Nalévání sektu, čištění zubů, WineMatch a Fénix

Vím, že dneska není pátek, kdy sem články o různých „zajímavostech a pitominách okolo vína“ dávám častěji, ale nemohu si pomoct. Kupříkladu teď mne moc pobavil výsledek jedné studie, která říká, že šampaňské bude lepší, pokud ho do sklenky budete nalívat podobně jako pivo, tedy po stěně! Přesněji se díky tomu ztratí mnohem méně bublinek, než při běžné metodě. To jsou věci, co? Udržení bublin pomáhá i nízká teplota. Takže pro příště – sklenku naklonit a podchlazený sekt nalévat pomalu po stěně. Měření množství bublinek v laboratoři je jistě zábavná aktivita, ale dost by mne zajímalo, jak by dopadla taková slepá ochutnávka. Vyzkouším a dám vědět…

Jsou vína, která vám zanechají zuby obarvené pěkně do fialova. A po několika větších degustacích, kde jsem postupně ochutnal a vyplivl několik desítek červených vín, jsem si myslel, že barvu ze rtů a zubů už nikdy nedostanu. Pro případy, že vás něco takového stresuje a specielně na nějaké společenské akci chcete mít stále zářivý úsměv i potom, co jste si dali pár doušků červeného, jsou tu Wine Wipes! Prostě vylovíte z krabičky čistící polštářek (vypadají jako ty na odličování) a utřete si s ním zuby a ústa (v krabičce je zrcátko, které vám pomůže najít ta nejvíce zasažená místa), výrobek je prý schopen také vyčistit/neutralizovat patro (na degustacích se na to používá sousto pečiva) a připravit vás na další víno. Jo a má to jemnou pomerančovou chuť, co se s vínem nijak nebije. Tady k tomu máte i video. Já vám teda nevím… asi zůstanu u soust chleba a čištění zubů, když je to potřeba. Každopádně si říkám, jaké další příslušenství k pití vína se ještě objeví. Chybí vám na trhu něco? :o)

Hodně mne pobavil „překlad vinného lístku“, místo jmen vína je uvedeno, co ve skutečnosti konzument vidí zapsáno, resp. si myslí. Obrázek docela dobře ilustruje, jak to v restauracích funguje. Obzvláště položka zapsaná největším písmem je velmi výstižná…

Inspirace pro naše obchodníky s vínem - www.winematch.com. Používají takový jako že „detailní profil vína“, prostě další marnou snahu nacpat čistě subjektivní popis do tabulky, díky které jsou schopni vám doporučit „podobná vína“. Buď si vyplníte ten terčík a dostane vína co více či méně odpovídají, nebo vyberete víno, která vám chutnalo, a systém nabídne podobná. Myslím, že tradiční metoda „mohlo by vás také zajímat“ s ručním výběrem stylově podobných záležitostí je dostačující, ale pokrok musí být.

  
Když jsme u toho marketingu… asi všichni víte, že před pár měsíci lehla popelem budova Nového vinařství. To okamžitě zahájilo proces obnovy a dnes již v Drnholci stojí nová (méně hořlavá) budova „Le Cube“. Navíc se vinařství inspirovalo Národním divadlem a krátce po požáru začalo vybírat na výstavbu nové budovy „en primeur“ prodejem cuvée Fénix složeného ze všech odrůd co pěstují (snad letos něco sklidí). Na webu pak mají seznam těch, co nákupem přispěli. Víno se prodává v kartonech po šesti a každá z lahví bude mít jinou vinětu, dohromady vyprávějící celý příběh. Nové vinařství od začátku přinášelo na náš trh docela dost inovací a i když mi ne vždy vyhovoval obsah lahví, tak jejich snahy bylo nutno ocenit. A tomuhle nápadu musím zatleskat. Po pravdě jsem při úvodní „en primeur“ ceně (ona totiž postupně stoupala, stejný trik použitý už u „historického vína“ Edelspitz) dva kartony zakoupil, nápad prostě zafungoval.

Dvě mladé červené krásky

V nedávných dnech jsem popil dvě červená ročníku 2007, tedy poměrně dost mladá, která mne ale dost bavila. A začneme v Maďarsku, odkud v posledních měsících (především díky novým dovozcům) objevuji stále více pozoruhodných kousků. Ten dnešní je od vinařství Konyári, v roce 2008 zvoleném v Maďarsku vinařstvím roku. Sídlí hned na jižním břehu Balatonu a spadají do vinařské oblasti Balatonboglár (jedné ze čtyř okolo Balatonu). Na webu dovozce je celkem fajn popis, já si z něj dovolím pár informací převzít. Vinařství hospodaří na přibližně 30 hektarech vinic a snaží se pracovat „v duchu udržitelného rozvoje“, tedy minimalizace chemie, jako náhradu za dubové sudy vysadili 3 hektary lesa a tak. Vína zrají v historickém sklepě v malých barikových soudcích, mají i nový moderní gravitační provoz velkými dřevěnými sudy i nerezem. Balaton si spojuji spíše s víny bílými, Konyári pěstuje jak klasické tamní odrůdy (Ryzlink vlašský, Hárslevelű, Furmint), tak i mezinárodní (Sauvignon Blanc, Chardonnay) a experimentují i se starými a prakticky neznámými (Csókaszőlő, Gomorika, Gohér). Překvapivě dost důraz kladou na červená, odrůdově Cabernet Sauvignon a Franc, Syrah, Merlot, Frankovka a Malbec. A jedno z nich jsem zkusil…

Konyári Loliense 2007, kde jméno je starým latinským názvem obce ve které vinařství sídlí (Balatonlelle), je klasická „Bordeaux směska“ – Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc a Merlot vyzrávaná rok v nových a dvouletých maďarských barikových sudech. I láhev je klasická bordeauxská, s tlustou kovovou záklopkou a kvalitním plným korkem. Barva vína hodně tmavá, s fialovým nádechem, matnější. Vůně na úvod dost výrazná, šťavnatě ovocitá, slinosbíhavě svěží a napovídající dost kyselin, spíše čerstvé červené ovoce, trochu červené papriky a pepře, vrstva dřeva, něco nakládané zeleniny („pickles“), prostě celý recept na dobré jídlo :o) V chuti suché, šťavnaté, středně plné až plnější, dost kyselin, tak akorát spíše měkčích tříslovin a se sladším dozníváním ovoce, teplo z alkoholu. Mladé velmi dobré červené teprve na cestě, ale vyvážené a moc fajn. V chuti nemá úplně „objem“ (to je jak z reklamy na vlasy), prostě hubu nezaplní tak, jak by intenzita některých složek napovídala, ale dobře se pije. Po delší dekantaci se aromatika hodně zjednodušila, nechal bych to víno buď jen nějakou dobu nadechnout, nebo ještě zrát v lahvi. Za láhev jsem při slevové akci dal něco okolo tří stovek a nelituji, běžně stojí těsně pod stovky čtyři.

Další vzorek je pak z Bordeaux. Díky několika vzorkům (Les Fiefs de Lagrange, La Bessane, Plincette, Yon Figeac) na degustaci jsem si ověřil, že ročník 2007 byl v Bordeaux na červená… no řekněme problematický, což ale vedlo k tomu, že vína jsou i takhle mladičká v podstatě k pití a není žádný hřích je zbavit špuntu (jen tedy cena nemusí vůbec odpovídat kvalitě). Otevřel jsem tedy Château Croix-Mouton 2007, u kterého shodou okolností nedávno psal o ročníku 2006, který ovšem má svůj čas daleko před sebou. I o nulasedmičce jsem tu už jednou psal, při reportu z ochutnávky „sudových vzorků“ v dubnu 2008. Tenkrát to byla výrazná „džusově černorybízová“ záležitost, kterou jsem měl chuť pít rovnou. A taky jí pár lahví zakoupil, ale musel si na ně počkat až do letoška. Víno má, jako každý rok, zase trochu jinou vinětu. Považoval bych to za jakýsi odkaz k dřívějšímu soudnímu sporu s Château Mouton Rothschild (každý rok mají na vinětě jiný obraz), který donutil vinařství změnit historické jméno Château Mouton na něco jiného, dnes tedy Croix-Mouton. Láhev je těžší, trochu zkosená, s kvalitní kovovou záklopkou a delším plným korkem. Na první pohled nic nenapovídá, že by šlo o víno za dvě stovky.

Barva vína je temně granátová. Vůně pak výrazná, spíše tmavě a kyseleji ovocitá, výrazné cassis smíchané s pálivým kořením, linka kávy. Je tam trocha živočišnosti, lékořice, zelený pepř, mírně vegetativní tóny. Poměrně dost se projevuje Cabernet Franc, i když ho bývá ve směsi méně než pětina. Nijak složitá či meditativní záležitost, ale vcelku bohaté a zábavné. V chuti suché, ovocité, takové poněkud podivné (ale nerušivé) tříslo, svěží, středně plné, šťavnaté, živé, krásně pitelné a docela dlouhé. Červené na celý večer. Nebudu se pouštět do odhadů, jak bude tohle víno zrát. Tak dvě lahve ve sklípku pár let ležet nechám, ale většina myslím padne do roka či dvou. Jean-Philippe Janoueix prostě umí a tohle víno, i v  nic moc ročníku, je víc než fajn. Jako dobrý vtip pak poslouží hodnocení Roberta Parker, který jej při En Primeur ochutnávkách umístil do rozsahu 88-90 bodů a jednomu z vůbec nejdražších vín Bordeaux, Château Pétrus, dal 90-92. V určité konstelaci tedy podle něho mohou být ta dvě vína stejně dobrá ;-) Ale Croix-Mouton byl při vstupu na trh přibližně 157x levnější. Pravda, neposlouží vám místo zlata či ropy jako investiční nástroj, ale můžete ho bez stresu z likvidace celoživotních úspor vypít :o)

Zahradní slavnost jiných vín

Když jsem tu před nějakou dobou psal o jednom moc zajímavém víně a zároveň přidával pozvánku na akci, kde bude k ochutnání, očekával jsem, že na „nultý zahřívací ročník osvětové nesoutěžní přehlídky“ tak trochu jiných vín dorazí sotva pár nadšenců, obzvláště kvůli docela pozdnímu oznámení celé té trachtace a jejímu náhlému přesunu ze soboty na neděli. K mému obrovskému překvapení se na zahradě hotelu Grand v Řevnicích, doslova coby kamenem dohodil od místní vlakové zastávky a na místě přímo stvořeném pro start či cíl nedělního výletu, sešlo snad 50-60 vínomilců nejen z Prahy a okolí, mnohem více, než organizátoři očekávali. Sklo vhodné na ochutnávání rychle mizelo, hotel postupně poskytl sklenky další méně ideální, ale co už. Leckteří se zařídili dle výzvy v pozvánce, že tento stav může nastat, a dorazili se svou oblíbenou degustační sklenkou. Krásné počasí (pro mne, sluníčko ale spíše chladněji) pro venkovní ochutnávku vína, příjemná nálada a k tomu zhruba 25 více či méně „jiných“ vín. A o ty tu dnes jde.

Každé víno mělo k dispozici svůj „rodný list“ (leckterá jen fixou popsaná láhev toho totiž moc neprozrazovala), který vysvětloval, co je na něm vlastně netradičního, u mnohých ovšem bylo na první očich jasné, že se o mainstream opravdu nejedná. Velmi často šlo o přírodní vína v tom pravém slova smyslu, bez zásahů moderních technologií, selektovaných kvasinek a enzymů atp. Podobná vína často vyžadují prostor, čas na rozdýchání a mění se doslova každou minutou, poznámky proto berte s rezervou a spíše jako takové první dojmy. Část z vín, protože se o tento typ produkce přeci jen docela zajímám, jsem už znal či o nich dokonce psal. Přesto jsem si kupu dalších vzorků užil napoprvé. A začneme u nejobsazenější kategorie Cestami neprošlapanými, ve které se představila vína vyrobená „neobvyklými“ sklepními technologiemi, nejčastěji oxidativním stylem, dlouhou dobu na kvasnicích v sudech a podobně.

Dva vzorky dodala Dobrá vinice, jedno z mála domácích vinařství, které se svými experimenty chodí s kůží na trh a nachází si nadšené obdivovatele (ano, hlásím se mezi ně). Chutnal se velmi suchý, 14 měsíců na kvasnicích školený a lehce oxidativní Ryzlink rýnský 2007 Premium, o kterém jsem tu již psal. Na ochutnávce působil trochu zastřenějším dojmem, ale stále velmi zajímavé víno, které ovšem smetla hned vedle stojící Oxana aka Sauvignon 2007, na kterou jsem tu též pěl ódy. Nefiltrované, oxidativně postavené, na kvasnicích, sudy. Intenzivní, důrazné, dlouhé, bohaté. Kdo poprvé chutnal víno tohoto stylu, musel být asi dost perplex.

Se svým vzorkem přispělo vinařství Stapleton-Springer, šlo o Roučí 2009, směs Pinot Noir s trochou Svatovavřinckého, ovšem oproti běžné variantě připraveno bez síry (a také bez filtrace). Mladičké, nádherně ovocité, suché, živé, něco tříslovin, velmi povedená struktura, perfektně pitelné. Tý jo! Dost mne bude zajímat běžná varianta a jak se bude vyvíjet v letech, už takhle je to skvělé víno. A nebylo to jediné červené, které to odpoledne zazářilo. Takové Zweigeltrebe 2006+2008 z vinařství Jaroslav Osička bych si dovedl představit častěji, nefiltrovaná meziročníková a dlouho vyzrávaná směs (34 a 10 měsíců na kvasnicích, bâtonnage, tříleté dubové sudy, sceleno a zrálo 6 měsíců spolu) má sladce ovocité aroma a v harmonii s tím i chuť, plnější tělo, délku. Je to vyvážené, skvěle pitelné bohatší červené, které vůbec nepůsobí nějak zvlášť neobvykle, ale prostě chutná.

Od Jaroslava Osičky bylo k dispozici několik dalších vín, o části jsem se tu v minulosti už zmiňoval, tentokrát mne velmi zaujal Tramín červený 2008, kterému bylo dovoleno ležet 4 měsíce na kvasnicích za promíchávání (bâtonnage) a dále zrálo 12 měsíců v dubových sudech. Navíc byl mošt naležen na slupkách, z jedné poloviny 24 a z druhé dokonce 48 hodin. Jak jsou tramíny dost často takové utahané, tak tohle je skvěle vyvážené, má to kyseliny, aromatikou si odrůdu nespletete, ale není nijak vlezlá a navíc doplněna známkami ležení na kvasnicích a dřevě. Parádní víno, jedno z nejlepších bílých toho odpoledne. Hodně mne bavil i Ryzlink rýnský 2008 od Luboše Osičky, nefiltrované krémovo-oxidativní víno, živé, s výraznou kyselinou, bohaté, dlouhé. Skvělé! A znovu jsem mohl přechutnat i růžový Hibernal 2007 od Miroslava Říhy (původně bílé víno dostalo růžovou barvu zráním v sudu, v kterém předtím leželo Zweigeltrebe; v sudu zrálo 16 měsíců a růžovět začalo až tak po roce), který jsem zde před nějakou dobou popisoval a u článku se tenkrát strhla docela drsná „diskuse“.

Kategorii Cestami nových druhů (vína z málo známých a v Odrůdové knize nezapsaných odrůd) výrazně obsadil Miroslav Říha z Mělníka (malovinař rozhodně stojící za pozornost, doporučuji si jeho věci na nějakém koštu projet, opravdu umí a navíc je to moc sympatický člověk) s víny z polohy Na bílých břehách. Bacchus 2003 se nějak nepodařilo rozdýchat a byl prostě „mimo“, ale vzorky Faberrebe 2008 a Scheurebe 2008 jsem si opravdu užil. U Faberrebe (křížení Rulandské bílé x Müller Thurgau) byla nepřehlédnutelná „česká“ řízná kyselina a šlo o čisté, dobře pitelné bílé. Scheurebe (Sylvánské zelené x Ryzlink rýnský) bylo znatelně bohatší a intenzivnější, mix ovoce a květin v chuti i vůni, parádní kyselina, ale víno zakulacené a skvěle udělané. To bych prosím pil i častěji :o) A od Říhy byla i „Morava z Čech“, ve Šlechtitelské stanici vinařské v Polešovicích vzniklé křížení odrůd Müller Thurgau a Veltlínské červené rané, Morava 2008. Mladé, suché, živé, květinové, dost příjemné.

Mezi nové druhy byl zařazen i Divý Ryšák 2009 od Richarda Stávka, o kterém jsem se zmiňoval v zápisku Autenticky, mladě a pouze z hroznů. I přes malý podíl v celkové směsi vůni tohoto vína zásadně ovlivňuje odrůda Isabella a jsou to tedy ukázkové lesní jahody. Je škoda, že od něj nebylo k dispozici více vzorků, na „jiná vína“ je specialistou. Mimo seznam se objevil oxidativní fortifikát ročníku 2009 od Bartoníčkových z Brandýsa nad Labem, odrůdově Laurot+Rondo+Kaberam+Mi-S70/K1, sladká intenzivní temná chuťovka. Což je vlastně takový předěl mezi novými druhy a kategorií třetí, Cestami odlehlými (vína z okrajových a nevinařských oblastí), kde se ovšem odrůdově také pohybujeme mimo zaběhlá jména.

Z odlehlých oblastí byla k ochutnání Fratava 2009 od anonymního vinaře z oficiálně nevinařské obce v Ústeckém kraji, Regent 2008 Jaroslava Becka ze Strakonic a dva vzorky Josefa Štveráka ze Suchodolu u Příbrami – Regni 2008 (Regent + Agni) a Suchodolské červené 2008 (cuvée všech modrých odrůd vysazených v Suchodole s převahou Regentu, Agni a Ronda). Z této čtyřky mne oslovilo především (respektive pouze, ostatní bych znovu chutnat nemusel) Regni, moc zajímavá záležitost, o které jsem se zmiňoval už při reportáží z degustace ve Slaném a poznámky z této neděle jsou velmi podobné. Trochu odlehlý byl i vzorek jednoho z organizátorů, Jana Schlindenbucha, který na dvoře v Košířích sklidil nejspíše nějaký hybrid a zpracoval jej na tmavé a velmi podivné červené s tak výraznou kyselinou, že by před ním strachy zalezl i ten nejkyselejší ryzlink. Ale tento vzorek spadal spíše už „mimo kategorie“, do vín navíc.

Tam představil Ondra Kopička svůj Winepunk 2009, první nesířený a nefiltrovaný pokus začínajícího vinaře z Řevnic, ale zatím z nakoupených hroznů (Němčičky, tratě Novosády, jde o směs zhruba deseti modrých a bílých odrůd v bio kvalitě). Těšil jsem se na nějaký úlet, prostě správný punk, ale jde o malinově zbarvené, jemně perlivé, živé, svěží, příjemně ovocité víno, s fajn kyselinou, perfektně pitelné. Až milé, dovolil bych si tvrdit. Jak říká jeden můj kamarád: „to není žádný punk, vždyť oni umějí hrát“.

Mimo kategorii bylo možno ochutnat čtyřku vín v biokvalitě od Vinselektu Miloše Michlovského (který má k dispozici i spoustu různých experimentů, tato vína jsou ovšem běžně v prodeji). Technologický náskok oproti mnohým předchozím vínům zde byl dost znát, to už není žádná malá produkce v demižonu. Po pravdě mi ale chutnala ta vína všechna a neměl bych problém si doma otevřít kterékoliv z nich. Laurot 2008 pozdní sběr (Břeclav, Prostřední čtvrtky) je svěží, delší, vyvážené perfektně pitelné červené. Malverina 2007 pozdní sběr (Klentnice, Nad sv. Leonardem) živé, opět krásně vyvážené sladce ovocité bílé. Hibernal 2008 pozdní sběr (Klentnice, Nad sv. Leonardem) velmi mladé, svěží a trochu „ryzlinkové“ bílé s parádní kyselinou, na pití. Hibernal 2007 pozdní sběr (Klentnice, Nad sv. Leonardem) pak intenzivní, efektní, zralé, včelí (med, propolis) polosladké bílé s cukrem vyváženým kyselinou, delší, parádní.

Dobrovolné vstupné, ať už náklady téhle nadšenecké akce pouze pokrylo či byl dokonce přebytek a šel sdružení Devět životů k záchraně opuštěných koček, bylo prostě na přehlídce Jiná vína využito dobře. Doufám, že pro příští ročník opadne nedůvěra ze strany vinařů a své vzorky poskytnou mnozí další. Leckdo má, krom své konvenční produkce, spoustu netypických zajímavostí a pokusů, ale bez odpovídajícího komentáře ve sklípku je nechce pustit (asi ze strachu, že si jimi bez něj zkazí jméno). Takováhle akce je dokonalou příležitostí, kdy je mohou beze strachu představit širší skupině vinných nadšenců. A ostatně i účast vinařů by nebyla od věci, s víny připravovanými netradičními postupy často nemají zkušenosti ani oni sami. Tak snad za rok. Nebo klidně i dřív!

Výsledky ankety „Povolit alkohol za volantem?“

Poslední anketa byla vážná, měla dost možností a navíc doplňující text, ze zkušenosti jsem čekal docela málo reakcí. K mému překvapení hlasovalo rekordních 270 návštěvníků tohoto webu. Otázka zněla jasně, zda povolit alkohol za volantem, kde v možnostech bylo krom rezolutního ne i několik možností limitu, případně limitu doplněného navýšením současných trestů za přestupky pod vlivem alkoholu. Celých 38% (105) hlasujících je pro to, aby alkohol za volantem povolen nebyl. Čekal bych, že na vinném blogu zvítězí jeden z alkohol tolerujících limitů, ale nestalo se. Pravda, druhá nejčastěji volená varianta byl limit 0.2 promile, s 22% (62) hlasů. A třetí nejčastější volba, povolení až 0.5 promile, ta získala 21% (58) hlasů. Když je sečtete, pak je to více než úplný zákaz, ale ne o moc. Další možnosti již jen paběrkují, pouze v případě limitu 0.5 v kombinaci se zvýšením trestů, se sešlo 10% (28) hlasů. U povolení určitého množství alkoholu v kombinaci s vyššími tresty při přestupku či nehodě jsem čekal o kus větší zájem. Kompletní výsledky níže.

Přiznám se, že osobně jsem dost na vážkách a spíše se přikláním k úplnému zákazu. Problém povolených 0.2 i 0.5 promile vidím v tom, že bez přesného měřáku řidič jen těžko tu úroveň odhadne, navíc to může vést k systému „ještě jedno malé pivo si dát můžu“, s tím souvisejícím poklesem soudnosti a „další malé ještě taky půjde…“. Prostě se trochu se bojím, že i limit nízkých 0.2 by v naší zemi nedával možnost vyjet s jedním pivem v krvi, jako spíše zajistil, že kupa řidičů, kteří by si jinak k obědu dali nealko pivo, prostě vyjede s jedním normálním. Navíc tu trochu trpíme přeceňováním vlastních schopností s alkoholem (a pivem specielně) se vyrovnat. U pivovarů sleduji v poslední době docela dost aktivit upozorňujících na to, že jejich výrobek opravdu alkoholem je. Kupříkladu docela potěšila jednoduchá SMS aplikace pro otestování „kdy mohu řídit“, k níž jsou instrukce na pivním tácku. Pravda, výsledky jsou hodně přibližné, ale je dobré, když dá řidiči jasně najevo, že pokud skončil v hospodě ve dvě ráno, tak v osm ještě rozhodně nemusí být ve stavu, aby do práce jel autem…

Na profesionálních zahraničních degustacích vína jsou celkem běžně součástí materiálů či jinde k dispozici jednoduché alkoholtestery a varování, aby řidiči s výjezdem na silnice počkali (i ve Francii). V Louckém klášteře ve Znojmě má Znovín automat (vypadá jak na kondomy), který vám, po pravdě dost mizerně, za desetikorunu hladinu alkoholu v dechu změří. Některá auta mají měřák zabudovaný a mluví se i o variantách, že před nastartováním motoru dýchnete někam do volantu a auto rozhodně, zda můžete jet či ne (pěkná pitomost, si myslím). Prostě se toho na poli alkoholu za volantem děje spousta a i nadále dít bude, celou problematiku určitě nejde zjednodušit na stesky, že po ochutnávce někde ve sklípku, kde jsem „omylem“ pár vzorků i polknul, nesmím legálně přejet do sklípku ve vedlejší obci. Ale tohle všechno berte jako plky „teoretika“, který sice vlastní řidičský průkaz, ale v podstatě nikdy pořádně neřídil a auto nevlastní :o) Ovšem vím, že po dvou sklenkách občas škobrtnu či vycintnu trochu vína na stůl. A rozhodně bych nechtěl takto drobně zakolísat s volantem v ruce a nohou na plynu…

Další anketa je tak trochu „nominační“ k zápisku „Vinná mapa supermarketů I. – Idea“, týká se kvality vína v supermarketech, tedy kde si myslíte, že se dají koupit ta „nejlepší“.

Sklípek, burčák, sázka a něco ze Slovenska

Včera jsem zase jednou vyrazil do archivního sklípku, abych svůj pronajatý box doplnil o lahve určené k delšímu zrání a naopak z něj vylovil ty, jejichž čas nadešel či k tomu brzy dojde. Naštěstí mám ten box docela z ruky, takže nehrozí, že bych po nocích, obluzen lahví něčeho chutného, vyrážel vylovit z archivu další poklad. Zásadní výhoda! Lahve do boxu skládám hezky na sebe, vejde se jich tam víc než kdybych je tam měl v krabicích nebo bedýnkách. Což sebou ale nese jeden problém. Tak nějak z logiky věci jsou nejdál a nejhlouběji ty nejdříve naskladněné lahve, zatímco ty nejnovější se kumulují nad a před nimi. Velmi nepraktické! S velkou pravděpodobností je víno, které zrovna chcete, někde úplně vzadu, a vyžaduje (nevhodné) přeskládání třetiny boxu, se stoupajícím rizikem, že vám něco upadne nebo do odložené lahve kopnete. Včera jsem si dal brigádu a box hezky přeskládal, věci na které nesmím šahat úplně dospodu a dozadu, vepředu lahve k vypití dříve. Snad to k něčemu bude.

Taky jsem si ověřil, že do běžné 75 litrové krosny Gemma se vejdou tři kartonové krabice se šesti lahvemi a pak bez problémů dalších 6 i více lahví volně. Akorát je batoh pak těžký jak kráva, což se projeví například při nastupování do vlaku z nízkého nástupiště. Už vím, jak se cítí moji prarodiče se špatnýma nohama a proč neradi jezdí vlakem. S batohem na zádech a dřevěnou bedýnkou od Bordeaux v ruce jsem hezky dojel až na Smíchov, abych si uvědomil, že jsem v zámku archivního boxu nechal klíče, včetně těch od bytu. Hurá zpátky. Přemýšlím, kdo další dělá takovéhle přiblblé turistické výpravy s lahve Cru Classé z Bordeaux, moc jich asi nebude. Alespoň že do boxu se vešlo všechno (zbylo jedno místo) a domácí lednička, po troše prostorového puzzle, taky šla zavřít. A kdybych chtěl někdy obchodovat s vínem, tak mi připomeňte, že tahání dřevěných bedýnek s dvanácti lahvemi po do sklepení a zase ven je docela makačka, a nápad mi rozmluvte :o) Každopádně vše se v dobré obrátilo, žádná láhev nerozbila, klíče jsem našel... Unaven a zpocený jak krysa jsem se odměnil trochou „burčáku“…

Rozkvašený hroznový mošt, ač vinaři mluvili o tom, že letos se na něj vykašlou, se začíná objevovat úplně všude. Už nejen z Maďarska a Itálie, ale i domácí. Prahu docela obsadilo vinařství Hrabal a jejich Irsai Oliver. Vypili jsme ho včera litr a je to takový lehký moštík, alkoholu málo, sotva se to rozkvasilo, ale ani cukru tam není moc. Místo džusu a vychlazený fajn pití, s pravým burčákem to zase tolik společného nemá. Ale jo, k podzimní husté polévce docela šel. Spíš pro ten pocit, že už to někde (pomalu) začíná dozrávat, a jako inspirace k psaní burčákového článku. Fakt by mne zajímalo, odkud ta zdejší obliba burčáku pramení. Proč si ho vlastně (ano, vy všichni!) kupujete? Co na něm vidíte?

No nic, jedeme dál. Pobavil mne Martin K., jeden z mála dovozců, kteří zareagovali (navíc otevřeně) na článek Výsledky ankety „Ceny zahraničních vín na našem trhu“. V komentářích totiž naznačoval, jak nemá pocit, že by snížení cen vín z Burgundska v jejich sortimentu nějak pomohlo prodejům (protože tahle vína tu mají spíše užší skupinu nadšených konzumentů). A nakonec uzavřel „sázku“ (pravda, nevím s kým, ale to nevadí) a ceny u části sortimentu dočasně znatelně srazil. Tak schválně, jak to dopadne. Mám trochu obavu, že bude mít pravdu, a nějak výrazně se to na prodejích neprojeví. Mimochodem jejich sortiment, nejen z Burgundska, bude možné ochutnat na Gala degustaci 12. a 13. října.

Trochu odskok, dnes nějak těkám. Narazil jsem na zajímavý článek o jednom exportním fiasku vín Golguz do Asie, pokud máte chuť si takhle při pátku počíst. Od tohohle podniku jsem chutnal jen Alibernet a nějak zvlášť neoslovil, každopádně ta historka v článku výše je mnohem smutnější záležitost, než jedno obyč víno.

Vinná mapa supermarketů I. – Idea

Docela pravidelně dostávám dotaz, jaká vína běžně dostupná v supermarketech bych doporučil, cenově tak okolo stovky či maximálně do dvou, často jako „krok nahoru“ od těch úplně nejlevnějších, co ten či onen kupuje obvykle. Obvykle se při odpovědi lehce křečovitě usmívám a s poznámkou, že tam jistě lze nalézt i slušná vína, navrhuji poohlédnout se úplně jinde, protože krokem od levných supermarketovek podle mne nejsou ty dražší, ale vína trochu jiného druhu. Jsem pak konfrontován s argumenty „cesty z práce“ či „rodinného nákupu“, jediného dostupného obchodu v okolí a mnoha dalšími. Je fakt, že zakrývat si před nabídkou supermarketů oči úplně asi nemá smysl, sám už jsem tam pár objevů učinil a ať chceme nebo ne, jde o jeden ze zásadních kanálů distribuce vína a jemu podobných produktů. Letos jsem je trochu mapoval během letního tábora, ale rád bych udělal experiment v trochu větším rozsahu, za účasti více osob a s víny prezentovanými v kvalitních podmínkách, při doporučených teplotách a z odpovídajícího skla. O co přesně by šlo, co by mělo být výsledkem a jak se zapojit?

Rád bych koupil minimálně čtyřicet různých vín, po deseti z každého z hlavních hráčů na trhu (Albert, Billa, Tesco) + desítku z jiného vybraného zdroje (například Marks & Spencers, ale třeba taky Jednota či Kaufland, diskonty jako Lidl a Norma, z nějaké typické vietnamské večerky či úplně nejlépe ze srovnatelného supermarketu v Rakousku či Německu), v cenové kategorii 80 – 200,- Kč. Jakožto poučený konzument bych se pokusil vybírat ta nejlepší (papírově nejzajímavější) vína co market v těchto cenách nabízí, vždy by ale šlo o kousky z klasických regálů a ne „vinotékových koutků“, které zdaleka nemají všechny jejich provozovny. Nemělo by tedy jít o úplně náhodný vzorek, ale spíše snahu zjistit, co je ten či onen podnik schopen nabídnout při maximálním vypětí sil nakupujícího. Výsledkem by pak mělo být srovnání těch čtyř podniků z hlediska kvality nabídky, série doporučení a varování, srovnání úspěšnosti vín domácích versus zahraničních a to vše rozděleno podle voleb vyložených vinných nadšenců (ometačů všech možných degustací, lidí schopných se do krve hádat o smyslu VOC či postřicích proti houbovým chorobám) vs. aktivních konzumentů vína (těch, co pijí více než je celorepublikový poměr, ale hlouběji se o víno nezajímají a je jim úplně ukradené, zda Cabernet na Moravu patří či ne, pokud jim konkrétní víno chutná).

Lidský mozek je pěkný parchant a je jasné, že vědomí degustace supermarketovek způsobí až zbytečně kritický pohled, ať se budeme jakkoliv snažit toto omezit. Ochutnávka by tedy proběhla naslepo, degustující nebude znát ani supermarket původu, ale mezi soutěžní vzorky navíc zamíchám blíže neurčené množství opravdu dobrých vín z jiných zdrojů, takže odepsat šmahem všechny vzorky jako „jednoduché“ a „obyčejné“ prostě nepůjde. Ke všemu budou přehledné degustační tabulky a vůbec. Ve výsledku by mohlo jít o celkem unikátní a nezávislé zmapování nabídky supermarketů a vodítko pro nákupy docela dost lidí. Což ovšem neodpovídá na otázku, proč sem píšu tenhle nápad a ne rovnou výsledky zrealizovaného projektu…

Upřímně se přiznám, že nejsem dostatečný masochista, abych všechna ta (z části možná nepříliš dobrá) vína prohnal útrobami sám, o investovaném čase a penězích nemluvě. Doufám, že skupina lidí, kteří se pravidelně účastní mých domácích ochutnávek, mne nenechá ve štychu ani tentokrát a půjde i do téhle, nejspíše o dost méně zábavné, záležitosti. V komentářích se ale může ozvat i kdokoliv další, kdo by případně měl chuť se účastnit. Počítám, že chutnat se bude (minimálně) nadvakrát, ale kdyby byl zájem nějak opravdu velký, tak zajistím větší prostory, více než jednu láhev každého vína i případně zastoupení pěti obchodů místo čtyř.

Zároveň tu ocením tipy na vaše supermarketové objevy a vína, která by v hodnocení určitě neměla chybět. Stejně tak můžete volit čtvrtého účastníka do srovnání. Potěší i poznámky k celému tomu konceptu, návrhy co by mohlo být být v hodnotícím archu vína (zaškrtávátko „víno bych si koupil“, odhad zda jde o domácí či zahraniční produkci, …) a tak. Prostě když už to budeme dělat, tak aby to splnilo vaše požadavky na správný průzkum. Pokud máte pocit, že hodnotit vína ze supermarketů nemá žádný smysl a nadšenec do tohoto nápoje, který má všech pět pohromadě, by se jim měl obloukem vyhýbat, tak to můžete napsat též. Ale od experimentu už mne to neodradí :o) Psát můžete zde do komentářů (preferováno) i na můj e-mail cerovsky@jizni-svah.cz. Těším se na Vaše reakce!

P.S. Pevně věřím, že většina chutnaných vzorků bude lepší, než víno na fotce v titulce článku. Tento šumivý „Původní sklepmistr“ chutná jako velmi špatné Lambrusco, které to ovšem (vzhledem k původu vína v Itálii) možná opravdu je… akorát stojí dvakrát tolik :o)

Albariño, Koshu a La Croix Mouton

V nedávném článku jsem sliboval poznámky k vínu z u nás nepříliš známé odrůdy Albariño, vzorku z Japonska a k oblíbenému nákupu v En Primeur, červenému Château Croix-Mouton. A začneme u nejkýčovitější z lahví, kterou je atypicky tvarovaná chemicky modrá (navíc s vinětou, na které se objeví obrázek plachetnice, pokud je víno správně nachlazeno) u vína ze Španělska, konkrétně oblasti Rías-Baixas, Albariño 2007 vinařství Mar de Frades. Vinařství je větší a relativně nový producent, s moderním závodem. Odrůda Albariño, o které pravidelně hýká nadšením Gary Vaynerchuck ve svém videoblogu, je naopak velmi stará, do Španělska se prý dostala z Německa (jméno je v podstatě složenina bílé od Rýna), ale ještě před prvními většími zmínkami o ryzlinku. S ním má však hodně společného, především kvanta kyselin. Albariño je dost „tvárné“ a jeho moderní podoba prý o hodně ovocitější a přímočařejší než bývalo zvykem, což nemohu posoudit, protože se sem vozí minimálně a tohle je mé úplně první setkání. Ideální je prý hlavně mladé a k různým plodům moře.

Chutnatný vzorek má spíše bledou barvu, aromaticky je víno svěží, ovocité ale trochu sevřené, znatelné citrusy, fajn. V chuti suché, čisté, kvanta kyseliny, znát vliv ležení na kvasnicích, krémovost, překvapivě plnější a důrazné, s delším dojezdem. Pěkně udělané, naslepo bych nejspíše tipoval nějaký netypický rýňák. U nás požadovaných 300 – 400,- Kč je ale nesmyslně moc.

Další odskok bude k vínu nepoměrně exotičtějšímu. Je jím Koshu Sur Lie 2009 z vinařství Lumiére, které hospodaří v japonské prefektuře Jamanaši. Koshu je odrůda velmi stará, pochází už někdy z osmého století (a moderní genetické testy ukázaly, že to není čistá vitis vinifera, ale spíše nějaký hybrid), má růžový nádech a produkují se z ní především svěží suchá bílá. Většina výsadeb je právě v Jamanaši, klasicky se pěstuje na vysokých pergolách (viz dvě fotky, jedna i s Japonkou pro představu velikosti té révy), jednotlivé keře zabírají desítky metrů čtverečných a nelze se divit, že výsledné hrozno je dobré možná tak na jídlo (jak se také dříve používalo častěji) než na vinaření. Přímo v Jamanaši jsem místních vzorků Koshu ochutnal docela dost a nějak zásadně mne to neoslovilo, samostatně ta vína působila příliš jednoduše. Lumiére je jedním z nejstarších vinařství v oblasti, kupříkladu vlastní historické kamenné fermentační nádrže, ale (jak je Japoncům vlastní) lačně nabírající všechny moderní trendy. Takže hospodaří biodynamicky, používají kvalitní sudy (kupují použité třeba z Château Margaux či Château d’Yquem) a tak. Jejich Koshu je „shururi“, poleželo si na kvasnicích, ale jinak s minimem přístupu vzduchu a určeno k vypití jako co nejčerstvější.

Barva velmi bledá, vodnatá, s kupou bublinek. Víno na první očich hodně mladičké, svěží, kvasnice, květiny, žlutý meloun, zvláštní jemnější, delikátní tóny. Po pravdě by bylo docela zajímavé ho víc zkoumat mimo prostor věnovaný na ochutnávce. V chuti čisté, suché, perlička, velmi mladé a živé, lehce hořčina, květiny, kvasnice a mírně nahořklý dozvuk. Trochu mi to evokuje nějaký řidší veltlín chutnaný hned v listopadu po dokvašení. Ale dovedu si představit, že s tamní kuchyní, nějakou jemnější syrovou rybou a trochou sójové omáčky, to bude fungovat skvěle. Pokud by měl někdo zájem o fotky z Jamanaši a místního degustačního sklepa, tak dejte vědět, zkusím je zpracovat a někam nahrát (zatím jsem dával online jen galerii z rybího trhu v Cukidži + kupu fotek v hlavně starších článcích o Japonsku).

A na závěr trocha klasiky, Château Croix-Mouton 2006, Bordeaux Supérieur původem ve vinicích na pravém břehu Girondy a odrůdově tedy s dominancí Merlotu, doplněno Cabernetem Franc. Vinař za toto víno zodpovědný, Jean-Philippe Janoueix, navštívil před nějakou dobu ČR a měl jsem tu delší článek. Tohle víno je pak jedním z velkých oblíbenců v kampani En Primeur, protože se dá sehnat okolo dvou stovek a za ty peníze nabízí obvykle až neuvěřitelně mnoho. Po pravdě tolik, že čekám, kdy cena vyletí někam mnohem výš. Ročník 2006 je samozřejmě strašně mladý a slušná Bordeaux v tomto věku moc smysl pít nemá, ale otevřít jednu láhev jsem prostě neodolal. Barva je hodně tmavá, ne neprůhledná, ale moc k tomu nechybí. Ve vůni mladé, tmavě ovocité, ale sevřené a nepřipravené (možná by trochu pomohla delší dekantace, byť nejspíš ne moc). V chuti intenzivní, s pěknou tříslovinou (je tam, ale skvěle zakomponovaná), opět temně ovocité, strukturované a na cestě, za pár let to bude úžasné pití. Tahle láhev byla otevřena příliš brzy, ale taková je holt daň za ověření, jak naložit s těmi dalšími.

Čápi bez mozku, Languedoc Grand Cru, 14%+, vinná supravodivost, rozinka v šampaňském…

Jsou chvíle v životě lidském, kdy jen tak zmateně obcházíte po obýváku, křičíte „proč?“ z otevřeného okna a hledáte láhev s vodkou, případně nějaký ostrý předmět. Původně jsem myslel, že se tu dneska trochu rozepíšu o kulinářském aspektu nové „nejdrsnější celebrity kuchařské show“ (podtitulek mne měl varovat, nic jiného jsem o tom pořadu ale předem nezjišťoval) Čápi s mákem, kterou od včerejška dávají na Primě, ale jelikož byť jen několik minut tohoto díla vám způsobí krátkodobý výpadek části mozku zodpovědné za slušné vyjadřování, jde o trapnost nejnižší úrovně, vulgární primitivní kravinu a přehlídku nevkusu, ve zkratce pořad k zbl… nevolnost způsobující, nebudu se tím dále zatěžovat. Měřítko přiblblosti bylo zase jednou posunuto do sfér, které jsem se zdráhal byť si jen představit. Kdo zvládnul sledovat první díl od začátku do konce jistojistě trpí nějakou, masochismu podobnou, poruchou osobnosti s dlouhým latinským názvem. Prima, která na obrazovky umístila Pohlreicha a Ridiho, tedy dva profíky z oboru, konečně tak nalomila tradiční schéma „celebrit za sporákem“ a projevila snahu stav domácí gastronomie někam posunout (byť stále v mezích zábavního průmyslu), dokázala všechny své zásluhy zničit skutečně ve velkém stylu. Babica je tímto majstrštykem plně rehabilitován, v porovnání s celebritočápy působí jako vrchol vytříbenosti, gratuluji.

Další zprávy pro dnešek už jsou ze světa vína a rozhodně o kus optimističtější. I když… kupříkladu takový Languedoc se shlédl v „cru“ systému Burgundska a rozhodl přinést svým zákazníkům zjednodušený systém rozlišení kvality vína, resp. místa původu. A tak se krom běžného AOC Languedoc, maximálně s vyjmenováním některé ze specifických oblastí, od poloviny roku 2011 možná setkáme i s označením Grands Vins du Languedoc (např. pro apelace Minervois či St. Chinian) a Grands Crus du Languedoc (pro specifické špičkové polohy, Decanter jmenoval Minervois „La Liviniere“ a Corbières „Boutenac“). Je fakt, že Languedoc je vnímán buď jako zdroj opravdu levných obyč vín, nebo (pokud se mu trochu věnujete) jako místo s hromadou „zatím neobjevených“ povedených vín za rozumné ceny. Jak jsou vína ze špičkových regionů Francie cenově stále nedostupnější, bude se zrak k Languedocu upírat (už dnes v něm špičky z Burgudska a Bordeaux začínají hospodařit a jejich výsledky jsou leckdy dost překvapivé) stále víc a nějaké rozumné rozlišení kvality místa původu má asi smysl. Uvidíme, co to přinese…

Tyler Colman (aka Dr. Vino) sepsal článek o vzrůstajícím alkoholu ve vínech z USA a jeho vztahu k daním. V zásadě jde o to, že v USA je při alkoholu do 14% možná odchylka až 1.5% a platí se nižší daň (což kupříkladu vede i k tomu, že se víno ředí vodu, byť oficiálně se tento postup smí použít jen pro zajištění bezproblémové fermentace, pokud hrozno vyzrálo příliš). Daň stoupá při překročení 14%, kdy se navíc přesnost musí zvýšit na +/- 0.5%. Výzkum srovnává hodnoty laboratorně naměřené s těmi na lahvi (a za kolik vín tak byla podvodně odvedena menší daň), do grafů vynáší procento vín s alkoholem nad 14% (od roku 1995 do roku 2009 se počet více alkoholických vín přiblížil deseti procentům, z původních šesti) a vůbec to působí dost zajímavě. Na webu má Dr.Vino jenom něco jako abstrakt, plný text vyšel v aktuálním čísle magazínu Wine & Spirits. Kdyby ho někdo náhodou kupoval, moc by mne to zajímalo. Na téma alkoholu ve víně bylo něco i zde, v článku „I ve víně je alkohol“.

A když jsme u toho alkoholu… různé výzkumy, podle toho kdo je platí, již v minulosti prokázaly, že víno a alkoholické nápoje mají kladný vliv na určité aspekty našeho zdraví (krom té spousty vlivů vyloženě negativních). Teď skupinka vědců z japonského National Institute for Materials Science objevila, stylově díky nějaké příšerné párty v laboratořích (alespoň to tvrdí již stažený článek na The Mainichi Daily News, přístupný skrz Google Cache), kladný vliv vína, saké, piva a dalšího alkoholu na supravodivé vlastnosti kovů. Zatím zjišťují, které složky těch nápojů jsou za efekt zodpovědné, protože při použití čistého lihu se takový efekt nedostaví. Krása! Když může víno pomáhat supravodivosti u kovů, mohlo by přinášet nějaké speciální schopnosti i lidem… zatím jsem ale narazil, při vnitřním užití většího množství některé ze substancí, na efekty nepříliš praktické, naštěstí však jen krátkodobé.

A když jsme u té vědy a pokusů… rozinka v šampaňském!

P.S. Pro ty ozbzvláště odolné z Vás je tu záznam prvního dílu makových čápů na Streamu.

Mořsky šumivé i tiché a temně rudé Španělsko

Shodou okolností, jak mi tahle země jinak docela uniká, se mi do sklenek dostala krátce po sobě dvě španělská vína, obě ročníku 2004, hodně odlišná ale v obou případech dost povedená. Začnu červenou klasikou z Riojy v podobě Remelluri Reserva 2004. O vinařství jsem se tu rozpovídal docela hodně už dříve u jejich exotického bílého. Červené je samozřejmě postaveno na odrůdě Tempranillo, doplněné trochou (přibližně po pěti procentech od každé) odrůd Graciano a Garnacha. Víno si poleželo skoro rok a půl v dubových sudech. Uloženo je v klasické zelené bordeaux lahvi, s tlustou kovovou záklopkou a kvalitním plným korkem (fotka se mi myslím tentokrát docela povedla). Bílé Remelluri mne nadchlo, od jejich nejdůležitějšího červeného (byť dělají i speciální cuvée, tak tohle je jejich hlavní víno) jsem tedy očekával nadprůměrný zážitek. A dostal ho.

Velmi temná rudá s fialovým nádechem, lehce nazrálé na okrajích a trocha depotu. Aromaticky hodně výrazné, tmavě ovocité s živočišnou linkou, káva, grafit, ušlechtilé dřevo, kus červeného masa. Moc fajn. V chuti suché, plné, sladce šťavnatě ovocité v průběhu celé chuti i pomalého doznívání, páteř dobře zakomponované kyseliny, výrazné ale nerušivé tříslo, skvělá struktura. V poslední době piju z plnějších červených buď Francii nebo různé novosvětské obludky a tohle má v sobě to nejlepší z obou. Momentálně ještě trochu mladé a bude jistě zrát, ale už teď skvěle pitelné. Chtěl bych toho mít alespoň magnum láhev. Nebo ještě lépe pít z korbelu, nechávat si to víno stékat na svůj mohutný plnovous (kdybych ho měl), přikusovat polosyrové rudé maso a kosti házet psům. Takovou náladu ve mně vzbudilo :o) Prostě výborně postavené hutnější červené. Dal jsem za něj něco přes čtyři stovky u Bonovino a nelituji.

Druhé víno šumělo. Pochází od vinařství Giró Ribot z Katalánska, už jsem tu psal o jejich roséčku, a celé jméno zní Gran Reserva „Mare“ Cava Brut Nature 2004. Luštěním viněty na efektní těžké lahvi dospějeme k tomu, že jde o nejvyšší cavu (v lahvi kvašený sekt) producenta, ve sklepě si poležela skoro čtyři roky. Navíc je to sekt ročníkový a úplně suchý, po degoržování v podstatě nebyl doslazován. Odrůdově 30% Macabeo, 50% Xarel·lo a 20% Parellada. Víno výrazně a dlouho perlí, bublinky jsou spíše menší. Vůně velmi příjemná, zralá a čistá, toast, mineralita a především květiny, do toho výrazné mořské tóny, trochu jód. Docela znát je, že víno si už poleželo i v lahvi, takovým mírně vulgárnějším medem, asi by to chtělo vypít kratší dobu po lahvování a zbytečně nearchivovat (resp. zde se spíše čekalo, až si to někdo konečně koupí, bych si tipnul). V chuti opravdu hodně suché, křupavé, výrazné kyseliny, delší, vyvážené. Tak nějak „středně složité“, nemá to strukturu a detaily dobrého šampaňského, ale zároveň je o pořádný kus dál, než takové ty běžné Freixenety a jim podobné cavy. Dost volá po spojení s plody moře nebo třeba rybou v solné krustě. Sympatické pití.

Sekt jsem si dával v restauraci a hledáním dospěl k tomu, že dovozcem je La Caoba s.r.o. Maloobchodní cenu neznám, v restauraci bylo za pětistovku a přímo ve vinařství stojí 13€, takže bych to odhadoval někde okolo 350,- Kč. Na veletrhu Víno a destiláty 2009 si Mare odneslo jen 79.75 bodů, jeho bratříček Brut reserva pak 82.25 bodů a stříbrný pohár, asi bych měl tedy zkusit i jejich běžnější variantu. Mare je pro mne dost přesvědčivé pití a v dnešní době, kdy stobodová tabulka opravdu hodně „zdevalvovala“, mi skóre pod osmdesát přijde hodně divné. Možná komise nerada „brut nature“ styl :o)

Jiné víno s pozvánkou na ochutnávku

Když jsem tu v prosinci minulého roku psal článek „Málo prošlapané stezky hodné sledování“, netušil jsem, že vzbudí až takovou spoustu reakcí, včetně některých trochu ostřejších. Nakonec jsem se vůbec nedostal k tomu, abych z degustace, ke které vzniklo ono zamyšlení, sepsal i detailnější degustační poznámky. A minulé úterý se mi do ruky znovu dostal jeden z tehdejších vzorků, jen v již trochu nazrálejší podobě. Donesl ho sám autor s tím, že už ho syslí ve svém dočasném pražském bydlišti dlouho a víno nebylo rozhodně skladováno ideálně, ale stejně by byl rád, kdybychom ho ochutnali. Otevřeli jsme ho po degustaci, teplejší než by mělo být, a byl to odskok naprosto jinam od předchozích třinácti vzorků, byť místem původu i použitými odrůdami o žádnou exotiku nešlo. Jaká je velkobílovická směs 20% Pinot Noir (vinice Nová hora) a 80% Pinot Gris (Zadní hora) ročníku 2008 od Luboše Osičky?

Jedná se o víno z mladých (do 9 let věku) vinic, z hroznů vyzrálých na zhruba 24–25°NM. Jak rulanda šedá tak i modrá kvasily spolu v 5 let starém 220l dubovém sudě, míchané na kvasnicích, celou dobu ve sklepě při teplotě do 12 stupňů. Poté bylo víno přetočeno a udržováno v prostoru s teplotou do až 18 stupňů, drženo bez síry až do letošní zimy, kdy bylo zasířeno do max 20mg/l volné, poté sířeno až do láhve (lahvováno bez filtrace v červnu, tedy po asi 18 měsících). Celkový obsah síry by neměl překročit 60 mg/l. Víno je oxidativně postavené, po přetočení mělo možnost se pomalu srovnávat se vzduchem v ne úplně zaplněném sudu. Oxidativní vína jsou občas obviňována, že jsou „na jedno brdo“, všechna stejná, že v nich nelze vystopovat „odrůdové charakteristiky“ a kdo ví z čeho dalšího, ale není to úplně pravda. Stejně jako mají moderní reduktivní vína podobný štych, tak jsou si v lecčems podobná tahle výrazně oxidativně připravená, ale stejně tak nabízí mnoho různých stylů, drobných nuancí a úrovní složitosti.

Ambaláž chutnané směsky je zatím sklepní, láhev popsaná fixou, to mám rád :o) Víno má tmavou barvu, měděnou, s oranžovými odlesky. Výrazná, jasně oxidativní vůně, jablka v několika podobách, stylová ovocitost podzimních plodů, trochu ořechy, ale zároveň květiny, krémovost, zajímavé. Lépe, komplexněji a bohatěji, působí v buclaté sklence „Montrachet“ než v ryzlinkovce, kde je přímočařejší. Výrazně suché, svíravější kyseliny, delší dochuť, decentní mineralita, takové „seriózní“, není to zábavné víno na letní popíjení a vyžaduje se soustředit. Zatím testováno tři dny, ten první bylo chutnáno docela teplé a dominovala krémovost, která s nižší teplotou a časem v otevřené lahvi postupně ustupuje a převládá oxidativní charakter. Nemá to samozřejmě strukturu vín třeba z Jury a dalších etalonů tohoto stylu, vínu chybí ve stavbě drobné detaily, ale stále jde o hodně zajímavý počin. Baví mne, takhle občas jedna láhev, ale rozhodně nejde o styl, který bych si dovedl představit na každodenní pití. Jak by sedlo vám?

Jedním z důvodů, proč o tomhle víně totiž píšu, je docela snadná možnost ho ochutnat, společně s dalšími vzorky jiných vinařů, a udělat si vlastní názor. Již příští neděli, 5. září 2009, se totiž v Řevnicích uskuteční nultý zahřívací ročník osvětové nesoutěžní přehlídky „Jiná vína“, kterou páchá parta známých vínopsavců Ondra Kopička a Pavel Jelen, společně s občanským sdružením Devět životů a Janem Schlindenbuchem. Budou tam představena vína v kategoriích Cestami neprošlapanými (vína vyrobená neobvyklými sklepními technologiemi), Cestami nových druhů (vína z málo známých a v Odrůdové knize nezapsaných odrůd) a Cestami odlehlými (vína z okrajových a nevinařských oblastí). Kompletní pozvánku najdete na O Víně či v mém kalendáři ochutnávek, který postupně zaplňuji akcemi na září i další měsíce.

Kolik vzorků a návštěvníků se sejde je zatím nejisté, ale držím palce, aby to vyšlo. Protože „jiná vína“, cesty odlišné od navzájem snadno zaměnitelné masové produkce, je třeba propagovat a zkoušet! Snadno se vám totiž díky nim otevřou nové obzory, o kterých jste neměli ani tušení.