středa 18. února 2009

Něco mi v tom víně plave…

Včera večer po návratu z degustace jsem zjistil, že nám doma neteče voda. Chvilku jsem koketoval s myšlenkou vyrazit do přilehlé vinice v Gröbovce pro trochu sněhu a rozmrazit ho, ale při představě, co by mi asi plavalo ve skleničce, jsem si raději nalil sklenku bílého (tolik k tématu pátečního článku). Úplně suchého, na degustaci mělo totiž skoro všechno nějaký ten zbytkový cukr a potřeboval jsem ho něčím spláchnout. Pinot-Chardonnay 2004 z Dobré vinice to byl, tohle víno mám rád a už pár měsíců ho nepil, ale stále je ve skvělé kondici. Voní pěkně ovocně s dobře zakomponovaným sudem, připomíná vanilkový Pribináček a v chuti je skvěle postavené, svěží a skvělé k popíjení jen tak, geniální k jídlu. Při pohledu na tekutinu ve sklence zjistíte, že není křišťálově čistá, ale plavou v ní drobné částečky. Nemám s tím problém, ale očividně tento přístup není úplně obvyklý. Narazil jsem na to hned dvakrát v posledních dnech a mnohokrát dříve.

Třeba před pár dny, na degustaci u AdVivum (o které bude řeč velmi brzy), byla dvě velmi zajímavá červená vína od Leroy. Chassagne-Montrachet 1990 a Maranges 1997. Reakce pár účastníků, pro některé z nichž mohlo jít o první kontakt s vyzrálým Pinotem z Burgundska, byla dost odsuzující. Barva nebyla nijak hluboká (což se dneska už tak nějak předpokládá, každý přeci umí vyrobit inkoustově tmavé víno, tak proč by to neměla dokázat legenda Burgundska) a navíc v tom něco plavalo, takové divné částečky, u devatenáct let starého vína až vločky. To víno pro ně prostě bylo špatné už od pohledu (pro některé to vůně a chuť spravila bez problémů napravila, u jiných byla i ta nejspíše příliš „jiná“). Přitom v chuti ty vločky nijak nevadí, když si je zkusíte rozmáznout na prstě a ochutnat, tak jsou vlastně docela dobré (Lalou Bize-Leroy si je prý maže na chleba :o). V podobných vínech je mi depot ukradený, stejně jako v jakémkoliv jiném vyzrálém víně. Patří tam a nevidím důvod, proč mu za něj v kolonce „čirost“ bodovací tabulky strhávat body. Ale i kdybych do toho kalkuloval věk vína, narazím na problém. Třeba všechny červené Leroy 2004, o kterých jsem tu psal dříve a stále je považuji za jedny z nejúžasnějších vín jaké jsem kdy měl tu možnost chutnat, byla vlastně znatelně zakalená. A co? Raději víno vyrobené poctivě, víno zajímavé a autentické, bez hromady filtrací a kdo ví jakých dalších procesů, než unifikovanou průmyslovou výrobu. A na nějaké bodovací tabulky kašlat.

Tahle debata se rozjela (ale vlastně brzy skončila) u reportáže P.J. z „Akce Piňot 2004“ na O Víně, kde je přiložena degustační tabulka s hodnocením jednotlivých vín a prakticky všechny mají plné body za barvu i za čirost. Přijde mi, že doba, kdy šlo víno nějakým způsobem soudit či identifikovat podle barvy je spíše pryč. Tradičně vyrobené záležitosti si jistě lze tipnout, ale moderních postupů, technologií pro stabilizaci barvy (a ostatně i odrůd, kterým lze ty světlejší dobarvit) je tolik, že se u barvy vždycky budete pohybovat spíše v horních dvou možnostech. S něčím úplně scestným se prakticky nesetkáte. A strhávat body za čirost, proč ne. Pokud v lahvi plave co já vím jaký bordel (třeba kusy zaměstnance Státní zemědělské a potravinářská inspekce, co do vinařství přišel zkontrolovat údajné míchání přívlastkového Portugalu s Carmenére z Chile), tak klidně. Ale za depot? Za přirozenou část vína? Za věci, které v něm zůstanou proto, že bylo vyrobeno přirozeněji? S textem „Depot v čirosti je považován za vadu, i když na ně pro své stáří víno má nárok. To jsou právě ty drobné bodíky, co skvělá vína ztrácí od stovky.“, který v diskuzi padl, prostě nemohu a nechci souhlasit.


Tomáš Dominec kdysi napsal v Listech Merlotu, že velbloudí moč by dostala v hodnocení hloubky barvy kupu bodů a stejně tak i v intenzitě vůně. Proč srážet body za něco, co patří k vyzrálému vínu oblasti, které se jinak projevuje skvěle? Pamatuji si na jeden problém u Brazilian Wines s jejich Terranova Late Harvest, minimálně filtrovaným a více než zajímavým slaďákem. Tohle víno trochu připomínalo takovou tu kouli s domečkem, se kterou když zatřesete, tak uvnitř začne sněžit. Ve víně se (dost efektně, takový světlem prozářený mrak to byl) převalovala hromada depotu, který ale ničemu nevadil. Jenže z obchodů (víno byla tenkrát k dispozici nejen u dovozce, ale tuším i v Makru a v nějakém klasickém supermarketu) se vracelo obrovské množství vín na reklamace jako vadné, zkažené, že v nich něco plave. Ročník 2004 už byl prohnán znatelně ostřejším filtrem, víno o kus méně zajímavé (jak to bylo s filtrací jsem ale zjistil až potom, takže to myslím nebyla nějaká autosugesce), ale počet reklamovaných kusů znatelně klesl. A co je tedy správně? Horší víno zbavené části své osobitosti, nebo dokonalá čirost v barvě? Odpovědně není vlastně vůbec snadná a samozřejmě se asi bude lišit mezi víny „velkými“ (které tím pádem nikdy nemohou mít v momentě svého dokonalého vyzrání 100 bodů ;-) a záležitostmi do supermarketů. A jinak odpoví nadšenci do vína, běžní konzumenti, restauratéři/sommeliéři i vinaři. Svět vína je tak rozmanitý :o)

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails