pondělí 25. února 2008

Domaine Leroy ročník 2004

Degustacím Leroy jsem se v minulých letech úspěšně bránil. Důvodem byl strach v kombinaci s vysokými cenami těchto ochutnávek. Z čeho strach? Že podlehnu, vína mne o svých kvalitách přesvědčí zdrcujícím způsobem a již nebude cesty zpět. A můj pohled na etalon kvality ve vínech z Burgundska se navždy posune do nedostupných výšin. Krátká setkání s několika „základními“ víny Leroy na jiných degustacích mne pak v tomto strachu utvrdila. Jenže když loni madam Leroy osobně přijela do Prahy a navíc se měla chutnat vína velmi stará, neodolal jsem. A nevyhnutelné se stalo skutečností. Podlehl jsem. Z ochutnávky přišel domů emocionálně naprosto vyčerpán, ale zároveň nabit podivnou energií, jakou snad nikdy předtím u „pouhé ochutnávky vína“ nezažil. Ostatně to vše je snad trochu cítit i z mé reportáže. Na další ochutnávku vín Leroy už jsem prostě MUSEL jít. Protože, a nyní již vstupuje do hry naprosto racionální matematika, je to téměř jediný způsob, jak se těch vín napít za ještě snesitelné peníze. Kruté. Ovšem pěkně popsáno Robertem Parkerem: „Vzhledem k minimálnímu množství a vysoké ceně červených burgundských vín z Domaine Leroy je tou nejsmutnější skutečností, že pouze několik málo jedinců může tato vína ochutnat. Neboť ochutnat vína Leroy znamená poznat, jakých výšin může Pinot Noir dosáhnout.

Ještě než byl uveřejněn termín ochutnávky, naplánoval jsem na středeční večer ochutnávku červených vín pro partu přátel. Vše bylo domluveno, účast přislíbila spousta lidí… a pak se objevil seznam degustací u AdVivum. A já byl nucen ochutnávku Leroy oželet, padla na stejný večer. A v tomto případě byla priorita jasná. Jaká byla má radost, když se i „zákaznická“ degustace nakonec přesunula na odpoledne, na termín pro profesionály z hotelů a restaurací, do podniku Bellevue. Stihnu oboje! Vyrazil jsem natěšen a opět s takovou zvláštní obavou. Měl se chutnat velmi zvláštní (alespoň u Leroy, ve zbytku Burgundska by se spíše slušelo napsat minimálně „náročný“) ročník 2004. Navíc mi uvnitř hlodala obava, zda to, jak mne vína minule zasáhla, nebylo způsobeno kombinací autosugesce, velmi starých ročníků a madam Leroy sedící pár metrů ode mne. Obava byla naprosto marná. Ale nejdříve něco k tomu roku 2004.

Vše se vyvíjelo pěkně, jaro bylo teplé až někdy do května. Pak přišel poněkud chladnější červen, který významně opozdil rozkvět Pinotu. Celé následující léto se neslo ve znamení teplot nižších než obvykle, s počasím navíc i poněkud vlhčím. Nastupuje padlí révové, plísně. Aby toho nebylo dost, zasáhla na konci srpna Burgundsko (hlavně Côte de Beaune) série bouří, obzvláště špatná pak 23. srpna především Volnay, Pommard, Savigny a Beaune. Na úplném konci měsíce se počasí značně zlepšilo a zachránilo nezničenou část úrody. Září pak krásným počasím dohánělo co se dalo, přeživší hrozny měly nakonec dokonce nečekaně vysoké cukry. Bohužel v době sběru přišla hned na několika místech lokální krupobití, která dále vše zkomplikovala. Logicky se za těchto podmínek dařilo lépe „bohatším“, kteří si mohou snáze dovolit pořádné třídění hroznů a případné drastické omezení množství vyrobeného vína.

U Leroy došlo v tomto ročníků k naprosto nevídané deklasifikaci vín. Je běžné, že část (ta méně zajímavá) hroznů ze špičkových vinic se dostane do základních vín. Zde byla ovšem vína ze slavných Grand Cru poloh, špičkových Premier Cru i základních apelací, celkem z více než dvaceti poloh, scelena do pěti vesnických vín. Místo 27 obvykle produkovaných vín jich najednou je jen pětka, základní Bourgogne a čtyři Village. Zda důvodem bylo to, že kvalita hroznů nebyla dostatečná, aby mohla být vína vydána samostatně pod velkým jménem (byť by se i tak nejspíše prodala a za stejně obludné ceny jako obvykle), je možné. Ten rok však madam Leroy také zemřel manžel a nebyla schopna se vínům plně věnovat, což je další z uváděných důvodů pro deklasifikaci. Ať tak či onak, všechna velká Cru se pro ročník 2004 nacházejí ve směsích té či oné oblasti. Že by pravděpodobně obstála samostatně, je zřejmé z hodnocení La Revue vin de France, která této pětce vín udělila vůbec nejvyšší bodový průměr v Burgundsku toho ročníku. Navíc i od jiných hodnotitelů se pohybují někde mezi 90 – 95 body, tedy kdesi u hranice výjimečnosti. Tolik teorie a čísla, se kterými již konečně přestanu otravovat. A vrhnu se na jednotlivé vzorky…

Bourgogne 2004 (Grand Cru – Clos de la Roche, Clos de Vougeot, Corton-Renardes, Savigny les Beaune; Premier Cru – Savigny-les-Beaune "Les Narbantons", Volnay-Santenots "Les Santenots du Milieu"; village – Pommard "Les Vignots")
Již ze „složení“ tohoto vína je patrné, že se nebude jednat o úplně typický základ Burgundska pro běžné popíjení. Barva je nizoučká, trochu zakalená (ani troška filtrace či čiření), na okrajích již značně do nazrálých terakotových tónů. Vůně je velmi výrazná, ne přímo explozivní, ale přesto vás docela praští. Dominuje komplikovanější ovocitost, taková jakoby „kyselejší“. Vyskakují jahody, vylouhovaný čajový pytlík s lesní směsí, překvapivě cosi jako pečený banán, trocha člověčiny (lidská kůže). V chuti je to celé spíše na první dojem tak zvláštně lehčí, ale jednotlivé složky se přesto projevují velmi výrazně. Syrová ovocitost mladého vína, pěkné kyselinky, uzenější tóny, překvapivě vyhlazenější tříslo. A pak dochuť, která nejdříve působí jakoby normálně dlouze, ale najednou se síla vína opět vrátí a chuť táhne další desítky vteřin. Tohle víno má obrovskou budoucnost, až se všechny ty složky sladí… již nyní ale krásné víno, které jde bez nějakého pocitu vinny pít.

Nuits-Saint-Georges 2004 (Premier Cru – Nuits-Saint-Georges "Les Boudots"; village – Nuits-Saint-Georges "Aux Allots", Nuits-Saint-Georges "Aux Lavières", Nuits-Saint-Georges "Au Bas de Combe")
Opět nízká barva, proti světlu až tak trochu „mléčně“ opalizující, na okrajích do nazrálých terakotových tónů. Úplně slyším „u rulandského modrého se nízká barva často toleruje, ale nemělo by se to“ a sražení bodů vína na nějaké domácí soutěži. Vůně opět velmi výrazná a komplikovaněji ovocitá, první dojem je něco jako „kyselejší ovoce posypané moučkovým cukrem“. Z bohaté směsice tónu se vylupují červené plody a kouř. Chuť je středně plná, ovocitá a neuvěřitelně příjemná, byť tedy velmi mladá a v ústech svíravější. Tříslo je měkké a dochuť hodně dlouhá, ale ten hlavní chuťový dojem „projede“ ústy překvapivě rychle. Celé to sice nepůsobí nějak neharmonicky, ale volá po dalším uložení a vývoji. V současnosti mne oslovilo nejméně ze všech chutnaných vzorků, i v prázdné sklence po nějaké době působilo poněkud „nudnějším“ dojmem než třeba předchozí Bourgogne.

Chambolle-Musigny 2004 (Grand Cru – Musigny; Premier Cru – Chambolle-Musigny "Les Charmes", village – Chambolle-Musigny "Les Fremières")
Vyšší barva než u předchozích vín, přesto stále poměrně nízká. Vůně výrazná, mohutná a ostřejší, s okouzlujícími tóny všeho možného. Listí, lidská kůže, houby v nálevu, sexy ovocitost v takové trochu přezrálé podobě, bonbóny Mon Chéri. Chuť si v ničem nezadá, je plnější, explozivní, teplá, s mladým tříslem (ale rozhodně ne třeba na úrovni, jakou mělo Corton-Renardes 1997). Ve sklence se víno neuvěřitelně rozvíjí, mění a znovu a znovu totálně obluzuje smysly. A naprostý úlet je dochuť, dokonce jsem si trochu trapně nakreslil něco jako „graf“, jak jsem se tomu smál u jednoho domácího vína. Po prvním nájezdu chuť vše začne pomalu odeznívat a vy máte pocit, že to je ta dochuť, moc příjemná a dlouhá. Ale najednou se to vše na patře znovu rozvine, snad intenzivněji než při napití, novými chutěmi a jiným projevem, a začne pomalu ustupovat několik minut. Neuvěřitelné, podobně dlouhou dochuť jsem u vína snad nikdy dříve nezažil.

Gevrey-Chambertin 2004 (Grand Cru – Chambertin, Latricières-Chambertin; Premier Cru – Gevrey-Chambertin "Les Combottes"; Village – Gevrey-Chambertin)
Nižší barva, zase s hezkým gradientem do terakoty. Ve vůni skok do dramaticky jiného projevu, skoro se nechce věřit, že jde o stejnou odrůdu jako vína předtím. Ovoce v kombinaci s kávou a čokoládou, krabička cigaret (tabák), griotka, mladé a ostřejší, hutné a výrazné, drsnější a krásné. Již nyní přechází do komplexnějšího projevu s „vůní sexu“ (taková za zvláštně příjemná člověčí upocenost), v tomto konkrétním případě ještě podtržená něčím jako vlhkým plátnem. Chuť plnější až mohutná, ovocitá ale hodně sevřená, s výraznějším tříslem, projevem peckového ovoce (všechny druhy a přitom žádný, takový zvláštní mix), s výraznou ale dobře zakomponovanou kyselinou, neuvěřitelně dlouhou dochutí, ve které se navíc objevuje cosi jako čerstvá chlebová kůrka. To jsou ta vína pro nahození přiblblého úsměvu a úplného poddání se jejich kráse. Kdybych si musel vybrat, v současné podobě asi spíše sáhnu po Chambolle-Musigny než Gevrey-Chambertin, ale tak nějak cítím, že za pár let by to bylo přesně naopak. Jenže to už se pouštím na mnohem tenčí led, než riskuji vůbec snahou tahle vína trochu popsat.


Vosne-Romanée 2004 (Grand Cru – Romanée-Saint-Vivant, Richebourg; Premier Cru – Vosne-Romanée "Les Beaux Monts", Vosne-Romanée "Aux Brûlées"; village – Vosne-Romanée "Les Genaivrières")
Barva je opět spíše nižší. Vůně překvapivě výrazná, nos zasahuje až explozivně. Dojem je omamně nádherný, s kupou ovocitých vrstev, uzenými tóny, zvláštním „čímsi“ naprosto neidentifikovatelným, ohněm sežehlou višní, kyselinkou. Zvláštní. V chuti středně plné, s dominantním ovocem a kyselinkou, dlouhé úplně jinak než předchozí vína (plynulý pozvolný dojezd), v prázdné sklence připomínající bylinkový odvar. Víno podivně krásné, jehož projev jde poněkud mimo mne. Jak mne dvě výše uvedené oblasti pravidelně dostávají, tak s Vosne-Romanée mám vždy trochu potíže (ušetřím na Romanée-Conti :o), a to včetně vín vyzrálých. Ani tohle nebylo výjimkou, byť stále mi přišlo o tolik lepší než cokoliv, co mám možnost více či méně běžně pít.

Pan Buřič označil tuhle degustaci za poněkud „pedofilní“, všechna vína byla ve své vyloženě dětské podobě. Jako vrah neviňátek jsem si však nepřipadal, vína mi přišla tak nádherná již nyní. Když si vzpomenu, kam se vína Leroy posunou během desítek let, je mi však jasné, že i zde se budou dít malé zázraky. Extrémně těžké (snad dokonce ručně foukané) lahve s hrdlem zalitým voskem. Pět a půl centimetru dlouhé kvalitní korky. Vše připraveno pro vývoj vína na lahvi a jeho zrání do krásy. Chtěl bych tahle vína ochutnat znovu za pět, deset, patnáct let… ale šance nejsou velké. Koupit tři lahve od každého? Pro mne finančně nedostupné. Bourgogne sice stojí „jen“ někde přes dva tisíce, ostatní jsou dost přes šest. Tak snad doufat v nějakou tu další degustaci. Pravou podobu velkých vín (tahle možná nejsou „velkými“ dle apelace, ale jinak se tak projevují) lze poznat až jejich zkoumáním v čase.

Ve vínech popravdě nehledám poměr „ceny vs. kvalita“, už dávno jsem si byl nucen přiznat si, že v cenách, které si mohu dovolit na běžné pití, prostě jen velmi výjimečně naleznu vína, jež mne opravdu zasáhnou. A taková vína právě hledám. Která se nějakým zvláštním způsobem dostanou na dřeň pocitu „to je to pravé“. Leroy se to daří, v tomto směru nelituji jediné koruny, které jsem za možnost pít jejich vína vydal. Teď ještě najít něco podobného za desetinu ceny :o)

Nejváženější světoví znalci vína se shodují, že madam Leroy konzistentně produkuje jedny z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, vína v Burgundsku. Nevím, nemohu posoudit, její soupeře v těch nejvyšších kategoriích jsem buď nikdy nepil, nebo v počtu jedné lahve někde na ochutnávce. Ta spousta neuvěřitelně nadšených ohlasů někdy působí až děsivě, vyvolává pocit, že člověk snad ani nesmí mít jiný názor. Jenže po první ochutnané sklence všechny ty obavy mizí, není nutné se jiným názorem zabývat. Zda jsou ta vína nejlepší či ne, je sporné a nelze určit, každý máme jiný vkus. Jsou, alespoň pro mne, neuvěřitelně krásná. Docela hezky, a mnohem lépe, než bych to kdy dokázal já, to sepsal jeden z největších znalců Burgundska vůbec. Clive Coates totiž (v mém nedokonalém překladu) říká:

„Toto je největší vinařství v Burgundsku…
Jak určíte velikost? Je to plocha vinic? Je to kvalita? Je to cena? Je to "reputace" (ať je to cokoliv)? Podle toho, jak často se o nich píše? Počítejte to jakkoliv chcete, největší domény Burgundska v současnosti musí být ty pod kontrolou Lalou Bize: Domaine Leroy a její vlastní Domaine d'Auvenay. Pozemky vinařství Jadot, Faiveley nebo Bouchard Père & Fils jsou mnohem větší, ty Romanée-Conti zase nejskvělejší co se týče množství velkých terroir, ale pro ušlechtilost jejich vín musí čestné místo připadnout Leroy a Domaine d'Auvenay. Ryzí koncentrace, hloubka a intenzita, kterou Lalou Bize dokáže vmáčknout do jejích lahví, je dechberoucí"

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails