pátek 29. května 2009

Prague Food Festival pod vodou

Původní plán byl, že letošní Prague Food Festival se bude konat na vodě, prostě z části na pontonech a lodích. Zatím to vypadá, že podstatná část bude spíš pod vodou. Leje a chvílemi i pořádně zafučí vítr. Dost nepříjemné, ale k mému překvapení to lidi neodrazuje. Pro jídlo je třeba trpět! :o) A míst, kde se jde schovat, šlo dnes brzy odpoledne najít celkem dost. Jak tu bude v momentě největšího návalu (pokud k němu dojde) netuším. Ale má to všechno jedno neuvěřitelné pozitivum. Vezměte špičkovou luxusní restauraci, seberte jí domovské a načinčané prostředí, stříbrné příbory a krásné porcelánové servisy, sklenky Riedel a pozorné číšníky. Místo toho je narvěte do stanu v prudkém dešti a větru, s frontou zimou se klepajících strávníku s plastovou lžící a vidličkou v ruce. Zůstane dokonalý důkaz, zda jejich jídlo (o které by mělo v restauraci jít především) dokáže zaujmout samo o sobě, abyste si ho pamatovali více a déle, než párek v rohlíku ze stánku u tramvaje. A garantuji vám, že někteří ze zúčastněných dokážou divy a budete chtít nášup! I kdyby se počasí neumoudřilo, tak vyrazím znovu. Ale ono se umoudří. Více snad v pondělním či úterním článku, teď snad už jen pár fotek k navnazení. A snad se pan Maurer nebude zlobit za záběr v titulce. Mám dojem, že si zrovna vychutnává zadělávané dršťky :o)

Temno nad hradem, hlídkující člun záchranářů
Přeprava probíhá v lodích, dozvíte se na nich něco o mostech a dalších přilehlých památkách (opravdu, kapitán fajn povídal)
Carpaccio z laně s hruškovým chutney a opečenou polentou
Variace z plodů moře
Srnčí svatojiřský hřbet na plátcích červené řepy marinované v červeném víně doplněný hruškami a medovým dresinkem
Čerstvě rozkrojené rožněné selátko
Část nabídky vína, rozhodně v tomhle počasí nezteplá...

Odkazy na reporty z minula: Prague Food Festival za minimální rozpočet | Prague Food Festival podruhé a lépe | Prague Food Festival – dějství první Zobraz celý článek...

Výsledky ankety „Kontrolujete přesnou teplotu vína?“

Venku to momentálně vypadá na příjemný slunečný den, ale předpověď odborníků nesmiřitelně naznačuje, že bude obzvláště hnusně deštivo a studeno. Celý víkend. U vína teplotu změříte a víte, jak na tom jste :o) A že je správná teplota dost důležitá a na výsledném projevu nápoje se může pořádně podepsat! Určitě bych ji, stejně jako vhodné sklo, nepodceňoval. Z 58 hlasujících v poslední anketě ji „vždy a pečlivě“ měří jen jeden a já se tomu nedivím, takové práce! Sem tam teploměr použije 12 (20%) vínomilců, ale největší počet hlasů, celkem dle očekávání, dorazil pro možnost „vím kolik je v lednici a víc neřeším“ (24 hlasů, 41%) a „nikdy jsem ji neměřil“ (21 hlasů, 36%). Sám se řadím do ledničkové skupiny, obzvláště když máte vinnou chladničku s označením teplot v jejích jednotlivých částech je to dost pohodlné a spolehlivě funkční.


V jednom starším článku (i s fotkami) jsem řešil jiný problém u teploty vína, než v jaké láhev otevřete. A to jak ji, třeba v nějakém horkém dni, udržet na stejné úrovni. U lahve je k dispozici kupa různých keramických a podobných chladičů, ale co když víno dekantujete a máte v neskladné karafě? Další z pátečních zásadních problémů! :o)

O počasí v úvodu jsem se zmiňoval proto, že dnes v poledne začíná svátek dobrého jídla, Prague Food Festival. Sice mám na tenhle víkend v plánu vyrazit do lesů pod stan (i když s tímhle počasím…), ale alespoň na pár hodin dnes se zastavím. Potkáme se tam?

Reportky z let minulých: Prague Food Festival za minimální rozpočet | Prague Food Festival podruhé a lépe | Prague Food Festival – dějství první Zobraz celý článek...

čtvrtek 28. května 2009

To je ňáký bio víno, že jo?

Přesně takhle nedávno reagovala žena, když přivoněla k vínu, co jsem jí zrovna nalil. Jo, bylo to oxidativní a podivné, přiznávám :o) Ne každé bio(dynamické) víno je takové, vlastně jsou to spíš výjimky. Přírodní vína mohou vonět a chutnat úplně jako ta „konvenční“. Mohou být lepší i horší než průměr té které oblasti. Ale vždy by měla, nezkresleně a technologií neznásilněně, vyjadřovat místo původu, klimatické podmínky ročníku, odrůdu. Neměla by si na nic hrát, nezakrývat se make-upem, být přirozená a navíc znatelně šetrnější k přírodě po celou dobu své cesty do lahve. Často je bio spíš filozofií celého procesu přípravy vína a to by mělo být i komunikováno se zákazníkem, aby nečekal to, co nemusí dostat. Dnes to bude o biostylu, bioklubu a prostě celkově tak nějak napřírodno.

Biostyl proběhl minulý víkend a šlo o „veletrh zdravé výživy a životního stylu“ (paralelně k tomu běžela ještě lehce ujetá Esoterika). A „zdravě“ si tam člověk mohl prohlédnout, osahat, očichat a ochutnat kupu zajímavých věcí, od oblečení po kozí jogurty. Já tam samozřejmě vyrazil kvůli vínu (ale bylo i bio pivo). Pár lahví bylo rozhozených po stáncích různých dovozců, samostně vínu se věnovala prezentace Cono Sur z Chile, ale k ochutnání byl jen jejich „cyklistický“ Cabernet 2008 (fajn víno, po pravdě). Stánek tam měla firma Abrle Pollau, tedy rodina Abrlových a jejich bio vína z Pálavy. Ochutnal jsem všech šest vystavených kousků a při požadovaných cenách (do stovky) šlo o úžasnou nabídku! Ryzlink Rýnský a Cabernet Moravia rosé mi nesedlo, ovšem Muškát Moravský 2007 a Pálava 2007 jsou dobře udělaná svěží aromatická bílá, André 2007 a Cabernet Moravia přirozená, skvělě pitelná červená. Nic z čeho bych lezl po zdi, ale velmi kvalitní vína na běžné popíjení s „bonusem“ v podobě bioprodukce.


Ovšem hlavním důvodem návštěvy, z části obchodním a zčásti vedeným touhou ochutnávat, byl stánek BioClub bio-club.eu aka veltlin.cz. Tenhle projekt vznikl docela nedávno a dál si do vínku nejen prodávat bio, biodynamická, naturální a vůbec přirozená vína, ale zároveň i informovat o celém tomto směru vinaření a věcech okolo. A navíc se zaměřil na vína z oblastí bývalé Rakouské monarchie – „Pokusíme se postihnout především nebývalou pestrost vinařských regionů naší bývalé "širší" vlasti, tedy podunajské monarchie. V naší nabídce tedy mezi jinými najdete vína, která připravili originální vinaři z Benátska, Burgenlandu, Slovinska a samozřejmě z Moravy.“.

Projekt se nejdříve prezentoval na degustaci v Míšenské, kde se ochutnávala vína Franze Weningera, která do konceptu zapadají úplně ideálně – je úplně bio (certifikace Demeter) a vinaří v Burgenlandu a zároveň i Maďarsku. Vína jsem zatím prolétl jen příliš narychlo (na téhle degustaci prostě neměl dost času a strašně mne to mrzí), skoro více než jeho proslavené frankovky mne dostala mladá, živá bílá burgunda a především jejich Pinot Noir 2005, který možná hraje na trochu líbivější strunu, ale je to třešňová, bylinková, vyvážená elegantní nádhera. Vinař byl přítomen a jestli se k tomu dokopu, sepíšu o celé akci něco víc. Už kvůli dalšímu účastníkovi, vinařství Koráb, a jejich mladým vínům ročníku 2008, která mne velmi bavila. Samostatnou kapitolu si zaslouží Angelino Maule a jeho vína z Benátska. Postavena na odrůdě Garganega a s takovým tím „hard core“ oxidativním stylem nabízejí překvapivě hodně, jenže v poklusu z OIVky to není ono. Na stánku při Biostylu byla prezentována i vína z Jižního Štýrska, konkrétně z Weingut Werlitsch (Ewald & Brigitte Tscheppe). Zajímavé a elegantní směsky několika odrůd, kupříkladu výborně fungující Chardonnay se Sauvignonem Blanc, si zaslouží delší zkoumání doma. Což také provedu :o)



Přiznám se, že kdybych býval měl někdy chuť rozjet vlastní e-shop s víny, nejspíš bych se pokusil o sortiment podobného typu. Ale tuhle ambici zatím nemám (a různých aktivit co nejdou stihnout už tak dost) a rád přenechám jiným. V tomto případě za projektem stojí básník a vinař (o jeho veltlínu ještě bude slyšet) Bogdan Trojak, což zároveň znamená, že má nejen vhled do oboru a baví ho to, ale navíc jsou popisky vín i další texty více než čtivé. Vlastně mu trochu závidím, jak dokáže některé ty věty poskládat dohromady :o) Prostě se tam (www.veltlin.cz) podívejte a udělejte si názor sami. Ještě není vše úplně hotovo, jsou tam drobné mušky (a sem tam masařka a věci k předělání), ne všechny popisy vyplněny a ne všechna prodávaná vína již v katalogu (hlavně ta vyloženě levná na běžné pití citelně chybí, ale přesto si vybrat jde bez větších problémů a už to spuštění nešlo odkládat). A kdyby vám něco nefungovalo, tak mi napiště e-mail :o) Ten web jsem tak trochu programoval já ve volném čase (pazourky za kůže – oni mají web, já dostanu lahve), takže kdo ví, na co vše se zapomnělo. Slevu nebo tak vám bohužel neposkytnu, já to neprodávám, jen programuju :o) Ale pokud vše vyjde, tak by se sortiment měl pravidelně prezentovat na degustacích. Tak doufám, že se tam někdy sejdeme. Zobraz celý článek...

středa 27. května 2009

Ryzlink a frankovka aneb dvoje staré keře

Staré vinice, vieilles vignes, alte reben… jedno z magických zaklínadel pro milovníky vína. Réva kořenicí do hloubky mnoha metrů a získávající potřebné a zajímavé minerální nuance, navíc s přirozeně nižším výnosem a předpokládejme tím pádem i kvalitnějším hroznem. Nikde není pevně zakotveno, jaký keř už je tím pravým „starým“. Nikdo vám nezaručí, že víno ze starých keřů bude lepší než to z mladých (pokud jej znásilníte ve sklepě). Leckteří vinaři nápis na lahve píší a starými keři se chlubí. Jiní jej, právě třeba pro vágnost pojmu, vynechávají. A to přesto, že jejich keře jsou staré několik desítek let. Berou to automaticky, pro jejich velká vína potřebují právě takové a ne jiné. Ale staré keře tu jsou a pokud nebudou (v honbě za kdo ví čím) nesmyslně klučeny, tak i nějakou dobu zůstanou. Dnes ochutnáme dvě vína z révy staré přes 40 let, Ryzlink rýnský vinařství Koráb a Frankovku od Tomáše Čačíka.

O Korábech už jsem tu něco psal, můžeme se tedy vrhnout přímo na víno. Ryzlink Rýnsky pozdní sběr 2006 vyrostl na (v té době) jednačtyřicetiletém vinohradu Psinky (Boleradice). Po nalití již odstínem zlatavějšího vína do sklenky a přivonění se nedostaví klasická svěžest, ale spíše poněkud dekadentnější projev. Trochu „tramínových“ odkvétajících květin, lehce lipových tónů, mírný náznak barev a laků. Je to takové zadumané. V chuti suché, poměrně výrazně naplní ústa a chuť i docela dlouho přetrvá. Dost kyseliny (ale i decentní zakulacení cukrem), opět náznak barvy & laky, jemná hořčina v závěru. Vyvážené a dobře postavené, ale spíše na popíjení po doušcích několik dní a přemýšlení, vyloženě svěží ryzlink na vypití během letního večera to není. A říkám si, jak by u mne dopadl při několikaminutovém hodnocení v OIVce na nějaké degustaci. Tuším, že nijak zvlášť nadšený bych nebyl.

Tomáš Čačík je malý vinař z Kobylí, u vlastních vín zatím „experimentuje“ na úzkém okruhu známých a kamarádů a dosud nejsou v běžném prodeji. Na svém webu zajímavě „enologicky bloguje“ a má slušně zpracované informace o viničních tratích (z toho by se mohl poučit leckterý velký vinařský podnik), z té nejstarší, U skalky, pochází Frankovka 2007 (která dozrála někam k přívlastku pozdní sběr, ale oficiálně zatříděna nebyla). Jedná se prý o starší klon odrůdy vysazený v roce 1956, takže už mu táhne na druhou padesátku.

Frankovka má „milou“ jasně jiskřivou barvu. Vůně je v prvním plánu přímočaře ovocitá, tmavší ovoce táhnoucí do přezrálých a kvasících tónů, hlavně švestky a višně v až „pinotovém“ stylu. Později se rozvíjí do hutnějšího projevu, je to takové „rustikální“ a selsky příjemné :o) Znáte to, prostě cesta za babičkou na vesnici a celá ta prostota a pohoda víkendového pobytu, během kterého ale ani nemáte čas si uvědomit, že během běžného pracovního týdnu to tam asi žádný med nebude a všichni si pořádně máknou. Chuť čistá, ovocitá, dostatek kyselin a nějaké to tříslo, výrazné, tak akorát plné a neuvěřitelně skvěle pitelné. Červené co neunaví, víno na pití co baví celý večer.


Vaše oblíbené či nedávno ochutnané „staré keře“? Vyhledáváte je? Necháte se tímhle nápisem přesvědčit k většímu výdaji za láhev? Zobraz celý článek...

úterý 26. května 2009

Pichler, Walch, Pauleczki

V poslední době jsem nějak moc nepřepisoval na web poznámky k doma degustovaným vínům, tak to teď zkusím napravit. Mám toho slušnou zásobu, budu to brát po trojicích či podobných skupinkách. Dneska jedno suché bílé z Rakouska, příjemné červené z Itálie a pak supermarketová sladká Tokaj. Pestrost nade vše! :o) I když někdy se spíš vyplatí vybírat nějaké osvědčené kousky, než provádět náhodné nákupy. Ale třeba ten Rudi Pichler. Jméno je to známé a svým způsobem docela slavné. Mrkněte na jejich povedené stránky. Veltlíny jim tam ve Wachau jdou krásně, ročník 2007 nebyl určitě žádná tragédie, Federspiel je vyšší třída (o klasifikaci jsem něco psal dříve) a očekávání jsou tedy velká. Navíc jsou tyhle vysoké lahve, pistole, tak nějak lákavější než klasické bordó, alespoň já to tak mám. Pořádná kovová záklopka a plný kvalitní korek zase napovídají, že vinař to nezamýšlel k vypití v prvním půlroce od vypuštění na trh. Každopádně obsah je to, co rozhoduje o dalších nákupech po prvním náhodném…

Barva je světlejší, do zelenkava, ve sklence se protočí i pár bublinek. Vůně je docela výrazná, květinová a kořenitá, lehce kvasnicové tóny. V chuti krásně suché a živé, výrazné a vlastně i docela dlouhé, ovšem s jakousi hořčinou a celkově nepříliš harmonickým závěrem. Takové jako že OK pití, ale spíš obyčejnější, nic zvláštního na tom nevidím a vlastně mne nudí. Nu což, deset euro jsem už utratil i horším způsobem :o)

A jak dopadne vinařství z Alto Adige, konkrétně Tramínu, Wilhelm Walch (neplést s mnohem slavnější Elenou Walch)? Jejich Blauburgunder / Pinot Nero (píší na láhev oba názvy) 2006 Riserva jsem dostal jako dárek a do vkusu se mi celkem trefil. Láhev zelená bordó (u Pinotu mám nějak větší důvěru k těm buclatým burgundským, člověk je plný předsudků…), tlustá kovová záklopka a trochu „ožužlaný“ celokorek. Barva odstínem tmavě třešňová, nic temného a hlubokého, pohoda. Krásná živá ovocitá vůně, třešně včetně dřeva a pecek, trochu ostřejší alkohol, ale celkově příjemné. V chuti suché, živé, čisté, plnější se sladkým ovocem, fajn délka. Teplejší a trochu líbivé a plošší, výrazný hutnější úvod, ale pak poněkud prázdnější střed chuti. Víno na pití a ne rozjímání, cena tomu snad odpovídá. Když budete v Alto Adige na dovolené a u Eleny zrovna nebude možnost nic ochutnat či koupit, tak podniku (dost velikému) Wilhelma se bát netřeba, pokud zrovna nehledáte něco vyloženě výjimečného :o)

A ještě něco sladkého. Podnik Pauleczki-Vin a jejich Édes (sladké) Tokaji Szamorodni 2000 je jednou z experimentálních akvizic v hypermarketu Globus, nějakých 175,- Kč ta půllitrovka stála. Ve sklence potěší pěkně zlatavou barvu a i přivonění je veskrze příjemné, aromat je tam spousta a botrytická Tokaj je zřejmá okamžitě, hromady medu a ovoce, s již sadou nazrálých tónů. Nic komplikovaného, přímočaré ale příjemné. V chuti sladké hodně, o trochu kyseliny navíc by se hodilo, ale při dostatečném vychlazení se pije i jen tak „na chuť“ dobře, úplně ulepený neharmonický sirup to rozhodně není. Není to nijak zvlášť hutné, spíš lehčí, s lehce závěrem jablečných slupek. Korektní sladké Szamorodní, které samozřejmě nemá na koncentrované mnohapuťnové Aszú, ale za tyhle peníze jde o výborný slaďák a ideální dárkovou záležitost pro babičky :o)

A to bude pro dnešek vše, žádný superskvělý tip na úžasný nákup jsem nepřinesl, ale není každý den svátek. Snad tedy jen jedna vinná novinky na závěr… vypadá to, že u zámku Zbiroh vznikne (respektive bude obnovena) vinice! Podobným aktivitám moc fandím. Před pár lety byla vysázena vinice u Kuksu (kde to mám navíc rád), tam dokonce můžete vinařské aktivity podpořit tím, že si pár hlav révy „adoptujete“ :o)
Zobraz celý článek...

pondělí 25. května 2009

5x pivní speciál z Náchoda & Guinness

Tedy speciál… ve světě jsou to často piva naprosto obyčejná, vlastně jde ve dvou případech o ty úplně nejzákladnější typy v Anglii a Irsku, ale což. U nás je „speciálem“ prostě vše, co se nějak liší od typických spodně kvašených piv, co tu dělají všichni. Naštěstí už se to lepší a objevuje kupa firem přinášejících na trh další alternativy. Místní konzument je sice trošku zahleděn do klasiky a pestrost zahraniční nabídky snad ani nevnímá, časem však jistě pochopí, že nejen „plzničkou“ živ je člověk :o) U Primátora v Náchodě se na „speciály“ zaměřují, docela se do toho opřeli a mají v nabídce a lahvích Weizenbier, Stout, English Pale Ale a pak různé silnější kousky – 16°, 21°a 24°. Na většinu jsme si včera večer posvítili. Ono co taky v tomhle úchylně horkém počasí, že? Ale k tomu už jsem se vyjadřoval. A navíc vás podobná degustace vyjde na méně než devadesát korun! No zkuste si za tyhle peníze sehnat podobnou pestrost chutí v sedmičce vína! :o)

Weizenbier je svrchně kvašené kvasnicové pivo s podstatným podílem pšenice, navíc nefiltrované. Už po nalití potěší hustá pevná pěna. Vůně intenzivní a pšeničná, chuť evokující banánový džus a pečené banány (mimochodem – tenhle typ piva půl napůl s banánovým džusem je super, takže možná je to jen nějaká moje autosugesce), lehce nasládlá ale velmi osvěžující. Velmi příjemné pití a v tomhle typu piva myslím dost dobře udělané. Doporučuji ozkoušet.


Stout je, dle popisu pivovaru, „svrchně kvašené pivo, vyrobené ze čtyř druhů sladů (českého, bavorského, nakuřovaného, barvícího), praženého ječmene, nesladovaného ovsa a z originálních britských chmelů“. Pivo je to temné, hutné (ale čekal jsem ještě hutnější), hodně hořké, kávově pražené. Typickým zahraničním stoutům (ale zde tedy mám méně zkušeností než s pivy typu Ale) více než podobné, ale přeci jen tomu něco chybí. To English Pale Ale se myslím povedl skvěle. Opět svrchně kvašené pivo, jantarová barva a bohatá pěna. Svěží, výrazně chmelové a trochu „jarově“ ovocité (to ta pěna :o), příjemně hořké, krásně pitelné. Moc se mi líbí a vzhledem k ceně ani ne šestnáct korun (Tesco) nejspíš nový pravidelný obyvatel naší ledničky.

K Rytířskému 21° (9% alkoholu) si nejspíš cestu nenajdu. Barva světlá trochu do měděna, fajn pěna, ve sklenici vypadá moc pěkně. Medová vůně a na pivo velmi sladká chuť, až trochu ve stylu některých polosladkých vín na vyšší hranici limitu tohoto označení. S příjemnou chmelovou hořkostí, hutné, ale upřímně ta sladkost je tak výrazná, že tomu celému moc nepřidává. Divné a naprosto mi nesedí. Double 24° je stylem k pivům Porter, hodně tmavý a s výrazným podílem pražených sladů, s pěknou pěnou a brutálními 10,5% alkoholu. Sladové, hutné, ale opět s tak výraznou sladkostí, že to nezvládám pít jinak než jako degustační vzorek. Dovedu si to představit jako malou sklenku místo vína k nějakému jídlu s hutnou tmavou omáčkou. A rozhodně to musí být super základ k vaření. Ale mým oblíbencem se určitě nestane.

Moc se mi líbí drobné úpravy designu lahve k jednotlivým typům piva (tartan na Stoutu, britská vlajka u Pale Ale), popis vhodného skla a doporučených pokrmů na webu a vůbec celý ten směr, kterým se ubírají. Tomuhle fandím! A co vy, máte rádi Ale, nebo nedáte dopustit na naše světlé ležáky?

Když už jsme u toho piva… cestou ze Skotska jsem se na den zastavil v Dublinu a zaskočil do původní výrobny asi nejslavnějšího Stoutu na světě, Guinnessu, u St. James’s Gate. Na rozdíl od těch palíren tu běžně nejede přímo prohlídka provozu (který už je regulérní továrnou), ale pro milion návštěvníků ročně je připraven takový „pivní Disneyland“. Ale není vůbec špatně vymyšlen, rozhodně se tam dozvíte kupu věcí, prohlédnete tradiční vybavení, pustí vám skvělý historický film o výrobě dřevěných sudů a vůbec to stojí za návštěvu, i když vás připraví o 15€. Ale zase na konci dostanete, s výhledem na město a hity od U2, sklenici piva. A cestou si můžete ochutnat pražený slad :o)

P.S. Omlouvám se všem, co na tenhle blog chodí kvůli vínu, ale dostávají pivo a whisky. Pokusím se s tím tenhle týden něco udělat :o) Nějaké vinné poznámky už mám rozpracované, dokonce i bio možná budou :o) Jo a kdyby chtěl někdo vyrazit ochutnat různá piva z mini a ještě menších pivovarů, tak má možnost až do konce května v podniku Zlý časy. Zobraz celý článek...

pátek 22. května 2009

(Norma)lizované víno

O vínech průmyslových, stejných nezávisle na místě původu, o vínech levných. No dobře, tak tedy spíše o víně z diskontu Norma :o) Před několika lety jsem, v jejich obchodě uprostřed kladenského sídliště Kročehlavy, kupoval zvláštní víno a vpravdě produkt dnešního globalizovaného světa. Byl to Cabernet Sauvignon z Kalifornie, ale vyráběn a dovážen firmou z Hong-Kongu, lahvovaný v Německu a následně do ČR dopraven českou firmou a prodáván, jak už naznačeno výše, v německé síti obchodů. A stál tuším 69,- Kč. Kolik z toho byla cena vína samotného si asi dokážete představit, ale po pravdě to chutnalo (tenkrát mi to tak přišlo) docela slušně. Dostal jsem tip, že v Normě mají nějaký „zajímavě vypadající sortiment“ za dobré peníze, a rozhodl se tedy zavzpomínat na časy dávno minulé :o) A vlastně se mi to celé hodí i pro upozornění na jeden cizí článek s tematikou levných vín pro masy.

Z obchodu jsme si odnesli lahvičku bílé Sicílie od firmy Baronia dei Feudi, konkrétně odrůdy Inzolie (moc známá není, ale stává se stále více populární a je jednou ze součástí sladkých fortifikovaných vín Marsala) za asi padesát korun. Víno jednoduché, očividně rychle přezrálé ležením někde v teple, ale s podivnou až „tokajskou“ medovostí ve vůni (která se mi vlastně líbila, mám tyhle podivnosti sem tam rád) a jednoduchou, suchou ale vlastně nijak problémovou chutí. Pít to jde a určitě nikoho neotráví. Ještě nám skončila v košíku německá směs Pinot Noir a Dornfelder (alespoň to přiznávají, u nás se míchá tajně :o), ovšem zaprášená láhev ročníku 2005. Tak uvidíme. Vůbec mi přišlo, že v tom obchodě končí nějaké neprodané zbytky z civilizované země typu Německo, již vyřazené pro prodej v jejich vlastních obchodech. Ale možná je to jen můj dojem…


O levných vínech určených pro masový prodej, na příkladu řady Two-Buck Chuck (měl je ve svém pořadu i Gary Vaynerchuck), se v článku „Nothing Wrong, but Nothing Right“ krásně rozepsal Eric Asimov. Nadhazuje oblíbené téma leckterých z nás, vínomilců. Tedy s řádným despektem pronesenou větu „jak to můžeš pít?“ k někomu, kdo si zrovna užívá nějakého toho „klokana“ či jiný průmyslový výrobek. Dotýká se problému „pro koho psát“, zda by se měl vínopsavec vůbec o nějakých podobných vínech zmiňovat, protože ti, kteří se o tematiku nějak hlouběji zajímají (= čtou texty tohoto typu), je stejně nevyhledávají. Z jednoho jeho odstavce by se dalo udělat pěkné motto: „Nesnažím se oslovit ty, kteří pijí víno jen příležitostně a nekriticky. Proti takovým lidem ale nic nemám. Nikdo nemá povinnost zajímat se o víno. Nebo, abych pravdu řekl, mu vůbec věnovat jakoukoliv pozornost.

Snažím se, je-li možnost, těmto občasným pijákům „klokanů“ a „kýčovitě balených rytířů“ (což nejsou vína vadná, prostě jenom nejsou nijak zábavná, často plná „pouťových“ aromat a chutí z kdo ví jakých technologických postupů, a nevidím důvod je konzumovat) dávat alternativu, prostě přinést na návštěvu něco příjemného, ne úplně drahého a přitom ne průmyslového (a ještě se trapně snažím vyhnout screw-cap uzávěru i pokud je pod ním skvělé víno, protože lidé ho zatím často vnímají jako něco „levného“). Pokud možno bez komentáře k tomu, co pijí běžně. Ale mám obavu, že to někteří stejně vidí jako „to vaše já pít nebudu, otevřete co jsem přinesl“. Včera jsem se náhodou srazil se starým známým, který očividně občas zaskočí na tenhle blog. Zrovna jsem nesl šest lahví a on se zeptal, zda je to „nějaký nový objev“. Byla to rosé něco přes stovku, konkrétně Mikulica o kterém jsem psal dříve, což jsem také odpověděl. A dozvěděl se, že to „to, co ty považuješ za obyčejné pití, je pro leckoho víno na slavnostní příležitost“. Bez nějakého obviňování, prostě jako konstatování faktu. Možná to tak je, nejspíš ano. Kdybych ale musel začít řešit, zda pít nezajímavou průmyslovou produkci (kterou občas koupím, abych si udržel přehled, co se tak v našich marketech prodává a většina běžných konzumentů pije), nebo raději po večerech čaj a jednou za čas slušnou láhev, tak sáhnu po druhé variantě. Každopádně ten Asimovův článek, pokud vládnete angličtinou, doporučuji k přečtení. A zamyšlení.

P.S. Na podobné téma, i tenkrát jako reakci na Erica Asimova, už jsem tu jeden článek měl. Týkal se především toho, jaká vína servírujete návštěvám. Pro zájemce - Hostům klokan, sobě Grand Cru? Zobraz celý článek...

čtvrtek 21. května 2009

Slovácký krúžek a košt ve Strašnicích

Dneska zabrousíme trochu do „archivních“ materiálů, protože popisovaná akce se konala už před měsícem, ale tenkrát jsem reportek nějak zapomněl uveřejnit a to by byla škoda, takže to teď napravuji. Kdo by se totiž nadál, že uprostřed Prahy (tentokrát v KD Barikádníků ve Strašnicích) se už třináctým ročníkem koná velká výstava moravských a českých vín, prostě takový úplně klasický košt. Tedy až na to, že nejde o nějakou konkrétní obec či styl vína, ale vzorky jsou sesbírány ze všech možných koutů republiky a představují dokonale chaotický a neutříděný průřez celým naším vinařstvím. Na skoro čtyřech stovkách vzorků, v tlačenici, s cimbálovkou a obsluhou co rozhodně nepodá doplňující informace si šlo paradoxně docela dobře udělat obrázek o tom, co že jsou to vlastně „vína z Moravy, vína z Čech“. K tomu typu degustací, která mám rád (malé komorní akce s pečlivě vybranými několika málo vzorky), měla tahle akce hodně daleko, na stolech chyběla voda a o plivátkách se mi mohlo jenom zdát, ale mělo to celé zvláštní a moc příjemnou atmosféru. A dala se najít hromada dobrých, zajímavých či vyloženě zvláštních vín. Obzvláště mne fascinovala série vzorků „anonymní dárce“ se známou odrůdou a přívlastkem :o) Několik vzorků od (pro mne) prakticky neznámých jmen nejen z Moravy, ale třeba i z Prahy a okolí. A taky jsem si prošel všechna přihlášená Rulandská modrá a pak směsky několika odrůd. U bílých byla tlačenice totiž větší, takže jsem jim věnoval o něco méně času a červená protentokrát zvítězila :o)

Přiznám se, že jsem tak trochu hledal (po prvních pěti vzorcích od známějších jmen) něco příjemného, čistého, lehkého, ovocitého a zábavného, ale úplně se nedařilo. Jako kdyby byla vína buď z kategorie těch obyčejných „jakostek“ (možná ne špatných, ale ne úplně dotažených a poněkud nudných), nebo snaha s větším či spíše menším úspěchem vytvořit něco víc, přetáhnout do zbytečně vysokých přívlastků, nacpat to do dřeva a podobně. Ale ono se to tu čase ustálí. Fajn klasika z Čech, v podobě co mám rád, je určitě Pinot Noir 2007 v pozdním od Lobkowiczů z Roudnice, ten musím do sbírky zařadit. Potenciál má, ale poněkud zbytečně „efektní“ a sudem obalený je, i Pinot 2007 v pozdním z Collegium Vinitorum (ale zabte mne, v katalogu to chybí a od koho z nich přesně nevím… nemáte to někdo na fotce či v poznámkách?). Vinařské družstvo sv. Václava z Prahy 9 odvážně nasadilo ročník 2004, kde mohu pouze říci „překvapivě slušně přežilo“.

V kategorii červených směsek se objevila (alespoň tak mi to přišlo) jak vína vytvořená pro dosažení co nejlepšího výsledku spojením zajímavě se doplňujících odrůd, tak i „zbytkovky“ a podivnosti. Z kategorie první a asi zajímavější je Cuvée Barrique 2006 Františka Hrabala, temně fialový a plnotučný barik, který bych určitě rád ochutnal za pár let, co to s ním provede. A spadá tam i Supremus, směs Pinotu, Frankovky a Neronetu z vinařství Salabka v pražské Tróji. Plnější, intenzivní, komplikovanější víno se zatím ne úplně jasně definovaným projevem co by mohlo být také zajímavé sledovat v čase.

Potěšil mne zemský Cabernet Moravia 2007 od Petra Kláska (Petrov), překvapivě elegantnější ovocitost, lékárenské tóny, uhlazené, lehčí, zajímavé a krásně pitelné. Morávka od Pavla Skráška (Perná, trať Bergus) překvapila nepřirozeně obludně temnou barvou, slušné fialové barvivo bylo i Zweigeltrebe 2008 od dua Vávra – Kaňovský z obce Tupesy. Vůbec takhle přehlídka zajímavostí vyloženě volala po slepé ochutnávce ve skupince… jeden by přinesl dva vzorečky a nechával ostatní hádat. Co je to za odrůdu? Jsou v obou sklenkách stejné? Nebo různé odrůdy jednoho producenta? Škoda, že jsem musel utéct na svatební oslavu, býval bych tam někoho známého odlovil a zkusil se na tom domluvit. Tak třeba příště :o)


Když jsem tam tak sledoval starý pár s koštovačkami, kdy dědeček babičce na dotaz „co to pijeme?“ odpovídal „nevím, něco mi tam nalila“, musel jsem se nad svými škrábanci na papíře trochu zamyslet, jestli to víno někdy nepojímám úplně blbě :o) Tenhle report píšu proto, že jsem měl z koštu moc příjemný pocit, byť vína rozhodně ne vždy nabízela nějaká zásadní senzorický zážitek. Letos jsem byl poprvé, příště půjdu zas! A pokud víte o nějakých dalších „ukrytých“ akcích podobného typu v okolí, dejte vědět!

Jo a znáte tenhle vtip: „Víte, jak se jmenuje vinařův pes? Barrique!“ :o) (via @kober) Zobraz celý článek...

středa 20. května 2009

Ze života whisky v obrazech – díl II.

Ve včerejším článku jsme si představili první část výroby whisky, dneska nás čeká další balík fotek ke krokům, jež následují po zpracování obilí na wort, sladkou kouřovou vodu. Až do teď byl proces až podezřele podobný výrobě piva a i ten další krok se moc lišit nebude. Následuje totiž fermentace, kvašení. Do tekutiny se nasype hezkých pár kilo kvasinek, které tuto práci odvedou. Většinou se používají (na Islay určitě) kvasinky palírenské, ale zvládnou to i ty pivovarnické. Dokonce se občas, pro urychlení procesu (alespoň se to říká, na Islay nikdo nepotvrdil), přidává i trocha chmele. Leckteré palírny si uchovávají svůj vlastní specifický kmen kvasinek a používají stále dokola ten samý. V palírnách šlo krásně sledovat (obvykle dřevěné – oregonská borovice či modřín, ale objevuje se i nerez) nádrže s různou fází kvašení, která celkem probíhá zhruba 50 – 60 hodin. Výsledkem je pivu podobná břečka s asi 7 – 8 % alkoholu – wash. Pít se to dá a prý je super na kocovinu, v dobách dřívějších měli zaměstnanci tohoto nápoje povoleno vypít kolik chtějí, dnes už to bezpečnostní pravidla neumožňují. Během nejbouřlivější fáze kvašení v kádích rotují čepele, které odsekávají vrcholky bublajícího moku a udržují ho uvnitř. Když se zaseknou, nastane scéna z Byl jednou jeden král :o) Krom fotek jsem tentokrát přiložil i krátké video.



Pivní proces končí, nadchází tajemná destilace. Hotový wash putuje do měděného (důležité!) destilačního kotle. Každá palírna musí mít minimálně dva. V jednom, takzvaném low wines still, se „pivo“ vypálí na zhruba třicet procent alkoholu. Páry stoupající z tekutiny zahřívané přes 90°C se dostávají do horní části kotle a následně do kondenzátoru (chlazeného prostoru), kde se mění opět na tekutinu. Ta jde do druhého kotle, spirit still, kde je znovu vypálena na požadovaných 60 – 70% alkoholu. Při pálení tekutina přímo reaguje s mědí, která se na výsledku značně podepisuje. Extrémně (alespoň to všechny palírny tvrdí) důležitý je i tvar destilačního kotle, každá palírna jej má alespoň trochu odlišný a nedovolí si jej změnit (proces opravy některé části kotle vyžaduje dlouhou dobu naklepávání plátů mědi do přesně stejné podoby), aby nezměnila ani trochu ze stylu výsledné pálenky. Některé vlivy tvaru jsou známé, například strmost zahnutí horní části silně ovlivňuje to, kolik destilátu nedokáže napoprvé „utéct“ z kotle a znovu spadne dolů a je dále zahříváno, což se silně projevuje na jemnosti výsledku a zároveň podepisuje na tom, kolik původních aromat zachová. To je ovlivněno i teplotou a délkou destilace. Někde je třeba jich zachovat méně, jindy více… vypálit silně rašelinou ovliněný wash v kotlích a při dobách určených pro maximální zachování aromatu by mohlo skončit nehezky. Je to věda a částečně „magie“, kupa věcí se prostě dělá proto, že to tak bylo vždy a změny nikdo ze zákazníků neočekává a nechce :o)

Při destilaci nejdříve, obvykle několik desítek minut, vzniká tekutina s nechutně vysokým množstvím alkoholu, která je příliš hrubá a nepoužitelná. Proto destilát prochází speciální skříní (obvykle historické a různě zdobené kousky), denně tu protečou tisíce litrů, kde se jednoduchým natočením kohoutu může proud destilátu nasměrovat buď do kontejneru na tyto „nepitelné“ části, nebo do tanku na finální „srdce destilace“, pokud má právě ten správný objem alkoholu a kvalitu. Stejně tak musí mistr (stillman) kohoutem opět otočit v momentě, kdy alkohol klesne pod zhruba šedesát procent alkoholu a je tedy příliš slabý. Výsledná směs nevhodných „low wines“ a „feints“, která protéká i několik hodin a jde o tisíce litrů, se přidává k další destilaci a rozhodně nepřijde nazmar. Na jedné z fotek jsou vidět i vyplavené kusy mědi odtržené z kotle, zůstávají na sítku právě v oné skříni pro „přesměrovávání alkoholu“.

Další, a po pravdě asi největší, magií při přípravě whisky je zrání v sudech. Desítky let ve dřevě se na výsledném charakteru extrémně podepíší. Skotská obvykle zraje v sudech po Bourbonu z USA, dřevo je to totiž velmi pevné a odolné, je možné jej používat opakovaně a navíc je těchto sudů dostatek (Bourbon musí zrát v nových a dle zákona jen jednou). Ale whisky to svědčí! Používají se i sudy po sherry (druhé nejčastější a po různých druzích sherry), víně, koňaku… Není vůbec neobvyklé, že whisky zraje třeba deset let v sudu po Bourbonu a následně proběhne „finish“ v podobě třeba půl roku v sudu po sherry. Na zrání se silně podepisuje i místo uskladnění sudů, podle všeho ideální jsou chladná místa na pobřeží. Na Islay zraje jen část sudů, dnes se již většina vozí na jiná místa ve Skotsku, ale do „podobných“ podmínek (daň za vyšší objem výroby než bylo zvykem; testy se prokázalo, jak výrazně se liší jeden destilát po letech zrání na různých místech, a je škoda, že ty nyní destilované už často nezrají na stejných místech jako ty, co dnes pijeme jako vyzrálé… a pak si hrajte na udržení stejného stylu v nuancích u tvaru kotle). Každý rok se ze sudů odpaří 1 – 2% objemu a klesá i množství alkoholu. Odpařený alkohol je nazýván „andělským podílem“ a nad Skotskem, jak v žádné z palíren nezapomněli zdůraznit, musí kroužit kvanta andělů (možná proto ty neustále děsně silné větrné smršti, odvážil bych se doplnit). Pokud někoho zajímá výroba sudů, tak může zkusit video níže (jde o sudy vinné a není to mé video, bohužel; v pivovaru Guiness jsem viděl jeden nádherný historický film na toto téma, ale nedaří se mi ho sehnat a ještě se budu pokoušet).


Posledním krokem, po dostatečném vyzrání whisky, je lahvování. Aby mohl být ve Skotsku nápoj vůbec jako whisky označen, tak musí zrát alespoň tři roky. Ale u Islay i dalších single malt se zřídkakdy setkáte s dobou kratší než let osm, deset až osmnáct je standart. Aby mohla být whisky označena jako single malt a určitého věku, musí pocházet jen z jedné palírny a uvedený věk musí mít nejmladší část směsi. Často se, po scelení mnoha sudů dohromady, přidává i něco starších ročníků, aby se dosáhlo jakéhosi konzistentního stylu palírny. Pokud je v lahvi směs sladové whisky z více palíren, jde o tzv. vatted malt. Pokud single malt smícháte s grain (vyrobená z různých a nesladovaných obilovin) whisky, vznikne blended whisky. Velmi zajímavé jsou směsi například několika palíren nějaké oblasti, ty je skvělé zkoušet a zkoumat. Občas se lahvuje třeba jen jeden samostatný špičkový sud, single cask, do několika stovek (obvykle) číslovaných lahví. Lahvování může proběhnout v sudové síle (cask strength), tedy klidně okolo 60% alkoholu, nebo (mnohem častěji) ředěné čistou vodou někde na 40 – 46% alkoholu. Bohužel opět zrání mimo původní místa sebou nese i použití jiné vody, než bývalo zvykem. Může se též provádět tzv. studená filtrace, kdy se whisky podchladí a sražené mastné aminokyseliny mechanicky oddělí. Nefiltrované (unchillfiltered) whisky jsou prý aromaticky bohatší, každopádně jsou poznat podle toho, že když do nich hodíte pár kostek ledu, tak se zakalí. A pak už jen hurá do lahve, pod korkový špunt (někdy screw-cap) a užít si doma! Tak tedy Slainté!

P.S. Palírna Bruichladdich se vyžívá v různých zajímavých baleních, používá velmi moderní design vinět i všemožné kýčovité obrázky a baví zákazníky kupou speciálních šaržích. Ta nahoře v titulce článku si hraje na AOC klasifikaci whisky :o) Právě oni si to mohou dovolit nejvíce, protože zrají i lahvují stále na jednom místě, se stále jednou a tou samou vodou. Jen kdyby i to sladování probíhalo u nich a ječmen byl jen z Islay… :o) Zobraz celý článek...

úterý 19. května 2009

Ze života whisky v obrazech – díl I.

V dnešním článku (a jeho zítřejším druhém díle) se pokusím, na několika desítkách fotek, přiblížit celý postup výroby whisky, od zpracování obilí po lahvování. Samozřejmě zde nebude vše (třeba to pěstování ječmene jsem na poli nějak pečlivě nesledoval), ale z palíren toho uvidíte poměrně hodně. Jedná se o kompilaci fotek z výletů a návštěvy pěti podniků na ostrově Islay, řeč bude tedy o jednosladové – single malt (tedy ne obilné – grain, či míchané – blended, pro kterou se následně může použít) whisky ze Skotska. Navíc proslavené výraznějším podílem „peaty & smokey“ aromat, rašelinou a kouřem. Ale postup bude velmi podobný všem dalším whisky palírnám. Záběry jsem pospojoval vždy v logických celcích do několika obrázků, doporučuji tedy náhledy rozklikávat a prohlédnout si spíš ty větší verze, na rozdíl od jednotlivých fotek v běžných článcích toho v náhledech rozhodně nebude vidět tolik. Ke všem záběrům jsem se pak pokusil doplnit nějaký obecný popis, co že se to na nich děje a jak dělá. Detaily k různým palírnám (odkud mají obilí, zda sladují sami, kolik kouře do sladu cpou, do jakých barev ladí své viněty i provozy atp.) se asi objeví časem v samostatných článcích, tohle je skutečně hlavně o obecných a všude stejných principech a postupech. Omluvte občas různé odlesky na skle a podivné barvy, je to foceno přímo v běžících provozech a ne vždy šlo nějak moc experimentovat se všemožnými úhly pohledu a zároveň poslouchat výklad, takže si sem tam budeme muset domyslet, co ten abstraktní pohled vlastně je. Vzhledem k délce jsem text rozdělil na dva samostatné články. Příjemnou zábavu (a možná trochu poučení o výrobě whisky) přeji!


Nad ostrovem Jura vyjde slunce a ozáří i Islay, ovce se zvědavě ohlédnou za turisty a do přístavu Port Ellen přijíždí nákladní loď narvaná ječmenem – barley. Obilí se „nasaje“ a přečerpá do sýpky, ze které je překládáno do nákladních aut. Ta ostatně jezdí i samostatně trajekty a vozí obilí od různých menších pěstitelů a „speciální šarže“ z celého Skotska i Anglie. Část ječmene pochází i přímo z ostrova Islay. Většina zrní míří do centrální sladovny přímo v Port Ellenu, která dodává hotový produkt jednotlivým palírnám. Několik z nich si pak sladuje alespoň část produkce samo, ale moc obvyklé už to (nikde ve Skotsku) není.

Vlastní sladování, pokud budeme popisovat postup tradiční, probíhá „jednoduchým“ způsobem. Ječmen se nejdříve ponoří do vody a nasaje ji do sebe. Následně se rozprostře na (betonové) ploše, kde několik dní klíčí. Tento proces umožní změnu složitých škrobů na jednodušší a ve vodě rozpustné cukry. Když sladovník uzná, že je ječmen v té správné kondici, zavelí k sušení. To se provádí několika různými způsoby, například horkým vzduchem. Tradičně se ovšem, alespoň z určité části, suší i horkým kouřem vznikajícím při pálení rašeliny.

Rašelina se nejdříve musí „vytěžit“ a to vykrajováním hranatých bloků, kterými se i následně topí. Je třeba ohniště dost hlídat a v momentě, kdy se rašelina příliš rozhoří, přihodit dalších pár vlhkých bloků a trochu to přidusit. Obilí je třeba pomalu sušit a udit. Typické whisky mají okolo (a méně) 3 - 5 ppm (častic fenolů v milionu), intenzivně kouřové z Islay jsou někde na desetinásobku. Rozdíl je to obrovský a nádherně cítit i při ochutnávání jednotlivých částí přípravy sladu. Naklíčený usušený ječmen, slad - malt, vyuzený někde na 50 ppm je pochoutka!

Další částí procesu je mletí. Spousta palíren používá stroje třeba i z devatenáctého století (pouze upravené na elektrický místo parního pohonu) a denně jimi projde mnoho tun obilí. Stroj je nejprve nutno nastavit (pokud je slad ze stejného zdroje a od stejného pěstitele, nemusí se nic moc měnit; nové várky vyžadují větší experimentování). Nejdříve se namele malá dávka a ta následně nasype do trojpatrového síta. Nahoře zůstanou slupky, dole mouka, uprostřed nejpotřebnější část šrotu. Jednotlivé části se váží a mlýn nastavuje do té doby, než je jejich poměr ideální (slupek a mouky bývá okolo 30%). Výsledkem je sladový šrot - grist.

Následuje výroba sladiny. Sešrotované zrno se nasype do kádě (dnes obvykle nerezové), do níž se následně napustí voda o teplotě něco přes 60°C a za stálého míchání se zde vyluhuje cukr. Voda pochází z místních zdrojů a většina palíren ji má unikátní, například z přilehlého jezera. Někdy je dost nahnědlá po průtoku rašeliništěm a ještě tak přispívá ke zvláštnímu charakteru whisky. Po prvním vyluhování se napustí voda teplejší, přes 70°C, která vyluhuje zbytek cukrů. Následuje voda třetí, velmi horká (třeba i 90°C) co sebere i ty poslední zbytky cukru, ale ta se již nepoužívá přímo, ale použije jako první voda další várky. Výsledné sladké kouřové vodě se říká wort. Zbytky šrotu po vyluhování se prodávají místním zemědělcům, kteří jimi dokrmují skot. Navíc zůstává hmota velmi dlouho teplá (mnoho dní) a slouží tedy i jako vytápění.

V dalším článku pokračujeme fermentací, destilací, zráním v sudech a lahvováním… Zobraz celý článek...

pondělí 18. května 2009

Výsledky ankety „Kolik lahví vína máte obvykle doma?“

Další anketa je u konce, asi pro jednoduchost dotazu a spoustu číselných možností tentokrát hlasovalo vysokých 134 čtenářů. Nejvíce, 22 hlasujících a tedy 16%, má doma obvykle 21 – 40 lahví vína. Při tomto počtu se už dá pokrýt myslím slušné množství stylů pro různé příležitosti. Druhá dvě místa obsazují varianty 5 – 10 lahví (17 hlasů, 12%) a 11 – 20 lahví (14 hlasů, 10%), kde už sestavit rozumný set vín pro různorodé účely (s třeba více lahvemi od jednoho druhu vína) bude docela kumšt. Ale pokud vaříte podle vybraného vína a ne naopak, to v tom problém nevidím :o) Když se podíváte do tabulky níže v článku, uvidíte i docela vysoké počty hlasů pro varianty v řádu stovek lahví, i pár vinařů s jejich vlastními sklepy si zahlasovalo :o)


Mít doma slušnou zásobu různých druhů vín a svých oblíbenců je skvělá věc, ale problém „nemám co otevřít“ to neřeší (je to podobný fenomén jako u žen jejich skříně s oblečením). Přebíráte, vybíráte, ale to víno, na které je zrovna chuť, tam prostě není. A pokud ano, tak v počtu jedné lahve co si „šetříte na jindy“ :o) Ale určitě je dobré nějakou zásobu mít, než skončit se „směsí vín z různých zemí EU“ z nejbližší večerky.

Fotka je z jedné (jinak ale docela fajn) restaurace ve Skotsku, zrovna nebylo nic z běžného vinného lístku (kde se nacházelo několik desítek položek včetně moc pěkných věcí) a nabízelo se jen „house red, white and rosé“. A tohle skutečně pít nešlo (uni průmyslová chuť s nízkým alkoholem a falešným vyšším obsahem cukru), varianta piva jasně zvítězila. Každopádně vás teď budu průběžně otravovat zážitky z dovolené, pokud možno těmi příjemnými. Třeba tipy na zajímavé whisky, výlety za nimi či sérií fotek z kompletního postupu přípravy tohoto nápoje. Snad už zítra… Zobraz celý článek...