Zacílení na milovníky whisky a ročníkové sherry

Pravidelní čtenáři tohoto blogu a ti, co mne znají osobně, samozřejmě dobře vědí, že nevynechám jedinou možnost propagovat klasické sherry. Považuji se tak trochu za (neoficiálního a necertifikovaného) ambasadora vín z Jerezu a okolí v ČR a neskromně bych si dovolil tvrdit, že málokdo zde udělal více edukačních ochutnávek a napsal více textů o sherry do všemožných časopisů. O všech těch příspěvcích zde na blogu ani nemluvě. Jakmile mne někde nechají psát o víně, ani se nenadějí a už se jim to tam hemží flórem i oxidativním zráním ;-) Někdy propadám beznaději, že veškerá snaha je stejně marná. Jindy, stačí jeden nový nadšenec, opět začnu doufat v obrat k lepšímu. Uplynulý víkend jsem si ověřil nový kanál, který by zdárné propagaci mohl pomoct – milovníky whisky!

Zobraz celý článek →

„Naturální“ zajímavé saké, bílé do mrazu a en rama Manzanilla

Dnes začneme v Japonsku. Kimoto Junmai od Matsunotsukasa je ve verzi, kterou právě popíjím, docela unikátní saké. Tato rukodělná záležitost, která vzniká z rýže Yamada Nishiki ekologicky pěstované nedalako sakévarny v oblasti Ryuo u jezera Biwa (pokud jste byli v Japonsku, tak je velká pravděpodobnost, že jste projížděli poblíž... řítí se tamtudy nejvytíženější trať rychlovlaku na světě, ta spojující Tokio s Kjótem a Ósakou) obroušené na 60 %, je zpracovaná tradiční a dnes už málo použitou technikou kimoto (pokud vám výraz nic neříká, tak doporučuji sérii saké článků Úvod do saké I. – Výroba krok za krokem, Úvod do saké II. – Druhy a styly saké, Úvod do saké III. – Historie ve zkratce, O pití saké nad devíti vzorky) a zákvas nechávají rozjet přirozeným prostředím a kvasinkami v provozu. Fermentace navíc probíhá v hliněných „amforách“, které pro ně trochu paradoxně vyrábí v Kjótu Američan. Jde o charakterní kousek světle žluté barvy, s vůní rýžového nákypu s meruňkami a trochou zemitějšího zralejšího projevu, s hlubší (polo)suchou chutí, krémovější a poměrně výraznou, měkčí, s výrazným umami projevem. Funguje hodně pěkně jak studené tak i ohřáté. Jde o jedno ze saké, které budu otevírat 28. února ve Vinografu na edukační degustaci, ještě zbývají 3-4 volná místa. Zájemci se klidně hlaste na cerovsky@ginjo.cz, krom tohoto kousku je tam specialit a výjimečnějších záležitostí vícero. Budu muset sehnat nějakou běžnou průmyslovku na srovnání, aby byl obrázek přeci jen trochu ucelenější :-)

Zobraz celý článek →

Ryzlinkový SodaStream a vinná budoucnost z koncentrátu

Někdo tvrdí, že jsem pesimista, ale já se považuji spíše za střízlivého (ehm…) realistu :-) Jsem přesvědčen, že skončíme spíše jako svět zobrazený v posledním Blade Runnerovi než coby ráj, ve kterém moderní technologie až magicky řeší veškeré problémy. A víno bude vysoce luxusním produktem, ostatně jako cokoliv opravdového, většina bude konzumovat průmyslové náhražky různého typu (upřímně… už dneska skoro nedává smysl některá vína dělat tak jak se dělají, opravdu fermentací hroznů, vzhledem k tomu co se s nimi děje poté; bylo by pro všechny lepší a levnější je rovnou zpatlat kombinací vody, průmyslového lihu a aromatického koncentrátu). Tak nějak jsem se srovnal s plastovými kelímky ve tvaru vinné sklenky s víčkem jak od jogurtu, které obsahují jednu porci vína. Už mne dávno netankují vína v plechovkách, mám jiné starosti. Ale dobrovolně přiznávám, že z uvedení luxusního „Sparkling Gold“ sirupu pro SodaStream jsem přijal… inu coby nepříjemné ujištění, co nás v budoucnu čeká :-)

Zobraz celý článek →

Parádní vermut z Jerezu

Včera mi dorazila zásilka sherry a cavy na léto, k objednávce jsem ale přihodil i jednu specialitu, na kterou se už velmi dlouho těšil. Mám rád aromatizovaná fortifikovaná vína, všemožné vermuty a tak, nejen coby nepostradatelnou součást koktejlů, ale vlastně i na pití. Ty opravdu dobré nabízí pestrou paletu vůní a chutí a překvapivou komplexitu, zdaleka to nejsou jen kořenité ulepeniny v podobě některých průmyslových značek. A obecně těmto vínům věštím budoucnost a návrat na výsluní :-) Na vermut se teď vrhnul producent sherry z mých nejoblíbenějších, Emilio Lustau. A myslím, že se jim opravdu povedl. Základem kvality může být i to, že místo fortifikace a ovonění mladého nudného neutrálního vína používají coby základ svého vermutu již vyzrála vína, která měla možnost se s dolihováním srovnat při desetiletém zrání v soleře, jde o mix sladkého Pedro Ximénez a suchého amontillada. Následně ve vínech macerují deset „botanicals“, záležitostí jako koriandr, pomerančová kůra, šalvěj, pelyněk, hořec či andělika. Jednotlivé složky macerují ve víně zvlášť a teprve později ovoněná vína smíchají a nechají společně ještě chvilku zrát.

Zobraz celý článek →

Polozapomenutá Marsala

Když se sicilské město Marsala stalo Evropským městem vína pro rok 2014, sliboval jsem si od toho, že k tamní vinné specialitě přitáhne větší pozornost. Což se příliš nesplnilo, i když díky několika akcím pro novináře a vinné odborníky na chvilku tématem ožil Twitter i Facebook. Řádově větší efekt měla paradoxně událost s vínem související spíše okrajově, kdy byla Marsala aka Pantone 18-1438 jakožto „zemitě vínově červená“ a „barva symbolizující hojnost, důvěru a sebejistotu“ vyhlášena barvou roku 2015 :-) Čímž se najednou dostala do módních magazínů a na stránky běžných deníků a lifestyle časopisů. Logicky díky tomu stoupl i počet hledání vlastního vína. Pravidelně také narážím na dotazy ohledně vína Marsala do receptů, naposledy včera. A tak jsem se konečně dokopal něco k tématu sepsat, doplnit a rozšířit článek dříve psaný pro Hospodářské noviny a dnes už zamčený v jejich archivu.

Zobraz celý článek →

Španělsko-portugalský hybrid z Krymu

Někdy je dobré vybočit ze zaběhlých vinných kolejí. Měl jsem doporučit pití k článku o ukrajinské gastronomii a upřímně musím říct, že mé zkušenosti s tamními víny jsou velmi chabé a setkání s nimi vyloženě náhodná. Jako jediná trochu více znám vína od slavného producenta Massandra (web), po kterém jsem také nakonec sáhl. Ač pochází z Krymu a ten je dnes považován za součást Ruska. Massandra je známa svým gigantickým sklepním archivem, ale má co nabídnout i v současné produkci. Od začátku se specializuje na sladší vína, hlavně fortifikovaná. Slavný je jejich muškát, ale celkem úspěšně také replikuje styl těch nejslavnějších fortifikátů světa, ať je to portské, sherry či Madeira. Já sáhl po vzorku jménem Oreanda, ze sklizně roku 2003 a lahvován 2008, což je zrovna docela zajímavý stylový hybrid.

Zobraz celý článek →

Víno připomínající sójovku

Při nedávném nákupu pár zásadních asijských surovin jsem neodolal a do košíku přihodil i… no říkejme tomu víno, když je tam láhev označena. Konkrétně šlo o čínské Black Glutinous Rice Wine firmy Qian Hu, nápoj vyrobený ze sladké černé lepivé rýže. Miluju dobré saké a u tohoto produktu jsem neměl velká očekávání, přesto mohu rovnou na úvod říct, že jeho užití je v podstatě jen do kuchyně, na marinování masa a podobně, spíše než na pití. Hodí se tam, kde pracujete s mirinem a sójovkou, což obvykle není obsah sklenky pro večerní posezení :-)

Zobraz celý článek →

Solear ve dvou odlišných podobách

Dnes opět o jedné z mých neřestí, sherry. Ale jelikož jsem teď rybně vzdělán, tak vím, že slovo neřest dříve značilo tření ryb, což nějak zvlášť hříšné či jinak hanebné jednání není. Než se dostaneme k vlastním vínům, tak ještě chvilku budeme pokračovat v jazykovědném koutku. Nesystematicky, v hovoru i psaném slově, používám pro sherry jak ženský tak i střední rod, přičemž ženský možná i častěji. Což je blbě, do sklenky mám nalévat suché sherry, ne suchou sherry. Je to mé milované sherry, ne má milovaná :-) Pokud to zase někde spletu, tak mne prosím propleskněte (šanci máte i na ochutnávce za dva týdny, viz závěr článku). A teď už Solear, víno dle jména koupající se ve slunečním svitu, ale projevem spíš evokující loď ztroskotanou v bouřlivém moři.

Zobraz celý článek →

Domácí recepty na svařák

Na Horké víno mělnické potřebujete 4 kostky cukru, citronovou kůru, kousek skořice, 1-2 hřebíčky a ¼ litru červeného mělnického vína. Do hrnečku dáme všechny výše uvedené suroviny a směs silně zahřejeme, pak odstavíme a přecedíme do zahřáté sklenice, do které jsme si předem vložili stříbrnou lžičku. Podáváme. Alespoň takto jeden z receptů na svařák představuje Nový brevíř o víně  Jindřicha Haufta z roku 1989. A zhruba tento nejprimitivnější postup, ve kterém ovšem víno mělnické nahrazuje „cokoliv základního a levného“ či v tom horším a naprosto nevhodném případě „vadné víno co nechci pít“, často se vynechává i citronová kůra a nikdo neřeší stříbrnou lžičku, je u nás asi nejobvyklejší. Existují ale i sofistikovanější svařáky…

Zobraz celý článek →

Parádní Marsala a muškát od Marco de Bartoli

Tak dlouho jsem připravoval článek o klasickém vínu jménem Marsala pro blog, až se mi rychleji povedlo zpracovat zhuštěnou verzi do tisku, kterou najdete v dnešním IN Magazínu, příloze Hospodářských novin. Na web to ještě chvilku potrvá, jelikož bude drobátko rozsáhlejší, detailnější. Ale na úvod můžete skočit pro ty noviny :-) A dneska se tu vrhneme na dvě vína, jednu marsalu a suchý muškát, která mne opravdu dost nadchla. Což v případě marsaly o většině vzorků rozhodně říct nešlo. Společným pachatelem obou vín je Marco de Bartoli (web), jedno z hodně výrazných vinařských jmen Sicílie. Nedávno zesnulý Marco byl automobilovým závodníkem, sběratelem starých klasických vozů (i jejich vraků) a člověkem s nesmlouvavým pohledem na svět vína, kterého úpadek marsaly hodně trápil a rozhodl se připravovat ji pořádně, poctivě, vrátit na trh víno rukodělné a špičkové úrovně místo průmyslového produktu. Paradoxně kvůli tomu měl problémy se zákonem, navíc ve formě řekněme sicilským způsobem nestandartní, finančně mu to mále zlomilo trh a musel nabídku rozšířit i o jiná vína.

Zobraz celý článek →

Dvě vinařství z Jury u Fajnšmekra

Na konci června spáchal vršovický obchod víny a lahůdkami Fajnšmekr další přechutnávku francouzských objevů z přehlídky Salon des vins des Vignerons Indépendants ve Štrasburku, tentokrát byla tématem má oblíbená Jura (viz úvod k oblasti). Projeli jsme celkem 10 vín od dvou různých vinařství. Domaine de la Pinte již není vinařství úplně malé, mají 34ha a připravují prakticky kompletní sadu jurských vín od tichých bílých, přes červená, šumivky, slámovky, macvin a tak. Patří mezi ty zajímavější jurské producenty, nejen tím že od roku 2009 pracují v biodynamickém režimu. Domaine Sylvie et Luc Boilley je rodinný podnik s vinicemi v různých částech Jury a také docela široce rozkročeným sortimentem, ale stále spíše menší záležitost, na vinicích v podstatě bio ale certifikováni nejsou, ve sklepě poměrně tradiční přístup se starými velkými dřevěnými sudy, byť i nerez pro fermentaci tam samozřejmě najdete.

Zobraz celý článek →

Crémant s uměním a kusem vinice

Blížící se Vánoce jsou v televizi naznačeny zvýšeným počtem reklam na parfémy, společenské hry a spotřební elektroniku. Jo a taky se znovu vrátila „Nené, já nemusim, já už ho vidim!“ reklama na Kofolu, v rámci žánru geniální nadčasové dílo :-) V obchodech se zase množí všemožná speciální balení alkoholu, různé krabice s lahví pálenky doplněné sklenkami a tak. I dárková balení vín a různé speciální efektní lahve je vidět častěji. Tak nějak mám pocit, že čím efektnější obal, tím větší pravděpodobnost, že obsah lahve… nebude stát za požadované peníze. Špičkou v oboru jsou hlavně velké šampaňské domy, které jsou schopny pro svá základní cuvée vymyslet neuvěřitelné věci (i pro top vína, ale ta jsou i sama o sobě zajímavá), ale samotné víno stále zůstává tím čím je. Od jednoho našeho vinařství se zase už roky drží kameninové karafy, zatím vše bílé co jsem chutnal z menší sedmičkové varianty bylo více či méně naoxidované (ale nutno uznat, že lidé možná mají tendenci je „archivovat“ jelikož jde o dárky k různým výročím a tak, nevím jak dlouho objekt doma měli, „čerstvé“ rovnou z obchodu jsem neměl). Před pár týdny jsem ovšem i já podlehl marketingu a jedno speciální balení vína zakoupil. A nelitoval, protože krom skvělé ambaláže je i víno bezvadné.

Zobraz celý článek →

Kdopak by se Jury bál…

Mezi víny slavným Burgundskem ze západu a sýry proslaveným Švýcarskem z východu je usazena oblast o něco méně známá a tak trochu zapomenutá, Jura. Pokud k ní upřete svou pozornost, odvděčí se vám nejméně stejně jako její sousedé. Tedy fascinujícími víny, leckdy naprosto unikátními, a také výtečnými sýry. Z Jury na každém kroku dýchá její bohatá historie, vinné nálezy jsou zde již pět tisíc let staré, první zmínku o zdejších vínech sepsal Plinius mladší okolo roku sto po Kristu, Filip Sličný tamní vína prosadil na francouzském dvoře a stala se též oblíbeným nápojem Jindřicha IV. (který měl dost času je prozkoumat, když s armádou tři týdny obléhal Arbois) či umělců jako François Rabelais či Jean-Jacques Rousseau (tomu byl dokonce později zakázán vstup do sklepů), v Juře byla v roce 1936 definována první francouzská apelace. Zdejší tempo života, a to i v centru trochu větších měst jako Poligny nebo Arbois, upomíná spíše k časům dávno minulým. Zde se nespěchá a na tradičních pochoutkách je to velmi znát. K zážitkům, které by si neměl nechat ujít žádný milovník gastronomických radovánek, patří dokonalé snoubení Vin Jaune, žlutého vína, s tradičním sýrem Comté.

Zobraz celý článek →

Jura zběžně v několika fotografiích

Při nedávné návštěvě Burgundska jsme si udělali menší odbočku i do Jury, jedné ze starobylých vinařských oblastí Francie (viz třeba článek Jurský park – nebojte se vínosaurů!). Tamní vína, a to nejen ta žlutá oxidativní, mají charakter. Když je pijete, je prostě zřejmé, že jsou… odněkud. Samozřejmě je tam i kupa velkých producentů běžných vín, ale často i v nich se terroir ozývá až překvapivě. A tamní kvalitní lahve patří k tomu nejzajímavějšímu, s čím jsem se ve světě vína setkal. Vínům z Jury, nejenom z její nejslavnější části Château-Chalon, se budu v následujících týdnech věnovat trochu více. Dnes zatím jen pár fotek (kvality různorodé, času nebylo mnoho a na správné světlo čekat nešlo). Tak snad se budou líbit…

Zobraz celý článek →

Čaj se sýrem, ginem a z vinných sklenic

Až jednou přijde den, kdy mi lékař zakáže alkohol, nejspíš budu nějakou dobu víno jen očichávat a ochutnávat jako na degustacích, s pliváním. Až mi to začne lézt na nervy, budu si muset najít nějakou jinou oblast zájmu, v něčem podobnou ale zdravější :-) Svět čaje je stejně bohatý, můžete v něm parádně řešit místa původu, vliv terroir a rozdíl v čajových lístcích rostoucích jen několik stovek metrů od sebe, můžete debatovat o různých technikách zpracování, stylech, způsobu servisu, vhodném gastronomickém snoubení, čajích aktuální sklizně a archivních, moderních trendech, ujetých specialitách… ano, tím bych se dokázal bavit. Právě na téma čaj jsme se sešli včera v Prakulu, šlo o jakési promo na čajové kurzy co chystají vedené Ivo Moravcem, a zároveň PR akci čajů Dilmah. Naštěstí, byť i záběrů na plantáže s usměvavými zaměstnanci doplněných podmanivou hudbou jsme se dočkali, to bylo opravdu hodně zajímavé. Natolik, že mne to dohnalo sepsat pár řádků. Prezentace se účastnil Robert Schinkel, čajový sommeliér z Holandska, a také Dilhan C. Fernando, syn zakladatele Dilmahu. K tomu připočítejte nějaké chuťovky připravené Radimem Gerlichem z Aromi, sérii báječných čaji, komunitní sdílení několika koktejlů a máte dost fajn podvečer.

Zobraz celý článek →

Verjus místo citrónu či octa

Zápisek na vinném blogu o alternativě k octu možná bude vypadat, zvláště po návratu ze země špičkové Frankovky a hutných sladkých vín, trochu zvláštně :-) V jednom z nejlepších vinařství Burgenlandu jsem s překvapením narazil na 0.375 lahvičky nápoje zvaného Verjus (nebo též verjuice), záležitosti velmi tradiční a přesto, díky snadné dostupnosti citrónu, limetek a kvanta různých druhů octa, v dnešní západní gastronomii polozapomenuté (v arabské se používá stále). Ale věštím renesanci, už dnes verjus v některých gurmet speciálkách (vzhledem k tomu, o co vlastně jde, za nekřesťanské peníze) zakoupíte a v moderní vysoké gastronomii se také pomalu ale jistě vrací :-) Připravuje ho čím dál více vinařů, často především těch z kategorie více přemýšlejících zajímavých bio(dynamických) producentů, z mých oblíbenců třeba Franz Weninger v Horitschonu a v Bořeticích nějakých spáchal i Bogdan Trojak. O co že jde?

Zobraz celý článek →

Bylinky ve víně

Řeč nebude o degustačních poznámkách, kde se to bylinkami a kořením jen hemží, ale o bylinkách a ochucovadlech skutečných. Vlastně tomu není ještě tak dávno, kdy byl přídavek medu a či různých koření něčím úplně normálním. Víno jen z hroznů a dále neupravené (i když u moderních vinařských technologií už se o tomhle dá zase s úspěchem pochybovat) je záležitostí poměrně novodobou. Vína kořeněná a dochucená dnes přežívají především v podobě vermutů, různých likérových záležitostí a samozřejmě pryskyřičné řecké retsiny, doma si okořenění vína většina dovede představit jen při výrobě obligátního svařáku. Ale to není jediná možnost!

Zobraz celý článek →

Dokonalé Pineau a výborné koňaky Beaulon

Mám velmi rád jeden typ sladkého fortifikátu, vyráběný trochu odlišně oproti těm nejznámějším, jako jsou portské, sherry či madeira. U nich se totiž přidává destilát v určitém stádiu do kvasícího vína, kdežto u záležitosti, o které se budeme bavit dnes, jde v podstatě do čerstvého hroznového moštu, maximálně takového, který kvasit sotva začíná. Logicky je tedy pro klasický objem alkoholu okolo 18% potřeba destilátu znatelně více a také jeho projev bude výraznější, hodně na něm záleží. Asi nejslavnějším představitelem tohoto typu fortifikátů je Pineau des Charentes, kde je destilátem koňak. Pineau může být úžasná věc, ale bohužel je poměrně drahé, u nás dost neznámé a pravidelně se jich sem dováží jen pár. I když doplníte variace z jiných oblastí Francie, například skvělý Macvin du Jura (ovšem u toho vím o pouhých dvou, občas třech) či Floc de Gascogne, stále půjde o velmi málo rozšířenou záležitost. Docela se po nich pídím, zkoušel jsem i různé zajímavé variace třeba z Wachau (mošt z Veltlínu fortifikovaný matolinovou pálenkou téže odrůdy), ale na Pineau a Macvin nic nemělo. Do tohohle koníčku mne uvrtal Marek Lopko (psal jsem tu například v Zajímavá vína, speciality a koňaky na Jánském vršku), který sem začal vozit, krom fantastických koňaků (Forgeron a Landreau mne dostali nejvíce), i Pineau značek Ménard, Dupuy a Forgeron. Některé u něj ochutnané kousky jsem měl jako etalon kvality a jde myslím o výbornou nabídku v poměru cena/kvalita. Ale včera ochutnal něco, co zastínilo všechny předchozí zážitky.

Výrobcem je Château de Beaulon (web, je tam docela dost pěkných fotek a informací), od kterých jsem znal jejich nejmladší koňak a pětileté Pineau v červené i bílé podobě, a včera měl možnost seznámit se s jejich sortimentem o trochu více. Vše prezentovala exportní manažerka Deirdre Barthe. Na Cognac je to podnik zajímavý, už tím, že všechny produkty jsou zpracovávány pouze a jen jimi – všech 90ha vinic je jejich (navíc hospodaří bez pesticidů, herbicidů a podobné chemie), vše si destilují sami, nic nenakupují. Tedy snad krom dubových sudů Seguin Moreau. Sídlí docela blízko Bordeaux, na Cognac pěstují tradiční původní odrůdy (Montils, Folle Blanche a Colombard, se dnes asi nejčastějším Ugni Blanc nepracují), ale pro Pineau jim krásně dozrává i Cabernet Franc, Merlot, Cabernet Sauvignon, Sauvignon Blanc či Sémillon. I proto je jejich Pineau špička. A ještě z jiného důvodu.

Tenhle nápoj může vzniknout v podstatě tak, že vezmete čerstvý mošt z hroznů vhodných spíše na přepálení, nalijete do něj rok starý koňak a za rok a něco prodáváte (v AOC předpisech je nyní podmínkou zrání rok a půl, z toho nejméně rok ve dřevěném sudu). Výsledek je celkem jasný, je to často poněkud neharmonický sladký sirup. Pokud ovšem mošt z kvalitních vinných odrůd doplníte výborným koňakem pár let starým (v případě Beaulonu čtyři roky) a směs v sudech necháte zrát pět a více let, tak to je pak poněkud jiná liga. A právě to je základ Beaulonu, Pineau de Charantes pětileté. Cognac je tedy v sudech celkem devět let a pět má směs na to, aby se dokonale spojila. V případě varianty Blanc je výsledný nápoj zlato-měděný v barvě, výrazně voňavý – hrozny, ovoce, med a do toho sud a dobrý koňak. V chuti velmi efektní a hodně sladký na úvod (má to zhruba 125g/l zbytkového cukru), ale postupně se přidá něco tříslovin, kyseliny a dlouhé nádherné doznívání. Je to vyvážené, zajímavé, zábavné a vůbec skvělé. Varianta Rouge voní opět výrazně, mošt, spousta tmavých třešní a kořenitost. Sladké a výrazné v chuti, kořenité, výrazněji znát alkohol, třísloviny, délka… moc pěkné, byť tedy bílé mi přišlo komplexnější.

Naprosté zjevení však bylo Pineau de Charantes 1995. Kvalitní ročník šel do sudů a očekával se od něj skvělý výsledek už na začátku. Po roce se ovšem objevila možnost koupit sudy od jednoho prestižního producenta sladkých vín ze Sauternes (jméno nepadlo, ale je celkem zřejmé, docela vtipné pomrknutí je ostatně samotná viněta tohoto Pineau) a příležitosti se chytli. Takto si nápoj ležel hezkých pár let, lahvován byl až v roce 2009. Jiskřivá tmavá barva, leštěný bronz. Vůně je dokonalá a vůbec se mi ji nechce nějak rozebírat, prostě špičkové zralé velké sladké bílé. Nebo možná oslazený velký koňak :-) V chuti ne tak sladké jako pětiletá varianta, možná i díky výraznějšímu projevu špičkového destilátu a výrazné kyseliny, bohaté, vrstevnaté, dokonale postavené, úžasně dlouhé. Fakt nádhera. V AdVivum za nějakých třináct stovek u půllitrové lahve. Sakra.

Krom těch Pineau se samozřejmě chutnal i hlavní produkt podniku, tedy různé koňaky. Ale tady se nebudu moc pouštět do analýzy, sice mám nějaké koňakové oblíbence a na ochutnávky chodím jak to jen jde, ale zrovna silný v kramflecím si pro popis nejsem :-) Jako první se chutnal koňak sedmiletý (věk znamená vždy nejmladší destilát ve směsi) vyrobený čistě z odrůdy Folle Blanche. Překvapivě jemné, elegantní, květinové, krásně udělané. Dvanáctiletý Grande Fine je jejich hlavní produkt (být to šampaňské, půjde o neročníkový brut, prostě to čeho připravují nejvíce), ale i přes vyšší věk jim spadá jakoby do V.S.O.P. kategorie. Upřímně… kupu běžně prodávaných X.O. koňaků by porazil levou zadní a projevem mi spíš připomínal některá speciální lahvování jiných producentů než základní koňak domu. Elagantní, květinově-ovocité, drahé dřevo, hebké v chuti, vyvážené, úžasně dlouhé. Dvacetiletý Napoleon působil silnějším, hutnějším a jakoby sladším dojmem než předchozí. Výrazně dřevitější v chuti, hodně efektní, dlouhé. A chutnal se i koňak ročníkový, konkrétně 1983, kde se výrazně objevovalo kouřové aroma, sušené ovoce a tak. Doma jsem měl před nějakou dobou celou láhev sedmiletého a byl víc než spokojen, s dvanáctiletým bych byl ještě víc a v nějaké slabé hodince ho možná, i s tím Pineau 1995, objednám. Další kousky jsou spíše speciality pro ty, kteří si na koňaku opravdu ujíždějí a mají ho jako koníček. Po pravdě… vzhledem k cenám jim nezávidím :-)

Něco „koňaků a specialit“ zde na blogu: Den s destiláty… i k večeři místo vína | Chladný večer u krbu se sklenkou koňaku |Zajímavá vína, speciality a koňaky na Jánském vršku | Jurský park – nebojte se vínosaurů! | Víno, rum, koňak a tonik

Zobraz celý článek →

Staré ceníky vína a nabídky restaurací

Před docela dávnou dobou jsem tu, u rozluštění cenové hádanky, sliboval článek na téma cen vína v dávné minulosti Čech a Moravy. Ale jelikož se stále ještě neblížím žádným rozumným (= takovým, se kterými bych byl spokojen) výsledkům a dostávám k tomu jednou do měsíce, podělím se zatím alespoň o část podkladů, které možná budou užitečné i někomu dalšímu. Asi to není tak zajímavé čtení jako historická vinná ročenka od Lobkowiczů, ale i ve vinných lístcích a katalozích dovozců/prodejců lze nalézt kupu fajn informací.

V archivu ke stažení najdete:

• Velký katalog firmy Jos. Oppelta (úžasná věc!)
• Vína a destiláty v nabídce Vašata Repre
• Nápojový lístek Velký sál Lucerna
• Jídelní a nápojový lístek vlaku Praha-Vídeň (skvělé!)
• Nabídka restaurace na Masarykově nádraží (Antonín Paplham)
• Lístek z Vinného sklepa Národního domu v Karlíně
• Bratislavská Vináreň Veľkí františkáni
• Blažejova kavárenská restaurace
• Divadelní velkorestaurace Urania
• Ukázka ze Slovníku jídel a nápojů (rukověť pro správné sepsání vinného a jídelního lístku, dnes mohou restauratéři „googlit“, ale stejně páchají pravidelně kvanta trapných chyb)

Archiv ke stažení ZDE (12 MB Zip)

Pobaví „goût americain extra dry“ u stylu šumivého vína, hezká ukázka začátku odklonu od „ruské chuti“, typicky sladkých šampaňských, k sušším stylům. Potěší tužkou dopsané „Limbach“ u sudovky sylvánu. Na lístku Blažejovy kavárenské restaurace zaujalo, že po sklenkách se rozlévala malaga či sherry a vína „originelní“ se nacházela v samostatném lístku. Očividně se tu pilo Bordeaux a dnes lehce podceňovaná část Graves byla populární! Srdce patriota plesá při pohledu na to, jak významnou roli hrála vína z Mělníka a taktéž jakých cen, ve srovnání i s prestižními víny Francie či Německa, dosahovala. Kde jsou ty časy! Dávno pryč, stejně jako doba textů tohoto typu: „Jméno Oppelt jest program a ten znamená: poctivé víno každému, t. j. za přístupnou cenu, povzbuzování životních radostí, dobré nálady s pěstěním chuti a vkusu, místo chladného poměru prodavače a kupce srdečně přátelský svazek se vzájemnou důvěrou živený našimi bohatými zkušenostmi.“

Za lístky děkuji muzeu v rámci Střední školy hotelnictví a gastronomie SČMSD Praha a konkrétně PaedDr. Václavu Šmídovi.

Zobraz celý článek →

Od Fino po Oloroso – dvanáct podob sherry

Pokud chcete z bytu vyhnat návštěvu, která vám likviduje zásoby vína a nemůžete se jí zbavit jinak, nalijte jí suchou sherry :o) Pro běžného konzumenta, který bude očekávat něco trochu jako sladké portské, je první setkání se suchou klasikou obvykle provázeno nepochopením, rozpačitým výrazem a případně i nějakým tím vulgárním výrazem. Pokud budete chtít z bytu dostat mne, rozhodně suchou sherry neotevírejte, to se mne pak hned tak nezbavíte :o) V rámci cyklu ochutnávek netypických (ve smyslu známosti a oblíbenosti mezi konzumenty v ČR) záležitostí jsme nedávno doma otevřeli hned dvanáct sherry různých stylů a producentů a rozhodně šlo o zážitek, který mi potvrdil, že v tomto typu vína je strašná spousta úžasných kousků za ceny, kterým srovnatelně příjemné běžné víno jen těžko může konkurovat. Ale je to jako s olivami. Prvních pár skleniček vám možná nebude chutnat, k sherry je třeba se propít. Když objevíte její kouzlo, už se jí nevzdáte (ne nadarmo jednu dobu fungovala sherry i jako měnový ekvivalent). A rychle začnete litovat, že je jich na našem trhu tak málo.

Na úvod k sherry, technologii výroby, přehledu odrůd a jednotlivých typů, bych doporučil moc fajn článek P.J. z degustace Valdespino na webu O Víně. K tématu najdete nějaké věci též v nedávném zápisku z degustace dvanácti různých fortifikátů a v každé pořádné encyklopedii (+ samozřejmě jsou desítky výborných článků v angličtině), nějaké informace též rozpustím u degustačních poznámek. Ochutnávky se účastnil i jeden velký nadšenec do těchto druhů vín, který zároveň dodal většinu vzorků, pravidelně si je totiž objednává z různých obchodů ve Španělsku a dalších zemích. Leckteré uvedené ceny tedy nejsou běžné MO v ČR, ale jsou přepočteny z eura + poštovné + decentní zaokrouhlení nahoru.

Hidalgo La Gitana Manzanilla
O tomhle kousku jsem se zmiňoval už nedávno, jedná se o jednu z vůbec nejprodávanějších manzanilla sherry ve Španělsku a je velmi oblíbená na trhu v UK, navíc z v podstatě rodinného podniku. Barvou velmi bledá, aromaticky naprosto klasická suchá lehká (rozuměj 15% alkoholu) sherry, jemná, čistá, vyvážená. I v chuti velmi lehké a hodně suché s jakýmsi náznakem sladkosti v podobě karamelizovaného jablka, delší, vyvážené, klasika. Krásné pití „jen tak“ či třeba k lehce ogrilované bílé rybě. Tenhle typ sherry (manzanilla, fino) se obecně doporučuje vypít do půl roku od nalahvování, kdy je nejlepší, a v otevřené lahvi nenechávat déle než týden. Ale vydrží i déle, kvalita klesá velmi pomalu. Cena okolo 185,- Kč.

Williams & Humbert Dry Fino (verze pro M&S)
Jedním z mála míst, kde v ČR vždy, spolehlivě a relativně levně (do 200, spíše okolo 150 a při různých akcích ještě méně) najdete sherry jsou sekce s pochutinami v řetězci Marks & Spencers. Výhodou sherry je, že i ty úplně nejobyčejnější jsou obvykle dost v pohodě a leckdy moc fajn. Tahle je aromaticky intenzivní, slanější, mořská a lehce jakoby reduktivně „zaprděná“, mám tu v poznámce „vyschlé řasy a další podivnosti v odtoku do moře“, leckdo na ochutnávce používal mnohem méně romantické výrazy. Po lehkém nadýchnutí celkem slušné. V chuti krásně suché, výrazné, ostřejší dojezd se znatelným alkoholem, dochuť standardně dlouhá. Korektní, běžné dobře udělané pití. Cena 199,- Kč.

Emilio Lustau La Ina Fino
Zde je „lehký zmatek“ s producentem a snad jsem příběh studiem tiskových zpráv rozklíčoval správně. Původně značku La Ina, která se stala jednou z nejrespektovanějších když se řeklo fino sherry, produkovalo vinařství Pedro Domecq. Ty do svého portfolia získala v roce 2005 skupina Pernord Ricard (u nás pod ně spadá Becherovka), aby následně část značek střelila skupině Osborne a od nich je (opět ale jen část) velmi záhy převzal Emilio Lustau. Je to chaos, leckdy na webech najdete tohle víno stále pod Domecq, každopádně aktuální čerstvá La Ina, i když láhev zůstala tvarově stejná, je určitě už Lustau (dle drobného nápisu na zadní vinětě). Krásně to ilustruje stav celé produkce sherry, kdy trh ovládají spíše velcí hráči a vyloženě rodinné podniky zas tak často nenajdete. I v případě Lustau už jde o velkou firmu, je to ale zároveň jeden z vůbec nejlepších tradičních producentů, který krom větších řad opravdu výborných sherry produkuje i různé speciální maličké šarže od jednotlivých (a na vinětě konkrétně uvedených) almacenistas. Což jsou menší rodinní zpracovatelé (a někdy i pěstitelé, ale často spíše nakupují od farmářů) sherry ve svých vlastních sklepích, ale bez licence na její lahvování. Tradičně almacenistas prodávají hotové sherry pro míchání značek u velkých producentů, Lustau nabízí vybrané kousky i samostatně.

La Ina se prezentovala zvláštní, velmi výraznou a až těkavě do nosu lezoucí vůní, komplikovanější než předchozí vzorky, s tóny kůže lakované barvou ve spreji. Vlivem vzduchu se až překvapivě mění a objevují hromady zajímavých variací. V chuti suché a intenzivní, nijak těžké, krásně pitelné s pomalým nástupem čisté dochuti, která pak ale trvá hodně dlouhou. Druhý den se trochu uhladila, ale stále šlo o trochu „podivnější“ styl, ovšem hodně lákavý ke zkoumání. Cena zhruba 200,- Kč.

Valdespino Fino Dry
O producentovi se něco dozvíte na webu dovozce a v již dříve zmíněném článku od P.J. z degustace. Tohle Fino kupuji celkem pravidelně a společně s Cream Isabella (bude řeč později) šlo pro mne o ukázku opravdu výborných kousků, jedněch z nejzajímavějších na našem trhu. Při ochutnávce bohužel toto Fino předvedlo, že v ČR holt není obrat tak velký a lahve nejspíš leží skladem dost dlouho, protože z kvality, kterou si pamatuji, dost znatelně ztratilo. Původně bledá záležitost byla v barvě již lehce nazlátlá, vůně mírně oříškově medová, jakoby přislazená a naoxidovaná. V chuti suché, stálé čisté, slušně dlouhé, příjemně pitelné, ale dávno pryč je ona křupavá svěžest, kterou víno mělo ještě před pár měsíci. Nebo jsem měl možná smůlu na láhev. Někdy je z vinět dost složité rozklíčovat, kdy bylo víno lahvováno. Cena okolo 300,- Kč.

Osborne Coquinero Fino Amontillado
Osborne je větší skupina s bohatým portfoliem všemožných produktů (vína, šunčičky z iberijského vepříka a tak). Toto víno je ve vůni opět hodně intenzivní a k tomu bohaté, s úvodním úderem kerosinu :o) Ale s dostatkem delikátnějšího projevu a jemnějších nuancí zatím. V chuti plnější, výrazné, oříškové, dochuť se rozjíždí a trvá, efektní, vyvážené, příjemné pití, kde jen trochu zazlobí alkohol. Stylem těžko zařaditelné, už ne Fino a ještě ne Amontillado. Cena nějakých 285,- Kč.

Emilio Lustau Palo Cortado Península
Palo Cortado je poměrně vzácný styl sherry, přirozeně takto vznikne jen do dvou procent celé produkce. Vtip je v tom, že sud původně určený na fino či amontillado  (a dolihovaný na 15%) samovolně přijde o vrstvu flóru chránící ho před oxidací. V ten moment je jedné čárce značící typ sherry (více o tomto systému na Gurmetklubu) provedené přeškrtnutí (a z toho vychází jméno Palo Cortado) a víno dolihováno na 17.5%, aby vzduch vydrželo. Pokud je nutné později přidat další alkohol, provede se další přeškrtnutí (dos cortados, tres cortados, …), je to jednoduchý a funkční systém značení, co se v sudu děje.

Oříšková barva, intenzivní, efektní vůně, bohaté, rozinkově sladší, komplikovanější. V chuti perfektně suché, velmi výrazné a přitom dokonale vyvážené, čokoládo-oříškovo-dřevité, efektní, krásné, příjemné delší doznívání. Komplexní, elegantní sherry. Možná dokonce lepší, než jejich Oloroso Don Nuňo popisované minule, které jsem pak pomalu dopíjel několik týdnů a nemohl se no nabažit. Cena již nějakých 580,- Kč, ale za tyhle prachy podobně úžasné klasické víno seženu jen těžko a tohle mi navíc vydrží déle, po malých sklenkách k zpříjemnění mnoha večerů.

Osborne Bailén Oloroso Dry
Tmavá hnědá barva, velmi výrazné, sladkost, rozinky, alkohol, bohatost, krásná klasika. V chuti stále suché, výrazné až explozivní, oříšky, mineralita, doznívání opět v takovém tom bujícím, neustále se rozvíjejícím a měnícím stylu. Dlouhatánské, krásné, jen kvanta alkoholu o sobě občas dají vědět až příliš. Za 285,- Kč je to ale výborné…

Pedro Domecq Río Viejo Oloroso Dry
Řada Río Viejo bude podle všeho též nově spadat pod Lustau, takže o producentovi Pedro Domecq se zde rozepisovat nebudu, byť za touto konkrétní lahví ještě stojí oni. Barva krásná hnědá/oříšková, bohaté a sladší ve vůni, s výraznou linkou dobrého vinného destilátu vyzrávaného ve dřevě. V chuti suché, hodně dominantní kyseliny, plné, dlouhé a intenzivní, efektní příjemné pití. Cena zhruba 285,- Kč.

Gonzalez Byass Solera 1847 Oloroso Dulce
Gonzalez Byass je opět větší skupina a obecně známa především pro řadu Tio Pepe, ale má i špičkové kousky. Je jedním z podniků, které se doporučuje nevynechat při návštěvě Jerezu, část budov jim navrhoval Eiffel a turistickou atrakcí je obrovský sud El Cristo o kapacitě 157.000 litrů, který je obklopen dvanácti menšími „apoštoly“, sudy o kapacitě 6000 litrů. Všechny jsou určeny na sherry, jen Jidáš je pro vinný ocet. Skladové zásoby v (nejen) systému solera a jsou okolo 45 milionů litrů sherry a brandy.

Barva temně hnědá, vůně výrazná, vyzrálá s jasnou sladkostí z odrůdy Pedro Ximenez, linkou jitrocelového sirupu. Efektní, čisté, pěkné. V chuti sladké, likérové, vyvážené a dlouhé, sladkou jitrocel doplňuje dostatek kyselin, kulaté, dřevo, čistota projevu. Jo, takhle bych si slaďák dovedl představit. Nic vyloženě komplikovaného, ale výborné pití. Cena 240,- Kč opět působí směšně nízce, navíc když si člověk uvědomí docela složitý postup výroby a nutnou dobu zrání.

Williams & Humbert Rich Cream (verze pro M&S)
Pěkná hnědá, sladká vůně s trochu kyselejšími tóny, těkavější alkohol, ořechy, rozinky, jednodušší. Hodně sladké až lehce lepivé v chuti, dřevitější dozvuk, ne úplně vyvážené (chybí minimálně něco kyseliny), obyčejné poněkud přeslazené. Pro mne jasný adept na „víno pro babičku“, kterou vyloženě nadchne :o) Ale upřímně stále slaďák, který působí mnohem méně nudně, než leckteré dražší sedmičky různých „výběrů“, které často vznikají v naší drahé vlasti, ale zároveň si na žádnou specialitu nehraje. Běžná cena 199,- Kč (v akcích i 150,-).

Valdespino Oloroso Cream Isabella
Lehce načervenale hnědá barva, svěžejší vůně s jasným cukrem, bohaté, mix oxidativních tónů a oříškového oloroso stylu, drahé dřevo, alkohol decentně zatěká, zajímavé, možno hledat komplikovanější nuance i se tím jen tak bavit a pít „na chuť“. V chuti sladké ale s vyvažující kyselinou, byť cukru by pro mne klidně mohlo být o kus méně. Přesto stále dostatečně vyvážené, bohaté, rozinky, med, koření, pěkná délka, efektní velmi dobré pití, které má šanci hodně zaujmout začátečníky v sherry a bavit i nadšence. Na ochutnávce vyvolalo mezi dvěma účastníky rozhovor na téma „a nepojedeme do Jerezu na dovolenou?“. Lepší trochu nachlazené. Něco jsem psal i dříve z jedné vánoční degustace. Cena okolo pětistovky.

Emilio Lustau East India Solera
V dobách dávno minulých používala španělská flotila sudy se sherry jako stabilizační prvek pro lodě při cestách do Indie. Tato sherry je vyrobena v podobném stylu, prostě trochu tak, jak se typicky dělá spíše Madeira, a to včetně stylu popisu na lahvi (viz titulka článku). Barva hlubší hnědá. Vůně efektní, bohatá, zajímavá a krásná. Oříšky, kandované ovoce, rozinky, trochu přismažené a decentně „petrolejové“ tóny. V chuti sladké s vyvažující kyselinou, plné, efektní a líbivé v naprosto kladném smyslu, trochu připečené a dlouho doznívající. Zajímavý kousek, který mi z těch všech chutnaných nejvíce evokoval posezení v britském klubu u krbu. Cena přibližně 510,- Kč.

Nevím, jak to přišlo ostatním účastníkům, ale já si prostě jen ověřil, že sherry má smysl se věnovat. Vyhledávat, zkoušet a vybrané kousky pít. K rybě, k tapas, jen tak k různým „televizním“ pochutinám (solené brambůrky, olivy, sýry), k dezertům, když je vám zima a venku chladné lezavo (sladké cream), když je vám teplo (manzanilla a fino), když si čtete, když posloucháte hudbu a prostě jen tak pro příjemný večer. Zkuste to taky! :o)

Zobraz celý článek →