje. Velmi svěží, jemné a výborně připravené. Především do květinových tónů s výraznou mineralitou. Lehké, pěkné kulaté tělo, vyvážené, s jemnou delší dochutí. Spíše přímočaré, volající po popíjení k jídlu nebo jen tak v létě na zahradě. Nadprůměrný veltlín na rychlejší vypití, ale přichází i s nadprůměrnou (za tento typ vína) cenou okolo 300,- Kč.

Grüner Veltliner Federspiel Rotes Tor 2007 - Druhý vzorek a již pořádný skok do míst, kterými se Hirtzberger proslavil. Veltlín od „rudé brány“, místa zbroceného krví na předměstí zničeném třicetiletou válkou. Aneb legendy jsou u vína potřeba :o) Od předchozího květinového veltlínu se posouváme na intenzitě vůně o pořádný kus výše, navíc začínají převažovat hutnější tóny bílého ovoce. Opět mineralita a dotyk bílého pepře. V chuti překvapivě „hebké“ a na tak mladé víno uhlazené, plnější, s krásně svěží kyselinou a delší dochutí. Cena vyšší o osmdesát korun, ale o řád „lepší“ víno (lepší v uvozovkách, protože je jiné a předchozí Steinfeder je takový jaký je, protože takový být měl a má svůj nesporný, a to nejen gastronomický, význam). Tady skoro uvažuji, že bych tři lahve naskladnil a vypil je vždy s odstupem jednoho roku, jak se bude vyvíjet. Uvidíme :o)

Riesling Federspiel Steinterrassen 2007 - A konečně ryzlink. Opět intenzivní květinová-ovocná vůně, nějaký ten šeřík tam cítím, poměrně koncentrované s tóny medu a citrusů. Pomalu stéká po stěnách sklenky a láká k napití. Chuť znovu až překvapivě plná a hebká, bohatá, s až citrusovou kyselinou, úžasně šťavnaté a minerální, byť dochuť spíše běžně dlouhá. Moc rád bych ochutnal, až se to posune z téhle skotačivé živosti k něčemu mírně usedlejšímu. Hodně povedený ryzlink, cena někde na čtyřech stovkách.

Grüner Veltliner Smaragd Honivogl 2007 - Zlatavá veltlínová bomba na 14.5 % alkoholu. Vůně sevřenější, objevují se těžší květiny (v poznámkách mám až “krémově rozmázlé ve vůni”, zase jedna dojmologie), luční med, vůně je hodně koncentrovaná, ale potřebuje čas k plnému otevření. Přivonění vyvolává dojem, že víno bude sladké, ale k tomu má velmi daleko. Je plné, hutné, extraktivní, s obrovskou intenzitou vyzrálých hroznů (až botrytický dojem), ale s krásnou kyselinou a suché. Velmi, velmi dlouhé s mírnou “pecičkou” v doznívání. Krása za tisíc korun.

Riesling Smaragd Singerriedel 2007 - Hluboká, zlatavá barva a opět alkohol na vysokých 14 %. Ve vůni nejdříve svěží dojem, který je vystřídán explozí medově vyzrálých hroznů (zase až ta botrytis), a mineralitou. Jemnější tóny nutno lovit, ještě jsou tam poněkud sevřeny, ale i tak fantastické. Na můj vkus je ovšem ta koncentrace vůně snad až příliš omračující, obvykle raději lovím ve vodách jemnějších a elegantnějších. Ale kdo ví, co s tím udělá pět či osm let zrání. I chuť je totiž vyloženě opulentní, s pěknou kyselinou a suché, ale ve fantasticky dlouhé dochuti zanechávající sladkost vyzrálého ovoce. Minerální, hutné, nabušené, s potenciálem vyzrávat velmi dlouho a za dvanáct stovek.


Všechna vína mne fascinovala čistotou svého projevu, „sladká“ nabušenost smaragdů při krásně suchém vínu doslova omámila. Ale přiznám se, že nejvíc mne na celé téhle degustaci (respektive při psaní článku později) dostal pohled na fotky vinic a Wachau vůbec, které mají u Hirtzbergra na webu. Ostatně některé jsem použil do článku. Mapa mi vyhodila, že přímo do Spitzu je to z Prahy méně než 300km (4 hodiny autem, 7 vlakem). Další místo, které podle všeho stojí za více než krátkou návštěvu… Zobraz celý článek...

středa 17. září 2008

Domácí klobásky, Cuvée 6T a podzim …

Celé dny trčím na internetu, u počítače. Je to moje práce, ale leze mi to na nervy čím dál víc. U počítače tvrdnu i po pracovní době. Včera jsem vedl paralelně dvě debaty o problematice „cenzury“ diskusních webů či komentářů k článkům. Nikam to ale nevede, tyhle problémy jsou neřešitelné. To už spíš někdo vymyslí, co dělat s globálním oteplováním (momentálně se venku tak lokálně ochladilo, že na Šumavě už sněží). Jsem opravdu rád, že tady na blogu za celý ten více než rok nebylo potřeba kvůli obsahu příspěvku mazat ani jednou. Malý zázrak, dovolil bych si tvrdit, ale ono to jednou přijde i sem. Když se podívám na „vinné“ diskuse na zpravodajských webech, jde mi hlava kolem. O tom jsem vlastně ani nechtěl psát. Mám nějakou divnou náladu, chuť seknout se současnou prací a přestěhovat se někam blíž přírodě, chovat ovce a pěstovat víno a... taky se vám to stává? Možná i proto mne i teď tak baví ty letní tábory, však jsem o něm letos trochu psal. Asi si půjdu pustit „Cestu z města“, protože to je tak všechno, co pro změnu udělám…


Kdo ví, čím je ta nálada způsobena. Koušu tu domácí klobásky od Richarda Stávka z Němčiček a k tomu mám čerstvý kozí tvaroh. Ty klobásky mají takto lákavý popis: „maso kozí, králičí, vepřové; byliny a koření, sůl. Uzeno a dosušeno mírným dlouhým kouřem ze švestkového, meruňkového a bukového dřeva“. Pokud vím, tak to celé bylo sušeno a uzeno pomaličku celé tři dny. Klobásky jsou neuvěřitelně aromatické (ta meruňka tam je!), pikantní, perfektně okořeněné a skvělé. Možná preferuji kousky méně suché, ale každopádně jde o výjimečné pochutnání. Jak to ten chlap dělá? Vyrábět takhle báječné věci, to nepřijde jen s bydlením mimo město. Závidím. Investovat čas a energii do něčeho takového by mi přišlo o tolik smysluplnější, než to, s čím se momentálně patlám. Já se tedy taky krom práce zabavím svými výplody tady na blogu, ale nějak mi chybí kus hmoty pod rukama, písmenka na monitoru jsou chvílemi dost velká nuda. Plkám, přichází melancholický podzim. Mám tu k němu trochu moštu z vinice v pražských Košířích, taky moooc příjemné. A další věc, ke které se nemůžu dokopat, stále mi nevychází se na tomhle „projektu“ podílet nějak víc, než ochutnáváním výsledků. A to jsem toho už nasliboval. No nic. Tak zas zpět k vínu, kvůli ničemu jinému to tu stejně nečtete :o)

Abych na výrobky od Stávků nepěl jen samou chválu (to by tu za chvilku vypadalo jako „neplacená reklama“ v některých tištěných časopisech), tak se musím zmínit o dalším Richardově experimentu. Jmenuje se Cuvée bílé „6T“ 2007 a jeho popis říká toto: „Vyšší barevný odstín tohoto vína předesílá vyšší obsah polyfenolických látek z hroznů. U tohoto bílého vína z hroznů pro bílá vína byla použita technologie dlouhého nakvášení červených vín – tedy nejenom nakvašení na pevných podílech z hroznů (bez odstranění třapiny, tedy slupka, semena a stopky), ale i celá fermentace a další macerace po ní. Celkem byl mošt, burčák a následně víno ve styku s dobře vyzrálými součástmi hroznu téměř šest týdnů. Vůně je výrazně zemitá, v chuti lze najít mineralitu, tóny sušených bylin, lehkou a ne nepříjemnou svíravost podpořenou pikantní kyselinkou. Zajímavé, netradiční. Pro vyšší obsah přírodních polyfenolických látek bylo nutno jen minimálně sířit.“ A pokud nelže viněta, jde o směs hroznů odrůd Ryzlink vlašský, Neuburské a Veltlínské červené ranné.

Barva je hluboká, až měděno-zlatá. A vůně dost velký úlet. Podobně mi voněla biodynamická produkce Nicolase Jolyho z posledních let, což samozřejmě může znít jako pochvala, ale bohužel to jde naprosto mimo mé preference a dokonce i pochopení. Jak mám hodně rád oxidativní typy vín (fortifikáty jako sherry nebo takový Savagnin z oblasti Jury), tak zde to na mne prostě nefunguje. Projev jablečného moštu a sušených jablek doplňuje pár květinových tónů a sem tam vůně drcených pecek, ale celek je vyloženě divný. Při dýchání a lehce zvýšené teplotě nastupují výraznější medové tóny. V ústech až trochu zaperlí na úvod, pak následuje „vodnatější“ dojem (nevýrazný střed chuti), následovaný projevem alkoholu, mírnou hořčinou, znatelnější svíravostí a tak nějak běžně dlouhou dochutí. Přijde mi to takové rozhárané, jednotlivé složky se nespojují k sobě. Ani nevím proč, ale už dopíjím druhou sklenku. Možná právě proto, že je to tak zvláštní a jiné. Chtěl to vinař takhle, nebo se to vymklo z rukou? Jako experiment ano, ale mým favoritem pro další nákupy se nestane :o) Pro přesný popis tohoto vína ještě komentář přítelkyně (tradičně dostala vzorek naslepo): „opravdu obskurní“. Máte rádi takové věci? Jasná volba! Ale jinak na 6T (to je jak z Terminátora) pozor! A jestli ho stejně zkusíte a nepochopíte, tak neříkejte, že jsem vás nevaroval :o)

P.S. Ne, víno jsem se skutečně nesnažil „snoubit“ s těmi klobáskami, prostě se to jen tak sešlo v jednom článku. A přikládám pár těch letnětáborových fotek (těch s „gastro“ tematikou, ať to není úplně mimo tenhle blog), v nadcházejícím podzimu se mi při jejich přípravě příjemně zavzpomínalo. Třeba na buchty z provizorní pece... pořádně rozpálit, pak vyhrnout uhlíky a vložit buchty. Pečou se zatraceně rychle! Zobraz celý článek...

úterý 16. září 2008

Spaghetti con le vongole a něco bílých vín

Minulé pondělí jsem tu psal o SeaFood Shopu, jedním z našich úlovků se tam stala i porce pravých italských mušlí. Jako u každého receptu, i pro „ty správné“ těstoviny s mušlemi existuje nespočet různých variant, zjednodušení i posunutí k pokrmu složitějšímu a honosnějšímu (= nesprávnému!), a vlastní představivosti se meze nekladou. V našich podmínkách jsou „vongole“ často nahrazovány slávkami, ale dostupnost všech správných surovin v „čerstvé“ podobě už je dnes celkem slušná (byť moře samozřejmě nemáme a čerstvé bude vždy tak nějak s uvozovkami). Naše varianta byla trochu do červena, s rajčaty. A dvěma bílými z Itálie jako doprovodem, ale zápisek využiji obecně k poznámkám ke hned několika lahvím…

Ten recept je vlastně strašně jednoduchý. V pánvi roztopíte olivový olej a vhodíte do něj několik velkých kousků česneku (tak tři rozpůlené stroužky kvalitního, nebo dvojnásobek čínského) a počkáte, až trochu změkne. Pak přisypete lžičku drcené sušené chilli papričky (a případně i kroužky z jedné malé čerstvé), trochu pepře a půl kila omytých vongolí. Vyčkejte, dokud se všechny neotevřou (zhruba pět minut), a následně hezky osolte a vhoďte tam dvě rajčata nakrájená na malé kousky. Promíchejte. Mezitím už budou hotové těstoviny (linguine, spaghetti, vermicelli… prostě spíš nějaké ty dlouhé špagetovité), ty prolijte sósem z pánve (pokud ho bude málo, přidejte ještě trochu olivového oleje), promíchejte s najemno nasekanou petrželí a vše nějak naaranžujte dohromady. Plus mínus nějak takhle, jedna z mnoha variant a velmi chutná.


A vína? Obecně ta z Itálie vyhledávám spíše na degustacích, kde si je rád vychutnám s komentářem, nebo doporučené v restauraci k nějakému konkrétnímu jídlu. Doma se mi objevují v drtivé většině případů jako dárky a mnohem častěji je ochutnávám u někoho na návštěvě. I proto o nich nepíši nijak významně tady na blogu, v poměru k Francii či Moravě vyloženě výjimečně. A taky toho o nich vím málo. Mé náhodné nákupy většinou končí nedobře a obvykle si říkám, že za ty prachy je to moc jednoduché pití a jinde pořídím lépe. Možná mi chybí dovolená v zemi původu a vzpomínky na západy slunce s vínem z karafy. Kdo ví :o) A možná od těch vín, když už stálo třeba dvě stovky, očekávám víc, než je mi schopno dát. To byl případ Chardonnay di Toscana 2004 od Tenuta di Capezzana, „korektního“ představitele téhle odrůdy, s květinovo-citrusovým projevem a svěží chutí s dostatkem ovoce, ale bez jídla mne to prostě nebavilo pít. Jedna láhev dříve mi přišla o něco zajímavější, ale tam mohla hrát roli síla okamžiku a toho večera (a nebo naopak tentokrát to nevyšlo?). Tohle vinařství dělá velmi slušné Carmignano a naprosto famózní (snad nejlepší, co jsem zatím pil) olivový olej, ale tohle bílé šlo fakt mimo mne. A navíc jsem i zapomněl vyfotit láhev :o)

Podobně dopadlo i Colomba Platino 2006 od Duca di Salapurta (foto v úvodu článku), odrůda Insolia a víno dovezené za 11€ se Sicílie. Jiskřivá zelenkavá barva, výrazná květinová vůně s trochou kořenitosti a zelených tónů (veltlín potkává sauvignon). V chuti svěží, šťavnaté, ale ne úplně harmonické, jednoduché a s poněkud „technologickým“ nádechem. Na pití samostatně neobstálo.

Celkem zajímavou zkušeností se stalo Trebbiano 2007 od Moncaro, víno z oblasti Marche s příměsí 15% odrůdy Verdicchio. Samotné Trebbiano je odrůda desítek jmen a nejpoužívanější ve velkoprodukcích a jen výjimečně (kdo poradí?) z ní pochází nějaké opravdu špičkové víno, ovšem svůj smysl rozhodně má. I kdyby jen jako Ugni Blanc, pod tímto názvem je základem vína na Cognac. Na tohle víno jsem narazil při jedné návštěvě a následně jej zakoupil pro test doma, jde o jednu z akvizic v Hypernově. Standardní cena 79,- Kč, momentálně „v akci“ za polovic. Ok barva, mladě zelenkavá. Svěží příjemná vůně, hodně citrusových tónů a květin, náznak až vanilkovo-sudové sladkosti (ale barik to nebude, tipuju nějaký „přípravek“). V chuti pěkně suché, výrazné v ústech s překvapivě delší dochuti, dobře zakomponovaná kyselina a celkově harmonický dojem. Při vyšší teplotě trocha hořčiny a divně plastové pachuti, chce udržet chladné. Ano, za 39,- Kč to je přímo malý zázrak a v podstatě nechutná o moc hůře, než hromady vín za pětinásobek. Nebo už se dostávám do další fáze alkoholismu a začínám preferovat vína především levná a vhodná pro konzumaci ve větším objemu? Kdo ví :o)

Každopádně úžasným překvapením a konečně něčím nad rámec popisu „jednoduché a svěží“ se stalo Pecorino „Casale Vecchio“ 2007 od Farnese Vini z Abruzza, Terre di Chieti IGT. Doma zůstala napůl vypitá podivná láhev po večírku, co tu měla přítelkyně, a já o víně nic netuše o den později ochutnal. U názvu Pecorino jsem měl nejdřív dojem, že to asi bude nějaké levné supermarketové známkové vhodné k tomuto typu sýra (tj. známé jméno na lahvi = větší prodej), ale realita je jiná. Pecorino je, pokud zdroje nelžou, odrůda původem z Marche, téměř zapomenutý potomek snad Pinot Blanc či Gris, a dnes (v době, kdy tyhle speciality dobývají zpět své pozice ztracené při nástupu odrůd jako Chardonnay) opět objevená a pěstovaná na různých místech Itálie, nejvíce ale v Abbruzu a Marche. První dojem byl „Chardonnay říznuté veltlínem“ (no jo, u vín netypických si holt pomáhám odrůdami, co znám důvěrněji). Víno se projevilo nadějně a tak jsem mu poskytl trochu vyšší (než ledničkovou) teplotu a větší sklenku. Odměnilo se svěží a velmi bohatě ovocnou vůní, především bílé ovoce s náznakem sladkosti, trocha hruška a trochu jablko, jemný dotek apatyky, dřeva a minerality. Chuť je plnější a vyvážená, intenzivní, elegantně ovocná, celé je to krásně pitelné, delší. Funguje jen tak, ale perfektně i k jídlu. Hned jsem začal hledat, o co tu vlastně běží. Bohužel krom těch informací výše jsem objevil i to, že na náš trh toto víno dováží spíše špičkovým sortimentem whisky proslavení Kratochvílovci a říkají si za něj čtyři stovky. To je holt život :o) Ale každopádně to pro mne byl další důkaz toho, kolik různých odrůd, oblastí a vín, o kterých nemám zatím ani tušení, na světě je. Objevovat dál, nebo se upnout na místa a vína, u kterých jsem si jist, že mne dokáží nadchnout? Otázka bez správné odpovědi :o) Ale to už jsem tu taky řešil...
P.S. Z nápojů Itálie je minimálně jeden, který mne (v jeho ve dřevě vyzrávané) podobě nadchne naopak skoro vždycky. Na to, o jakou zbytkovku se jedná, je Grappa prostě úžasné pití :o) Zobraz celý článek...

pondělí 15. září 2008

Svatováclavské vinice a Villa Richter

Venku je vyloženě podzimní počasí, čas letních venkovních grilování a zahradních párty končí, přichází doba domácí konzumace pořádných červených vín. Jeden z posledních letních večerů, čtvrtek 11. září, patřil slavnostnímu otevření Villy Richter a okolních vinic. Pravda, slavnostní otevření proběhlo dávno potom, co je podnik přístupný veřejnosti, ale vlastně proč ne. Celá akce spočívala v tom, jak už to tak bývá, že se korzovalo po prostorách otevíraného podniku, pojídalo něco z restaurantem připravených pochutin a v případě této akce byla k dispozici i sada všemožných vín jak z Čech a Moravy, tak od dovozců s restaurantem spolupracujících. Ano, i proslov s informacemi o celém podniku tu byl, ale o vlastních vinicích jsme se toho moc navíc nedozvěděli (a tak odkáži na popis na stránkách restaurace). Vzhledem k účastníkům, které bych popsal jako „celebrities & faces” s lehkou příměsí dovozci pozvaných vinných nadšenců, bylo vše směřováno spíše k navození atmosféry výjimečnosti restaurantu.


A ten v něčem takový skutečně je. Především část „nejméně luxusní“, nazvaná Panorama Pergola, nabízí nádherný výhled a i na této hromadné akci skvělou atmosféru. Prostě sedět tam se sklenkou vína a přes vinice hledět na Prahu má obrovské kouzlo. Bohužel tato akce byla dost možná mou poslední návštěvou podniku, protože krom exkluzivní lokality nabízí i tradičně zlatokopecké ceny vína. A ač chápu, že se nějak uživit a zaplatit celou tu rekonstrukci musí, tak marže okolo 600% jsou pro mne nepřekousnutelnou záležitostí. Ne že bych nebyl ochoten dát v krásné restauraci u dobrého jídla kupu peněz za láhev slušného vína, ale nesmí to být to samé, které kupuji na bežné pití za sto padesát korun. To pak pocit vyjímečnosti okamžiku poněkud vyprchá a celkový dojem tak nějak pokazí. Blahoslavení ti, kteří běžné prodejní ceny těch vín neznají, nebo je prostě neřeší. Každopádně na lístek se podívejte, třeba vám tak předražený nepřijde. Případně ještě doporučuji recenzi restaurace od pana Cuketky, který se více zaobírá kvalitou jídla (to já neposuzuji, šlo o věci připravené pro „hromadné stravování“, ale i tak mi přišlo nadprůměrně kvalitní).

A vína? Zde jsem si po pravdě docela užil. Navíc u jednotlivých stánků bylo možné v relativním klidu promluvit s přítomnými zástupci vinařství či přímo vinaři a nabrat nové informace. Já si pochutnal na výběrovém Pinotu Noir 2006 z Kutné Hory (vinice Sukov, je i v Salonu vín, krásné víno) a hned vedle na skvělém Pinotu stejného ročníku a přívlastku od Lobkowiczů z Mělníka. Ti mají navíc nové viněty, oproti předchozímu kýči značně modernější a rozhodně krok kupředu. O kousek vedle zaujalo další víno téže odrůdy, „Roučí malé“ od vinařství Kraus. Ale zabte mne, ročník si nepamatuji, matně tuším 2004. Vůbec s poznámkami jsem dost na štíru, spíš jsem si to užíval. A tak vím maximálně to, že musím sehnat alespoň láhev ve vůni až botryticky přezrálého, ale v chuti velmi suchého, pozdního sběru Ryzlinku rýnského z trati Budyně od Školního statku Mělník. Že mohu vynechat Rulandské modré 2005 v exkluzivní řadě Valvin Club z Vinných sklepů Valtice (trať U Božích muk v obci Novosedly, leželo v bariku), ač jde o výborné víno, tak úspěch ročníku 2003 nezopakovalo. Objevil se i „podpultový“ výběrový košer Pinot Noir 2003 z Mostu, ale přišel mi už značně za zenitem, jak jinak tahle jejich vína skvěle stárnou, tak tohle se spíše láme. Naopak docela fajn bylo bílé Patria Cuvée 2006, ovocné a do růží tramínem ovoněné, pěkně suché a svěží, hezky pitelné.

Zábavné bylo kroužit okolo místnosti, kde podával vína z Francie tým pana Domince. Zde jsem se od dalších návštěvníků hned dvakrát dozvěděl, jak jsem konečně „dorazil na to správné místo“, protože z té Moravy se to nedá pít. Inu proč ne, každý má nějaký názor. Prezentovaná Francie byl spíše základ ze sortimentu (Côtes du Ventoux „La Vieille Ferme“, Rosé „Cuvée Expression“ od Château de Beaubois, Cuvée „La Tradition“ od Château Cabezac) a vína vlastně spíše jednodušší a na nekomplikované pití (pokud jsem nepřehlédl nějaké skryté lahve), mnohá z té Moravy byla rozhodně srovnatelná, ale každý máme holt nějaký vkus. A tak jsem pochybovače poslal do… ochutnat tu Kutnou Horu, nakonec jim „nevadila“ a byla „zajímavá“. Co naděláte :o) Ale našlo se i pár takových, kteří sice k Francii inklinují hodně, ale tahle prezentace jim umožnila prochutnat sadu vybraných vín z našich vinic a ta je příjemně je překvapila. Za takové (od tří jsem vyslechl osobně, u dalších dvou ve frontě na kachnu se zelím), kteří nepodléhají zažitým nesmyslům o nedostatku sluníčka (a raději se přesvědčí sami) díky.

Návštěvník slavnostního otevření si mohl nalézt různé zábavy. Já například hrál takovou zvláštní verzi starodávné počítačové hry „Pac Man“. Chodil jsem po chodbách a chodnících mezi vinicemi, uždiboval jídlo a snažil se vyhnout vydavateli jednoho našeho vinařského časopisu. Byl jsem úspěšný, vždy když už mne skoro měl, schoval jsem se za sklenku něčeho dobrého :o) Dalším zábavným prvkem mohlo být počítání, kolik sklenek bohémky už vypil pan „v restauraci Maze mají vyčpělé šampaňské“, já ho viděl zhruba se čtyřmi a pak to přestal počítat. Šlo se pobavit i u proslovu našeho pana prezidenta, škoda že jsem to celé nenahrál. A to je asi tak vše. Při východu z areálu ještě každý dostal taštičku s promo materiály Vinařského fondu, včetně DVD se všemi díly pořadu o vinařství v Čechách a na Moravě. Ten mimochodem docela i stojí za vidění, můžete využít archiv na webu České Televize a začít pěkně od mělnicka a litoměřicka... Zobraz celý článek...

pátek 12. září 2008

Výsledky ankety o vínech s „korkovou“ vadou

A jako skoro už pravidelně každých 14 dní tu máme výsledek ankety. Tuhle „korkovou“ jsem zakládal především proto, abych si ověřil, jak to mají ostatní vínomilci, zda mám takovou smůlu, jsem na korek přecitlivělý a vůbec. A bohužel to vypadá, že varianta smůla je nejpravděpodobnější (nebo za korek považuji i něco, co jím není; ale zrovna včera na jedné ochutnávce jsem víno vracel ze skoro dopité lahve a vinař mi potvrdil, že to opravdu „korkáč“ je, tak nevím…). Společně se mnou zvolil „nacházím často úplně zničené lahve“ už jen jeden další člověk z tentokrát nevysokých 53 hlasujících. Dalších 23 (43%) občas narazí na zničenou láhev, ovšem ostatní už jsou na tom mnohem lépe.

Pár občas cítí jemný náznak, 18% sem tam tuší, že by to korek mohl být. A stejný počet má štěstí a korek se jim prakticky vyhýbá. Přiznejte se, že jste fanoušci nějaké Austrálie pod screw-cap uzávěry? :o) Pět hlasujících se domnívá, že tuhle vadu vůbec nepozná. Z běžných konzumentů, kteří se o víno nezajímají nijak víc, by „korek“ nepoznala myslím většina, mnohokrát jsem si to prakticky vyzkoušel. A jak se divili, když byla k dispozici stejná láhev bez vady a mohli provést přímé srovnání. Až zase doma na nějaký encyklopedický příklad téhle vady narazím, naplním jím malé lahvičky a zájemcům dodám jako výukový materiál :o)


A nyní již můžete vybírat možnost v další anketě. Uvidíme, jak dobře si povede běžná lednička :o) Přeji hezký víkend bez zakorkovaných vín a na nějaké příjemné vinné akci. Pro obyvatele Prahy a okolí – co třeba „vinobraní“ na vinici sv. Kláry, respektive u Trojského zámečku? Spoustu zábavy chystá tenhle víkend Morava, minimálně vinobraní ve Znojmě a Mikulově, ale slavit bude i Strážnice a Nosislav... Zobraz celý článek...