Nepovažuji se za nějakého blázna do uklízení, neumyté nádobí ve dřezu a sem tam chuchvalec prachu pod pracovním stolem mi žíly netrhá (a hlavně to za nás už řeší robot), ale vinné sklenky mám rád čisté :o) Abych, když se proti světlu podívám na víno, neviděl mozaiku všemožných flíčků a otisků prstů. Asi každý máme nějaké takovéhle drobné úchylky a rituály, které nám pomáhají běžně fungovat a přežívat obvyklou sbírku stresujících dní. Já rád vybírám vhodně tvarovanou čistou sklenku k večerní lahvi vína. Ale jelikož nemáme myčku, je třeba každou skleničku umýt ručně a, což je mnohem horší, následně vyleštit. Obzvláště po nějaké degustaci, kdy jich zašpiníme třeba dvacet, je to dost opruz (a vlastně skoro jediná věc, která mne na těhle akcích nebaví). Nacpu sklenice do vany, zakápnu mycím prostředkem, osprchuji a pak začíná dlouhá operace s kusem látky. Ještě bych je mohl napařovat nad hrncem s horkou vodou, to možná přijde časem :o) Každopádně pokaždé, hlavně u těch dražších a křehčích skel, se děsím, že je rozlámu. Prostě otrava. Jestli je na tom někdo stejně, tak si při pátku dovolím trochu teleshoppingu.
Podařilo se nám koupit (ale netuším kde, dealer bych asi nebyl moc dobrý) nějaký mycí prostředek od Amway, který má zajistit, že sklo se krásně leskne a žádné flíčky na něm nezůstávají, balení s názvem Dish Drops je na fotce. Naředíte koncentrát dle potřeby a pak už s ním pracujete jako s běžným JARem. Funguje to výrobně, trocha leštění je sice stále potřeba, ale výrazně méně. Doporučuji :o) Navíc je to údajně biologicky velmi snadno odbouratelné, že s tím můžete skoro zalévat na zahrádce :o) Samozřejmě je tu možnost, že nějaké drahé sklenky na speciální příležitosti (křehké Riedel Sommeliers, třeba) umyjete destilovanou vodou, takže (pokud nedržíte sklenku za kalich a vždy jen za nožku) flíčky nehrozí. Ale pokud nemáte opravdu snadný přístup k téhle tekutině, tak se to dost prodraží.
Kupujete hromady různých skleniček všemožných tvarů? Leštíte je? Nebo je vám to jedno a jeden univerzální tvar poloplastové sklenky IKEA vám stačí? A z čeho budete pít tuhle sobotu? Hezký víkend přeji!
pátek 27. února 2009
Drobné vinné úchylky aneb vyleštěné sklenky
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: Jen tak...
čtvrtek 26. února 2009
Vavřinec a Bordeaux ročníku 2003
Jedním z mých evergreenů ve vinných debatách, a nejspíš jsem s tím už dost nudný, je dobírání si ročníku 2003 v Evropě. Prostě mne obecně moc nebaví, vína jsou netypická a není v nich to, co od těch kterých odrůd, míst původu a vinařů hledám. Dokonale vyjadřuje, jak strašně výsledky u starosvětských vín záleží na rozmarech počasí a v tomto směru jsou vína svým způsobem typická, ilustrují extrémně horký rok. Prostě to, že na ročníku velmi záleží. Ale když si já (tedy zákazník jako každý jiný) mohu vybrat, prostě sáhnu po ročnících jiných. V bílých vždy, u červených jsem nějakou dobu byl nadšen z domácích červených (= byla netypicky nabušená, s méně výraznou kyselinou, ale dost zajímavá), ale ta se najednou začala strašně rychle lámat a odcházet. Po zkušenostech typu „akce Pinot 2003“ jsem prakticky všechna domácí vína tohoto ročníku vypil a zahraničí se systematicky vyhýbal. Samozřejmě se našlo i pár kousků, ze kterých jsem byl i v tomto ročníku nadšen, třeba takové Vosne-Romanée 1er Cru „Les Suchots“ 2003 z Domaine Prieure-Roch či nedávno bílá Marcela Deisse, ale v těchto případech jde o vína opravdu těžce mimo kategorie dostupného pití. No a v minulých pár dnech pak narazil hned na dvě červená ročníku 2003 a obě moc příjemně překvapila. A jedno je i z kategorie snadno dostupných (ale aktuálně v ročnících mladších).
Nejdřív to bylo pozdněsběrové Svatovavřinecké 2003 z Vinných sklepů Kutná Hora a konkrétně vinice Sukov. Vína z Kutné Hory mne baví a vavřinec obzvlášť, ale koupit si ročník 2003 by mne ani nenapadlo. Domů se mi dostal jako svatební dar, společně se skvělou milerkou. Vavřinec měl hodně hlubokou barvu, na okrajích již znatelně nazrálou. Ze začátku zavoněl intenzivně ovocně, ale pak se na chvilku zavřel a musel se nechat rozdýchat. Odměnil se jemnou příjemnou vůni červených peckovin, trochu mentolu a sbírkou nazrálých vůní, žádná zlomenina, dost povedené a pěkně udělané. V chuti suché, spíš plnější a hezky kulaté, stále tříslo i pěkné kyseliny, tak akorát délka… prostě příjemné hezky pitelné červené v dobré kondici.
A v úterý to bylo Château Durfort-Vivens 2003, na Cabernetu Sauvignon postavené druhé Cru Classée z Margaux, z vinařství klasifikací těsně pod vrcholem kvalitativní pyramidy, ale obecně považované za ukázkový příklad vín, která si tento statut nezaslouží. O tomhle vinařství a celé záležitosti s klasifikací se rozepíši někdy později, teď spíš k vínu. Ještě před očicháním a napitím mne překvapil nízký alkohol 12.5%, na papírově “velké” Bordeaux a tento ročník dost málo. Hlubší a jen lehce nazrálá barva. Vůně velmi, velmi zajímavá. Takový ten trochu dekadentnější styl co se mi líbí třeba na Chasse-Spleen, překvapivě jemné a přitom docela bohaté, zemitější, rybízovomoštová ovocitost a k tomu vlaková kolomaz. A navíc se ve sklence hodně mění. Krásně suché, pěkné tříslo, nijak hutné a dobře pitelné, docela dlouhé. Přijde mi připravené k pití, má takovou pěknou starosvětskou trpčí grácii. Možná neodpovídá moderním požadavkům na nabušené masivně ovocné víno, ale o to víc mne baví. Jestli ale terroir vinic Château Durfort-Vivens dává takové víno jen ve velmi horkých letech, tak bych nechtěl vidět, jak vypadají ta vína v ročnících chladnějších a vlhčích :o)
Prostě a jednoduše jsem v posledních dvou týdnech pil pár dost zajímavých nulatrojek a ač ten ročník stále nehodlám vzít na milost, nejspíš se mu na chvilku přestanu systematicky vyhýbat :o) Člověk musí být v těchto postojích dostatečně flexibilní a sem tam trochu poupravit názor :o)
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: recenze, víno, zamyšlení o světě vína
středa 25. února 2009
Masopustní vdolečky a dvanáctiletý sladký jantar
Sice trošku s křížkem po funuse, nebo spíš s vdolečkem na popeleční středu, přináším jeden chutný recept na tradiční pochoutku předcházející týdnům odříkání. Na vdolečky budete potřebovat: půl kila hladké mouky, 25 dkg uvařených a nastrouhaných brambor, 4 žloutky, špetku soli, 4 lžíce rumu (tuzemáku), 8 dkg rozpuštěného másla a pak taky kvásek z čtvrt litru mléka, lžíce cukru a kvasnic. Následný postup je jednoduchý: zamísit, vyválet, vykrájet kolečka (uprostřed palcem vymáčknout důlek co tam pak zůstane pro zavařeninu) a vhodit do vroucího oleje. Po vytažení hotového vdolku nacpat do důlku něco dobrého sladkého, pocukřit a ještě zatepla sníst :o) A ke sladkým vdolkům se hodí trocha sladkého vína…
Před zhruba dvěma lety prezentoval v Praze svá vína Pierre Escudie z Domaine de Nidolères, v té době jsem sice psal něco na O Víně ale systematicky blog nevedl, takže článek tu nehledejte. Domaine de Nidolères je již po osm generací rodinný podnik, dnes zde krom vinařství je i malá restaurace (Auberge du Domaine de Nidolères, katalánskou kuchyni vaří žena vinaře). Hospodaří na docela vysokých 50ha, z čehož zhruba polovina má nárok na označení Rivesaltes, Muscat de Rivesaltes a/nebo Côtes du Roussillon (ostatní jsou VdP, zemská vína). Z degustace jsem si tenkrát, krom příjemných zážitků, odnesl i dvě vína. Nedávno otevřená La Raphaelle 2006 (Côtes du Roussillon, 80% Mourvèdre, 10% Carignan a 10% Grenache, třítýdenní macerace, žádný sud) mne nějak neoslovila (mám ale podezření na láhev v ne úplně ideální kondici) a trochu jsem se začal obávat, že i druhé víno koupené pod tlakem fajn atmosféréry doma nebude tak zajímavé. Obava se nenaplnila. Rivesaltes Ambré 1997 je úžasné.
V půllitrové čiré lahvi uzavřené plným (a již značně promáčeným) korkem se skrývá sladké fortifikované víno jihu Francie. Rivesaltes AOC je velmi podobné Muscat de Rivesaltes AOC s tím rozdílem, že je povoleno používat mnohem více odrůd. V tomto případě je víno z výběrových hroznů odrůdy Grenache Blanc z velmi starých keřů (až 90 let), výnos se pohybuje na velmi nízkých 3hl/ha. Ambré v názvu, tedy krom toho že sedí na barvu, popisuje styl vína (něco jako Ruby či Tawny u portského). V tomto případě značí použití pouze bílých odrůd a oxidativní zrání ve dřevě nejméně po dobu dvou let. Další varianta je Grenat (ovocitější, nejméně ¾ odrůdy Grenache, kratší doba ve dřevě), Tuilé (podobné Ambré, ale jen červené odrůdy a z toho nejméně půlka Grenache) nebo Hors d'Age (lze tak označit Ambré či Tuilé pokud je ve dřevě let pět). Barva je pěkná zlatohnědá, asi to bude ta jantarová :o) Vůně pak intenzivně sladká, trocha ovoce ale především ořechy a to vlašské a čerstvější a intenzivní aroma velmi připomínající kvalitní vyzrálý Armaňak. Vůně se pěkně mění s teplotou, objevují se další druhy ořechů a v prázdné sklence intenzivně sušené švestky. V chuti nejdříve očekávejte útok cukrů, víno je to koncentrované, sladké a díky alkoholu i teplejší, ovšem kyseliny je tu také dostatek a celek je harmonický, uhlazený a bohatý. Vyvolává vzpomínky na jablečný štrúdl zalitý druhou nejlepší úpravou jablek, calvadosem :o) Dochuť je velmi, velmi dlouhá. Moc pěkné.
Celkově jedno z nejpříjemnějších fortifikovaných vín, jaká jsem se za dlouhou dobu pil. Vinař se na degustaci vyjádřil, že tohle je poslední ročník který vyrobil (bylo toho asi tisíc lahví), jelikož je to dost komplikované, zdlouhavé a náročné. Tak doufám, že mezitím změnil názor a zkusil to znovu. Bohužel cena jedné lahve není zrovna lidová, za půllitrovku jsem tenkrát dal přes šest stovek, u vinaře je za 25€. Nelituji, teď je to doma otevřeno a pomaličku upíjím a užívám si. Ale bez ochutnávky bych do podobné investice asi nešel. Dost by mne ovšem zajímalo, jak chutnají i jejich další fortifikovaná vína (ale už na červených hroznech postavená), v nabídce mají i Rancio (to už by mělo být vyloženě vyzrálé do vůně starého koňaku) a Vieux Rivesaltes / Hors d'Age.
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: kuchyně, recenze, vinařství a vinice, víno
úterý 24. února 2009
28. února – večer pro „TO“ víno
Nerad se opičím či přiživuji na cizích dobrých nápadech, ale někdy si prostě lze jen těžko pomoct. Jak už jsem trochu naznačil dříve, tak existuje jakási pravidelná událost, která se jmenuje „Open That Bottle Night“. V zásadě jde o jednoduchou věc - prostě v určený den otevřít „TO“ speciální víno, které si už dlouho šetříte na nějakou speciální příležitost, ale ta stále nepřichází. Sám mám s víny „na zvláštní příležitost“ problém, láhev pak vlastně dostane mnohem méně pozornosti, než by si zasloužila. Je to večer, kdy se vám podařilo získat novou práci, slavíte první narozeniny potomka nebo něco takového a vínu je vlastně věnováno méně pozornosti, než si možná zaslouží. Proč si prostě nezvolit nějaké úplně obyčejné datum, kupříkladu tuto sobotu 28. února (omlouvám se všem Lumírům a těm, kteří v toto datum slaví narozeniny své, Charlese Bernsteina nebo mnohých jiných), a neotevřít právě tu láhev, okolo které už dlouho obcházíte a nemůžete se rozhodnout, zda čas na vyjmutí korku již nadešel či ne?
„Oficiálně“ se tato akce koná každoročně na konci února a pro první lokální mutaci, či spíše upozornění na existenci a případnou debatu na „má to smysl“, jsem zvolil stejné datum. Možná právě tato pravidelnost původní význam trochu stírá, v USA už je z toho velká událost, kterou třeba doprovází velké degustace, některé vínu nakloněné restaurace nabízejí korkovné (přinesete si svou láhev na vypití u nich a zaplatíte jen něco málo) a podobně, což myšlenku otevření několika „speciálních“ lahví sami doma či s přáteli úplně nenaplňuje (byť přesto má stále velký smysl). Přijde mi, že spíše takhle jednou za čas vyhlásit náhodný termín by bylo skoro lepší (a kdo se přidá, ten se přidá; kdo nemůže, nechce nebo cokoliv, prostě bude okolo svých pokladů chodit stále dál až do momentu, než se v něm něco zlomí :o) Jenže to zase začne dělat každý druhý a dnů pro zvláštní víno bude najednou přehršel. Berte to tedy spíše jako takové malé nakopnutí, jemný důvod pro zpříjemnění sobotního večera. Vzpomínáte na scénu ze závěru filmu Bokovka, kdy hlavní hrdina pije Cheval Blanc 1961 z kelímku ve fast foodu? Někdy může být víno samotné svátkem a není nutno k němu připojovat ještě nějaké výročí či speciální událost. A není třeba otevírat zrovna čtyřicet let staré Bordeaux. Úplně stačí nějaká láhev, se kterou máte spojeny příjemné vzpomínky či je pro vás z nějakého jiného důvodu důležitá.
Podívejte se nějaké takové pod korek již tuto sobotu! A když to nestihnete v sobotu, udělejte to třeba v neděli :o) A pak napište, jaké že víno jste to otevřeli, jestli se vyplatilo takovou dobu čekat a zda přineslo právě to, proč jste okolo něj tak dlouho chodili po špičkách. Přeji šťastnou ruku, já už vybral.
P.S. Je jasné, že ta láhev možná vyvolá vzpomínky na nějaký důležitý životní moment (byl to třeba svatební dar) a tím pádem to bude opět nejen o víně, ale zase i o té zvláštní příležitosti. Ale tím si radost kazit nenechte :o)
Odkazy: 28. února – večer pro „TO“ víno na Facebooku | Web Open That Bottle Night
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: Jen tak...
pondělí 23. února 2009
Nasládlé biomámení Marcela Deisse
Leckdo si při spojení „Ryzlink“ a „Alsasko“ představí nádherná suchá vína vyzrálá do vůně explodující cisterny s benzínem, ale podoba, kterou se prezentuje Marcel Deiss je poněkud jiná. Tento představitel bio(dynamického) směru vinaření neklade nějak zásadní důraz na konkrétní odrůdy (dokonce tvrdí, že mu různé odrůdy dozrávají na jednom místě prakticky stejně a může je vinifikovat dohromady), ale především na výraz místa původu. Prezentuje jednu z tradičních podob Alsaska co se práce se zbytkovým cukrem týče, která mi po pravdě není tou z nejbližších, já vzdychám blahem spíše u vín Léona Beyera, přesto je fascinující. Prostě a jednoduše vytváří vína specifická, tak trochu zvláštní, přirozená, technologií neznásilněná a obvykle se zbytkovým cukrem, ale vždy vyvážená a připravená (a to i v úplně nejzákladnější řadě) k vyzrávání na lahvi. Vína relativně drahá a ne úplně snadno dostupná. S devíti kousky byla možnost se seznámit díky dovozci, Domaine R&W, na degustaci v restauraci U Malířů.
O vinařství něco napsal na svém blogu P.J., který vlastně celou degustaci dovozci navrhl a i jemu patří dík. Určitě by bylo možné rozepsat se o vinifikování 220 různých parcel (z 47ha, obvykle vysokých 12.000 keřů na hektar), spontánním kvašení, používání především velkých dřevěných sudů a ležení na kvasnicích a dalších „technických“ faktorech ovlivňujících výraz jednotlivých vín, ale k pochopení toho, jak vše funguje doopravdy, by nejspíš musel člověk dlouho hovořit přímo s vinařem. A nakonec stejně přijmout fakt, že má sice nějaké ty teoretické znalosti jak a proč to funguje, ale bez let na jeho vinicích tomu stejně neporozumí. Skvělý rozhovor s vinařem Jean-Michelem Deissem je jednou z nejzajímavějších částí prvního čísla české mutace Decanteru, kterou tímto velice doporučuji přečíst. A mohu se v klid vrhnout na konkrétní chutnaná vína.
Sám vinař vína dělí do několika kategorií, kdy tou první jsou „vína ovoce“, určená na rychlejší pití (což v tomto případě znamená uložení na klidně pět a více let), druhou „vína času a trpělivosti“ a třetí „terroirová vína“, kdy se odrůda stává nepodstatnou a důležité je, že pijete třeba Schoenenbourg. Společným znakem všech vín, tedy alespoň těch z ochutnávky, byla krom originality projevu, koncentrace a vyšších cukrů i hluboká barva (různé odstíny zlata, ale temnější prostředí nějak moc zkoumání barvy nenapomáhalo), oxidativnější projev a obvykle dost dlouhá dochuť.
Začalo se „ovocem“, jako první to byl Riesling 2007 zde bylo asi nejsilněji cítit, že ještě potřebuje čas. Víno bylo ve vůni hodně sevřené, trochu dřevité a chtělo dýchat. V chuti byl i tento „základ“ kulatý, intenzivní a dlouhý, ale jako celek mne to neuchvátilo. Možná otevřít láhev dříve a nechat pořádně rozdýchat. Nebo ještě počkat. Zato Pinot Blanc 2006 Bergheim nadchnul. Oxidativnější projev, nazrálé tóny, vůně medu a podhoubí, harmonické. Vlastně dost suché, intenzivní, jemně ryzlinkové „petrolejové“ tóny a mineralita, skvělá délka a styl. Nazrálé ale stále živé. Skvělé. Nejlevnější víno v nabídce, i tak za čtyři stovky. Ale toho domů lahvinku chci.
Následovalo přímé srovnání s Pinot Gris 2005 Beblenheim, vínem také potřebujícím nadechnout, ale odměňujícím se nazrálou komplexní vůní s dominancí květinového čaje a plnější hutnější medovou chutí s jasným cukrem. Je tam trochu hořčiny a dochuť je dlouhá a trochu karamelová. Víno má dost kyselinek postavených proti cukru, je to vyvážené a uhlazené. Fajn. Následuje Gewürtztraminer 2004 Bergheim s tradiční výraznou květinovou vůni odrůdy, ale ne tak „přestřelenou“ a až vlezlou jak bývá zvykem, ale překvapivě jemnou a elegantní, navíc s tóny citrusů a celkově svěžím projevem. Taková je i na pět let staré víno velmi živá chuť (až téměř perlení v úvodu), svěží i při cukru. Fajn délka, pěkné víno.
První skok do vyšších řad zajistil Rotenberg 2002 Premier Cru (nejde o oficiální označení v Alsasku, pouze interní záležitost u Deisse), směs různých odrůd z jedné polohy, víno velmi hluboké barvy (až měděné), vyzrálé, s tóny petroleje a podbělu, elegantní a jemné ve vůni, plnější, medově zralé a dlouhé v chuti. Zase trochu karamelová dochuť, koncentrované, sladěné. Prostě moc pěkné. Bavil mne i Schoffweg 2003 Premier Cru, opět směs odrůd (Pinot Blanc, Gris a Riesling) z jedné polohy a víno na ročník velmi svěží. Ovocitost, oxidativní tóny a vůně smetany, na první dojem v ústech suché s následným atakem cukrů jež opět doplní kyseliny, intenzivní, komplexní, dlouhé.
Nejvíce mne však oslovil Riesling 2002 Grand Cru Altenberg de Bergheim, víno již velmi vyzrálé s hromadou „barev & laků“, vůni propolisu, opulentní a přitom stále s dostatkem elegance. V chuti intenzivní, stále ještě trochu cukru ale velmi výrazně konfrontován kyselinou, bohaté, dlouhé (byť ostatní vína z této kategorie byla delší), nádherná klasika. Chci jeden domů! Třináct stovek, ach jo.
Schoenenbourg 2003 Grand Cru je elitním vínem vinařství z problémového ročníku, aromaticky bylinkové, kupa barev & laků (celý obchod s potřebami pro malíře), trochu želatiny s octem, prostě úlet. Ale když si s tím hrajete, mícháte a naopak necháváte sklenku v klidu uvolnit co ve víně je, odmění se vám záplavou těžko popsatelných jemných vůní. V chuti hodně uhlazené, plnější, sladší a mohutnější, byť i různá delikátnější aromata se objeví. Hodně zajímavé, přesto spíše vzdáleno stylu vín co preferuji.
Sladkou tečkou na závěr se stal Pinot Gris 2003 Sélection de Grains Nobles (botrytické víno s dostatkem kyseliny v tomhle ročníku?). Vůni překvapivě svěží, těžko identifikovatelná směs botrytických tónů, koření, vinného octa a plastu, ovšem moc pěkná, trochu styl vyzrálejšího Sauternes. Prostě si představte takovou tu gumovou kačenku do vany, která plave v bazénku vyrobeném ze sluncem rozpálené pneumatiky naplněné chlorovanou vodou. A trochu medu navrch :o) V chuti hutné, koncentrované, medové, sladké ale s dostatkem kyseliny a úžasně dlouhé. Efektní dezert.
Deissův pohled na Alsasko, nebo mnohem spíše výraz Alsaska v jeho vínech, je jiný než jsem zvyklý. Při pití těchto vín jsem si vzpomněl na Sylván od Domaine Weinbach, ten dojem „nad rámec senzorického hodnocení“ byl dost podobný (netvrdím že vína jako taková, už kvůli cukru; a celkově ta vinařství mají společnou snad jen biodynamiku). Osobně mi z těch velkých jmen více vyhovuje výše zmíněný Beyer a jeho prachově suchá vína, ale Deissův styl je velmi specifický a stojí za pozornost. Sám Deiss v rozhovoru řekl, že „Terroir se nezajímá o to, zda odpovídá vaší chuti a vašemu vkusu. Některé velké terroiry prostě existují a jsou povinností a závazkem.“ Mne, radikálního suchomilce, přesvědčil, že skvěle zakomponovaný cukr z velkého terroir může mít ve sklence své místo. Vám možná dokáže něco jiného :o)
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: bio(dynamika), degustace, oblíbené a vybrané, reportáže, víno
pátek 20. února 2009
Výsledky ankety „Z alternativních uzávěrů vína preferuji…“ a pár drobností
Je tu zase pátek a jako každých čtrnáct dní výsledky ankety. Tentokrát se hlasovalo o alternativních uzávěrech vinných lahví, kdy za ten „standardní“ jsem samozřejmě považoval korek v některé z jeho variant, ideálně té plné. Protože osobně ty lepené z drti mi přijdou jako horší varianta než plastový špunt, ale to může být jen můj problém. Každopádně v anketě s přehledem (49 hlasujících z celkových 88, 55%) zvítězil screw cap, tedy šroubový uzávěr. Taky jsem pro něj hlasoval. Na nic si nehraje, spolehlivě funguje a velmi snadno se s ním manipuluje. Druhé místo obsadil plastový špunt (26 hlasů, 29%), který sice přináší „plop“ zvukový efekt a klasický rituál při otevírání lahve, ale osobně mi tedy dost vadí, že pokud zrovna nemáte k dispozici číšnický otvírák, tak tradičním (a ve většině ne úplně do vína zblázněných domácností stále nejčastější) téčkem jde často neuvěřitelně špatně vytáhnout. No a třetí místo (20 hlasů, 22%) obsadil Vino-lok, elegantní skleněný uzávěr (kde stejně nakonec těsní gumový kroužek) co u nás prosazuje především Nové vinařství. Dokonce i pro korunkový uzávěr pár hlasů přišlo a samozřejmě i několik pro variantu, že podobné alternativy tolerovat nelze a jedině korek je to, co má přijít v hrdlu lahve do kontaktu s vínem.
Další anketa může vypadat spíš jako vtip, ale mimo ČR (tedy v UK či USA určitě) by ji každý bral vážněji. Jelikož mým chlebodárcem byla z velké části zahraniční firma snižující náklady a stávám se brzy nezaměstnaným, je to pro mne rozhodně téma k zamyšlení :o)
Mimochodem v USA se stala zajímavá věc, po obrovském poklesu poptávky po víně, především těch šumivých, prodeje v lednu vyletěly (ve srovnání s loňským lednem) neuvěřitelně nahoru. Celkově o něco přes šest procent, ale v případě šumivek o téměř čtyřicet. Dokonce přes čtyřicet procent si připsala krabicová vína v přepočtené ceně přes $2 za sedmičku, ale stoupají i prodeje vín drahých. Nejvíce však různých výhodných balení a levnějších lahví. Tak buď se Amerika opíjí na žal těmi levnými víny a sekty se zásobila na oslavy zvolení nového prezidenta, nebo už je prostě přestává bavit šetřit a krize nekrize si zase začínají užívat. Nějaké tabulky k tématu najdete na Wine Industry Insight.
Zvýšená spotřeba levných krabicovek asi není nic, o čem by chtěl nadšenec do dobrých vín slyšet, ale stále lepší než novinky z UK. Tam je podle Telegraphu prý dávka kokainu na ulici už levnější, než sklenka vína v restauraci (piva ne, to se prý leckde jako reakce na krizi výrazně zlevnilo). To jsou věci! U nás zase třeba Uherské Hradiště zakazuje pití alkoholu v centru, aby tím zvýšilo turistickou atraktivitu města. V Praze taky podobný zákaz leckde platí, ale žádných velkých efektů jsem si nevšiml. Něco málo jsem k tomu psal ze začátku a teď vlastně nejde moc dodat. Snad jen, že v případě Uherského Hradiště se zákaz nebude týkat Slováckých slavností vína, takže ve vězeních nemusí navyšovat výrobu hnědých papírových pytlíků. Hezký víkend přeji!
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: ankety, Jen tak...
čtvrtek 19. února 2009
Burgundský rok pokračoval v Côte de Beaune
Po setkání u vín ze Chablis pokračoval minulý týden „Burgundský rok 2009“ u AdVivum, tentokrát bylo v plánu navštívit Maranges, Chassagne-Montrachet a Auxey-Duresses. Jeden večer a pár vzorků samozřejmě nemůže nějak významně poodhalit, jak vína z těchto oblastí vypadají (už pro to množství podob, které mohou mít), přesto šlo o moc příjemnou degustaci. Nejen díky vínům jako takovým, ale i pro srovnání prestižního výrobce naslepo s víny méně slavných producentů a také pro zajímavé reakce na vyzrálé lahve s hromadou depotu, o čemž jsem vlastně psal včera. A nakonec došlo i na hromadné složení-se na další báječnou láhev mimo program. Prostě dneska to bude zase trochu slintání nad víny, které většina z nás má spíš občas šanci ochutnat, než že by je doma pila. Úvodní vzorek byl trochu jiný, dorazil anonymně (ostatně jako i všechny ostatní) a navíc v černé sklence.
Někdy černé sklo zmate a rozeznat v něm bílé od červeného začne být potíž, tady už vůně jasně prozradila svěží lehčí víno a suchá, minerální svěží chuť to jen potvrdila. Šlo o základní Chablis z minulé degustace, byť tentokrát mi přišlo o něco méně řízné a podezřívám z toho trochu vyšší teplotu. Druhý vzorek už šel do sklenky na červené burgundské. Řidší přezrále jahodová barva, ve vůni původ či alespoň odrůda naprosto jasná, v příměji ovocném stylu hlavně třešní, trochu dřeva. V chuti pěkně suché, ovocité, nějaké to tříslo i fajn kyselinka, spíše tenčí a krátké s lehkou hořkostí v závěru, jednodušší, běžné. Většina (včetně mne) tipovala spíše mladé víno, ale šlo o ročník 2002 (tedy část viněty s ročníkem je stržena a tak staré víno bych ani omylem netipoval, vůbec se mi tomu nechce věřit) a nešlo o víno ze sortimentu AdVivum, ale za nějakých 12 – 15€ v supermarketu (ve Francii) zakoupené Santenay 1er Cru „Beauregard“ z vinařství (resp. od négocianta) Paul Reitz.
Další dvě červená šla do sklenek vedle sebe a jediné, co bylo známo, byl ročník – 1990 a 1997. Rozeznat mezi nimi byl první úkol, tipnout místo původu pak druhý. Ale je to spíš taková hra, reálná šance na správnou odpověď je v téhle naší degustační společnosti spíše minimální (jedno jsem si správně tipnul, ale to jen proto, že jsem s ním měl smutnou zkušenost dříve a z těch mnoha dní zkoumání si z charakteru přeci jen něco pamatoval), pokud zrovna nejste někdo jako Clive Coates. Maranges 1997 od Maison Leroy má hlubší nazrálou barvu s výrazným depotem a i vůně jasně prozrazuje, že nejde o žádného mladíka. Kvasící červené ovoce, květiny, kostka zeleninového bujónu, sladkost a to ve velmi zvláštním komplexním a veskrze podivném podání. V chuti suché, stále ještě s ovocem byť výrazně na ústupu, uhlazené, pěkné kyselinky a fajn délka. Velmi dobrý a zajímavý pinot (odrůda je poznat bez problémů, byť to podle popisu třeba nevypadá), možná kousek za zenitem, ale přesto krásně pitelný.
Méně obvyklý červený Chassagne-Montrachet 1990 opět od Maison Leroy má opět poměrně hlubokou barvu (byť na ni stížnost padla, mně přišla na pinot až dost), velmi výrazně nazrálou s velkými vločkami depotu. Aromaticky velmi vyzrálé až do čajových výluhů s již značně potlačeným ovocem, vůně omítky a další zvláštní tóny, ale vlastně ne vůbec špatné. V chuti krásně suché s trochu svíravějším tříslem, ovoce stále ještě pěkně živé, dost kyselin, krásně dlouhé, různé jemné chutě i pachutě. Nečím stále ještě na cestě, celkově asi za vrcholem, přesto ukázka zvláštního kouzla, do kterého dokáže burgundské červené vyzrát. Z toho, co má Leroy v sortimentu, jde spíše o ty „běžnější“ věci, přesto hodně osobité a stojící za pozornost. Jenže pekelně drahé.
I dvě bílá přišla společně, do každé sklenky jedno, a známo bylo, že jde o stejný ročník. Z názvu degustace se dalo vydedukovat, že půjde o Auxey-Duresses a nejspíše i bílý Chassagne-Montrachet, protože ten by bylo hřích vynechat. A opravdu. Chutnal se Chassagne-Montrachet 1er Cru „Morgeot – Clos Pitois“ 2004, monopole vinařství Roger Belland (k nám dováží či dovážela Comforta / Feidias), dle Coatese podnik s jednou hvězdičkou a zdroj jedněch z nejlepších vín pokud budete v Santenay. Moc pěkná, zlatě pableskující barva, ve vůni svěží ale výrazně barikované Chardonnay, pěkné nazrálejší tóny sušeného ovoce, vůně se vlní nad sklenkou a stoupá do nosu dost důrazně. V chuti suché, intenzivní, ne úplně příjemný karamelově připálený nasládlý závěr, ale celkově dochuť hodně dlouhá. Spíše líbivější a nijak zvlášť komplikovaný styl, tipuji nějaké zbytečně moc sudem přejeté Auxey-Duresses.
A to proto, že druhé víno je tak skvělé, že přece MUSÍ jít o Chassagne. Chyba lávky. Ve sklence bylo víno komunální apelace Auxey-Duresses ročníku 2004, žádné slavné polohy. Jenže od Domaine d’Auvenay, tedy biodynamické víno z podniku a vinic vlastněných Lalou Bize-Leroy (láhev č. 1627 z 3222). Hlubší barva do zlatavých tónů a vůně, která srazí na kolena. Intenzivní a koncentrovaná, ovoce v bedýnce z ušlechtilého dřeva, mineralita a vůně střelného prachu, slinosbíhavé kyseliny, vůně hluchavky a kupa dalších věcí. Komplexní, bohaté, úžasné a i při té koncentraci vůbec ne přehnané či ztrácející grácii. V chuti nádherně suché, uhlazené, kyselina krásně harmonicky zapracována, intenzivní, velmi dlouhé, elegantní. Famózní víno.
Místa jsem si spletl a je jasné proč. Prostě jsem předpokládal, že ono ušlechtilejší a komplexnější víno bude Chassagne, zatímco to jednodušší Auxey-Duresses. Realita potvrdila to, co jako osoba neustále operující s pojmem „terroir“ ne úplně rád slyším, ale bohužel je asi pravda. Jméno vinaře bývá na vinětě důležitějším ukazatelem, než místo původu hroznů. Prostě jen skvělá poloha nestačí. A jsem strašně rád, že AdVivum na nás tenhle experiment provedlo. Jen si tak trochu říkám, odkud pocházejí hrozny, ze kterých to madam Leroy míchá… a trochu doufám, že vlastně terroir funguje a víno pochází z nějakých velmi specifických místeček v Auxey, ostatně tam sídlí a musí skvěle znát :o)
Krásně byl vidět efekt deklasování hroznů na ročníku 2004, kdy Domaine Leroy sestavilo základní komunální vína z prestižních poloh a vzniklo něco neuvěřitelného. Právě na to jsme u Auxey-Duresses 2004 vzpomínali a nakonec se všichni (včetně personálu AdVivum) složili na Vosne-Romanée 2004. A bylo takové, jaké si ho pamatuji. Omamné, svůdné, bylinkové, uzené, bohaté, neuvěřitelně dlouhé a zvláštní, prostě ukázková citovka. Podobná vína si nemohu finančně dovolit a jsem rád za každou příležitost, kdy se mohu pomazlit alespoň s jednou sklenkou. Tak doufám, že i příště se nám povede na něco složit. Hlasuji pro Chambolle-Musigny stejného vinařství a ročníku :o)
Odkazy: Burgundský rok začal v Chablis | Téměř dokonale slepá degustace | Domaine Leroy ročník 2004
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: bio(dynamika), Burgundsko, degustace, reportáže, víno
středa 18. února 2009
Něco mi v tom víně plave…
Včera večer po návratu z degustace jsem zjistil, že nám doma neteče voda. Chvilku jsem koketoval s myšlenkou vyrazit do přilehlé vinice v Gröbovce pro trochu sněhu a rozmrazit ho, ale při představě, co by mi asi plavalo ve skleničce, jsem si raději nalil sklenku bílého (tolik k tématu pátečního článku). Úplně suchého, na degustaci mělo totiž skoro všechno nějaký ten zbytkový cukr a potřeboval jsem ho něčím spláchnout. Pinot-Chardonnay 2004 z Dobré vinice to byl, tohle víno mám rád a už pár měsíců ho nepil, ale stále je ve skvělé kondici. Voní pěkně ovocně s dobře zakomponovaným sudem, připomíná vanilkový Pribináček a v chuti je skvěle postavené, svěží a skvělé k popíjení jen tak, geniální k jídlu. Při pohledu na tekutinu ve sklence zjistíte, že není křišťálově čistá, ale plavou v ní drobné částečky. Nemám s tím problém, ale očividně tento přístup není úplně obvyklý. Narazil jsem na to hned dvakrát v posledních dnech a mnohokrát dříve.
Třeba před pár dny, na degustaci u AdVivum (o které bude řeč velmi brzy), byla dvě velmi zajímavá červená vína od Leroy. Chassagne-Montrachet 1990 a Maranges 1997. Reakce pár účastníků, pro některé z nichž mohlo jít o první kontakt s vyzrálým Pinotem z Burgundska, byla dost odsuzující. Barva nebyla nijak hluboká (což se dneska už tak nějak předpokládá, každý přeci umí vyrobit inkoustově tmavé víno, tak proč by to neměla dokázat legenda Burgundska) a navíc v tom něco plavalo, takové divné částečky, u devatenáct let starého vína až vločky. To víno pro ně prostě bylo špatné už od pohledu (pro některé to vůně a chuť spravila bez problémů napravila, u jiných byla i ta nejspíše příliš „jiná“). Přitom v chuti ty vločky nijak nevadí, když si je zkusíte rozmáznout na prstě a ochutnat, tak jsou vlastně docela dobré (Lalou Bize-Leroy si je prý maže na chleba :o). V podobných vínech je mi depot ukradený, stejně jako v jakémkoliv jiném vyzrálém víně. Patří tam a nevidím důvod, proč mu za něj v kolonce „čirost“ bodovací tabulky strhávat body. Ale i kdybych do toho kalkuloval věk vína, narazím na problém. Třeba všechny červené Leroy 2004, o kterých jsem tu psal dříve a stále je považuji za jedny z nejúžasnějších vín jaké jsem kdy měl tu možnost chutnat, byla vlastně znatelně zakalená. A co? Raději víno vyrobené poctivě, víno zajímavé a autentické, bez hromady filtrací a kdo ví jakých dalších procesů, než unifikovanou průmyslovou výrobu. A na nějaké bodovací tabulky kašlat.
Tahle debata se rozjela (ale vlastně brzy skončila) u reportáže P.J. z „Akce Piňot 2004“ na O Víně, kde je přiložena degustační tabulka s hodnocením jednotlivých vín a prakticky všechny mají plné body za barvu i za čirost. Přijde mi, že doba, kdy šlo víno nějakým způsobem soudit či identifikovat podle barvy je spíše pryč. Tradičně vyrobené záležitosti si jistě lze tipnout, ale moderních postupů, technologií pro stabilizaci barvy (a ostatně i odrůd, kterým lze ty světlejší dobarvit) je tolik, že se u barvy vždycky budete pohybovat spíše v horních dvou možnostech. S něčím úplně scestným se prakticky nesetkáte. A strhávat body za čirost, proč ne. Pokud v lahvi plave co já vím jaký bordel (třeba kusy zaměstnance Státní zemědělské a potravinářská inspekce, co do vinařství přišel zkontrolovat údajné míchání přívlastkového Portugalu s Carmenére z Chile), tak klidně. Ale za depot? Za přirozenou část vína? Za věci, které v něm zůstanou proto, že bylo vyrobeno přirozeněji? S textem „Depot v čirosti je považován za vadu, i když na ně pro své stáří víno má nárok. To jsou právě ty drobné bodíky, co skvělá vína ztrácí od stovky.“, který v diskuzi padl, prostě nemohu a nechci souhlasit.
Tomáš Dominec kdysi napsal v Listech Merlotu, že velbloudí moč by dostala v hodnocení hloubky barvy kupu bodů a stejně tak i v intenzitě vůně. Proč srážet body za něco, co patří k vyzrálému vínu oblasti, které se jinak projevuje skvěle? Pamatuji si na jeden problém u Brazilian Wines s jejich Terranova Late Harvest, minimálně filtrovaným a více než zajímavým slaďákem. Tohle víno trochu připomínalo takovou tu kouli s domečkem, se kterou když zatřesete, tak uvnitř začne sněžit. Ve víně se (dost efektně, takový světlem prozářený mrak to byl) převalovala hromada depotu, který ale ničemu nevadil. Jenže z obchodů (víno byla tenkrát k dispozici nejen u dovozce, ale tuším i v Makru a v nějakém klasickém supermarketu) se vracelo obrovské množství vín na reklamace jako vadné, zkažené, že v nich něco plave. Ročník 2004 už byl prohnán znatelně ostřejším filtrem, víno o kus méně zajímavé (jak to bylo s filtrací jsem ale zjistil až potom, takže to myslím nebyla nějaká autosugesce), ale počet reklamovaných kusů znatelně klesl. A co je tedy správně? Horší víno zbavené části své osobitosti, nebo dokonalá čirost v barvě? Odpovědně není vlastně vůbec snadná a samozřejmě se asi bude lišit mezi víny „velkými“ (které tím pádem nikdy nemohou mít v momentě svého dokonalého vyzrání 100 bodů ;-) a záležitostmi do supermarketů. A jinak odpoví nadšenci do vína, běžní konzumenti, restauratéři/sommeliéři i vinaři. Svět vína je tak rozmanitý :o)
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: víno, zamyšlení o světě vína
úterý 17. února 2009
Karafa i s vínem za sto, uzávěry a želatina
Anketa o alternativních uzávěrech stále ještě probíhá (a visí tu i s tím pitomým překlepem v názvu, který bohužel po prvním hlasování nejde změnit), dneska tu ovšem otevřeme jednu láhev, jejíž uzávěr v možnostech vůbec není obsažen a trochu mi připomněl „one cup saké“ z Japonska. Prostě odtrhnete kovovou záklopku a sundáte plastový špuntík. A hotovo. Dá se to znovu zavřít tím kusem plastu, v případě zájmu. Důležitá je ovšem láhev! Tedy „La Caraf“, jak se celá řada těchto vín jmenuje. Je to totiž taková jako že karafa, kterou můžete po vypití vína využívat mnoha způsoby. Ať již opravdu jako karafu na víno, nebo třeba jako vázu či dokonce svícen! Jak doporučuje „cool & trendy” web tohoto vína na www.lacaraf.com, doprovázen otřesným popěvkem „Láááá Caraf… Lacalacalacalacaraf!“. A jednou jednoduchou flashovou hrou, ve které odhalujete obrázek, jež ze začátku hodně připomíná fotku z nějakého pornofilmu. Prostě víno pro teenagery na večírky, jestli jsem to správně pochopil :o)
Mně doma skončila varianta Chardonnay (ještě mají Cinsault a Merlot), na třinácti procentech alkoholu, Vin de Pays d'Oc z Francie, podle všeho Languedocu. Barva je celkem rozumně vysoká, při kroužení ve sklence víno působí docela hutně. Vůně, jednoduchá a tak nějak průmyslově banánoovocitá, navozuje dojem sladkosti. Není nijak zvlášť svěží nebo zajímavá, prostě levné jižní bílé z velké produkce co málokdy překvapí. Chuť, opět dost průmyslová, dojem vína s nějakým tím zbytkovým cukrem podpoří, byť kyselin je tam překvapivě dost. Je to jednoduché, má to je začátek a konec a žádný „děj“, není úplně sladěné, je nudné a po sklence mám pocit, že vypít půl lahve, tak mne druhý den bude zatraceně bolet hlava. Jenže cílová skupina těchto vín podobné věci nejspíš řešit nemusí, na stole při párty bude totiž „La Caraf“ vypadat efektně :o) Jakékoliv extravagantní balení sice napovídá, že obsah nebude stát za nic, takže jsem vlastně o moc víc nečekal. A těch sto korun vlastně utratil spíš kvůli tomu uzávěru, který si prostě chtěl ozkoušet. Holt koníčky :o) Výrobce, Groupe Jeanjean, produkuje asi i slušnější vína, ale tímhle by mne ke zkoušení nenalákal (zatímco tříeurovému Cabernetu od družstva Anne de Joyeuse taky z Languedocu se to povedlo, takže i nejlevnější základ produkce může ovlivnit další nákupní rozhodnutí). Když už teda supermarketové bílé za stovku, tak se rád vrátím třeba k Rieslingu od Beblenheimu.
Ale když jsme u těch uzávěrů… nedávno jsem narazil na zajímavou variantu korku lepeného z drti, což je asi můj nejneoblíbenější uzávěr vína vůbec, statisticky nejčastěji vína s ním mají nějakou vadu (oxidáza, korek). V jednom běžnějším Bordeaux byla klasická drť s pevnou dvojploškou po stranách, ale ty dvojplošky jsou tam hned dvě na sobě. Zajímavé… aneb jak málo stačí k dětské radosti :o)
A na závěr jeden receptík, nic objevného, ale momentálně se to u nás zabydlelo jako jedno z „večírkových“ občerstvení. Prostě klasické šunkové rolky s křenem, ale zalité želatinou, takže drží tvar, dají se transportovat a vydrží déle. Potřeba je nějaká slušná šunka, křenová náplň (křenové pomazánkové máslo / Allmette / Křemílek / Křenex dle chuti s Lučinou nebo Fénixem či co si namícháte z křenu čerstvě na zahrádce vykopnutého), želatina (manželka používá tuhle), kyselá nakládaná zelenina (třeba Semafor), bujon, voda, ocet. Křenovou směsí naplněné šunkové rolky se naskládají do vyššího pekáčku a ozdobí se kyselou zeleninou. Všechno v pekáčku se pak zalije želatinou připravenou z láku z okapané kyselé zeleniny a ve vodě rozpuštěného bujonu (množství dle návodu na želatině), doporučujeme dle chuti přikyselit octem. No a dá se to vychladit, aby želatina ztuhla. Možná nás obviníte z „babicoidní“ patlaniny, ale alespoň tomu neříkáme jménem určeným pro nějaké známé cizokrajné jídlo :o) A hlavně je to moc dobré!
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: Jen tak..., kuchyně, recenze, víno, zamyšlení o světě vína
pondělí 16. února 2009
Kolik lahví totožného vína?
O víkendu jsem byl na fajn návštěvě u jedněch příbuzných, kteří mají mimo jiné moc rádi bílé víno (především lehčí, svěží a snadno pitelné druhy), a zarazila mne jedna věc. Víno pijí celkem často, myslím tak minimálně obden nebo častěji, ale v zásadě střídají pouze dvě až tři konkrétní vína, která jim naprosto vyhovují. A to tak dlouho, dokud se jedno nepřestane prodávat, nepřezraje nebo něco podobného. A pak objeví další, co zapadne do jejich vkusu, a kolečko trvající třeba tři čtvrtě roku se může opakovat. Stále a znovu totéž víno, které logicky už nepřekvapí, ale zároveň ani nezklame. Pro mne je tento přístup těžko pochopitelný. Jedna z věcí, které mne na víně baví, je neuvěřitelné množství jeho podob. Objevování stále nových kousků, oblastí, nezvyklých směsí či způsobů zpracování, to vše proloženo sem tam pokusem s nějakou zbytečně drahou „legendou“ a občasnými návraty k vínům ověřeným a oblíbeným. Ale měsíc v kuse pít pro potěšení jedno a to samé víno?
Samozřejmě je kupa vín, které mám rád doma ve větší množství, je fajn se k nim vracet a kupuji je pravidelně. Obvykle jde o nějakou „hodnotu za peníze“, něco co mohu bez problémů otevřít když vyvstane potřeba druhé lahve, kdykoliv jen tak jak pro sebe i pro do vína nějak zvlášť nezapálenou návštěvu. Takhle jsem, když vyberu vína o kterých jsem v poslední době psal, naskladnil Riesling „Dr L.“, pravidelně nakupuji Carmenére od Errazuriz (a nově od nich přidám Chardonnay), chystám se doplnit zásoby bílé Mělničiny a dost často házím do košíku dvoustovkové supermarketové bublinky (Freixenet Cordon Negro, Bohemia Prestige Brut atp.). Ale i u vín, která mi poměrně dost chutnala (a nemusela být drahá), je pravděpodobnost, že zakoupím více než tři lahve, naprosto mizivá. Sem tam zakoupím něčeho třeba karton s plánem sledovat, jak to vypadá úplně mladé, po roce, po dvou… ale jsou to spíše výjimky. A vlastně dost škoda, poznat jedno a totéž víno v mnoha jeho podobách je asi jedinou cestou, jak správně pochopit vyzrávání na lahvi a další věci okolo. Asi to i komplikuje snahy o snoubení s pokrmy, když obvykle otevírám vína, která jsem do té doby měl maximálně někde na degustaci a neměl možnost je pořádně poznat, ale zase je to o dost větší zábava. Jistě, i těch zklamání je potom víc.
Sice mám tím pádem lahve různých tvarů, takže neumožňují tak snadno hrátky jako na videu výše, ale prostě představa, že si nějakého vína koupím tři kartony pro pití v nejbližším roce mi přijde opravdu divná. To už by musel být nějaký vyložený zázrak za nesmyslně nízkou cenu, o jehož objev bych se následně chtěl podělit s přáteli a stejně jej rozdal / rozprodal. Možná je to i tím, že nedisponuji kvalitním sklípkem přímo pod domem, ale to asi moc velkou roli hrát nebude. Jak to máte vy? Otevíráte častěji vína úplně nová, nebo naopak věcmi neprozkoumanými spíše prokládáte osvědčené lahve zakoupené v počtu několika kartonů? Kolik lahví jednoho a totéž vína, pokud se budeme bavit o cenové kategorii kterou pijete nejčastěji, tak obvykle kupujete? Opravdu mne zajímá, nakolik je ten můj přístup „poprvé, zkusit ještě jednou a jedeme dál“ důsledkem nějaké mladické nevyzrálosti a hledání těch vín, u kterých se rozhodnu zůstat, a co z toho je vlastně úplně normální přístup i u ostatních vinných nadšenců :o)
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: Jen tak..., zamyšlení o světě vína
pátek 13. února 2009
Vášeň až do dna
Knih tak nějak o víně, pokud zrovna nejde o encyklopedie, není na našem trhu zrovna moc, takže každá další potěší. Naposledy se mi dostalo do rukou dílo s názvem Bordeaux a podtitulem „vášeň až do dna“ (v originále se to jmenuje spíš Wilberforcovo neodolatelné dědictví). Autorem je britský spisovatel Paul Torday, který se proslavil humoristickou knihou Lov lososů v Jemenu (dostal za ni i Bollinger Everyman Wodehouse Prize, což je ocenění právě pro humoristický román, a Bollinger v názvu je skutečně to šampaňské, což k ději jeho druhé knihy sedí :o) a i dnešní vinná kniha ze začátku vypadá, že půjde o vtipnou záležitost s jednoduchou zápletkou. Jak ale děj, který se v průběhu knihy vlastně vrací do minulosti, postupuje, vše se stává mnohem temnějším, složitějším a zákeřnějším. Příběh zábavného alkoholika, původně nadějného programátora a tak trochu samotáře, který objeví velký svět vína a lidí kolem něj, je najednou nepříjemnou sondou do toho, co se v nějaké podobě klidně může stát každému z nás.
Hlavní hrdina nechce přijmout, že by nějak moc pil alkohol, on totiž „degustuje víno“. O alkohol vlastně vůbec nejde, pouze poznává ten ušlechtilý nápoj, především v jeho podobě z Bordeaux. Alkoholik, kterým on prý rozhodně není, by rozhodně nevybíral k pití velká vyzrálá vína, nepídil by se po restauraci kde mají legendární ročník slavného château které ještě nechutnal, nečekal by až se po otevření lahve nadýchnou, nedělal by si poznámky vinařskou terminologií do bloku vázaného v kůži, nevolil vhodné sklo. Tohle všechno si Wilberforce říká u svých pěti lahví denně.
Postupně se také ukazuje, které všechny části příběhu jsou vlastně alkoholikovým sebeklamem, obrazem který si vytvořil v hlavě, aby se mohl vyrovnat se závislosti. Odhad ceny a počtu lahví ve zděděném sídle s obrovským vinným sklepem se propojuje se sezením v protialkoholní léčebně. Mnemotechnická pomůcka, u které se původně snažíte odhalit napojení na jména nějakých slavných Château, má mnohem tragičtější podtext. A pokud to všechno čtete tak jako já, tedy v tramvaji cestou na degustaci nebo v noci po několika sklenkách vína, hodně nepříjemně z toho mrazí.
Ta kniha není nějak zvlášť komplikovaná. Není to zásadní dílo, na které bych si vzpomněl ještě za mnoho let (i když…), ale rozhodně je velmi dobře napsaná, děj rychle plyne a celé je to zajímavé čtení minimálně pro každého, kdo pravidelně „degustuje“. Ostatně kolik z vás už si někdy v minulých letech řeklo, že možná pijí trochu moc, dopsalo své poznámky a na tenhle dotaz raději zapomnělo? A co všechno děláte proto, aby konzumace vína vypadala co nejvíce jako koníček či „vědecká práce“ a pokud možno co nejméně připomínala, že tak či ona jde opravdu o konzumaci alkoholu a v případě mnohých z nás o větší či menší závislost?
Starší „alkoholické“ články: Co si k vínu přibalíte? | Zápis z jednání anonymních alkoholiků
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: knihy a časopisy, oblíbené a vybrané
čtvrtek 12. února 2009
Co s nefunkčními odkazy v blogu?
Možná jste si všimli, že před pár týdny se tento blog „přestěhoval“ na adresu www.jizni-svah.cz. Všechno fungovalo spolehlivě, Blogger (tedy ten web od Googlu, přes který všechno publikuji) spolehlivě přesměrovával ze staré adresy na novou a to včetně konkrétních článků. Bohužel v poslední době je celý ten systém dost náladový a někdy se stává, že uživatelům Firefoxu a dalších prohlížečů zobrazí místo přesměrování podivné okno s texty o „neověřeném webu co není hostován na Bloggeru“ a zda chtějí opravdu přesměrovat. Což je otravné, ale ve výsledku ne tak hrozné. Bohužel ti, co používají Internet Explorer, uvidí pouze chybovou stránku a nic víc. Dost mne to štve, jen za poslední dva dny dorazilo na blog tak o třetinu méně čtenářů než je zvykem, prostě proto, že jim odkaz ve vyhledávači vyhodil chybu. Těm tenhle zápisek nepomůže, pro ostatní malý tip…
Pokud se při klikání třeba v nějakém starším článku dostanete na adresu typu http://jizni-svah.blogspot.com/2009/01/hostm-klokan-sob-grand-cru.html a Google opět vyhodí chybu, úplně stačí malá úprava na http://www.jizni-svah.cz/2009/01/hostm-klokan-sob-grand-cru.html a vše bude zase fungovat normálně :o) Pokud máte nějaký vlastní blog/web, který odkazuje tady na ten můj, asi by bylo fajn upravit adresu na aktuální (a již myslím trvalou) www.jizni-svah.cz. A v neposlední řadě, pokud sosáte novinky přes RSS čtečku, tak adresa je http://feeds2.feedburner.com/JizniSvah (ta původní stále funguje, ale náhoda je blbec). A to by asi tak bylo vše v dnešním technickém a nevinném příspěvku :o) Další technické problémy prosím řešit v komentářích :o)
No snad jen k tomu vínu z obrázku v prvním odstavci (Zámecké sklepy Bzenec, Cellarium Bisencii Modrý Portugal jakostní 2007)... jednoduché a lehké pití, ale zároveň tak trochu umělé, jahodové ve vůni a chuti, hodně kyselin. Bez vad, ale také bez čehokoliv jiného, co by jej činilo kandidátem na další nákup. K řešení technických problémů webu a vulgárnímu nadávání snesitelné :o)
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: Jen tak...
středa 11. února 2009
Italský supermarketový koutek
A máme tu zase pravidelnou návštěvu v supermarketu, tentokrát nejen vinnou. Zakoupil jsem pár lahví Fontanafredda Barbera Briccotondo ročníku 2007, vína snadno dostupného v regálech Alberta a Hypernovy za 150,- Kč, ale s 90 body od Wine Spectatoru a umístěním ročníku 2006 téhož vína do jejich každoročního výběru TOP 100. Tahle tabulka je celkově dost divná, víno bych podle ní asi nekupoval (a v Itálii je za ni jeden z novinářů pěkně setřel), ale naštěstí se našla dobrá duše tady v komentářích, která na toto víno upozornila. První láhev padla ještě ten večer po nákupu na návštěvě (tj. špatně nachlazená, rozklepaná), ale stejně mi to víno moc chutnalo. Napodruhé už jsem víno nechal pár dní uklidnit se po přepravě, dopřál mu vhodné teploty i slušnější skla. Dokonce, po první sklence jen tak z lahve, jsem ho narval do karafy. Svým způsobeno bylo všechno tohle zbytečné, Briccotondo je určeno na pití „jen tak“ a pro tento účel funguje naprosto skvěle, jakmile ho začnete podrobovat drsnější analýze, možná si i trochu zkazíte dojem.
Fontanafredda je větší podnik hospodařící na skoro sto hektarech a z dalších ploch hrozny nakupují. Mezi nejlepší vína jejich produkce by měla patřit tři „Cru“ Barola, ale teď se nejvíce mluví o jejich Barbeře Briccotondo. Detaily o vinařství, jejich další produkci a to vše s kupou pěkných fotek najdete na www.fontanafredda.it, pro dnešek nemám moc chuť to překládat. Takže rovnou k vínu. Černobílá viněta na bordó lahvi je fajn, v regále to zaujme. Navíc prozrazuje, v angličtině, něco z detailů přípravy (sběr pozdně v září, zrání šest měsíců v malých barikových sudech z Francie, Allier, i velkých dřevěných sudech, alkohol 13.5%). Záklopka tenčí kovová, korek spíš obyčejný, dvojploška s drtí. Barva vína je velmi hluboká, temně fialková, mladá. I vůně se veze na temné vlně, je mladá, svěží, docela hutná, tmavě sladce ovocná (švestky, možná borůvky) a trocha koření. Pěkná, líbivá. V chuti suché, ale s fajn sladkým ovocem, středně plné a především skvěle pitelné, se svěží kyselinou, projevem sudu i tříslovinami, hodně dobře udělané. Takový trochu „novosvětský“ intenzivnější styl spíš než nějaká elegance a jemnost. Když se v tom víně začnete hrabat, vymíchávat, experimentovat s větším sklem, tak z vůně začnou hodně lézt rušivé „plastové“ tóny a v chuti jsem začal mít docela silně pocit, že ta „tak akorát“ kyselinka není stoprocentně z hroznů, chvílemi mi přišla jakoby trochu „oddělená“ od zbytku vína. Jako „otevřít a rozlít“ víno jsem podobné věci nepozoroval a možná jsou ty nalezené chyby jen výsledkem snahy nějaké určitě najít, abych si obhájil, že dost často platím za znatelně méně dobrá vína o dost více peněz :o) Nevím, jestli je tohle devadesátibodové víno, pro mne však dokonale splňuje parametry lahve „pro návštěvy“ (docela mne baví a jim bude rozhodně moc chutnat), které zároveň lze otevřít jako velmi univerzálního společníka skoro kdykoliv a rozhodně nebudu litovat, že mi v chladničce zabírá místo. Není bio, není od malého vinaře, nemá nějaký zajímavý příběh… i když… na webu vinařství jsem narazil na už docela starou tiskovou zprávu k Briccotondu, která toto víno popisuje jako výsledek marketingu. Výrobek, který měl předem splňovat jasně dané parametry, být k dispozici v dostatečně velkém množství (sto tisíc lahví), na první pohled zaujmout (jak vínem, tak balením) a přesně zasáhnout „best buy“ segment. Očividně se jim to povedlo :o) Žádné zbytečné kecy okolo, prostě přiznání barvy :o) I taková vína jsou potřeba a jestli vinařství umožní prodání celé produkce Briccotonda ještě před nalahvováním se lépe a ve větším klidu pořádně věnovat Barolu a Barbarescu, tak na tom vydělají všichni :o)
A teď ta nevinná část. Různé pomazánky, tapenády a kdo ví co ještě samozřejmě chutnají nejlépe, pokud si je z různorodých surovin smícháte sami. Ale když doma přistane i něco hotového, ve skleničce nebo plechovce, proč to nezkonzumovat. A občas se stane, že nějakou dobu nový objev kupujeme stále dokola, než se nám úplně přejí. Někde v polovině mezi prvotním nadšením a absolutním přejedením jsme s Bruschettina „Olive & Grappa” od firmy Sacla. Rajčátka čerstvá i sušená, zelené a černé olivy, olivový olej, cibule, sůl, česnek, oregano a snad i trochu Grappy… nejspíš by to šlo namíchat bez problému doma, ale i tohle kupované je prostě skvělé. Pár kousků tmavého chleba, napatlat, ozdobit a je z toho úžasně chutný předkrm. Zkuste!
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
úterý 10. února 2009
Dobrá vína ze severu Rhôny
… aneb nic „kyselého, trpkého, krátkého, debilního“, jak klasiku rozlévanou v restauracích vtipně popsal pořadatel ochutnávky. Degustace vín u dovozců a prodejců se totiž dají rozdělit na několik typů, kde dvěma extrémy je vyloženě nudná prezentace „těch nejlepších vín za neuvěřitelně výhodné ceny“ a snaha vám vecpat i to, co vám nechutná, a na druhém přátelské posezení v komorním počtu degustující, debata o vínech nad víny, kdy na první pohled vidíte (nebo alespoň máte ten pocit a rádi si vsugerujete), že prodejce to baví, nejde tam jen o peníze a je ve skutečnosti stejně „postižen“ jako vy. Prostě vínu propadl. Degustace, kterou minulý týden svolal (doslova, prostě obeslal vínopsavce a další nadšence) Miroslav Kredvík z firmy Dobrá Vína, byla ta lepší varianta. Ač původním tématem bylo prochutnat nově dovezenou produkci vinařství Yves Cuilleron, což se podařilo, navíc vše proběhlo jako veskrze příjemné posezení s debatou o mnoha stránkách světa vína (od biodynamiky, přes vhodné vinné sklo až po odbourávání kyselin) a se vzorky mimo plán. Tleskám a doufám v brzké opakování, třeba nad Cheniny z údolí Loiry, o kterých byla hodně řeč. Ale teď zpět od pochlebování dovozci k vínům…
Jak je mým dobrým zvykem, tak místo „velkých vín“ mne skoro nejvíce nadchnul vzorek na zavínění, perfektně suché, čisté, „křísnutí křemenem“ minerální, rybízovolistové, až citrusovokyselinově řízné a přitom lehké a skvěle pitelné Sancerre 2007 od vinařství François Crochet. Jak Sauvignon Blanc není má z nejoblíbenějších odrůd, tak u tohohle si dovedu představit, že bych tím nahradil i některé své oblíbené ryzlinky. Ale při ceně přes tři stovky si vezmu spíše láhev než karton (krize se blíží, stále jsem nebyl schopen řešit svou přicházející nezaměstnanost :o), přesto moc fajn víno. Před bílými z Rhôny, kde podobné kyselinky určitě nejde čekat, šlo o zajímavý úvod.
Domaine/Cave Yves Cuilleron je středně velké vinařství ze severu Rhôny (ročně spáchají asi čtvrt milionu lahví), hospodaří na 46 hektarech v několika k sobě blízkým apelacích, jejich asi nejslavnějším vínem je bílé Condrieu (v několika variantách i „cru“ podobě z konkrétních specifických terroir, v USA od hodnotitelů běžně dostávají i dost přes 90 bodů). Jsou jedněmi z těch, kdo se nesnaží prezentovat ve škatulce „biodynamika“, „organické zemědělství“ a podobně, ale prostě jen „rozumným přístupem“ k vinici i vlastnímu vínu. Mají velmi pěkně zpracovaný web i v angličtině, doporučuji k návštěvě. Pro detaily o jednotlivých vínech pak lze odkázat přímo na web dovozce, je tam vše od stáří keřů, přes složení půdy, přesné odrůdové složení, styl vinifikace a tak, prostě skoro ideální.
Už ne tak ideální bylo stáří jednotlivých vín, prezentována byla ve své vyloženě infantilní mladičké podobě, což je (nejen) u nás bohužel naprosto normální a krom poměrně drahých akcí podobná vína ve zralé podobě ochutnat nelze. Na úvod přišel Saint-Joseph „Lyseras“ 2007, klasická směs Roussanne a Marsanne. Hlubší barva, intenzivní šťavnatá vůně, hodně ovocité (bílé a žluté ovoce, hrušky, špendlíky na podzimní zahradě) s výrazným sudem. Suché ale se sladším ovocem, hutnější, s dostatkem kyseliny a fajn dlouhé v chuti, hodně dobře udělané (když máte rádi tenhle horký styl vín). Bavilo mne o trochu více více než Saint-Joseph „Le Lombard“ 2007 (100% Marsanne), které bylo sice pěkně minerální a zaostřené na jednu výraznou aromatickou ovocně-dřevěnou linku vůně (zase takový divný popis co si těžko představit, ale ty poznámky píšu i pro sebe :o), ale zároveň až moc „techno“, s podivnými plastovějšími tóny, možná daň za brzké otevření a nedostatečné rozdýchání. V chuti tak nějak uhlazenější než předchozí vzorek, s pěknou strukturou, ale mému vkusu nesedlo. Tohle musí zrát a pak se uvidí.
Saint-Peray „Les Cerfs“ 2007 je opět stoprocentní Marsanne, ale o pořádný kus lepší. Hluboké a zlatě pableskující barvy, oxidativnější a komplikovanější vůně, sud, mineralita, bílé ovoce ale celkově dost zvláštní. Suché, intenzivní, delší, sud, ovoce, lehká hořčina. Hmm… popisy jsou si dost podobné, ale pocit z vín nebyl. Co naděláte. Takové Condrieu „La Petite Côte“ 2007, samozřejmě stoprocentní Viognier jak se na tuto apelaci sluší, bylo opět třpytivé zlato v barvě, ale vůně dost zvláštní – sladší, parfémová, medová až chleba s medem, vyvolává dojem sladkého vína co bude mít málo kyselin. Realita je taková, že víno je suché, s medovými tóny, uhlazené a vlastně svým způsobem elegantní, ale tak nějak „nuceně“, chybí tomu spontánnost… a kyseliny. Vlastně příliš nebavilo. Což nelze říct o Condrieu „Vertige“ 2006, které sice mělo zřetelnou korkovou vadu, ale i přes ní šlo o jedno z nejzajímavějších bílých, které jsem v poslední době chutnal. Má to styl, švih a eleganci. Je to intenzivní ale ne zbytečně těžké. V poznámkách mám „olizování letní rozpálené silnice u benzínky“, nějak si na tuhle historku z mého dětství nemohu vzpomenout, ale přesně takové to je :o) Nastrouhaná limetková kůra, karamelový bonbón, ovoce a korková vada. Hrozně mne to bavilo! Bude bez korku ještě lepší? Mám to zkusit? Sedmnáct stovek?
Jako mezivzorek a reakce na debaty o biodynamice dorazilo téměř bez síry připravené Domaine de Juchepie a jejich Le Sec de Juchepie „Le Clos“ 2005, čistý Chenin Blanc z Anjou. "Co-co-co-copak to děláš, po-po-po-potvůrko po-po-po-podivná?“, kvasící med ve vůni a vůbec zvláštní oxidativní tóny, dřevo a med, vaječné bílky a nedbalá elegance… takové levnější „demo“ na Nicolase Jolyho. Společně s dalším vínem mimo plán, opět biodynamickým „Pierres Levées“ 2003 od Domaine de la Serre, šlo o asi nejzajímavější (ne nutně „nejlepší“, ať to znamená cokoliv) vína večera. Vyzrálé červené z Languedoc-Roussillonu (směs 55% Syrah, 10% Grenache noir, 35% Carignan) bylo překvapivě zábavné, rozinkové, s komplexním a opět dost oxidativním aroma, harmonické, výborné. Hned jsem koupil nějaké jeho levnější bratříčky (tři stovky místo osmi) na test doma, tak uvidím.
Zpět v degustaci domény Yves Cuilleron se pak prezentovala čtyři červená, vždy prakticky čistý Syrah (možná s lehkou příměsí Viognieru). Všechna měla společnou mladou fialkovou hlubokou barvu, intenzivní a koncentrovanou vůni, pěknou strukturu, hodně ovoce, dostatek kyselin, výrazné tříslo a ukazovala skvělou práci se sudem. Byla to prostě mladá kvalitní červená z Rhôny, která není úplně snadné pít či hodnotit. A která mi občas dost splývají, byť v tomto případě šlo rozdíly pozorovat docela dobře. Dovedl bych si je ale už teď představit ke kusu pečeného masa, jenže to by nesmělo jít o lahve za 600 – 1600,- Kč. Saint-Joseph „L'Amarybelle“ 2006 z nich byl relativně nejpřístupnější, přívětivý a svěží, chuťově trochu líbivější a stále na cestě, ale fajn. Aromaticky mi tam něco vadilo, jako by to ovoce „bylo v plastové krabičce“. Cornas „Les Vires“ 2006 působil o něco uhlazeněji, minerálně, chutnal dlouze a mám u něj kupu bodů, jde o dost efektní a skvěle připravené víno, jen do mé nálady nezapadlo. O něco lépe se to povedlo Côte-Rotie „Bassenon“ 2006 (ač body jsou nižší), možná díky přídavku Viognieru přidalo pár trochu „divnějších“ tónů nad rámec základu. A taky bylo o něco kořenitější, pepřovitější. Côte-Rotie „Terres Sombres“ 2006 bylo ze všech zdaleka nejkoncentrovanější a také nejméně přístupné, v podstatě jasně naznačovalo potenciál do budoucna, ale nyní je to především ta hromada ovoce, dřeva a tříslovin. Každé z těch vín bych si doma (a za pár let) nejspíš dost užil, takhle na degustaci má člověk tak trochu snahu lovit ty rozdíly a „chyby“, místo aby si užil, co to které konkrétní víno nabízí specifického. Jenže tak už degustace prostě často dopadají.
A taky se chutnal, vlastně ještě před těmi hlavními červenými vzorky, jakýsi základní Cabernet Sauvignon z Languedocu od velkého družstva (tuším tenhle). Mladičké, jednoduché, čisté, dobře udělané a bezproblémově pitelné (hádalo se naslepo, o co asi jde). Vlastně to byl dobrý nápad, protože vína na několikanásobku ceny prostě byla výrazně lepší, a ač nijak komplikovaná, tak ten skok od dobře vyrobeného základu na běžné pití byl obrovský. Až mne finanční krize plně zachvátí, tak možná přejdu na podobné lahve. A nebo nebudu týden pít a pak si otevřu něco pořádného :o)
Vína z Rhôny obecně domů moc nekupuji, a pokud ano, tak jedině na základě ochutnávek, kterých se naštěstí v poslední době objevuje čím dál víc (včetně opravdu zajímavých vinařství, sledujte kalendář :o). Vzorky od Cave Yves Cuilleron mi přišly velmi nadprůměrné, čemuž odpovídají i ceny (tentokrát nejen u nás, ale všude ve světě). Pokud by náhodou někdo pár lahví kupoval a za 5 – 10 let se o nějakou podělil na ochutnávce, tak budu nadšen :o)
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: bio(dynamika), degustace, vinařství a vinice, zamyšlení o světě vína
pondělí 9. února 2009
Na Kopci a Arcade Bistro
Dneska mám nějak dobrou náladu, takže to bude spíš o fotkách a sbíhajících se slinách. V sobotu se nám konečně podařilo dorazit do Cuketkou vychvalované restaurace Na Kopci, tak nějak impulzivně a mimo původní plány. A byl to jeden z nejpříjemnějších cenově dostupných jídelních zážitků za docela dlouhou dobu. Tahle restaurace rozhodně není někde v centru města, pokud nevyrazíte autem nebo taxíkem, tak se budete muset spokojit (v rozumné době na večeři a o víkendu) s intervalem autobusu 40 minut, v pracovní dny jezdí každých patnáct minut. Podnik to není velký, nehraje si na nějaký luxus či kdo ví co, ale atmosféru má skvělou a vaří tam výborně, navíc je komplet nekuřácký. Dlouho jsem nezažil tak pohodovou „rodinnou“ atmosféru a chování personálu, jídla pěkně naranžovaná ale ne natolik, aby forma vítězila nad obsahem, a to vše při dostupných cenách. Restauraci, do kterému můžete v pohodě vzít psa, dát si skleničku slušného rozlévaného vína nebo piva, posedět a popovídat, ale zároveň mít k dispozici nápaditou kuchyni ze které máte dojem, že je dělána s nadšením. Tenhle podnik mne prostě bavil!
Bohužel jsem sebou neměl foťák, takže všechny výcvaky mám jenom z mobilu a kvalita je tím pádem naprosto tragická. Každopádně na rozmazaných a barevně ujetých záběrech výše můžete vidět variaci předkrmů (mimo jiné výborná grilovaná zelenina s parmskou šunkou či zvěřinová paštika s cibulovou marmeládou), báječný tatarák v trošku jiném stylu než je zvykem (podáván s čerstvou bagetou a hranolky, ale vlastní tatarák mnohem „čerstvější“ a ne tak težký jako klasická varianta) a pak vepřovou panenku s bramborovo-hráškovou kaší, omáčkou z portského vína a restovanými houbami. Skvěle sladěné jídlo, kde tu kaši okamžitě obšlehneme a začneme dělat doma :o) (U jedné z dalších návštěv už jsem měl foťák, takže pro zájemce několik lepších fotek a dalších informací k podniku)
I vinný lístek je tam v pohodě, výběr není nějak zásadně široký, ale ke každému jídlu jde něco vybrat. Rozlévaná vína stojí 40,- za dvojku a není s nimi problém, jde o „spotřební“ záležitosti u kterých netřeba víc přemýšlet, ale jídlo vám rozhodně nezkazí. Nám se po sklence bílého povedlo vypít ještě celou láhev Grand Bateau 2006, což je vlastně docela příjemné Bordeaux, opět spíš na běžné popíjení (tedy v zemi původu či v USA, tady je přeci jen cenově trochu výše). Svým způsobem jde o třetí až čtvrté víno z Château Beychevelle (Grand Cru ze St. Julienu, druhé víno je Amiral de Beychevelle a pak dělají ještě Les Bruliéres de Beychevelle z pozemků v Haut-Médocu), určené pro rychlejší konzumaci. Merlot doplněný Cabernetem Sauvignon, to vše pěkně ovocité, kulaté, čisté, s dotykem dřeva a fajn tříslem, nijak těžké, dobře připravený základ z Bordeaux, když pomineme vyloženě průmyslová vína. Pobyt rozhodně zpříjemnilo. Celý ten večer mi připomněl návštěvu jedné restaurace v Budepešti, ze které už jsem docela dávno sliboval reportáž, ale nějak se k tomu nedostal. Tak alespoň ve zkratce.
Vlastně mi bylo tak trochu líto, že nejsilnější gastronomický zážitek z Budapešti poskytl podnik, který se tradičním rozhodně nedá nazvat a jeho sortiment, pokud nepočítám obsáhlou nabídku maďarských vín, tvoří spíše kuchyně francouzská s lehkým „asijskými“ vlivy a pouze dotykem místních specialit. Ale co, třeba to tak mělo být a prostě nejsem ten typ, který by propadl maďarské kuchyni a začal ji dále objevovat. Úplně stačí, jak příjemně mne překvapila jejich vína a to nepočítám jen světoznámou Tokaj. Hurá do Arcade Bistro…
Podnik se, stejně jako Na Kopci, skrývá na trochu zastrčeném místě ne úplně v centru, ale nijak dlouho tam cesta netrvá. Sice musíte metrem někam k hlavnímu nádraží a pak se táhnout ještě kus pěšky, ale když už začínáte mít pocit, že vás brzy někdo přepadne a žádná slušná restaurace tam nemůže být, tak vás uvítá podnik, co se na dveřích pyšní hromadou nálepek „Best of Budapest“ mnoho let po sobě bez přerušení, dvěmi doporučeními od Michelin Guide a nerozluštitelným nápisem v maďarštině. A jste na místě.
Prostory jsou fajn, atmosféra příjemná, číšník velmi pozorný a mluvící anglicky… co víc si přát? Jako aperitiv je doporučena „pálinka“, dost silný destilát už ani netuším z čeho, každopádně nekopnul pěkně. A pak už následovala smršť zajímavých a skvěle připravených pokrmů, k tomu všemu výborná maďarská rozlévaná vína za na prostředí výborné ceny (jen číšník tak nějak nechtěl poradit vhodné párování s jídlem, spíš se mne stále snažil dotlačit k popisu toho, co bych si já představoval a že něco takového najde a když to nebude vyhovovat, tak vymění… což je sice příjemné a v našich restauracích by byl malý zázrak, ale spíš bych čekal „k tomuhle zkuste Kékfrankos“ a tak podobně). Je libo domácí klobásku z kachních jatýrek s cibulovým salátem a hořčicí? Báječná kachní prsíčka s medem, sezamem a rýží? Telecí líčka s čočkou? Velmi efektně naaranžovaný tataráček ze sépie? Všechno výborné či alespoň (v případě sépie) hodně zajímavé. I dezerty tam mají chuťově skvělé (i když v našem případě dost pokulhávala prezentace, misku z IKEA s nahňácanou hmotou a marokánky se zapišeným plastovým párátkem ve tvaru kordu bych v tomto typu podniku nečekal a podobné detaily celkový dojem naruší), ale spíš se vyplatí dát si pár skleniček Tokajského. I základní Szamorodni 2000 od Oremusu bylo skvělé, 5 puttonyos Aszú 2000 od stejného vinařství fascinující. Oboje tekoucí zlato v barvě, medové, ovocité, s výraznou kyselinou držící sladkost. Aszů přeci jen komplikovanější s hromadou dalších tónů, oboje modernější styl Tokaje, ale stojí za pozornost. A to Szamorodni koupíte v Maďarsku za něco přes dvě stovky a to se vyplatí! Předkrmy, hlavní chody, dezerty, vína suchá i sladká, káva, čaj a celý ten příjemný večer, co si budu pamatovat ještě dlouho, vyšel jen něco málo nad dva tisíce pro dvě osoby.
Prostě někdy se vyplatí chvilku bloudit ve špatně osvětlených ulicích, když vás potom čeká podobný zážitek. Ať už je to někde kousek od nádraží Smíchov nebo od Déli pályaudvar. Objevujte a doporučujte ostatním, ať můžeme všichni společně bloudit s nějakým jasným cílem! :o)
Vystavil Jan Čeřovský Zobrazit komentáře
Štítky: restaurace, víno