Je tomu asi dva týdny, co v MF Dnes (a následně na webu) vyšel článek s výmluvným titulkem „Více než odborníkům, kteří doporučují například exkluzivní vína, věřte svým vlastním chutím“. Nestává se často, aby text v podobných novinách vzbudil takový ohlas i mezi vinnými nadšenci. Autor, Petr Houdek, si ale s článkem dal nejspíš docela práci a ač mu nějaké chyby asi vytknout jde, sestavil moc pěkný přehled výsledků různých experimentů, které dokazují… co vlastně? Vlastní titulek článku říká názor, kterým zastávám i já… dejte na své smysly, ochutnávejte co nejvíce vín, vybudujte si vlastní vkus a nenechte zbytečně ovlivnit tím, že je právě „trendy“ pít rosé či cokoliv jiného. Z článku ovšem tak nějak sálá ještě další poselství. Že ti, kteří konzumují dražší vína, vlastně lžou sami sobě a více než co jiného ukazují nějaké své sociální postavení. „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ Čím méně toho budete o víně vědět (a z mého pohledu trápit své útroby průmyslovou polochemickou vinnou produkcí), tím více ušetříte, protože drahá vína vám vlastně ani nebudou chutnat.
Na stejné téma, dokonce u popisů některých z experimentů popisovaných i v článku na iDnes, se vedla diskuse i zde. Například v článcích Fakta, dojmy, medaile a vypitá láhev rosé (zde asi nejvíce o tématu „konzistence hodnocení“), Tragédie hodnocení a poučná dvacetibodová tabulka, Bordeaux 2008, Parker, zodpovědnost a tak vůbec, Něco mi v tom víně plave…, Proč neboduji vína či Barvy burčáků, světel a degustační menu. Ale i v dalších, nejde se tomu vyhnout. Celý článek, především téma konzistence hodnocení a vkusu běžných konzumentů versus milovníků vína, povedeně glosoval Pavel Jelen na O Víně a já s jeho závěry nemohu než souhlasit. Většina nadšenců do vína si doufám uvědomuje, jak je celý ten proces ochutnávání a hodnocení křehký, co všechno se na jejich dojmech z vína podepisuje. Všichni víme, jak strašně záleží na tom, s kým víno pijeme. Na kolik vín máme skvělé vzpomínky jen proto, že byla vypita při večeru, který pro nás byl hodně důležitý. A je dobré si přiznat, že roli hraje i hromada dalších věcí. Bez nutnosti z toho vyvozovat nějaké zásadní závěry o celosvětovém spiknutí výrobců vína a profesionálních hodnotitelů.
Vždyť i takový domácí experiment je strašně snadný (ale upřímně ho ani není nutné dělat, výsledek je jasný). Stačí na to PET láhev stáčeného vína za padesát korun (ideálně nějaké to „moderní“ červené z Chile či Španělska, jsou toho v různých podnicích hektolitry). Jednou ho rozlévejte přímo z PETky do takových těch sklenic po hořčici či do kelímku, podruhé nejprve tajně přelijte do dekantační karafy a servírujte do pěkných vinných sklenic. V jakém případě si myslíte, že budou mít hosté z vína lepší pocit a bude jim více chutnat, ač půjde o totožný nápoj? Tak to prostě je, nejsme stroje. A setkání s vínem lze bez problémů posuzovat podobně, jako třeba koncert, výstavu obrazů, film.
A ano, záleží na nápisu na vinětě. Ano, záleží na ceně. To vše se na našem dojmu a pocitech podepisuje. A ve víně jde, pokud nejste alkoholik co ho pije „na žízeň“, z velké části právě o pocity a dojmy. Pavel Jelen ve svém textu píše: „Drahá vína nejednou zklamala, ale na druhou stranu dost pochybuju, že byste mi bez hypnózy dokázali ošálit a nad krabicákem z Itálie přelitým do lahve od Château Latour 1982 bych si pomlaskával.“ Nepomlaskával a skoro jistě by odhalil, že jde o něco divného. Jisté ale je, že by zároveň věnoval mnohem více času a energie na odhalení „skrytých kvalit“ u falešného Latouru spíše než u krabicáku, kde je prostě zrovna moc očekávat nejde. A je na tom něco špatného?
Nedávno jsem četl moc povedený článek. Popisoval stres výrobců léčiv marně bojujících s placebem, které se za posledních dvacet let jako by se stávalo stále účinnějším. V článku je zajímavě podáno, jak čím dál více léčiv není v jednom ze základních testů pro vpuštění na trh, přímém souboji s placebem, schopno zvítězit. Ukazuje, že v různých zemích dopadají testy odlišně, například v Německu placebo dobře funguje na vředy a špatně na vysoký krevní tlak. Ukazuje se, že tvar pilulky, její velikost, značka a cena mají zásadní vliv na její léčebný efekt. Konejšivě modré kapsle zajišťují efektivnější fungování trankvilizérů než ty „naštvaně“ červené, což ovšem neplatí u italských mužů, kde je nejspíš velmi silná asociace modré barvy s národním fotbalovým týmem - Forza Azzurri. A nebo si vezměte tři skupiny pacientů v experimentálním léčebném procesu. Jedna je pouze zařazena na seznam pro léčbu, druhá dostává placebo a lékař s nimi prakticky nekomunikuje, třetí opět dostává placebo a lékař si s nimi povídá, ptá se na potíže a vyjadřuje optimistický názor na výsledek léčby. A co myslíte? Už zařazení na seznam některým pacientům pomohlo a reakce ve třetí skupině, dle očekávání nejlepší, byla dokonce tak vysoká, že se vyrovnala použití dvou dosud nejpoužívanějších léků na stejnou chorobu. Sílí tlaky na výzkum placebo efektu a jeho výraznějšího využití při léčbě a nejen jako soupeře pouze při testech běžných léčiv. A když mohou mít pilulky s trochou cukru podobně významné léčebné efekty jen proto, že tomu naše tělo a hlava tak chtějí, proč by se nám nemohlo rozbušit srdce při pohledu na láhev vína, od kterého máme nějaká velká očekávání?
Ani nevím proč (vlastně ano, bylo to kvůli tradičně podivné diskusi pod tím článkem, na který dnes reaguji), vzpomněl jsem si u tohohle tématu na obraz Élévation IV od Františka Kupky. Možná vám také přišel e-mail s předmětem ve stylu „kolik by jste zaplatili za tenhle JPG“, ve kterém se davy baví nad tím, jak podobnou „mazanici“ mohl někdo koupit za víc než 22 milionů. Už opakovaně jsem slyšel „to bych dokázal nakreslit taky“ (případně doplněno o „kdyby mi někdo ukázal jak“). Umění to má těžké. Ve světě pocitů, nálad a osobních vkusů je strašně ošemetné cokoliv kvantifikovat a vynášet jasné drtivé soudy. Každý máme své libůstky. Asi bych měl přestat házet špínu na ta nejlevnější „nudná vína“, protože pak se nemohu divit, že jejich konzumenti naopak ve mně uvidí hnusného snoba. Že by opožděné předsevzetí pro rok 2010?
