čtvrtek 10. června 2010

Egon Müller na Mosele a Slovensku

muller_scharzhof_2008 Jméno Egon Müller je synonymem špičkových ryzlinků od řeky Mosely (či v tomto případe spíše Saaru), především jejich klasické podoby nižší alkohol + zbytkový cukr + hromada kyselin. Vinař, čtvrtý tohoto jména v rodinné historii, včera dorazil do Prahy a na dvou ochutnávkách představil především aktuální mladý ročník 2008, doplněný nějakým tím archivem a také zajímavostí v podobě vína ze slovenského Château Béla, kde jed pod ryzlinkem též podepsán. Akci organizoval dovozce Domaine R&W a konala se ve sklepení aperitiv baru Chambre Séparée. Pan Müller měl jednu hodně neférovou výhodu. Už sestup do chladných sklepních prostor z rozpálených ulic Prahy a pohled na orosené lahve ryzlinků v lázni s ledem navodil veskrze příjemnou náladu a chuť se na vína vrhnout :o)

chambre_separee_1 chambre_separee_2

Vinař se rozpovídal o historii, jak vinice na jejich polohách vysazovali už Římané, jak získala jeho rodina sídlo Scharzhof po francouzské revoluci a podobně, všechno ostatně najdete detailně na jejich webu a pro hodnocení vína nemá zas takový význam. Co je důležitější je osoba vinaře, neustále se usmívajícího a vtipkujícího, a s „německy“ jasným a přesvědčivě podávaným názorem na to, jak má dobrý ryzlink vypadat a jak toho lze dosáhnout.

egon_muller Egon Müller III prý s oblibou pravil: „Kvalita vína ze 100% vzniká ve vinici. Ve sklepě už není možno dostat se na 101%, ale rozhodně není malým výkonem být schopen dostat plný potenciál hroznů do lahve.” A je to pravda dnes stejně jako tenkrát. Jak to tedy u Müllerů na vinici vypadá? Základem jsou staré keře, většina má minimálně 20 až 30 let, část atakuje šedesátku. Celé tři hektary jejich vinic jsou pak velmi staré pravokořenné (= ne na americké podnoži), vysázené na konci 19. století. Prý je třeba být na ně velmi opatrný, jakákoliv mechanizace je zde nesmysl (na nových výsadbách ji používají) a navíc musí keře pečlivě sledovat, protože sem tam se vyskytne révokaz. Pravidelně orají (i několikrát do roka), výnosy drží spíše na nižší úrovni a zapovězena je většina chemie (hnojiva, herbicidy a insekticidy, občas stříknou proti plísni).

Sběr hroznů probíhá ručně. Po transportu do vinařství je (dle projevu hroznů, ročníku) rozhodnuto, zda bude hrozno přímo lisováno nebo nejdříve pomleto. Kapacita lisu a sudů je taková, že najednou zpracovávají přibližně 1000l, což jim dovoluje mít zvlášť nejen různé vinice, ale i jejich menší části. Po lisování je mošt ponechán usadit se na 24 hodin a poté přetočen do sudů či nerezových tanků. Fermentace probíhá bez přidání selektovaných kvasinek a víno je ponecháno prokvasit „jak to vyjde“, teprve poté řeší, čemu zbylo příliš cukru, co je naopak moc suché a jak vše správně namíchat (a které sudy lahvovat samostatně, pokud jsou výjimečně dobré). Po prokvašení filtrují křemelinovým filtrem, další (sterilní) filtrace probíhá před lahvováním (daň za vyšší zbytkové cukru a tedy riziko rozkvašení).

egon_muller_lahve
Weingut
Egon Müller 2008er Scharzhof Riesling je jejich základní „jakostní“ (Qualitätswein) víno, pochází z přibližně 3.5ha vinic v okolí Saarburgu, jde často o mladší výsadby či ne vyloženě špičkové polohy, každopádně vše jsou jejich vlastní hrozny, nic nenakupují. Občas v tomto víně skončí i část hroznů z jejich prestižních poloh. Jako úvod to byl překvapivě silný kalibr, encyklopedická ukázka moselského v moderní čistě nerezové podobě na dřívější (do zhruba pěti let) vypití, perfektně čisté, aromatické, kupa medu, citrusů, minerality, velmi náznakově (až možná autosugesce) petrolej, bylinky. V chuti jasně znát zbytkový cukr (je ho přibližně 25g/l) dokonale vyvážený říznou kyselinou, mineralita, naprosto precizní a jasně definované víno, které ale zároveň nepůsobí „vykonstruovaně“, nechává prostor detailům okolo, pocitům. Šťavnaté, slušně dlouhé, důrazné. Takhle si představuji polosladké víno co jde normálně pít!

Ročník 2008 byl prý „dobrý ale ne špičkový“ a nahrával spíše vínům typu výše a kabinetům, u vyšších přívlastků (cokoliv nad spätlese) už to bylo horší. Ale Egon Müller tak nějak naznačoval, že v jejich případě to s přívlastky není zas tak horké a kabinett se od spätlese liší cukernatostí jen minimálně. Berou to tak, že kabinett je víno bez jakéhokoliv docukření a z hroznů prakticky bez botrytidy. U spätlese jde o vyzrálejší vína kde je typicky již botrytický charakter znatelnější, od auslese dál už napadené hrozny (specielně selektované) převažují.

egon_muller_corky
Weingut
Egon Müller 2008er Scharzhofberger Kabinett pochází z jedné z místních špičkových poloh, otevřené vinice kde v podloží dominuje šedomodrá břidlice. Z celkových 28ha rozdělených mezi 8 vlastníků zde Egon Müller obhospodařuje největší část, 8.5ha. Tento ryzlink byl na úvod poměrně zastřený, uzavřený, v aromatu bylo hodně znát vysokou síru. Vinař celkem bez okolků přiznal, že vzhledem k potenciálu zrání 15-20 let, nejlepšímu projevu až někdy po deseti letech a vyššímu zbytkovému cukru prostě síří jak jen je to možné, na hranici toho co dovoluje zákon, takže je to ještě poznat. V chuti je jasně znát cukr, víno je pěkně postavené, dlouhé, ale v téhle podobě prostě poněkud nevyhraněné a bude trvat ještě kupu let, než trochu ulepenější dojem ustoupí a kyselina vše srovná. Archivy a staletá historie ukazují, že to ta vína dokáží. Takhle mladičké jde spíše o zklamání.

Weingut Egon Müller 2008er Scharzhofberger Spätlese má ještě větší potenciál zrání (20 - 30 let), ale překvapivě bylo méně sevřené než kabinet. Mladičké, minerálně-medové, s výrazným cukrem, výbornou strukturou, kupou minerality. Ale opět teprve na cestě a v téhle podobě škoda otevírat. Když víte, co od tohoto typu vína lze očekávat, lze ten potenciál cítit. Ale upřímně… být to naslepo a nevědět, pro jaký osud je toto víno připraveno, budu trochu zmaten vyšší sírou i dominancí cukru nad kyselinou.

muller_wiltinger_1988 Weingut Egon Müller 1988er Wiltinger Braune Krupp Riesling Spätlese pochází ze 4ha na jiné vinici (a na vinětě najdete i jiný podnik, Le Gallais, což je francouzská rodina od které mají část vinic zakoupenu a další pronajímají), podloží je spíše břidlice hnědá a vinice je více kryta, vína odtud jsou obvykle plnější, bohatší a kulatější (oproti spíše jemnější eleganci Scharzhofbergu). Tenhle více než dvacetiletý kousek je sladká klasika na nižším alkoholu a projevem ukázková pocitovka a v poznámkách dokonalá dojmologie plná vzpomínek na dětství. Zlatá barva, komplexní, nádherná bohatá vůně. Kvanta medu, barev & laků, minerality, pryskyřice na dřevěném obložení pokoje u babičky. Čerstvý domácí perník, bedýnka ovoce na podzim, lívance s ovocnou pěnou a k tomu pytlík bylinek. Sladší, ale dokonale vyvážené kyselinou a „vytvarované“ v ústech, komplexní, hravé. Je tam všechno. Kulaté, ovocité do sušených plodů, dlouhé, koláč vytažený z trouby s marmeládou z nějakého kyselejšího ovoce. Paráda! Cena obludně vysoká (pět tisíc), takže si musím vystačit se vzpomínkami na tu jednu degustační sklenku…

egon_muller_nalevani
A teď malý odskok na Slovensko, do regionu Štůrovo a k obci Mužla. Château Belá, zrekonstruovaný klášter s vinařstvím, je společný projekt Egona Müllera a rodiny Ullmann (která byla nucena opustit svůj majetek a Slovensko v roce 1946; pokud mne neklamou poznámky, tak z této rodiny je manželka vinaře). Vinice pocházejí ze začátku devadesátých let, na sprašové půdě s vápencovým podložím (= dost kyselin) nahradily původní výsadby JZD. Prvním ročníkem byl 2001 a cílem je vyrábět jedno víno, suchý (v moselském stylu, tedy klidně s deseti gramy zbytkového cukru) ryzlink. V několika ročnících ale vznikla, často kvůli botrytidě, sušší a sladší varianta.

chateau_bela_riesling_2004 Château Belá Ryzlink rýnský 2004 je sladší (40 g/l zbytkového cukru) ze dvou ten rok vyrobených ryzlinků, zpracován čistě v nerezu (do budoucna uvažují o velkých dřevěných sudech). Velmi výrazná aromatika s převahou barev & laků, medu, podbělu a dalších bylinek, poměrně sofistikovaná, propracovaná. V chuti květinový med, sladké a úspěšně vyvažované kyselinou (ale klidně by ji mohlo být o trošku víc), intenzivní, čisté, kulaté. Velmi dobrý sladší ryzlink v německém stylu a další z ukázek, že terroir je sice „všechno“, ale charakter vína je konkrétním vinařem ovlivněn velmi silně.

No zajímavé to bylo. V současné podobě je samozřejmě jasným vítězem (byť reálně nedostupným kvůli ceně) vyzrálý kousek, který následuje mladá moselská „jakostka“ a Château Belá. Ta mladá „velká“ vína prostě v téhle podobě nabízí jen pohled klíčovou dírkou na jejich budoucí potenciál a spíše musím vinaři věřit. Mosela pod taktovkou zkušeného vinaře je dobrým příkladem toho, že polosladká vína mohou být skvělá. Pokud se ale dělají ze správné odrůdy, na polohách dovolujících udržet vysoké kyseliny, a s přístupem, který dovolí vínu dozrát do krásy. Což často bohužel není případ poloslaďáků zdejších. Ale to je zase jiný příběh…

Komentáře používají Disqus