pondělí 24. května 2010

Tmavě rudá barva, výrazná vůně…

Guerrieri-Rizzardi Valpolicella Classico 2009 Stalo se mi to už několikrát. Otevřu láhev, naliju sklenku a host reaguje na barvu moku: „tý jo, to je ale tmavé, to asi bude pořádné víno…“. Je to zvláštní, jak se zrovna tohle snadno a rychle usídlilo v hlavách konzumentů. Temná barva je vnímána jako jasný klad, i kdyby ještě před deseti lety všechna vína z té či oné odrůdy či oblasti připomínala spíše současné růžové. Poučený konzument pak přemýšlí, jak bylo té tmavé dosaženo (obzvláště u vína, které jinak působí dost řídce), a u domácích neprůhledných pinotů s fialovým nádechem často pohledy degustujících vyjadřují němou otázku: „Dornfelder?“. A vůbec nejde jen o barvu, většinový (a nejen ten) zákazník jako by od vína požadoval „ohrom mne“ za všech okolností, vytrhával jej z kontextu, chtěl i po ochotníkovi výkon herce Národního divadla. A tak vinaři dělají všechno proto, aby i základní vína nabízela „zážitek“, byla tmavá, hodně voněla, i kdyby kvůli tomu novou technologii museli nakoupit a to, co příroda ten který rok nabídla, k nepoznání překroutit. Sami si za to můžeme…

Znojemsko kostel Přemýšlel jsem o tom u včerejšího vína, základní lehké mladé Valpolicelly, obyčejné ale vlastně nic nepředstírající. O předsudcích a o tom, co vlastně od vína chci a proč jsem někdy zbytečně tvrdý na láhev, která si to nezaslouží. To víno bylo z loňského ročníku, už někdy v březnu lahvované, což samo o sobě mi u červeného nesedí a na podobnou láhev koukám s jistým podezřením. A jelikož mám opravdu rád hutnější Valpolicella Ripasso, tak mi tenhle kousek přišel takový… nudný. Vonělo to i chutnalo trochu jako mladé Beaujolais, docela dobře se pilo (= úplně v pohodě na rozlévání z džbánku k obědu), ale takhle k fajn večeru šlo o velmi obyčejnou záležitost bez jakéhokoliv přesahu nad „lehké svěží červené na rychlé vypití“. Ale mohl jsem chtít víc? Typická mladá Valpolicella je prostě přesně takovéhle lehčí víno a to, že já si oblíbil minoritní část produkce a chtěl jeho kvality i po běžném víně, je jen můj problém.

Někdy si říkám, že všechno tohle hodnocení, zbytečně analytický přístup ke každému přivonění a napití, celý požitek z pití vína dost mrví. A jsem strašně rád, když atmosféra nějakého setkání či večera všechny podobné snahy utlumí, poznámkový blok odsune někam do pozadí a já se přistihnu, jak si víno užívám, popíjím v pohodě a nesnažím zjistit, jestli vůně náhodou není poněkud méně výrazná, než by se slušelo…

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails