Narazil jsem na to u nedávného článku o templářích a pak znovu u lahve z Ravisu Rakvice. A znovu si to ověřil tenhle víkend na jedné rodinné oslavě. Ač ta vína moc nesleduji a dostávám se k nim spíše jen občasně, tak mi přijde, že velkým podnikům se za posledních pár let konečně podařilo zkrotit nakoupené technologie a začít vyrábět vína, která možná nemají nějaký zvláštní charakter a kouzlo, ale alespoň jsou technicky naprosto v pořádku, bez vad a bezproblémově pitelná, někdy dokonce veskrze příjemná a fajn (jako třeba opravdu hodně povedený medový ryzlink s moc pěknou vyváženou chutí a tak akorát kyselinou a od Vína Mikulov co máte na fotce v titulce, i z téhle řady „Sommelier Club“ jsem dříve chutnal dost nehezké věci). Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl. Tématem měl být problém různých šarží a lahvování jednoho a téhož vína s rozestupem několika měsíců. A taky pořádný opruz s univerzálními vinětami, na které se jen dotiskuje několik aktuálních detailů. Spíše než nějaký rozbor problému vás tu dneska čeká postesknutí.
Bavili jsme se o tom před pár dny při průřezové ochutnávce Pinot 2005. Ve sklenkách bylo jedno víno ve dvou velmi odlišných podobách. Jednou lahvováno bez filtrace v roce 2006 a podruhé již s lehkou filtrací až v roce 2009, tedy s dalšími třemi roky ležení v sudu. Dle očekávání se vína zásadně lišila. V tomhle případě jsme to ovšem věděli předem a šlo o zajímavé srovnání. Ale podobná věc, bez rozlišení čísla šarže na vinětě či jakékoliv jiné nápovědy, se děje naprosto běžně a bez varování. Vinař nalahvuje část produkce třeba v březnu a další až v momentě, kdy začnou plné lahve docházet či potřebuje místo v sudech/tanku na novou úrodu. A u fajn vína je celkem jasné, že ten rozdíl v ležení se dost významně podepíše na projevu. Divíte se, proč nový nákup chutná odlišně, ale prostě to přičtete na vrub běžným rozdílům mezi jednotlivými lahvemi. Přijde vám podivné, že víno mělo v březnu plný korek s potiskem, ale druhý nákup má korek bez potisku a lepený z drti a navíc je víno trochu jiné? Co si o tom myslet? No co, prostě se to děje, to je přeci normální. A očividně nejen u nás, nedávno psala Jancis Robinson o vítězi soutěže odrůdy Chenin Blanc v Jižní Africe, kde prestižní vinařství vyrobilo tři různé šarže jednoho vína (kvůli dešťům značně odlišných, část byla podstatně řidší), ale zákazník je neměl jak odlišit a prostě kupoval tři různá vína v domnění, že jde o jedno a to samé.
U velkých producentů a levných supermarketových vín je ještě další „vtip“. Hromada různých šarží, z několika míst původu a odlišných projevů (byť je technologie výroby dost stírá, přeci jen tu nějaké rozdíly jsou), má naprosto stejnou vinětu, kde je rozdíl jen kdesi dotištěn a typicky jde jen o drobnou změnu v maličkém čísle. Když náhodou objevíte fajn vzorek, to aby člověk psal nejen že je to třeba André ročníku 2008 jakostní od vinařství XY, ale ještě že jde o šarži 56211-8/12/08 (v tomhle směru jsem šílel z První Znojemské Vinařské, dnes Lahofer, kde v úvodu produkce dost experimentovali a bez čísla šarže si člověk neškrtl) a pokud ho tedy někdo bude kupovat, měl by si dobře všechna číslíčka prostudovat. To je ještě snesitelné a šlo by pochopit (pokud tedy náhodou nějaká šarže nevyhraje medaili a nálepka pak nekončí i na tisícovkách lahví šarže jiné), co mne ale dokáže rozpálit doběla je láhev s velkým nápisem Vinium Velké Pavlovice, kde pohled na kontraetiketu a dotištěná data prozradí, že víno ve skutečnosti pochází ze Slovenska. O něčem podobném jsem psal v případě Cabernetu „z Dolních Bojanovic“, ale tady nejde o nějakou partičku vychcánků, ale velký domácí vinařský podnik. Nemám nic proti Frankovce ze Slovenska, je dost vysoká pravděpodobnost, že bude snad i lepší než Frankovka, kterou Vinium běžně produkuje z hroznů nakoupených v ČR, ale ať ji proboha neprodává s úplně stejnými vinětami. Kolik konzumentů si tyhle drobné dotisky přečte a kdo všechno bude víno naprosto automaticky pít jako původem v ČR, nota bene pokud je v obchodě zařazeno v regálech s těmi opravdu domácími?
