Dnes opět o jedné z mých neřestí, sherry. Ale jelikož jsem teď rybně vzdělán, tak vím, že slovo neřest dříve značilo tření ryb, což nějak zvlášť hříšné či jinak hanebné jednání není. Než se dostaneme k vlastním vínům, tak ještě chvilku budeme pokračovat v jazykovědném koutku. Nesystematicky, v hovoru i psaném slově, používám pro sherry jak ženský tak i střední rod, přičemž ženský možná i častěji. Což je blbě, do sklenky mám nalévat suché sherry, ne suchou sherry. Je to mé milované sherry, ne má milovaná :-) Pokud to zase někde spletu, tak mne prosím propleskněte (šanci máte i na ochutnávce za dva týdny, viz závěr článku). A teď už Solear, víno dle jména koupající se ve slunečním svitu, ale projevem spíš evokující loď ztroskotanou v bouřlivém moři.
Barbadillo (web) je velkým historickým vinařstvím z města Sanlúcar de Barrameda, největším producentem stylu manzanilla vůbec (a prvním vinařstvím, které manzanillu lahvovalo, již v roce 1827, kdy ji i začalo distribuovat do Ameriky), přesto překvapivě stále v majetku rodiny. O jednom z jejich vín jsem tu už psal dříve, šlo i běžné tiché bílé z odrůdy Palomino Fino. Vlastní na 500ha vinic a také rovnou 17 bodegas, tradičních vinařských budov, leckteré z nich už jsou vyloženě památkami. Navíc je mají na ideálních, větru od moře vystavených, místech. V těchto 17 budovách vyzrává 65.000 sudů se sherry a to by bylo, aby v nich nešlo najít nějaké ty poklady. Sherry je jednou z mála výjimek, kdy velký nutně neznamená kompromis v kvalitě, ale často je obrovský archiv a možnost dlouhého vyzrávání jasným plusem.
Manzanilla Solear je zásadním vínem producenta, kterému je věnována solera o deseti criaderas, celkem 12.500 sudů rozprostřených v pěti různých budovách. Takto vyzrává šest až sedm let, lahvována je po filtraci a vymražení v lahvi (s erbem ve skle) se šroubovým uzávěrem. Následující poznámky se týkají pěkně čerstvé varianty lahvované v květnu tohoto roku. Barva spíše do žluté se zelenými odlesky, výraznější a ne tak vodnatá jak umí manzanilla být. První dojem z vůně jde charakterizovat jako čerstvý, pikantní a slaný. Výrazně mořská, bohatý vliv flóru, poměrně intenzivní se zajímavou linkou „starý vagon“, vlhce dřevěným tónem. Proto ta ztroskotaná loď v úvodu. Velmi suché, výrazné, opět ona slanost a flór a decentní zemitost, klasika volající po snoubení s vínem, nijak zásadně komplexní ale pěkně důraznější pikantní styl. Fakt dobrý. Pro příští větší nákup sherry budu, i když je cena vyšší, tohohle brát určitě docela dost, na úkor jemnější lehčí La Gitany. Trochu i proto, že Solear má o něco větší potenciál udržet se i v otevřené lahvi.
Vinařství Barbadillo bylo pionýrem „en rama“ stylu, tedy lahvování bez všech těch dnes tak obvyklých drsných zásahů (viz dřívější článek) jako sterilní filtrace či použití aktivního uhlí, první vína takto pustil na trh již v roce 1999 a dávno před tím, než se stala populárními mezi vinnými geeky. Sice se en rama označuje jako „přímo ze sudu“, přesnější překlad by asi byl „přímo z révy“ čili „syrová“, v praxi to tak ale není, Barbadillo čiří vaječnými bílky a nějaká ta hrubá filtrace také proběhne. Ale nic sadistického :-) Jejich en rama je vlastně zároveň tak trochu pasada, déle vyzrávána, dostává další rok či dva navíc (celkem zraje alespoň osm let) oproti běžné verzi. Hezky v malé vlastní soleře, do které jde navíc jen to nejlépe se vyvíjející víno Solearu. Čtyřikrát do roka pak vyberou deset sudů a z nich stočí jeden až dva tisíce polovičních (0.375l) lahví, oproti milionové produkci běžného Solearu poněkud butiková produkce. Každá tato saca (odtud starý anglický název pro sherry) navíc odráží jedno ročník období. Flór je totiž nejaktivnější na jaře a na podzim, tyto verze jsou nejslanější a nejpikantnější. Naopak má tendenci tenčit se v létě a v zimě a taková vína bývají jakoby hutnější. Víno se rychleji mění v lahvi, ale ne nutně k horšímu, sice ztrácí na svěžesti, ale získává na komplexitě a bohatosti.
Barbadillo Manzanilla Solear en Rama Saca de Verano 2013 je letošní letní lahvování. Barva tmavší, s až mírně nazlátlým tónem, ostatně posuďte přímé srovnání na fotce. Hutnější, širší vůně, a totéž platí i pro chuť. Intenzivní, flórově acetaldehydové, kvasnice, dřevěná skříňka s leštidlem a dalšími čostícími prostředky na chalupě u babičky, do toho pikantně mořské, až kouřový tón a sušené květiny, omšele sudově dřevité, pikantní. Zvláštně mladistvé a zároveň uleželé. V chuti suché, nečekaný dotyk ovocnosti až do citrusů, ale jinak spíše kopíruje vůni. Manzanilla přecházející až do zemitosti, sice starší ale nemá ještě náznaky amontillado tónů, přitom výrazně hutnější než bývá zvykem, nijak zvlášť dlouhá ale velmi zajímavá. Skvělé víno. Otázkou je… lepší než dnes „tradiční“ projev stylu, ač má mnohem blíže tomu, jak manzanilla vypadala před desítkami let? „Na body“ určitě, ale přeci jen výrazně vybočuje a otázkou je, po čem bych doma sáhl častěji. Vzhledem ke komplikované dostupnosti en rama to ovšem mám snadno vyřešené…
To jsem se zase rozepsal… ale u sherry to jde tak snadno! Pokud by to někoho zajímalo, tak ve středu 11. prosince ve vršovické vinotéce Fajnšmekr budu o sherry několik hodin řečnit a samozřejmě u toho budeme pít. Fino, manzanilla, amontillado, oloroso, solera, bodega, flor, P.X., palomino i criadera… o všem si povíme a nachutnáme!
