Les Terres Froides na Ještědu

Vyrazili jsme směr Liberec, na Ještěd a do okolí. Včera to ještě úplně nahoře vypadalo docela zimně, dneska už tolik ne. Každopádně jsme se rozhodli ochladit lahví bublin z Champagne R. Pouillon & Fils., konkrétně jejich Blanc de Blancs „Les Terres Froides“ Premier Cru Brut. Je to čisté Chardonnay z keřů okolo 35 let starých v eko režimu z dost chladné polohy, severně orientované vinice Les Fourches na křídě v Tauxières (které v původním hodnocení skončilo s 99 % a tedy pouhý bodík od Grand Cru statutu, ale co naděláte), postaveno na ročníku 2014 s asi třetinou rezerv, dozáž 3 gramy a odstřeleno v první třetině roku 2017. Tiché školeno hlavně v neutrálních starších sudech na kalech a rezervy leží ve velkých foudres. O vinařství i tomhle víně jsem psal před dvěma roky a tenkrát naznačoval, že bych tomu před dalším verdiktem raději dal alespoň rok v lahvi. Takže co s tím udělalo další zrání hned dvojnásobné?

Výtečné Soave od vinařství Pieropan

Vyrazil jsem včera na každoroční degustaci portfolia Premier Wines & Spirits, přechutnat oblíbence a třebas i objevit něco nového. Chutnat rozhodně bylo co, ale mezi „objevy“ bych zařadil hlavně italskou Azienda Agricola Pieropan (web) a jedno moc fajn německé vinařství o kterém bude řeč později. Hlavně u té Itálie mnozí zakroutí hlavou, že už je neznám dávno, ale když lovíte obskurní mikroproducenty ze španělských hor, tak vám občas něco uteče ;-) Takže ve zkratce hurá na ně. Pieropan je tradiční vinařství ze Soave, s historií od konce 19. století. Vinice jedou v bio režimu a primárně se zaměřuji na bílá z tamních vulkanických půd, ale najdete u nich i Valpolicellu a Amarone. Jejich základní Soave classico 2018 je mix různých poloh, odrůdově Garganega 85 % a Trebbiano di Soave 15 %, školeno v betonu na kalech a lahvováno na jaře následujícím po sklizni. Svěží, čisté, čerstvé, s jemnější ovocnou a lehce florální aromatikou, suché a šťavnaté, s bezva minerální linkou a lehkou mandličkou v závěru, vyvážené a slušně dlouhé. Uměřená, příjemná bezva věc.

Olovnatý Beethoven, pesticidy na vzestupu, vinice ve Star Treku a Salon vín

Co zabilo Beethovena? Ke konci života mu kolabovalo hned několik orgánů a už tehdejší lékaři jako jednu z příčin určili alkohol. Ukazuje se ale, že by mohlo jít spíše o víno nekvalitní až jedovaté než prostě jen nadměrné množství vína jako takového. Ludwig van Beethoven byl nejen geniálním skladatelem, ale též chlastal první ligu a podle všeho nebyl velkým labužníkem. Nedávná toxikologická analýza kostí a vlasů odhalila, že měl v organismu obrovské množství olova. Řádově vyšší, než by šlo vysvětlit pravidelným používáním olovnatých sklenic a nádobí s olovem, ale docela snadno masivní konzumací podřadných vín výrazně upravených klejtem, oxidem olovnatým. Ten dokázal kvalitně zamaskovat především zoctovatělá vína, v kombinaci s kyselinou octovou se mění na nasládlý octan olovnatý. Šlo o bezva přídavek do nezralých, řídkých a vadných vín, prostě. Že jde o pěknou prasárnu a jed se ovšem vědělo už dávno před Beethovenovými časy. Za používání klejtu vám mohli už na konci 18. století klidně setnout hlavu, informování byli lékaři ve vinařských oblastech a trest mohl dostat i každý, kdo o používání klejtu věděl a nedal o něm vědět. Jenže… byznys je byznys…

Bezva bílé i červené od Marañones

V listopadu loňského roku jsem se tu rozepisoval o zajímavém červeném z Bodega Marañones (web, výjimečně se spoustu skvělých detailů, map, fotek i informací o vínech) a v článku bylo i pár faktů o producentovi jako takovém. Sierra de Gredos, tedy nedaleko Madridu, starší keře, bio(dynamika) a tak. Potěšen prvním ochutnaným vínem objednal jsem další dvě. Picarana 2017 je ranná odrůda Albillo Real, z různých vinic (převážně na žule, kamenité, sem tam břidlice) okolo jediné obce v nadmořské výšce 650 až 850 metrů, z révy ve věku 30 až 70 let. Zpracováno v použitých francouzských sudech nejen obvyklé kapacity 500l, ale i 600 a 700 litrů. Celkem deset měsíců si poleželo, lahvováno bez filtrace a čiření a jen s decentním zasířením. Burgundská láhev, kovová záklopka, Nomacorc Eco Select. Citronová barva. Výraznější aromatika, krémové tóny, tropiko ananas (ale přirozeně působící, žádná taková ta uměle vyhnaná záležitost), trocha jasmínu, mírně kouřové a evokuje slanost. Suché, čisté, středně plné, fajn kyseliny, lehce krémové, diskrétnější žlutá ovocnost, decentní pomelo nahořklost v dochuti, slušně dlouhé, vyvážené, pěkně udělané pití. Přišlo mne na něco přes 14€. Charakterní, zajímavé víno. Běžně sbírá 90+ od RP a dalších, chápu proč.

Nečekaně skvělé Txakoli

Před nějakou dobou jsem měl možnost prochutnat si sérii různorodých baskických bílých s důrazem na Txakoli. Typicky lehká bílá (s alkoholem klidně jen okolo 10 %) s hodně výraznou kyselinou, svěží kousky určené na okamžité vypití a často i s decentním zbytkem CO2, konzumovaná ve větším množstvím v barech k lokální variaci tapas, pintxo. Dnes je naprostá většina nerezovka, dříve se školilo v kupels, sudech z dubu nebo kaštanu. I ty dnes najdete, ale je jich opravdu zlomek. Většinou Txakoli nevzniká se záměrem mít „seriózní“ víno, cílem je zábavná chlastací záležitost. A pak jsou tu, jako všude, výjimky. Vyloženě mne potěšil Juanjo Tellaetxe (web) aka Tantaka a jeho Arabako Txakolina 2018 (Txakoli de Álava) z Valle de Arrastaria.

Krátce o degustaci naslepo

Nedávno jsem pro Forbes páchal článek o pořádání domácích degustací a věnoval se v něm i degustaci naslepo. Mimo jiné i psal: „Slepá degustace je náročnou a někdy krutou disciplínou i pro ostřílené profesionály a je dobré nesklouznout do poznámek jako „Vždyť tohle je přece jasné…“ vůči zřetelně se trápícímu degustátorovi. I nejlepší vinaři si někdy nepoznají vlastní vína a držitelé prestižního titulu Master of Wine u specifických vín spletou Burgundsko s Bordeaux. Je extrémně snadné najít taková vína, která správně nemá šanci identifikovat prakticky nikdo, ale to není cílem. Je prostě poučné snažit se určit místo původu vína, odrůdu, cenovou a kvalitativní kategorii a další parametry úplně bez předpojatosti. Nejdůležitější je cesta, kterou jste se k závěru dostali, podpůrné argumenty. Debata nad tipy a názory jednotlivých degustátorů před odhalením lahve je na „slepici“ to nejlepší. Ať už jste byli úplně mimo, nebo se dokonale strefili.“ A včera si vše zase jednou ozkoušel v praxi na vzorku vinných nadšenců z Hradce Králové.

Špička Prioratu Clos Mogador a Manyetes

V úterý jsem opět předával nějaká svá moudra na degustaci, tentokrát šlo o průřez slavnou španělskou oblastí Priorat. O čem že tahle oblast vlastně je a jakým způsobem nastartovala její obliba jsem se tu celkem obšírně rozepisoval, v poslední době se též zmiňoval o dvou výtečných vínech (Álvaro Palacios Les Terrasses 2005, Cellers de Scala Dei St. Antoni de Scala Dei 2013) a dnes navážeme. Na ochutnávce byla spousta skvělých vín, ale já bych se chtěl zmínit především o dvou z nich. Jejich tvůrcem je totiž René Barbier, právě on byl jakýmsi katalyzátorem oné obrovské změny, která se v oblasti udála. Jeho vína (ale ostatně i olivové oleje a pálenky) dnes najdete pod jménem Clos Mogador, pravidelně sbírají top hodnocení všude po světě a s raritním slaďákem se jim podařilo získat i stovku od Parkera. Ale my se budeme věnovat zásadním červeným.

Biodynamický Sylvaner a fascinující štýrský Sauvignon s Chardonnay

Dnes začneme v Alsasku a u odrůdy, kterou vlastně dvakrát často neotvírám. Jsme ve Westhoffenu v Domaine Loew (web), rodinném vinařství manželů Etienna a Carolie. Obhospodařují 12 ha vinic v Demeter certifikované biodynamice, ve sklepě kvasí spontánně (obvykle v nerezu, zrání pak případně i ve starých sudech), lahvují s hrubou filtrací a síří spíš v dost omezeném množství. Sylvaner Verité 2017 je jejich vyšší varianta odrůdy, ze starých (80+) vinic na červeném a zeleném slínu, krátká macerace a dlouhá pomalá fermentace a ležení na kalech do léta dalšího roku. Láhev flétna klasická, kovová záklopka, DIAM korek. Tmavší citronová barva. Čistá, nijak vyloženě výrazná ale jakoby „hutnější“ vůně, žluté ovoce, zralý citrus, dotyk medu a slámy. Hodně fajn. Suché, středně plné, zakulacené ale s výbornou kyselinou, opět ovocnost do žlutých plodů s dotykem citrusu, něco tepla z alkoholu, pecičkovo-oříškové a decentně nahořklé v dlouhém doznívání. Hodně zajímavý, charakterní kousek! Dováží Sklenka Francie a stojí to po lahvi 350 Kč.

Michel Lafarge, clo zatím nebude, propad hobby vinařů a Miraval šampaňské

Dnešních pár novinek ze světa vína opět začneme smutně. Ve věku 91 let zemřel Michel Lafarge, legendární vinař z burgundského Volnay (a stejně jako jeho dědeček a poté i otec nějakou dobu též starosta obce). Jeho nádherné elegantní pinoty ze starých keřů patří mezi špičku toho, co apelace Volnay a obecně červená z Côte de Beaune dokážou. Krom Volnay a Beaune získal ještě vinice v Pommardu and Meursaultu. Dlouhodobě se vyhýbal chemii ve vinicích a na přelomu tisíciletí přešel na certifikovanou biodynamiku, čímž se stal inspirací pro mnohé další. Dlouhodobě, už od roku 1978, připravoval vína se svým synem Frédéricem. A aktuálně se již angažuje i jeho vnučka Clothilde. Takže o pokračování vinařství ve stejném duchu a v rodině je postaráno.

Výtečný Moulin-á-Vent a chlastací Bordeaux

Před nějakou dobou jsem se tu zmiňoval o Beaujolais Moulin-á-Vent z Château des Jacques špičkového ročníku 2009 a psal také, že v aktuální dekádě mu konkuruje ročník 2015. No a právě ten jsem teď otevřel. Technické informace z minulého článku povětšinou platí a detaily z návštěvy vinařství už jsem tu také měl, v patnáctce je tenhle jejich „základní“ Moulin-á-Vent a jejich vůbec nejdůležitější víno tvořen hned z osmi poloh – Rochegrès, Carquelin, Champ de Cour, Thorins les Vérillats, La Roche, La Rochelle a Les Caves. Samostatnou polohu Rochegrès z tohoto ročníku teď budu dávat do jedné slepé ochutnávky, pravidelní čtenáři blogu mají nefér výhodu, a sám se na ni velmi těším :-) Každopádně zhruba čtyři týdny spontánní fermentace a macerace, zrání deset měsíců v betonu a dubových (Allier, Limousin a Nivernais) sudech. Burgundská láhev, kovová záklopka, kvalitní celokorek.

Se suchým lednem ve Francii nepochodíte

Suchý leden, snaha alespoň první měsíc v roce úplně vynechat alkoholické nápoje, nabral na popularitě před pár lety v UK (od roku 2013 šlo dokonce o organizovanou aktivitu neziskovky Alcohol Change UK, o dva roky později už v oficiálním partnerství se státní Public Health England) a od té doby se rozšířil do celého světa. U nás je o něco oblíbenější suchý únor, asi protože je kratší :-) Osobně se domnívám, že když už někdo není abstinentem, tak je rozumnější uměřené pití než jeden měsíc úplně vynechat „pro dobrý pocit“ a pak zas začít chlastat, ale budiž. Je možné, že měsíční výpadek někomu přinese o tolik lepší spánek, více energie a alkohol mu bude při jídle chybět natolik málo, že se rozhodně v úplné abstinenci pokračovat. Dobře pro ně! Sám mám pro letošek závazek se víc hlídat, ty „degustační vzorky“ se nasčítají, ale suchý celý měsíc neplánuji. Každopádně letos se měla ke kampani tak nějak „oficiálně“ přidat i Francie, národní zdravotní organizace Santé Publique France dokonce plánovala Janvier Sec významně podpořit. Což se samozřejmě setkalo s ne zrovna pozitivní reakcí celého tamního rozsáhlého alkoholového průmyslu, s vinaři dost hlasitě v čele. Do debaty se vložil, na obědě se svazem pěstitelů v Champagne, i prezident Macron. Ten je známým proponentem sklenky k jídlu a ve víně se celkem (soudě i podle výsledků slepých degustací) vyzná. Na setkání sdělil, že žádný „státní“ suchý leden nebude. Což mu samozřejmě vysloužilo útoky proponentů této akce, že dal na lobbisty místo zájmu o všeobecné zdraví lidu. Nezavděčíte se :-)

Chutné Chablis a parádní zajímavé Champagne

Dneska to nebude žádná exotika, po včerejším výletu za oceán, ale naopak úplná klasika. Jean-Paul & Benoît Droin a jejich mladé Chablis 2017. O vinařství už jsem se tu dlouze rozepisoval a není moc co dodat. Snad jen že Benoît je již 14. generací vinařících Droinů, oproti otci (který se ovšem zásadně zasloužil o rozvoj vinařství a udělal mu jméno) výrazně osekal použití nového dřeva a vína stylisticky posunul, za posledních 5+ let panuje celkem konsensus, že jsou kvalitativně ještě výše, než bývala. Základní vesnické Chablis spontánně kvasí a zraje jen v tanku, do dřeva (ani staršího) nejde vůbec. Původ hroznů je jen v srdci původních vinic a na kimeridžském vápenci, pochází ze zhruba devíti hektarů ve třiceti různých polohách u obcí Courgis a Fleys. Burgundská láhev, kovová záklopka, aglomerovaný korek. Citronová žlutá, jiskrná barva. Čerstvá, mladistvá vůně, kombinace citrusů, broskve a dotyku tropika, lehce pikantní a zároveň fajn krémová linka. Suché, středně plné, hodně fajn kyselina ale nic přísného, opět krémová linka, dobrá ovocné, čistě udělané, minerální. Vysoce pitelná, solidní klasika. Dováží Domaine R&B.

Parádní Pinot Noir z… Uruguaye!

Občas se mi doma zjeví něco trošku exotičtějšího, před Vánoci kupříkladu návštěva donesla RPF (Reserva Personal de la Familia) Pinot Noir 2011 vinařství Pisano (web) z Uruguay (konkrétně department Canelones, z vinic u města Progreso, s výrazným vlivem Atlantiku) Francesco Pisano, prapradědeček současných vlastníků, přišel do země z Itálie v roce 1870 a první vinice vysadil jeho syn v roce 1914. A od těch dob se u nich tradice vinaření drží, dnes připravují něco přes 200 tisíc lahví ročně, spíš vín vyšší kvality. Za rodinným vinařstvím dnes stojí bratří Daniel, Eduardo a Gustavo, vinice dnes vedou v (bio)dynamickém režimu (a již v roce 2011 to tak bylo) a i ve sklepě se snaží jet maximálně čistě. Víno je Pinot v čisté podobě, z jílovo-vápenitých půd, ruční sklizeň a selekce starších výsadeb. Školeno rok ve francouzských dubových sudech. Jde o jejich top představitele odrůdy.

Mencía & Bierzo nad lahví okvětních lístků

Pravidelným čtenářům netřeba připomínat, že jsem se s velkým nadšením pustil a zatím vytrvale pokračuji ve zkoumání španělské odrůdy Mencía. V minulosti byla spojována především s lehčími voňavými červenými víny (a tato podoba je stále nejčastější v Portugalsku) na rychlou konzumaci a víny růžovými z obrovských výsadeb na rovinatých vinicích. Od 90. let minulého století začíná její obroda. Spojte staré výsadby, dramatické strmé zterasované svahy (viz i tento zápisek a fotka) na břidlici vyžadující oddané vinaře (ne nadarmo zde pěstování révy označují jako „viticultura heroica“) a pečlivou práci při školení v kvalitních sudech a získáte nádherná, strukturovaná, šťavnatá červená s potenciálem vyzrávání v lahvi. Bohatě aromatická, často s lákavou kamenitou minerální linkou. Září hlavně v oblastech Bierzo či Ribeira Sacra, ale též Valdeorras, Ribeiro či Monterrei. Leckdy je Mencía doplňována odrůdami Brancellao, Merenzao, Sousón či Caíño Tinto pro další komplexitu, ale perfektní je i sama o sobě. Bývá označována (a teď riskuji, že se mnohým zvedne tlak a začnou vidět rudě) jako „španělský Pinot Noir“, citlivost na terroir a schopnost odrážet místo původu má skvělou a dokáže dát i podobně delikátní vína, velmi odlišná od opulentnějšího jižního stylu, kteří si mnozí pod Španělskem představí. Před lety jsem se tomuhle přirovnání, radě „když vám sedí červené burgundské zkuste Mencíu z Galicie“, vyloženě vysmál. Dnes se za to trochu stydím. Každopádně má Mencía schopnost zaujmout či dokonce nadchnout nejen milovníky Burgundska a kvalitních pinotů obecně, ale třeba i ty, kteří rádi podléhají klasickým středoevropským frankovkám.

Frankovka 1994 a ulítlejší naturální Tempranillo

Mám rád vinohradský Výčep, pro jeho (někdy snad až příliš) koncentrované chutě a nápaditá jídla. A výtečné čepované Dalešice, na jedenáctku nedám dopustit! Navíc mají ale na lístku i dost fajn vína, takže už jsem si tam dával třeba výtečné pinoty Novosady od Kočaříka a Roučí od Springera. Nebo frankovku od Halma a naposledy opět zástupce téhle úžasné odrůdy od Josefa Valihracha (web) z Krumvíře. A ne ledajakého. Archivní víno Frankovka 1994 jakostní, tedy kousek starý přes čtvrt století! V době, kdy vznikal, jsem ještě nesměl pít :-) Nijak tmavá zralejší barva. Zřetelně nazrálá starší vůně, ale stále s ovocností do švestek, herbální linka, něco kořenitosti. Sklenice starého ovocného džemu, decentní dotyk zeleniny. Suché, čisté, výraznější kyselina, tříslo už tam prakticky není ale švestková sušená ovocnost stále ano, lehce badyán, mírně sladší docela dlouhý lehce karamelkový dojezd. Fajn stále živá věc a pohled do minulosti. Potěšilo!

Bubliny z Penedès a fajn Blanc de Noirs z Bouzy

Další vzorek do mozaiky zkoumání slušných španělských bublin. Balma Brut Reserva 2015 vinařství Mas Bertran (web). Nejde o apelaci cava, ale Classic Penedès, se všemi jejími přísnějšími požadavky. Vinařství je menší rodinný producent ze Sant Marti Sarroca, ale docela úspěšný. Tohle víno patří mezi jejich spíše základní šumivky, odrůdově 55 % Xarel·lo a 45% Macabeo, odstřeleno v listopadu 2018 a na kalech skoro tři roky, dozážováno na 7 g/l. Čerstvá, trochu hlubší aromatika, dost ovocným směrem do malvic, sušené bylinky, anýz, krémovost a nečekaně linka evokující „ryzlinková“ petrolej. Suché, čisté, s fajn kyselinou a dozáží nerušivou, hezky postavené, čisté, vyvážené, příjemné dobře pitelné bubliny. Které osloví i ty, co zrovna nepreferují mé vyloženě řízné oblíbence :-) Zaplatil jsem zhruba deset euro a nestěžuji si.

Lichtenberger González & Edgar Brutler

Dnes bych rád odhrnul (rozuměj „uložil si sem, abych na to nezapomněl“) první dva objevy z letošní přehlídky Karakterre ve Vídni. Vín a vinařství, kterým se chci časem pověnovat trochu pečlivěji než jen prolétnout sortiment u jejich stolečku v davu dalších degustujících. Rozhodně mne zaujalo vinařství Lichtenberger González (web), které sídlí mezi Neziderským jezerem a Litavskými vrchy. Nebyl to jediný případ multinárodně znějícího producenta na festivalu, zde jde o spojení jmen Martin Lichtenberger a Adriana González. Oba nejsou žádnými vinařskými začátečníky, on dělá sklepmistra pro Gernota Heinricha a ona pro Birgit Braunstein, tedy v obou případech bio(dynamické) podniky. Společně ovšem připravují nevelké šarže (obvykle stovky lahví) zajímavých, čistých, parádně udělaných poctivých vín. Od základů v bílé i červené, tak akorát voňavých a vyvážených, přes charakterní tvrdší strukturované frankovky o kterých ještě uslyšíme ze špičkových terroir, po všemožné zajímavosti. Třeba pét-nat na slupkách nebo parádní bílé školené dva roky pod flórem, na první pokus překvapivě výtečné víno.

Dvě nostalgické lahve – Leroy a Croix-Mouton

Na vánoční svátky jsem vylovil asi už mou poslední láhev Bourgogne blanc 1997 z Maison Leroy, tedy základní bílé burgundské ve 22 letech věku, ovšem od tamní legendární vinařky. Před rokem a půl jsem tu psal o Montagny stejného ročníku. Od běžného vína téhle kategorie by nedávalo smysl mít příliš velká očekávání, ala madam Leroy je čarodějnice, v pozitivním smyslu :-) Jako obvykle prosáklý a olezlý korek, to je u jejích vín normální a netřeba se tím znepokojovat. Výrazná, tmavší, zlatá barva. Ve vůni byl věk samozřejmě už velmi zřetelný, první dojem evokoval bylinkový čaj s medem, ale v druhé vlně a se vzduchem se přidala až překvapivá energie a citrusová ovocnost. V chuti suché, čisté, stále při životě, projevy kopíruje vůni a přidává toastové tóny, slušně dlouhé, vyvážené. Nic velkého, ale veskrze sympatické bílé v letech. A já si ho, a ostatně to vše co s ním mám spojené a celou svou historii s tímhle vinařstvím, moc užil. Leroy dost ovlivnilo mé vnímání, kde jsou hranice úžasu, které může víno přinést.

Duboeuf, Galet, kalný festival, stoprocentní clo a další škatulata v Champagne

První souhrn událostí z vinného světa v tomto roce zahájíme smutně. 5. ledna zemřel ve věku 86 let nekorunovaný ale nesporný král Beaujolais, někdy označovaný též papežem oblasti, Georges Duboeuf. Asi žádný z tamních vinařů nedokázal v moderních dějinách Beaujolais ovlivnit oblast tolik jako právě no. V dobrém i špatném. Skvělý vinař, négociant i marketér dokázal dostat Beaujolais na nové trhy, zpropagovat konkrétní terroiry a odrůdu Gamay jako málokdo jiný. A ano, je z velké části zodpovědný za vše, co se strhlo ohledně Beaujolais Nouveau a jakým způsobem se následně na regionu podepsalo. Ale Beaujolais znovu letí nahoru a nabývá ztracené prestiže, takže vše se v dobré obrátilo.

El Cim del Turó a Leopardi

Stále objevuji nové bubliny ze Španělska, je toho teď spousta a kvalita jde nahoru. Opakovaně mne bavila produkce vinařství Raimat. Což není žádný drobeček, ale dost veliký podnik spadající pod giganta Grupo Codorníu. Veškeré vinice mají ale v „udržitelnějším“ režimu a na cestě k plné bio certifikaci. Jejich Cava „El Cim del Turó“ Brut Nature Reserva je trochu nezvykle postavena na šampaňských / burgundských odrůdách, složení je 70 % Chardonnay a 30 % Pinot Noir, místo klasiky v oblasti. A je to dost znát. Fermentace v nerezu, na kalech v lahvi zrání minimálně 15 měsíců ale zde bych si tipnul určitě více. Tmavší citronová barva, krásné vytrvalé perlení. Čisté, ovocné ve vůni, čerstvé, s citrusovými tóny, dotykem jablka, minerální linka, hodně fajn. Suché, dobré kyseliny a energie, opět hlavně citrusová ovocnost, pěkně postavené, delší, vyvážené, s lehce sušeně bylinkovým dozníváním. Na Xarel·lo nedám dopustit, ale tohle je fakt pěkná cava. Kupováno za asi 12€ a to je fér.

Roučí a lepšící se nabídka restaurací

V poslední době mám v restauracích pocit, i těch co se vínem zas tak moc nezabývají, že je tam o chlup snazší narazit na slušné víno. Třeba něco z bioprodukce a dokonce rozumně, jako že bez postupů vhodných spíš pro velké průmyslové producenty, i ve sklepě. Právě takhle jsem mezi hromadou balastu objevil Roučí 2016 vinařství Jaroslav Springer (Stapleton-Springer), navíc za cenu v podniku nižší, než jsou dnes běžné maloobchodní. A to potěší dvojnásob :-) Roučí je čistý Pinot Noir z tratí Čtvrtě a Trkmanska, z vinic v certifikovaném bio režimu, školeno rok a půl ve francouzských dubových sudech, nečiřeno a nefiltrováno. Uloženo samozřejmě v burgundské lahvi (byť pro archivaci šlo něco i do bordeauxských, který se jim lépě štosují), s kovovou záklopkou a celokorkem.

Dvakrát Mencía z Valtuille

Už je to pár měsíců, co jsem zde psal o základním víně od Vinos Valtuille a od té doby ochutnal i jejich vyšší řady, prestižní kousky i bílé. Navíc mají nově dovozce, Foltýn Wine, s dost férově nastavenými cenami. Než se budu věnovat vyloženě starým keřům, tak se podíváme na El Valao 2016. I to je čistá Mencía, tentokrát z jediné polohy Finca el Valao a keřů okolo 90 let starých. Takže taky žádní mladíčci :-) Poloha má západní orientaci a je spíš na jílu. Víno kvasí v nerezu a pak zraje něco přes půl roku v použitých francouzských dubových sudech. Burgundská láhev, zavoskované hrdlo. Tmavé, ne vyloženě hutné. Krásná, energická ovocná vůně, taková ta přirozeně „právě nadrcené ovoce“ čerstvá, kamenitá, s kořenitou lékořicovou linkou. Višně, divočejší plody. Suché, šťavnaté, s bezva kyselinou, trochu tmavší ovocnost, lehce „zrnitě“ strukturované, vyvážené, s jemnějším tříslem. Výborně pitelné, zábavné červené přístupné teď ale s potenciálem se hezky vyvíjet. Za tři stovky super nákup.