pátek 5. února 2010

Něco málo o falešných vínech

cervene_kolo Někdy si říkám, jak jsou takové věci vůbec možné. Když jsem sledoval různé aféry s falešnými víny v ČR, bylo mi jasné, že v téhle zemi se prostě něco podobného schová a nějaký ten milion lahví směsek kdoví odkud lze s nápisem „dnes super sleva“ prodat dost snadno a nikdo se nebude nad kvalitou podivovat. O tancích s dovozy z Rakouska, jejichž obsah podezřele mizí po celé Moravě, ani nemluvě. Ale děje se to všude, i ve vinařsky civilizovaných zemích. Jeden z vinných gigantů v USA, E&J Gallo, podle všeho nakoupil v letech 2006 – 2008 pro svou značku Red Bicyclette 135.000 hektolitrů základního „zemského“ (vin de Pays d'Oc) Pinot Noir z Languedocu. Dle obvinění byl ale prodejce (Sieur d'Arques) schopen získat od svých dodavatelů jen 15.000 hektolitrů této odrůdy ročně, takže víno „říznul“ levnějším Merlotem a Syrahem (v celém případě prý padla i hláška, že „pokud by byl dodavatel požádán, aby na viněty psal Yoplait, tak by to udělal“). V „lepším“ případě byl v lahvích z třetiny Pinot a ze dvou třetin další odrůdy, v „horším“ byla část vín skoro čistý Pinot a jiná, ač tuto odrůdu na vinětě nesla, ji prakticky neviděla (samotní E&J Gallo i u odrůdových vín přiznávají pár procent něčeho dalšího). A tři roky to nikomu nevadilo. Šestnáct milionů lahví…

A pak si pište nějaké degustační poznámky a dělejte závěry o odrůdovém projevu. Obzvláště zábavné je to v kombinaci s promo textem řady Red Bicyclette: „Naše vína jsou pěstována v oblasti Languedoc-Roussillon s jednoduchostí a vášní Starého světa. Vyrobena z pečlivě vybraných hroznů ceněných pro jejich charakter a vyváženost, vůně odráží slavnou francouzskou vinařskou zkušenost, ale s uvolněným stylem.“ Myslím, že tady se někdo rozvášnil a uvolnil až příliš :o)

„Falešná“ vína jsou vůbec zajímavý problém. Něco k tématu jsem psal u recenze knížky „The Billionaire's Vinegar: The Mystery of the World's Most Expensive Bottle of Wine“ (zajímavé shrnutí velké části příběhu najdete v The New Yorker, vřele doporučuji), tam jde především o padělky slavných značek historických ročníků (prostě nalahvujete nějaké běžné víno, trochu ho připečete, upravíte barvu coca-colou, dosypete trochu hlíny a máte starý Lafite…). Na téma přišla řeč i v článku „O očekávání, náladách a placebo efektu“. Co je to vlastně falešné víno? Kde je hranice matení/podvádění zákazníka?

poutova_vune
Já jsem asi příliš radikální a štve mne i to, když firma Vinium Velké Pavlovice lahvuje pod svým jménem vína ze Slovenska, aniž by to bylo jasně a zřetelně uvedeno hned na přední vinětě. Patřím mezi ty, jež znervózňuje přídavek jiné odrůdy i do zákonem povoleného množství. Prostě když je to Rulandské modré, tak to má být Rulandské modré a byť třeba jen deset procent Dornfelderu v něm nemá co dělat (respektive má být opět jasně deklarováno na vinětě). Chápu, že něco podobného nikdy neprojde. (Jenže pro mne je pocitově tak trochu „falešné“ už i víno, které je technologicky (kvasinky, enzymy, arabská guma atp.) posunuto do nějakého zásadně odlišného projevu a pouťovějších vůní, než by mělo při přírodnějším zpracování. Má ale smysl řešit to v době, kdy běžně nakupujeme potraviny, které nemají s výrobkem, který toho jméno nesl ještě před pár lety, už moc společného (viz článek „10 nejhorších potravin z nabídky českých supermarketů“), sehnat salám či klobásku bez hromady éček jde opravdu blbě a složení bagety vypadá jako reklama na potravinářskou chemii. Ale to je zase úplně jiné téma…)

Jak to máte vy? Co si představíte pod pojmy „falešné víno“ a „padělané víno“? Přijde vám výrazně horší podvod s odrůdovým složením, místem původu či je to srovnatelné? Měli jste už někdy pocit, že se stáváte obětí vinařského podvodu?

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails