Rekapitulace ročníku 2013 na Jižním svahu

Na úvod trochu statistiky. Pokud jde o návštěvnost, tak ta se od minulého roku změnila minimálně. Došlo k výraznému poklesu návštěv z anglicky mluvících zemí, ale k bezva nárůstu počtu čtenářů ze Slovenska, to mne moc těší! Posílilo Německo a Francie, na dvojnásobek. A masivně stoupla návštěvnost z Maďarska, o neuvěřitelných 1633% :-) V roce 2013 jsem zde uveřejnil, když počítám i tento souhrn, 249 článků. A více, nebo spíše delších, bylo i textů pro Hospodářské noviny a do dalších tištěných časopisů, podílel jsem se i na jedné knížce, letos se prostě pořádně rozepsal :-) Celkový počet slov jen v článcích zde na blogu (bez komentářů) se přiblížil počtu 150 tisíc, na znaky i s mezerami je to asi 935 tisíc. Tedy ne úplně krátký román, délkou zhruba někde na úrovni verneovky Dvacet tisíc mil pod mořem. Oproti loňsku je to o pár tisíc více, asi jak jsem se vykašlal na ankety, kvůli věčným problémům s hlasovacím modulem blogu. Ale kvantita textů není důležitá, snad šlo i o články dostatečně kvalitní, což ovšem musíte posoudit spíše vy. Že bych ale pro příští rok zkusil místo denních článků spáchat třeba detektivku? Vidím to na tři díly, s takovou tou tísnivou severskou atmosférou, zápletkou bude smrt několika osob, které jinak zdánlivě nemají nic společného, po požití stáčené Pálavy. Pozadí případu (a občas i svoje) bude odhalovat mladá moravská vyšetřovatelka Tamjanika, vášnivá žena s makedonskými kořeny, ve spolupráci s tajemným vinným novinářem…

Drakes Tabanco, José, Palo Cortado a prostě sherry na závěr roku

Přemýšlel jsem, co takhle na závěr roku na blogu hodit za téma, a rozhodl se pro sherry. Nejen proto, že sherry bude i náplní první plánované ochutnávky v novém roce, ale také jako odhrnutí další části zážitků z Londýna. Fotka zde v titulce je totiž právě odtamtud a ne z Jerezu. Jeden nový londýnský podnik, Drakes Tabanco se jmenuje (web), servíruje několik typů sherry do vymražených sklenic rovnou ze sudu za pomoci tradičního nástroje zvaného venencia. Hezky se na to kouká, ovšem hlavní je, že i obsah sudů je fantastický a nejde tedy o pouhou show. Mimo sherry trojúhelník ve Španělsku jde o poměrně výjimečnou záležitost, dle apelačních předpisů musí být vína lahvována, ale díky své pozici v Consejo regulador, místní apelační organizaci, si šéf Bodegas Rey Fernando de Castilla (o vinařství určitě napíšu ještě víc časem) asi vyjednal výjimku. V sudech jsou jen sherry silně oxidativní a navíc poměrně stará, nečekejte fino s vrstvou flóru, to by samozřejmě nefungovalo.

Furmint, Prosecco a výtečné kanadské bubliny

Během svátku nezřízeného jídla a pití (vánoce se jim říká) jsem toho ochutnal docela dost, jak je člověk doma a může začít zkoumat lahve už okolo oběda tak to jde snadno :-) Dnes se podělím alespoň o tři vína, další budou následovat časem. Jako na potvoru začalo 24. prosince období kořenových dnů, které trvá ještě dnes, ale nějaké velké následky to na vína snad nemělo. Na „konvenční“ určitě ne, ale vlastně ani na ta přírodnější. Kupříkladu Furmint 2007 z Fekete Pince chutnal zhruba tak, jak si ho pamatuji přímo z vinařství. Víno má temnou zlatou barvu a první pohled spíše evokuje víno sladké, což ještě umocní intenzivní medová vůně, bylinkové výluhy, kořenitost, mineralita. Suché, plné, spíše kulaté ale s dobrou kyselinou, intenzivní a koncentrované, aromatické, delší s dozvukem Somló železitosti. Takové zimní hřejivé bílé, byť venku je spíše podezřelé jaro. Pokud vím, tak pár flašek navezlo Vinorum, ale prodávat je to na webu nevidím, možná si to syslí pro sebe :o)

Předvánoční popíjení Moravy i zahraničí

Dnes odhrnu poznámky k několika lahvím otevřeným na vánočních večírcích a v restauracích, omluvte sníženou kvalitu fotek pořízených jen telefonem. Vyzkoušel jsem po docela dlouhé době Saint Laurent Craig´s Reserve 2008 vinařství Stapleton & Springer, víno kde Svatovavřinecké ve jménu je trochu matoucí, protože směs tvoří jen z poloviny a tou druhou je Modrý portugal. Vůně drobného lesného ovoce a tmavých peckovin, výraznější živočišná linka a nezapře, ani následně v chuti, školení ve dřevě. Suché, šťavnaté, středně plné, víno už nazrálo a přes stále určitou tvrdost a třísloviny působí vyváženě, má to fajn strukturu a skvěle se pije, živé, lesní ovocitost, dobrá délka. Hodně fajn.

PF 2014 z Jižního svahu

Další rok se, hekticky a jako by už nemohl dočkat, blíží závěru. Děkuji za společnost, ať již skutečnou na ochutnávkách či jen virtuální při četbě článků, a doufám, že pro vás byla stejně fajn a přínosná jako pro mne. Přeji vám poklidné prožití nadcházejících svátků, pohodu ve společnosti osob nejbližších a výtečných vín. A samozřejmě i vše nejlepší do roku 2014. Co nás v něm čeká, to zatím tuší asi jen málokdo. Musíme doufat, že všechna překvapení budou především příjemná :-)

Bílé, ze kterého jsem si sedl na zadek

Sedím si tu tak se sklenkou Pinot-Chardonnay 2004 z Dobré vinice, jako každý rok se k tomuhle vínu alespoň jednou či dvakrát vracím a stále se u něj dobře bavím, ale vzpomínám přitom na jeden z největších bílých vinných zážitků v poslední době. Blíží se hlavní svátky roku, doba utrácení a podobných kratochvílí, takže vás trochu potrápím lahví ne úplně snadno dostupnou, prostě taková onanie „heč co jsem pil“. Víno jsem chutnal naslepo, v rámci povedené degustace, kam každý přinesl jednu láhev (pravidlo bylo spíše vyšší třída a pokud možno dobře demonstrující oblast či styl) a nechal ostatní hádat, o co že se vlastně jedná. Žádné chytáky. Zde bylo okamžitě jasné, že jde o špičkové víno, téměř jisté velké burgundské, mezi zúčastněnými panovala řídká shoda. Ale odkud přesně? Projev minerality a dřeva volal Meursault (a neodpustil jsem si poznámku, že pokud to bude opravdu Meursault, tak od nějakého naprosto geniálního vinaře), ale celek na to byl až příliš filigránsky propracovaný a elegantní, takže jsem víno poslal trochu víc na jih, někam „mezi Chassagne a Puligny Montrachet“. Ale byl to opravdu Meursault, vesnické víno od geniálního vinaře…

Dvoustovkové Croix Mouton 2006 až 2010

V rámci přechutnávání zásob Bordeaux jsem s přáteli minulý týden odkorkoval i pět lahví Château La Croix Mouton, jednoho z velice oblíbených vín kategorie „skvělý poměr cena/kvalita“, které pravidelně nakupuji (resp. jsem nakupoval) v En Primeur kampani. V ceně něco přes dvě stovky nabízí efektní ambaláž v těžší zkosené lahvi s kovovou záklopkou a kvalitním celokorkem, na stole či jako dárek ostudu neudělá, ale také fajn vlastní víno. Do roku 2003 se jmenovalo jen Château Mouton, ovšem po soudu s Rothschildy došlo k „drobné“ změně, nic nepomohla dlouhá historie jména. A docela mne baví drobné pošťouchnutí „pravého“ Moutonu v tom, jak má La Croix každý rok jinou barvu záklopky a písmena M, u kterého se mění i písmo. Žádného slavného umělce, který ten který rok font vybral, ovšem neuvádějí :o)

Růžák z devětaosmdesátého

Svět vína je neskutečně bohatý a překvapivý. Na páteční večerní ochutnávku jeden z účastníků donesl zajímavou láhev a nechal ji nalít naslepo. A teď se prý ukažte! Prý hlavně na mne myslel, že si něco podobného určitě užiju. No tak teda jo. Barva evokuje spíše amontillado sherry, už hodně směrem do lískooříškové hnědé. Vůně intenzivní velmi sladce medová, hodně naleželá, s kupou bylinkových tónů a trochou kořenitosti, štiplavost alkoholu a trochu oříšková, až lehce připečená kouřovost. Chuť jde proti očekávání sladkosti, je spíše suchá, s poměrně výraznou kyselinou, bylinková, již poněkud rozhozena a ztrácející harmonii, s celkem dlouhým dozníváním trochu evokujícím čokoládu a dřevo, takový ten vysušující dojem čokolády s obrovským podílem kakaa ulpí v puse na delší dobu. Co s tím?

Divadlo pro nás alkoholiky

V hektickém předvánočním období, spíše nečekaným množstvím práce než že bych zoufale sháněl dárky, se mi nečekaně podařilo vyrazit do divadla. Spousta lidí používá jako argument pro bydlení v Praze množství kulturního vyžití vzdáleném sotva pár minut cesty, všech těch koncertů, výstav, divadel a tak, ale dobrovolně přiznávám, že zrovna do divadla jsem se dostal poprvé po několika letech. Ovšem byla to hra velmi zajímavá, jmenuje se Dabing street (web), pochází z pera Petra Zelenky  a s podtitulem „Ve dvou věcech jsou Češi skutečně dobří: v pití alkoholu a dabingu“ ji uvádějí v Dejvickém divadle.

Třikrát ryzlink – Německo, Austrálie a Chile

První sníh jsem oslavil ryzlinky, nejsem úplně ten typ, co by se zimou hnedka přešel na hutná červená :-) V rámci vinného vzdělávání jsem k ryzlinku z míst, odkud je piju nejčastěji a nejraději (Německo, Alsasko a sem tam Rakousko), přihodil i dva z lokalit mírně exotičtějších. Ale začneme klasikou. Hochheimer Reichestal Riesling Spätlese trocken 2012 z Weingut im Weinegg (web), vinařství sídlícího v obci Hochheim am Main poblíž soutoku Rýna a Mohanu. Vína připravuje mladý Fabian Schmidt, jeden ze členů sdružení Generation Riesling (kdyby mi někdo chtěl udělat radost, tak jejich logo vypadá na tričkách fakt skvěle, nebo na nějaké pěkné černé košili by se mi líbilo :o). Většinou nerez, ale i staré dřevěné sudy používají, hlavně pro vína z top poloh a starších keřů. Toto víno má světlejší citronovou barvu s lehce zelenkavým nádechem. Mladá, čerstvá, svěží šťavnatá vůně. Klasika, něco jablka, kdoule, ale i hruška a vůbec trochu žlutějšího ovoce a náznak ležení na kalech, pěkná minerální linka. Suché, s výraznou kyselinou, šťavnaté, ovocité, minerální, dobře postavené a delší, výtečně pitelné. Alkohol jen 12 % ale lehké to není, prostě tak akorát. Nijak extra komplikované, ale krásně udělané, typické, s potenciálem (i pod šroubovým uzávěrem) dále zrát a udělalo mi radost. Navíc cena ve vinotéce Fajnšmekr byla okolo 220-240 Kč, což sedí.

Čas třešní a pro lepší zítřky

V případě nějaká zásadní katastrofy bych se nemohl věnovat výměnnému obchodu, že bych třeba vlastní brambory měnil za mléko, ani nabídnout nějak zvlášť zajímavou sadu zkušeností a schopností pro postapokalyptický svět. V současné společnosti ale sem tam přijmu pár lahví vína a nějakou tu uzeninu za pomoc s webem, oživením certifikátů celních zprávy ve francouzských a navíc 64 bitových Windows 8 či zaškolení pár lidí do tajů sherry. Takhle se mi dostali do rukou i dvě lahve z  Domaine Le Temps des Cerises. Již jméno vinařství je úderné, Čas třešní byl skoro hymnou pařížské komuny a dodnes je jedním ze symbolů levice. Vína se pak jmenují La peur du rouge (rudá hrozba, zvoleno pro čisté Chardonnay), Fou du roi (králův šašek), Les Lendemains qui Chantent (lepší zítřky) či výmluvné Avanti Popolo. Vinař však není francouzský levicový filozof, jmenuje se Axel Prüfer a narodil se a žil v DDR :-)

Ryzlinkový sekt a hodně nadprůměrné Prosecco

Reichsrat von Buhl (web), jeden z nejslavnějších producentů vín v německé oblasti Pfalz, pravda již přes dvacet let kontrolovaný japonskou skupinou Sanyo (která do něj ale investovala obrovské prostředky a kvalitě rozhodně neuškodila, Japonci ryzlinky totiž rádi), se čím dál více zaměřuje i na šumivá vína. Právě pro ně a možnost delšího zrání na kalech vinařství nedávno zrenovovalo ideální velké prostory, roli sklepmistra přijal Mathieu Kauffmann, který tento post zastával dvanáct let ve slavném Champagne Bollinger (ale jinak je z Alsaska, takže k Německu a ryzlinku má blízko). Louis Feis Riesling 2011 Brut (ze sortimentu domaine.cz, cena už poněkud vyšších skoro 450 Kč) je suchý Riesling sekt je vyrobený tradiční (šampaňskou) metodou čistě z odrůdy Ryzlink rýnský, navíc z hroznů z bio vinic. Citronová barva, vytrvalé perlení středně velkých bublinek. Výtečná ryzlinková vůně, svěží, doslova se vám z ní sbíhají sliny, citrusová, medové a minerální tóny, dotyk bylinek, podběl, již lehce naleželá. Velmi suché v chuti, řízné, příjemné krémové perlení a velmi dobrá délka, osvěžující ovocité bubliny s chutí meruňek, medem a decentní veskrze příjemnou peckovou nahořklostí v závěru. Výtečný aperitiv pro milovníky klasických ryzlinků s výraznou kyselinou. A baví mne i jejich viněty :-) Již dříve jsem tu psal o jejich základním ryzlinku a jak tak koukám, tak i starším ročníků těchto bublin, začínám se asi hodně opakovat…

UNESCO qvevri, En Primeur neziskový a Champagne diskontní

Na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO se objevila nová zajímavá položka, kterou je tradiční gruzínská příprava vína v qvevri, v zemi zakopaných hliněných nádobách. Možná trochu pozdě, qvevri už dneska „vyhynutí“ nehrozí, zatím to vypadá spíše na renesanci. Použití těchto a jim podobných nádob a také příprava i bílého vína delším kontaktem se slupkami (a bez síry či jiných konzervantů) v posledních deseti letech letí po celém světě, jméno Gruzie a qvevri je skloňována čím dál častěji. Ostatně na fotce v titulce je Petr Nejedlík a qvevri zakopávané v jeho sklepě. A ani u nás už není jediný :-)

Seřadíte vína od 100 do 5000 Kč naslepo?

Na titulek článku mohu snadno odpovědět, že já tedy ne :-) Slepá degustace je zvláštní disciplína, na jedné straně „jediná objektivní“ pokud chcete hodnotit vína neovlivněni vinětou, na stranu druhou ze stejného důvodu od počátku vlastně vadná. Vědět co pijete, pokud se vínu trochu věnujete, je neoddělitelnou součástí zážitku. Umožňuje dát některé projevy a specifika vína do souvislosti a užít si obsah lahve v maximální možné míře. Doma k večeři víno se zakrytou vinětou nepijete a tímto způsobem hodnotit a posuzovat jeho kvality, v sadě hromady lahví a navíc jen s degustačním vzorkem místo pořádnou porcí, je vlastně poněkud divné a tak vzdálené od běžné praxe pití vína, jak jen může být. Asi jako hodnotit film jen podle dvouminutové ukázky. A pokud jde o anonymitu producenta, tak nikdo si při recenzích filmů či hudebních alb taky nestěžuje, že hodnotitel znal jméno režiséra či skladatele :o) Na druhou stranu dát si v malé společnosti pár vín naslepo a pak se k nim mít možnost v klidu vracet a posedět už s informací co pijete může být více než zajímavé a leccos prozradit.

Peroxidová vína

Peroxidová blondýna je termín s jasným obsahem, ale peroxidové víno? Krom zesvětlení vlasů a dezinfekci odřenin se peroxid vodíku, lidově kysličník, dá použít na čištění skvrn od červeného vína třeba na koberci. No a taky na odstranění siřičitanů přímo z vína. Volná SO₂ ve víně váže kysličník, dodaný obvykle ve formě naředěného roztoku, výsledkem reakce je síran (kalkulačka dávkování). Ve světě jde o jedno z povolených aditiv při výrobě vína, v rámci EU ho přidávat tuším nelze, ale ještě ověřím (byť ve víně vzniká při oxidaci kyseliny askorbové, která povolena je). Proč to píšu? Inu hned několik firem (Pure Wine, SO2GO) si na tom udělalo byznys a prodává speciální kapky do vína, ve skutečnosti prostý tříprocentní roztok peroxidu vodíku jaký ve větších baleních běžně koupíte v drogerii či lékárně, určený pro osoby příliš citlivé na síru či ty, kteří se chtějí vyhnout bolehlavu druhý den ráno po nezřízené konzumaci.

Lidl a pět francouzských vín

Loňský zápisek o francouzských vínech z Lidlu si na Jižním svahu přečetlo zhruba pět tisíc unikátních návštěvníků, nejpopulárnější článek to byl a stále ještě je aktivně navštěvován. Snažil jsem se být k vínům i celé kampani řetězce objektivní a vidět na ní to dobré i špatné. Od té doby protočili nabídku ještě několikrát a další předvánoční kampaň začíná právě dnes. Tentokrát jsem nemusel utrácet peníze ale „jen“ čas, krom masivní reklamní kampaně s šéfkuchařem Romanem Paulusem a opět Markem Vašutem jako tváří vinné propagace zamakalo též jejich Social Media oddělení a pět vybraných lahví ze dnes startující nabídky rozeslalo s předstihem bloggerům. Takže jsem se jim mrknul pod korky, otevřel všechna najednou a ochutnal je rovnou (tj. způsobem, jak budou typicky konzumována) a znovu po pořádném rozdýchání druhý den. Čtyři červená, primárně z Bordeaux a přilehlého okolí, a suchý ryzlink z Alsaska. Nevypadalo to úplně špatně…

8x Vinařství Sv. Tomáše z Malých Žernosek

Minulý týden dorazil do Prahy Zdeněk Vybíral z malého rodinného Vinařství Sv. Tomáše v Malých Žernosekách, aby ve vinotéce a obchodu delikatesami Fajnšmekr představil vína postavená na pinotech (blanc, gris i noir). Všechna pochází z viniční trati Na Dobraji (vinice Nad mlýnem, U lomu, Na Dobraji) a vznikají spíše způsobem konvenčnějším, tedy zakvašení vhodnými kvasinkami pro to či ono víno a v nerezu, v menší míře jsou dále školena ve dřevě. Přesto mne v minulosti zaujala, působila docela poctivě, s odrůdovým charakterem a přitom ne nějak šablonovitě zmanipulovaně, byť někdy jsem z nich měl trochu „nečeský“ dojem, působila až nezvykle hutně. I proto mne aktuální produkce zajímala, bohužel večerní ochutnávku a setkání s vinařem jsem nestíhal a tak se zastavil vína prozkoumat o den později.

Viniční dron, robotický exoskelet a lunární vozítko do svahů

Včerejší zpravodajství, od novin po televize na celém světě, bylo plné novinky od Amazonu. Zásilku vám doručí do pár desítek minut, dodá ji autonomní dron. Naloží, přistane na dvorku, vyloží a zase odletí. Zda Amazon Prime Air v nejbližších letech skutečně vzlétne i jinak než v opravdu malém experimentálním měřítku je ve hvězdách, ale vzrušení to vzbudilo velké a jako marketing bezva krok. Taky jsem si četl o cílení reklamy na základě emocí a říkal si, že jako technologického nadšence mne čekají krásné nadcházející roky, kdyby to celé nebylo trošku děsivé :-) Každopádně si při tom také vzpomněl na tři novinky určené pro vinaře. Jedna létá, v druhé budete vypadat jako Robocop a třetí bych se rozhodně nechtěl nechat přejet…

Tisíc růží v dvojím terroir

Před nějakou dobou jsem ze sklepa navezl část zásob Bordeaux, že se jim po delší době zase trochu pověnuji. A tak mi ve sklence skončilo také Château Mille Roses (web), rovnou ve třech různých podobách. Menší producent, zhruba čtyřicet tisíc lahví ročně vyprodukují, navíc docela sympatický tím, že na vinicích přechází na bio a to dokonce se snahou výrazně omezit/vyřadit i povolenou měď a více se zaměřující na různé bylinné a další výluhy, vína čiří vaječnými bílky a filtrace jen minimální/žádná. Vinařství sídli u Macau, řeč samozřejmě není o specifické části Číny (ač její občané v Bordeaux a do jeho vín momentálně masivně investují), ale obci u řeky nedaleko jižního okraje apelace Margaux. Vinice Mille Roses, tisíce růží, se nacházejí na necelých deseti hektarech poblíž slavnějších vinařství Cantemerle či Giscours. A v obou apelacích, Margaux i Haut-Médoc. Ještě nedávno to byl jen Haut-Médoc, ale autority uznaly, že jejich kus vinice by ještě měl patřit do Margaux, viz i mapka níže. Zde si dovolím část čtyři roky starého mailu od Tomáše Domince, který situaci popisuje.

Průřez sortimentem od Winegeeka

Nějak nestíhám reportovat z hromady různých degustací, i těch kde jsem si vína opravdu užil, takže dneska vezmu jednu báječnou alespoň ve zrychleném režimu, bez detailnějšího rozebírání jednotlivých vinařů (o části už jsem tu stejně psal). Marko Jelič alias Winegeek představil ve Vinografu důležitou část svého sortimentu, vína z italsko-slovinského pomezí (a přihodil i něco „mainstreamového“, třeba výtečné klasické burgundské Château de Pommard 2005, to bych jako pil klidně častěji). Degustace měla bezvadnou neformální atmosféru (viz foto níže), výborně jsem se bavil, prostě trochu netradiční ale veskrze příjemná oslava důležitého výročí, 28. října. Ale teď už vína…

Solear ve dvou odlišných podobách

Dnes opět o jedné z mých neřestí, sherry. Ale jelikož jsem teď rybně vzdělán, tak vím, že slovo neřest dříve značilo tření ryb, což nějak zvlášť hříšné či jinak hanebné jednání není. Než se dostaneme k vlastním vínům, tak ještě chvilku budeme pokračovat v jazykovědném koutku. Nesystematicky, v hovoru i psaném slově, používám pro sherry jak ženský tak i střední rod, přičemž ženský možná i častěji. Což je blbě, do sklenky mám nalévat suché sherry, ne suchou sherry. Je to mé milované sherry, ne má milovaná :-) Pokud to zase někde spletu, tak mne prosím propleskněte (šanci máte i na ochutnávce za dva týdny, viz závěr článku). A teď už Solear, víno dle jména koupající se ve slunečním svitu, ale projevem spíš evokující loď ztroskotanou v bouřlivém moři.

Domácí recepty na svařák

Na Horké víno mělnické potřebujete 4 kostky cukru, citronovou kůru, kousek skořice, 1-2 hřebíčky a ¼ litru červeného mělnického vína. Do hrnečku dáme všechny výše uvedené suroviny a směs silně zahřejeme, pak odstavíme a přecedíme do zahřáté sklenice, do které jsme si předem vložili stříbrnou lžičku. Podáváme. Alespoň takto jeden z receptů na svařák představuje Nový brevíř o víně  Jindřicha Haufta z roku 1989. A zhruba tento nejprimitivnější postup, ve kterém ovšem víno mělnické nahrazuje „cokoliv základního a levného“ či v tom horším a naprosto nevhodném případě „vadné víno co nechci pít“, často se vynechává i citronová kůra a nikdo neřeší stříbrnou lžičku, je u nás asi nejobvyklejší. Existují ale i sofistikovanější svařáky…

Stávkova Sexta 2010 a Strohmeier Weiß 2012

Tuhle středu vyjde v IN Magazínu Hospodářských novin dvoustránka o vínech z Anglie (s věcmi které jsem tu ještě nepsal), kde jsou zásadní šumivky. A středu příští opět v INu bude bublinám věnovaných hned několik stránek, předsváteční téma prostě. I pro pravidelné čtenáře Jižního svahu se tam asi najde něco nového, spíš ale konkrétní doporučené lahve než teorie okolo :-) V poslední době jsem tedy doma dost sjížděl právě bubliny, nakoupil a přechutnával sérií lahví co potřeboval ještě ověřit, než je definitivně doporučím (jinak řečeno zrovna ekonomicky výhodné pro mne tohle téma nebylo). Manželka si ovšem na novou večerní dietu zvykla rychle :o) Jedním z vypitých vín byli Strohmeier Weiß 2012 Blanc de Blancs, ze sortimentu Veltlínu, nesířená biodynamická směs Sauvignon blanc a Chardonnay, navíc extra brut a úplně bez dozáže. Hodně čerstvá vůně, divočejší, jablka a podzimní ovoce na zahradě, navinulejší, výrazně minerální. V chuti velmi suché, výborné krémovější perlení, kopíruje vůni v podzimním ovoci, navinulosti a mineralitě, dělší. Složitější kousek, taková ta „poetika dřevorubeckého rázu“, bavilo. Ovšem cena někde přes pět stovek, takže spíš nadšenecká záležitost.

Fishmenu – ryby, lidé, místa a také trochu vína

Neživím se vínem, i když občas někdo má pocit že ano a domnívá se, že články pro hospodářky a sem tam nějaký časopis mne uživí, či snad že dostávám zaplaceno za texty zde na blogu :-) Ale ne, vše vinné je jen koníček a zábava, případně drobné „melouchy“. Jednou z takových pokoutných aktivit, a že času už fakt není moc kde brát, se stala spolupráce na knize Fishmenu (web). Byla to hodně zajímavá zkušenost, díky které jsem mimo jiné poznal nové zajímavé lidi, především šéfkuchaře Davida Šaška zodpovědného nejen za recepty či autorku podstatné části textů Barbaru Myšičkovou. K projektu jsem se dostal přes Aleše Pavlíčka, se kterým se dříve potkával na vinných degustacích, ten zase stojí za krásnými fotkami. A sám páchal stránky s tipy na vína a další pití k jednotlivým menu, sledoval postup vzniku a snažil se přispět svými názory, postřehy a návrhy. Jakožto „spoluautor“ tedy logicky nemám od výsledku odstup (ale zároveň mu ani nepotřebuji dělat reklamu, nejsem placen podílem z prodeje; případný úspěch knížky mne ale samozřejmě velmi potěší a klidně nakupujte tady), vše níže uvedené berte s jistou rezervou. Mám prostě radost, že se zadařilo a dílo je konečně na papíře.

Višně divoce pivní

O pivech, ač je testuji stále velmi rád, už příliš nepíšu, jsou tu jiní a systematicky pokrývají nejen českou pivní scénu :-) Jedno nedávné pivko se sem ale vyloženě hodí. Ujíždím na experimentech firem jako Nøgne Ø (kupříkladu Red Horizon, pivo pomalu dlouze fermentované japonskými saké kvasinkami č. 7), Brew Dog či Mikkeler, společně s dalšími je prodává fajn malý obchod Beergeek kousek od Jiřího z Poděbrad. Pravda, v některých případech se už cenově dostáváte do zóny drahých vín, i 300+ korun za lahvičku 0.25l, ale… třeba ty saké kvasinky jsem prostě nemohl vynechat! :o) Sem ovšem, vzhledem k mým „naturálním“ vinným choutkám a ostatně i celkovému projevu, patří Mikkeller Spontankriek.

Beaujolais Nouveau 2013 na dvanácti vzorcích

V rámci sebevzdělávání jsem se praštil přes kapsu a lehce masochisticky pořídil slušnou sbírku letošních mladých Beaujolais, když už dnes začíná ten jejich svátek. Ročník to bude spíše koncentrovanější a robustnější, ve vinicích proběhla kvůli počasí i přirozená redukce hroznů, a vína by měla být voňavá, výraznější, pěkná. Ale sklízelo se docela pozdě, což se na stavu mlaďochů může dost podepsat, a bylo to opravdu vidět. Jak určitě víte, tak Beaujolais mám rád, tedy ta normální neuspěchaná. Některá Cru od dobrých vinařů mohou být opravdu fantastické pití. Od nouveau lze typicky očekávat „jen“ svěžejší jednoduché víno, které může potěšit a na popíjení ve větším jeden den v roce a víkend po něm následující proč ne, ale výraznější zážitek nabídne jen těžko. Tak uvidíme, kolik vzorků splnilo alespoň tenhle nenáročný požadavek. Všechna vína byla degustována v teplotě 13-14°C, která je i ideální ke konzumaci podobného typu červených.

Dvě prestižní vína od bohémky

V rámci úchylky na šumivá vína jsem zakoupil i novinku v sortimentu Bohemia Sektu, Prestige Chardonnay Brut, tedy Blanc de Blancs styl z odrůdy pro něj i v Champagne nejtypičtější a připravený stejnou metodou druhotného kvašení v lahvi z moravských hroznů ročníku 2011. Líbí se mi tvar lahví jejich Prestige řady, na stole vypadají efektně, a Prestige Brut mi jako víno přijde fajn. Pravda, běžná cena mimo slevové akce odpovídá 9-10€ a za tyhle peníze koupím v zahraničí už hodně dobré bubliny (momentálně, a je to docela aféra na téma „poškozování prestiže regionu“, v rámci souboje supermarketových řetězců i pravé Champagne, byť nijak zvlášť zajímavé), obzvláště crémanty z Alsaska, Burgundska či Jury či už slušnou cavu. Ale i prestižka od bohémky je fajn pití. Jak si stojí varianta čistě šardonková?

Ikony od Errazuriz

Byla doba, kdy jsem především základní červená od Errazuriz – Carmenére, Syrah či Cabernet z řady Estate, točil doma ve větším. I teď si vždy udržuji nějakou zásobu, protože jde o krásně udělané představitele odrůd a místa původu, velmi slušná vína za dobrou cenu, která baví návštěvy, fungují bezvadně při požadavcích přátel „potřebuju nutně pořádné červené, ale maximálně okolo dvou stovek“ a nemám nejmenší problém je pít při večeři i sám :-) Jak řekl zástupce vinařství: „Kdybychom nedělali výborná základní vína, nikdo by nám nevěřil, že umíme udělat pořádné velké víno.“ Logický přístup, ale člověk často až nevěří, kolik producentů to vidí úplně jinak. Včera pořádal dovozce Errazuriz, firma Kupmeto, průřezovou ochutnávku jejich sortimentem, základní řadou Estate a také vyšší Max Reserva, přihodil i nějakou tu specialitu. A na druhé degustaci představil řadu Icons a další „prémiová“ (resp. tomu už říkají superprémiová, třeba v UK se za „premium“ považuje cena vyšší než 20£) vína, jedny z  červených špiček Chile.

Není sladké, nemá chybu. Čtyři body.

Trpím spasitelským komplexem. Jedna z věcí, které mne ženou psát o víně i nadále, je lehce samolibý dojem, že tím pomáhám kultuře pití vína v ČR. Posouvám místní vinnou scénou, malými ale přesto doufejme důležitými krůčky, o něco dál. Jistě, kupa mých názorů může být sporných a mnohé mé vinné choutky jsou lehce extravagantní, možná kladu příliš velký důraz na některé vinné přístupy a neprávem opomíjím či rovnou kritizuji styly a typy vín, které si to třeba nezaslouží a své důležité místo na trhu mají. Přesto se stále domnívám, že mé výplody mají smysl a mohou mít pozitivní vliv na to, co a jak se zde pije. Ale marná snaha, jsou tu jiní, lepší, vlivnější…

Na ochutnávce Leone de Castris

Jedním z nejvýznamnějších vinařství Apulie (Puglia), podnikem neoddělitelně spjatým s minulostí i současností této jihoitalské vinařské oblasti, je jistě Leone de Castris (web). Rodinný podnik sídlí v „podpatku“ Itálie, přímo v srdci městečka Salice Salentino, v ulici pojmenované právě po nich. Však zde vinaří již od roku  1665 a jde tak o jednoho z vůbec nejstarších zdejších producentů. Zasloužili se o vznik apelace Salice Salentino a formovali pohled na celou oblast v zahraničí, export u nich dlouhodobě tvoří alespoň polovinu produkce. Leone de Castris je také první italské vinařství, které začalo lahvovat růžové víno, během druhé světové války jako součást provizí pro americkou armádu. Nazváno bylo Five Roses, pět růží, a navazovalo na tradici, až téměř legendu, že každý z rodu Leone de Castris měl vždy pět dětí (současná generace to ale už nějak nevychytala…). I dnes je toto růžové v USA oblíbené a ocenění sbírá i v rodné Itálii, ostatně jako většina dalších jejich vín, některá se pyšní i třemi sklenkami v prestižním průvodci Gambero Rosso.

Americké Chardonnay samoobslužně ve Flavours

Jsou vína a oblasti, které možná ne přímo ignoruji, ale určitě jim nevěnuji nějak velkou pozornost. Možná k vlastní škodě, že jo, určitě se to projevuje ve slepých ochutnávkách – dostanu Chenin z Jižní Afriky či nadubovanou bílou Rioju a těžce v tom plavu. Jako součást vinného vzdělávání je tak fajn občas vybočit od svých specifických úchylek, nechat sherry ještě chvilku oxidovat a oranžové víno dál na slupkách, a nalít si třeba kalifornskou šardonku. Freemark Abbey je poměrně tradiční producent z Napa Valley, byť firma opakovaně měnila jména a majitele, do detailů asi nemá smysl zabíhat. Dobře je to sepsáno v knize Judgment of Paris, i jejich vína totiž soupeřila ve slavné degustaci roku 1976 s Francií (tím, že Cabernet skončil poslední, se moc nechlubí; Chardonnay bylo někde uprostřed a před některými prestižními vína Francie). Něco o podniku najde na na ofiko webu. Ve sklence mi skončilo jejich Chardonnay 2007. Nejdříve to bylo v konečně otevřené vinotéce a obchodu delikatesami Flavours (web), o jejichž samoobslužném degustačním Enomaticu už jsem tu psal, kde bylo společně s mladým Chardonnay vinařství GAJA, postarším ryzlinkem od Reichsgraf von Kesselstatt (1992er Piesporter Goldtröpfchen Spätlese), Barolem od Voerzia, „na čepu“ byla i mladá Ornellaia či červený Chassagne-Montrachet 1er Cru Morgeot 2008 od Lamy-Pillot. Poznámky snad časem, kartičkou s kreditem do stroje už jsem zakoupil, já „potřeboval“ zkusit hlavně to Napa Valley. A vzal nakonec láhev i domů.

Na večeři u Hestona Blumenthala

Heston existuje a vypadá stejně jako v televizi! Kdybych byl ten typ, co se vrhá po celebritách a nechává se s nimi vyfotit, měl bych v pondělí večer v restauraci Dinner by Heston Blumental (web), dnes už zaběhlém podniku v londýnském Mandarin Oriental Hyde Park, možnost. Ne že by tam snad Heston přímo vařil, ale zaskočil si na něco k snědku a pozdravit svůj nemalý tým v čele se současným šéfkuchařem podniku, a bývalým šéfkuchařem The Fat Duck, Ashley Palmer-Wattsem. Zážitek z návštěvy restaurace tak byl kompletní. Ale jen vidět legendu samozřejmě nestačí, na dokonalý dojem by se muselo opravdu činit i jídlo. O restauracích tu v poslední době skoro nepíšu, vůbec jsem se třeba nedostal k silným zážitkům z Kodaně, ale tenhle podnik dneska odhrnout zkusím :-)

Dvě šardonky a burgundská šunka

Jambon persillé je bezva věc, prostě vepřová šunka v aspiku ze zeleniny, hodně petržele tam je a tak. Celé se to připravuje v a součástí aspiku je bílé burgundské, typicky spíše Aligoté než Chardonnay. Ale mladá běžnější šardonka, žádné vyzrálé 1er Cru či velké víno, se k téhle pochoutce skvěle hodí. Se sklenkou Chablis a křupavou bagetou je jambon persillé snídaně šampionů po předchozím náročném degustačním dni. Já si ji, docela slušnou byť možná kořeněnější než bych si přál (koupenou v řeznictví u Sváčka) dal k obědu, jelikož hubnu tak jen samotnou bez pečiva, a otevřel k ní láhev Chablis 2011 vinařství  Jean-Paul & Benoît Droin.

Šťastnou ruku se Svatomartinským a něco ke snoubení s husou

Minulý pátek jsem si do víkendové přílohy hospodářek dovolil drobátko kritický článek, povedlo se jím zaplnit hned dvě dvoustrany (velké fotky, asi…), na téma mladých vín. PR textů a dalších oslavných článků na Svatomartinské je všude spousta, tak ať zazní i jiný hlas. Ale v článku nepadlo zdaleka všechno a tak, v očekávání jedenácté hodiny a jedenácté minuty, pár dalších poznámek. Držím vám všem palce a přeji dobrou ruku, obzvláště pokud se chystáte kupovat a chutnat vína červená. Letošní ročník nebyl zrovna ideální, pokud máte dostat mladé víno do flašek začátkem listopadu, výsledkem jsou sem tam vyloženě SM vína. Sklízelo se později než minulé dva roky, ale přesto příliš brzo. Kdo odkyseloval, má v lahvích rozházené cosi. Kdo ne, má opravdu… řízné pití. Kyselina jablečná v plné síle, prostě. A ukáže se, která vinařství mají ty nejlepší technology.

Tři zajímavá Beaujolais z Domaine de Thulon

Už v pondělí na nás zaútočí Svatomartinská a jen o pár dní později se objeví Beaujolais nouveau. Na rozdíl od ČR, kdy byl ročník pro vína takhle narychlo připravená (a obzvláště to platí pro červená) poněkud komplikovaný, se v Beaujolais docela dařilo a vína budou fajn, samozřejmě ta od slušných vinařů. Jednou z novinek u druhého jmenovaného na našem trhu bude mlaďoch z Domaine de Thulon (dovozl Vins Hron), takže jsem využil příležitost a předem si přechutnal výběr z jejich produkce. Domaine de Thulon je rodinné vinařství fungující v sídle z patnáctého století. Rodina Jambon usedlost s osmi hektary vinic koupila v roce 1987, dnes obhospodařují už hektarů šestnáct a půl, společně se dvěma dětmi. Maximum ruční práce, „udržitelné hospodaření“ (ale ne bio), oscilování mezi naprosto tradičními (ale kvalitními) víny regionu a tak trochu experimenty.

Kraus Sekt, bio vlašák od Spielbergu, Petit Edelspitz Zweigelt a André ze šlechtitelky

Na úterní ochutnávku především německých ryzlinků jsem do Vinografu dorazil s předstihem a měl tak čas zakoupit několik degustačních vzorků z Moravy a jeden z Čech, mrknout na malou část z aktuální nabídky vín po sklence. Kupříkladu Sekt vyrobený klasickou metodou kvašení v lahvi z Ryzlinku rýnského Mělnického vinařství Kraus (web). Tohle víno mne loni docela nadchlo, ale zrovna bylo vyprodáno a nutno počkat na nový ročník. Vinařství sice ročník neuvádí, alespoň z čísla šarže jde ale lahve odlišit (tento chutnaný byl RR11/S, předchozí postaven myslím na ročníku 2010). Pěkné perlení. Čerstvá, poměrně bohatá výraznější vůně, zelené jablko, sladší žluté ovoce a až mandarinkový citrusový tón, příjemná. V chuti vlastně oproti tomu působí květinověji, je suché, čisté, svěží, s bezva kyselinou, mírná hořčinka ke konci a fajn mineralita. Delší, plnější styl bublin, dobře udělaný. Líbilo dost, byť desítka mi přišla ještě o něco lepší. Tak či onak v kontextu domácích bublin jasný nákupní tip, cena 250 korun.

Henri Bourgeois a jeho novozélandský pinot

Jsou odrůdy, na kterých opravdu ujíždím, a rád zkoumám různé jejich podoby. A Pinot Noir patří rozhodně mezi ty největší z mých úchylek tímto směrem. I proto jsem, po degustaci Champagne Chapuy, neodolal a ve vinotéce Vins Le Bourgin zakoupil láhev Marlborough Pinot Noir Petit Clos 2011 vinařství Henri Bourgeois (web), tedy slavného velkého tradičního (rodina vinaří už deset generací, byť toto vinařství se rozvíjí až od padesátých let minulého století) producenta z francouzského Sancerre, který toto své víno z Nového Zélandu doporučuje každému, komu sedí jeho Petit Bourgeois vína z Francie. Což příliš nechápu, přeci jen ten novosvětský projev je o hodně jinde. Ale popořadě…

Krásné Nebbiolo od Ar.Pe.Pe.

Nedávno, po ránu v den státního svátku a netradičně sám doma, jsem využil příležitosti a doháněl resty, především dokončoval článek o odrůdě Nebbiolo. A k tomu potřeboval nějakou charakterní inspiraci ve sklence, aby mi šlo vše lépe od ruky. Logická volba je samozřejmě Barolo či Barbaresco, ale jak já inklinuji k takovým těm „chladnějším“ vínům, zamířil jsem trochu více na sever Itálie, až někam ke Švýcarsku. Ve sklence skončila Valtellina Superiore Sassella „Stella Retica“ 2006 Riserva vinařství Ar.Pe.Pe. O oblasti jsem se krátce zmiňoval dříve, Sassella je jednou z jejích nejlepší částí. Vinařství zde má tradici, alespoň pokud jde o vinařící rodinné příslušníky, již od poloviny devatenáctého století. V období od roku 1973 do 1984 podnik spolkla velká nadnárodní společnost, ale nakonec vycouvala a rodině se podařilo zpět získat vinařství a některé zásadní vinice, ne však původní jméno. A tak vzniklo Ar.Pe.Pe., zkratka z Arturo Pelizzatti Perego. Vína vznikají postupy neurychlenými… pomalá delší fermentace, zrání ve velkých dubových či kaštanových sudech několik let a následně ještě na lahvi. Víno výše je vlastně aktuálně v nabídce, fakt nespěchají.

Prosecco – vše důležité na úvod

Co si vybavíte, když se řekne Prosecco? Pokud příjemné snadno pitelné a relativně levné italské šumivé víno, tak jste docela blízko, ale úplně správně to nemáte :-) V dnešním prvním díle tématu se mrkneme na několik základních informací a i pár zajímavostí, které se vín s tímto jménem týkají. Prosecco je totiž čím dál populárnější, především od konce devadesátých let minulého století jeho produkce a exporty stoupají neuvěřitelným tempem (táhne je především USA a Velká Británie, potažmo také Německo, kde je ale 94 % prodaných vín v základní kategorii do pěti euro), procentuálně v dvojciferných číslech, a rychle se stalo vlastně největší apelací Itálie. Možná trochu paradoxně se, díky novým pravidlům, trochu zvedla i kvalita (a také produkční náklady). Okolo roku 2007 byla roční produkce zhruba 150 milionů lahví, v roce 2011 už to bylo 286 milionů a Prosecco z ročníku 2012 by mělo překonat celkovou produkci Champagne (která se pohybuje okolo 320 milionů lahví ročně). Pro letošek odhady mluví o možnosti dosáhnout čtyř set milionů lahví. Inu nastal čas, abych se na tenhle fenomén taky trochu podíval, zainvestoval čas i peníze do vín a článku :-)

Sympatický šampaňský dům Chapuy

Každé nové Champagne na našem trhu, které alespoň trochu ukousne z hegemonie základky od Moëtu, se počítá! A když je navíc tak dobré jako to, které jsem měl možnost ochutnat včera, tak tuplem. Dovozce Vins le Bourgin, jinak výhradní zástupce slavné velké značky Laurent-Perrier, doplnil do svého sortimentu menší podnik Champagne Chapuy (web) z Côte des Blancs, konkrétně šardonkou vyhlášené Grand Cru obce Oger. Představit ho přijela Élodie Higonet-Chapuy, která je nyní společně se svou sestrou Aurore (ta tráví více času ve vinicích a ve sklepě) za podnik zodpovědná. Élodie odpověděla na mou větu, že francouzsky umím blbě a preferuji angličtinu, stejně jako většina ostatních Francouzů. Tedy že to nevadí, protože ona zase umí špatně česky. Na rozdíl od ostatních to ale řekla lámanou češtinou, strávila totiž půl roku na Mělníku, před čtrnácti lety během svých studií. Taková blbost, ale hned je vám to vinařství sympatické. A se sklenkou jejich Chardonnay dvojnásob.

Dvakrát Morava a italské bubliny na oslavě

Včerejší oslava prvního výročí restaurace Blue Wagon, stále v plné síle fungující a jedné z mých opravdu oblíbených, mi způsobila lehkou kocovinu. Ale poznámky ke třem hromadně rozlévaným vínům (vše foceno jen telefonem, omluvte tedy sníženou kvalitu obrazu) jsem si napsal hned po první sklence na začátku, tak snad trochu relevantní jsou, pak už jsem jen popíjel a to především pinot. Konkrétně šlo o Pinot Noir Haltýřky 2011 vinařství Stapleton-Springer (web), z této polohy panenské víno. Haltýřky jsou dnes součásti většího celku Terasy, je to jejich první část (společně s vinicí Bratáčky, o co lépe tahle jména zní než takové technicistně zjednodušující „Terasy“) když byste šli od Kobylí. Jde o spíše tmavší typ pinotu a víno voňavé, mladičce šťavnatě ovocité s dotyky zrání ve dřevě, suché, s výtečnou kyselinou a i přes alkohol přes třináct procent docela lehce působící a až nebezpečně snadno pitelné. Nijak složité, ale zároveň pěkně postavené, jasně odrůdové, poctivé, sympatické. Trochu syrovější, energické, i přes panenský sběr by si určitě zasloužilo a nejspíš dobře bude ještě pár let zrát do krásy, ale moc fajn už teď. Hodně bavilo, hodně se vypilo…

Fajn tramín a poslední vzdech z Beaujolais

V reportu z nedávné degustace firmy Dvě deci jsem byl asi nejnadšenější z lahve základního ryzlinku od alsaské Domaine Mittnacht Frères z Hunawihru, který také hned naskladnil domů. A rovnou měl možnost vyzkoušet také jejich Gewurtztraminer „Les Terres Blanches“ 2011, opět základní víno z biodynamické produkce, směs více různých vinic, školena rok a půl na kalech v starých velkých sudech. Štíhlá klasická láhev, kovová záklopka, celokorek, fajn viněta (a zadní se spoustou informačního textu). Tmavší, do zlaté jdoucí barva, víno je ve sklence línější a od pohledu hutné. Výrazná, mnohoslibná vrstevnatá vůně, ve které se mísí žluté exotické ovoce, med, růže a další květiny, něco kompotovaného liči a minerální tón. Moc pěkné, „encyklopedické“ ale přitom ne nějaká nudná šablona. Plné, důrazné v chuti, nasládlé byť s kyselinou (ale o trochu více by neuškodilo), oblejší, uhlazené, delší, s kořenitostí a mírnou hořčinkou v dochuti. Ze začátku tu na mne bylo až trochu moc tučné, ale po dni rozdýchání ožilo (a myslím bude pěkně zrát a do ideální podoby ještě potřebuje 2-3 roky času) a navíc sympaticky fungovalo se salátem se syrovým marinovaným lososem (první domácí pokus) a klasickým medovo-hořčično-koprovým dresinkem :-) Musím zkusit i další jejich vína, hlavně tedy různé suché ryzlinky, crémant a směs Gyotaku, jakousi jejich verzi Gentil d'Alsace, určenou speciálně k suši a sašimi. Prostě jeden z letošních objevů.

Košer pinot z Chrámců a Chasse-Spleen

Počasí venku je spíše sympatické babí léto a důvody pro podzimní splín, pokud nezačneme debatovat o povolebním stavu či projevu a aktivitách našeho prezidenta během významného státního svátku, se nedostavují. Přesto jsem v neděli vylovil z archivu dvě lahve, jejichž obsah vždy považoval za takový zasmušilý, melancholický. A vlastně ani u jedné z nich očekávání nebyla naplněna. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo.

Den šampaňského, popisky na vinných lístcích, víno v různých jazycích

25. říjen. Slaví se národní den Baskicka, proběhla bitva u Agincourtu, Jiří III. se stává králem Velké Británie, narodil se Pablo Picasso a zemřel Giovanni Girolamo Saccheri. Jo a taky je to Champagne Day (web), v dnešní sociálně zesítěné době možná ještě spíše #ChampagneDay. Já vám nevím, ale zrovna šampaňské, jako jedna z vůbec nejsilnějších regionálních a marketingových značek světa, snad ani speciální den k propagaci nepotřebuje. A vůbec nevidím důvod, proč bych měl potřeboval vyhrazený den, aby mne přesvědčil nějakou láhev otevřít :o) Vlastně jsem den oslavil předčasně, včerejším článkem o Champagne Bollinger. A pak odpolední degustací Champagne Deutz, o které napíšu později. A večerní lahví báječného crémantu z Jury… :-) Ale pokud potřebujete nějaký důvod pro otevření bublinek, tak tady ho máte, a bude ho s vámi sdílet kupa lidí po celém světě.

Champagne Bollinger aka Bublanžér

S výslovností jmen některých šampaňských domů je trochu problém, případ jedné z vůbec nejslavnějších a nejtradičnějších značek, Champagne Bollinger (web), je ideální ukázka. Dům založili Hennequin de Villermont, Paul Levieux Renaudin a společníkem jim byl Jacques Joseph Placide Bollinger. Ten se narodil ve Württembersku, vína mají tedy i německé kořeny, dnes je právě Bollinger jediné jméno na vinětě. Zároveň jsou ale samozřejmě niterně spjati s regionem a Francií jako takovou, zásadní součástí tamní kultury a tradic. Slavný citát Lilly Bollinger na téma, kdy pije Champagne, asi netřeba opakovat, najdete ho všude. Ovšem asi nejslavnějším ambasadorem značky je Brit jako poleno, Agent 007, James Bond. A pro samotný Bollinger je britský trh asi vůbec nejdůležitější, ostatně jsou už nějaký ten pátek oficiálními dodavateli na tamní královský dvůr, štempl jim udělila již v roce 1884 královna Viktorie. Inu zeptal jsem se zástupce domu během degustace, kterou pořádala jen pár dní po startu letošní sklizně v Champagne firma Domaine R&W (nový dovozce na náš trh), jak že se tedy jméno správně vyslovuje. Odpověď byla vpravdě šalamounská. Ve Francii, a je to tak oblíbeno i u zahraničních sommeliérů, je samozřejmostí výslovnost francouzská – bolanžé. V Německu nemají problém přejít na něco jako bolin(g)ar, ovšem nejčastější je vlastně výslovnost jako od Jamese Bonda, tedy ta anglická, bolindžr (víno je v UK familiárně nazýváno Bolly). Abychom zabránili zmatkům, tak navrhuji českou výslovnost ustálit na bublanžér :o) A nyní pokročíme k nějakým dalším faktům o producentovi.

Co vás baví na svatomartinském?

O víkendu jsem znovu sáhnul do demižonů, ono to láká, zatím stále bez vad to vypadá. Doplnil jsem ještě jeden, s efektně vypadající barvou, ale na oranžádu se netěšte. Jsou to podkrkonošská jablka, odrůdy neznámé :-) Vypadalo to, že kvasí pěkně, ale zatím je to ještě kupa cukru a tak vyčkávám. Je toho sotva tři litry, takže na nějaké velké skladování to nevidím, vypije se hnedka. Do babího léta, které se rozzuřilo venku, se bude hodit (někteří vinaři musí docela trpět, když teď vidí tu nádheru venku a vzpomenou si, v čem sklízeli). Každopádně mne to přivedlo k jednomu tématu, které zrovna zpracovávám pro článek. Mladá vína. Letos nás zase čeká záplava Svatomartinského, některé obchody prý dokonce kvůli tomu omezují či ruší Beaujolais Nouveau, protože se neprodává. Davy se na více než dva miliony lahví vrhnou jak kobylky! Letos to nově budou i růžovky z odrůdy Zweigeltrebe a vína pro zařazení prý budou hodnocena přísněji než dříve :-) Proč to všechno nadšení?

Prosekárna s lahví slušných bublin

Netušíte, zda asociace producentů Prosecca nezaháhajila nějakou zásadní kampaň na podporu exportu? V poslední době tyhle italské bubliny vidím na každém rohu a díky tomu se mi i doma objevují výrazně častěji než bývalo zvykem. Nedávno jsem psal o obchodu specializovaném jen na Prosecco (byť tam teď mají i tichá vína) a teď otevřel nedaleko, ve Slezské 48, další. Jmenuje se Prosekárna (web), což by jistě vyniklo o trochu lépe na Proseku (jen by se pletlo s bezva restaurací), a je to takový mix malé kavárny s vinotékou a možností dát si sklenku bublin na baru. Dole je další prostor pro degustace a podobné akce, mohlo by to být fajn. Nabídka není nějak extra široká, ale bude se ještě rozšiřovat (vína si vozí sami) a už takhle na úvod je z čeho vybírat, cenově se to pohybuje někde mezi 150 až 300 korun za flašku, na horní hranici jsou docela lákavé kousky. Včera byl první den ostrého provozu a já podle všeho prvním zákazníkem, chodím pravidelně okolo s dítětem na hřiště a povedlo se mi to vychytat :-) Domů jsem si odnesl takový průřez a jednu láhev rovnou otevřel k večeři a na zpříjemnění večera.

Autentický víkendový veltlín, ryzlink a vavřinec

V pátek a během víkendu jsem, mimo jiných lahví, otevřel hned tři „autentická“ z Moravy. Od Zdeňka Vykoukala to bylo Veltlínské zelené 2011 (Stará hora, Hostěrádky – Rešov). Tmavší zlatá barva, od první zatočení ve sklence hutnější víno. Intenzivní, vrstevnatá vůně, vyzrálá, sladší, ovocná, k tomu mineralita a sušené plody, dotyk oříšků a akátový sud. Hutné v chuti, plné, ovocné s lehce nahořklou kořenitou dochutí. Ale především v té chuti je toho až jakoby moc, působí to přestřeleně, o slovo se hlásí alkohol a celé to je takové hrubší a ne úplně vyvážené. A vlastně se příliš nehnulo ani po dni na vzduchu. Tohle víno mne provokuje, protože podobně připravené Neuburské stejného roku je výjimečná fascinující a vyváženější záležitost, zatímco s tímhle tak trochu bojuji, a nejde ani tak o trochu netypický výraz odrůdy, podobné věci mne příliš netrápí. Prostě stále přemýšlím, co s chutí udělá zrání, jestli se to usadí nebo ne.

Pod sto, pod devadesát…

I když by nadpis mohl evokovat mé oblíbené téma bodování vín, není tomu tak. Dnešní zápisek je jak na normálním blogu či blogísku, takový osobně vychloubačný :-) Rozhodl jsem se zhubnout. Štvalo mne, jak funím do schodů. Vytáčela mne problematika oblečení (mé oblíbené mi „najednou“ nebylo a co se mi líbilo v obchodě, to neměli v pořádné velikosti…), na fotkách a videích z degustací a vinných školení jsem měl tři brady a takhle byl zvěčněn i do jedné knížky. Sedavé zaměstnání u počítače, melouchy spočívající taktéž v pobytu u počítače a psaní. Hlavní koníček sestávající z konzumace vína a baštění dobrého jídla, sem tam jako několikachodové degustační menu, to vše nejčastěji večer až v noci. Sport nula, jiný pohyb jen v minimální nutné míře. Prostě ideální základ na pořádnou tloušťku. Váha šla nahoru sice jen velmi pomalu, ale zato stabilně, metrák jsem o hezkých pár kilo překročil už ani nevím kdy.

Hedonistická Apůlie a Bordeaux okolo 200 Kč

Jedním z oblíbených slov slavného vinného kritika Roberta Parkera je „hedonistický“. Používá ho především pro různé ovocné, extrémně vyzrálé záležitosti, vína s hromadou alkoholu a typicky i docela dost dřevem. Vína, která jemu přinášejí obrovský požitek už v mladé podobě a podle něj by takto měla fungovat i na ostatní. Oproti tomu různé naturální kousky zavrhuje právě proto, že hedonistická typicky nejsou, nepřinášejí to správné potěšení. Inu každý jsme nějaký. Vzpomněl jsem si na to včera večer, kdy otevřel a pil dvě vína, se kterými by RP snad problém neměl. Občas je prostě na červené nabušence chuť, a nemusí být zrovna kus polosyrového masa, speciálně pro manželku mám vždy nějakou připravenu :-) Pokud nesaháte po věcech z nového světa, tak podobné kousky parádně zvládá hlavně Itálie a potažmo Španělsko, navíc za hodně rozumné prachy.