pátek 29. srpna 2008

Výsledky ankety „Vy a šumivá vína“

Další z již pravidelných anket je u konce, za minulých čtrnáct dní celkem 57 z vás odpovídalo, jak často si užíváte šumivá vína. Tak trochu jsem doufal (i proto, že tu o nich píšu celkem často), že to máte s šumivkami podobně jako já, tedy je pijete jak jen to je možné. Možná ne stejně obvykle jako vína tichá (což dělá jen jeden z hlasujících a já to nejsem), ale alespoň často, vlastně vždy když je chuť. Tuto volbu zvolilo 9 hlasujících (15%) a stala se tak třetí nejúspěšnější. Dominovala ale přeci jen varianta úplně jiná.

Celkem 23 z vás (40%) hlasovalo pro „pouze jako přípitky oslavách“, což mi přijde jako velká škoda, protože tam do sebe člověk většinou naklopí jednu malou sklenku u nějakého proslovu a vlastně ani moc neřeší, co to pije (což může stát za úspěchem některých šílených sajrajtů, které jsou běžně v nabídce našich obchodů). Druhé místo s 21 hlasujícími (36%) zastupuje volba „výjimečně (když je chuť)“, což už je přeci jen o něco lepší :o)


V další anketě si můžete zahlasovat o korkové vadě, tedy jak jste na tom s jejím výskytem. Přeji příjemný víkend, snad při něm nenarazíte na láhev, která by vaše hlasování v anketě nějak ovlivnila :o) A jestli bude pěkně teplo, zkuste si otevřít láhev nějakých fajn bublinek i jen tak, bez oslavy. Třeba uvidíte, že to má smysl! :o) Zobraz celý článek...

čtvrtek 28. srpna 2008

Víkendové vinné pozvánky

Na dnešek jsem si původně chystal článeček o „supermarketových objevech“, ale znaven včerejší degustací vín z Alsaska, navíc doma zakončenou téměř pokusem o jeden jejich tradiční pokrm (taky po ochutnávkách v noci vyjídáte ledničku?), ovšem doplněným báječným pivem ze Svijan, se nedostavuje sil. Každopádně na té degustaci, o které jistě ještě bude řeč, skoro každý informoval o vinných plánech na víkend. Takže tu máte tuhle malou pozvánku.

Na Moravě vrcholí sezóna otevřených sklepů, tuto sobotu jsou na řadě Čejkovice, detaily na jejich webu! Ideální příležitost, jak si toto místo „propojit“ i s někým jiným, než jen Templářskými sklepy (byť jejich produkce, mimo jiné díky masivním investicím do technologií, se prý zlepšuje). V neděli můžete v Čejkovicích pokračovat tradičním zarážením hory (které proběhne v dalších termínech i všude možně jinde, sezóna moravských vinných akcí prostě nekončí, rozhodně se rozjíždějí burčákové orgie :o). Vinařský den a zarážení hory proběhne s bohatým programem i v Němčičkách, ve Velkých Pavlovicích bude už od pátku probíhat vinobranní. Z velkých akcí na Moravě lze tedy vybrat nejméně ze tří.

Stejně tak mohou volit i „pražáci“ :o) Jak už se pomalu stává nehezkou tradicí, tak ve stejném sobotním termínu proběhnou jak Dobřichovické vinařské slavnosti 2008, tak i Pardubický festival vína. Vybrat si není lehké, a to bohužel ani pro menší vinaře, kteří prostě na obou místech zároveň být nemohou. Alespoň je konkurence a možnost volby :o) Vůbec ochutnávek v Praze a okolí je v poslední době spousta. Sice tu nemáme (tak snadno) možnost zapadnout večer do sklípku, ale zase jde volit z mnoha jiných zábavných akcí. Teď o prázdninách jejich koncentrace samozřejmě trochu polevila (vyrovnala to nejen otevřenými sklepy Morava), ale na září už se kalendář zase pěkně plní. A očekávám, že od října se rozjedou „předvánoční“ prodejní ochutnávky, ve středy a čtvrtky nebyl problém vybírat z osmi i více možností.

Kam pojedete tenhle víkend vy? Zakončíte srpen a „prázdniny“ nějakou pěknou vinnou zábavou?
Zobraz celý článek...

středa 27. srpna 2008

Viktorka a zakorkované Dobré vinice

Propadl jsem rybě, které u jednoho z prodejců říkají familiérně „Viktorka“. Anglicky je to Bar Victoria, u nás Okoun Nilský. V naprosto jednoduché úpravě, jenom trochu opečená na másle se solí a koriandrem, prostě nemá chybu. K tomu vařený (a opět máslem přelitý) brambor a jsem v chuťovém nebi. Pan Cuketka, jak je jeho dobrým zvykem (naposledy mi poslal balík informací o červících v syrovém mase, když jsem psal něco o suši), okamžitě přispěchal na scénu a poslal mi odkaz na film Darwinova noční můra, který se pěstováním této ryby a nechutnostech okolo zabývá. Ryba byla uměle vysazena do Viktoriina jezera, kde kosí původní rybí populaci. Text distributora filmu říká, že „Tento predátor se zde rozmnožil takovým způsobem, že vyhubil všechno živé. Zároveň se ovšem stal zdrojem obživy pro chudý kraj a významným vývozním artiklem. Ruské dopravní letouny denně odvážejí do Evropy a do Japonska 500 tun ryb (a nazpět nezřídka ilegálně dovážejí zbraně). Vznikly tu moderní rybárny, ale také děsivé pracovní kolonie, v nichž domodorodé obyvatele kosí AIDS, alkohol a zločin.“ A pak si něco oblibte. Film můžete být jen nějaká „moorovina“ (neviděl jsem ho), nebo taky úplná pravda, kdo ví. Můžete omrknout hodnocení na CSFD.CZ. O tom, že si hrajeme na ekology a baštíme suroviny převážené z druhého konce světa, jsem tu už psal. Že nám nepřijde divné vidět na pultech banány (jejichž produkce je často podobný průšvih jako u té Viktorky) levněji než jablka. Ale takový už asi svět je. Dám si tohohle okouna znovu? Ano, je mi líto. Asi bych se mohl začít chovat „zodpovědně“ a přestat konzumovat vše, co způsobuje přírodě (i jiným lidem) nějaké problémy. Co zbude, ze současné nabídky? Viktorka s lahví bílého (burgundského typu) dá na tyhle věci zapomenout, ale po jídle mi to jedna část hlavy asi zase nepříjemně připomene…

A teď něco k tomu vínu burgundského typu. O Pinot-Chardonnay z Dobré vinice jsem tu psal už dříve, včetně degustačních poznámek k dnes hodnocené lahvi, tedy ročníku 2005, ovšem dva roky starých. Tenkrát jsem říkal, že počkat dva roky je na místě. A po tu dobu konzumoval famózní nulačtyřku (která je momentálně stále na vrcholu svých sil). Ale doba pro další ročník již nastala. Na ambaláži se nic nezměnilo, zelená burgundská láhev, plastová záklopka a plný korek, moderní dobře udělená viněta. Barva taktéž působí stejně, hluboká zlatavá s až měděným nádechem. Vůně je intenzivní, hutná, bohatě ovocná s nyní již skvěle integrovaným dřevem. Ta ovocitost připomíná podzimní přezrálé hrušky, trochu tropické ovoce (šťáva či kompot z ananasu), je krémová (máslo, smetana) s citrusovými tóny, minerální, voní i trochu jako kůrka štrúdlu… prostě je to skvěle udělaný bílý barik, který má mou oblíbenou schopnost vyvolávat obrovské množství asociací a vzpomínek, tohle krásna vína dokáží. Dojem z chuti je plnější, ovocitost se snoubí s dřevem, kyselinky je tu hodně a dává o sobě vědět, dochuť je delší a s kávovým dozníváním. K jídlu špičkově udělané víno. Možná to není tak komplexní jako třeba tenhle St. Aubin, trochu mi připomněla Bourgogne „Cuvée Gerard Potel“ 2005, každopádně je to okouzlující domácí bílý barik, jaké toto vinařství umí.

S víny z Dobré vinice mám vlastně jediný problém. Není to cena (většinu svých oblíbených lahví kupuji pod dvě stovky), ale velmi vysoký počet lahví, které jsou jiné, než být mají. Prostě mají vadu. Za poslední rok se podíl jetých lahví ustálil někde (pokud budu počítat i ty, které nejsou tak ideální jak být mohou, tak spíše nad) jednou ze čtyř a to je příšerně moc. Většinou šlo o ročník 2004 a buď bylo to víno korkové (s tím asi málokdo co udělá), zoxidované nebo znovu rozkvašené. Částečně to asi může být daň za minimum síry a omezení filtrace, ale přesto mi to číslo přijde nesmyslně vysoké a začínám obviňovat kvalitu použitých korků. Skladování by problém být neměl, problémy se projevují u lahví nakupovaných ze třech různých (dobrých) zdrojů a to jak u vín zakoupených „čerstvě“, tak i u těch, které jsem skladoval doma (ale při konstantní teplotě okolo 11°C) třeba rok a půl. První otevřená láhev nulapětky včera byla korková, druhá naprosto perfektní. První měla korek dokonalý, čistý a bez vady, ten druhý byl navrchu celý černý a olezlý plísní. A pak něco odhadujte. Kvůli tomuhle problému jsem vína z Dobré vinice přestal dávat jako dárky. Doma při večeři prostě sáhnu po jiné lahvi, ale obdarovaný tuhle možnost mít nebude.

Má někdo podobný problém? Nebo je to nějakou mojí špatnou „karmou“? Mám snad jen obrovskou smůlu? U jiného vinařství se mi to neděje. A zde už pomalu začínám přemýšlet o tom, že investuji ten čas a vína (tedy z těch čerstvých nákupů) budu jezdit prodejcům reklamovat, ta možnost tu je. Kupovat dál nové lahve si ale neodpustím. Když jsou ta vína v kondici (což je stále ještě většina), jsou nádherná…

P.S. Na fotce s lahví je ve sklence úplně jiné víno, mnohem světlejší. Možná to večer přefotím se „správnou barvou“, mohu použít ten korkáč...
Zobraz celý článek...

pondělí 25. srpna 2008

Víno & Styl, dějství třetí

Tak už tu zase, místo povídání o víně, otravuji s aférou „zápisek na blogu vs. časopis Víno & Styl“. Pokud netušíte, o co přesně se jedná, doporučuji k přečtení minulý článek. Na ten (a doprovodný e-mail k němu) právní zástupce pana Kaliny zareagoval poděkováním a zasláním textu k uveřejnění, což jsem i nabízel, bohužel zároveň doplnil další požadavek, který se v původním doporučeném dopise na hlavičkovém papíře advokátní kanceláře nenacházel. A tím bylo stažení dopisu pana Reimanna a pana Jansy z webu. Vzhledem k této nové skutečnosti si řešení vyžádalo trochu více času, další e-maily a konzultaci s odborníky v oboru médií i práva.

Pokusil jsem se (skrze jeho právního zástupce) panu Kalinovi znovu navrhnout, že rád doplním původní článek o jeho názor (reakci na dopis pánů Reimanna a Jansy, na vznesená obvinění) a zároveň jej uveřejním jako nový článek. Tato nabídka byla odmítnuta s tím, že nevidí důvod, proč takto „ex post“ vyvracet uveřejněné nepravdy, že se ani nedožadují mé omluvy a postačí jim prosté konstatování, že jsem se oba články rozhodl stáhnout. S tím, že specifikace nepravdivých tvrzení spolu s omluvou za takové zveřejnění si ponechávají pro případ žalobního postupu Tyto specifikace již existují a obdržel jsem je v prvním dopise (respektive v přiložených kopiích dopisů pro pana Reimanna a pana Jansu), pro jejich poskytnutí na web ale asi nevidí důvod.Po odborné konzultaci mi bylo hned z několika stran (jak od advokáta, tak od lidí z oboru) doporučeno, ať se za nic neomlouvám, text na webu ponechám a vůbec se tím netrápím. Po pravdě… těm právníkům (i kamarádům) se to mluví :o) A já se rozhodl jejich radou neřídit, vyměkl a prostě ten původní dopis dávám pryč. Spirála řešení tohoto problému se zbytečně roztáčí, zatahuje se do toho stále víc lidí, stojí mne to čas, energii, chuť do jiné práce a v neposlední řadě už i peníze. Momentálně řeším dost pravděpodobnou nutnost změny zaměstnání, ne úplně vyhovující bydlení a (to je ovšem zábavnější) zběsile se blížící svatbu, takže prostě nemám zájem v celé této aféře pokračovat, natožpak ji řešit ještě někde u soudu, ať už by pro mne dopadl jakkoliv. Chci tu psát o víně a především příjemných věcech okolo něj, ne o žabomyších válkách jednoho časopisu s jeho (ex)zaměstnanci / přispěvateli. Až si celý problém dořeší hlavní účastníci sporu a ukáže se, kde že je vlastně pravda, třeba tam ten původní text zase vrátím (ostatně i nyní není příliš komplikované jej na webu dohledat na některém z dalších míst, kde se objevil). Do té doby zavádím tuto autocenzuru a doufám, že pro uzavření celé aféry to bude stačit. Poněkud hořký pocit na patře jdu zapít něčím ostřejším, než je víno…

P.S. Pomalu ale jistě probíhají přípravy ke vstupu dalšího „vinného“ časopisu na náš trh, konkrétně půjde o domácí mutaci populárního britského Decanteru. Tak uvidíme, co nového přinese. A zda nějak, dnes již lehce zatuchávající, rybníček tištěné vinné publicistiky rozhýbá.
Zobraz celý článek...

Hanabi Hibachi House a vzpomínky na Japonsko

Asi každý pravidelný návštěvník tohoto blogu si už musel všimnout, že jsem trochu „ujetý“ směrem k Japonsku, nejvýrazněji pak k jejich kuchyni. Nová restaurace, která přináší mnohé z této země, navíc ve zde zcela unikátním konceptu, mne nenechala klidným. Takže na páteční večeři vedly mé kroky do Hanabi Hibachi House s jasným záměrem. Dobře se najíst a při troše štěstí oživit vzpomínky na dovolenou v Japonsku. Jak se to povedlo? Inu velmi dobře, ostatně posuďte sami z následujícího zápisku, navíc zaplněného fotkami více, než je mým zvykem. A nebojte, i něco (málo) k vínu bude...

O co v Hanabi Hibachi House jde? Nejlepší bude odkázat vás na recenzi pana Cuketky v Týdnů a pak jídelní lístek restaurace, kde jsou všechny typy jídla dobře popsány. Vše se odehrává v moderním a příjemném prostředí, na zdech visí (mimo jiné) v Japonsku všudypřítomná série „36 pohledů na horu Fuji“ (autor Katsushika Hokusai), obsluha je příjemná a pozorná, stejně tak kuchaři. Ale v tomto směru mé hodnocení má daleko k objektivitě, protože naprostou většinu času jsme byli v restauraci sami a personál měl tedy spoustu prostoru a klidu se nám věnovat. Vše se konzumuje hůlkami (k polévce je k dispozici i lžíce), kdo s nimi neumí, může dostat „začátečnickou variantu“, která je v horní části tak nějak svázána dohromady.

A teď si trochu zabrblám. Prostředí není nekuřácké (což jsme zjistili hned po příchodu prvního z dalších hostů), to je sice v Japonsku normální, ale ocenil bych něco jiného. Na stole mi chyběl tradiční horký vlhký ubrousek a pak něco, čeho se zde hned tak nedočkáme. Standardem v Japonsku je totiž k jídlu podávat vodu (někde i čaj) zdarma. Ale co, nemůžu chtít vše. Asi bych i ocenil, kdyby bylo k dispozici nějaké japonské pivo (například oblíbené Asahi Super Dry se pro Evropu podle všeho vaří v pražském Staropramenu), protože v suši barech, yakitoriích i v tomto typu podniků končí na stolech Japonců skoro častěji, než saké či víno. (Pozn. dle komentáře mají Asahi a Sapporo, jen omylem vypadlo z tištěného menu; při příští návštěvě hned ověřím!) No a to je vše ke stížnostem, hezky jsem si je vyplýtval na úvod, teď už přijdou jen pozitiva a životní jistoty :o)

Naší volbou jídla bylo Teppanyaki ve variantě Sato, tedy jakési kompletní degustační menu (bezproblémově rozdělené pro dvě osoby), jehož přípravu přímo sledujete. Sednete se na bar a před vámi se odehrává smysly obluzující představení. Začátek dorazil ještě z kuchyně, šlo o polévku Miso Shiru (slušná, s řasou a kostičkami tofu) a Daikon-wakame salad, dle menu salát z ředkve a mořských řas se sambais omáčkou, v mističce hrál prim spíš ledový salát, ale kořenící nálev byl skvělý. Stejně tak přímo z kuchyně byl donesen Zensai, set tradičních předkrmů. Ředkev, báječné solené boby (v Japonsku jsme toho snědli asi tunu, skvělá chuťovka na večer k pivu), jarní závitky a především famózní lososové sašimi. Suverénně nejlepší syrový losos, jakého jsem v Praze jedl. Na dotaz, odkud ryba pochází, mi bylo řečeno, že jde o norského lososa od jednoho běžného dovozce, ale že si kuchaři chodí vybírat celé ryby a sami porcují, na sašimi logicky vybírají jen ty úplně nejvhodnější kousky.

Zatímco jsme se rozplývali nad předkrmy, tak si kuchař připravil „scénu“ pro další chody…
První přišel na scénu Yasai, set osmažené zeleniny. Do kroužku papriky pimiento rozklepl kuchař křepelčí vajíčko, u dalších zelenin efektně dávkoval máslo a koření. Chutnalo to skvěle. A dál pokračovalo v rychlém sledu Gyokairui, Kinokorui a Kudamono. Opečený losos, úhoř, skvěle upravená sépie a mušle sv. Jakuba. A pak taky tygří kreveta, ta navíc doplněna „kouřovým aroma“ efektním flambováním (blaflo to pěkně, Hanácká vodka se nezdá :o). A k tomu naložené asijské houby a opečený ananas. Mmmmm...

Jako hlavní chod přišlo chutné kuřecí teriyaki (jak snadno a rychle to na tom rozehřátém plátu jde udělat, když se umí), následováno hovězím steakem ze svíčkové plemene angus (výborné maso, propečeno dle žádosti na medium) s osmaženými sojovými klíčky a kostkou tofu. K masu byla vytvořena báječná rychloomáčka tuším z vína, sójové omáčky a másla, ale možná se pletu, bylo to příliš rychlé :o)

Před závěrečným docpáváním položila obsluha odzbrojující dotaz, co nám nejvíce chutnalo. Na tom by sice nebylo nic divného, kdyby věta nepokračovala „aby vám to mohl kuchař připravit ještě jednou.“ Já vybral lososové sašimi z úvodu, přítelkyně se nechala překvapit od kuchaře a udělala dobře. Ten totiž zvolil kousek tuňáka, opekl ho zprudka ze všech stran, nakrájel na tenké plátky a zalil úžasným sosíkem, který nám nejvíce připomněl vývar ze sušených ryb. Nádhera!


Před dezertem nás ještě čekal Gohan, smažená rýže se zeleninou a vajíčkem. Docela zvláštní, po těch fantastických masech, ale svým způsobem to chuťové buňky pročistilo a pěkně nás docpalo. Dezert se pak skládal z čerstvého ovoce, zmrzliny ze zeleného čaje a tradičních rýžových žužlátek posypaných opraženým sezamem a plněných pastou z fazolí... no po pravdě, dezerty nejsou silnou stránkou Japonska, ale určitě stojí za zkoušku :o) I když to nejlepší, co jsme ze sladkostí v Japonsku jedli, byla čokoládová bonboniéra vyráběná ruským emigrantem.

No a to by bylo z jídla vše. Co se vína týče, tak výběr je docela dobrý, volit lze z Moravy i světa, marže tradičně zbytečně vysoké. My sáhli po lahvi Frankovky 2005 pozdní sběr od Františka Mádla, vínu příjemně ovocném (peckoviny), spíše lehčím, se slušnou kyselinou, které doprovodilo se ctí všechny chody. Tedy krom desertu, kterého se již nedočkalo. U toho jsme již pili saké, tedy víno rýžové. A navíc velmi dobré. Podáváno bylo v konvičce s prostorem na led, takže zůstává stále krásně chladné (tak mi chutná o moc víc, než ohřáté).

Z restaurace jsme odcházeli nadšeni a s jasným rozhodnutím tam zajít znovu a co nejdříve. Ano, možná je polovinou úspěchu i to, že oživit vzpomínky na Japonsko se skutečně povedlo. Třeba na první den pobytu v Kjótu, poprvé bez našeho japonsky mluvícího kamaráda, kdy se nám zadařilo zapadnout do trochu šíleně vypadajícího podniku a způsobit mírný chaos. Nejprve hned u vchodu, kde bylo nutné uložit boty do dřevěného boxu (každý měl svůj a odnesl si dřevěný „klíč“ s číslem), a následně i u stolu. V něm, k našemu překvapení, byl umístěn gril. A vedle něj dotyková obrazovka (jen v japonštině, ale naštěstí s obrázky) pro objednávky. Nakonec se nám podařilo naťukat tam nějaké kompletní velké menu a zároveň i požádat o „biru“, tedy hezky vychlazené pivo. Okolo nás baštila a šveholila místní mládež, očividně šlo o podnik spíše pro tento typ strávníků. Ale co, maso chutnalo výborně…

Podruhé jsme si zagrilovali v provincii Jamanaši, kousek od Katsunuma Wine Cave, jakéhosi místního „salonu vín“ pro vinaře z okolí. S výhledem na hory, konvičkou lehkého červeného a neopakovatelnou atmosférou...

Tenhle styl stravování tam docela frčí a nedivím se proč, je to zábavné a přitom chutné. A ve většinu suši barů či yakitorií (většinou maličké bary, kde se popíjí a baští všemožné grilované speciality, z velké části z kuřete, napišené na špejli, něco jsem už psal dříve), zase můžete krásně sledovat kuchaře při práci. Doba potřebná na vytvoření jednoho nigiri suši je neuvěřitelně krátká, v jedné ruce matlá bochánek rýže, do druhé chňapne plátek ryby a jakýmsi zvláštním pohybem jej natře wasabi, celé to spojí a po dvou vteřinách sází na talířek. Fantazie. Při přípravě Aburi Toro (skoro to nejlepší, co si můžete dát… kus tučného podbřišku tuňáka lehce posypaný zvláštní kořenící směsi a z obou stran zprudka osmahnutý) a dalších specialit šlehají plameny, kuchaři i obsluha i obyčejné turisty často potěší nějakým „bonusem“, malou specialitkou mezi chody. Takové amuse bouche, které je tady zvykem spíše v restauracích vyšší třídy, ale tam na něj narazíte v leckteré putyce.

Možná je Japonsko jeden velký masakr mořského bohatství. Ale i tak. Chci tam zpátky, alespoň na dalších pár týdnů… Zobraz celý článek...

pátek 22. srpna 2008

Emisní povolenky na víno?

To, že emise (nejen) CO2 jsou regulovány a běžně se obchoduje s emisními povolenkami, je obecně známo. Nastávají tak paradoxní situace, že náš domovský ČEZ nakoupí povolenky od elektrárny ve středočínské provincii Hunan. Podivné, ale tak dnes svět funguje. Oblíbeným tématem se pak stalo počítáno tzv. „carbon footprint“ (oficiální stránky EU otrocky překládají jako „uhlíková stopa“), kdy se týmy vědců i nadšenců snaží, pokud se budeme bavit blíže k tématu tohoto blogu, spočítat například to, zda čistě náhodou nevyjde na emise CO2 jako „ekologičtější“ dovoz zahraničního vína do USA na paletě lodí třeba z Francie, než stejně velké palety cabernetu kamionem z Kalifornie do vedlejšího státu. Na blogu Jamieho Goodea jsem narazil na zajímavý tip, do jaké fáze tahle uhlíková počítání dospěla na Novém Zélandu, kde jsou s eko aktivitami přeci jen poněkud dál…

Emisní „povolenka“ byla možná trochu příliš silné slovo, celá aktivita je totiž úplně dobrovolná, přesto kdo ví, jak to bude vypadat za pár let. Na Novém Zélandu totiž nově existuje „certifikační autorita“, jež uděluje označení carboNZero. V podstatě jde o to, že se nejdřív dle určité metodiky „změří“ (v rozsahu celé operace to musí být spíš kvalifikovaný odhad), jaké množství skleníkových plynů a (CO2 především) vinařství či jiný podnik produkují. Následně jsou doporučeny kroky, které povedou k výraznému snížení těchto emisí. A posledním krokem je pak vyrovnání bilance tím, že zakoupíte odpovídající množství „uhlíkového kreditu“. Ten je generován z projektů různých typů, například obnovou původních lesů a dalších zelených zón právě pro tento účel (množství dostupného „kreditu“ je opět měřeno podle přírůstku stromů a nově vysázených částí; zvířátka, co se tam usídlí, se do vzorečků nezapočítávají :o). Dále lze kredit získat například financováním větrných elektráren či podporou zpracování metanu vznikajícího ve skládkách. Více detailů najdete na oficiálním webu, vše vypadá dost propracovaně, ověřitelně a auditovaně. Prostě Nový Zéland to vzal z gruntu a já tleskám. Může to celé být jen marketingový trik pro pěknou nálepku carboNZero na vašem produktu (víně), protože v „bio“ a „organic“ je čím dál větší konkurence, ale i tak to má smysl.


Spousta vinařství je na jednu stranu tak bio (či biodynamická) jak jen to je možné, ale pak svá vína umístí do extrémně velkých a těžkých lahví, čímž logicky při převozu zanechají větší „stopu“ (vůbec okolo biodynamiky se dějí věci, zájemcům hodně doporučuji debatu na stránkách The World of Fine Wine a na úvod článek, na který reaguje). I z tohoto důvodu (byť si myslím, že jde z velké části o hezké promo a pravým důsledkem jsou značné finanční úspory) bude nejméně jeden obrovský výrobce Beaujolais Nouveau část určenou pro export do USA dávat pouze do plastikových lahví (ono stejně trochu plastově chutná, alespoň to bude na co svést). Vlastně by tenhle krok mohl prospět Beaujolais jako takovému, pokud by bylo jasně určeno, že (podřadnější, ať se na mne nikdo nezlobí) Nouveau je v plastu, kdežto klasická (a kvůli mladému vínu zbytečně opomíjená) Cru Beaujolais zůstanou ve skle. Ale to je téma na úplně jiný článek.

A na závěr malý tip – na stránkách kampaně Evropské komise „Jak můžete vy sami odvrátit změnu klimatu“ najdete kalkulačku, která vám pomůže spočítat, kolik tak emisí můžete sami ušetřit. Kopii najdete i v sekci „Ochrana životního prostředí“ na stránkách Tesca. Tak se při pátku dobře bavte a hezky si to spočítejte! Zobraz celý článek...

čtvrtek 21. srpna 2008

Errazuriz, odpověď na Bordeaux z Chile?

Vinařství v Chile sleduji spíše z povzdálí a v celkové spotřebě jsou u mne vína z této země daleko za víny z Evropy, ale se zaujetím je zkouším stále více a nacházím si své oblíbence, protože je rozhodně z čeho vybírat a Chile není jen unifikovaná produkce do našich supermarketů. Pokud si budu chtít vybavit jména těch nejlepších chilských vín, nejspíše mne jako první napadne Almaviva, následována víny jako Seňa, Montes Alpha „M“, Don Melchor od Concha y Toro či Clos Apalta od Casa Lapostolle (ve většině případů jde o kooperaci Chile s vinaři z Evropy či USA; Seňu a Almavivu jsem nikdy nepil, u ostatních jmenovaných zkoušel alespoň jeden ročník a vždy šlo o skvělé červené, ale se stejným problémem, na který narážím i v hodnocení níže v tomto článku). Dvě další špičky Chile do kompletujícího-se seznamu vín dostupných na našem trhu začala právě dovážet firma Kupmeto CZ. Jde o Viňedo Chadwick a Don Maximiliano, k jejichž uvedení uspořádala zajímavou tiskovou konferenci. Tato dvě elitní vína, která se momentálně umisťují na předních místech v sérii degustací srovnávajících je s legendami Bordeaux, se mají stát marketingovým tahákem pro prodej dalších vín z jejich mateřského vinařství Errazuriz. O čem všem se na tiskovce mluvilo a především co se na ní degustovalo?

Na úvod jsem přemýšlel, co všechno tak napsat o vinařství Errazuriz, ale ocením práci dovozce a prostě a jednoduše vás odkáži na tiskovou zprávu k uvedení vín na trh a především webovou prezentaci vín v ČR, která je v podstatě přeloženým webem oficiálním a v kontextu jiných domácích distributorů jde o počin hodný uznání. Málokdo jde do podobných detailů. Navíc na webu najdete u všech vín obrovskou hromadu informací, od popisů vinice a charakteristik toho kterého ročníku (srážky, teplotní maxima a minima, …) až po detaily vinifikace, analytické hodnoty a samozřejmě senzorické hodnocení. Tleskám! Navíc mne i velmi potěšil průběh tiskové konference, která se tak trochu změnila v obecnou debatu o stavu vinařství a vína ve světě i na Moravě (přítomný zástupce z ambasády Chile v ČR si to ale asi tolik neužíval :o). V závěru se to sice už začínalo trochu „zvrhat“ a odbočovat dost od tématu, ale vše bylo včas ukončeno. Jen více takových akcí, rozhodně to nebyla sterilní nuda.

A teď něco k názvu článku, tedy té „odpovědi na Bordeaux“. Zástupci vinařství jezdí po celém světě a učí se, jak vznikají velká vína jinde. Bordeaux je samozřejmě destinací nejlogičtější. Navíc vinařství umisťuje svá vína na sérii slepých degustací a srovnává právě s naprostými špičkami Bordeaux, kde je velmi často překonává. Jak řekl pan Kozák, který vína prezentoval, cílem není snad dokázat, že Viňedo Chadwick či Don Maximiliano jsou rozhodně lepší než Château Latour či Château Margaux, ale naznačit, že jde o vína minimálně srovnatelná a mezi tato „velká vína“ patřící. Pan Kozák ale upřímně a k mé velké radosti poznamenal (s hezkou a často opakovanou větou „chcete PR nebo pravdu?“), že tato vína z Chile jsou přeci jen vyráběna stylem umožňujícím dřívější konzumaci a obvykle nasazována proti velmi mladým a sevřeným ročníkům velkých Bordeaux, což se na jejich umístění může silně podepsat. Navíc všechny tyto degustace (nejčastěji se operuje s tzv. berlínskou) organizuje přímo vinařství a to samozřejmě na objektivitu trochu vrhá stín. Navíc „velikost“ vína (tedy minimálně pro mne) není dána jen senzorickým zážitkem z obsahu lahve, ale i jistým kulturně-historickým kontextem (a je mi jasné, že někdo toto spojení nahradí krátkým slovíčkem „snobismus“, ale o tom jsem tu už psal dříve), proto bych ten výraz pro většinu „bodově vysoce hodnocených vín“ z Chile i dalších zemí nepoužíval, obvykle mají za sebou jen pár ročníků a kdo ví, jaké bude jejich další směřování.

A teď už vás přestanu trápit a přesunu se k ochutnávaným vínům. Bylo jich celkem osm z různých kvalitativních řad. Chutnalo se z velikých sklenek od Rony, které mají k degustačnímu standardu daleko, ale vínům to myslím prospělo. I úvodnímu Chardonnay ze základní řady Estate ročníku 2007, vínu krásně prezentujícímu podobu odrůdy bez použití (či s naprostým minimem) barikového sudu a v ne vyloženě horkém místě původu, se vší její svěžestí, pěknou kyselinou, tropickým ovocem ve vůni (ale ne takovým tím falešným, které najdete v každé druhé technologické lahvi z jakékoliv části světa) a výraznou ovocností i v chuti, slušnou délkou a celkově ideálním projevem do gastronomie. Hodně nad tím, co je běžně považováno za „základ“ produkce v Chile, ovšem i cena tomu odpovídá a nejde o osmdesátikorunové víno do supermarketu, pohybujeme se spíše okolo dvou stovek.

Zaujal Sauvignon Blanc 2007 z řady Speciality, ve které se objevují vína pro Chile něčím ne úplně typická, v tomto případě šlo o „Single vineyard“, tedy původ hroznů z jedné konkrétní vinice. Víno je to hodně navoněné, trochu do sladkých vůní cucavých bonbónů – bonparů, překvapivě plnější a řízné, hezké. Z řady specialit si ovšem brousím zuby spíše na Pinot Noir s podtitulem „Wild fermented“, tedy bez použití umělých kvasinek a prokvašením jen díky těm přímo z vinice. Jinak jsou všechna vína, včetně těch elitních, zakvášena průmyslovými kvasinkami.

Líbilo se mi Carmenére 2007 opět v řadě Estate, tuhle odrůdu mám moc rád a od Errazuriz se povedla. Barva samozřejmě hodně vysoká, vůně mladá až parfémová ovocitost (švestka, višeň) a kořenité tóny, v chuti stále ještě hodně třísla, ovocnost (zase peckoviny), příjemně dlouhá dochuť s trochou neurčitého kávo-čoko-kouřového dojmu. Víno nepůsobilo nějak těžce (přes vysoký alkohol), spíše svěže a krásně pitelně. Zde myslím pro domácí přetestování ještě něco zakoupím :o)

Překvapivě o něco méně mne zaujala vína z vyšší řady Max Reserva, tedy vína vyzrávaná delší dobu v sudech. Jak Merlot 2006 tak Shiraz 2006 jsou vína odrůdová, dost koncentrovaná a v případě Shirazu s až opulentně ovocným dojmem, slušně doplněná sudem, ale zároveň s hodně tříslem a zatím na mne působila dost přímočaře a ani vymíchávání ve sklence nepomohlo. Možná se potřebovala trochu víc rozležet nebo otevřít v karafě. Merlot byl o něco jemnější, Shiraz zase hezky kořenitý. Ale tak nějak bych (v současném stavu lahví a na této degustaci) klidně sáhl po levnějším Carmenére.

Následoval Don Maximiliano Founder’s Reserve 2005 z řady Ikony, tedy vlajková loď a „bijec velkých vín z Francie a Itálie“, víno postavené na Cabernetu Sauvignon s příměsí Cabernetu Franc, Petit Verdotu a Shirazu. Pěkná barva, ale přirozená a již lehce nazrálá. Komplikovanější vrstevnatá vůně, postavená především na pěkném ovoci, ale elegantní, s dobře zakomponovaným dřevem (překvapivě žádná přebarikovaná příšera, se dřevem se tu pracuje rozumně). V chuti plné, ale ne nějak otravně hutné aby se nedalo pít celý večer, hodně ovocné, se zatím výrazným tříslem a příjemnou dochutí. Velmi dobře udělané víno, ale ten „hype“ okolo moc nechápu. Asi je to jenom vkusem, ale víno s možná ne úplně podobným profilem, ale které mne bude bavit víc a poskytne hromady zajímavých chuťových a aromatických nuancí, najdu i v notoricky předraženém Bordeaux za polovinu ceny. Každopádně k tomu, co si běžně představím pod novosvětským cabernetem, to má zatraceně daleko.

Druhou prezentovanou ikonou byl stoprocentní Cabernet Sauvignon Viňedo Chadwick 2005 a zde bych tak trochu mohl zopakovat výše uvedené, snad jen ovocitost ve vůni působila mladistvěji a objevila se trocha živočišných tónů, v chuti mi přišla výraznější kyselina a celek působil koncentrovaněji a s větším potenciálem pro zrání na lahvi a rozvoj do krásy. Určitě jde o skvěle vyrobené víno v „evropském stylu“, prémiový produkt slavného vinařství, a za takové věci se platí. A kdo zaplatí, určitě nebude zklamán. U Viňedo Chadwick bych moc rád ochutnal láhev v klidu domova, ale za požadované peníze opět obrátím svůj zrak (při tomto stylu vín) spíše k Bordeaux.

O sladkou tečku se postaral opět Sauvignon Blanc (z patnácti procent ale i tramín) z řady Speciality, tentokrát ale ročník 2006 s podtitulem Late Harvest. Nabušená sladká medovo-květinovo-kořenitá vůně přecházející v totožný chuťový profil. V ústech je 100 g/l cukru znát opravdu výrazně, bohužel zde není dostatek kyseliny na vyvážení a víno působí ulepeně.

Závěr? Pěkná tiskovka i degustace, rád jsem poznal dvě vína, co bych si běžně domů naslepo ani náhodou nekoupil. Errazuriz zvládá špičkově marketing a vyrábí i výborná vína, ale upřímně bych si spíše vybral v poměru ke konkurenci dražší, ale skvělé základní řadě. Dovozce pořádá ochutnávky v různých částech republiky, seznam je na jejich stránkách, tak si zaskočte udělat obrázek i vy sami. Obzvláště milovníkům Bordeaux bych to doporučil, jde o zajímavou zkušenost. Zobraz celý článek...

středa 20. srpna 2008

Fenek na svatovavřineckém

Pokud někdo doufá, že dnes budeme baštit roztomilé zvířátko z pouští Afriky, asi ho trochu zklamu. Půjde spíše o takovou malou česko-maltskou „fůzi“, v hrnci se totiž dusí jídlo zvané Fenek bit-tewn u bl-nbid, což není nic jiného, než králík s česnekem vařený ve víně. Fůzí je pak použití vyloženě lokálního vína a prakticky všech surovin, králík je z kotce u Zbiroha, česnek (sajrajtu z Číny by se tam muselo nacpat pětkrát tolik) a cibule ze zahrádky kousek od Prahy. Ale výsledkem je jídlo nejen chutné, ale i trochu netradiční a rozhodně stojící za pozornost.

Tak nejprve recept, lehce upravený od kuchařek z Malty dovezených, ale v zásadě velmi podobný. Potřeba je celý králík bez hlavy a vnitřností (z těhle „zbytků“ na Maltě připraví třeba omáčku na těstoviny, naší variantou bylo si ledvinky a jatýrka hezky osmahnout na pánvi a dát jako předkrm), 0,7l láhev červeného vína, 3 – 5 paliček česneku, 1 cibule, olivový olej, 2 bobkové listy, sůl, pepř. Ve včerejším pokusu šlo do jídla trochu více bobkového listu a nijak to neuškodilo, spíše naopak.

Naporcovaného králíka dejte do uzavíratelné nádoby, přelijte vínem z poloviny láhve a dejte do druhého dne uležet. Oloupaný česnek nakrájejte na plátky a lehce osmahněte na olivovém oleji (jen krátce, aby nezačal hnědnout), vložte porce králíka a osmahněte z obou stran dohněda. Přidejte nakrájenou cibuli, zalijte vínem, ve kterém byl králík naložen, vsypte sůl, pepř a bobkový list (a případně podle chuti i tymián nebo rozmarýn). Vařte/duste pomalu na mírném ohni přibližně hodinu, maso by mělo jít samo od kosti. Během varu dolévejte zbývající víno, padne v podstatě celá sedmička. Na posledních 10 minut můžete přidat 150g hrášku, doporučeno. Podává se teplé, obvykle s opečenou i jinak upravenou zeleninou, těstovinami či vařenými, smaženými, nebo pečenými bramborami.

„Problém“ tohoto jídla je vlastně jediný. Padnou na něj nejméně tři lahve vína. Počítejte se mnou. Jedno červené skončí jako marináda a pro dušení králíka. Další (zde je volba barvy a typu plně na vás) při hodinovém čekání, až bude maso ve správné kondici. No a třetí samozřejmě k jídlu, pokud je to možné pak klidně stejný typ, který byl použit na vaření. U nás, jelikož vína z Malty už nám prakticky došla, to bylo Svatovavřinecké 2006 v pozdním od Kobylského vinařství Čačík (zaskočte na jeho web, v konkurence malých vinařů rozhodně vyniká a navíc zde vinař tak trochu „bloguje“). Na webu jsou pěkně popsané viniční trati, bohužel u vína (pravda, bylo jen v popsané lahvi bez viněty, ale ani v ceníku to nevidím…) není konkrétní trať uvedena, škoda. Víno je to tmavé, vonící po peckovém ovoce a především švestkách, s trochou kořenitosti a zatím jen náznakem nakyslého tónu (jablečný ocet), který mne ale trošku děsí a nejspíš zbývající lahve hnedka zužitkuji. V chuti s uhlazeným tříslem a výraznější kyselinou, spíše lehčí a ovocné, slušně pitelné a korektní červené z Moravy, ale spíše nudné a daleko od toho, jak dobrá vína jsem z tohoto vinařství pil. Navíc za stejné peníze, takže volba je tedy jasná, nejvíce mi od Tomáše Čačíka jede jeho Frankovka a následně Cabernet Moravia. Ale o těch, stejně jako o bílých z tohoto vinařství, třeba někdy později. Jedno z nich padlo na nedávné příjemné akci v Bořeticích, ze které se mi stále nedaří dopsat reportek. Třeba přes víkend…

Další Malta tady na blogu: Maltská kulinářská expedice – část I. | Rudý jezdec – „Cheval Franc“

P.S. Na úvodní fotce je poněkud „bohatší“ varianta jídla, navíc doplněná rajčaty a kupou dalších koření a ingrediencí. Ale i ten základ je mooooc chutný.
Zobraz celý článek...

úterý 19. srpna 2008

Víno i whisky vom fass

Když jsem se poprvé dozvěděl, že se v Praze objevil nový obchůdek, kde prý „natočí dvanáctiletou skotskou ze sudu“, nechtělo se mi tomu věřit. Pak ovšem přišel pan Cuketka se svou reportáží z nákupu ve Vom Fass (a tedy doslovně ze sudu) a bylo jasné, že tam musím zaskočit. Ostatně jeho report si přečtěte pro základ informací o celém konceptu a pro pár fotek, já si totiž foťák zapomněl (zde úvodní záběr je z telefonu) a navíc zde hodlám spíše doplnit svůj dojem z „alkoholické“ části tohoto obchůdku. Z čeho lze tedy vybírat v obchodě se „specialitami pro labužníky a požitkáře“, jak říká podtitul tohoto obchodu?

Začnu vínem, byť síla Vom Fass je někde jinde. Z vín máte totiž možnost zakoupit pětilitrové bag-in-boxy ze Španělska (ceny okolo 500,- Kč) či si za 120,- Kč nechat natočit litr červeného opět ze Španělska, Vetlínského zeleného či Chardonnay. Zde je nabídka každé druhé vinotéko-večerky se sudovkami srovnatelná či lepší, i s možností ochutnávky a zlomkem ve Vom Fass požadované ceny. Podnik může sice posloužit i jako vinotéka, mají tam několik desítek různých lahví z Německa, hodně Itálie, Španělska i pár dalších míst, ale bez nějakého odbornějšího komentáře či doporučení. Prostě do Vom Fass bych šel na „sudovku“ spíše u nápojů, které takhle běžně seženu jen stěží.

Protože kde jinde můžete při pohledu na soudky a mapu Skotska ochutnat Islay whisky v její velmi mladé (tj. na sudu jen pár let) podobě, trochu uleželejší (Bowmore 7 let) a klasiky ve stáří mezi 10 – 20 lety? Kde vám natočí vzorek „cask strength“ neředěné whisky či dají před nákupem ochutnat čtyřiadvacetileté sudové monstrum z Highlands? Málokde. V jiných obchodech je k dispozici otevřená jedna či dvě lahve, více jedině v případě předem nahlášené degustace či výběru před nějakým větším odběrem. Právě ve whisky (doplněno nějakým tím Bourbonem) je síla Vom Fass (tedy pokud jde o alkohol), kvalita nabízených vzorků je dost slušná a snad díky možnosti ochutnávat trochu upraví pohled náhodných návštěvníků na to, jak whisky může chutnat (a že to není jen míchaný Johnnie Walker či Ballantines).

Z dalších destilátu je k dispozici rum z Jamajky či Martiniku, nějaký ten Calvados, Armagnac, brandy i pravý koňak. Zde je výběr menší a nápoje mi přijdou spíše „do počtu“ pro širší nabídku, po namátkové ochutnávce mi kvalita přišla spíš vyloženě průměrná. Na druhou stranu při ceně 53,- Kč za deci ten rum za zkoušku stojí! :o) Mnohem zajímavější je ale nabídka více či méně v sudech vyzrávaných pálenek typu hruškovice (Francie), slivovice (z Jižního Tyrolska) i z mnohem méně typického ovoce, zde si rozhodně vybere každý experimentátor při každé návštěvě něco. Nabízejí hned několik druhů grappy, od nejlevnější Chianti Classico za 54,- po dvojnásobně drahou a tři roky v sudech uzrávanou Grappa di Nebbiolo za 108,- Kč. Ochutnal jsem právě tyto dva „extrémy“ z nabídky a u obou byl spíše zklamán, byť tedy to Nebbiolo pro detailnější domácí test zakoupil. A ostatně tam ochutnejte sami.

Stejně jako něco z nabídky všemožných ovocných likérů říznutých grappou či fortifikovaných vín, rádi nabídnout a vy pak koupíte :o) Ochutnal jsem třeba sherry (35,- Kč za deci) a jak mám tohle pití rád, tak bych se poohlédl spíše jinde. Na ochutnání (pokud sherry vůbec neznáte) to může být fajn, ale srovnatelnou či lepší kvalitu a vlastně minimálně stejnou šíři nabídky (fino dry, amontillado medium, cream) vám nabídne Marks & Spencers za 150,- láhev :o) Potěšila mne přítomnost Marsaly, kterou tu jinak seženete jen těžko, ale chuťově to byla dost nuda (navíc mi byl vzorek natočen a předán i s u pípy popíjející muškou, ale to se na hodnocení neprojevilo :o)

Závěr? U vína tento podnik nic nového nepřináší, na whisky do Vom Fass ještě určitě jednou či dvakrát zavítám, abych ozkoušel pár dalších. Ale místem na pravidelné nákupy se spíše nestane. Určitě tu jde pořídit třeba malá lahvička grappy „aby doma byla“ (pokud ji běžně nepijete), ale vzhledem k tomu, že ceny se progresivně nemění při vyšším nakoupeném objemu (tzn. za 100ml nápoje zaplatíte vždy stejně, ať si vezmete právě toto množství či půl litru), tak lze prakticky vždy koupit něco srovnatelně kvalitního či lepšího za méně peněz v klasické lahvi a to pomalu ale jistě již i v supermarketech. Na druhou stranu… kde vám dají běžně cokoliv ochutnat? :o) V tomhle směru se to sice lepší, ale Vom Fass je přeci jen o světelné roky dál, než konkurence. Skvělé je to myslím na nákup netradičních dárků, to by je mohlo živit víc než nákupy pro osobní spotřebu. Ale kdo ví. Každopádně jako polední výlet s „degustací“ jsem si návštěvu tohohle podniku celkem užil, prostředí i obsluha je velmi příjemná, a krom destilátů odešel i s nějakým vzorkem ochuceného oleje a chutí zaskočit někdy znova (a navíc vše zakončil obědem v hned vedle se nacházející indické vegetariánské restauraci Beas Dhaba s jejich poledním menu, též bych se odvážil doporučit :o)
Zobraz celý článek...

pondělí 18. srpna 2008

Bublinkové výročí těchto stránek

Tak včera tomu byl (již? teprve?) rok, co jsem publikoval první příspěvek zde na blogu. Předtím jsem některé ze zdejších pravidelných čtenářů svými výplody obtěžoval na různých jiných místech, ale až zde dostaly ty vinně-publicistické pokusy nějakou jasnější a především pravidelnou formu. A kupodivu sem chodí čím dál víc nejen nadšenců jako já, ale i vinařů či dovozců vína. A někteří, k mé velké radosti, zanechávají i své komentáře. Doplní další informace, poopraví mé chyby či (a to, však to znáte, se vyloženě zatetelím) potvrdí některé mé dojmy. Jsem za to rád. Díky tomuhle blogu jsem poznal (jak virtuálně, tak vlastně i osobně a na živo) docela dost zajímavých lidí a právě to považuji za jeho největší přínos pro mne. Samozřejmě krom toho, že mne jistá závislost na něm (mám pocit, že ho píšu odjakživa, ne rok) donutila pravidelně přepisovat degustační poznámky a dojmy z vína i akcí okolo něj, poznámky, které bych třeba za pár měsíců už ani nenašel (nebo je něčím polil a už nepřečetl, jak je mým dobrým zvykem).

Neuvěřitelně se těším na to, až se na tenhle blog (ať již s aktuálními příspěvky, nebo jen jako archiv potom, co s ním třeba v září 2008 seknu :o) podívám třeba za pět lět a zasměji se těm šílenostem, co jsem tu psal a navíc jim i věřil :o) Až se proflákne, že nějaký bio vinař, na kterého jsem skládal ódy, míchal do svých vín techno-koncentráty odněkud z Chile, třeba. Nebo až si za rok otevřu naprosto zhroucené a nepitelné víno, kterému tu předpokládám velký archivační potenciál.

Za ten rok si mi přihodila spousta více i méně příjemných věcí, objevil jsem nová skvělá vína (a o objevy se podělil) a mnohá jiná naopak zklamala má očekávání. Stále dokola mne dokáže nadchnout spousta drobností a stejně tak i štvou stejné věci, v článcích se opakují a mám obavu, že budou i nadále. Ostatně na obrázku vpravo máte část jedné zábavné reklamy z posledního Vinařského obzoru. Prostě svět vína nejsou jen vinice s minimem postřiků, fajn vinaři a poctivá vína, ale i masová produkce tlačená do podoby, která se líbí běžným spotřebitelům. I taková se mi ve sklence (a je to častěji, než z tohoto blogu asi vypadá) objevují, jen psát o nich se mi většinou nechce.

A aby nebyl tenhle text jen takovým výkřikem „už vám píšu rok, gratulujte“ a týkal se i vína, tak přidávám i jednu „recenzi“ na víno, kterým jsem roční výročí blogování (právním zástupcem Víno & Styl zatím neukončené, byť spor ještě zdaleka není dořešen a dostal se do dalšího kola, na tahu jsem ale zase já…) to jubileum včera tak trochu oslavil. A šlo o typ vína, u kterého je ten „základ“ (alespoň pro mne) ze všech typů vín nejpodobnějším a různé drobné nuance navíc jsou nejsilněji o pocitech a dojmech, stejně jako tenhle blog. Hurá na šampaňské. Konkrétně Billecart-Salmon Brut Réserve. Základní cuvée tohoto domu (70% celkové produkce), postaveno vždy na třech různých ročnících třech odrůd – Pinot Noir, Chardonnay, Pinot Meunier – ze špičkových poloh v Marne, navíc vyzrávané ve sklepích déle než je zvykem.

Velmi efektní černo-stříbrná viněta, vyloženě mi sedí, stejně jako krabice. Moderní a přitom s kusem tradice. Víno po nalití silně zapění, ve sklence pak sledujete spoustu krásných vytrvalých pramínků jemných bublinek. Vůně je, dle očekávání, příjemným mixem kvasinkového kvašení v lahvi a navinulých jemně jablečných a hruškových aromat, ale velmi elegantním, čistým a příjemným. Krom toho základu se v dalších vrstvách objeví máslové sušenky, bílé ovoce a květiny a v jednom momentu bych přísahal na závan kopru :o) Vůně vyvolává až očekávání „citronové“ kyselosti v chuti, která se ovšem nedostaví. Chuť je sice krásně suchá, čistě ovocná, delší a velmi osvěžující, kyselinka je skutečně téměř citrónová a hraje tu roli z nejvýraznějších, ale spíše dotváří harmonický dojem a rozhodně nevyčuhuje. Vůbec je to celé spíše o harmonii a eleganci než nějakých výrazných jednotlivostech. Víno sice nemá bohatost ročníkových cuvée, ale jistou přímočarou hravost, prostě se to nádherně pije. A v konkurenci běžných základních brut šampaňských se kvalitou pohybuje spíše u vrcholu žebříčku, pokud tak mohu soudit. Cena na našem trhu skoro vždy atakuje či přesahuje hranici tisíce korun a kvalitě v kontextu jiných šampaňských odpovídá, přesto je to za láhev bublinek, které nadšeně vyzunknete ani nevíte jak, snad až příliš moc peněz. Ale tak je to se vším :o)
O vinařství najdete další informace buď na pěkně udělaném webu www.champagne-billecart.fr, nebo na stránkách oficiálního dovozce. Na jedné velké degustaci jsem měl možnost chutnat i jejich rosé, přímo z rukou rodinného zástupce firmy, a i to je skvělé. Jedním z mých velkých vinných snů je absolvovat vertikální degustaci jejich elitního cuvée „Le Clos Saint Hilaire“ (nebo dát alespoň láhev jednoho z velkých ročníků), tak až to vyjde, určitě o tomto vinařství a jejich produkci napíšu víc.

P.S. Na úplný konec odkaz na pár vybraných článků ještě z loňského roku, ze kterých mám dobrý pocit či si myslím má stále smysl je otevřít. A část z vás sem třeba tou dobou ještě nechodila :o)

- Burgundsko 1957 – 2001 s madam Lalou Bize-Leroy
- Moulin d’Issan 2004 – Není třetí víno moc?
- Bordeaux, ryzlink, roastbeef, kozí těstoviny a pohodová sobota
- Dvacet zašumění – velký den šampaňského
- Degustace Châteauneuf-du-Pape, Bandol & spol
- Zajímavá vína, speciality a koňaky na Jánském vršku
- Téměř dokonale slepá degustace
- Degustace velkých bílých vín Francie
- Před zídkou za zídkou nikdo nesmí… vinifikovat terroir
- Bratislavská „fusion“ aneb nejen sushi po slovensky…
- Tesco víno v plechovce – „Coca-cola culture“
- Co si k vínu přibalíte?
- Od Velkých Bílovic po Chambolle-Musigny Zobraz celý článek...

pátek 15. srpna 2008

Výsledky ankety „Vaše nejstarší ochutnané víno“

V minulé anketě jsem se vás ptal, z jakých zhruba let bylo vaše nejstarší ochutnané víno. Ale s podtitulkem „v posledních dvou letech“, aby mi tu ta část z vás, co s vínem začala už někdy v polovině minulého století, ty statistiky úplně nezkreslila :o) I tak mne výsledek docela mile překvapil tím, kolik ze čtenářů tato již spíše archivní vína alespoň zkouší. Největší část z hlasujících, celá čtvrtina (22 hlasů z celkových 87, 25%), v poslední době ochutnala víno staré okolo desíti let (ročníky 1995 – 1997), což je v dnešní době směřované na konzum různých mladých ovocných prvoplánovek dost úspěch. Pravda, i v supermarketech jsou již k dispozici za doslova desítky korun i velmi stará Reserva vína ze Španělska, ale myslím, že návštěvníci tohoto blogu nejsou úplně typickým vzorkem populace a šlo tedy spíše o jiné kousky. Nebo se pletu?

Druhou nejčastější kategorií se staly ročníky 1990 – 1994 (17 hlasů, 19%), následovány víny z let 2000 – 2002 (10 hlasů, 11%). Zbytek bitevního pole byl již velmi vyrovnaný a skupiny od poloviny let osmdesátých do let padesátých skončily s podobným počtem hlasů. A teď by mne ještě zajímalo (a komentáře jsou k tomu skvělým místem), odkud ta vína pocházela a zda šlo o celé lahve doma, nebo spíš zážitky z degustací. Pijete takhle vyzrálá Bordeaux, Burgundsko, Rhônu (safra, stále mne napadá jen Francie…) či něco úplně jiného, třeba snad dokonce vína z Čech a Moravy?
No a pokud se vám nechce do komentářů nic psát, alespoň hlasujte v další anketě, tentokrát plné bublinek :o) Přeji příjemný víkend, byť venku to vypadá dost deštivě. A našim vinařům držím palce, tohle střídání deště, rychlého oteplení a dalších nepříjemností opravdu nezávidím. Potom, co jsem viděl a doslechl se minulý týden na Moravě, mám skoro chuť se u některých vinařů (těch, co to na plísně nepřehánějí s chemií) preventivně zásobit právě jejich staršími ročníky.
Zobraz celý článek...

čtvrtek 14. srpna 2008

Optimismem naplňující degustační historka

Jedním z mých oblíbených čtení jsou pravidelné zápisky Jean-Luc Thunevina, jednoho z významných vinařů, vinných konzultantů a négociantů Francie, osoby silně spjaté s „hnutím“ tzv. garážových vín a autora jedné z moderních legend Bordeaux, Château Valandraud. Má celkem dost informací z centra dění a nebojí se o nich mluvit. Jeho nedávný příspěvek mne strašně potěšil. Vyprávěl v něm, jak seděl v restauraci s přáteli z Belgie a na stůl se jim dostalo zajímavé bílé víno, ale naslepo. Následoval popis odhadování původu obsahu lahve, který z úst výborného francouzského vinaře, osoby s napitými hektolitry špičkových i obyčejných vín celé Francie, působil až neuvěřitelně…

„Všem chutnalo. Bylo z Bordeaux, nebo snad z Burgundska? Těžko odhadnout. Parta z Belgie se domnívala, že je to Bordeaux. Shodli jsme se ale na tom, že to není Laville Haut Brion ani Haut Brion, že to nemůže být bílé Pape Clément… snad Malartic Lagravière… každopádně to není úplně ve stylu Bordeaux.“

Nakonec se ukázalo, že šlo o Blanc de Valandraud 2005, jeho vlastní bílé Bordeaux. Tento zápisek mne naplnil optimismem, že mé spíše průměrné úspěchy při snaze identifikovat víno naslepo, vlastně nejsou nic tak strašného. Když se profíci a lidé se zkušenostmi někde úplně jinde nemohou shodnout, jestli pijí barikované Bordeaux nebo Burgundsko, a navíc je to víno připravené jedním z nich, ještě není nic ztraceno. Až příště nerozeznám Svatovavřinecké od Frankovky, či se poznámky k již dříve popsanému vínu budou shodovat snad jen z poloviny, nebudu se tím celý večer trápit :o) Ostatně Jancis Robinson ve své „učebnici degustování vína“ (mimochodem dost zajímavé čtení, ale obsahuje v našich podmínkách jen těžko či velmi draho použitelné praktické části) prozrazuje, že pokud čtenář celou knihu poctivě absolvuje, naučí se poznávat vína jako opravdový profesionál… strefí se tak v polovině případů :o) Pravda, není řečeno, zda jde o identifikaci odrůd, místa původu či něčeho jiného, ale stejně je to od špičkového odborníka hezké doznání.

P.S. U Vetlínského zeleného z Rakouska, které je na fotce v úvodu článku, by myslím skoro každý tipnul minimálně odrůdu správně :o) A pokaždé, když nějaký levnější veltlín z této země piji, si říkám, zda mi vlastně ten „prvek očekávání, který není následován prvkem zklamání“ neleze na nervy :o) Prostě jejich běžné veltlíny skoro vždy voní a chutnají z velké části tak, jak by člověk čekal.
Zobraz celý článek...

středa 13. srpna 2008

U Hájku s Ryzlinkem Rýnským 2006 od Lahoferu

U vinařství Lahofer mám to štěstí, že jejich produkci mohu sledovat od úplného začátku (a ostatně teoreticky ještě dříve vína ze stejných tratí od Znovínu) a bavit se tím, jak se postupně rozvíjí. Mění ambaláž, stárnou mladé výsadby, upravuje se styl výroby nového vína a nazrávají ta v lahvích. O jedné jejich degustaci jsem tu psal loni. A nyní mi ve sklence skončil Ryzlink Rýnsky z trati U Hájku, pozdní sběr ročníku 2006. A šarže 506, býval to u nich důležitý údaj, protože z jedné trati se sbíralo i vícekrát a mohlo existovat hned několik různých vín stejného ročníku a přívlastku, ale přesto odlišných. Jaké že je přímo tohle?

Nová ambaláž se mi líbí, tyhle vysoké štíhlé lahve s moderní vinětou mají něco do sebe. K tomu slušný plný korek, kompletní analytické hodnoty a (oproti nesmyslným textům, co lze často najít u jiných) odpovídající popis vína, doplněno odkazem na dobře udělané webové stránky, kde najdete jak detaily prodávaných i některých starších vín (a e-shop), tak i mapky jednotlivých vinic a jejich popisy. Barva vína je dost hluboká, do zlatých tónu, jiskrná. Vůně je pak intenzivní, široká, od svěžích ovocných tónů až do citrusů, přes nastupující květinový med, lehký náznak barvy & laky (petrolej…) a mineralitu, až ke krásným bylinkovým tónům někam k mátě a meduňce. Hodně, hodně povedené. V chuti vyšší zbytkový cukr pomáhá zajistit plnost dojmu, ale výrazná kyselinka jej krásně vyrovnává a jakýkoliv náznak „ulepenosti“ se tedy nekoná, ač je víno zařazeno jako polosuché (ale pokud se nepletu, tak dle zákona by myslím mohlo být zařazeno i jako suché, protože cukr nepřesáhl 9 g/l a rozdíl mezi cukry a kyselinou je nižší než 2 g/l). Víno je řízné, opět s příjemnými bylinkami na ovoci, hezky dlouhé a vyloženě bych si ho dovedl představit jako partnera k nějakému světlejšímu masu s ovocem, ale tenhle večer se pilo „jen tak“ a i to fungovalo na výbornou.

Prostě a jednoduše zase jeden skvělý domácí ryzlink. Vinařstvím avizovaná cena 160,- Kč potěšila (jak mne nějaké víno baví podobným způsobem, většinou smutně koukám na úplně jiná čísla…), to že je doplněna lakonickým „vyprodáno“ pak nepřekvapilo. Ryzlinky z trati U Hájku budu sledovat, ročník 2005 byl dost povedený (pro pobavení si krom hodnocení v článku z degustace můžete přečíst i „lehce“ odlišné z jiné akce), ten 2006 přináší sice nižší přívlastek, ale o něco harmoničtější a pro mne ještě zajímavější víno. Z 2007čky je v nabídce (zatím?) vidět jen jakostka, snad se objeví i něco dalšího.
Zobraz celý článek...

úterý 12. srpna 2008

Degustace Sektdomaine Jan Petrák

Nesnáším používání termínu „šampaňské“ (či ještě hůře „šampíčko“) pro různé polosladké Bohemia Sekty či Rossijskoe Igristoje, ostatně o tomhle tématu psal před nějakou dobou docela pěkně Matesola. Nejen proto, že ten výraz se váže k nějakému konkrétnímu místu původu vína, ale především proto, že většina tak označovaných šumivých vín má k pravému Champagne ještě mnohem dál, než současná podoba Gambrinusu ke klasickému a poctivému českému pivu. Ale proč tenhle úvod? Nedávno jsem se zúčastnil ochutnávky několika sektů z produkce Jana Petráka, který byl dlouhou dobu považován za špičku v domácích šumivých vínech (a vlastně koho jiného řeknete i dnes, vzhledem k malé konkurenci) a právě s šampaňským srovnáván. Ostatně vína vyráběl stejnou technologií, vše nastudoval díky vinařskému institutu v Epernay a stal se jakýmsi jejich „emisarem šampaňského v ČR“. V minulém čase mluvím proto, že pan Petrák před necelými dvěma roky zemřel. Dnes ochutnávaná vína však ještě připravil on sám, byť finální kroky byly již na jeho nástupcích.

Na úvod musím vyzdvihnout práci nového „head sommeliéra“ Domu vína U Závoje, kde se ochutnávka konala, kterým se stal Aleš Pokorný. Ochutnávku vedl opravdu profesionálně a pozorně (jak už jsem dlouho v tomto podniku nezažil) a ujistil mne, že tam občas zavítat má smysl. Byl navíc postaven do nelehké situace, kdy nedorazil nikdo ze zástupců vinařství a musel to tedy celé zvládnout sám. Vinařství, které se přejmenovalo na Sekt Jan Petrák – vino Andre, nyní vede dcera vinaře s manželem, která jinak provozuje vinotéku (vino Andre) na Kladně.

Technologicky jsou vína vyráběna skutečně klasickou šampaňskou metodou, zde není moc co řešit. Probíhají u nich poměrně výrazné filtrace, na lahvích si poleží zhruba 18 měsíců (Gold Cuvée pak 24), vína jsou prokvášena na nízký alkohol mezi 11 – 12 % a stěžejní část produkce je suchá, brut, a bílá. Tvoří ale i rosé z odrůdy Zweigeltrebe. Další informace, především ty obecné, najdete na hodně starých a neaktualizovaných stránkách http://sektdomaine.vinnysklep.cz/, přesto pro účely popisu technologie poslouží.U degustačních poznámek k těmto sektům je trochu problém, že jsem si neopsal čísla šarží. A jelikož jde o neročníková vína, můžete se na trhu (pravda, produkce je velmi malá, ročně okolo 10.000 lahví, a obvykle je zrovna k dispozici jen sada poslední…) setkat s různými variantami téhož vína. Přesto alespoň nějaké základní dojmy.

Úvodní Sekt Blanc de Blanc postavený na Chardonnay mne příliš nezaujal. Aromatika sice typická, ale spíše obyčejnější (navinule jablečné, kvasinky, lehce těkavky), v chuti až svíravě suché, ovocné s opět trochu těkavým dojmem, mírná hořčina v závěru. Ano, stále v lahvi kvašené bublinky, ale daleko od stylu, co mám rád. Rozhodně více zaujal Sekt Pinot Gris, působil harmoničtěji a přes pouhých 11% alkoholu i hutněji, opět se sladším lehce nakvašeným jablkem, kvasinkami, v chuti příjemně svěží, ovocité a hezky pitelné, v závěru s lehce hořčí „ořechovou slupkou“. Proč ne. Velmi příjemně překvapil Sekt Neuburger, tedy stoprocentně z odrůdy Neuburské. Opět hutnější projev a aromatika řízená kvasinkami, ale navíc s ovocnými tóny směřovanými jinam než ke klasickým „variantám jablka“, spíše do čínského švestkového vína :o) Výrazně naplní ústa, je delší, svěží, působí komplikovanějším a zábavným dojmem, byť opět mám trochu problém s výskytem výraznějších těkavek.

Sekt Premier Cuvée nejprve překvapil údernickým odrůdovým složením 20% Ryzlink vlašský, 60% Veltlínské zelené, 20% Ryzlink rýnský a 10% Aurelius, plán tedy plní na celých 110% :o) Směs si navíc poležela tři měsíce na barikovém sudu. Aromaticky je víno dost sevřené a nevýrazné, ke klasickému (ale velmi jemnému) základu se přidává cosi jako uzený sýr či kouřové aroma ze sudu. Vše se opakuje i v chuti, která má na mne příliš málo kyseliny. Pije se to celkem dobře, ale čekal jsem víc.Sekt Gold Cuvée je elitním produktem vinařství, kdy v lahvi plave pořádná hromada zlatinek. Právě technologie jejich přidávání do sektu po jeho degoržování je podle všeho specialitou pana Petráka. A ač většinou nějaké speciální balení spíše maskuje průměrnost obsahu, zde jde skutečně o špičku produkce. Temnější, výrazná a hutná vůně, opět řízena variantami jablek a kvasinek, ale velmi pěkné a skutečně ve stylu mnohých šampaňských. I chuť je intenzivní, plnější (tentokrát je alkohol 12.5%) a příjemně dlouhá, s lehkou peckovou hořčinou v závěru. Hodně dobře udělané bublinky.O závěr ochutnávky a srovnání se světem (a tak to má být, naše vinařství by si mělo přestat hrát na nějakou „světovou kvalitu za místní ceny“, když začíná být snazší koupit lepší suché levněji kousek za hranicemi) se postarala dvojice brut Crémant de Bourgogne a jedno pravé šampaňské, Pol Roger ve variantě „Rich“, tedy s vyšším cukrem. Přiznám se, že Pol Roger mi svým sklepním/zatuchlým stylem nesedí (a nebo jsem ve všech předchozích případech chutnal jen lahve vyloženě za zenitem) a v případě crémantů šlo o vína z obrovské produkce a spíše průměrné kvality (přes titulky „Excelence Marie“ a „Grande Cuvée“ na vinětách, byť zrovna druhého jmenovaného bych celou láhev doma v klidu zvládl a navíc je levnější než produkce z domácích vinic). A tak, alespoň pro mne a tenhle večer, vyšla produkce pana Petráka vítězně. Měl jsem z vín pocit takové „selské variace na Champagne“, jako ne úplně k dokonalosti dotažené klasiky. To, že se jedná o klasicky připravený sekt je na nich prostě znát, u jiných „v lahvi kvašených“ bublinek mám občas velké pochybnosti. Neuburger a Gold Cuvée jsou vína, která rád zkusím ještě jednou. Ceny bohužel nejsou příjemné, to první je z jejich vín prakticky nejlevnější a přijde mne na částku překračující 350,- Kč, to druhé pak stojí klidně přes šest set. A to už je zóna, kdy můžete pořídit tu „pravou“ konkurenci z Francie. Pravda, bez zlatinek…

Trochu se bojím jen „technologických změn“, které nyní připravují jeho nástupci, kupříkladu výraznějšího příklonu ze zpracování v nerezových tancích. Snad budou ku prospěchu věci, třeba se kvalita produkce více ustálí a bude docházet k menším výkyvům. Ale kdo ví, čas ukáže.
Zobraz celý článek...

pondělí 11. srpna 2008

Odpověď právním zástupcům Víno & Styl

Minulý týden jsem na jinak příjemné téma „víno“ navázal jednu nehezkou událost, dorazil mi totiž dopis od právního zástupce pana Adolfa Kaliny a Omega Publishing Group s.r.o., vydavatele časopisu Víno & Styl. Jistě už tušíte, čeho se asi tak mohl týkat. Před několika týdny jsem zde uveřejnil zápisek týkající se právě tohoto časopisu, který obsahoval i dopis od pana Reimanna. Konkrétně tento dopis dle právních zástupců pana Kaliny obsahuje (a nyní cituji) „celou řadu skutkových tvrzení, která se nezakládají na pravdě, a dále nepřípustné hodnotící úsudky, které se dotýkají cti pana Kaliny.“ Jako osoba zodpovědná za uveřejnění tohoto dopisu zde na mém blogu jsem pak byl vyzván, abych poskytl panu Kalinovi a Omega Publishing Group s.r.o. satisfakci za neposkytnutí možnosti se k předchozímu článku předem vyjádřit a stejnou formou uveřejnil jimi sestavenou omluvu. Za něco bych se i omluvit mohl, ale bohužel text, který mi zaslali, zde publikovat a především svým jménem podepsat nemohu…

Právním zástupcem koncipovaná omluva totiž vyžaduje, abych svým jménem tvrdil, že text pana Reimanna a pana Jansy obsahuje celou řadu nepravdivých tvrzení. Nemám žádné důkazy, že text dvou výše uvedených pánů ona nepravdivá tvrzení opravdu obsahuje, a pod text obviňující je ze lži se prostě podepsat nemohu. V minulém článku jsem jejich dopis pouze uveřejnil jako názor dalších osob na časopis a nechal na vás, co si z něj vezmete. Rád bych tu psal o víně a příjemných věcech okolo něj (i když pokud objevím třeba láhev vína s nalepenou medailí, která přísluší jiné šarži, klidně se ozvu a varuji; nerad bych se kvůli téhle záležitosti začal bát sem psát o věcech, které nemusí být vinařům či jiným profesionálům po chuti), tento blog by se rozhodně neměl stát místem, kde se bude prát cizí špinavé prádlo a veřejně řešit spory podobného druhu.

Každopádně si myslím, že by v tomto konkrétním případě (a pokud chci tento web vést nějakým důvěryhodným způsobem) bylo vhodnější, kdybych pana Kalinu požádal o písemné vyjádření dříve, než jsem komentář pana Reimanna hodil na svůj web. Jako u bloggera (a tyto stránky skutečně nejsou ničím více, než pohledem jedné osoby na svět vína, nemají žádný oficiální statut či ekonomickou vazbu na kohokoliv, kdo se vínem zabývá profesionálně nebo jej třeba jen prodává, a mohl by uveřejněním podobného textu cokoliv získat) to sice není mou povinností, ale rozhodně by to bylo slušnější, a za toto konkrétní opomenutí jsem ochoten se omluvit. Rád dám panu Kalinovi možnost zde publikovat svou reakci na slova pana Reimanna a pana Jansy, pokud mi takový text zašle. Více pro uzavření této situace udělat nemohu, nechci být arbitrem sporu a uveřejnit vyžadovanou omluvu v jejím navrhovaném znění, kdy svým jménem obviňuji pana Reimanna a pana Jansu ze lži, tak nemohu. Pan Kalina a Omega Publishing Group s.r.o. má možnost vložit svůj názor jak do komentářů k tomuto nebo minulému článku, tak mi jej zaslat v elektronické podobě a já jej s odpovídajícím úvodem vložím jako samostatný článek. Tuto nabídku zasílám i přímo právnímu zástupci pana Kaliny.

Přiznám se, že reakci od pana Kaliny jsem očekával. Ale došlo k ní už dříve, když jsem do teepee na Šumavě obdržel zajímavou a jeho jménem podepsanou SMS. Doplněnou zvláštním dodatkem, že na ni nemám odpovídat, což jsem také učinil, chybně považoval celou věc za vyřízenou a vrátil se k ohni. No spletl jsem se, oficiální dopis na sebe nenechal dlouho čekat. Advokátní a patentová kancelář Vyskočil, Krošlák & spol. nejspíš ani neměla nejmenší problém s dohledáním mé fyzické a na blogu neuvedené adresy, vzhledem k tomu, že jsem nakupoval v obchodě pana Kaliny (a to jak běžná vína, tak i Bordeaux v En Primeur, byť asi ne v rozsahu, abych byl považován za nějak významného zákazníka) a zároveň sám dříve využil služby kanceláře (při kontrole smlouvy týkající se autorského práva, to jsou ale paradoxy).

Ale teď už dalších komentářů okolo nechám a počkám, zda dorazí text k uveřejnění. Podobný dopis, jako jsem dostal já, navíc dost možná poputuje i na další místa, z přiloženého dopisu panu Reimannovi jsem pochopil, že dotčen je ještě minimálně pan Cuketka (u něj v diskusi se „problematický“ text objevil ještě dříve než u mne a u dotčeného článku najdete i zajímavý příspěvek přímo pana Kaliny). No uvidíme, stále se něco děje. Ještě že i mnohem příjemnější věci, než tohle…
Zobraz celý článek...