Bordeaux 2008, Parker, zodpovědnost a tak vůbec

… aneb „je 12 lahví zdarma na ohodnocení moc?” I takové problémy musí totiž elitní vinní kritikové, jakými je třeba Jancis Robinson, řešit. Původně jsem z toho tématu chtěl udělat alespoň dvě větší „úvahy“, ale když jsem o tom opravdu uvažovat začal, vlastně jsem zjistil, že zas tak zábavné to celé není a spíš těkal okolo. O co jde? Robert Parker, nejvlivnější vinný kritik vůbec a osoba s neuvěřitelným dopadem na obchod s víny z Bordeaux (po uveřejnění jeho bodů před pár dny vyletěla cena Lafitu během minut na dvojnásobek, ale to je částečně dáno i pověstí Lafitu jako takového), se ve svém časopise Wine Advocate opřel do vinných bloggerů. No a ti mu to samozřejmě vrací a zatahují do aféry i další „běžné“ autory píšící o víně. A k tomu všemu se do Parkera bez servítek pustil nejeden vlivný obchodník s vínem za názor k ročníku 2008. Furt se něco děje!

Na téma Roberta Parkera, pokud vám jeho jméno moc neříká, doporučuji skvělý (ale velmi dlouhý) článek The Million-Dollar Nose. Nebo zkuste hledat na Googlu. Je svým způsobem příznačné a smutné, že pokud napíšete Robert Parker, tak jako nápovědu (ostatními vyhledávaná spojení) dostanete „Robert Parker 100 point wines“ a „Robert Parker vintage chart“, jeho čísla jsou prostě tak vlivná jak jen mohou být. Zajímavý je i profil na Wikipedii.

Letošní en primeur kampaň je v plném proudu, respektive se blíží ke zdárnému konci, a před pár dny přišel se svým verdiktem právě i Robert Parker. A naštval jím mnohé, především Simona Staplese z Berry Bros & Rudd, který neváhal své rozhořčení dát veřejně najevo na Twitteru i firemním blogu. Château se pokusila nakopnout poptávku poměrně výrazným snížením cen (především u dražších vín, ta levnější se od loňska moc nepohnula), ročník je to spíše klasický a podle prakticky všech v něm lze nalézt vína fantastická i velmi obyčejná a silně postižená pozdní sklizní, přesto jej Parker označil za špičkový, nejlepší v posledním desetiletí (krom ročníku 2000) a jen těsně pod 2005, a průměrným počtem udělených bodů (počítáno z 29 nejpopulárnějších vín) jej skutečně umístil o pouhé tři desetiny pod moderní legendu 2005 (94.7 versus 95/100). Staples na to reaguje tím, že Parker se v třech z šesti posledních ročníků rozcházel se všemi ostatními a upřesňuje: „V roce 2003 ohodnotil tenhle mohutný, horký ročník jako úžasný, zatímco ostatní rozpačitě hledali nějakou finesu. V roce 2005, když ostatní jásali nad legendárním ročníkem, byl zpočátku vlažný. Nyní přišel čas pro ročník 2008 a opět je tu elektrizující hodnocení jdoucí proti názoru dalších profesionálu i Château samotných.“ A ještě dodává, že Rober Parker by si měl vzít příklad ze svého jmenovce Petera Parkera (aka Spidermena), jehož určujícím sloganem je „s velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“ Efektem Parkerových bodů byl vzestup některých cen vín již uveřejněných. A další (vysoce bodovaná) pak přišla na trh s nižším snížením ceny, než se čekalo.

A jak je to s těmi bloggery? Je to svým způsobem i trochu pocta. Robert Parker v minulosti na jiné vinné kritiky neútočil, vlastně se o nich vůbec nezmiňoval a tak trochu jako by existoval jen jeho názor. A najednou, z ničeho nic, věnuje obrovskou část úvodníku k tomu, aby varoval své čtenáře před světem internetových vínopsavců, kteří „neumějí správně poskládat slovesa a podstatná jména“, šíří všemožné fámy, nemají žádnou zodpovědnost a podobně. A zároveň ve svém magazínu popisuje, co by mělo být základem etiky správného vinného žurnalisty. Jsou snad winebloggeři takovou silou, že se jí Robert Parker musí bát? Nebo očekával, že na to všichni zareagují, začnou o něm psát (funguje!) a přilákají k jeho osobě novou generaci milovníků vína, která již roste právě s blogy a jeho žurnál nemá potřebu číst? Kdo ví, jisté však je, že reakcí bylo upozornění na prohřešky jeho vlastního týmu. Jak je Parker skutečně znám svou snahou o co největší nezávislost (nenechává si cesty a ubytování platit od producentů, nepřijímá dary atp.), tak ostatní z Wine Advocate tento problém asi sem tam nemají a užívají si, co jim spojení s Parkerem a vliv na prodej vína nabízí. Spirála textů se uzavírá, slavnější z bloggerů i publicisté jako Jancis Robinson reagují a vysvětlují, co je pro ně ještě v pořádku přijmout od vinařů / dovozců a co už ne. Asi nejzajímavější a nejobsáhlejší je právě reakce Jancis Robinson, v článku The ethics of wine writing moc hezky popisuje, jak to dneska v obchodě s vínem funguje. Přidal se i Jamie Goode a letenku na nějaké pěkné místo i ubytování od vinařství nepovažuje za problém. A Parker se čertí, co to o něm lidé píší :o) Bavím se u toho.

Tož asi tolik k tématu. Já se s bednami vína zdarma a letenkami do Napa Valley zatím stresovat nemusím a mohu věnovat věcem obyčejnějším :o) Ale když už to dneska bylo o Parkerovi a tím pádem i Bordeaux, neodpustím si pár dalších drobností. Pro zájemce a vládnoucí angličtinou je tu třeba zajímavé video o Bordeaux 2008 s Jancis Robinson a Simonem Staplesem (viz článek The Firm).



A pro ostatní jeden z letošních primeur mailů Tomáše Domince. Loňskou sadu výborných hlášek najdete ve starším článku, tohle uvádím spíš jako ukázku, jak taky můžeme vypadat prodej vína. Nevím jak u vás, ale na mne tohle funguje stokrát lépe než nějaké technické popisy jak to chutná a voní (ke kterým se sám obvykle uchyluji) a počet jakýchsi bodů ze sta (či dvaceti).

Dobré jitro,

rád bych vám dnešní chladné ráno prohřál jedním mimořádným, byť ne svařeným vínem. Vůči "garážovkám" jsem choval obdiv i respekt, ale k srdci mi svou opulentní mohutností nepřirostly. V posledních letech jsem ale zazanamenal určitou změnu v jejich stylu a nyní jsem definitivně nucen ohlásit bezpodmínečnou kapitulaci: to, co předvedly letos dvě z těch nejslavnějších - Ch. Valandraud a Marojallia (obojí z rukou věhlasného mága J.-L. Thunevina), je jednoduše lahvovaná nádhera. Civilnější, bližší elitním klasickým vínům (za to si to u americké kritiky odnesou), ale samozřejmě mocné, komplexní, dokonalé a dlouhověké. Už při degustaci třetího (!) vína ze Ch. Valandraud jsem měl pocit, že je to velmi vydařené Grand Cru, krásná Virginie přidala na hloubce i noblese (tady je řeč o 2. vínu - to jen pro jistotu, tyhle maily čte i moje žena), no, a pak přijde ten neuvěřitelný a nečekaný další horizont.... Jako když obdivujete Krkonoše a za nimi se náhle vynoří Alpy. A za Alpami - Himaláj. Ch. Valandraud je zde. Honba za tímto himalájským vrcholem nastala poprvé v roce 1995, kdy R. Parker předřadil Ch. Valandraud před Ch. Pétrus.

S pozdravem
Tomáš Dominec
váš šerpa, nosič dobrých vín

A ještě jedno čtení, ať toho dneska nemáte málo. Ve velmi zajímavém magazínu The World of Fine Wines (který vypadá jako něco pro snoby, ale jsou v něm obsáhlé a skvěle napsané texty na mnoho témat nejen o velkých vínech) se objevil článek Every one a Critic - The future of wine writing, který řeší směr, jakým se nejspíše bude ubírat tahle bohulibá činnost :o)