pátek 30. dubna 2010

Pinot z Maranges a něco o sklenkách

Vincent Girardin Maranges 1er Cru „Clos des Loyères“ 2004 Pokud někomu trochu zamotal hlavu středeční zmatek okolo odrůdy Auxerrois, tak má dneska možnost pobavit se u Burgundska. Podíváme se totiž do Maranges. To je taková dost okrajová apelace, úplně bez urážky, myšleno čistě geograficky. Leží úplně na jižním okraji Côte d'Or, ale administrativně už spadá pod department Saône-et-Loire, trochu si na to stěžoval v encyklopedii Clive Coates, že kvůli tomu nejsou jejich statistiky součástí souhrnů Côte d'Or a komplikují mu tak život. Ale považuje Maranges za součást zlatého údolí a srdce burgundska, spíše než Côte Chalonnaise. Jde o oblast u obcí Cheilly, Dezize a Sampigny (sloučením jejich tří oblastí vznikla tato apelace oficiálně v roce 1989), tak trochu zapomenutou, méně navštěvovanou. Jenže zároveň s hromadou starých keřů pinotu, takže odtamtud lze najít kupu moc fajn červených (bílá zastupují jen pár procent produkce), docela plných a šťavnatě ovocných, za stále ještě „rozumné“ (na poměry Burgundska) ceny. Oblast se také netají decentní odlišností v odrůdových pravidlech. Jak už jsem se rozepisoval třeba tady, tak Burgundsko se vždy „zjednodušuje“ tím, že když je to bílé tak jde o Chardonnay a pokud červené, máte ve sklence Pinot Noir. Ti vzdělanější doplní ještě občasné Aligoté. O dalších odrůdách se mlčí, nejsou důležité, byť kolují tajemné zkazky, že za kouzlem vín třeba z Chambolle-Musigny stojí občasný starý keř bílých odrůd sbíraných a vinifikovaných dohromady s Pinotem Noir :o) V Maranges (ale nejen tam) je to oficiální. V bílých může být Chardonnay a, překvapivě, Pinot Blanc (který v podstatě z Burgundska pochází a kdysi tam byl zásadní). U červeného vína předpisy dovolují, že lze přimíchat až 15% Chardonnay, Pinot Blanc nebo Pinot Gris, vyskytuje se i odrůda Pinot Beurot. Tyhle odrůdy se často už nesmí vysazovat, ale pokud někde máte staré keře, můžete je využít. Děje se to minimálně, ovšem možnost tu je. A tak je to ve Francii se všemi předpisy a jasnými regulacemi, těch výjimek je ještě víc, než v našich daňových zákonech :o)

Degustovaná láhev pochází z vinařství Vincent Girardin, středně velkého podniku sídlícího v Meursaultu. Původně šlo o malou rodinnou doménu, ze které díky ujetým dědickým právům Vincent obhospodařoval svou čtvrtinu v podobě tří hektarů, zbytek patřil jeho bratrům. Postupně se jeho podnik rozrostl, začal s vínem obchodovat a nyní vlastní či má pronajato přes 15 hektarů a další hrozny nakupuje. U Clivea Coatese má jednu hvězdičku. Ve sklence končí Maranges 1er Cru „Clos des Loyères“ 2004, tedy jedna z tamních nejlepších poloh (Grand Cru nemají) z již vyzrálého a navíc ale docela komplikovaného ročníku (šlo o „ročník vinaře“, více než ve špičkových letech záleží na kvalitě producenta). Těžší zelená burgundská láhev, kovová záklopka, plný dlouhý korek. Viněta tradičně moc věcí navíc než vinaře a místo původu neprozrazuje, malým písmem je zde jen doplněno, že jde o víno ze starých keřů. Barva granátová, příjemná a „tak akorát“, ani řídká ani moc temná. V průběhu večera se víno aromaticky docela výrazně mění. Na úvod dominuje přímočařejší pěkná červená třešňová ovocitost, která se postupně sune směrem ke švestkám. Postupem času vůně stále tmavne a „přezrává“, po dvou hodinách už tam ty milé čerstvé třešně prakticky nejsou a aroma ztěžkne, připomíná spíše griotku a nakvašené ovoce (i s trochou těkavek), takhle si odsud pamatuju více vín. Objevuje se dvorek na statku, z jehož oken se line vůně valašského frgálu s povidly, ale tou dobou už není co dolít… Baví mne to. V chuti suché, středně plné a lehce natrpklé, příjemně ovocité s fajn kyselinou, překvapivě mladě působící s delší sladce ovocným dozníváním. Krásně pitelný, čistý pinot, nijak komplikovaný, ale rozhodně ne nudný.

sklenka_infernoOvšem moc zajímavé to bylo při testování z různých sklenek. Na fotce v titulce vidíte láhev s „referenčním“ sklem, Riedel Sommeliers Burgundy Grand Cru. Jenže právě v tomhle skle byl projev vína v podstatě úplně naprd. Nevýrazný, jednoduchý, víno se s tím objemem prostě nesrovnalo. A to v průběhu celého večera, vyzkoušeno několikrát. V jiné riedelovce, takového toho základního tvaru Burgundy/Pinot Noir (doma mám z řady Vitis, co byla součástí degustace při návštěva George Riedela v Praze, na fotce tady v pravo ji můžete vidět s jiným vínem), vše fungovalo bezvadně, viz ten popis výše. Čím to? Ta drahá velká sklenice je asi opravdu myšlena na „velká“ komplexnější vína, bohatší, typicky i s více dřevem a tak. Na tyhle „jednodušší“ a především ovocem řízené záležitosti asi holt ne vždy poslouží. Nebo máte jinou zkušenost? Jsem docela rád, že většinu vín (pokud je neznám) zkouším takhle z více sklenic, sáhnout jen po tom nejlepším se očividně ne vždy vyplatí. Ani autosugesce, že ze „sommelierky“ to přeci musí chutnat nejlépe, neposloužila :o)

Zobraz celý článek...

čtvrtek 29. dubna 2010

Lahve, viněty a jiné designové inspirace

paper_airplane_red Už je to nějakou dobu zpátky, co jsem tu linkoval na zajímavý web plný efektních obalů všeho druhu. Včera jsem dostal tip na další, moc hezky zpracovaný, plný detailů o jednotlivých obalech, obsahující různé studentské práce a celkově skvělý. Projel jsem sbírku obalů k alkoholu a nestačil se divit, nádherné věci se dělají! Následující „zápisek“ bude spíš sbírka několika zajímavostí a mne oslovujících kousků u vína a destilátů než cokoliv jiného. Obaly, které nejvíc sednou vám, můžete lovit na lovelypackage.com. Obrázky a názvy tady v článku jsou rozklikávací a najdete pod nimi další pohledy na ten který obal.

Každopádně by by mne docela zajímalo, jak si představujete „ideální“ tvar lahve a vinětu pro současné víno z Čech a Moravy? Preferujete u vín z tradičních slavných regionů takové ty historické klasiky (ručně psané písmo u Burgundska, perokresba château u Bordeaux, …), nebo vás osloví moderní přístup? Jak hodně se necháte ovlivnit lahví v případě, když máte v obchodě vedle sebe nějaký velmi moderní design a naopak něco tradičního, ale neznáte producenta ani jednoho z těch vín? Co všechno by podle vás mělo na vinětě být? Přijde vám, že čím efektnější obal a množství textu na vinětě, tím větší pravděpodobnost, že obsah nebude stát za nic (a naopak)?

Mr. Noir & Miss Grigio
Mr. Noir & Miss Grigio
, vzdávající se mafiáni, kteří pašují v kufrech hrozny kdo ví odkud. Tahle základní vína jsou z hroznů nakupovaných všude možně a viněta to docela pěkně přiznává :o) Pro spotřební víno na jen tak pití myslím skvělé.

Naked King

Naked King, víno připravené bez chemie ve vinici, bez filtrace a tak. Prostě tu před vámi stojí, obnažené a připravené k okusu :o)

The OptimistThe Optimist je jednoduchý a čistý vzhled, který hraje na strunu dotazu „je sklenka napůl plná, nebo napůl prázdná“. To mne baví.

Mini Garage Winery BrandweinMini Garage Winery Brandwein, výrobce ovocných pálenek sídlící v bývalé dílně opravující traktory, dává své produkty do napodobenin kanystrů na naftu či olej.

Buddy Mulled Wine
Buddy Mulled Wine má přímo na lahvi natištěnu odměrku, která určuje, jak hodně veselí vám to či ono množství přinese. Vzpomněl jsem si přitom na jednu skleničku na destiláty, co jsme měli doma. Tam šla odměrka od rysek dáma, přes gentleman až po námořníka a prase.

Nobu Sake
Nobu Sake jsou speciální lahve pro slavné japonské restaurace Nobu. Tvarově vycházejí z bambusu. To chci!

Francis Coppola Director’s Cut
Francis Coppola Director’s Cut je celkem profláklá záležitost, sbírka odrůdových vín v tomto „režisérském sestřihu“ je jakoby obalena páskem filmu, když lahví otáčíte, tak se to tak lehce hýbe :o)

Elements of Islay

Elements of Islay sleduji už dlouho a moc si je přeju k narozeninám :o) Laboratorní dózičky označené zásadními „prvky“, zkratkami různých palíren na ostrově Islay (Ardbeg, Caol Ila, Laphroaig), plněno při plné sudové síle. Uááá!

A jsou tam kvanta úžasných lahví s vodkou a tak, plus samozřejmě obaly k parfémům a mnoha dalším produktům. Prostě pastva pro oči

Zobraz celý článek...

středa 28. dubna 2010

Případ Auxerrois a talián v risottu

michel_wust_auxerroisNedávno mi doma skončila láhev zajímavě vypadajícího Alsaska, šlo o Pinot Blanc 2006 s podtitulkem Auxerrois z vinařství Michel Wust. Krom těchto údajů se nic moc dalšího nedozvíte (až bych řekl, že to porušuje předpisy, chybí tam i hláška o obsahu siřičitanů a množství alkoholu), láhev obsahuje jen doporučení servírovat studené a zlatý proužek se vznešeným označením „Prestige“ (což může znamenat prakticky cokoliv a potvrzením je, že v případě této lahve jde o základní řadu odrůdových vín na běžné pití). Auxerrois se pěstuje všude možně a má desítky různých a vyloženě matoucích synonym – Chablis, Gentil Blanc, Gelber Weissburgunder, Gamay Blanc, Chardennet, Chardonnay Blanc, Pinot Blanc a Cramant, Pinot Chardonnay, Klawner, Grosse Bourgogne a tak dále… ne že by se všechna používala, ale v historii se vyskytnout mohla. Důvodem může být i to, že Auxerrois (pocházející spíše z Lorraine než z burgundského Auxerre, byť jméno k tomu svádí) je dle posledních DNA výzkumů křížencem Gouais blanc a Pinot noir, má tedy stejné rodiče jako Chardonnay. Auxerrois Gris se občas používá jako synonymum pro Pinot Gris, odkazy k „Auxerre“ a „Chablis“ mohou pocházet z charakteru medových tónů, do kterých se vyzrálá vína této odrůdy mohou posunout. Pro dokonalé zmatení nepřítele si doplňme, že jméno Auxerrois Blanc se používalo na Mosele jako synonymum pro Chardonnay a, kdyby vám to ještě nestačilo, tak v oblasti Cahors se pod názvem Auxerrois skrývá starý dobrý temně rudý Malbec. A to nemluvím o tom, že naopak název Cahors je někdy v Languedoc-Roussillonu používán pro odrůdu Valdiguié, ovšem běžně se jí tam říká spíše… ech, kdo by to čekal, Gros Auxerrois. A pak se divte, že se na našich vinicích běžně pletl Pinot Blanc s Chardonnay (a ve vínech to taky nikdo nepoznal), když i ve Francii v tom mají takovýhle nádherný bordel :o)

V jednom starším článku jsem se dost rozepisoval (a proběhla fajn upřesňující diskuse) o apelačním systému Alsaska, takže dnešek bude drobné opakovaní jedné zajímavosti. Na degustované lahvi je dominantním nápisem/odrůdou Pinot Blanc, Auxerrois je uvedeno jen jako doplněk. Co to pravděpodobně znamená? Pokud na vinětě alsaského vína najdete Pinot / Pinot Blanc, pak se nemusí jednat o jednu odrůdu, ale spíše odkaz k barvě vína, ve kterém může být Auxerrois blanc, Pinot blanc, Pinot gris či Pinot noir vinifikovaný jako bílé (a veřejným tajemstvím je tolerování příměsi Chardonnay). Ale i u nás se to podobně směsky objevují, Cuvée Pinot dělá Reisten a vůbec čím dál víc dalších vinařství, z Dobré vinice tu neustále hýkám nadšením nad směskou Pinot-Chardonnay. V tomhle konkrétním případě Alsaska může jít o sprostý marketingový trik, kdy vínu dominuje Auxerrois, ale úmyslně (byť další odrůdy doplněny třeba jsou, v malém množství) je použit mnohem známější název, vzhledem k cílení vína do velkých obchodů. Nebo je to prostě tak, že v okolí Cléebourgu, kde vinařství sídlí, prostě Auxerrois tradičně dává výborné výsledky a běžně se mu tam říká Pinot Blanc. A možná jsem se v tom úplně ztratil. Miluju Francii! Ale někdy je to na zblbnutí :o)

risotto_taliani Zpět k tomu vínu. Jako producent je uvedeno velkým písmem Michel Wust, což už marketingový trik je, ve skutečnosti víno pochází z Cave vinicole de Cléebourg, vinařského družstva s téměř dvěma stovkami pěstitelů z Cléebourgu a okolí. Téměř přesně před rokem jsem tu psal tohle: „Po dlouhé době jsem zavítal do Kauflandu a při té příležitosti si projel (dost tristní) nabídku vín. Zaujala mne série kousků z Alsaska pod jménem Michel Wust, bohužel fotka z mobilu je nepoužitelně rozmazaná. Sylván za 139,-, Riesling o třicet dráž a byl tam i nějaký směsný Edelzwicker. Co mne ovšem zaráželo byla sem tam nálepka „prestige“ a především bohatý rozptyl ročníků, oboje nijak nerozlišeno cenou. Sylván stál v 05, 06 a 07 úplně stejně, vedle sebe se tyčila směs ročníků a v supermarketových podmínkách to celé nebudilo moc velkou důvěru.“ No a vidíte to, ani neuteklo moc času a jednu takovou „nedůvěryhodnou“ láhev jsem dostal jako dárek. O vinětě už jsem psal, láhev klasická zelená alsaská flétna, záklopka i špunt plastové. Barva vína zlatavá a trochu matnější. Vůně medovo-hroznová, trochu květin, jemně zaprděná (rozdýchání pomohlo) a celkově fajn. Chuť kulatá, decentní dotyk cukru bezproblémově vyvážen kyselinou, ovocitě-kořenité, překvapivě slušná délka. Vyvážené čisté pitelné víno, jednoduché ale ne nudné. Docela potěšilo. Na takovýhle obsáhlý článek by to samozřejmě nebylo, ale prostě jsem se chtěl podělit o „případ Auxerrois“, snad vás to nenudilo.

Na fotce výše je naše aktuálně oblíbené jídlo, volná variace na „milánské šafránové risotto“. Risotto není nijak složité – rýže carnaroli (či arborio), buď zakoupená už jako šafránová či o sklenku vývaru ve kterém byl šafrán vyluhován doplněná, připraveno na pánvi s postupným doléváním vývaru – viz detailní postup u Cuketky na risotto běžné či na rovnou na milánské ve videu z pořadu S Italem v kuchyni. V naší domácí variantě není morek, ale risotto je někde ke konci druhé třetiny přípravy doplněno o kousky taliánů (od Dolejších, už jdou celkem dobře sehnat a nemají chybu) povařených v bílém víně. Moooc dobré je to! Ani nevím, proč jsem si na tohle jídlo vzpomněl zrovna u vína z Francie, navíc když jsme ho k tomu nepili. Ale co už :o)

Zobraz celý článek...

úterý 27. dubna 2010

Sherry suchá nepochopená i sladce omamná

sherry_titulky Tak zase budu otravovat se sherry. Až vás to přestane bavit, tak dejte vědět, ale jen těžko s tím něco udělám. Tohle víno je prostě báječné! Znovu jsem se o tom přesvědčil před pár dny na kurzu/ochutnávce/promo akci, kterou pořádala Extenda, agentura na podporu Andalusie v zahraničí. Propagaci své země tu pojali správně, v gastronomii mají rozhodně co nabídnout a valit do lidí sherry pod tlakem vyloženě chválím. Moc se tu o ní nemluví a je to strašná škoda. Ve Španělsku je sklenka sherry automaticky spojena s jídlem a posezením s přáteli, ve Velké Británii je prý zase jedno staré rčení, že pokud si nedáte jednu sklenku sherry před jedenáctou, musíte si jich pak dát jedenáct v jednu :o) Alespoň to tedy říkala Helena Baker, oficiální „Sherry wine educator“, která prezentaci vedla.

sherry_nalevani A že to bylo poučné. V promítaných prezentacích (část jejich obsahu je k nalezení na http://www.sherry.org) jsem narazil na kvanta zajímavých informací, upřesnění již známých faktů i několik novinek. Mluvilo se o původu jména Jerez, zónách produkce vs. zónách zrání, o obsahu kyselin v zásadní odrůdě Palomino, vedení keřů způsobem vara y pulgar (něco jako Guyot na jeden tažeň), přesných procentech pro dolihování a kupě dalších detailů. Pro nadšence ráj údajů! Jen jsem měl trošku pocit, že pro velkou část v sherry ještě nepříliš zkušeného diváctva, pro které byl první suchý vzorek rána mezi oči a vzpamatovali se až někde u slaďáků, to bylo tak nějak příliš technicistní. Na první větší seznámení se sherry by to možná chtělo více fotek, akcentovat vrstvy flóru, roky zrání, zdůraznit systém „criaderas“ a „solera“, gigantické sudy i statisíce těch malých…

plakat prezentace
Ne že by se o tom nemluvilo, ale tyhle „zábavnější“ a později ostatním snadněji sdělitelné informace asi utkví v paměti více, kdyby nešlo jen o další rychle vychrlený údaj vedle třeba seznamu výkonných orgánů místní apelační organizace, Consejo Regulador. Je fajn vědět, kolik je v ní zástupců družstev, kolik almacenistas a kolik hlasů mají distributoři, ale podobně věci si lze dohledat, pokud už to někoho zajímá. Ta snaha říct „všechno“ během hodiny a půl se prostě trochu podepsala a na takové ty základní a nejdůležitější věci (= z mého pohledu nejvíce přibližující svět sherry a ovlivňující pohled na obsah sklenky) tolik času nebylo. Ale třeba se pletu a většina účastníků byla schopna vše krásně pochytit. Já tam být tak před dvěma lety, než se začal o sherry víc zajímat, tak v tom docela plavu.

gazpacho Mluvilo se i o snoubení s pokrmy a přímo vaření na sherry (třeba ledvinky jsou tak prý úžasné, stejně jako kapka sladké sherry do svíčkové či k srnčímu), sherry se degustovala a následně i pila k všemožným tapas. Mne nejvíc nadchlo vyloženě skvělé gazpacho zapité sklenkou fino Tio Mateo, to je lahoda. Kdo nezkusil neuvěří, ale sklenka fino či manzanilla sherry je jedním z nejlepších spojení k takovým těm typickým televizním a večírkovým pochutinám, olivami počínaje a slanými brambůrkami konče. Zkuste!

Pokud o sherry nic moc nevíte, tak než přejdete k degustačním poznámkám, doporučil bych články Od Fino po Oloroso – dvanáct podob sherry, Dvanáct destilátem posílených vín a pěkný přehled typů sherry v Sherry Valdespino - degustace v restauraci Mlýnec. V závěru článku také najdete ke stažení balík dokumentů, kde jsou ty zásadní informace česky, stručně a přehledně poskládané.

tapas sherry_degu
Williams & Humbert -
Dry Sack Fino Superior
Jednu dobu moje docela oblíbená sherry, než jsem zjistil, že velmi podobná (stejná firma, jiné lahvování) jde zakoupit v Marks & Spencer znatelně levněji. Aromaticky naprosto klasická čistá záležitost, příjemné svěží fino s výraznější kouřovo-dřevitou linkou. V chuti velmi suché, ostřejší a delší, poněkud rozhozené. Výrazněji otravuje alkohol, byť je na běžných 15%. Důvodem je nejspíš příliš vysoká teplota, při které je víno prezentováno. Tohle je třeba chladit.

la_guita Bodegas M. Gil Luque – Manzanilla La Guita
Zásadní manzanilla na trhu ve Španělsku, v tomto typu vína ho drží přes čtvrtinu. Jemná, exoticky ovocitá záležitost s projevem až překvapivě blízko běžnému bílému vínu. Totéž se opakuje i v chuti, suché, lehčí (ale nenechte se zmást, stále se tu bavíme o 15% alkoholu a pár skleniček na letním slunci udělá své), svěží, ovocité s delším příjemným dozníváním. Elegantní, paráda na sklenku jen tak i velmi univerzální doprovod k jídlu. Jen pro mne tak nějak blíž spíše nazrálému běžnému bílému, než jak si představím sherry (v tomto směru u mne v levné manzanilla sherry stále vede La Gitana).

tio_mateo Marqués del Real Tesoro – Tío Mateo Fino
Toto již nebylo součástí degustace, ale k dispozici při následném občerstvení v podobě různých tapas. Bledé, typické, krásně vyvážené, velmi suché, delikátní, čisté, lehké, perfektně pitelné. Výborné. Pro mne v tomto stylu rozhodně lepší, než první dva vzorky. K dispozici za nějaké čtyři stovky, což už je teda na fino dost peněz.

amontillado_npu Bodegas Sánchez-Romate – Amontillado N.P.U. Reserva Especial
Zkratka znamená Non-Plus-Ultra. Vyzrálá, komplexní, efektní oříšková záležitost se sušeným ovocem, pomerančem a výrazným projevem „rancio” (kdo rád koňaky bude nadšen). Suché, intenzivní, bohaté, neuvěřitelně dlouhé, vyvážené, elegantní. Nijak těžké, skvěle pitelné. Velmi dobré amontillado. Opět lehce zazlobí alkohol, podával bych rozhodně chladnější než při pokojové teplotě. I zde je cena do 400,- Kč i na našem předraženém trhu a v tomto případě jde o potvrzení, že tak komplexní pití, jakým sherry je, lze koupit proti klasickým tichým vínům bezkonkurenčně levně.

Marqués del Real Tesoro – Oloroso Almirante
Temná hnědá barva, vyzrálé ořískové, komplikovanější a nasládle efektní v vůni. Decentně nasládlé v chuti, sušené plody, vyzrálé, delší příjemné oříškové doznívání. Dobré, ale na Oloroso nic zásadního.

sandeman_medium_dry Sandeman Medium Dry
Na ochutnávce byl vzorek podle všeho nějaký divný, až moštově nakvašený, vyloženě mne nebavil. Při testování doma (láhev tohoto vína byla součástí „studijních materiálů“) je to přeci jen o dost lepší, běžná nasládlá sherry s tak akorát kyselinou, vyvážené, lehčí a velmi dobře pitelné (= pije se to skoro samo, líbivější styl). Trochu pomerančů v podobě, jaká je u některých sladkých Moscatelů, ale doslazeno by to mělo být spíše klasicky odrůdou Pedro Ximenez. Ujde. V podstatě důkaz, že i tyhle supermarketové řady sherry jsou úplně v pohodě pití a netřeba se jich bát, což u klasických tichých vín rozhodně neplatí a tam je vyžadována mnohem větší pozornost. Takový dobrý a snadno dostupný vzorek na první seznámení se sherry, rozhodně je to bezpečnější než úplný sucháč či naopak začít si zvykat na vyloženě sladké kousky (jak typická a nejlepší sherry spíše nevypadá).

barbadillo_cream Bodegas Barbadillo – Full Rich Cream
Tmavší hnědá, ovocité, výrazné hrozinkové aroma a jasné doslazení Pedro Ximenezem. Již hodně sladké v chuti, kulaté, likérové, kyselin nijak moc ale ještě působí vyváženě. Čisté a veskrze příjemné jednodušší sladké pití. Dál než ty úplně nejlevnější cream kousky, ale stále spíše „líbivka co nadchne sladkomilnou babičku“, do dárkového košíku k vánocům ideální :o)

valdivia_px Grupo Garvey – Valdivia PX
Jde o čistou odrůdu Pedro Ximenez, o kteréžto úchylárně už jsem tu několikrát psal. Velmi temně hnědá barva, ve sklence hutné a sirupové. Vůně květinovo-rozinková, jitrocelový sirup a vůbec lék proti kašli. V ústech až konzistence teplého medu s pevnými částečkami, jako kdyby do něj někdo zamíchal pár lžic práškového kakaa. Brutální sladkost, dlouhatánské doznívání. Vyloženě záležitost „jedna lžíce na zmrzlinu či dezert“, dle mého názoru se to pít nedá. Ale zaznělo i „to je výborný, to mi chutná“. Holt každý máme nějaký vkus :o) Každopádně zhruba 400g/l zbytkového cukru myslím mluví za vše, naše ledovky se běžně točí okolo 230 g/l a to mají o mnoho víc kyselin.

barvy_sherry
Byla to poučná akce, už kvůli představení několika dovozců sherry. Stále je jí tu dost málo, ale co taky chtít, když se tu pije naprosto minimálně a pokud už, tak spíše sladší typy. Zatímco ty nejlepší kousky jsou suché. Naštěstí není v téhle době problém nakupovat v zahraničí.

sherry_sklenkabarva_sklenky

Nahrál jsem na web ke stažení část propagačních materiálů, je v nich poměrně hodně dobře zpracovaných informací (krátce k historii sherry, druhy sherry a snoubení, mistr venenciador, koktejly se sherry, recepty se sherry, sherry a zdraví, osobnosti a sherry, citáty slavných o Jerezu a sherry). K dispozici je ZDE (zhruba 1MB ZIP). Kompletní powerpoint prezentace (mapy, grafy, technické detaily atp.) má přes sto mega, pokud o ni má někdo vyloženě zájem, ozvěte se mi e-mailem.

Zobraz celý článek...

pondělí 26. dubna 2010

Argentinsko-francouzská kráska a Strom života

strom_zivota_romantica Tenhle víkend jsem strávil ve svém rodném městečku, moc příjemném místě v Podkrkonoší (či spíše na Podzvičinsku). A světe div se, součástí pobytu byla i návštěva gastronomického zařízení s dost velkými ambicemi. Ne že by se v okolí špatně jedlo, místní maminky a babičky většinou vaří výborně a vydatně (jako ostatně všude), ale typická strava v restauracích je postavena na modelu „hlavně ať je toho hodně a rychle se nám to připravuje“, na talířích se vrší kopce masových směsí, kečupu a vše má poetické názvy okolních kopců či se odvolává na přednosti manželky místního zaměstnance Lesů ČR. Jde, sem tam, narazit na obsluhu bez nerudného výrazu a slušné jídlo, ale obvykle je to v kombinaci se zápachem cigaret a jen těžko by mne u některého z podniků napadlo vyrazit tam na příjemný oběd jako oslavu narozenin mámy i babičky. A právě tak jsem pro ně chtěl dárek vyřešit, co taky máte furt vymýšlet, že jo. Naštěstí tam nedávno vznikla restaurace Romantica („atmosféra Pohádek tisíce a jedné noci“, klavír, šampaňské… znáte to) v lázeňském komplexu Strom života, o které většina místních v podstatě slyšela jen fámy, že kafe tam stojí skoro stovku, jídlo k obědu stovky čtyři a mají tam láhev vína za osmnáct tisíc. Navíc do té budovy prý investovali nějací Arabové a vůbec je to nějaké divné, nikdo normální tam nechodí, prostě děs, no ne? Čas podívat se tomu zvláštnímu zjevení na zoubek…

Chtěl jsem tam jít už dlouho, v podstatě od otevření, ale na webu nebyl ceník (který mne zajímal především proto, že by se z něj snad dal vyčíst styl kuchyně a zda to vůbec má smysl) a na e-mail mi nikdo neodpověděl. Později jsem uviděl menu jedné tam pořádané narozeninové oslavy, až nepříjemně plné překlepů a špatně napsaných jmen, ovšem u jinak dost lákavých jídel. Konečně se nabídka objevila na internetu (pravda, překlepů a chyb v názvech hlavně u vína neubylo, přímo v restauraci je to ale o dost lepší a oceňuji, že k jídlům je vždy připojen tip na vhodné víno) a já zjistil, že v nabídce je skutečně láhev za osmnáct (Château Lafite-Rothschild 2004), ale zároveň i veskrze fajn kousky ke 400,- Kč (nabídka je kompletně postavena na sortimentu Global Wines) a rozlévané víno po 1.5dlc od 39,- Kč. Espresso, slušné a hlavně kvalitně servírované Illy, za 45,- Kč. A jo, menu opravdu přijde na 365 resp. 480,- Kč. Ovšem je to menu degustační (vzhledem k velikosti porcí spíše devastační), pětichodové a poměrně zásadně vybočuje z typické nabídky dalších restaurací v okolí.

strom_zivota_jidlo
Restaurace samotná nevypadá vůbec špatně, ale do nějakých pokusů o zásadní hodnocení interiéru se pouštět nebudu. Na židlích se sedí příjemně, sklo je kvalitní a příbor také, má to fajn atmosféru. Trochu zamrzí, a je to problém mnoha „hotelových“ restaurací, že při cestě na toalety musíte opustit prostředí restaurace a odskočit si do značně sterilněji působících chodeb okolní budovy. Takhle na oběd mi to tolik nevadilo, ale při nějaké romantické večeři by mne odskok ke kachlíkům a osobám v županech na cestě z procedury do pokoje asi trochu zamrzel. Detail. Co ovšem detail není, a na čem zážitek v podobných podnicích často záleží podobně jako na jídle, je servis. V tomto konkrétním případě jsme měli štěstí na mladou sympatickou slečnu, která ve škole dávala dobrý pozor. Servis byl výborný, slečna stíhala (při roznosu jídel jí asistoval kolega), dávala si pozor, kdy nemá smysl vyrušovat, a naopak přispěchala, když bylo něco potřeba. Podobně kvalitní a pozorný číšník bývá často výjimkou i v podnicích cenově někde jinde.

strom_zivota_jidlo_3
Jídlo? Žádné exotické kombinace a „molekulární“ pokusy, spíše hra na jistotu s tradičními surovinami, ale hodně chutná a vizuálně dobře provedená. V lístku zbytečně uvádějí gramáže a podobné nesmysly, v podobné restauraci skutečně nepotřebuji vědět, že vepřového karé bude 200g. Z žádného jídla jsem si vyloženě nesedl na zadek (takové překvapení, jako v La Cave v Táboře, se nekonalo), sem tam jim něco málo ujelo (asi největším prohřeškem bylo hovězí udělané o trochu více než požadované medium, ovšem i tak skvělé), celkově ovšem hodně slušný nadprůměr a při ceně pěti chodů někde mezi 15 – 20€ není co řešit. Kuchař se ovšem vyšvihl s jedním z mála bezmasých pokrmů, kterým jsou zastřená (ztracená) vejce v červeném víně s rajčatovým risottem. Vzhled sice není nijak zářný, ale samotné risotto je výborně připravené a když do něj zamícháte teplý žloutek z rozkrojeného vajíčka, je to chuťově špička. Tip na pokus doma. Hodně zaujal trochu nečekaně použitý šafrán na vepřovém, zajímavé spojení. Moc mne bavilo nasládlé pomerančové zelí ke kachnímu stehnu a u stejného jídla i fantastický „žemlový knedlík“ (nejblíže to mělo kombinaci karlovarského knedlíku s velikonoční nádivkou). Perfektně byly zpracované ale i cibulové brambory a cuketové ragů, stejně jako zeleninový kuskus k platýzovi či kostka opečené polenty. Vůbec mi přišlo, že nápaditější a dotaženější jsou přílohy a bezmasé části pokrmů, maso bylo tak nějak „normální“. Otázkou je, zda za to nemůže docela mizerná návštěvnost podniku (naše šestice tam byla po celé čtyři hodiny úplně sama), menší otáčka těchto surovin a zaúřadování mrazáku.

strom_zivota_jidlo_2
Jasně, ve Francii a dalších zemích jsou špičkové restaurace, do kterých se sjíždí davy z širokého okolí, i v obcích s pár stovkami obyvatel. V našich podmínkách je podobný podnik mimo Prahu či jiné velké město spíše zjevení, v kombinaci s dobrým personálem už úplný zázrak. A jsem rád, že něco takového se objevilo zrovna v mé rodné vísce, i proto po dlouhé době píšu něco o restauraci (protože informace, že v La Finestra fakt vaří dobře a Na kopci se nezhoršují, asi už nikoho nepřekvapí) :o) Takže pokud budete mít náhodou cestu do Podkrkonoší, zastavte se na jídlo ve Stromu života (můžete to doplnit třeba masáží) a projeďte si přilehlé okolí, je tam nádherně. Skoro je mi líto, že jsem krásy toho kraje začal objevovat až v době, kdy jsem se odstěhoval do Prahy.

strom_zivota_napis rybnik_tapeta

No nic, zpět k tématu blogu, vínu :o) Jako bílé posloužilo Vermentino 2008 z Toskánska, konkrétně Bolgheri, od Tenuta Guado al Tasso (rodina Antinori), producentů supertoskánce stejného jméno. Nějak jsem ujel, v ceníku měl pocit že bylo za čtyři stovky a za ty peníze mi to přišla skvělá nabídka, ale teď koukám, že stálo dvojnásobek. Chybami se člověk učí. Každopádně ta vermentina, co jsem měl dříve možnost pít, mi často přišla jako takové „odlehčené chardonnay více do kytiček“, celým tím stylem projevu, mineralitou a především schopností rozkvétat ve spojení s jídlem (ovšem zároveň působit znatelně nudněji samostatně, což už u šardonky tak typické není). A tohle není výjimkou, spíše lehčí projev, květiny a decentní citrusová ovocitost a mineralita, příjemně pitelné a skvěle doprovázející kousek ryby, ale zároveň s trochou méně kyseliny a plošší než by mi přišlo vhodné a prostě celkově tak nějak… obyčejně slušné a předražené (a nejde jen o cenu v restauraci, ale obecně na našem trhu, Global wines chtějí běžně za sedmičku 473,- Kč).

romantica_vino
Víno červené byla ovšem úplně jiná liga. Pochází z Argentiny od podniku CARO, jehož jméno vzniklo jednoduchým spojením dvou vinařství – Catena a Rothschild. Moderní vinařská legenda Argentiny, Catena Zapata, věnovala špičkové polohy v oblasti Mendoza a zkušenosti s národní odrůdou Malbec. Domaines Barons de Rothschild (Lafite), jeden z vůbec největších pojmů Bordeaux, pak zkušenosti s přípravou velkých vín (které mají hned na několika místech různě po světě) a odrůdou Cabernet Sauvignon. Ale více detailů se dočtete na jiném vinném blogu, kde se Tom rozepisoval obšírněji a hodnotil první víno podniku, CARO 2002. Já v sobotu testoval (co si budeme nalhávat, prostě pil) víno druhé, Amancaya 2006, složené půl napůl ze dvou výše jmenovaných odrůd. Zde je jako jméno použit indiánský termín pro květinu rostoucí vysoko v Andách. Větší produkce (20 tisíc bedýnek, tedy skoro čtvrt milionu lahví), ve francouzském dubu (jen 20% z nich nových) 12 měsíců a víno, které by mělo být připraveno k pití dříve, než jeho větší bráška. Velmi, velmi tmavá barva, až neprůhledná. Překvapivě elegantní, vyzrálá vůně. Důrazná, tmavě (ale ne přezrále) ovocitá, ovšem už zdaleka neřízená jen ovocem. S tóny tabáku, vzácného dřeva, se skvěle zapracovaným sudem a příjemnou zemitostí, bohatá. Perfektně vyvážená chuť, ovoce, kyselina, znatelné ale měkké pěkné tříslo, délka. Stále ještě šťavnatě ovocité, ale již vyzrále komplexní pití. Žádný přestřelený ovocný koktejl, tohle má svým způsobem dost starosvětskou finesu. Závidím amíkům, kteří mohou láhev koupit $15. Vyloženě to ve mně probouzelo chuť si sehnat ještě jeden kousek a zařadit jej do nějaké slepé ochutnávky Cru Classé z Bordeaux, to by bylo po odtajnění švandy :o)

Zobraz celý článek...

pátek 23. dubna 2010

Psaní o víně aneb komentujte!

sklenky_svicka Na včerejší (jedné z nejzajímavějších za hodně dlouhou dobu, ale o tom později) ochutnávce se mi už poněkolikáté stala taková nepříjemná věc. Jeden z účastníků mi tak jako tajemně sdělil, že čte tenhle blog, ale občas jsou tu děsné kraviny a musí se jen smát, jak chybné poznámky k tomu či onomu vínu mám a jak jsem ho nepochopil. V tomhle konkrétním případě mne to zamrzelo dvojnásob, protože víno jsem údajně sestřelil pro to, že bylo „přírodní“ a já tenhle směr vinaření nemám rád. Co to, zrovna já? Bohužel konkrétní informaci, o které víno či článek šlo, jsem se nedozvěděl. Ale podobnou debatu, rozhovor k obvinění typu „to hodnocení bylo úplně mimo“ či „nemáte rád Moravu a je to vidět“, jsem si absolvoval už dříve. A já vás prosím… nesmějte se u obrazovky, jaký jsem pitomec, a následně mi své poznatky nesdělujte hezky soukromě (ale oceňuji, že alespoň z očí do očí) lehce pod vlivem alkoholu na degustaci, ale napište to rovnou sem do komentářů, mimo jiné i od toho tu jsou. Nemám patent na rozum, nejsem profesionál (trochu mi to připomíná jednu děsivou debatu na jiném webu, mnozí jistě vzpomenou…), mohu tu napáchat chyby či v průběhu let pozměnit názory, mohu hodnotit nějak rozjetou láhev a nepoznat to, mám specifický vkus a občas i blbou náladu. Ale pokud vy víte, jak je to správně (obzvláště pokud jde o nějaký faktický údaj zde uvedený nesprávně a ne jen degustační poznámky), nenechávejte si to pro sebe, opravte mne a podělte se s ostatními. Jinak budu ty reakce až na ochutnávkách brát jako typické hospodské plky o politice, tam toho taky každý nakecá spoustu a skutek utek. Tolik mé dnešní (doufejme spravedlivé) rozhořčení, fakt mne to včera vytočilo. Ale když už jsem v tom…

Na té ochutnávce padl i dotaz, kdy jsem se jako rozhodl, že už můžu veřejně psát o víně (nebyl ovšem položen útočně, na rozdíl od obvinění o přírodních vínech, navíc doplněné o dotaz/jízlivou poznámku „a jak vám (ne)chutná tady, to si zase počtem, co…“), založit si na to téma dokonce vlastní web. Co na to říct a nebýt samolibý? Psát o víně (nejdříve na výstižně pojmenovaný web O víně a následně občas do tematických časopisů a především sem) mne napadlo v momentě, kdy jsem získal pocit, že toho vím o tom či onom tématu více než průměrný konzument a jsem schopen se o své poznámky pravidelně podělit tak, aby to někomu dalšímu cosi přineslo. Zda se mi to daří či ne už nemohu rozhodnout sám. Ale od začátku tu jasně varuji, ať si každý udělá vlastní názor a nebere to, co tu plácám, jako nějaké dogma, absolutní pravdu. Stejně jako budete polemizovat s recenzí na film a řešit, jestli je úplně mimo Mirka Spáčilová či tentokrát vámi kladně přijatý snímek více pohaněla Darina Křivánková, tak máte plné právo nesouhlasit s čímkoliv, co tu plácám (aniž bych chtěl tvrdit, že rozumím vínu tak, jako ony filmu). A navíc to dát úplně veřejně najevo!

Sklenka modrého portugalu u sklípku a vinice Grébovka

A pokud vás rozčiluje, že tu občas něco výrazně kritizuji (aniž bych měl tu či onu certifikaci, vinařskou školu či kdy vyrobil alespoň tisíc lahví vína, pokud chcete munici do debaty), tak prosím čtěte především reklamní materiály vinařství, PR články v leckterých časopisech (tam bude kritiky méně) či prostě někoho úplně jiného a méně konfliktního. Ano, mám svůj názor, vkus, nikdo mne za zdejší texty o víně neplatí a píšu a budu si psát co chci. Protože mohu a protože chci. Není to omluva pro faktické chyby, ty mi prosím omlaťte o hlavu jak nejrychleji to půjde.
 
Mám rád ryzlinky a pinoty, což ale zároveň znamená, že na ty ne úplně povedené (z mého pohledu, jako ostatně u všeho ostatního) jsem přísnější než na jiné odrůdy. Mám rád vína připravovaná co nejméně „manipulovaně“ a je klidně možné, že nějakému takovému budu trochu nadržovat, zatímco u někoho, kdo se chlubí enzymy a kvasinkami, budu kritičtější (a jak by ne, tam přeci už prostor pro nedokonalosti být ani nemůže…). Ale to, že je víno „naturální“, ještě neznamená, že mu budu odpouštět vady, víno musí být především dobré. Nejsem profík, jsem nadšenec a hodnotím subjektivně, i když dělám všechno proto, aby to bylo co nejpoctivěji a podobné své libůstky do toho tahal co nejméně. Ale jde to těžko. Nadšenec do Frédérica Chopina asi bude hodnotit náhodně zaslechnutý koncert nové trash metalové kapely o dost jinak, než fanoušek této hudby či úplně běžný konzument popu v našich rádiích (a každý si rozhodněte, zda jsou naturální vína spíše Chopin či trash metal a co je ve víně současná popina). Špičkový hudební profík možná dokáže, bez emocí a objektivně, posoudit jak ten klavírní tak metalový koncert. Ale já u vína profík (rozuměj někdo, kdo se tím živí a z mého pohledu to má mnohem komplikovanější) nejsem a emoce a vkus do toho tahám a tahat budu :o)

sklenka_pocitac
Což mne mimochodem přivádí na další zábavnou věc. Obrovské procento lidí, kteří na webu píší o víně, pravidelně se účastní ochutnávek a vůbec představují nadprůměrné konzumenty vína, je z IT či jiných silně technických či řekněme „matematicky přesných“ oborů. Říkám si, zda to nemá nějakou přímou souvislost s tím, že po dni vyplněném syntaxemi, normami a „exaktním a jasně definovaným“ (v uvozovkách, já těm krabičkám věřit přestávám…) chováním počítačů potřebujeme něco méně vypočitatelného, živelnějšího, přirozenější, hůře zařaditelného do škatulek a tabulek. Ale třeba je to úplně jinak, že jo…

Zobraz celý článek...

čtvrtek 22. dubna 2010

Markuzziho přehlídka vín Itálie

markuzzi_titulka Již poněkolikáté pořádal oblíbený dovozce vín Itálie velkou ochutnávku za účasti vinařů, stylově (beru to jako takové neagresivní pošťouchnutí největšího vinného rivala) ve Francouzské restauraci Obecního domu. Byl jím vždy pozorný Jiří Markuzzi, jeden z našich největších odborníků na tuto vinně až neuvěřitelně bohatou zemi (na fotografii níže jsem ho ulovil v rozhovoru s konkurencí, pokud mne zrak neklame). V jeho sortimentu nenajdete stovky různých vinařství, ale jen patnáct pečlivě vybraných kousků, doplněných o jednu Moravu – Reisten. Na ochutnávku dorazil poměrně velký dav a, ač to ještě nebyla vyloženě tlačenice, dostat se k některým stolkům vyžadovalo trochu trpělivosti. Ceník jsem nechal u vchodu, abych se jím zbytečně nenechal ovlivnit, a vybaven pouze katalogem začal zkoumat širokou nabídku.

markuzzi_chovan
Rovnou jsem rezignoval na snahu projít vše či nějaké komplexnější zkoumání a celé si to spíše užil, jen s minimem plivání. Nejel jsem po slavných vínech Barolo, Barbaresco či Amarone, u těch si spíše užiju nějakou řízenou ochutnávku méně vzorků, ale spíše tak vyzobával různé zajímavosti.

obecni_dum_degu_1obecni_dum_degu_2
salvatore_geraci_palari Na úvod ten největší objev, kterým se stalo vinařství Palari ze Sicílie. To prezentovalo tři velmi odlišná vína a všechna skvělá. Palari 2006 (DOC Faro) z autochtonních odrůd Nerello Mascalese, Cappuccio, Nocera, Acitana a Galatena, vyzrále ovocité, elegantní, aromaticky netradiční (= s tóny, které jsem ještě nikdy nikde necítil), se skvělou kyselinou, vyvážené. Moc fajn. Mnohem víc mne ale zasáhlo Rosso del Soprano 2006, opět z místních odrůd Nerello Mascalese, Cappuccio a Nocera. Svěží a opět zvláštní vůně s některými tóny připomínajícími až leckterá květinovější bílá, nádherné červené ovoce v chuti, svěžest, elegance, harmonie, plné i lehké na pití zároveň. Krása! A velkým odskokem úplně jinam bylo Santa.Né 2005, které je naopak vyrobeno z odrůd vyloženě mezinárodních – Merlot, Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc a Petit Verdot. Ovšem nejde o nějaký aktuální módní výstřelek, ba naopak. Vinice je předfyloxerová, sto padesát let stará, a pochází ještě z dob, než byla výsadba těchto odrůd na Sicílii zapovězena (aby přežila sbírka těch místních, unikátních). Neuvěřitelně minerální, vyzrále bohaté, komplexní, plné a zároveň svěží. Moc pěkný zážitek. Ceny už zde nejsou nějak vyloženě „lidové“, ale sedmistovkovým Rosso del Soprano bych si myslím někdy radost udělat mohl…

radek_nepras_reisten Potěšil i stolek vinařství Reisten, i přes obrovskou konkurenci Itálie bylo i u nich často pěkně natřísknuto. Dokonce tam proběhla družba s vedle umístěným Franco Torosem a vzájemné přechnutnání Pinot Blanc ročníku 2008. V případě Reistenu šlo o řadu Maidenburg a vinici U božích muk, na tuhle odrůdu dost sázejí, a Toros nabídl na oplátku Pinot Bianco Collio (a pak, jako podpásovku, ještě vyzrálý a moc pěkný Merlot). Torosovo víno bylo až opulentně bohaté, medové, kořenité, neuvěřitelně minerální a velmi dlouhé. Na mne snad všeho až moc. Reisten se prezentoval znatelně uměřeněji, květinově a snad až poněkud sevřeně. Veskrze příjemné víno, ale nějak zásadně neoslovilo. Což se nedá říct o jejich mladých ryzlincích, ty se vyvíjejí moc pěkně a jsem z nich nadšen stejně jako na degustaci loni v září. Jak kousek z Valtické, tak i Maidenburg s vyšším cukrem a krásnou kyselinou jsou ukázkové nádherné rýňáky.

Franco_toros franco_toros_2
colterenzio_lahveKdyž jsme u těch ryzlinků… v Itálii o nějak zásadní odrůdu rozhodně nejde, na téhle degustaci jsem narazil myslím jen na jeden vzorek a to u vinařství Colterenzio z Alto Adige. Harrer 2009 bylo víno až příliš mladičké, čerstvé, ještě takové dost kvasné a zaprděné. Škoda, o rok starší varianta by možná oslovila víc. U stejného podniku jsem projel i Pinot Nero, tedy červenou burgundu. Ze základní řady ročník 2008, víno čerstvé, čistě jednoduše ovocité, přímočaré a fajn pitelné. Villa Nigra 2006 (Pinot Nero DOC Cornell) je naopak jejich elitním červeným, jde o pinot ovocný, výrazně nasudovaný teplejší typ, vyvážený, hodně dobře udělaný. Ale mé srdce přeci jen leží u trochu chladnějšího stylu :-)

wolfgang_raifer_colterenzio
Alvaro Pecorari prezentoval sadu efektních aromatických bílých vinařství Lis Neris z Friuli. Zaujalo především Fiore di Campo 2008, svěží elegantní a příjemná směs Friulano s dodatkem Sauvignonu a Rieslingu. Picol Sauvignon 2008 byl odrůdově hodně typický, velmi intenzivní, čistý, důrazný, plnější, velmi mladičký. Skok úplně jinam předvedlo jejich elitní cuvée Lis 2006, v sudech vyzrávaná směs Pinot Grigio, Sauvignon a Chardonnay. Komplexní, zralé, citrusové, minerální, skvěle vystavěné. Fajn zážitek.

lis_nerisalvaro_pecorari_lis_neris
Z Piemontu jsem ozkoušel podnik Villa Sparina a jejich Barberu. Jak čerstvou a červeně ovocnou Montej Rosso 2008 (Barbera di Monferrato), tak i vyzrálejší, dřevem silně ovlivněnou a pěkně strukturovanou Rivalta 2005 (Monferrato Rosso). V obou případech mají ta vína skvělé důrazné kyseliny a moc dobře se pijí, ale snad bych i preferoval pohodový (a levný) Montej.

nalevani
A bylo toho víc, třeba krásně udělaná „bordeaux směska“ Montevetrano (Colli di Salerno), kde je  Cabernet Sauvignon a Merlot doplněn kapkou Aglianico Taurasi. Jižně vyzrálé, ale elegantní, ovocité a kořenité mladičké červené s výbornou kyselinou a tříslem, stavěné na delší běh.

Trippa_alla_fiorentina Prostě fajn podvečer, který jsem ještě se ženou završil trochou italské kuchyně, konkrétně držťkami po florentinsku (Trippa alla Fiorentina), a návštěvou remaku filmu, na který mnozí jistě nostalgicky vzpomínají – Souboj titánů. Po vínech a jídlech Itálie, které přímo čiší vnitřní energií a pocity, bylo setkání s tímto naprosto emocionálně vyprázdněným produktem celkem šok, ale co naděláte. Je tam nádherný Pegas, Kraken taky neurazí, Io je celkem svůdná ženská a pár vtipných scén se najde, hudba nesedí a celkově prostě blbost. No nic. Trocha emocí se zase projevila cestou na metro skrz starou Prahu, tahle místa se neomrzí…

tyn_mesic

Zobraz celý článek...