Na titulek článku mohu snadno odpovědět, že já tedy ne :-) Slepá degustace je zvláštní disciplína, na jedné straně „jediná objektivní“ pokud chcete hodnotit vína neovlivněni vinětou, na stranu druhou ze stejného důvodu od počátku vlastně vadná. Vědět co pijete, pokud se vínu trochu věnujete, je neoddělitelnou součástí zážitku. Umožňuje dát některé projevy a specifika vína do souvislosti a užít si obsah lahve v maximální možné míře. Doma k večeři víno se zakrytou vinětou nepijete a tímto způsobem hodnotit a posuzovat jeho kvality, v sadě hromady lahví a navíc jen s degustačním vzorkem místo pořádnou porcí, je vlastně poněkud divné a tak vzdálené od běžné praxe pití vína, jak jen může být. Asi jako hodnotit film jen podle dvouminutové ukázky. A pokud jde o anonymitu producenta, tak nikdo si při recenzích filmů či hudebních alb taky nestěžuje, že hodnotitel znal jméno režiséra či skladatele :o) Na druhou stranu dát si v malé společnosti pár vín naslepo a pak se k nim mít možnost v klidu vracet a posedět už s informací co pijete může být více než zajímavé a leccos prozradit.
Nedávno jsme se takto sešli ve FLAVOURS wine&deli, primárně lidé z gastrobyznysu nebo nadšenci do vína, nad osmi lahvemi s cenovkou (přibližnou „internetovou“ maloobchodní) 100, 200, 400, 800, 1400, 2000, 3000 a 5000 korun. A tak trochu napodobili degustaci, kterou dělá na UC Davis Dr. Hildegard Heymann, a o které jsem zde psal před třemi měsíci. Degustaci slepou, kde ale cílem není vína ohodnotit a obodovat, ale pokusit se seřadit podle ceny. Pokusit se odhadnout, kam asi víno spadá, a nezatahovat do toho osobní preference. Vybičovat smysly a zapojit i znalosti a zkušenosti, co tak podobný styl vína může dneska stát, i když sami byste za tuhle konkrétní láhev víc než dvě stovky nedali. Vlastně je to ještě ujetější koncept než běžná slepá degustace a vadný v mnoha ohledech, postavit ten set aby prakticky nešlo uspět nemůže být problém. Ale není to snadné ani v případě, že se o žádné triky nesnažíte.
Jde si stěžovat na mladá vína a že ta běžnější jsou dříve připravená k pití a mají tak výhodu, stejně by si ale šlo stěžovat, že je tam Bordeaux dvacet let staré a zralostí očividně musí jít o jinou cenovou ligu… nikdy to nepostavíte správně :o) Teoreticky 40320 různých kombinací to může být. A nebudu vás napínat… nikdo to neměl správně a každé z jedenácti pořadí bylo odlišné. A ne, nešlo hlavně o „subtilní rozdíly“ mezi víny za 200 a 400 či 2000 a 3000, nezřídka se nejdražší víno objevilo v kategorii za stovku a naopak, stovkové bylo označeno za flašku za pět tisíc. Ale detailnější statistiky po přestávce s poznámkami k jednotlivým vínům. Jeli jsme postupně od vzorku jedna do vzorku osm (vína dekantována do očíslovaných karaf) s možností se vrátit, pokud někdo potřeboval.
1 – Palacios Remondo La Vendimia 2012 (Rioja)
Špičkový španělský vinař a jeho základní „joven“ Rioja. Rěkná rubínová barva, nic zvlášť tmavého. Mladičká, čerstvě ovocná vůně, taková až těkajícím způsobem se deroucí ze sklenky. Jahody, peckoviny, něco koření, parfémovější. Suché, čisté, šťavnaté, něco třísla ale spíše měkčí, výraznější alkohol, čistě udělané. Minimum dřeva (až bych skoro tipoval nerez nebo jen staré velké sudy). Pěkná efektní věc, ale relativně jednoduchá. Píšu si kvalitní hodně nadprůměrné víno za 100-200, nakonec zvolím stovku. Ale jsou to stovky dvě, přesto považuji za tip „úspěšný“ :-)
2 – E. Guigal Côte-Rôtie „Brune et Blonde“ 2007
Slavný producent, víno z rozhraní tmavých a světlých půd, Syrah s trochou Viognieru připravený v malých dubových sudech. Tmavší rubínová barva. Ovocná, výraznější vůně, lehce živočišnost, voňavější, moruše, káva, již znatelně naleželejší, ze začátku až nepříjemný vegetální zelenější tón který postupně pomalu mizel. Suché, ovocné, slušné tříslo, výraznější kyselina, i přes alkohol a plnost jakoby trochu tenčí a něco tomu chybí, slušná délka. Divočejší, ne úplně harmonické, postupně se srovnávalo a měnilo. Z tohohle jsem měl pocit „moc mne to nebere, ale vzhledem k relativní mladosti a vývoji ve sklence to nejspíš bude dost drahé“, takže nakonec poslal směrem k Bordeaux a cenové kategorii tři litry. Realita 1400 kaček. Právě tohle víno mělo nejvyšší průměrnou tipovanou cenu, pro mne překvapivě, důvodem mohlo být napálené dřevo.
3 – Braida Barbera d´Asti 2009 „Montebruna“
Tmavší barva, lehce fialový tón. Bohatší, výraznější, tepleji ovocná „plyšová“ (taková uhlazenější a draze působící) vůně, sladší, fialky, květinové tóny, třešeň, jahoda. Efektní, vyzrálé ale stále mladistvé. Suché, ovocné, plnější v chuti, docela výrazné tříslo, slušná délka, kyselina, šťavnatost, precizní práce se dřevem spíše větších sudů, krásně udělané, skvěle pitelné, ne nějak zvlášť komplexní ale takové „tak akorát“ bohaté a přitom přístupné, efektní ale ne líbivé. Tipuji správně čtyři kila, dá se koupit i o něco levněji (a už jsem se zásobil). Za mne, poměrem cena/kvalita, jasný vítěz degustace. Také nejčastěji správně zařazené do své cenové kategorie.
4 – Château Figeac 2008
Poměrně tmavá barva. Již trochu naleželejší, teplejší, jakoby lascivnější „zpocená“ vůně. Teplejší, sladší červené ovoce, kůže, opečená slanina. Že by Syrah, píšu si, ale je to především Cabernet Sauvignon, Franc a k tomu Merlot. Suché, mladé ale docela vyvážené, dobrá kyselina, fajn struktura, délka. Má to výraznější třísloviny a potenciál zrát. Dávám do kategorie 1400, ale bohužel tohle víno je za trojku. A na zadek jsem si z něj nesedl.
5 – Château Palmer 2008
Hodně tmavá barva. Komplexní, až trochu parfémověji výrazná teplejší bohatá vůně, tipuji základ Cabernetu ale je tam o něco více Merlotu. Suché, plné, s dokonalými kyselinami, tříslovinami a bezvadnou prací se dřevem. Mladistvé, kamenitě minerální, strukturované, vyvážené i přes nemalou syrovost současného projevu. Elegance v kombinaci se sílou v dokonalém poměru, tohle je geniální už teď, ale bude mnohem lepší za pár let, velké víno. Na Bordeaux v poslední době nějak zvlášť neulítám, ale tohle skoro nemělo chybu. Tipovaná kategorie 5000 byla správně, bohužel. Absolutně nechápu, že suverénně nejčastěji skončilo v tipech na víno za stovku… kéž by! Na druhou stranu se pak vyskytlo už téměř jen v kategorii 3 a 5 tisíc. Nejdražší nebo nejlevnější, nic mezi tím.
6 – Gaja „Sito Moresco" Langhe 2010
Jedna z žijících legend Piemontu a v tomto případě víno směs 35 % Nebbiolo, 35 % Merlot a 30 % Cabernet Sauvignon. Efektní, bohatší, jižnější sladší vůně, poměrně výrazná, ale poněkud přímočará byť příjemná, čokoláda, dřevo, džemovější červené ovoce. Suché, přes vyzrálost a teplost moc fajn kyselina, syrovější třísloviny, pěkně postavené, jahody, peckoviny, délka, čistota. Efektní věc, tipuju správně osm stovek, ale Montebrunu bych pil raději. Obecně Gaja má hodně dobrá vína, ale ještě lepší marketing a ceny mi přijdou nesmyslně přestřelené.
7 – Fattoria Pogni Chianti 2010
Divočejší, až poněkud likérově sladká teplejší a mírně oxidativní vůně, jahoda, živočišnost, docela zajímavé byť zároveň trochu divné. Suché, slušné kyseliny, jemnější až docela elegantní projev. A ač to zní jako nesmyslný protimluv, tak se z toho zároveň dere živočišnost (až teda lehce brett vada, alespoň pro mne už je to na hranici). Tipuji nějakou dražší Rhônu co potřebuje čas a, byť mne to moc neoslovuje, posílám do kategorie dva tisíce. A vidíte, Chianti za stovku…
8 – Château de Beaucastel Châteauneuf-du-Pape 2007
Trochu technologičtěji působící vůně, docela výrazná a bohatší, spíše mladá, hodně sladce ovocná až jakoby přezrálá, trochu nepříjemně vyčuhuje alkohol. Suché, plné, sladce ovoce, líbivější, přestřeleně mohutné a až poněkud vlezlé. Možná je v tom mnohem víc, ale takto na ochutnávce to prostě nevidím. Tip Španělsko a dvě kila a ono to víno za dvojku s 96 body od Parkera. Inu proč ne…
Celkem tři účastnici měli správně tři cenové kategorie. S jedním z nich, s tím se kterým nejčastěji degustuji společně a myslím se celkem shodnu v názorech na vína, jsme se v těch třech správných tipech dokonce sešli a stejně byl i jeden další, byť chybný, tip. Což už je hodně nad rámec prosté náhody. Jako nejdražší bylo v průměru tipováno Côte-Rôtie, hned na druhém místě se ale umístilo stovkové Chianti, které navíc nikdo neposlal do této cenové kategorie! Na místě třetím je Palmer, který ale jak jsem psal už výše byl nejčastěji tipovaným jako víno za stovku. Je to děs! :-) Níže máte několik tabulek (za rozpracování základního přehledu tipů děkuji Janu Souškovi), ze kterých se můžete pokusit něco o hodnocení vyčíst. Grafy jsem nedělal, stejně většina vypadala jako nějaké moderní umění plné prolínajících se barevných čar či koleček :o)
Mimochodem… La Revue du Vin de France pravidelně pořádá evropské mistrovství ve slepé degustaci, letos uspořádala mistrovství dokonce světové. Týmy z různých zemí, 12 skvělých vín a možnost získat až tři sta bodů jejich hodnocením (25 bodů max za každé víno, kdy 9 bodů je za odrůdu/odrůdy, 5 za zemi původů, 5 konkrétní apelaci/podoblast, 3 body za ročník a další 3 body za případné konkrétní vinařství). Letošní vítěz, tým Belgie, nasbíral celkem 106 bodů (a všichni ostatní měli méně než sto), tedy jen lehce přes třetinu. Hodně? Málo? :-) Člověka to ale trochu uklidňuje, že poznat víno naslepo je možná bezva číslo na večírek, ale ani odborníci ochotní veřejně soutěžit v tom nějak super úspěšní nejsou…
