středa 30. června 2010

Výsledky ankety „Jste ochotni platit více za bio vína?“

bio_logo Nedávný průzkum uveřejněný na Reuters ukázal, že běžným konzumentům vína je nálepka bio/organic na lahvi v podstatě ukradená a nejdůležitějším prvkem v nákupních rozhodnutích je cena. Když jsem minulý týden koukal v supermarketu na stokorunové italské bio Trebbiano a Sangiovese, taky mne nálepka nepřesvědčila, jako by to bylo nějak… nepřirozené. Od bio vína asi čekám ještě víc, než jen typický „průmyslový“ schematický produkt z běžnou chemií nestříkaných hroznů, ale o tom (a vůbec zajímavém bio dění ve světě) více příště. Anketa zde na blogu, kde jsem se ptal, zda jste ochotni připlatit si za vína z bio produkce, dopadla docela zajímavě. 48% hlasujících (43 z celkových 89 hlasů) za bio víno více peněz nevydá. Druhá největší skupina, 24% (22 hlasů) si klidně připlatí, ale jen u osvědčeného vinaře. A zde, alespoň pro mne, už je v podstatě zbytečná i ta certifikace a bio logo na lahvi, protože jde o důvěru k člověku a jeho přístupu a žádná oficiální autorita zde nepomůže. Třetí místo s 16% (15) hlasů patří možnosti, že jste ochotni připlatit si za vína biodynamická. Tahle kategorie má přísnější pravidla a vyžaduje i mnohem větší nasazení. O tom, zda vůbec biodynamika funguje, se stále vedou spory. Pro mne jsou důkazem jedna z nejlepších vín, jaká jsem kdy pil. Ale kdo ví, zda by nebyla stejně skvělá i „jen“ v bio kvalitě bez těch dalších věcí okolo, to se ovšem dozvíme jen těžko. Kompletní hlasovací tabulku najdete níže…

anketa_platba_bio
Další anketa je letně jednoduchá, v těhle vedrech se málokomu chce přemýšlet (a mně osobně to moc nejde). Cabernet nebo Merlot? Jasně, jedna z nejuznávanějších světových vín jsou směsí těchto dvou odrůd a obě jsou často doplňovány ještě něčím dalším, ale přesto… bez velkého přemýšlení, která vám přijde sympatičtější a vína na ní postavená vás častěji osloví? Hlasujte!


Video výše je taková včerejší podvečerní hříčka, sluníčko mi leze na mozek. Bez jakýchkoliv uměleckých ambicí, původně zamýšleno jako úvodní znělka záznamů zde pro Jižní svah (korkové logo webu by se v závěru prolnulo do záznamů vinaře na degustaci, rozhovoru nebo tak). Ale je to moc dlouhé a nejspíš nikdy nebude použito, snad ořezané o otevírání sektu a po dalších úpravách. Ale stejně se „pochlubím“, když už jsem to spáchal…

Zobraz celý článek...

úterý 29. června 2010

Den s destiláty… i k večeři místo vína

briat_armagnac_1987 Minulý týden se v kongresovém sále hotelu Ambassador Zlatá husa konala zajímavá akce nazvaná Spirit’Prague 2010, přehlídka destilátů „z celého světa“, ale s naprostou převahou Francie. Jak by také ne, když vše koordinovala Ubifrance, ekonomická mise Francie, a do této doby se salon konal každoročně v Paříži. Na závěrečné galavečeři dokonce promluvil velvyslanec Francie, Pierre Lévy. Návštěvník měl možnost užít si z pěkných sklenek Schott Zwiesel především Cognac (ten byl zastoupen nejčastěji) a Armagnac, náladu si ještě zlepšit rumy a punči z ostrova Guadeloupe a různými exotickými mixy (kokos, café), hladinku doplnit francouzskými ovocnými destiláty, kdoulovým likérem či trochou whisky, aby se na závěr dorazil produkcí Bohdanečské palírny a panákem Becherovky (která spadá do koncernu Pernod Ricard, takže taky z Francie úplně nevycházíme, i prezentovaná whisky Chivas Regal patří do stejné skupiny). Bohužel jsem nestíhal účastnit se od začátku a na akci měl méně času než bych si přál, přesto jsem toho prošel docela dost. A jsem upřímně rád, že jsem jako koníčku propadl spíše vínu, degustace destilátů totiž nejsou žádná sranda! :o)

single_armagnac
Podstatná část vystavovatelů dosud nemá svého dovozce, cílem bylo tedy zaujmout i je. Zda se podařilo netuším, já bych si ovšem pár lahví do domácího baru rozhodně vybral. A jiné mají co nabídnout zase jako kuriozita, byť mne samotného třeba úplně neoslovují. Patří mezi ně řada Single de Samalens, což je novinka od slušného výrobce armagnacu (chutnal jsem i jejich běžnou produkci, pěkné věci), která se tváři jako single malt whisky, a to nejen dokonale matoucím obalem, ale hlavně trochu i chuťovým a aromatickým profilem. Výrobce prý často oslovovali zákazníci, že jako armagnac dobrý, ale co třeba něco fungujícího jako aperitiv a na ledu? A tak vznikl Single ve variantách 8, 12 a 15 let. Když jsem zástupci podniku říkal, že jsem se k jeho stolku vrhl na whisky a obal mne perfektně zmátl, tak odpověděl, že je to účel a dokonce chtějí, aby byl jejich armagnac v regálech právě se svým „vzorem“. Osmička mi přišla hodně jednoduchá a s výrazněji vystupujícím nezakomponovaným alkoholem, dvanáctka pak hodně připomínala jemně zakouřenou whisky a především na ledu fungovala bezvadně (tip na slepou degustaci), patnáctka pak byl spíš už klasický hodně nadubovaný armagnac. Každopádně zajímavá zkušenost.

brana Dost mne zaujala část produkce rodinné firmy Brana z Francouzského Baskicka. Nejen proto, že šlo původně především o vinařství a i dnes se snaží oživit slávu místních vín z velmi strmých terasovitých svahů v apelaci Irouléguy. Bohužel žádné víno k ochutnání nebylo. Ovšem hrušková pálenka (Poire Williams, 44%) je paráda, elegantní, efektní, sladce ovocná, skvělá. Ptal jsem se, jestli jde o stoprocentně čistý destilát nebo v tom ještě macerují sušené hrušky či něco podobného, ale prý úplná klasika, žádná podobná vylepšení. Podobně skvělá je i švestka z barikového sudu (Prune Vielle, 42%), explozivní vůně i chuť sušených švestek, nádhera. Trochu líbivější styl, který asi zaujme spíše příznivce třeba Fassbindu, ale o kus přirozenější. Malinová pálenka (Framboise, 45%) mne příliš neoslovila, vůně sice upomněla na malinovou pěnu od babičky, ale chuť byla divná, mýdlová a hodně z ní vystupoval alkohol. Místní variace na grappu, Marc d’Irouléguy (matolina z vín odrůd Tannat, Cabernet Sauvignon a Cabernet Franc, 44%), je takový ten původní „námořnický“ styl tohohle destilátu, hodně selský, hrubý a z mého pohledu obyčejný. Ale leckomu sedí víc než má oblíbená „stravecchia“ (v sudu dlouho školená) varianta grappy.

chateau de briat Jean de Mareuil Za zásadní objev akce považuji Armagnac Château de Briat (s podtitulkem Baron de Pichon-Longueville, podnik má na toto slavné vinařské jméno rodinné vazby, s ředitelem a zástupcem podniku jsem na večeři vedl dlouhý rozhovor právě i o víně, některé oblíbence máme společné, třeba Château Chasse-Spleen). Cognac i Armagnac dnes vznikají především z odrůdy Ugni Blanc, na Château de Briat to ale vypadá jinak. Srovnával jsem ročník 1986 ze směsi odrůd Folle Blanche, Baco a Colombard (bohaté, vyzrálé, elegantní) s ročníkem 1987 čistě z odrůdy Baco (velmi efektní, zaoblené, elegantní se zajímavou linkou „vaječného koňaku“) a taktéž čistým Baco v ročníku 1988 (úplně jiným směrem do perníků, sušených švestek a sladkých koláčů). To vše bylo na 44% alkoholu, ročníku 1989 zbývalo ještě o dvě procenta víc a byl raritně čistě z odrůdy Colombard, v projevu silnější, ostřejší, důraznější a mladší. Zajímavá zkušenost, hlavně osmdesátsedmička mne vyloženě nadchla. Ochutnal jsem ještě Blanche de Briat, což je v sudu nestařená čerstvá pálenka z vína (odrůda Folle Blanche, víno připraveno spontánní fermentací a vyzráváno na kvasničních kalech) doporučená k podávání podchlazená. Hodně květinové, výrazné, takový ten typický silný „panák“ co si představím spíš v koktejlu.

chateau de briat Stéphane

cognac_chez_bacou Z cognacu mne dále hodně bavila Domaine Chez Bacou, i základní VSOP je překvapivě elegantní a dlouho vyzrávaná záležitost, vyvážená, kterou je potěšení pít. XO je výrazné, elegantní, kulaté, plné sušeného ovoce, ušlechtilého dřeva, dlouhé, vyvážené. Po pravdě hodně podobné věci bych mohl psát u cognacu ABK6, kde je VSOP Grand Cru kvalitou za hranicí běžných XO kousků (odpověď na dotaz ke stáří byla „mohlo by to být bez problémů XO, ale raději uděláme špičkové VSOP než slabší XO“) a XO pak vyloženě nadchne milovníky výrazných „rancio“ aromat, oříšků, sušeného ovoce a jemného a měkčího projevu v chuti.

cognac summit
Závěrečná gala večeře je pak kapitola sama pro sebe. Zahájena aperitivní sklenkou Becherovky, kterou následoval překvapivě příjemný koktejl Cognac Summit (srpek limetkové kůry a čtyři tenké plátky čerstvého zázvoru zalijte 40ml panák VSOP koňaku, několikrát lehce zmáčkněte, nasypte několik kostek ledu, zamíchejte, přidejte 60ml tradiční citronové limonády a slupku z okurky), další z důkazů, že tenhle ušlechtilý destilát není nutné pít jen čistý u krbu (viz jeden starší článek Chladný večer u krbu se sklenkou koňaku).

destilatove_menukachnicka
Pierre Lévy velvyslanec Francie Několikachodová večeře byla doplněna „volným barem“, uprostřed místnosti vystavenými lahvemi zastoupených producentů, které bylo možno volně si nalévat a k jídlům pít. Drsňárna! Po každém chodu místnost obcházel Eric Gaudet, organizátor celé akce, a vyptával se na vhodné kombinace. Na rozdíl od ostatních jsem byl upřímný (alespoň mi to potvrdil spolusedící výrobce cognacu) a prohlásil, že většina „snoubení“ příliš ideálních není a je tedy nejlepší k jídlům pít prostě to, co vám nejvíce chutná či chcete vyzkoušet. S velkým ohlasem se to nesetkalo, většina hostů vždy nějaké báječné snoubení doporučila, ale jsem přesvědčen o tom, že prostě zvolili jeden z těch dvou destilátů, který k tomu či onomu chodu stihli vypít (každopádně uvítám vaše tipy, co ke kousku snad až trochu příliš opečeného lososa s bramborami za destilát). Nu což, ve společnosti velvyslance Francie se asi ještě neumím správně chovat a mlžit vhodnosti francouzských produktů v jakýchkoliv kombinacích :o)

Eric Gaudet úvodní slovo destiláty
O dost lépe jsem se cítil o dvě hodiny později, s producenty Domaine Chez Bacou a Château de Briat, na perfektní plzni v Lokálu. Debata se sice vedla i o destilátech, ale většinou sklouzávala k filmům, trapnému výsledku Francie ve fotbalu a celkově dost běžným věcem. Prostě i ti z rodu Pichon-Longueville, kterým ve sklepě zrají stovky sudů špičkových destilátů, jsou úplně normální a veskrze příjemní lidé :o) Což je jeden z příjemných závěrů, které jsem si z této akce odnesl.

Zobraz celý článek...

pondělí 28. června 2010

O pití vína „jen tak“ s lahví Bordeaux

Chateau_du_Bois_Favereau O víkendu jsem pronesl úplně nevinnou větu, něco jako „jen takhle na pití je to moc fajn víno“ a dostalo se mi trochu pobavené reakce „a na co jiného než na pití?“ Dost často si trochu tropím posměšky ze sběratelů a těch, kteří kupují vína s vidinou zisku, takže jsem se zastyděl. Normální lidi prostě rozlišují vína na normální a lepší (= dražší, jako dárek, koupená ve vinotéce a ne supermarketu atp.), ale obě jsou určena k vypití, maximálně tak bublinky mají speciální statut vína oslavného. Zatímco podstatná část vinných nadšenců (mne nevyjímaje) část lahví „odepisuje“ jako obyčejné pití, se kterým není třeba se zabývat, další až do zblbnutí archivuje a k jiným zase přistupuje snad až zbytečně analyticky, jsou určena ke konzumaci jen z toho správného skla za pečlivě kontrolovaných podmínek :o) Skoro si říkám, že je to škoda…

bordeaux_favereau_2006 Ta má poznámka padla u lahve Château du Bois Favereau 2006 (možná jsem se tu někde rozepisoval o báječném ročníku 2005, ale nemohu to najít), což je generické Bordeaux bez bližšího určení místa původu z nabídky négocianta J.J. Mortier (který jej získává od Vignobles M. Galineau et Fils z Pellegrue, takže hrozny nejspíš budou z Entre-Deux-Mers), ročně jej vyprodukují asi 40.000 lahví. Rok na dřevěných sudech (1/3 nové, 1/3 rok staré a 1/3 dva roky staré), nadpoloviční množství Merlotu a zbytek Cabernet Sauvignon s kapkou Cabernet Franc. Během speciální slevové akce k výročí firmy Kupmeto jsem kupoval láhev dost pod dvě stovky a za tyhle peníze je to malý zázrak (a povinnost k odzkoušení u vinařů na Moravě před tím, než stanoví cenovou politiku svých červených). Tmavé, šťavnaté, skvěle pitelné vyvážené červené, dobře postavené, ovocité s trochou dřeva a kouře, slušně dlouhé. Nic přestřeleného a novosvětsky přezrálého, původ na starém kontinentu je na tom vidět, dost mne baví. Když ho nalijete do veliké sklenky Riedel Sommeliers Bordeaux Grand Cru a podrobíte přísné analýze, tak nějaké vyložené nadšení nezpůsobí. Ale když se prostě jen tak pije, na fotce v titulce můžete vidět z jak blbého skla (tohle byla oblíbená sklenice na bílé mé babičky, vždycky odpoledne po obědě si nalila dvojku a sedla do křesla či na zahradu a četla noviny), je to až překvapivě příjemný zážitek.

grilovacka
Koupil jsem tenkrát tohohle vína docela dost a po prvních dvou lahvích mi to bylo skoro líto, pil jsem jej dost „analyticky“ (protože ročník 2005 tenhle přístup snášel docela dobře a víno se hodně vymykalo z cenové kategorie). Ostatní si užil bez dlouhých dekantací, bez kroužení ve velkých sklenicích, vždycky jen tak s dalšími lidmi během večerního posezení či nějaké zahradní grilovačky. A víno fungovalo až zázračně, láhev mizela raketovou rychlostí. Což je u určitého typu vín mnohem lepší hodnotící kritérium, než počet hvězdiček, zpola naplněných skleniček či bodů na stovkové stupnici. Postavte vedle sebe na ochutnávce pět lahví pro pět lidí a po nějaké době sestavte žebříček kvality dle množství vína zbývajícího v lahvi. Víno, které chcete pít, není vždy to samé, u kterého chcete celý večer snít s knihou a hudbou…

U jakých vín se přistihnete, že u nich vynecháváte takové ty „vinné rituály“, ale prostě je „jen“ pijete, přitom si je ale zároveň moc užíváte a rozhodně nemáte pocit, že je to nuda? O co méně je nějaké víno hodnotné, když sice nevydrží zrát padesát let a nenabídne zážitky až spirituálního rozměru, ale zároveň vás moc baví ho pít? Proč je tak často slyšet od profíků ve víně věta typu „tohle víno v sortimentu musíme mít, je to jen takové levné, na pití…“, jako by na tom bylo něco špatného? Proč na mne tenhle článek působí, jako bych se za něco omlouval? :o)

hrasek
P.S. Taky vás dostává čerstvý a ještě ne úplně dozrálý hrášek? Mmmmm! Jen tak na odvedení pozornosti, k tomu tématu přílišné analytičnosti se v poslední době dostávám nějak zbytečně často.

Zobraz celý článek...

pátek 25. června 2010

Úžasné fotky alkoholu na zeď

bevshot_dry_lager Někdy mne nadchne úplná blbost, jako třeba včera. Narazil jsem na web, který prodává fotky alkoholu. Zní to trošku divně, že si jako koupíte fotku třeba napěněné plzničky a pověsíte si ji na zeď, kupříkladu v efektním rámu s plovoucím středem, ale takhle to nefunguje. Celý ten systém je svým způsobem spojením vědy a umění, na fotografiích jsou totiž až tisícinásobná zvětšení vzorků jednotlivých nápojů z laboratorního mikroskopu. Za původním nápadem stojí Michael W. Davidson z The Florida State University, který své fotky před lety prodával na kravatách, dnes je má licencované jistý Lester Hutt a pro web BevShots, kde najdete komplet galerii, nechává zpracovat další. Jak to přesně funguje?

vodka Každého nápoje se pipetou nebere kapka, umístí na sklíčko a je umístěna do kompletně vzduchotěsného prostoru, kde až několik týdnů postupně vysychá a krystalizuje. Délka přípravy a úspěšnost hodně závisí na typu nápoje, je mnohem snazší u těch, které obsahují dostatek „nečistot“, cukrů a kyselin. Prostě třeba Piña colada obsahující ovocný džus se připravuje k focení mnohem lépe, než ultračistá vodka. Následně jde sklíčko s krystaly do mikroskopu, kde je nasvíceno polarizovaným světlem a foceno klasickým 35mm foťákem při zvětšení, které dává co nejefektnější výsledek (do maxima zhruba 1000x). Výsledkem je parádní Japanese Dry Lager v titulce článku (chci na zeď!) či vodka tady vpravo.

Kompletní galerii najdete na webu bevshots.com, parádně udělaném. Ale k mé velké lítosti tisky zatím nezasílají do Evropy, jinak už bych si objednával předčasný dárek k vánocům :o)

psychedelicke_rose Pěkně psychedelické růžové víno…

belgian_tripel A něco piva, v tomto případě Belgian Tripel. Na webu mají i Plzeň a mnoho dalších…

american_amber_ale Třeba takový American Amber Ale vypadá úplně jinak…

scotch A skotská whisky je taky moc fajn…

Zobraz celý článek...

čtvrtek 24. června 2010

Blatnický Roháč, Ryzlink a temná Fratava

robek_blatnicky_rohac_2007 Dnes opět odhrnutí několika degustačních poznámek, tentokrát z příjemného včerejšího posezení, ke kterému se ještě vrátím později u další lahve. Nejprve směska s poetickým názvem Blatnický Roháč (na jméno má ochrannou známku sdružení Viniblat z Blatnice), což je spojení odrůd Ryzlink rýnský (dominantně), Rulandské bílé a Sylvánské zelené. Roháč byl prý první víno z naší vlasti, které získalo zlatou medaili na výstavě v Paříži, už v roce 1896 (neověřeno, předávám jak jsem získal). Tenhle konkrétní dnes chutnaný je pozdní sběr ročníku 2007 z trati Floriánky od vinařství Michal Robek, o kterém jsem se tu už rozepisoval. Víno na první očich připomíná nazrálejší burgundu, je trochu medové, s nějakou tou chlebovou kůrkou. Přidávají se květinové tóny a lehce opadané listí, ale u něj už mám lehkou obavu z „odrůdové autosugesce“ :o) Celkový dojem jasně ukazuje na vyzrání v lahvi, je spíše sladší a také trochu likérový, dojem jako ze sudu. V chuti suché, čisté, lehčí, kulaté (kyseliny dost, ale nic vyloženě řízného), opět trocha té likérovosti, dostatečně dlouhé, dobře pitelné. Nic složitého, slušné bílé. Dal jsem za něj 210,- Kč kousek od místa vzniku v Blatničce a za tyhle peníze lze pořídit i lépe. Ale jako vzpomínka na jednu z tradičních směsek proč ne.

manak_ryzlink_2008_kabinet Druhým dnešním vínem je Ryzlink rýnský 2008 kabinet od Štěpána Maňáka ze Žádovic, původ v trati Fěruňk. Přiznám se, že tohle vinařství mám spojeno především s báječným višňovým vínem a z přechutnávání běžných révových jsem byl vždy trochu na rozpacích. Pár věcí mi přišlo fajn na jen tak pití, dost kousků vyloženě nesedělo. Tenhle ryzlink taktéž není nic komplikovaného, ale jde o veskrze příjemného představitele odrůdy, možná mu pomohlo i na vinětě avizované „krášlení na kvasnicích“. Je to víno suché (6.3g/l cukru úplně bez problémů vyvažuje 7.5g/l kyselin), příjemně voňavé do meruněk a trochy medu, kulatější, vyvážené, trochu líbivější ale dobře pitelné, lehčí styl na léto a jako „aperitiv“.

lobkowicz_fratava_2009 A na závěr Fratava, což je Lubomírem Glosem nově vyšlechtěná odrůda (a do Státní odrůdové knihy byla zapsána teprve 2008/2009), další ze spojení Frankovky a Svatovavřineckého (další jsou třeba dobře známé Zweigeltrebe či André). Fratava by měla vykazovat hodně tmavou barvu, což jakostní vzorek ročníku 2009 (šarže T13, existují ještě další dvě) z Lobkowiczkého zámeckého vinařství v Roudnici nad Labem potvrdil, barva byla až obludná, připomínala černorybízovou šťávu. Víno je to mladé, ovocité s trochou kořenitosti, ze všeho nejvíce ovšem připomíná Svatovavřinecké s ne úplně zvládnutou malolaktickou fermentací, nepřehlédnutelné je aroma zelňáku. V chuti příjemně šťavnaté, ovocité, jednoduché ale vlastně docela dobře pitelné. Hlavní dojem z tohoto vína je ale jako by šlo o ochutnávku ze sudu. Prostě něčeho, co ještě není hotové a bude se lahvovat teprve za půl roku, až dozraje. Ale tak tomu není, tenhle kousek se normálně prodává a je určen spíš na okamžité vypití, zráním v lahvi mám obavu nic moc nezíská.

Jak se vůbec tváříte na všechny tyhle novošlechtěnce? Čím to, že zrovna u nás šlechtění takhle bují? A jaký vztah máte k známkám typu Blatnický Roháč či Bzenecká lipka? Vyhledáváte je?

Zobraz celý článek...

středa 23. června 2010

O zrušené pokutě a ověřování pravosti vín

overeni U nedávného článku o fajn růžovce se nakonec rozjela (na můj vkus poněkud agresivní) debata i o předpisech u vína, konkrétně plošném zákazu výroby růžovek mícháním bílého a červeného. Bez nějakých těch zákonů by to asi ve vinařství nešlo, ale někdy má člověk stejně pocit, že i s nimi žije někde v Kocourkově. Vzpomínáte na aféru před několika lety, kdy čtyři velké vinařské firmy, konkrétně (je dobré si ta jména připomínat) České vinařské závody, Vinařství Zaječí, Livi Dubňany a Vinařství Mutěnice, postupně dodaly na trh pět a půl milionu litrů vína s padělanými doklady původu, nakoupené od série nyní již těžko vystopovatelných překupníků. Vína se tvářila jako domácí jakostní a dokonce snad i přívlastková, ale ve skutečnosti šlo o kdo ví co ze zahraničí. Dodnes si pamatuji prohlášení Jiřího Chytila z Livi: „To jsou vína, která my nakupujeme už jako hotová. Takže tam to je otázka nabídky a poptávky. My nejsme natolik schopní rozeznat, jestli původ vína je takový, jaký je napsaný na papíře, nebo jestli je jiný.“ A kdo jiný než firma, která takto zpracuje stovky tisíc litrů? Zákazník? Smutné…

Proč to píšu? Státní zemědělská a potravinářská inspekce nakonec zvládla udělit vinařstvím poměrně vysoké pokuty, ovšem jedno z nich, Vinařství Zaječí, se platbě čtyř a půl milionu vyhnulo. Firma sice nabízela dva miliony litrů vína s padělaným původem (a matematiku, kolik na tom mohla trhnout, asi zvládnete sami), ovšem dle Nejvyššího správního soudu nedokázala inspekce „jasně a jednoznačně zdůvodnit, proč uložila tak vysokou pokutu a proč nezjišťovala, jaký má firma majetek a zda ji sankce nezlikviduje“. Chápete to?

Je to jen pár týdnů, co Ministerstvo zemědělství ohlásilo dva „portály“ - www.puvodvina.cz a www.zatridenivina.cz. Tam má každý možnost ověřit si, zda nějaká jeho „podezřelá“ (a nejen ta) láhev je skutečně zatříděna jako to, co je napsáno na vinětě, a pochází z toho či onoho místa. Funguje to i pro VOC vína, což je fajn. Ověřovat zatřídění bylo možné už dlouho na stránkách SZPI, ovšem poměrně složitou metodou procházení mnoha excelovských souborů, na novém webu na to máte hezké formuláře. Určitě se to bude hodit i panu Chytilovi z Livi :o) Tohle všechno je ale fajn a docela pokrok, jen by to chtělo, aby zároveň fungovalo rozumné a rychlé potrestání těch, kteří na trh falešná vína dodávají. Jinak to celé bude trošku pro smích…

Mám obavu, že běžným zákazníkům je to stejně všechno jedno, cena je to oč tu běží. Před pár dni jsem, z čiré zvědavosti, investoval šedesát korun (ale zatím neměl odvahu to otevřít) do sedmičky šumivého „Původního Sklepmistra“, alespoň to nápis hlásá. Pohled na zadní vinětu prozradí, že víno pochází z Itálie. Bohemia sekt, minimálně v nealko variantě, zase z Německa. O „Originál Frankovce“ z Vinium Velké Pavlovice, která je ve skutečnosti ze Slovenska, jsem tu už psal. Stejně jako o Cabernetu z Dolních Bojanovic, který pochází z Chile, či Frankovce od Kovacse, co vyrostla v Makedonii. A tam to na lahvích máte napsané, byť třeba jen malým písmem někde vzadu. Kolik vín z Rakouska, Itálie, Makedonie či Chile je namícháno do (nejen) jakostek na Moravě se neodvažuji ani hádat. Někdy si říkám, že doba, kdy jsem měl o našem vinařství, bio vínech a podobných věcech nějaké iluze, byla vlastně o dost příjemnější…

Odkazy: Něco málo o falešných vínech | Pravé, falešné a Palmer jak z 19. století | Gallo žalován v USA

Zobraz celý článek...

úterý 22. června 2010

Autenticky, mladě a pouze z hroznů

bogdan_trojak Minulý týden se ve sklepě Lustermannském konala dlouho očekávaná ochutnávka především mladých vín sdružení Autentisté, pomalu ale jistě se rozrůstajícího uskupení vinařů, kteří svět tohoto ušlechtilého nápoje vidí trošku jinak, než je v našich krajích obvyklé. Bogdan Trojak, Richard Stávek, Ota Ševčík, Zdeněk Vykoukal, Petr Kočařík a vinařství Koráb tvoří nyní již šestici „autentistů“, vinařství, která se zavázala tvořit vína co nejvýstižněji vyjadřující místa původu a odrůdy, vína neovlivněná šlechtěnými kvasinkami, enzymy či dalšími „zkrášlujícími“ prostředky. Vína autentická. Jejich spojení má smysl nejen v tom, že mohou sdílet zkušenosti, ale i v možnosti společné propagace, prodeji. Při komunikaci s restauracemi a vinnými bary tak mají přeci jen trochu širší a stabilnější nabídku, leckterých vín totiž vznikají vyloženě směšná množství (v zahraničí se pod „velmi malá produkce“ často rozumí i několik tisíc lahví, zde se leckteré šarže počítají spíše ve stovkách). Přístup Autentistů velmi hezky shrnuje vinař-básník Bogdan Trojak a já bych to nikdy lépe nenapsal, takže tady to máte z první ruky: „Vinařskou tvorbu Autentistů lze s trochou nadsázky přirovnat ke hře na dobové nástroje – upřednostňují tradiční polohy a středoevropské odrůdy, nezavrhují dřevěné sudy a jsou si vědomi důležitosti autochtonních mikroorganismů v procesu přípravy vína. Hlavním cílem Autentistů je víno, v němž se co nejjímavěji obráží duch Hanáckého Slovácka zachycený osobitou rukou vnímavého vinaře.

bitevni_plan
To, že je víno „autentické“, ještě vůbec neznamená, že je dobré (= bude chutnat zrovna vám). V případě výše uvedených vinařů je však kvalita produkovaných vín na hodně vysoké úrovni. Jistě, každý z nich je „ujetý“ nějaký směrem, jeden experimentuje více než druhý, ale na ochutnávce šlo u všech šesti vinařů najít něco opravdu zajímavého až výjimečného. A to mne baví. Líbí se mi vinař, který jasně řekne „přišel jsem na to, že na mých vinicích nejlépe funguje odrůda X, tu mám také rád a chci se jí věnovat nejvíce“, kdy je víno v lahvi zároveň přesvědčivým důkazem, že se neplete, spíše než ti, co produkují samostatně dvacet odrůd, aby bylo pro každého něco, ale ve výsledku málokterá z nich vybočuje z šedivého průměru. A nejspíš se moc nepletu, pokud se pokusím zavěštit, že toho ještě mnoho uslyšíme o Rulandském modrém od Kočaříka či Veltlínu (ať už se bude jmenovat jakkoliv, třeba Sprasz) od Bogdana Trojaka. A o spoustě dalších vín celé téhle party.

O jednotlivých vinařích sdružení si můžete přečíst na Veltlínu, já to vezmu trochu letem světem z ochutnávky. Velmi často šlo o vyloženě mladá vína ročníku 2009, často ještě sudové a jen pro tuto akci lahvované vzorky, které jsou teprve na cestě a do prodeje přijdou za hezkých pár měsíců. Což samozřejmě znamená, že degustační poznámky jsou spíše „hrubé“.

richard_stavek Začnu asi největším experimentátorem celé skupiny, Richardem Stávkem z Němčiček. O jeho vínech jsem tu psal už mnohokrát, mám je rád, byť často vyžadují… řekněme „otevřenou mysl“, jen těžko osloví ty, kteří u vína žijí ve stereotypech primárních ovocných aromat a chutí. Předvedl to i v pražském sklepení, kde podával na lžičce, evokovalo to nějaký iniciační obřad, hustou temnou aromatickou hmotu, konzistencí připomínající spíše med než cokoliv vínu příbuzného. Šlo o výraznou (na méně než polovinu objemu, spíše třetinu) redukci bílého hroznového moštu provedenou v měděném kotli. Richard použil starý římský termín pro takovýto produkt a mně se chce zvolat vivat Defrutum (byť při takhle velké redukci se tomu už říkalo sapa). Je to úžasné, sladké, kořenité, lehce připomíná jemně připálená povidla a prostě nemá chybu. V Římě se používalo na slazení vína a k dochucení jídel, dovedu si to představit jako závěrečnou tečku na talíři s nějakou dobrou zvěřinou. Paráda!

stavek_defrutum
Z vín se chutnal Divý ryšák 2009, oproti dříve popisovanému ročníku 2008 je v něm mnohem znatelnější vliv odrůdy Isabella (byť je jí ve směsi hodně málo), tedy klasických „charvátoidních“ lesních jahod, která bohužel válcovala úplně vše. Chutí ale svěží fajn růžovka. Parádní bylo bílé cuvée Špigle 2008 (Ryzlink vlašský, Neuburské a Veltlínské červené rané), zemité, efektní, podzimně listnaté, svěží, plné, s moc fajn kyselinou a délkou. A zaujalo i cuvée Špigle 2008 červené (Zweigelt a Frankovka), ovocité s kmínovou linkou, čerstvou pryskyřicí, vyvážené, skvěle pitelné. O starém ročníku jsem se tu rozepisoval v článku Když kulminoval okus srnčí, opakovaně mne nadchnul i ročník 2006. U Richardova stolečku se mohl každý pokochat ještě vínovicí Stavekgnac a báječnou vyzrálou višňovkou, na kterou jsem tu již pěl ódy v minulosti. Zajímavý výlet do světa netradičního vinaře, novináře, chovatele koz a nyní již i koní :o)

zdenek_vykoukal Poprvé jsem ochutnal vína Zdeňka Vykoukala z Hostěrádek-Rešova, vše aktuální ročník 2009. Úvodní Müller byl svěží, vyvážené lehké víno na každodenní pití, líbilo se. Vinař si zakládá především na Veltlínu a k ochutnání byl z vinice Pranty (nákup hroznů) a Staré hory. Ten první mi moc neseděl (nevyvážené), druhý naopak bavil hodně. Ročník se podepsal, víno je docela plné a znát alkohol, ale suché, čisté, svěží a překvapivě bohaté, se zajímavou linkou „vlhké omítky“ ve vůni. Nejvíce mne ovšem bavil Ryzlink rýnský (též Stará hora, mladé výsadby), ukázkový a perfektně postavený rýňák trochu připomínající čerstvé federspiely od slušných vinařů z Wachau. Říká se „dobrého pomálu“, tohoto vína je nějakých 130 lahví. Smutné. Zajímavé bylo i netypické Cuvée Resch, přibližně 50:50 Neuburské a Sauvignon. Aromatické, vyvážené, skvěle pitelné, ale čas ukáže.

vinice_vesela
U Bogdana Trojaka z Bořetic jsem se pokochal vtipnými promyšlenými názvy vín, novými krásnými vinětami a samozřejmě i obsahem lahví. Zaujala nová cuvée Kaich 2009 z vinice Veselá, na kterou loni nikdo ani nesáhl krom sklizně (vinařství ji má nově od podzimu). Je to krásné místo s úžasným výhledem do kraje a vzpomínám si, jak při návštěvě vinař mluvil právě o tom, že pro tuhle první sklizeň asi celou úrodu zvinifikuje dohromady na „víno jen tak k pití“. Kaich klaret (Frankovka, Zweigeltrebe, Modrý portugal) je víno ovocité, divoké, živé a dost fajn. Bílá podoba (Ryzlink vlašský, Veltlínské zelené, Neuburské) pak čisté, příjemné mladičké bílé, ještě lehce perlící na jazyku, hned bych to takhle v létě popíjel. Sprasz 2009 je „vlajkovou lodí“ vinařství, v akátu vyzrávané Veltlínské zelené. Efektní, plnější, bohaté, živé, minerální, dlouhé… opravdu povedené. Chce čas, samozřejmě, ale bude to paráda. Víno se v lahvích dost mění (i kvůli nízké síře), ročník 2007 byl nejlepší zhruba po dvou letech a moc lepších veltlínu jsem nepil.

bogdan_vina
Úplně mi neseděl Schwerter 2009, čistý Sauvignon, především kvůli až přílišné hutnosti, hrubosti, vysokému alkoholu. Zato Kocínka… :o) Směs Pinot Noir a Frankovky, mladičká, voňavá, ovocitá, suchá, šťavnatá, dlouhá. Hodně je znát vliv nového sudu (až příliš, po pravdě, ale příště už to bude lepší, jednou ten sud být nový musí, že jo…), i tak moc fajn pití. V průběhu ochutnávky vinař vylovil již nazrálejší směs Twardowski 2007 (Pinot Noir, Frankovka, Merlot), opravdu parádně vyvážené, ovocité, čisté efektní červené na pití i přemýšlení. A pro fanoušky „jiných cest“ byl připraven Řezlík 2009, mladý Ryzlink rýnský, který teprve před týdnem dokvasil. Decentně oxidativní záležitost, hrušky, kvasnice, hrozny, kyseliny, nějaká ta hořčinka… divočina :o)

kocarik_lahve
U Petra Kočaříka z Čejkovic jsem se samozřejmě nejvíce těšil na jeho vypiplaný Pinot Noir, ale projel celou nabídku. S radostí bych si domů pořídil dvě tradiční odrůdy v jeho podání – Sylvánské zelené a Neuburské 2009. Příjemná, vyvážená, elegantní a delší vína, moc fajn. Neuburk je ze starých výsadeb, původně vedených na hlavu, a opravdu krásné víno. Potěšil i Tramín 2009 (směs tří různých klonů různého stáří), s klasickým aroma hodně do li-či, ale nepřestřeleným (tahle odrůda je občas až vlezlá), s nižší kyselinou ale přesto stále vyvážený. Ne úplně můj styl byl nasudovaný Pinot Gris 2008, víno až likérové a sladší ve vůni, plnější, kulaté, dlouhé, efektní s kofilo-margotkovou dochutí. Ale myslím, že si najde nadšené obdivovatele. Svatovavřinecké 2008 je fajn červené na pití, čisté, trochu kvasné ve vůni, kupa peckovicového ovoce, kyseliny. Pinot Noir 2008 působí při pohledu na sklenku hodně řídce, ale přičichnutí vás přenese z Moravy o pořádný kus dál směrem ke Francii. Je to jemná, elegantní a pečlivě strukturovaná záležitost, lehčí, čistá, mladičká, vyvážená a na cestě. Ale ze zkušenosti se starším ročníkem mohu říct, že to bude výborné. Sen Petra Kočaříka je mít celou produkci vyprodanou na dva roky dopředu a vzhledem k asi 600 lahvím by se mu to mohlo podařit :o) Skok ke Cabernetu Sauvignon 2008 byl dost drsný, oproti elegantnímu pinotu je tohle spíše plnější víno, hodně do sladké červené papriky, s kupou třísla.

ota_Sevcik U Oty Ševčíka z Bořetic jsem byl svědkem zajímavého úkazu, kdy k němu postupně přicházel jeden člověk za druhým a žádal si nalít jeho Frankovku 2009, jednou dokonce se slovy „Já bych potřeboval Frankovku… od Vás.“ A že je to báječná frankovka! Psal jsem tu o ročníku 2006, mlaďoch je nádherný představitel odrůdy, se sudem, strukturovaný, extraktivní, dlouhý. Chce čas (hodně času), ale bude to paráda. Frankovku šlo ocenit více, než takhle mladý Cabernet Sauvignon (s patnácti procenty pinotu), kde je ještě třeba mnoho měsíců, než ukáže co v něm je. To Ryzlink rýnský 2009 se předvedl o dost lépe, moc rád bych ho ochutnal za rok či dva, vypadá to na krásnou svěží klasiku. A milovníky plnějších voňavek určitě osloví Muškát Ottonel 2009 s kapkou odrůd Irsai Oliver a Ryzlink vlašský, s citrusy, květinami, zajímavou zemitostí, plnějším kulatým tělem, důrazné se znatelně vyšším alkoholem.

petr_korab
Zastávka u Vinařství Koráb z Boleradic byla kratší a nesla se spíše v duchu povídání a popíjení než degustace s poznámkami, už proto, že většinu vzorků jsem chutnal na nedávné degustaci mladých vín. Mám rád jejich vlašáky (sur lie ročníku 2008 je geniální záležitost), mladý kousek z nakoupených hroznů trati Kamenný vrch v Novosedlích je hodně příjemný kousek, trochu líbivější styl s mírným zbytkovým cukrem, ale vyvážený, skvěle pitelný už takhle mladý a bude zrát. Pobavila Dědova směska (Portugal šedý, Frankovka a Slovák), živelné, lehce oxidativní, s jasnou jahodovou „charvátovinou“, zemité, zábavné.

korab_lahve
Odcházel jsem z ochutnávky v dobré náladě, decentně „autenticky“ ovíněn (v závěru už jsem přestal vzorky plivat) a s pocitem, že pokud bude více vinařů takových, jako se ten den ve sklípku sešlo, tak to s naším vinařstvím snad zas tak špatně nedopadne. Objednávkový formulář prozradil, že koncové ceny nejsou žádná vyložená láce, pár těch nejjednodušších vín začíná u 130,- Kč, ale obvyklá cena je spíše okolo dvou stovek a u některých kousků dosahuje stovek tří. Vzhledem k zajímavosti těch vín a velmi malé produkci to považuji za ceny korektní. Nejsou nesmyslně vysoké, ale zároveň se pouští do souboje v kategorii okolo 8 - 12€, kde už jde najít opravdu kvalitní vína z různých koutů světa. A mnohá z nich v tom souboji bez problémů uspějí :o)

Zobraz celý článek...

pondělí 21. června 2010

Oslava s Talbotem 1971 a dalšími příjemnostmi

talbot_1971_lahev Ani nevím, jak k tomu došlo, ale Château Talbot, 4e Grand Cru Classé ze Saint-Julienu a největší tamní „cru“ producent (celých 107 hektarů obhospodařují), se tak nějak stalo vínem, které vytahujeme ku příležitosti různých oslav. Pravda, častěji v podobě pouze druhého vína Connétable de Talbot, ale přesto. Na mé letošní narozeniny (je totiž potřeba si život zpříjemňovat jak to jen jde) se mi podařilo ulovit historickou láhev, i buclatějším zkoseným tvarem se ještě lišila od toho v současnosti nejčastějšího, ročník 1971. U podobných vín je to vždy trochu loterie. Ročník 1971 byl sice kvalitativně nadprůměrný (ne objemem sklizně, kvůli špatnému počasí na jaře se velmi opozdilo kvetení a část navíc sprchla, výnos byl nízký), ale většina vín této kategorie už by měla být hezkých pár let vypita. V lahvi tedy mohlo být víno překvapivě skvělé, „pouze“ dobře zachovalé, výrazně přezrálé i vyloženě zkažené. Je to vlastně docela vzrušující pocit, podobnou láhev otevírat…

talbot_1971_vineta Informace o vinařství mohu přeskočit, rozepisoval jsem se o nich v článku Drastická selekce aneb sázka na Bordeaux 2007 a něco padlo též v zápisku Château Talbot 2000. Pokud se podíváte na fotku lahve s vinětou, tak na ní uvidíte tvar lahve a hlavně velký nápis Cordier, jméno rodiny, které vinařství vlastní již od roku 1917. Před zhruba dvaceti lety dokonce prodali svůj podíl v Château Gruaud-Larose a Domaine de la Poussie výměnou za plnou kontrolu nad Talbotem.

Olezlá záklopka. Odlepující se křehká viněta, na které je dost vidět zub času. Záklopku odřezávám a pod ni je celkem slušná zásoba vlhkem nafouklého korku a dalších hnusů. Ani nevím proč, na vytažení korku jsem vzal klasický číšnický otvírák, jako bych nevěděl, že spirála bude nejspíš příliš krátká a korek tak mohu snadno přetrhnout (je jistější použít planžetový otvírák). Otvírák se do korku měkkého jako houba, kompletně prosáklého vínem, nořil úplně bez odporu. Na fotce můžete vidět, že jsem to tahal na dvě části, dle očekávání se korek přerval. Hned po otevření se s malým pšouknutím vyvalila zvláštní vůně, trochu madeira, trochu balsamico, prostě sladko-octová. Hromadila se tam jistě roky, vzpomněl jsem si na dokumenty o otevírání pyramid :o) Po nalití žena komentovala „fuj, v tom je hnůj“ a měla pravdu, ve víně byla kvanta jemného depotu, který prakticky nebylo možné oddělit (jedině nechat mnoho hodin usadit a pak velmi opatrně dekantovat), ale naštěstí vůbec ničemu nevadil. A já mám depot vlastně docela rád :o)

talbot_1971_korek
Víno bylo opravdu velmi nazrálé a očividně už za svým vrcholem, hodně se sunulo k madeirovým tónům, čajovým výluhům a polévkovým dochucovadlům. Ale v momentě, kdy vzepřelo poslední zbytky sil, potěšilo i náznakem ovoce v podobě černorybízového likéru a svéráznou, trochu ošoupanou elegancí. Chuť překvapila veskrze příjemně, kyselina sice už začínala hrát prim a tříslo časem úplně vymizelo, víno však bylo krásně čisté, stále vyvážené a překvapivě dlouhé, s dotykem ovocné sladkosti. Výborně pitelné. Pravděpodobně jsem měl štěstí a kdo ví, jak by vypadala jakákoliv další láhev, ale přesto mi tenhle Talbot přidal trochu jistoty pro různé pokusné nákupy v aukcích.

na_kopci_telefonem Láhev jsme si vzali na večeři do naší oblíbené restaurace Na kopci, o které jsem toho už psal hodně a dávno není žádným tajemstvím. Dokonce se umístila na čtvrtém místě v žebříčku deseti nejlepších restaurací v Česku uveřejněné v Hospodářských novinách, byla tam společně s podniky úplně jiné třídy (ale zároveň třeba i s Lokálem, na anketě je dost vidět vkus hodnotitelů a touha mít tu více pohodových podniků s poctivou kuchyní). Zklamání jsem tam zažil jen velmi málo a tentokrát se rozhodně nekonalo, všechna jídla byla výborná (fotky jen telefonem, takže to moc nevynikne). O jídlech se rozepisoval nebudu, jehněčí či špičkový tatarák zajděte zkusit sami, ale přidám dva „alkoholické“ tipy…

champagne_deutz Champagne Deutz Brut Classic je, jak už název napovídá, naprosto klasické šampaňské od tradičního producenta z Aÿ. Jde o směs všech tří používaných odrůd (Pinot Noir, Pinot Meunier, Chardonnay) ve stejném poměru, s delším zráním ve sklepě a poměrně vysokým (i přes třetinu) podílem rezervních vín (více o přípravě Champagne viz starší zápisek Jak vzniká šampaňské v obrazech). Výrazné perlení, spousta bublinek střední až menší velikosti. Klasická, elegantní vůně, výrazný mix květin a ovoce, spíše jen náznakově jablka, ale výrazněji čerstvě opečený toast. Suché, čisté, vyvážené, středně plné, osvěžující a dlouhé. Perfektně udělané a parádně pitelné šampaňské na úrovni leckterých ročníkových kousků. Ideální aperitiv, perfektně si poradilo s předkrmy a zbytek dokázal osvěžit patro i při dezertech. Moc povedené.

destilaty_na_kopci O závěr narozeninového večera se postarala sklenka destilátu. Žena zvolila marc z produkce palírny Joseph Cartron sídlící v Nuits-Saint-Georges, báječnou odpověď Burgundska na italskou grappu (producent dělá několik různých variant a všechny stojí za pozornost, Na kopci rozlévají „terroirový“ Très Vieux Marc de Bourgogne „Dames Huguette“), já ochutnal Sea Wynde, hodně zajímavý „rum se skotským duchem“ (aroma a úvod chuti jsou klasicky sladce rumové, ale zbytek dá upomenout spíše na vyzrálou single malt whisky), ale na pití nakonec zvolil jeden z prezentovaných bourbonů. Posledním objevem je tak Booker’s, v podstatě speciální edice bourbonu Jim Beam. Výběr z výjimečných sudů, kde zrál osm let (přesně 7 let a 9 měsíců), lahvováno nefiltrované a neředěné. Naše várka měla 63.35% alkoholu (126.7 proof) a bylo to znát, ovšem šlo až překvapivě dobře pít i bez naředění. Do detailů se pouštět nebudu (už proto, že jsem si nepsal poznámky), ale i přes tu vlnu horka, která se dostavila chvilku po polknutí, šlo o jeden z nejzajímavějších bourbonů, jaké jsem dosud chutnal. Pokud na něj někde narazíte po skleničce a jste třeba fanoušci „cask strenght“ whisky, tak rozhodně doporučuji vyzkoušet.

Zobraz celý článek...

pátek 18. června 2010

Čtení na víkend a hádanka

Marcel Deiss Pinot Blanc de Bergheim 2006Hlavou mi tepe lehounká „autentická“ kocovina ze včerejší báječné ochutnávky, kde jsem v závěru už prostě přestal plivat a užil si fajn vína. Ale o téhle akci později. Venku leje a vypadá ta na poněkud hnusný víkend, úplně ideální na přečtení nějakého toho článku o víně. Dnes si tu dovolím doporučit pár delších i kratších kousků, které mají myslím co říct leckterému vinnému nadšenci. Valná část bude bohužel anglicky, ale i něco v češtině se najde. Na úvod Wine Terroirs a jejich báječný profil alsaského vinařství Marcel Deiss. Takhle má vypadat blogování! Deiss je obrovský fenomén nejen Alsaska, něco málo už o něm padlo i zde, a článek jeho filozofii a přístup k vinařství velmi pěkně shrnuje.

Před nějakou dobou jsem tu v článku Vinný ocet pro miliardáře recenzoval moc zajímavou knihu o jednom velkém podvodu s víny (a obecně světě velkých vín a starých lahví), v případu stále probíhají soudní spory a vyvíjí se poměrně „zábavně“, před soud byl poháněn i autor knihy a to slavným vinným publicistou Michaelem Broadbentem (jehož dobrou pověst prý kniha poškozuje). Slušné shrnutí celé záležitosti představuje Patrick Radden Keefe v článku pro The New Yorker (nečíst v případě, že se vám zvedá tlak při informacích o lidech, kteří vína jen sbírají a nepijí), novější článek pro Slate (autor Mike Steinberger) přináší další informace o aktuálních sporech a zemětřeseních v obchodu s velmi starými víny, vazbách mezi důležitými osobami v celé téhle hře a vůbec jde o zajímavé čtení. Tedy pokud máte čas a podobné věci vás baví :o)

Jedním z vrcholů mé několikaleté soustředěné snahy poznat zdejší vinice do detailů je (by měl asi být) pokus o to, vybrat z nich v prvém stupni ty potenciálně nejcennější a v druhém pak podnítit zdravou ctižádost jejich obdělavatelů tím, že vyjmenování těch, kde koncept terroiru funguje, poslouží ostatním jako vzor toho, jak má být tento potenciál nejlépe využit.“ To píše na úvod své Nové klasifikace vinařských tratí P.J. na O Víně. Úctyhodné dílo, které vzbuzuje a ještě vzbudí hodně reakcí, a tak je to správně. Lze nesouhlasit s některými částmi metodiky, se zařazením některých tratí mezi ty nejlepší a naopak jinými do „slabších“, ale zásadním přínosem toho všeho je, alespoň z mého pohledu, jasné upozornění na fakt, že na původu hroznů záleží i v ČR a jen kombinace odrůdy a přívlastku není to hlavní. Mělo by se o tom mluvit co nejvíce. Zajímalo by mne, kdy začne více milovníků vína jezdit cíleně na vinice i jinam než na Šobes a to navíc samostatně, nejen v autobusech se Znovínem…

Zídka u vinice s výhledem na známý kopec Hádanka… odkud je tato fotka?


Jeden z nových autorů na O Víně, Zdeněk Rozehnal, přinesl obsáhlý dvoudílný článek z Wachauer Weinfrühling 2010, přehlídky především mladých vín oblasti Wachau. V článcích (část I., část II.) najdete něco o oblasti jako takové, specifické klasifikaci vín, krátké přiblížení několika vinařství a degustační poznámky k mnoha desítkám vín. Paráda! A pokud vás Wachau zajímá, mohu odkázat i na svůj květnový zápisek Úvodní fotoprůlet a dojmologie z Wachau.

Nedávný článek na Wine Spectatoru se (byť ne nějak do hloubky a „vědecky“) zabývá problematikou starých keřů, tedy jestli mají opravdu tak velký a oslavovaný efekt. A pokládá otázku: „pokud láhev říká staré keře, koupíte ji?“ Jde o zajímavý fenomén, osobně na staré keře docela slyším a věřím v moc hlubokých kořenů, nižších výnosů a schopnostem takové révy lépe odolávat rozmarům počasí a přizpůsobit se tomu kterému terroiru. Co vy? Připlatíte si za „staré keře“? Promyslete to u nějaké takové lahve…

Zobraz celý článek...

čtvrtek 17. června 2010

Růžové vyrobené zavrženíhodným způsobem

riha_rose_2007 Způsobů, jak získat místo vína bílého či červeného pěkně růžové, je hned několik. Dnes asi nejčastějším je krátká macerace modrých hroznů. Víno se tedy připravuje stejně, jako kdyby mělo vzniknout červené, ale ze slupek se mošt odstaví po několika hodinách místo dnech. Používá se i tzv. krvácení (saigneé), kdy se hrozny podrtí a „lisují“ jen vlastní vahou. Růžového lze též dosáhnout pomalým lisováním celých hroznů, za pečlivého hlídání tlaku a délky. Za méně kvalitní se dnes považuje jeden z tradičních historických způsobů, kdy vinař prostě zpracoval společně bílé a modré hrozny, často sklízené ve stejnou dobu z jedné vinice. A vůbec „nejhorší“ metodou je pak prosté smíchání bílého vína s červeným. Tenhle způsob je dokonce legislativou EU zakázaný (výjimkou je výroba šumivých vín, v Champagne takto vzniká valná většina růžového a problém s kvalitou nikdo nepozoruje), nedávný pokus jej plošně povolit nevyšel, jedním z uváděných důvodů byl strach o „poškození nově nabývaného dobrého jména růžových vín“. Moc se mi to nelíbí, způsob přípravy bych řídil maximálně na úrovni apelací a rozhodně něco takového nenařizoval všude a všem, ale s tím asi nic nenadělám. Ač je míchání dnes vnímáno jako „špatné“, přesto takto v minulosti spousta vín vznikala, často třebas nevalné kvality, ale někdy veskrze příjemná a na pití úplně bezproblémová. Nebylo nic neobvyklého, že vinař „vypláchl“ dřevěný sud výrazně nasáklý červeným vínem již určeným k lahvování (či prodeji jinak) vínem bílým, v podstatě použil víno místo vody aby mu sud nerozeschl, a po nějaké době měl fajn růžovku. A nějak velmi podobně, pokud mne dodané informace neklamou, vzniklo dnes chutnané víno.

Žádný předpis EU neporušuje, protože jej vinař připravoval pro svou vlastní potřebu a stejně jako jeho další vína není prodejné, v podstatě se s ním oficiálně můžete setkat jen u něj ve sklepě a na koštech dalších místních producentů či různých nadšeneckých ochutnávkách, kam se někomu podaří pár vzorků ulovit. Autorem je Miroslav Říha z Mělníka a víno pochází z Hibernalu ročníku 2007. Přemýšlel jsem, zda to profláknout, ale asi ano. O vinaři jsem tu totiž psal a i fotky ze sklepa uveřejnil, jen jeho jméno nepadlo. Vše najdete v článku, který měl kvanta komentářů a týkal se „divných věcí“ okolo vína a přírodnějších přístupů k jeho přípravě. Pokud chcete, najdete jej zde: Jsem divný aneb přírodní selské víno z Mělníka.

Víno je v čiré bordeaux lahvi, uzavřené korkem lisovaným z jemné drti s potiskem „Přírodní selské víno z Mělníka“ a na lahvi je jen základní popis fixou. Víno má těžko zařaditelnou růžovou barvu, možná bledší lososovou, ale po zkušenosti popsané v článku „O hledání starorůžové“ se do pokusu o přesnější zařazení pouštět nebudu. Vůně je květinová, příjemná, nekomplikovaná s trochu zemitějším a zasmušilým závěrem (je to takové mírně tramínové, do uvadajících květin), který může někoho u růžového, které je obecně vnímáno jako víno „zábavné a jásavé“, trochu iritovat. Ovšem chuť je vyloženě skvělá. Krásně suchá, čistá, kulatější, parádní kyselinky, vyvážená, domácká. To vše s delším dozníváním a spíše „bílým“ projevem doplněným trochou červeného ovoce. Perfektně pitelné víno, kde láhev zmizla za pár minut, nabila mne během večera příjemnou energií a velmi mne mrzelo, že nemám další. A jestli vinař míchal bílé s červeným, uzavřel smlouvu s ďáblem či provedl něco jiného, ve světě dobrých vinařů nepřijatelného, je mi pro tentokrát srdečně jedno :o)

Zobraz celý článek...

středa 16. června 2010

Salám pinďour, košt v tramvaji, radioaktivní apelace, nový vinný blog

salam_pipinka Jdu si takhle jednou na tramvaj a cestou nahlédnu do výlohy řeznictví/uzenářství. Nabízené zboží mne nějak zvlášť nezaujalo (krom vybledlé kartičky „sortiment ve výloze je chlazený“ pod rozpáleným sklem za parného dne), u dvou objektů se však docela pobavil. Jsou jimi salámy s titulky „Jmenuji se Pinďour“ a „Jsem tvoje pipinka“, oba celkem výmluvně vytvarované. Najít dneska v obchodně salám, který by nebyl k prasknutí narvaný polovinou katalogu potravinářské chemie není snadný úkol, výrobci očividně směřují svou energie na podobné „pipinoviny“ místo poctivých výrobků. Ochutnat Pinďoura mne nelákalo a degustační poznámky tedy nemám, ale dost by mne zajímalo, kde je cílová skupina podobných podivností…

salam_pindour
pozvanka_kost Praha a tramvaj ještě jednou. Včera jsem v ní objevil reklamu. A ne ledajakou. Zvala do Prušánek na nominační výstavu vín slovácké podoblasti. A pak nemá být na koštech narváno, když mají takovéhle promo :o) Na Facebooku mi k téhle fotce přistál komentář: „asi na Moravě konečně zjistili, že to bez těch Pražáku sami nevypijou :)“. Myslím, že tohle vědí už nějaký ten pátek. Chápal jsem velké reklamní akce na svatomartinské či růžovky, ale pozvánka na jednotlivý košt v tramvaji? To je něco nového! Asi mají Prušánky ve Vinařském fondu silnou lobby :o)

V naší malé vinařské zemi se hádáme, kde bude jaká apelace (VOC) a co za vína z ní vyrábět, zatímco Francie je o pořádný kus dál. Tam naopak řeší takové věci, jako přejmenování apelace, u které došlo ke spojení jména s nějakou… problematickou záležitostí. Poměrně veliká apelace Coteaux du Tricastin na Rhôně zaznamenala výrazný propad prodeje po roce 2008, kdy došlo k úniku vody s uranem z místní jaderné elektrárny Tricastin, což samozřejmě zaplnilo přední stránky novin a jmeno elektrárny se nepěkně vrylo do paměti obyvatel. Mnoho vinařů navíc přestalo své vinice obdělávat a raději se připojilo do programu „dotace za vyklučení“. Nyní se blýská na lepší časy. INAO (Institut National des Appellations d'Origine, organizace která ustanovuje apelace) souhlasil se změnou jména apelace na Grignan-Les Adhemar, které lze použít již od ročníku 2010 (více třeba v The Independent). Kdo se v tom má pak vyznat? Taky mi to trochu připomnělo jeden starý vtip na Bugemosu

vaultice_pozdni_sber

A na závěr nový vinný blogový objev. Najdete jej na adrese www.winebeing.com a, světe div se, jeho autorkou je žena (jinak tomuhle koníčku propadají spíše pánové, rozhodně tedy na domácí scéně). Jmenuje se Radka Slovackova, píše v angličtině a o všem možném, mimo jiné i o vínech z Velké Británie (kde dle všeho žije). Takže to vlastně úplně „český“ blog a takový objev není. Ale co naděláte, v češtině se v poslední době nic moc nového neurodilo :o)

Zobraz celý článek...