pátek 29. ledna 2010

Výsledky ankety „Nejčastěji piji vína z následujících zemí“

cuvee_kambrium Čtrnáct dní uteklo jako voda a jsou tu výsledky další ankety. Tentokrát měla spoustu možností, ale ptal jsem se na jednoduchou věc – vína z jakých zemí pijete nejčastěji. Samozřejmě možnost hlasovat pro více možností způsobila, že jedna konkrétní země (která u většiny z nás, protože trocha toho patriotismu je vinným nadšencům obvykle vlastní, skoro jistě v nějakém TOP 3 bude) uspěla až drtivě. A jistě jsem některé důležité země, například Jižní Afriku či Brazílii (obě v desítce těch největších producentů), vynechal a nechal spadnou do všeobjímajícího „jiná země“. V seznamu by měla být i Čína, která je produkcí už dokonce na třetím místě za Itálii a Francií (ale rozumně kvalitní vína se sem prakticky nedováží, mám doma dvě lahve a čekají na prozkoumání). I tak snad výsledky nejsou úplně nicneříkající, už pro vysokých 160 hlasujících. Z nich hned 78% (126 hlasů) zaškrtlo možnost Česká republika, která tak jasně vítězí a domácí vína jsou tedy u návštěvníků tohoto blogu suverénně těmi z nejčastěji konzumovaných. Na druhém místě, hlasovalo pro ni 29% (47 hlasů), se umístila Francie a dokazuje svou (ale zdaleka již ne neochvějnou) pozici zásadní z vinařských zemí. Třetí místo pak patří Rakousku (16%, 26 hlasů), které s opravdu malým dostupem následuje Itálie, Německo a poté Španělsko a Chile. Kompletní výsledky v tabulce níže.

anketa_zeme
Kdo z vás nemá v top konzumovaných vínech Českou republiku a pije mnohem více Francie, Rakouska či Itálie? Já si začal zhruba před měsícem dělat malou statistiku (pouze celé lahve, nepočítám poznámky z degustací) a zatím mi to vychází na poměr 50% domácí vína, 30% Francie a 20% ostatní (Německo, Rakousko, atp.). Pokud by se ale vzalo období posledních pár let jako celek, tak asi domácí vína zaberou o něco méně než polovinu, minimálně skladové zásoby a obsah chladničky a sklepa mluví jasně (Francie dominuje drtivě). Jenže to může být dost matoucí, protože tahle archivovaná vína často prokládám různými čerstvými nákupy Čech a Moravy. Co u vás?

A můžete i hlasovat v další anketě, tentokrát nic komplikovaného, prostě jen zvolit mezi dvěma z nejtradičnějších (a nejčastěji przněných v podobě různých „sudových“ blivajzů v hospodách a restauracích) červených odrůd na našem území. Doplnil jsem i dva křížence vzniklé právě jejich spojením, třeba u někoho překonávají rodiče :o)

Zobraz celý článek...

čtvrtek 28. ledna 2010

André a netypická červená směska z Moravy

ravis_andre_2008 Přiznám se, že o firmě Ravis Rakvice toho moc nevím. Je to podnik, jehož výrobky nacházím především v supermarketech a večerkách, případně u jejich lepších řad v některých restauracích, ale mám s nimi minimum zkušeností. Sdílí stejné majitele a hrozny + design některých řad vína (například Gold Lian jako by z oka vypadlo řadě Gallery) s Révou Rakvice, která ale jakoby „míří výš“. Nějak zásadně mne neoslovuje ani jeden z těchto podniků a dobrovolně se přiznám, že pokud mi někdo jejich víno vyloženě nestrčí pod nos s tím, že jde o opravdu dobré pití co bych měl zkusit, tak je nevyhledávám. Tuhle sobotu, promrzlý cestou ze sáňkování pod Petřínem (viz video, seděl jsem na té děsivé věci poprvé po mnoha letech a je zvláštní, jak člověku od dětských let přibude strachu a pudu sebezáchovy), jsem potřeboval koupit nějaké rozumné víno na pořádný kotel svařáku, a ve večerce navíc narazil na poslední láhev jakostního André 2008 z řady Exclusive (viz rozdělení na webu vinařství) za 89,- Kč. To, co mne zlákalo, nebyl velký nápis „vyrobeno metodou řízeného kvašení“ (taky nechápete, proč zrovna tohle na lahvi tak zdůrazňovat?), ale úplně trapně medaile z umístění v soutěži TOP 77 pro ročník 2009/2010. Ať už jsem psal o medailích cokoliv, tak prostě takhle zařazené víno pod stovku mne holt nenechalo chladným. Člověk je slabý :o)

Bezbarvá užší láhev bordó tvaru se jménem vinařství přímo ve skle, plastová záklopka a korek lisovaný z drti, viněta pouze se základními údaji. Barva červenofialová, docela příjemná. Aromaticky hlavně lesní ovoce a dost peckoviny, v tomhle směru mírně „uměle“, ale k tomu i příjemný divočejší projev a jemně živočišnost, nijak mohutné a spíše jemnějšího střihu, ale v podstatě fajn. V chuti suché, lehčí, kyseliny dost aby víno nepůsobilo ploše, ale jde spíš o takový ten vyhlazený a jednoduše pitelný ovocný styl. Víno je dostatečně dlouhé, korektní a dobře udělané, na běžné pití nevidím problém. O tom, zda patří do něčeho nazvaného TOP 77, by šlo s úspěchem pochybovat. Hlavní ovšem asi je (pro vinařství i organizátora soutěže), že ta nálepka funguje a podporuje prodej :o)

smeska_la_galerie Druhá dnešní láhev byl dárek, udělali jsme si se skupinou přátel velmi těsně před Štědrým dnem příjemnou večeři v restauraci La Galerie (něco jsem psal tu o jedné dřívější návštěvě, tahle byla v jídle ještě o kus lepší a u vína jsem objevil famózní Chianti, o kterém se musím ještě rozepsat) a sommelier mi ji předal při odchodu místo obvyklé krabičky s nějakou sladkostí k snídani ke kávě na druhý den. Vzpomněl jsem si na ni mimo jiné pro dotaz „Máš nějaké vysvětlení, proč Maďaři míchají Pinot noir s Merlotem a Kabernetem?“ u článku o degustaci vín z Maďarska, tohle víno je totiž směs 70% Zweigeltrebe školené 12 měsíců v bariku + 30% Pinot Noir čistě z nerezu, to vše ročníku 2007 od asi všem známého „malého“ vinaře Františka Mádla. Taková směska rozhodně není moc obvyklá. Láhev neměla vinětu, byla pouze vánočně popsaná od restaurace a uzavřena plným slušným korkem. Barva těžko zařaditelně rubínofialková a dost tmavá. Aromaticky myslím Mádl nejde přehlédnout, má to jeho naprosto klasický barikový lehce karamelkový štych (trochu „uni“ a opakující se ve všech jeho vínech, nezávisle na odrůdě). Vůně je sladčeji peckovinově ovocitá, tmavší zralé ovoce lehce až kvasící, mírně kořenitost, trochu čerstvých třešní, dost příjemné. V chuti se projevují specifika ročníku, vína od Mádla jsou obvykle dost kulatá a kloužou do pusy skoro sama, tady je projev znatelně tvrdší a kyselin poměrně hodně. Víno je ale spíše středního těla (aromatika trochu klame, čekal jsem něco plnějšího) a pije se dobře, byť hlasitě volá po spojení s jídlem. Tahle „pozornost podniku“ potěšila.

Zobraz celý článek...

středa 27. ledna 2010

Domaine Weinbach (nejen) pro fotografy

catherine_faller_weinbach Podléhám a nechávám se pohltit. U vína snadněji než kdy jindy. Výraznými vinařskými osobnostmi, zajímavými příběhy a v neposlední řadě i samotnými víny, ideálně těmi něčím zvláštními a specifickými. Pozoruji na sobě jistý vzorec chování. Vinařství vedené ženou + biodynamika = nekritické nadšení. Dnes bude řeč o Domaine Weinbach, která splňuje oba požadavky a jeden z nich v míře nebývalé, vedou ji totiž ženy hned tři - Colette a její dcery Catherine a Laurence. I biodynamičtí jsou, nejdříve od roku 1998 na části vinic (ale i zbytek byl „alespoň“ bio), od roku 2005 pak kompletně na všech plochách. Možná nesplňují požadavek na úplnou soběstačnou farmu, například hnůj tedy musí nakupovat, ale tím si radost kazit nenechám.

weinbach_lahev
Poprvé jsem o vinařství Weinbach psal v souvislosti s jejich Sylvánem, u dalších ochutnaných vzorků se už na blogu nezmiňoval, ale vždy jimi byl nadšen. A podlehl definitivně minulý čtvrtek, kdy zmrzlou Prahu navštívila Catherine Faller a odprezentovala vína několika ročníků. Nejdříve na velké průřezové degustaci sortimentem dovozce (Neubauer & syn) a následně na úžasné komorní večeři v restauraci La Degustation, kde se vína mohla plně projevit i v ideálních kombinacích s jídlem, což Alsasku sluší skoro vždy. Dnes ale nečekejte degustační poznámky či detailní fotky jídel, je to spíš taková úvodní zpověď, něco jako se mi tu pravidelně stává po degustacích Leroy. Weinbach lze naštěstí pořídit o něco levněji (stále draho), takže si snad budu moct občas dopřát láhev i doma.

weinbach_lahve_theo
Co mne na těch vínech tak nadchlo? Vlastně těžko říct, ale už dlouho jsem se nesetkal s tím, aby v podstatě všechna vína působila tak… kompletně. Na jednu stranu, pokud se jimi nechcete zabývat příliš do detailu, dokážou nabídnout přímočarý a relativně jednoduše přijatelný projev, takovou jakoby konverzaci o příšerném mrazu při čekání na tramvaj či s kolegy ráno v kanceláři. Projev aromatický, vyvážený, plnější a delší, prostě tabulkově kvalitní a bezproblémový.

sipka Když je ale nepijete jen tak a věnujete jim trochu času, najednou se začnou otevírat další dimenze. S úžasem sledujete až neuvěřitelnou kombinaci plnosti a důraznosti, při které je ale plně zachována i jemnost a elegance. Ta vína jsou bohatá, se spoustou komplikovaných nuancí, kontrastů a hloubky, ale rozhodně ne nějak matoucí či únavná, byť něco v jejich projevech vás zarazit může. Jsou čistá a nezapírají odrůdu, zároveň ale nechávají plně vyniknout místa původu a specifika ročníků, nejsou zbytečně uhlazená, mají své drobné libůstky a výstřelky, tuhle či támhle občas vykoukne nějaká drobná „piha“, která ale ani zdaleka není nedokonalostí, spíš dalším detailem ve fantastickém celku.

skret Přemýšlel jsem o těch vínech a neustále mne napadala všemožná přirovnání s fotografováním a spory o kvalitě výstupů různých digitálních zrcadlovek. Takové ty klasické hádky o šumu, dynamickém rozsahu (tj. jak velký rozsah od nejtmavšího do nejsvětlejšího místa je čip/film schopen zachytit), rozdíly mezi focením na film a digitál. Vína Domaine Weinbach na mne působí jako zjevení z citlivého černobílého filmu s perfektně zakomponovaným a nerušivým zrnem v době, kdy hlavním zaklínadlem je digitální obraz z šílených citlivostí/ISO prakticky bez šumu.

surendil Vína tohoto vinařství by nejspíš sedla fanouškům fotoaparátů značky Pentax. Když srovnáte fotky z posledních modelů digitálních Pentaxů se srovnatelnou řadou od Canonu či Nikonu, zarazí vás, že Pentaxy mají očividně více šumu, fotky na stejné ISO od strojů jednoho ze dvou největších hráčů působí mnohem čistším dojmem. Pak si ale záběr maximálně přiblížíte a zjistíte, že je to možná trochu jinak. Výstup z Canonu/Nikonu je skutečně čistší, šumu je méně, ale srovnatelný záběr z Pentaxu má tak nějak více detailů. Jejich rozhodnutím bylo nesnažit se šum nějak drasticky odstranit, protože pokud to uděláte, obraz jakoby „změkne“. Na první pohled a při sledování jen celku z dálky je líbivější, ale o něco přišel.

dpreview_pentaxk7
Pití vína od Domaine Weinbach, ať to je mladý Riesling Cuvée Théo (i tahle kontinuita se mi líbí, jmenoval se tak děda i otec současné majitelky a jmenuje se tak i nejstarší současný mužský potomek) nebo vyzrálý Pinot Gris Altenbourg Cuvée Laurence, spíše připomíná práci s tradičním filmovým materiálem. To úvodní nastavení parametrů a cvaknutí spouští je stejné, základ se něčím zásadním neodlišuje. Ale pak nenásleduje ten rychlý pohled na displej, zda je vše v pořádku, a případných dalších deset záběrů stejného tématu. Další kroky jsou poněkud složitější vrstvy plné očekávání, nadšení a nevyhnutelně i zklamání. Nejdříve čekání, co se vynoří z vývojky, zda na negativu bude vše potřebné. Pak to lovení osvíceného papíru z ustalovače a pomalu se vynořující obraz. Proč jsem vlastně přestal fotit na film? Aha, pohodlnost…

tahadlo_za_oci Možná je ale všechno jinak. Méně šumu na vyšších citlivostech je přeci jasným pokrokem. Debaty na téma „proč je digitál horší než film“ pomalu ale jistě utichají, jak se dynamické rozsahy digitálních čipů zvyšují, přibývají hromady užitečných funkcí a rozlišení stoupá tak, že limitujícím faktorem jsou najednou spíše objektivy, ze kterých už toho víc vymáčknout nejde. Jednou se podíváte na promo video nové digitální zrcadlovky se záběry zimní Prahy, točené na dříve až nesmyslně vysokou citlivost a přitom dokonale čisté, a na nedávno oprášený kinofilmový přístroj znovu sedá prach. Ale stejně… když lovím starší fotky, přesto s největším potěšením hledím na ty, které vznikly tradiční cestou. I přes jejich zrna, špatná zaostření a nedokonalosti vzniklé šetřením a pouhým jedním záběrem bez rezervního, přes zdlouhavost zpracování. Nebo možná právě pro to.

Prague: Canon 1DMKIV from Philip Bloom on Vimeo.

Pozn. srovnávací test šumu je dpreview.com a ač možná zním jako prodejce Pentaxu, sám fotím na Canon, jak v případě klasiky tak u digitálu :-)

Zobraz celý článek...

úterý 26. ledna 2010

Maďarský desetiboj ve Viničním altánu

vinorum_prezentaceNa řízených ochutnávkách ve Viničním altánu mám rád, že za rozumný peníz (150,- Kč) se tam dají velmi pravidelně, momentálně dokonce dvakrát týdně, poznávat vína širokého spektra vinařů a dovozců, leckdy opravdu zajímavá. Mám to tam pár minut pěšky a nebýt toho, že bývá obvykle dost narváno, tísnění u stolečků není nějak zásadně pohodlné a především tam tradičně, mám pocit že dříve než jinde, začínají další účastníci příšerně a otravně hlučet, chodil bych k nim častěji. Došlo to dokonce tak daleko, že v Altánu mají speciální zvoneček, jehož pronikavým zvukem se snaží dav utišit. Ne dvě minuty to zafunguje, což obvykle stačí k tomu, aby prezentující představil další víno i s nějakými zajímavými detaily. Tuhle sobotu si sérií hlukových stěn (ale v zásadě ještě dost snesitelných, bylo i mnohem hůř), cinkání zvonku a popisů vína prošlo Vinorum, dovozce vín z Maďarska. Na ty jsem se těšil a ochutnávku nevynechal. A dobře udělal. Mají v sortimentu několik zajímavých vinařů a prodávají je za ceny velmi korektní, navíc se na webu snaží o „maďarskou vinnou osvětu“ a jsou aktivní i na Facebooku a Twitteru. Prostě dovozce mladý a aktivní. A ke všemu i ta vína byla dost fajn.

Co se týče oblastí, informací o jednotlivých vinařích a detailů (technologie výroby, cena, …) týče, odkážu vás přímo na Vinorum, o moc víc bych toho asi nevymyslel a mají to tam podané dost pěkně. Vrhnu se rovnou na degustační poznámky. Chutnalo se celkem deset vín ze čtyř různých vinařských oblastí Maďarska, takže takový rychlý hrubý přehled malé části bohaté nabídky této země, spíše než detailnější zaměření na jednu konkrétní oblast či vinaře.

vinorum_lahve
Úvodní Figula Balatonszőlősi Olaszrizling 2008 (návod k luštění názvu: nejdříve jde jméno vinařství, následuje typicky místo původu a na závěr odrůda či nějaké jméno směsky a ročník) je suchý, svěží, čistý a krásně pitelný základní Ryzlink vlašský z oblasti severního Balatonu. Květiny i ovocitost, mineralita, velmi pěkná kyselina a vyváženost, slušná délka, poctivě udělaný kousek. Na úvod působil lehce „zaprděně“, ale velmi snadno to šlo vymíchat (a asi bude ideální otevírat nějakou domu před podáváním).

St. Andrea Napbor 2007 je bílé cuvée (Chardonnay 38 %, Pinot Blanc 34 %, Hárslevelű 14 %, Sauvignon Blanc 7 %, Pinot Gris 3 %, Tramín 3 %) z Egeru, které navíc kvasilo i po šest měsíců zrálo v dřevěných sudech. Zlatavější barva, zajímavá komplikovanější vůně s dominancí sladkého bílého ovoce a trochy tropického projevu. V ústech výrazné, suché, aromatické, dřevo dost znát a možná by chtělo ještě trochu času na zapracování. Zajímavé pití, osobně bych klidně snesl více kyseliny, protože mám obavu, že po více než jedné sklence už by mi to přišlo trochu únavné, chtělo by to asi spojit s nějakým jídlem. Ale za ty peníze (pod dvě stovky) stojí za zkoušku.

vinorum_nalevani
Béres Omlás Furmint 2007
je představitelem suché podoby Tokaje (viniční trať Omlás) a odrůdy Furmint školené v sudu. Zlatavá barva, velmi výrazná sladší aromatika, mineralita, značný projev dřeva. Efektní, ale zároveň poněkud vlezlé. Jak je aromatika sladší, tak chuť naprosto suchá, výrazná s velmi pěknou kyselinou, ale zároveň dost teplým alkoholickým dozníváním a silným projevem dřeva. Pro mne postrádá eleganci, ale milovníkům takového toho „přešvihlého“ novosvětského stylu by mohlo více než chutnat.

Gál Tibor Egri Chardonnay 2006 je návratem do Egeru a jedná se 16 měsíců v sudu vyzrávané víno. Ve vůni narážím na zvláštní zatuchlinku a prosím o vzorek z jiné láhve, který se ovšem projevuje naprosto stejně a pro mne dost kazí dojem. Není to korková vada, spíš taková podivná sklepní záležitost, která narušuje jinak dost klasický ovocný projev. Chuť je proti tomu naprosto v pořádku, suchá, ovocná a vyvážená, s pěknou kyselinou, dobře zapracovaným dřevem, krémovostí a fajn délkou, dost povedená. Hodně zvláštní, možná to víno prostě potřebuje otevřít více předem a nechat vyvětrat, těžko říct. Jenže nikomu dalšímu v místnosti to nevadilo, takže kdo ví, co jsem v tom cítil, že jo…

St. Andrea Akutyafáját 2007 (z Egeru, červené cuvée Frankovka 60 %, Merlot 22 %, Pinot Noir 18 %, 15 měsíců ve starších dřevěných sudech), kde ten těžko čitelný výraz znamená něco jako „Jémine!“, by mělo být v podstatě hravé (i vinětou) víno na každodenní pití. Pěkná barva, teplejší zralejší peckovinová vůně, trochu kořenitosti, pocitově mi přijde Pinot výraznější než by poměrem měl být, příjemné. Suché, opět peckoviny, fajn kyselina a naopak dost „frankovkový“ projev, hezky postavené a dostatečně dlouhé. Jémine, to je fajn, to bych pil i častěji.

vinorum_terroir
Ráspi Kékfrankos 2007
je návštěvou oblasti Sopron a její nejúspěšnější odrůdy, Frankovky. Jde o základní víno od vinaře, který vyznává co nejpřírodnější postupy a zaměřuje se staré vinice (40 – 100 let). Nemůžu si pomoct, ale i bez těchto informací okolo si mne tohle víno získává. Krásná barva a nádherná vůně, která se vzpouzí zařazování do škatulek s nápisy „tmavé ovoce“ či „vánoční kořenitost“, ač je v poznámkách mám. Je zvláštní, jemná, neuhlazená ale zároveň nijak „divná“, prostě přirozeně svá. V chuti suché, s trochu tvrdší kyselinou a tříslovinami, minerální, opět svébytné a jemně aromatické, vyvážené a neuvěřitelně nádherně pitelné. Zkouším koupit hned na místě alespoň tři lahve, ale dostávám už jen dvě. Víno došlo. Ale to už je můj osud, jak by řekl Adrian Mole…

St. Andrea Áldás Egri Bikavér 2007 je tradiční směs (nyní již s chráněným označením) „býčí krev“ z Egeru, tato konkrétní postavená na odrůdách Merlot 45 %, Frankovka 25 %, Blauburger 18 %, Pinot Noir 9 %, Menoire 2 %, Kadarka 1%. Ve vůni aromatické, kořenité, výrazné, trochu chladnější vůně nejvíce připomínající nezvyklou frankovku. Zároveň ale něco přezrálého ovoce a znát vyšší alkohol. Zajímavé a dost nadprůměrné červené. V chuti plnější, výrazné, ovocité, drsnější tříslo, hodně dobře postavené, mladé ale již pitelné, moc pěkné. Ovšem dal bych tomu ještě nějaký ten rok zrání.

vinorum_lahve_2
Pfneiszl Cabernet Sauvignon Cool Elegance 2004
prezentuje oblast Sopron a vinařství ovládané dvěma ženami, od ročníku 2006 v bio režimu, ale v případě tohoto Cabernetu spíše z mladších výsadeb. Barva je velmi temná, úplně někde jinde než všechna červená předtím, s jasnými známkami nazrávání na okrajích. I přes název „chladná elegance“ a jednu z nejsevernějších vinařských oblastí v Maďarsku na mne působí dost teplým, hutnějším a vyzrálým dojmem. Navíc se pěkně projevuje i zrání v lahvi. Dominantní je ovšem stále výrazná ovocná aromatika až do rybízového džusu a džemu. V chuti pěkné, nazrálé víno, s již hodně uhlazeným tříslem, vyvážené, výborně pitelné. Povedené.

Béres Magita Cuveé 2007 je již definitivním návratem do Tokaje a tentokrát i v jeho nejznámější, sladké podobě. Jedná se o směs odrůd  Furmint, Hárslevelű a Kövérszőlő krátce vyzrávanou v sudu, technologicky je to v podstatě „szamorodni“, tedy lisování celých hroznů bez třídění na botrytidou napadené a běžné bobule, s něco lehce přes 100g/l cukru. Ve vůni příjemné, aromatické, citrusově medové, s bylinkami jako je heřmánek. Trochu mi tím projevem evokuje ryzlink, což se mi samozřejmě líbí. V chuti medově sladké, kulaté a poněkud slabší na obsah kyselin, ale ještě ne vyloženě utahané, v zásadě stále dost příjemný jednodušší slaďák.

vinorum_prezentace_2
Béres Vitis Tokajensis Aszú 5 puttonyos 2005
je už klasické pětipuťňové tokajské (alkohol: 10,2 %, cukr: 145 g/l) se vším všudy. Intenzivní bylinkovo-medová vůně, krásná, bohatá, živá a lákající k napití. V chuti sladké a velmi výrazné, komplexní, s pěknou citrusovou linkou. Kyseliny dost na to, aby oživovala patro a medový mok nelepil, dlouhá dochuť, efektní. Velmi dobré až skvělé.

No příjemná ochutnávka to byla. Tým Vinorum je očividně fajn parta a doufám, že znovu dovezou tu výše popisovanou Frankovku od Ráspiho a nějaké další zajímavosti. Často zařazují vinaře tíhnoucí k bio produkci (i biodynamice, byť chvilková debata na toto téma skončila spíš poněkud zesměšňováním), což se mi líbí a oceňuji. Takže tak. Maďarsko je očividně další země, jejíž produkci je třeba nebrat na lehkou váhu a nenechat se zmást statisíci litrů sajrajtu za pár korun v hypermarketech a večerkách.

Zobraz celý článek...

pondělí 25. ledna 2010

Galadegustace Prague Wine Weeku 2010

galadegu_titulky„pozvánce“ na Prague Wine Week jsem se o páteční galadegustaci v Břevnovském klášteře zmiňoval o něčem jako „úvodu plesové sezony“, takové velké slavnostní ochutnávce zahajující rok, který jich snad bude plný. A protože právě tahle akce je jakýmsi vrcholem pražského týdne vína, zaslouží si i první ze série reportů. V mrazivém pátečním odpolední se totiž ve vyhrazených (nádherných a honosných) prostorách sešlo nejspíše přes tisícovku milovníků vína. Dav to byl obludný, v některých užších místech vytvářel proudy člověka nemilosrdně strhávající ve směru, kterým vlastně nechtěl jít, ale oproti loňskému roku se alespoň podařilo na pár místech otevřít okna a tudíž nedocházelo ke kritickému nedostatku kyslíku. A šlo si najít pár klidnějších koutků. Pokud jste se probojovali k některému z mnoha stolečků s víny, a že u leckterých to skutečně nebylo snadné, čekala na vás hodně bohatá degustační nabídka. Oficiálně 317 vín od 57 vinařství a dovozců (vína úspěšná v soutěži Prague Wine Trophy) bylo doplněno dalšími vzorky ze sortimentu toho kterého podniku a v tomto rozsahu a kvalitě se jednalo o v ČR v podstatě dost unikátní přehlídku, podobné množství výborného vína z celého světa na jednom místě tu budete jindy hledat jen těžko.

galadegu_sklenka Vstupenka na akci stála 1000,- Kč, což je na naše podmínky docela hodně (sám jsem k lístku přišel jako k výhře v tipovací soutěži u Víno-klubu, takže mne cena netrápila), ale těch skvělých (a drahých) vín na ochutnání tam zase byla opravdu kvanta. Chutnalo se buď z úplně nevhodných sklenek dostupných zdarma, nebo z naopak vyloženě ideálních degustačních kousků od Riedelu (tvar Riesling z řady nejspíš Restaurant, stejný tvar jako klasické Vinum) s vratnou zálohou 200,- Kč. Je jasné, že v úvodu popsané podmínky příliš nenahrávaly nějakému klidnému vychutnávání a zkoumání vzorků, natožpak delším rozhovorům s vinaři (i několik zahraničních) či dovozci. Ač na stolech byla plivátka/odlívky, často prostě skoro nešlo se k nim dostat. Pro podobné akce se opravdu hodí mít vlastní mobilní plivátko, zařazuji do nákupního seznamu :o) Vzhledem k tomu, že jsem absolvoval dvě ochutnávky o den dříve a pil na nich skoro jen bílá, dorazil jsem na tuhle galadegustaci s předsevzetím věnovat se hlavně červeným (a pár vybraným bílým, která prostě nešlo vynechat), jenže člověk míní a podmínky mění. První třetinu pobytu jsem šel po vybraných vínech, aktivně plival a dělal si poznámky. Druhou třetinu se už zapojil do „bloudění“ s několika dalšími vínomilci a skupinového vyhledávání zajímavostí, kdy odplivnutí už nebylo tak časté a poznámky to samé. A závěr patřil v podstatě už jen povídání a příjemnému popíjené výborných vín, z nichž leckterá utkvěla v paměti, ale nemám k nim ani čárku. Nu což. A navíc jsem opět, v drtivé většině případů, pil bílá. Těch lákavých ryzlinků a dalších krásných vín tam bylo prostě moc, než abych dokázal odolat :o)

galadegu_pww
Jak jsem tak sledoval okolí, přišlo mi, že spousta účastníků hned od začátku najela na systém nezřízeného popíjení všeho dobrého, co se jim dostane pod ruku. A v závěru akce se tak po chodbách a místnostech motalo poměrně dost „společensky unavených“ osob. Někdy opravdu hodně jetých. Bavil jsem se představou, jak je vytrestá ledovatka před klášterem, ale zároveň mi z některých bylo trochu smutno. A asi jsem nebyl sám. Myslím, že připotácet se a narazit do paní Duškové, šéfredaktorky Víno Revue a organizátorky celé akce, přelévat víno z vlastní skleničky do její a pořvávat přitom, ho „prostě musí ochutnat“, se tady rozhodně nesluší. A podobných scének bylo vidět víc.

Ale teď už alespoň trochu k vínu. Kontrolní otázka – co má větší šanci ve výše popsaných podmínkách zaujmout: mladičké a ideální zralosti na hony vzdálené burgundské Grand Cru, nebo nabušená sladce ovocitá Valpolicella Ripasso (u stejného stolu a za pětinu ceny)? Právě pro tu odpověď berte prosím následující poznámky s ještě větší rezervou než obvykle. Jemnost, elegance, složitost a hledání potenciálu pro roky následující mají prostě při podobné akci poněkud složitější postavení, než projev koncentrovaný, výrazně aromatický, důrazný a takový, který si můžete kompletně užit „teď a tady“. Což není nic proti účasti velkých skvělých vín, jsem strašně rád, že tam byla a pokud člověk chtěl, mohl je ochutnat (a měl-li dost času a chuť, třeba s nimi zkusit prchnout do některé ze zastrčených chodeb a zkusit si je vychutnat tam).

galadegu_ryzlinky
U stánku M.Král & spol jsem se lačně vrhl po vítězi ryzlinkového kola soutěže, Eroica Riesling 2006. Je to společný projekt Château Ste. Michelle ze státu Washington v USA a špičkového vinařství Dr. Loosen z Německa, v podstatě jedna z moderních bílých vinných legend. Krásná klasická aromatika se vším všudy a plnější tělo s jasným cukrem a dostatkem kyseliny, víno uhlazené a vycizelované co musí oslovit skoro každého. Osobně mi v něm něco chybělo, možná část té německé říznosti, která se plně projevila v Marcobrunn Riesling Erstes Gewächs 2006 z Schloss Reinhartshausen, to byl můj asi největší ryzlinkový objev toho odpoledne. Samozřejmě nic nemělo na masakrózní suchost Ryzlinku rýnského 2006 pozdní sběr ze Školního statku Mělník, to je unikát :o) Vůbec u stolečku Restaurace na Štepáně a hned naproti u OHMS šlo ochutnat špičková vína, tedy ryzlinky především. V zásadě bylo skoro jedno, co si z  Weingut Fritz Haag či Weingut Grans-Fassian člověk dal, vše bylo nadprůměrné a někdy vyloženě úžasné.

U Wines Home nadchnul Sylvaner Grand Cru Zotzenberg 2007 z vinařství Jean-Pierre Rietsch, mohutnější bohatý styl sylvánu trochu ve stylu toho, co jsem o den dříve mohl chutnat u Domaine Weinbach. Špičkové víno. Dost se mi líbila, jak tahle vína nevyhledávám, Barbera Brico Bigotta 2005 z Braida di Giacomo. Víno plné, voňavé, ovocité, bohaté a vyvážené, krásně pitelné (u stánku firmy Neubauer & syn, ale od těch jsem chutnal kupu věcí o den dříve a budou mít vlastní zápisek). Vlastně něco podobného by šlo napsat o Merryvale Cabernet Sauvignon Starmont 2005, opravdu hodně povedeném novosvětském cabernetu, s již dost ohlazeným tříslem a překvapivou elegancí. Jejich elitní cuvée Profile mne již dříve nadchlo, tohle vinařství umí. Často bylo plno u stánku Piper Heidsieck, jejich šampaňské znám (a ač jde o velkého producenta, tak mi dost sedí) a nepamatoval si jen Rosé, které překvapilo výraznější barvou a naopak příjemnou lehkostí, fajn ovocitý aperitiv.

galadegu_jelic Naopak prázdněji působil prostor před stolkem Vinogradi i podrum Jelić ze Srbska, tak trochu zastrčeném v rohu a ve velmi tvrdé konkurenci. Jejich Pinot Noir Baby Mammoth 2006 byl ale překvapivě chutný představitel odrůdy tak trochu v podobě, jakou známe v teplejších letech tady v ČR. Potěšila netradiční, aromatická a zvláštní Morava 2008, nedávno vyšlechtěná odolná odrůda (stojí za ní dr. Petar Cindić z univerzity Novi Sad). Úplně vidím ten chaos, kdyby se tu začala víc prodávat, ty lahve s velkým matoucím nápisem Morava, ale pocházející z úplně jiné země. Počkejte… vždyť se to vlastně běžně děje ;-)

Samozřejmě ne všude jsem byl nadšen. Hodně zvláštní mi přišla červená z vinařství Springer, všechna beze zbytku (ač v chuti se to tolik neprojevovalo a byla obvykle pěkná) měla ve vůni takový divný tón nejvíce připomínající korkovou vadu. Všiml si toho ještě někdo? Hodně mne zklamal vítěz mezi Pinot Noir, Gevrey-Chambertin 2004 z Domaine Trapet Pėre et Fils. Tohle víno mám doma, koupil jsem ho před dvěma lety na základě ochutnávky, kde byl dost nadšen. Teď na Břevnově nebylo vyloženě špatné, ale rozhodně ani zdaleka nejlepší pinot z těch dostupných okolo a víno očividně za zenitem. Tak trochu doufám, že láhev doma se udržela lépe, ale moc tomu nevěřím. A taky „pobavila až skoro k pláči“ prezentace nového revolučního „dekantéru“ pro neuvěřitelně rychlé okysličení vína, futuristického objektu jež využívá podtlaku v takové podivné kapsli k nasátí vzduchu, u stánku byl i s  hezkým plastovým stojánkem. No nevím, jestli někdo chcete mrvit dobrá vína podobným stylem, tak hurá do toho.

A to je pro tuhle akci asi vše. Ochutnal jsem i další vína, která příliš nezaujala, ale mnohem více těch, jež se mi dost líbila. A to se nestává na masovkách tohoto druhu zas tak často, spíš výjimečně. Tak třeba zase za rok…

Zobraz celý článek...

pátek 22. ledna 2010

Biobedýnková slast sladké řepy

repa_brambory_titulka Dostal jsem se před vánoci k odběru biobedýnek (spíš papírových pytlů) na Toulcově dvoře (www.bio-bedynky.cz), tímto děkuji dobrodinci, jež mi je dočasně přenechal. A doufám, že se mu budu moct nějak odvděčit, celý ten systém je totiž úžasná věc. Takhle v zimě ten pytel trochu připomíná obdarování zlobivých děti na Barboru, skrývají se v něm totiž hromady brambor a řepy (uhlí chybí). Ale taky třeba mrkve a výborných šťavnatých jablek. Žádný chřest a rajčata ze skleníku, nejsme v supermarketu. S většinou té zeleniny si snadno poradíme (byť pravdou je, že po několika mrkvových receptech jsem začal toužit ji nakrájet na malé ogrilované hranolky vedle krvavého steaku), jen ta řepa nám život dost komplikovala. Jasně, skoro každého napadne zpracovat ji na boršč, ale ten děláme vždy jednou za čas ve velkém hrnci ze zamražených odřezků masa předchozích týdnů a měsíců, chtělo by to i další chutné recepty. U Cuketky jsem narazil na jeden hodně jednoduše působící a lákavý.

repa_brambory
Zabalit umytou řepu do alobalu a péct ji dvě hodiny na 220°C v troubě je vlastně kompletní postup přípravy a rozhodně nevypadá komplikovaně, ale já s tím měl lehký morální problém. Představa, že jedné bio řepě poskytnu dvě hodiny skoro plného výkonu trouby mi přišla tak nějak… neekologická. Takže do trouby šly řepy dvě a taky hromada stejným způsobem připravených brambor (a zbytkovým teplem z vyhřáté trouby jsem pak vytopil kuchyň :-). Po zhruba hodině se celým bytem začala linout nádherná vůně, v žaludku mi kručelo a nemohl se dočkat. Okrajuji a loupu pečenou řepu, bohatě ji zalévám olivovým olejem (extra virgin, jak by nezapomněl dodat Ital), sypu solí a pepřem. Výsledek je nečekaně úžasný, v kombinaci se vzhledem připomínajícím krvavé maso má v sobě až cosi perverzního. Je to sladké, šťavnaté a až trochu jakoby uzené, skvělé. Brambory polité olejem s bylinkami a česnekem jsou jen příjemným bonusem navíc, abychom se ze dvou malých řep pořádně najedli. Ač s olivovým olejem je to dokonalé, musím příště vyzkoušet, co udělá kombinace sladkosti řepy a dobrého octa, už teď se těším. Kdo má k řepě odpor ještě z dob školních jídelen, ať jí dá znovu šanci, tahle rudá nádhera si to zaslouží! Nebo snad už máte svůj oblíbený řepný recept? Podělte se!

baumes_de_venise_2006 Přiznávám, že o párování s vínem jsem se vlastně ani moc nesnažil. Žena toužila po nějaké pořádné červené novosvětské potvoře, ale doma zrovna nic nebylo, takže jsem otevřel láhev od Balma Vénitia (více zde), Beaumes de Venise „Terres de Bel Air“ 2006, spíše levnější záležitost z jednoho z „Cru des Côtes de Rhone“. Víno postavené na odrůdách Grenache (64%), Syrah (20%) a Cinsault (16%) mělo deklarovaných 15% alkoholu a očekával jsem, že ten „novosvětský“ dojem by mohlo naplnit. Víno má speciální zdobenou láhev s vystouplým označením místa původu, viněta obsahuje kupu informací (tradiční rozdíl mezi francouzskými víny určenými pro specializovaný trh a do supermarketů, ty vyloženě spotřební kousky na sobě často nesou hromady textu), kovová záklopka a plný korek. Barva lehce nazrálá temněji višňová. Aromaticky to nejvíce evokuje jednodušší základní jižní „GSM“ směsku s trochou dřeva, je to docela kořenité, přezrálé, nějaké tmavé peckoviny, ale vůni dominuje především cosi jako jahodová vodka (resp. takové ty sirupovité „mražené jahody“ s lihem). V chuti suché, drsnější, dost třísla, tmavší ovocitost a zase nějaké ty jahody navíc, ale tak nějakék hrubé a spíše nevyvážené, s dlouhým horkým dozníváním. Několik hodin dekantace s tím nic moc neudělalo. Asi to chce pít na místě, večer někde na terase s kusem kořeněného masa, jinak nevím. Milovníkům jižních alkoholických pecek možná sedne, ale já si v tom nic moc nenašel. Škoda, u dárků se mi to píše těžko, ale tenhle zrovna nesedl.

Zobraz celý článek...

čtvrtek 21. ledna 2010

Nový Salon vín, hudba, ostrov Sark a útrata v UK

salon_vin Dnes to bude malý souhrn pár drobností, na které jsem narazil ve dnech nedávných. Například už známe vína, jež se umístila do Salonu vín České republiky 2010. Trochu se změnil systém hodnocení (je dvoukolový, vzorky vybírá přímo pracovník Národního vinařského centra náhodně z hodnocené šarže vína, vinař má možnost přihlásit jedno víno přímo a další vycházejí z výsledků nominačních soutěží) a celkově je vidět drobné snahy se soutěží něco udělat, ale seznam vítězných vín a vinařů tak nějak… no… vypadá skoro stejně jako v letech minulých. Opět mu drtivě dominuje Vinselekt Michlovský, následován Vinnými sklepy Valtice, Patrií Kobylí a Moravínem. Já vám nevím, ale ať o tom přemýšlím z jakéhokoliv pohledu, tak že by tahle čtyři vinařství připravovala (dle součtu umístěných vín) přes třetinu toho nejlepšího, co lze u nás najít? Potvrzuje se obrovská obliba odrůdy Rulandské šedé nejen u konzumentů, ale i hodnotitelů, má totiž v salonu hned 9 vzorků (stejně jako Ryzlink vlašský). Pokud správně koukám, tak z Čech se umístilo jediné víno (jedná se tedy spíše o Salon vín Moravy). Expozice bude otevřena od konce února a vzhledem ke špatné zkušenosti z minula bych tentokrát raději zkusil dorazit v sezóně a co nejdřív, aby byla umístěná vína co nejčerstvější a lahve častěji měněné.

U Berry Bros & Rudd proběhlo párování vína a hudby, několik jejich profíků (včetně dvou Masters of Wine) přiřadilo ke svým pěti oblíbeným skladbám konkrétní láhev vína (ale jde to brát i jako typy vína). Podobné hrátky mne baví. To, co zrovna hraje, může náš požitek z vína ovlivnit stejně jako cokoliv dalšího. Už jsem tu o tom i psal, výzkum je to dost zajímavý. Máte i vy nějaká oblíbená hudební spojení? Co vás, takhle z fleku a bez velkého přemýšlení, napadne jako první spojení s Ryzlinkem, barikovaným Chardonnay a nebo třeba s Zweigeltrebe (nejúspěšnější v salonu za červené odrůdy)?

sark

Na ostrově Sark, nejmenším ze čtyř ostrovů v kanálu mezi Anglií a Francií, se bude pěstovat víno. Žádná auta, šest stovek obyvatel a pět hektarů vinic (rozházených v menších blocích na různých místech ostrova) s odrůdami Chardonnay, Chenin Blanc a Pinot Gris. Na projekt dohlíží Alain Raynaud, majitel Château La Croix de Gay v Pomerolu a konzultant mnoha dalších vinařství, vše financují bratři Barclayové. První vína budou k dispozici v roce 2013, počítá se s bílými tichými a časem i sekty, vše určeno především pro návštěvníky ostrova. Podle fotek to tam vypadá pěkně :o) Komplet info na webu Decanteru.

Když jsme u Velké Británie… loni tam zákazníci utratili rekordní množství peněz za víno, celých £11.65 miliard, i přes ekonomickou krizi jde o nárust 1.3% procenta oproti roku předchozímu. Víno tam tvoří 20% celkových nákladů domácnosti na nápoje a 28% trhu s alkoholem. Jsou podobná čísla k dispozici i pro ČR? Někdy mám pocit, že ač čím dál více lidí víno pije a kupuje i trochu dražší lahve, tak v běžných domácnostech jsme stále hodně daleko stavu, kdy sklenka vína bude běžnou záležitostí u normální večeře.

Zobraz celý článek...

středa 20. ledna 2010

Kyselý králíček Burgundska 2008

garenne_2008 V poslední době se pročítám všemožnými zahraničními reporty z ochutnávek Burgundska ročníku 2008 a snažím z nich vyrobit nějaký „kompilát“, jakousi rukověť pro případné nákupy bez ochutnávky, ale moc to nejde. Zatím to vypadá na docela obtížný ročník, kdy nejen u levnějších vín kupa producentů dost bojovala. U bílých kolují stížnosti na hodně vysoké kyseliny a přílišnou tvrdost (někdo má tenhle strohý projev naopak v kladech). Někteří profíci považují za konzistentnější kvalitu červených, jiní to mají naopak. Chce to nachutnat si sám, ale něco mi říká, že popisovaný styl bílých mi bude docela vyhovovat :o). Vzpomněl jsem si přitom na jedno z prvních pořádných burgundských tohoto ročníku, které jsem měl možnost chutnat. Paradoxně mi v paměti utkvělo mnohem více, než většina prestižnějších vín stejného producenta (o kterých bych se ale též rozepsal časem). Domaine de la Garrene 2008 je čisté Chardonnay z Mâcon-Azé, z podniku, ke kterému měla v dětství vztah Pauline, manželka Amaury Devillarda (o jejích vínech jsem se tu rozepisoval v delším článku), a v roce 2008 jej společně s otcem, bratrem (rodina Beaumont) a sklepmistrem jejich ostatních vinařství zakoupila a zařadila do rodinného portofolia. Ročník 2008 je tedy jejich prvním, s vinicemi ještě ne plně pod jejich kontrolou, ale ukazuje, že výsledky nejspíš budou moc zajímavé.

pauline_devillard Domaine de la Garrene, kde jméno odkazuje k hromadám králíků a jejich doupat v okolí, hospodaří s přibližně 4.5ha vinic ve střední části jižního svahu, průměrné stáří keřů je někde u 25 let. Vína by měla být připravována a vinice ošetřovány ve stejném stylu jako u podniků rodiny Devillard, včetně toho, že každá z domén má vlastní sklepy a vína v nich vznikají samostatně, hrozny se nepřevážejí na jedno centrální místo. Z celé domény vzniká (a mělo by tomu tak být nadále) jedno jediné víno, navíc celá šarže je lahvována najednou. Zrání ve dřevě je hodně omezeno (v tomto případě sudy z 25%), teoreticky může stoupat v průběhu stárnutí vinice. Pauline Devillard je moc milá paní se špičkovou angličtinou (dlouho žila v New Yorku) a v brzké době snad nebude velký problém domluvit si na vinařství návštěvu :o)

Domaine de la Garrene 2008, první ročník pod novým vedením ve sklepě, je skryt v klasické burgundské lahvi s kovovou záklopkou a kvalitním plným korkem. Na něm i na vinětě najdete kresbu králíčka, autorem je nedávno zesnulá matka Pauline. Víno se projevuje hodně výrazným, svěžím a mladičkým dojmem. Ovocitost doplňuje intenzivní „vlhká kamenitost“ – mineralita a příjemná linka kořenitých a bylinkových tónů. V chuti překvapivě plnější, svěží a bylinkové, s delší dochutí a hromadou řízné kyseliny. Té je tam po pravdě tolik, že části na degustaci přítomných sommeliérů a dalších odborníků opravdu nesedí a padá i trochu jízlivý návrh, zda nebudou uvažovat o výrobě šumivého vína. Pro mne to víno volá po rybě s nějakým citronovým přelivem, přijde mi ve své mladé neučesanosti a poněkud rustikálním projevu takové až nenuceně a svérázně elegantní. Baví mne a hodně, ale já jsem ryzlinkofil, že jo… Každopádně mi ještě zbývá zjistit, kolik v ČR asi bude stát láhev, v době degustace se zatím nedováželo a vína rodiny Devillard v cenících AdVivum obvykle zrovna levná nejsou.

Zobraz celý článek...

úterý 19. ledna 2010

Frankovka z Villány

gere_kekfrankos_2004 Maďarsko je země, o které tu nepíšu zrovna moc často, ale v poslední době jsem narazil na několik opravdu úžasných vín (a rozhodně nešlo jen o Tokaj) a mám pocit, že se jim začnu věnovat mnohem více. Pravda, nejde o objevy ve stylu levných a přitom velkých vín, pokud to víno nadchlo, tak mělo i odpovídající cenu. Přesto si pozornost zaslouží. Na úvod jedna Frankovka, konkrétně Kékfrankos Prestige 2004 z vinařství Gere z nejjižnější maďarské oblasti Villány (směs z vinic ve svazích Kopár a Várerdö). O Villány v souvislosti s jejich červenými ještě všichni hodně uslyšíme a já se rozepíší více u další lahve (Pinot Noir, už mám skoro dopsáno). Atilla Gere vinařství vybudoval až v roce 1991 (s modernizací v roce 2002), nejde tedy o nějaký vyloženě tradiční podnik, každopádně se velmi rychle stal jedním z těch slavnějších a úspěšně exportujících. Asi především díky špičkovému cuvée bordeauxského typu Kopár a čistému Merlotu pod jménem Solus (oboje připravováno jen v dobrých ročnících).

Toto středně velké rodinné vinařství připravuje i jednoduchá ale spolehlivá levná základní ovocitá vína (i z nakupovaných hroznů), která lze najít v supermarketech, a vůbec má více kvalitativních řad (obecně tenhle systém moc nemusím, co ovšem naděláte). Dnes ochutnávaná Frankovka je z řady „estate“, tedy jejich vlastní vinice, nízké výnosy, ruční sběr a tak podobně. Krom světoznámých odrůd jako Merlot, Cabernet Sauvignon, Syrah či Pinot Noir, nebo odrůd blízkých nám z ČR (Modrý portugal, Ryzlink vlašský, Frankovka) Atilla Gere začíná experimentovat i s hromadou polozapomenutých místních unikátních záležitostí (Bakátor, Purcsin, Csóka, Balafánt, Kékbajor), letos by z nich měl zpracovat první vína. Vinařství Gere spolupracuje na několika hektarech s Franzem Weningerem, špičkovým vinařem z regionu Sopron a hospodařícím též v Burgenlandu, i o jeho vínech tu ještě bude řeč. Každopádně Gere má dost dobré webové stránky, pokud máte zájem o hromadu různých detailů, od vinic po videa z vinařství, vřele doporučuji.

maso_lusky_slanina_kase
Gere Kékfrankos Prestige 2004
se skrývá v zelené lahvi bordó tvaru, s plastovou záklopkou a poměrně kvalitním plným korkem. Barva je vyšší temně višňová, decentně nazrálá a v lahvi jsem objevil i něco depotu. Vůně potěšila nazrálým a překvapivě bohatým projevem, temně ovocným, s grafitovou mineralitou, takovým stylem Bordeaux z chladnějších let, který je ještě podpořen velmi podobně působícím dřevem. Lehounce vyskakuje alkohol a vůbec takové mírně těkavky a aroma zákvasu na pálenku z peckovin. V chuti suché, ovocité, středně plné a vyvážené, s příjemnou kyselinou, byť tedy trochu trpčí (ale nějakou vyloženě tvrdou frankovku nečekejte). Trocha kořenitosti – skořice s tečkou pravé maďarské papriky na závěr. Stále dost tříslovin, ale takových poněkud sušších. Dobře udělané víno, příjemné fajn pití, chybělo mi tam ale něco navíc. Naslepo bych skoro jistě tipoval běžnější druhé víno nebo Cru Bourgeois ročníku 2004 z Bordeaux, kterých mám doma docela dost a na dost podobný a lehce „vyschlý“ projev u nich narážím pravidelně. Zkušenosti s touto lahví nelituji, ovšem v Maďarsku mne přišla na 5300HUF, tedy nějakých pět stovek, a to je hodně…

Zobraz celý článek...

pondělí 18. ledna 2010

Težká hlava z těžkých lahví

Po celovíkendovém TolkienConu, na kterém jsem naspal celkově asi pět hodin a naběhal několik kilometrů mezi třemi patry školní budovy, jsem úplně zničený. A téma, které mi takhle po ránu vyskočilo v hlavě, jsou (ani nevím proč, zvláštní asociace) těžké lahve. A rozhodně není řeč o novosvětských obludách s hromadou alkoholu, tedy o obsahu, ale o obalu. V dnešní „bio je dobré“ době, kdy sílí tlaky na udržitelný rozvoj, šetření surovinami a neustále se mluví o pojmech jako uhlíková stopa, se právě materiál a váha vinných lahví dostávají na přetřes stále častěji. O co jde? Schválně si zkuste srovnat láhev nějakého padesátikorunového italského vína za supermarketu a tvarově úplně stejný kousek nějakého dražšího dobrého vína, nejlépe to jde na klasické lahvi tvaru „Bordeaux“. Možná budete překvapeni. A to vůbec nemluvím o lahvích různých prestižních výrobců, klasická sedmička od Domaine Leroy je tak masivní a těžká, že působí skoro jako magnum (1.5l) láhev a máte pocit, že i prázdnou by šlo ubít nosorožce. A pak kdo je víc ekologický? Ten, jehož víno se přepravuje v odlehčené lahvi pod 500g, nebo vinařství, které lahvuje do kilových oblud? Hmm…

Na téma „carbon footprint“ tu už jeden článek byl, týkal se jakýchsi „emisních povolenek“ na Novém Zélandu, které dávají vinařům (a dalším zemědělcům) možnost vykoupit se ze škod (emisí CO2) investicí do vysazování lesů a podobně. Ve stejném článku jsem upozorňoval na tlaky přepravovat mladé Beaujolais Nouveau za oceán v lahvích z tvrzeného plastu. Čím dál více, i u velmi dobrých vín, se mluví nejen o alternativách korku jako uzávěru, ale i skla jakožto obalu. U vín „na běžné pití“ se množí dostupnost v množství od tří litrů i v bag-in-box balení a upřímně si myslím, že to má smysl. Z vinných odborníků jsou „v boji za hubnutí“ nejhlasitěji slyšet Jancis Robinson (má na webu i seznam hříšníků) a Oz Clarke, díky nim se téma dostává i do běžných novin a nepřetřásá jen v úzké skupině internetových vinných nadšenců.

bottles Do boje (dost možná především z důvodů ušetřit, který je ovšem stejně legitimní, jako jakýkoliv jiný lépe znějící, pokud výsledkem bude menší plýtvání přírodními zdroji a snížení emisí CO2) se pustilo i Tesco, které již delší dobu používalo lehký typ lahve (420g) a nyní přechází jako první na ještě lehčí. Ten vyvinula firma Kingsland Wine ve spolupráci se Spirits and Quinn Glass a sdružením WRAP (Waste and Resources Action Programme) a váží pouhých 300g. Technologicky to prý úplně snadné nebylo, láhev měla vypadat co nejpodobněji těm současným (= možnost nasadit je ve velkých řetězcích bez nutnosti nějakého zvláštního marketingu a vysvětlování zákazníkům) a mít i podobné parametry v pevnosti (což si vyžádalo úpravy tvaru hlavně v oblasti „ramen“) a možnosti používat je v běžných lahvovacích linkách a dalších krocích procesu. Povedlo se. Tesco tvrdí, že jen oni sami díky této lahvi ušetří 560 tun skla ročně. Vzhledem k tomu, že jako první do nich půjde základní australské červené, tak se Jancis Robinoson obává, aby nedošlo k přílišnému spojení „nové lehké lahve = levná obyčejná vína“, protože je třeba do nich dostat i ty dražší kousky. Mám obavu, že prestižní producenti ještě dlouho setrvají u svých masivních a reprezentativních objektů (u šampaňského, kde je třeba větší pevnost kvůli druhotnému kvašení v lahvi, by se snad ještě dalo chápat). Uvidíme do pár let…

Pozn. Foto lahví z webu sdružení WRAP

Zobraz celý článek...

pátek 15. ledna 2010

Výsledky ankety „Když bublinky tak nejraději...“

Možná už jsem s těmi bublinkami otravný, ale nemůžu si pomoct, vždyť je to tak úžasný a univerzální typ vína! V uplynulé anketě, které se účastnilo vysokých 110 hlasujících, jsem se ptal, jaké typy šumivých vín máte nejraději. Jasným vítězem, kterého zaškrtlo čtyřicet procent z vás, se staly kvalitní sekty z ČR. Možná jsem použil příliš široký termín, do kterého si každý zařadí něco jiného, ale co už. Snad bylo z varianty „Bohémka demíčko a podobně“ (8% hlasujících) jasné, jak to rozdělení vidím. Druhé místo obsadilo s 25% šampaňské, však si to zaslouží :o) Následuje jej španělská Cava (20%) a „klasická metoda“ odkudkoliv (17%). Kompletní výsledky najdete v tabulce níže.

anketa_bubliny
Celých devět procent zvolilo možnost „něco jiného“, co by to mělo být? A opravdu málo příznivců tu má často nádherná Franciacorta. Možná proto, že je obvykle dost drahá a nemá takové jméno jako šampaňské. A navíc tu o vínech z Itálie prakticky nepíšu, takže jejich milovníci sem nejspíš vůbec nechodí :o) Což se ostatně dá snadno ověřit. V další anketě vás prosím o výběr těch zemí, ze kterých pijete vína nejčastěji. Stejná anketa (jen s trochou méně možnostmi) tu byla úplně v začátcích blogu, tak uvidíme, co se od té doby změnilo.

Zobraz celý článek...

čtvrtek 14. ledna 2010

Jeden ryzlink tichý a druhý bublavý

lucien_albrecht_riesling_br Dnes to bude takové rychlé letem ryzlinkovým světem, o obou vinařstvích jsem totiž už psal a stačí tedy frknout sem jen degustační poznámky k nově ochutnaným dvěma lahvím. A začneme bublinami.  Crémant d’Alsace Riesling Brut z vinařství Lucien Albrecht, tedy sekt vyrobený klasickou metodou (viz zde) čistě z Ryzlinku Rýnského, jsem za posledních pár let pil již několikrát s různými výsledky a tentokrát to byl zdaleka nejlepší zážitek (skoro si říkám, na kolik se podepsala atmosféra a lidé okolo). Odkazy na informace o vinařství najdete v nedávném hodnocení jejich suchého rosé. Tenhle ryzlink sekt působil hodně čerstvě a mladě. Netuším, na jakém ročníku byl postaven (na vinětě žádná taková informace není a chybí i datum degoržování), ale podle všeho se jedná o aktuálně na trh vypouštěnou šarži. Pěkné perlení menších bublinek se záplavou pěny na úvod. Krásná svěží aromatika, květinová a hodně do stylu blanc de blanc šampaňského, podobná je i chuť. Svěží, vyvážená (byť osobně bych ocenil možná i víc kyseliny, ale „objektivně“ je jí tam dost, já jsem na ni úchyl), dlouhá, s nádherným elegantním projevem v ústech. Hodně, hodně dobré. Láhev přišla na něco přes tři stovky a v podobné cenové kategorii jsem tak příjemné klasické bublinky už dlouho nepil.

donnhoff_riesling_2008 Druhý dnešní ryzlink mi doma skončil tak trochu omylem a je praktickým důkazem, že i „mistr tesař“ se někdy utne. Objednával jsem několik lahví z vinařství Weingut Dönnhoff, mám tu o nich celý delší článek, a samozřejmě chtěl ty jejich krásné řízné sucháče. Pohled na obdržené lahve, na kterých se skvělo 9.5% a méně alkoholu (a bylo tedy jasné, že je tam kupa cukru), mi úplně radost neudělal. Ale všechno zlé je pro něco dobré a nakonec jsem za svůj omyl docela rád. Polosladký Dönnhoff Riesling 2008 je v podstatě základem jejich produkce, společně s dříve popisovanou suchou varianou. Elegantní protáhlá láhev, kovová záklopka, pěkný plný korek a viněta, která vám neprozradí krom odrůdy a ročníku prakticky nic (i ten cukr musíte odhadovat právě z alkoholu). Bledší zelenkavá barva. Na úvod lehce reduktivní „silážové“ aroma, které ale rychle odvane a nahradí jej ryzlink v jedné z klasických a ve své jednoduchosti v podstatě perfektních podob. Mladé citrusově svěží a květinové aroma, lehce med a výrazná mineralita, vyvážené a lákající k napití. V chuti svěží, živá a neuvěřitelně příjemná kyselinka skvěle spojená s vyšším zbytkovým cukrem, ovocitostí a medovostí. Projevem lehké ale přitom tak nějak „nasycující“ a kompletní, příjemně dlouhé. Nic meditativního, ale víno co nezklame a skvěle doplní i nějaké ostřejší jídlo. Lahvinka přišla na 8.50€.

Německý ryzlink, byť tedy z Nahe a ne přímo dotčené oblasti, mi připomněl, že tam zrovna zuří nepěkný spor o výstavbu mostu, který by přetnul údolí Mosely a zhyzdil leckteré z legendárních vinic. Přípravy jsou v plném proudu, už se dokonce kácejí stromy. Vinaři, místní obyvatelé, ale i vinní nadšenci a profesionálové z celého světa se ozývají čím dál hlasitěji a stále neztrácejí naději, že se podaří stavbu zastavit či přesunou o (pořádný) kus jinam. Dlouhý text na toto téma, navíc s jedním zajímavým otevřeným dopisem o krizi moselského vinařství, má na svém webu Jancis Robinson. Těm, kdož vládnou angličtinou, vřele doporučuji k přečtení.

Zobraz celý článek...

středa 13. ledna 2010

O očekávání, náladách a placebo efektu

sudovka Je tomu asi dva týdny, co v MF Dnes (a následně na webu) vyšel článek s výmluvným titulkem „Více než odborníkům, kteří doporučují například exkluzivní vína, věřte svým vlastním chutím“. Nestává se často, aby text v podobných novinách vzbudil takový ohlas i mezi vinnými nadšenci. Autor, Petr Houdek, si ale s článkem dal nejspíš docela práci a ač mu nějaké chyby asi vytknout jde, sestavil moc pěkný přehled výsledků různých experimentů, které dokazují… co vlastně? Vlastní titulek článku říká názor, kterým zastávám i já… dejte na své smysly, ochutnávejte co nejvíce vín, vybudujte si vlastní vkus a nenechte zbytečně ovlivnit tím, že je právě „trendy“ pít rosé či cokoliv jiného. Z článku ovšem tak nějak sálá ještě další poselství. Že ti, kteří konzumují dražší vína, vlastně lžou sami sobě a více než co jiného ukazují nějaké své sociální postavení. „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ Čím méně toho budete o víně vědět (a z mého pohledu trápit své útroby průmyslovou polochemickou vinnou produkcí), tím více ušetříte, protože drahá vína vám vlastně ani nebudou chutnat.

Na stejné téma, dokonce u popisů některých z experimentů popisovaných i v článku na iDnes, se vedla diskuse i zde. Například v článcích Fakta, dojmy, medaile a vypitá láhev rosé (zde asi nejvíce o tématu „konzistence hodnocení“), Tragédie hodnocení a poučná dvacetibodová tabulka, Bordeaux 2008, Parker, zodpovědnost a tak vůbec, Něco mi v tom víně plave…, Proč neboduji vína či Barvy burčáků, světel a degustační menu. Ale i v dalších, nejde se tomu vyhnout. Celý článek, především téma konzistence hodnocení a vkusu běžných konzumentů versus milovníků vína, povedeně glosoval Pavel Jelen na O Víně a já s jeho závěry nemohu než souhlasit. Většina nadšenců do vína si doufám uvědomuje, jak je celý ten proces ochutnávání a hodnocení křehký, co všechno se na jejich dojmech z vína podepisuje. Všichni víme, jak strašně záleží na tom, s kým víno pijeme. Na kolik vín máme skvělé vzpomínky jen proto, že byla vypita při večeru, který pro nás byl hodně důležitý. A je dobré si přiznat, že roli hraje i hromada dalších věcí. Bez nutnosti z toho vyvozovat nějaké zásadní závěry o celosvětovém spiknutí výrobců vína a profesionálních hodnotitelů.

hromada_lahvi
Vždyť i takový domácí experiment je strašně snadný (ale upřímně ho ani není nutné dělat, výsledek je jasný). Stačí na to PET láhev stáčeného vína za padesát korun (ideálně nějaké to „moderní“ červené z Chile či Španělska, jsou toho v různých podnicích hektolitry). Jednou ho rozlévejte přímo z PETky do takových těch sklenic po hořčici či do kelímku, podruhé nejprve tajně přelijte do dekantační karafy a servírujte do pěkných vinných sklenic. V jakém případě si myslíte, že budou mít hosté z vína lepší pocit a bude jim více chutnat, ač půjde o totožný nápoj? Tak to prostě je, nejsme stroje. A setkání s vínem lze bez problémů posuzovat podobně, jako třeba koncert, výstavu obrazů, film.

A ano, záleží na nápisu na vinětě. Ano, záleží na ceně. To vše se na našem dojmu a pocitech podepisuje. A ve víně jde, pokud nejste alkoholik co ho pije „na žízeň“, z velké části právě o pocity a dojmy. Pavel Jelen ve svém textu píše: „Drahá vína nejednou zklamala, ale na druhou stranu dost pochybuju, že byste mi bez hypnózy dokázali ošálit a nad krabicákem z Itálie přelitým do lahve od Château Latour 1982 bych si pomlaskával.“ Nepomlaskával a skoro jistě by odhalil, že jde o něco divného. Jisté ale je, že by zároveň věnoval mnohem více času a energie na odhalení „skrytých kvalit“ u falešného Latouru spíše než u krabicáku, kde je prostě zrovna moc očekávat nejde. A je na tom něco špatného?

Nedávno jsem četl moc povedený článek. Popisoval stres výrobců léčiv marně bojujících s placebem, které se za posledních dvacet let jako by se stávalo stále účinnějším. V článku je zajímavě podáno, jak čím dál více léčiv není v jednom ze základních testů pro vpuštění na trh, přímém souboji s placebem, schopno zvítězit. Ukazuje, že v různých zemích dopadají testy odlišně, například v Německu placebo dobře funguje na vředy a špatně na vysoký krevní tlak. Ukazuje se, že tvar pilulky, její velikost, značka a cena mají zásadní vliv na její léčebný efekt. Konejšivě modré kapsle zajišťují efektivnější fungování trankvilizérů než ty „naštvaně“ červené, což ovšem neplatí u italských mužů, kde je nejspíš velmi silná asociace modré barvy s národním fotbalovým týmem - Forza Azzurri. A nebo si vezměte tři skupiny pacientů v experimentálním léčebném procesu. Jedna je pouze zařazena na seznam pro léčbu, druhá dostává placebo a lékař s nimi prakticky nekomunikuje, třetí opět dostává placebo a lékař si s nimi povídá, ptá se na potíže a vyjadřuje optimistický názor na výsledek léčby. A co myslíte? Už zařazení na seznam některým pacientům pomohlo a reakce ve třetí skupině, dle očekávání nejlepší, byla dokonce tak vysoká, že se vyrovnala použití dvou dosud nejpoužívanějších léků na stejnou chorobu. Sílí tlaky na výzkum placebo efektu a jeho výraznějšího využití při léčbě a nejen jako soupeře pouze při testech běžných léčiv. A když mohou mít pilulky s trochou cukru podobně významné léčebné efekty jen proto, že tomu naše tělo a hlava tak chtějí, proč by se nám nemohlo rozbušit srdce při pohledu na láhev vína, od kterého máme nějaká velká očekávání?

toalety_moderni_umeni
Ani nevím proč (vlastně ano, bylo to kvůli tradičně podivné diskusi pod tím článkem, na který dnes reaguji), vzpomněl jsem si u tohohle tématu na obraz Élévation IV od Františka Kupky. Možná vám také přišel e-mail s předmětem ve stylu „kolik by jste zaplatili za tenhle JPG“, ve kterém se davy baví nad tím, jak podobnou „mazanici“ mohl někdo koupit za víc než 22 milionů. Už opakovaně jsem slyšel „to bych dokázal nakreslit taky“ (případně doplněno o „kdyby mi někdo ukázal jak“). Umění to má těžké. Ve světě pocitů, nálad a osobních vkusů je strašně ošemetné cokoliv kvantifikovat a vynášet jasné drtivé soudy. Každý máme své libůstky. Asi bych měl přestat házet špínu na ta nejlevnější „nudná vína“, protože pak se nemohu divit, že jejich konzumenti naopak ve mně uvidí hnusného snoba. Že by opožděné předsevzetí pro rok 2010?

Zobraz celý článek...

úterý 12. ledna 2010

Chorvatské víno zaslané na rozbor

prosek_zaklopla_motouz K téhle lahvi jsem se dostal takovou zvláštní cestou. Michal Sänger před pár měsíci napsal v jednom svém článku toto: „Víno, které bylo prezentováno jako “domácí a nejlepší” byla kapalina bez vůně a zápachu s chutí tak divnou, až to v nás vyvolalo otázku “tak kdo je tady debil?!” a jednu lahev jsme koupili a poslali na rozbor Honzovi z Jižního svahu.“. Láhev mi pošťačka, k mému velkému překvapení, nechala prostě jen tak ležet na chodbě domu, kde si ji mohl kdokoliv vzít. Ale nikdo ze sousedů to neudělal. Nechápu, vůbec s naší poštou mám samé divné historky, ale to asi všichni. Dlouho jsem se na tu láhev chystal a sbíral odvahu (co když mne chce Michal otrávit? :o), nakonec se včera rozhoupal. Odloupl papírovou a jakousi slámou ovázanou záklopku, vytáhl (nečekané) plastový špunt a s trochou obav si nalil sklenku…

Viněta prozrazuje, že víno vyrobila rodina Ivo Carić a je „domácí“ (ale taky to může znamenat „místní“ i „přírodní“, ovšem tipoval bych to domácí, viněta taky zrovna nesplňuje běžné evropsko-unijní předpisy, se kterými se pravda teprve slaďují) a pochází z vinic od obce Ivan Dolac v jižní část ostrova Hvar, který se roku 1991 připojil k Deklaraci Středodalmátské ostrovy a byl vyhlášen „ekologicky čistou zónou“. Samotné víno je pak Bijeli Prošek, což není odrůda, ale označení typu vína, které vzniká z mnoha různých odrůd, v případě čistě bílých je to například Maraština, Grk, Vugava či Bogdanuša a u červených kupříkladu Lasina nebo (na Hvaru) Plavac Mali. Prošek zatím ještě není nějak přesně definován a vymezen (ale brzy to přijde, proces už je v běhu) a projev tedy dost závisí na vinaři. Metoda výroby je klasické „passito" či „vin de paille“, prostě slámové víno – hrozny se před zpracováním ještě vysušují v dobře větraných prostorách a lisují až po zhrozinkovatění. Výsledkem je nápoj zlatavě tmavý a s hromadou cukru. V případě použití odrůdy Vugava často s takovým „sherry“ oxidativním štychem, u Bogdanuši zase obvykle s více kyselinami, Plavac Mali ve směsi zajišťuje vína velmi tmavá. Zatím jsem chutnal jen dva vzorky „ze sámošky“ dovezené známými z dovolené, v obou případech korektní ale příšerně sladká vína, a tak se docela těšil, co předvede láhev dodaná takhle „s varováním“.

prosek_vineta Nahnědlá barva jablečného moštu, velmi nečisté (= nejen depot nebo něco takového, ale jako by ve víně někdo rozpustil velký panák mléka). Hned po otevření náraz jablečně-octové vůně evokující vadu a nelákající k napití, ale co naděláte. Kyselost nabízená ve vůni se nedostavuje, chuť je extrémně sladká s cukrově připečeným dlouhým dozníváním. Mám z toho dojem moštového koncentrátu s dalším přídavkem cukru a to vše nalité do již octovatícího vína. Jablečné, neharmonické, kvůli nevyvážené sladkosti těžko pitelné a divné. Říkám si, že pro příště si nechám „na otestování“ zasílat vína jen v případě, že někdo koupí v Burgundsku pár kartonů a bude chtít vědět, zda udělal dobře :o) Každopádně nechávám víno hodiny dýchat a teplat ve sklence a najednou… sakra… co to? Ty vadné části přestanou alespoň trochu štvát, ve vůni se celkem výrazně rozvíjí medovost a v chuti trochu vystupují kyseliny, které odvážně (byť stále marně) bojují s cukrem. Medové, stále velmi podivné, ale teď už (s přivřením jedné nosní dírky) snesitelné a vlastně docela zajímavé a vybízející k dalšímu zkoumání po (velmi) malých dávkách.

Co to vypovídá o vínech z Chorvatska? Vůbec nic! Vinařství má v téhle zemi obrovskou tradici, lze tam najít úžasné unikátní kousky, které právě začíná svět utopený v cabernetu a chardonnay objevovat a mluví se o nich i za oceánem. Kdo ví, co je tohle zač. Třeba to víno potřebuje ještě víc času (stále dýchá, dám vědět), třeba ho prostě jen nechápu. Možná jsem v něm narazil na nějakého místního experimentátora, to víno bylo třeba bez síry a vyžadovalo jemné zacházení při transportu a skladování. A nebo je fakt úplně mimo a takhle vypadat nemá. Nevím, nechutnal jsem Prošků dost a čím dál častěji mám obavu vynášet radikální soudy o vádách a ve stylu „podobně se to dělat nemá a vypadat nesmí“. U známé odrůdy a místa původu by to asi bylo snazší, ale takhle? Očekávání, zklamání a vliv známého jména na vinětě… ale o tom zase zítra, ať se tu témata nepletou :o)

Nedávné setkání s pár vzorky z Istrie bylo hodně zajímavé a tohle tedy též nelze považovat za nudnou ochutnávku. Jaké jsou vaše zkušenosti s víny z Chorvatska? Chutná vám Prošek? Znáte jen kousky z obchoďáků a především i zde dostupný Kaštelet, nebo se vám tam podařilo i navštívit pár vinařství a okusit opravdu povedený Dingač, Malvaziji, Teran či Kutjevački rizling? Co by neměl vynechat ten, kdo se do Chorvatska vyrazí rekreovat?

Zobraz celý článek...

pondělí 11. ledna 2010

Zapomenuté poklady české kuchyně s kancem

prakul_kucharka_dvd Nadělil jsem ženě k vánocům sérii tří DVD Zapomenuté poklady české kuchyně, kterou vydal Pražský kulinární institut a propaguje ji mimo jiné textem: „Proč „zapomenuté“ recepty, když svíčková nebo vepřo knedlo zelo jsou notoricky známá jídla, která vaří každá hospoda? Protože jsme zapomněli, jak mají správně chutnat, sami je většinou uvařit neumíme a jen málokde je dělají tak poctivě, jako to uměly naše babičky. A některé recepty jsou skutečně zapomenuté. Víte snad, jak chutná, natož jak se připravuje takový žahour nebo kachní kaldoun? Přitom jsou to jídla, která si zaslouží místo ve vašem jídelníčku“. Nemyslím si, že zrovna u nás doma by se na klasické recepty zapomínalo (a žena leckterá jídla zvládá minimálně stejně dobře, jako si je pamatuji od babičky), ale stejně mi přišlo jako dobrý nápad tohle dílo do domácí kuchařské sbírky doplnit. A asi tenhle styl dárků taky znáte. Sice je kupujete jen s tím nejlepším záměrem a pro toho či onoho, ale tak nějak podvědomě tušíte, že jde zároveň i o dárek pro vás. Což jsem si i ověřil po shlédnutí několika receptů a především prvním z nich na talíři. Moc chutný dárek to byl!

Nejdříve něco technikálií. Celý komplet třech DVD, kde každé jde ale koupit samostatně, vás vyjde na baťovských 999,- Kč. Obsahuje zhruba šedesátku receptů (+ v rámci některých z nich ještě postupy na různé přílohy, komplet seznam je na webu PRAKULu), myslím velmi dobře vybranou sadu základu české kuchyně od věcí jednoduchých po poměrně komplikované, od čočky se sázeným vejcem po jelení hřbet s glazírovanými kaštany. Každý z receptů je jak s kompletním detailním postupem na videu (dohromady toho je šest hodin), tak i v útlé brožurce s fotografií, seznamem surovin, postupem a tipy a triky. Zrovna v těch tricích může myslím i ten, kdo už se doma něco navařil, najít některé zajímavosti, které dosud netušil.

prakul_kucharka_papir
Na samotných DVD, kde vzhled navigace a znělek vypadá poněkud amatérsky, levně a jako z dob dávno minulých, si můžete pustit buď komplet všech receptů (takový dvouhodinový slinosbíhavý film), recepty na jednotlivá jídla ze seznamu či konkrétní recepty (tj. odděleně i přílohy) z A-Z rejstříku. Nic komplikovaného a objevného. Samotná videa pak nepřinášejí žádnou show, nečekejte vtípky a cokoliv mimo téma, jde o účelné vaření a nic víc. Šéfkuchař Václav Frič vždy vystřihne ten který pokrm, doplní nějaké ty tipy a triky a hotovo. Asi bych ocenil, kdyby součástí bylo i delší povídání o jednotlivých jídlech, něco více o historii, variantách, surovinách, více o jednotlivých druzích masa (třeba v receptu na nadívanou křepelku, kde se navíc používá i vepřová bránice, by to jistě mělo smysl). Sice občas něco takového padne, ale na můj vkus nedostatečně často. Má-li to DVD ambici oživovat staré klasické recepty a postupy, je myslím třeba více než je jen kvalitně předvést. A dost mne štval ještě jeden detail. U receptů je občas zvuk z kuchyně a mluví sám šéfkuchař, což působí přirozeně a naprosto mi vyhovuje. Většinou je ale veškerý originální zvuk ztlumen, jede spíš otravná a neustále se opakující smyčka „výtahové hudby“ a komentář někoho jiného, do kterého jen sem tam pronikne trocha šéfkuchařova hlasu, který ale v ten moment říká prakticky to samé (maximálně o pár vteřin později). Moc nechápu, působí to otravně a doba podobné prezentace receptů je myslím dávno pryč.

kucharka_screenshoty
Otestovali jsme recept z obálky prvního disku, kance se šípkovou omáčkou. Recept na kance je doplněn postupy na správnou máslovou jíšku a mandlové krokety. Vše bylo poskládáno jasně a logicky a i jedno z těch komplikovanějších jídel myslím podle disku zvládne i začátečník. Ti pokročilí si dost možná video jen zběžně projedou, zda neobsahuje něco zásadního co je třeba dodržet, ale pak už zůstanou jen u informací z na stole rozložené brožurky. I v ní je vše důležité. Náš kanec ve výsledku nevypadal tak hezky jako od profíka (nepovedly se správně plátky mandlí na kroketách a došel nám rozmarýn na ozdobu, to bude hlavní chyba :o), ale chuťově byl opravdu výborný.

kanci_mandlove_krokety
Přinese vám něco série DVD Zapomenuté poklady české kuchyně, pokud už staré klasické recepty zkoušíte a v knihovně opatrujete díla jako prvorepublikovou Zlatou kuchařku s rozpočty od Anuše Kejřové (vyšla nedávno znovu, my doma oprašujeme osmnácté rozšířené vydání z roku 1947, občas se bavím informacemi o tom, jak správně šetřit uhlím a účelně jej při přípravě toho kterého pokrmu v kamnech využít, ale ty vlastní kuchařské postupy moc nezastarávají) či jiná tradiční česká kuchařská díla? Těžko říct. Můžete narazit na zajímavé tipy a triky, které vám v kuchyni pomohou. Nebo vás třeba lákavé fotky a DVD položené u televize nakopnout nějaká ta jídla vyzkoušet, když by jinak zůstala skryta jako jeden ze stovek receptů v hloubi jiné kuchařky, kterou vytahujete skutečně spíše v případě nouze. Asi je na každém se rozhodnout, zda mu utracení tisícovky za zhruba šedesát receptů stojí za to. Můžete to brát taky jako investici na podporu vzkříšení slávy klasické české kuchyně, která si to zaslouží.

Zobraz celý článek...