Jsou lahve, na které se děsně těšíte, máte od nich obrovské očekávání, ale když je nakonec otevřete, obsah je… inu… obyčejný. A pak takové, od kterých očekáváte „jen“ dobré a snad i zajímavé víno, ale bezvýhradně vás dostanou. Na obloze včera zářil měsíc, byť úplněk to ještě nebyl, a trochu mne inspiroval vylovit z chladničky Weißburgunder 2007 vinařství Strohmeier ze Štýrska, tedy Rulandské bílé z oblasti, které se nejvíce proslavila růžovými víny (Schilcher). Je to totiž víno připravené biodynamickými postupy, vyzrávané v dřevěných sudech na kvasnicích bez přídavku síry a čehokoliv dalšího, nefiltrované. Z řady Trauben, Liebe und Zeit, nic než zdravé hrozny, láska k vinaření a životu ve vinici a také čas ke zrání ve sklepě. Franz Strohmeier se považuje za „zahradníka“ a svou filozofii shrnuje citátem J.V. Goetheho (omluvte můj amatérský překlad z verzí v němčině a angličtině): „Tichý pohled, klidná důslednost, každé roční období, každou hodinu učinit jen co je patřičné, jest patrně vyžadováno toliko od zahradníka.“
Na lahvi mne zaujala už ambaláž. Záklopka je totiž tvořena složeným papírovým kolečkem, které má na jedné straně důležité informace (hlavně vysvětlení filozofie vinařství) v němčině a na druhé v angličtině. Jedním z tipů je nechat víno pořádné rozdýchat v karafě a podávat při vyšší teplotě, ideálně někde 14 – 15°C. Vyzkoušel jsem širší pásmo okolo téhle teploty a vinař má pravdu :o) Pod papírovým „návodem“ se skrývá kratší ale kvalitní plný korek a za ním… víno! Už přelévání do karafy prozradí, díky matnější barvě, vrstvě bublinek CO2 a opravdu netradiční vůni, že máme tu čest s něčím ne úplně obvyklým.
Následující řádky budou, mám obavu, něco říkat pouze mně a možná úzké skupině lidí, se kterými jsem někdy ochutnával vína podobného typu. Ale což, však si tenhle „vinný deníček“ píšu i pro sebe a chutnané víno byla emocionální pecka :o) Strohmeierův Weißburgunder je víno aromaticky komplikovanější, bohaté, s jasným vlivem delšího zrání ve dřevě na kvasnicích a vzduchu. Máslovo-oříškové, decentně oxidativní, se spíše náznakovými vrstvami ovoce a květin. Navíc se poměrně rychle mění na vzduchu a také projevuje značně odlišně v různém skle. V tulipánové ryzlinkovce je aromaticky jakoby „chlupatá koule“, kulatější, s trochu více ovocem z něhož vylézají a dráždí různé drobné vůně, nitky které chytáte a sledujete. Ve sklenici Montrachet, „ideálu“ na barikovaná Chardonnay z Burgundska, trvá déle než se aroma nahromadí a pak vystoupí, je znatelnější dřevo, ale celek je delikátnější, ještě komplexnější, a spíše evokuje dojem rubikovy kostky, je hranatější, propracovanější (a sem tam lehce připomíná Pinot-Chardonnay, když je v nejlepší formě, říznuté troškou vína z Jury). Nemohl jsem si vybrat a pil z obou sklenek. V chuti velmi suché, s výraznou živou kyselinou, šťavnaté, krémovost, čistota, vyváženost a délka. Velmi dobré, ale ta vůně!
V průběhu večera se popisky rozrůstají a bobtnají, ve vůni přibývá mineralita a až náznak slanosti, výrazné křísnutí křemenem, vůně sklepa s čerstvě kvasícím vínem. Připomene bouračku na kole – rozbité koleno, rozpálený štěrk drhnoucí o sebe a následně i vůně náplasti. A pak víno dojde a už není co zkoumat. Nádherná věc, čistý zásah na srdeční komoru :o) Ale těm, co mají v oblibě obvyklý měkčí ovocitý styl Rulandského bílého často se zbytkovým cukrem z Moravy, bych se tohle víno bál doporučit, láhev by mohla skončit ve výlevce jako vadná. Má k tomu ovšem hodně daleko. Asi bych podobná vína nedokázal pít každý večer, zdaleka se ovšem nejedná o nějaký experimentální extrém jen na vyzkoušení. A jsem fakt rád, že podobné věci začínají zkoušet i vinaři u nás, tohle víno bych doporučil jakožto „studijní vzorek“ právě jim :o)
