čtvrtek 3. září 2009

Fakta, dojmy, medaile a vypitá láhev rosé

Láhev Rosé Růžený 2008 Na témata hodnocení, bodování a podobně tu sem tam něco spáchám. Přemýšlel jsem o tom znovu nedávno, při smolení komentáře k článku o degustaci vinařství Vávra. Pro koho vlastně tyhle články píšu? V minulém týdnu mi pár kamarádů říkalo, u několika fajn „letně-zahradních“ vín do stovky a při hraní pétanque v parku, že by ocenili víc tipů na snadno dostupná, normální levná vína. Jenže zrovna vína, která by mi přišla jako doporučeníhodné fajn pití a stála řekněme okolo stovky, se s požadavkem na snadnou dostupnost moc nespojují, obvykle jde o nákupy přímo u menších vinařů. Podobné objevy třeba v nějaké síti supermarketů nejsou zrovna časté. O víkendu jsem otevřel pro návštěvu láhev Rosé Růžený 2008 od Jana Stávka z Vinařského dvora Němčičky (125,- Kč nákup přímo tam) a sledoval, jak jsou všichni nadšeni („jé, to je lehounké a dobře se pije“, „moc příjemný pití“) a láhev rychle mizí, zatímco já si datlil své poznámky ve stylu „velmi jemné by byl eufemismus, spíše nevýrazné v aromatice, lehce jahůdky, trochu „jarově“ falešné, náznak jakési mírné zatuchliny (v mé oblíbené větší ryzlinkové sklence, v malé OIV znát prakticky není a víno v ní působí nejlépe); v chuti suché s decentním dotykem cukru, lehké, jemně jahůdkové, kulaté; jednoduché nenáročné pití, které u mne diskvalifikuje poněkud nudná vůně“.

Jan StávekSklep pro červené ve Vinařském dvoře Němčičky
Lidé, co víno pijí pravidelně a často (tedy ne „průměrný konzument“, ten pije jednu láhev za čtrnáct dní), ale nějak zvlášť se jím nezabývají a nehloubají nad ním, jsou naprosto spokojeni až nadšeni. Mé ženě to víno přijde už jen „v pořádku“, já bych si ho podruhé nekoupil. Pokud bude hodnocení číst někdo, kdo zná můj vkus a chutnal několik věcí, které jsem tu hodnotil, třeba si můj názor „upraví“ pro své chuťové buňky. Náhodný čtenář čte o nezajímavém vínu, které by ale jemu dost možná moc chutnalo. A teď co s tím?

Tramín Radima Stávka Rosé Růžený mi přijde jako poměrně korektní ale nezajímavé pití, z produkce Vinařského dvora bych volil spíše rosé Špigle-Bočky 2008, případně jejich povedený Karmazín (cuvée červených odrůd s převahou Frankovky) či různá fortifikovaná vína. Je tak jednoduché vynášet podobné soudy. Třeba mám hroznou chuť napsat a taky napíšu, že jít v Němčičkách po víně a jménu Stávek se nemusí vždy vyplatit (ač návštěvou u Richarda či Jana chybu neuděláte), protože setkání s produkcí Stávka Radima pro mne bylo obrovským zklamáním a z několika ochutnaných vzorků (šel jsem hlavně po těch, kde hrozny pocházejí z tratí, které znám od dvou výše uvedených) jsem nenarazil na nic, co by bylo hodno doporučení či mne jakkoliv oslovilo. Vše se pohybovalo v naprostém šedivém průměru či podprůměru domácí produkce. On mi ale stejně někdo vynadá, že u nich nedávno pil víno XYZ a bylo skvělé, už to vidím černé na bílém.

A jen tak pro sebe si přemýšlím, zda podobná „doporučení“ mají smysl. Ochutnat všechno není možné a pro mne by byl tip „v Němčičkách a ze Stávků zkuste ochutnat spíše produkci Richarda (pro vína nezvyklá a velmi zajímavá) či Jana (krom jiného s hodně povedenými fortifikáty), spíše než Radima,“ v něčím článku užitečný. Otázkou je, jestli není lepší dát jen ty kladné tipy a zbytečně nevarovat před návštěvou u někoho, kde by vám nakonec mohlo chutnat nejvíc.

An Analysis of the Concordance Among 13 U.S. Wine Competitions  - Odkaz na studii Tyhle úvahy taky trochu vyburcovalo přečtení výsledků zajímavého experimentu na téma medaile. Jeden malý vinař (a zároveň emeritní univerzitní profesor oceánografie, takže statistiku asi zvládá) z USA (kde malý může znamenat čtvrt milionu lahví, ale v tomhle případě jde o maximálně 25 tisíc) byl zmaten z medailových úspěchů svých dítek a rozhodl udělat analýzu výsledků více než 4000 vín ze 13 různých velkých, profesionálně hodnocených, soutěží. Závěr nebyl zrovna zábavný. Z 2440 vín, která se účastnila více než tří soutěží, jich 47% získalo zlatou medaili. Zároveň ale 84% z těch samých vín následně nezískalo jakékoliv ocenění na další z výstav a místo výjimečného/skvělého bylo hodnoceno spíše jako průměrné/podprůměrné. Výsledky v zásadě ukazují, že zisk zlaté na jedné soutěži nijak nepředpovídá zisk zlaté medaile na soutěží jiné a rozložení těchto ocenění kopíruje statistickou pravděpodobnost/náhodu spíše než cokoliv jiného. V pokusu jsou dále i čísla ze vzorku vín zaslaných nejméně do pěti soutěží, kde je to vidět ještě lépe. Dost smutné. I proto, že pokud už se někde vyskytuje o trochu větší shoda (stále ovšem velmi malá), pak je to u vín bez medailí či s medailí maximálně bronzovou. V podstatě to vybízí k myšlence, že hodnotitelé jsou si jistější a více se shodují v tom, co rádi nemají, než v tom, co se jim líbí. Kompletní článek viz Journal of Wine Economics, Volume 4, Issue 1, Spring 2009 - Robert T. Hodgson - An Analysis of the Concordance Among 13 U.S. Wine Competitions (PDF).

Láhev a tři medaile
Jen v těch 13 soutěžích (z mnohem více, které se v USA konají) utratila vinařství přes milion dolarů za přihlášení vzorků a to i přes fakt, že v Americe klesá počet lidí, kteří se v obchodech rozhodují dle těch lesknoucích se nálepek. Docela zábavné by bylo, kdyby některý z domácích „olepovačů“ (však je znáte, takové ty lahve se 3+ medailemi či přímo seznamem ocenění na doplňující vinětě) přidal krom medailí i seznam všech dalších soutěží, na které víno bylo přihlášeno a odešlo s prázdnou. A co vy, dáte občas na medaile? Nemyslím podle nich vyloženě nakupovat všechno, ale když se třeba rozhodujete, zda nějaké neznáme víno koupit, dokáže vás přesvědčit „Médaille d'Or à doplňte si jakékoliv městečko či soutěž vín“?

Starší zápisky, ve kterých jsem se trápil s tématem hodnocení vín: Tragédie hodnocení a poučná dvacetibodová tabulka | Bordeaux 2008, Parker, zodpovědnost a tak vůbec | Něco mi v tom víně plave… | Proč neboduji vína | a nejspíš i další…

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails