pondělí 16. února 2009

Kolik lahví totožného vína?

O víkendu jsem byl na fajn návštěvě u jedněch příbuzných, kteří mají mimo jiné moc rádi bílé víno (především lehčí, svěží a snadno pitelné druhy), a zarazila mne jedna věc. Víno pijí celkem často, myslím tak minimálně obden nebo častěji, ale v zásadě střídají pouze dvě až tři konkrétní vína, která jim naprosto vyhovují. A to tak dlouho, dokud se jedno nepřestane prodávat, nepřezraje nebo něco podobného. A pak objeví další, co zapadne do jejich vkusu, a kolečko trvající třeba tři čtvrtě roku se může opakovat. Stále a znovu totéž víno, které logicky už nepřekvapí, ale zároveň ani nezklame. Pro mne je tento přístup těžko pochopitelný. Jedna z věcí, které mne na víně baví, je neuvěřitelné množství jeho podob. Objevování stále nových kousků, oblastí, nezvyklých směsí či způsobů zpracování, to vše proloženo sem tam pokusem s nějakou zbytečně drahou „legendou“ a občasnými návraty k vínům ověřeným a oblíbeným. Ale měsíc v kuse pít pro potěšení jedno a to samé víno?

Samozřejmě je kupa vín, které mám rád doma ve větší množství, je fajn se k nim vracet a kupuji je pravidelně. Obvykle jde o nějakou „hodnotu za peníze“, něco co mohu bez problémů otevřít když vyvstane potřeba druhé lahve, kdykoliv jen tak jak pro sebe i pro do vína nějak zvlášť nezapálenou návštěvu. Takhle jsem, když vyberu vína o kterých jsem v poslední době psal, naskladnil Riesling „Dr L.“, pravidelně nakupuji Carmenére od Errazuriz (a nově od nich přidám Chardonnay), chystám se doplnit zásoby bílé Mělničiny a dost často házím do košíku dvoustovkové supermarketové bublinky (Freixenet Cordon Negro, Bohemia Prestige Brut atp.). Ale i u vín, která mi poměrně dost chutnala (a nemusela být drahá), je pravděpodobnost, že zakoupím více než tři lahve, naprosto mizivá. Sem tam zakoupím něčeho třeba karton s plánem sledovat, jak to vypadá úplně mladé, po roce, po dvou… ale jsou to spíše výjimky. A vlastně dost škoda, poznat jedno a totéž víno v mnoha jeho podobách je asi jedinou cestou, jak správně pochopit vyzrávání na lahvi a další věci okolo. Asi to i komplikuje snahy o snoubení s pokrmy, když obvykle otevírám vína, která jsem do té doby měl maximálně někde na degustaci a neměl možnost je pořádně poznat, ale zase je to o dost větší zábava. Jistě, i těch zklamání je potom víc.



Sice mám tím pádem lahve různých tvarů, takže neumožňují tak snadno hrátky jako na videu výše, ale prostě představa, že si nějakého vína koupím tři kartony pro pití v nejbližším roce mi přijde opravdu divná. To už by musel být nějaký vyložený zázrak za nesmyslně nízkou cenu, o jehož objev bych se následně chtěl podělit s přáteli a stejně jej rozdal / rozprodal. Možná je to i tím, že nedisponuji kvalitním sklípkem přímo pod domem, ale to asi moc velkou roli hrát nebude. Jak to máte vy? Otevíráte častěji vína úplně nová, nebo naopak věcmi neprozkoumanými spíše prokládáte osvědčené lahve zakoupené v počtu několika kartonů? Kolik lahví jednoho a totéž vína, pokud se budeme bavit o cenové kategorii kterou pijete nejčastěji, tak obvykle kupujete? Opravdu mne zajímá, nakolik je ten můj přístup „poprvé, zkusit ještě jednou a jedeme dál“ důsledkem nějaké mladické nevyzrálosti a hledání těch vín, u kterých se rozhodnu zůstat, a co z toho je vlastně úplně normální přístup i u ostatních vinných nadšenců :o)

Komentáře používají Disqus