středa 4. února 2009

Červená kráska i zvíře z Bandolu

Párujete víno s jídlem spíše instinktivně? Nebo se snažíte předem zjistit, co by tak bylo vhodné k vybranému pokrmu zvolit za víno (případně, jak je u nás častější, jaké jídlo tak uvařit k vybranému vínu)? Před pár dny jsem měl v plánu dorazit k večeři gulášek z předchozího dne a nějak neměl chuť na tradiční gastrokombinaci, tedy s pivem. Jaké víno otevřít? Nějak jsem si vzpomněl na zkušenost s živočišným Bandolem z jedné starší ochutnávky a měl pocit, že s guláškem se budou mít rádi. Výsledek sporný, víno skvělé. A typická ukázka, že některé regiony je dobré nepodceňovat. Nabušený temný Malbec z Cahors, tříslovinovový (nejen podle jména) Tannat z Madiranu nebo na odrůdě Mourvèdre postavená červená z Bandolu mají to společné, že jde o vína často dost „moderní“ (tedy tmavá, koncentrovaná atd. – taková, co by se dnešním spotřebitelům asi dost líbila), leckdy opravdu špičková a skvěle vyzrávající, ale přitom nemají (mimo vinných nadšenců) takový zvuk a díky tomu ceny nedosahují (u většiny) stejně obludných částek, jako u jejich kolegů z Bordeaux. A vlastně dnes i leckterých novosvětských regionů.

Bandol je asi nejznámější z vinných částí Provence. V půdě je hodně vápence, je to celé blízko pobřeží a pozdě dozrávající odrůdě Mourvèdre, která v místních A.O.C. červených a růžových musí být obsažena alespoň z půlky, to tam svědčí. Do vín se ještě míchá Cinsault a Grenache, v menším množství (max. 15% nebo 10%) je možno přidávat i Syrah a Carignan. Prostě taková typická jižní směska. Samozřejmě v různých obcích a terroirech Bandolu se rodí odlišná vína, někde bude víc kamenů, jinde zase křemík a to se na vínech podepíše. Ale v zásadě jsou vždy postavena z většiny na Mourvèdre, hodně barevná, s kupou tříslovin, tmavého ovoce, sem tam nějaké ty tóny ze sudu, občas živočišnější „kožený“ projev. Někdo je nabuší víc, někdo méně, prostě jako všude ve Francii je důležité orientovat se stejnou vahou nejen podle míst původu, ale i jména vinaře. I roséčka jsou spíš zemitějšího a hutnějšího charakteru, i když nějaké ty jahůdky v nich najdete. Sem se bohužel vozí, tedy obecně z Provence a ne jen Bandolu, spíš různé poloprůmyslové supermarketové kousky, což je škoda. A vůbec najít tu vína z méně profláklých regionů (= takových, u kterých běžnému konzumentovi hned nesecvakne, že je řeč o víně) je hodně těžké, díky za každého dovozce, který jimi svůj sortiment obohatí.

Château Jean Pierre Gaussen je spíš malé vinařství, taková ta rodinná záležitost piplající několik vín z vinic s velmi nízkým hektarovým výnosem (jak praví chytré knihy). Červená, a rozhodně to dnešní chutnané, jsou v podstatě čistý Mourvèdre v jeho koncentrovaném stylu. Vinice jsou bez pesticidů, sbírá se ručně, prostě tak nějak „organické zemědělství“. Ale na přímý dotaz vinař odpovídá: „Co je to organické? Co je to biodynamické?… Ta pravidla neznám, prostě dělám víno tak, jak jsme ho dělali vždycky“. A to je fajn :o) Bandol Rouge „Longue Garde“ 2004 je v těžší lahvi bordó tvaru, pod tlustou kovovou záklopkou s delším plným korkem. Viněta se mi dost líbí, má takovou zvláštní poetiku (trochu mne tam ruší ten očividně dotisklý ročník a další údaje). Krom jména, místa původu a alkoholu se z ní moc nedozvíte, klasická Francie primárně neurčená na vývoz. Barva stále dost mladistvá a velmi hluboká, na okrajích už ale znatelně nazrálá. Vůně vás dost praští, je intenzivní a pořádně hutná, vrhne se na vás jak divoké zvíře. Temné ovoce, grafit, těžší květinové tóny, bylinky a kořenitost, uzené tóny a trocha živočišnosti, sud a letní rozpálený asfalt a jako bonus stejně letní okurkový salát :o) Je to ten typ vína, co vás při kroužení ve sklence zahltí hromadou až snad přespříliš výrazných vůní s občasným podezřením na něco podivného, ale když víno necháte ve sklence chvilku odpočívat a pak přivoníte, odmění se vám mnohem delikátnějšími aromaty a ve vší své komplexnosti. V chuti tak akorát plné, intenzivní a stále mladistvé s trochu ostřejším a neohlazeným tříslem, které ovšem dává prostor sladšímu ovoci a velmi efektnímu doznívání. Prostě moc zajímavé, má to styl. Na degustaci z malé OIV sklenky jsem hýkal nadšením nad „nekontrolovanou živočišností“, po víc než roce od nákupu a v klidu domova mi to celé přijde o dost elegantnější, aniž by ztratilo moc z té razance. Pětistovky nelituju, jen tedy víno padlo ke zbytku guláše do misky (respektive většina už bez jídla v průběhu večera) a ne k divočákovi na bylinkách, kterého jsem si na degustaci představoval :o) Jo a ta kategorie „90+ bodů“ taky nějak nevyšla…


Na tomhle víně jsem si totiž, jen tak pro srandu, znovu vyzkoušel hodnocení ve stobodové tabulce. Pro mne a tento blog nemá valného smyslu (ostatně o tom, proč neboduji a jak dopadl můj pokus o úpravu hodnotící tabulky, jsem se dlouze rozepsal už dříve), ale jednou za čas je to celkem zábava. Vyšlo mi 88 bodů, což je stejně, jako dostalo od Wine Spectatoru :o) Vzhledem k tomu, jaký rozptyl hodnocení různých lidí (pokud navzájem neopisují a hodnotí se naslepo) obvykle mají, je to celkem pěkná náhoda.

P.S. V titulce zápisku jedno oblíbené předvánoční párování, recept na rumové pralinky k okamžité konzumaci (vypadá to, že se začal šířit z Mackova blogu) tenkrát koloval e-maily, na Twitteru (odkaz na mé „mikroblogování“, jste na Twitteru taky?) i po Facebooku (odkaz na skupinu příznivců vína, přidejte se!) jak virus: „Vezměte dutou čokoládovou figurku. Ukousněte jí hlavu. Dolijte rumem.“

Komentáře používají Disqus