Podléhám a nechávám se pohltit. U vína snadněji než kdy jindy. Výraznými vinařskými osobnostmi, zajímavými příběhy a v neposlední řadě i samotnými víny, ideálně těmi něčím zvláštními a specifickými. Pozoruji na sobě jistý vzorec chování. Vinařství vedené ženou + biodynamika = nekritické nadšení. Dnes bude řeč o Domaine Weinbach, která splňuje oba požadavky a jeden z nich v míře nebývalé, vedou ji totiž ženy hned tři - Colette a její dcery Catherine a Laurence. I biodynamičtí jsou, nejdříve od roku 1998 na části vinic (ale i zbytek byl „alespoň“ bio), od roku 2005 pak kompletně na všech plochách. Možná nesplňují požadavek na úplnou soběstačnou farmu, například hnůj tedy musí nakupovat, ale tím si radost kazit nenechám.
Poprvé jsem o vinařství Weinbach psal v souvislosti s jejich Sylvánem, u dalších ochutnaných vzorků se už na blogu nezmiňoval, ale vždy jimi byl nadšen. A podlehl definitivně minulý čtvrtek, kdy zmrzlou Prahu navštívila Catherine Faller a odprezentovala vína několika ročníků. Nejdříve na velké průřezové degustaci sortimentem dovozce (Neubauer & syn) a následně na úžasné komorní večeři v restauraci La Degustation, kde se vína mohla plně projevit i v ideálních kombinacích s jídlem, což Alsasku sluší skoro vždy. Dnes ale nečekejte degustační poznámky či detailní fotky jídel, je to spíš taková úvodní zpověď, něco jako se mi tu pravidelně stává po degustacích Leroy. Weinbach lze naštěstí pořídit o něco levněji (stále draho), takže si snad budu moct občas dopřát láhev i doma.
Co mne na těch vínech tak nadchlo? Vlastně těžko říct, ale už dlouho jsem se nesetkal s tím, aby v podstatě všechna vína působila tak… kompletně. Na jednu stranu, pokud se jimi nechcete zabývat příliš do detailu, dokážou nabídnout přímočarý a relativně jednoduše přijatelný projev, takovou jakoby konverzaci o příšerném mrazu při čekání na tramvaj či s kolegy ráno v kanceláři. Projev aromatický, vyvážený, plnější a delší, prostě tabulkově kvalitní a bezproblémový.
Když je ale nepijete jen tak a věnujete jim trochu času, najednou se začnou otevírat další dimenze. S úžasem sledujete až neuvěřitelnou kombinaci plnosti a důraznosti, při které je ale plně zachována i jemnost a elegance. Ta vína jsou bohatá, se spoustou komplikovaných nuancí, kontrastů a hloubky, ale rozhodně ne nějak matoucí či únavná, byť něco v jejich projevech vás zarazit může. Jsou čistá a nezapírají odrůdu, zároveň ale nechávají plně vyniknout místa původu a specifika ročníků, nejsou zbytečně uhlazená, mají své drobné libůstky a výstřelky, tuhle či támhle občas vykoukne nějaká drobná „piha“, která ale ani zdaleka není nedokonalostí, spíš dalším detailem ve fantastickém celku.
Přemýšlel jsem o těch vínech a neustále mne napadala všemožná přirovnání s fotografováním a spory o kvalitě výstupů různých digitálních zrcadlovek. Takové ty klasické hádky o šumu, dynamickém rozsahu (tj. jak velký rozsah od nejtmavšího do nejsvětlejšího místa je čip/film schopen zachytit), rozdíly mezi focením na film a digitál. Vína Domaine Weinbach na mne působí jako zjevení z citlivého černobílého filmu s perfektně zakomponovaným a nerušivým zrnem v době, kdy hlavním zaklínadlem je digitální obraz z šílených citlivostí/ISO prakticky bez šumu.
Vína tohoto vinařství by nejspíš sedla fanouškům fotoaparátů značky Pentax. Když srovnáte fotky z posledních modelů digitálních Pentaxů se srovnatelnou řadou od Canonu či Nikonu, zarazí vás, že Pentaxy mají očividně více šumu, fotky na stejné ISO od strojů jednoho ze dvou největších hráčů působí mnohem čistším dojmem. Pak si ale záběr maximálně přiblížíte a zjistíte, že je to možná trochu jinak. Výstup z Canonu/Nikonu je skutečně čistší, šumu je méně, ale srovnatelný záběr z Pentaxu má tak nějak více detailů. Jejich rozhodnutím bylo nesnažit se šum nějak drasticky odstranit, protože pokud to uděláte, obraz jakoby „změkne“. Na první pohled a při sledování jen celku z dálky je líbivější, ale o něco přišel.
Pití vína od Domaine Weinbach, ať to je mladý Riesling Cuvée Théo (i tahle kontinuita se mi líbí, jmenoval se tak děda i otec současné majitelky a jmenuje se tak i nejstarší současný mužský potomek) nebo vyzrálý Pinot Gris Altenbourg Cuvée Laurence, spíše připomíná práci s tradičním filmovým materiálem. To úvodní nastavení parametrů a cvaknutí spouští je stejné, základ se něčím zásadním neodlišuje. Ale pak nenásleduje ten rychlý pohled na displej, zda je vše v pořádku, a případných dalších deset záběrů stejného tématu. Další kroky jsou poněkud složitější vrstvy plné očekávání, nadšení a nevyhnutelně i zklamání. Nejdříve čekání, co se vynoří z vývojky, zda na negativu bude vše potřebné. Pak to lovení osvíceného papíru z ustalovače a pomalu se vynořující obraz. Proč jsem vlastně přestal fotit na film? Aha, pohodlnost…
Možná je ale všechno jinak. Méně šumu na vyšších citlivostech je přeci jasným pokrokem. Debaty na téma „proč je digitál horší než film“ pomalu ale jistě utichají, jak se dynamické rozsahy digitálních čipů zvyšují, přibývají hromady užitečných funkcí a rozlišení stoupá tak, že limitujícím faktorem jsou najednou spíše objektivy, ze kterých už toho víc vymáčknout nejde. Jednou se podíváte na promo video nové digitální zrcadlovky se záběry zimní Prahy, točené na dříve až nesmyslně vysokou citlivost a přitom dokonale čisté, a na nedávno oprášený kinofilmový přístroj znovu sedá prach. Ale stejně… když lovím starší fotky, přesto s největším potěšením hledím na ty, které vznikly tradiční cestou. I přes jejich zrna, špatná zaostření a nedokonalosti vzniklé šetřením a pouhým jedním záběrem bez rezervního, přes zdlouhavost zpracování. Nebo možná právě pro to.
Prague: Canon 1DMKIV from Philip Bloom on Vimeo.
Pozn. srovnávací test šumu je dpreview.com a ač možná zním jako prodejce Pentaxu, sám fotím na Canon, jak v případě klasiky tak u digitálu :-)
