středa, 10. února 2010

Bourdain, bio logo, stoletá whisky, apelace na NZ a pár dalších drobností

bourdain_prase Anthony Bourdain, autor (i mnou) velmi oblíbené knihy Důvěrnosti z kuchyně či Šéfkuchař na cestách, průvodce v televizní sérii No Reservations, ve které objíždí celý svět a chutná místní speciality, dorazil před pár měsíci do České republiky (či spíše Prahy s drobným výjezdem na Šumavu). Jak naši milou vlast divákům Travel Channel představil? V zásadě jim sdělil, že ač tu kuchyně byla dost zmasakrována komunisty, tak se nám daří udržet pár tradic a lze nalézt hromadu zajímavých věcí. Bourdain je ochlasta (+ vyléčený feťák, vtipné je video kdy „smaží“ několik tun kokainu) a závislák na vepřovém, ČR je až poněkud karikujícím způsobem zobrazena v podobě „ráje“ právě pro lidi tohoto typu (v jedné chvíli i Tony říká „budu potřebovat transfůzi ze zeleniny“). Pivo teče proudem, vepřové se jí několikrát denně v neuvěřitelných porcích, prasata jsou pravidelně porcována na zahrádkách okolo Prahy a panáků se u toho vypije… no nepočítaně. Chudák Zdeněk Pohlreich, provázející Tonyho v jedné kratší části pořadu (ukázka), musí sledovat, jak si užívá klobásy a smažák s tatarkou u stánku na ulici. Tony je štěstím bez sebe, že tu něco tak úžasného máme. Jistě, proběhne i večeře v La Degustation a je zobrazena i současná domácí vysoká gastronomie, ale gró sdělení je vepřové, pivo, slivovice, pivo, pivo, vepřové, vepřové, vepřové, guláš, pivo, pivo, pivo, ráno mi bude těžko a budu se nenávidět za pivní pomazánku, pivo, vepřové. Vegetarián sem nikdy na výlet nepřijede :o) Celý pořad už je na YouTube, udělejte si názor sami. Netvrdím, že z velké části vlastně neříká pravdu, jen je to celé takové až zbytečně přehnané. Každopádně mne dokoukání pořadu donutilo vyrazit na oběd a dát si vepřové. A pivo.

V Neměcku se chystají udělat most přes Moselu, ve Francii zase byla (a kdo ví, jak je to teď) v plánu dálnice skrz vinice v Margaux a teď nově i TGV linka mezi révou v Graves. Je to boj! Mnohem příjemněji zní zpráva, že na Antarktidě našli více než sto let staré lahve s whisky McKinlay (a dvě lahve bourbonu) patřící expedici Ernesta Shackletona. Takhle dlouho „on the rocks“, to je věc :o) Současný majitel palírny se prý degustacemi pokusí „získat původní recept“, což je tak nějak dost kravina (ve hře je použité obilí, tvar destilačních kotlů, typ sudů, doba a místo zrání…), ale jistě výborný marketingový tahák. Na Veltlínu zase vyšel fajn článek „Burgundské není víno, je to tekutina k přípravě omáček“, ve kterém najdete pár historických citátů o odvěkém sporu Burgundska s Bordeaux. Sám mám na tohle téma rozečtenu knihu „Bordeaux, Burgundy: A Vintage Rivalry“, až ji dorazím, určitě se podělím o detaily. A na Novém Zélendu prý dozrál čas po pořádný apelační systém, nějakou variaci na Cru dělení z Burgundska. Nějak vám nevím, apelace jsou jistě super věc a Francii to svého času hodně pomohlo. Ale novozélandská vína se zatím prodávají dobře i bez toho a stálé probíhá prudký rozvoj, experimenty a hledání té správné a nejlepší podoby. Začít v takové době celé oblasti svazovat nějakými jasnými předpisy „takhle se to musí dělat a ne jinak“ by mohla být velká škoda. Co myslíte?

bio_logo Máme nové evropsko-unijní „bio“ (organická produkce) logo, brzy bude povinné na všech produktech do této kategorie spadajících. Vzešlo z hlasování mezi třemi návrhy a zvítězilo naprosto jasně, s 63% hlasů. Možná je to takový malý Rorschachův test a krásně ukazuje, na co průměrný člověk myslí. Taky vám to děsně připomíná jeden oblíbený vulgární kosočtvercový piktogram? Třeba tím chtěl někdo naznačit, kam se celé „bio“ ubírá a že nás čekají těžké časy, až se začne masově proflakovat na veřejnost, kdo všechno podváděl. No uvidíme. Od července na krabičkách, nálepkách i lahvích.

Což mi připomíná, že Dr. Jamie Goode (www.wineanorak.com) má na svém webu moc hezkou práci „Sustainability, organics, biodynamics – new scientific perspectives on viticulture“, kterou původně přednesl na novozélandské konferenci Pinot Noir 2010. Pro všechny zájemce o tenhle směr vinaření doporučuji k přečtení. Celý „boj“ za návrat k přírodnějším a méně agresivním způsobům vinaření (jen tak pro zajímavost… není sexuální matení škůdců pomocí feromonu taky dost velká sviňárna? :o) mne baví a je fajn, že čím dál víc lidí se o to zajímá (potěšila i reklamní bednička naturálních vín, která je teď propagována na Cuketce). Jen občas přistane otázka typu „Dotaz neznalého: v čem je rozdíl mezi šlechtěním vína a šlechtěním kvasinek... pro výsledný produkt to má přece rovnocenný význam, ne?“, kdy si člověk musím připustit, že celé ty viniční výsadby s často hektary monokultury v kuse, ač vytvářejí vizuálně moc pěknou krajinu, vlastně nic přirozeného a původního nejsou a vůbec je to složitější, než bychom si přáli.

Zobraz celý článek...

úterý, 9. února 2010

15x Maďarsko – od Olaszrizlingu po Bikavér

somlai_furmint_2007_takacs V posledních týdnech jsem trochu častěji zabrousil k vínům z Maďarska, zde na blogu pak především články Maďarský desetiboj ve Viničním altánu a Frankovka z Villány. Ještě i dnešek této zajímavé zemi věnujeme, však si to zaslouží. Už v osmnáctém století měli něco jako apelační systém (klasifikace vinic v Tokaji začala dokonce v letech 1830), šlo o zemi pokrokovou s hromadou zajímavých unikátních odrůd a nebýt masakru, který v jejich vinařství způsobil komunismus, asi bychom o nich slyšeli mnohem častěji. Vzhledem k tomu, že vám tam jako aperitiv běžně nabídnou pořádně ostrou „pálinku“ a kuchyně s hromadami tuku a koření rozhodně neaspiruje na označení „dietní a lehká“, nelze očekávat vína lehounká a jemná (byť i taková se najdou), ta by se u jídla neměla příliš šanci prozradit. Dnes si prolétneme několik vinařských oblastí na celkem patnácti vzorcích. Bude to spíše o degustačních poznámkách a dojmech okolo, nějaké zásadní encyklopedické poznatky neočekávejte :o) Degustující osazenstvo dostávalo vzorky naslepo (odtajněno bylo vždy po zapsání poznámek a krátké diskusi), já bohužel věděl co piju a navíc měl o trochu méně času si vše v klidu zapsat, ale poznámky snad úplně scestné nejsou. Snad se přidá se svým komentářem i někdo další.

madarsko_bila
Gál Tibor Sauvignon Blanc 2008
(Eger, 139,- Kč) prezentoval úplně stejný problém, jako u Chardonnay stejného vinařství dříve. A totéž, ještě mnohem silněji, se opakovalo i u jejich Egri Bikavér 2005 (vzorek zařazen „mimo soutěž“). V aromatice se objevuje taková až lehce „korková“ sklepní zatuchlinka, která mne hodně ruší. Bylo to ve všech čtyřech lahvích, která jsem měl tu možnost chutnat. Pod nánosem této pavůně se v Sauvignonu skrývala uměřená příjemná květinovost a svěžest. Chuť pak byla suchá, s hromadou výrazné kyseliny, ale dobře postavená a s delší dochutí.

Figula Olaszrizling 2008 (Balaton, 168,- Kč) jsem tu již popisoval, vůbec ochutnávka byla z větší části postavena na vzorcích zakoupených od Vinorum. Na úvod lehce zaprděné (i když byla láhev otevřena dostatečně předem), ale jde snadno vymíchat. Svěží, lehce kořenité, medové, fajn. V chuti suché, čisté, lehké, svěží, minerální, opět medové a docela dlouhé, veskrze příjemné pití. Nesetkalo se (moc nechápu proč) s nějak zásadně kladným přijetím a v lahvi ho ještě dost zbylo, projev si udrželo bez problémů po dva dny.

madarsko_korky
Chateau Dereszla Tokaji Dry 2007
(Tokaj, především Furmint s lehkým doplňkem Lipoviny a Muškátu, 219,- Kč) je představitelem suché Tokaje od jednoho z mnoha moderních (a experimentujících) vinařství se zahraničním kapitálem, v tomto případě francouzským. Víno výrazně aromatické, opět medové a s takovým lehce „tramínovým“ (styl přezrálých květin a ovoce) štychem, zajímavé. V chuti suché, čisté, plnější, minerální, květinové, dostatek kyselin a teplejší dochuť s výrazným alkoholem.

madarsko_napbor St. Andrea Napbor 2007 (Eger, hlavně Chardonnay + Pinot blanc a Lipovina, 187,- Kč) již tu též bylo, páteční degustační poznámky mluví o sladším barikovaném ovoci ve vůni, lehce karamelu a mineralitě, ale sudu příliš výrazném. V chuti pěkně suché a výrazné, dost kvalitně zapracovaných kyselin, hromada dřeva, příjemná délka s lehkou hořčinkou jakoby připáleného karamelu. Nejsem si jist, co přesně se dřevem udělá čas (docela bych tomu dal šanci), stále to není vyložené „oak monster“, pro mne ale sudovina dominuje příliš.

Hollóvár Furmint Somlai 2007 (Somló, 440,- Kč) je přírodní nemanipulované víno Lajose Takácse ze svahů Somló a jeho specifických půd. Zajímavé věci píší na Vinorum, krásnou zpověď o zamilování se do této oblasti má na webu Bogdan Trojak. V barvě tekuté zlato. Vůně velmi intenzivní, nádherná, bohatá, komplexní, minerální, lehce oxidativnější, se zvláštním mixem všeho možné, nezvyklou kovovostí a celkově špičková a omamná. V chuti suché, silné a důrazné, extrémně bohaté, dlouhé s decentní hořčinkou, propracované. Neuvěřitelné. Nijak těžké či přezrále utahané, 15% alkoholu v tom působí tak nějak „samo sebou“. Svérázný kousek, pro mne vrchol večera.

madarsko_jemine St. Andrea Akutyafáját 2007 (Eger, Frankovka 60 % + Merlot 22 % + Pinot Noir 18 %, 158 Kč) tu opět již bylo a i tentokrát mne bavilo. Jiskřivý rubín v barvě, svěží ovocitost, příjemné lehounce sudové, sladší, peckoviny, fajn. V chuti pak suché, něco třísla, více kyseliny, trochu tvrdší, spíše lehčí a skvěle pitelné, dostatečná délka. Takové dobře udělané „každodenní pití“.

Weinhaus ltd. Cabernet Sauvignon Duna-Melléki 2008 (35,- kč v Bille) byl zařazen jako „ringer“, něco mimo běžnou kvalitu vzorků, co má vzbudit pozornost. Mělo reprezentovat taková ta superlevná maďarská vína z hypermarketů a večerek, které té zemi zrovna dobré jméno nedělají. Barva chemická fialka, nepřirozená. Ve vůni ploché, spíše nevýrazně ovocité. V chuti suché, kyselejší ovoce, lehké a takové standardní „uni“ červené. Degustující naslepo se shodují na „alkoholizované šťávě“ či spíše nějaké běžné levné sudovce. Tak nějak jsem doufal, že propadne úplně (taková cena s lahví, špuntem, dopravou a maržemi všech zúčastněných prostě nepůsobí důvěryhodně).

madarsko_pinot_noir St. Andrea Pinot Noir 2006 (Eger, 199,- Kč) potěšil příjemnou barvou a fajn teplejší pinotovou vůni, možná lehce „šablonovitou“ a pro mne pocitově někde u Moravy s kapkou Nového světa. Drobátko zeleninové, dost třešní, decentní tóny lahvového zrání, fajn. V chuti suché, čisté, ovocité s tak akorát kyselinou, drobet třísla, slušná délka. Dobře postavený čistý a pěkně pitelný Pinot, byť pro mne trochu bez něčeho navíc. Ale jen kdyby alespoň takhle vypadala Morava při stejných cenách… :o) Bohužel nevyšlo srovnání s Weninger Pinot Noir 2005 (Sopron, 428,- Kč). Tohle víno znám dobře a před pár měsíci mne opakovaně nadchlo, pěkný popis je i na webu dovozce. Bohužel tahle láhev byla, k mé velké lítosti, trochu rozjetá. Prozradilo to už i nalévání, kdy jedna část měla rubínově jiskrné víno a ta druhá tmavší kalný džus. Lehká rozkvašenost a zaboudlina (byť pod tím šlo objevit dost příjemnějších věcí, k ideálu to mělo daleko), prostě škoda. Musím zařadit znovu na nějakou další ochutnávku.

madarsko_kekfrankos Ráspi Kékfrankos 2007 (Sopron, 228,- Kč) byl pro mne jeden z objevů minulé ochutnávky, moc fajn naturální Frankovka ze starých keřů. V barvě nijak zvlášť hluboké, ale svůdně rubínové. Vůně jemnější ovocitá s trochou koření, decentní, elegantní a nevtívará, ale přitom okouzlující. Možná lehce zelenější a trochu občas zazlobí alkohol. V chuti suché, dost kyselin, trochu tvrdší, minerální, nekomplikované fajn pití, kterému chce věnovat čas a hrát si s ním.

Pfneiszl Kékfrankos Cool Elegance 2004 (Sopron, 425,- Kč) se pro mne stala zajímavým srovnáním s Cabernetem stejného vinařství a ročníku. Temná lehce nazrálá barva, velmi výrazná vůně, hodně zvláštně sladce ovocitá. Zajímavé, exotické až do liči, které bych v červeném nehledal. Suché a bohaté v chuti, trochu tvrdší, pěkně nazrálé se stále ještě přetrvávajícím příjemným tříslem, komplexní s lehce karamelkovým koncem. Aromaticky netypickám, ale jinak moc fajn záležitost.

madarsko_bikaver St. Andrea Hangács Bikavér 2007 (Eger, Merlot 42 % + Kékfrankos 24 % + Cabernet Franc 24 % + Pinot Noir 10 %, 347,- Kč) je býčí krev mladších výsadeb jedné vinice, Hangács. Temné, byť stále ještě ne neprůhledné. Očividně mladé a poněkud sevřené, ale komplikovanější, složitější živočišnější záležitost, vrstevnaté, zajímavé. V chuti krásně suché, plnější, kyseliny a třísloviny, dobře zakomponované dřevo, bohatost, vyzrálost hroznů i počínající vliv ležení v lahvi, dlouhé. Nadprůměrně zajímavé pití, spojení odrůd přináší příjemné vyvážení měkčího ovoce i tvrdší důraznosti.

madarsko_tokaj Tokaj Kereskedőház Tokaji Szamorodni 2002 (Tokaj, 199,- Kč za 0.5l) jsem zakoupil jako ukázku běžných slaďáků, které lze získat po různých večerkách. Tmavší hnědozlatá barva, ve vůni sladší a decentně jablečně naoxidované, spíše jednodušší. V chuti sladké, opět spíše jednoduché, kyselina cukr pěkně vyvažuje, opět ale znát oxidace. Skoro jistě bylo dříve lepší, pobyt v regálu mu nepřidal.

Chateau Dereszla Tokaji Aszú 5 puttonyos 2003 (Tokaj, 685,- Kč za 0.5l) je přeci jen trochu jiná kategorie. Barva překvapivě nijak hluboká. Bohatší a komplikovanější vůně, sladká, kořenitě medová s citrusy. V chuti snad až příliš uhlazené, citrusové, medové, dlouhé a fajn, ale hodně, hodně sladké, kdy se kyselina snaží vyvažovat, jenže to úplně nezvládá. Dříve chutnaný ročník 2000 mi přišel v tomto směru mnohem harmoničtější, i toto je však nadprůměrně dobré (dost záleží na vašem vztahu k cukru).

madarsko_lahve
Teď si dám od Maďarska na chvilku oddych, ale pro příště bych to viděl na průlet červenými z oblasti Villány. Maďarsko toho má hodně co nabídnout. Páteční ochutnávka mne minimálně nakopla k tomu, že musím zkusit více vín ze Somló, ideálně se tam rovnou zajet podívat. Uf, další vlaječka zapíchnutá do mapy…

Zobraz celý článek...

pondělí, 8. února 2010

Historka s Lafitem

lafite_rothschild_1993 Château Lafite Rothschild.  Legendární červené víno štěrkopískových půd Pauillacu, jedné z nejslavnějších částí Bordeaux. Premier Grand Cru Classé z klasifikace roku 1855 a do dnešních dnů se držící mezi těmi nejlepšími a nejdražšími víny. Láhev Lafitu často obchází sny vinných nadšenců, naprosto pravidelně však plní sklepy vinných investorů. Lafite, nejen díky své oblibě v Asii, ale i pro dlouhověkost a možná i stovky ročníků plných zákazníků slavných jmen, je asi nejkřiklavějších případem vína, které je snad více obchodováno než pito, vlastně především o Lafitu je i zábavná kniha o „octu pro miliardáře“. Na trhu jsou ho hromady, však ho ročně vyprodukují klidně i více než dvacet tisíc bedýnek a jen přes Berry Bros. & Rudd, tradičního britského obchodníka s vínem, se jich týdně prodá v průměru padesát, ale jsou dny (a to nepočítám kampaň En Primeur), kdy podobný počet protočí denně. A stejně se to víno skoro nepije, jen převáží z místa na místo a přeprodává. I proto jsem prostě pozvání na sklenku nemohl odmítnout.

Kolega z práce dostal od kamaráda láhev ke čtyřicátým narozeninám a začal se mne trochu vyptávat, jestli to víno už může otevřít, jak ho skladovat a tak podobně. Pokusil jsem se mu dodat co nejvíce informací a mé „psí oči“, když jsem mu je přednášel, asi nešlo přehlédnout. O pár dní později mi pak sdělil, že ten jeho kamarád dorazí na návštěvu a víno otevřou spolu a pokud chci, mohu se též zastavit ochutnat. Hurá! I připravil jsem si své degustační sklo (pocit trapnosti, že si do něčí domácnosti nesu vlastní skleničku a cosi tím naznačuji, už jsem dávno začal ignorovat), přibalil dvě fajn vína (červené zajímavosti z Moravy, „soupeřit“ s Lafitem nějakým dalším Bordeaux se mi nechtělo) a vyrazil.

lafite_papir

Otevíranou lahví byl ročník 1993, který se (krom dost vysoké sklizně a relativně nízkých cen, za jaké vstupoval na trh) „proslavil“ mimo jiné tím, že v září docela dost pršelo, konkrétně o 303% více než byl třicetiletý průměr. Vzniklo mnoho slušných vín, ale obvyklá kvalita nijak špičková nebyla. Lafite v tom roce připravil „úspěšné víno“, alespoň tak pravil Robert Parker, který jej ovšem zároveň nezařadil do výběru těch nejlepších z Pauillacu, a udělených 88 bodů je hodnota, kterou často posbírá i jejich druhé víno, Carruades de Lafite. Každopádně ten ročník by měl být právě teď bez problémů k pití a ač nejde o nějaký jejich zásadní úspěch, cena se stále pohybuje v hodnotách 5000+, spíše k deseti tisícům za láhev. Obludné.

Ale tenhle zápisek jsem začal psát z jiného důvodu a pevně doufám, že se mnou kvůli tomu pár lidí nepřestane mluvit. Šlo mi o to, jak též může vypadat degustace vína. Možná jsem přecitlivělý, možná z otevírání nějakého velkého vína dělám zbytečnou vědu. Ale co, každý máme nějakou úchylku. Tak já teda začnu. Už to, že kolega (i další účastnící toho večera) kouří, mi na náladě nepřidalo. Zápach hořících cigaret je jedním z aromat, které k ochutnávání vína nepotřebuji. Stejně jako občerstvení v podobě smažených hranolek a cibulových kroužků myslím k vyzrálému Bordeaux nepatří. Ale co, však je jíst nemusím, že jo. Večer pomalu plynul a čekalo se na opozdilce v podobě štědrého dárce vína, který stále nešel. Po hodině a půl zpoždění, kdy už jsem si notně ožmoulal svou sklenku, konečně kolega svolí, že si trochu nalijeme.

Víno má na 17 let překvapivě tmavě švestkovou barvu s jen dost decentními známkami lahvového zrání. Vůně je na první očichnutí spíše chladnější příjemné Bordeaux. Stále ještě rybízově ovocité, výrazné ale rozhodně ne nějak přestřelené, tak akorát. Trocha zeleninových tónů a poměrně velká spousta u Lafitu typického „tužkového“ aromatu. Obvykle se mluví o vůni tužky čerstvě ořezané i s tuhou, já cítil především ze školních let dobře zapamatovanou vůni tužky rozžvýkané. Víno se ve sklence znatelně mění, objevuje se celkem dost jemnějších aromat a směrů (třeba náznak lékárny), zábavné. Nic mohutného, ale v té uměřenosti ani nějak zásadně komplikovaného či bohatého, i přes změny při míchání. V chuti spíše středního těla a jednoduše pitelné, dost kyselin, trochu trpčí, mineralita, vyváženost a slušná délka. Fajn pití, ale nic zásadního. Upřímně bych naslepo tipoval spíše o dost mladší víno z nižších řad Cru Classé žebříčku či nějaké povedené druhé víno z běžného ročníku. Když víte, co pijete, věnujete obsahu sklenky dost času a je to vlastně moc zajímavé. Ale mám obavu, že velkou část kouzla tvoří autosugesce a touha pít výjimečné víno, kterým by Lafite měl být, byť v této konkrétní lahvi o nic zásadního prostě nejde (ale kdo ví, zrovna bylo v plném proudu jedno z biodynamicky důležitých období, tzv. „root day“, který ovšem prý k degustaci vína není moc vhodný).

Paradis_Casseuil_2003 A konečně doráží i další host. A na úvod mne naprosto uzemní prohlášením, že jelikož to víno, kterým kolegu obdaroval, je dost staré a mohlo by být zkažené, taky raději přinesl ještě mladý ročník. Užíval jsem si svou sklenku, pokoušel nepronést nic na téma lahvové zralosti velkých vín (se speciálním ohledem k vínům postaveným na Cabernetu Sauvignon) a těšil se hned na dva ročníky pro mne jinak prakticky nedostupného vína za jeden večer. Týpek si nalévá Lafite a bez nějakého většího zkoumání křiví obličej a prohlašuje, že je to ploché, nudné, nezajímavé a za ty prachy teda fakt nestálo, že podobné věci kupuje za deset euro. A víno je tedy nejspíš už opravdu moc staré. A žádá otevřít mladý ročník a nechat jej pár minut nadechnout. Sleduji láhev ročníku 2003 na stole a tentokrát se už neudržím a tiše oznamuji, že jde tak trochu o jiné víno. Týpek zkoumá vinětu, na které se skvěje Château Paradis Casseuil s podtitulkem Domaines Barons de Rothschild (Lafite), tedy víno od stejné rodiny (respektive investiční společnosti s majetky jak v Bordeaux, tak třeba i v Chile) jako Lafite, ale v zásadě spíše základní záležitost na normální pití z oblasti Entre Deux Mers. Týpek popadne Lafite a se slovy „a co teda bylo to předtím….“ jej začne zkoumat. „Aha, Lafite, hmmm…“. Snažím se nerozesmát a problematiku „stejný majitel, jiné pozemky, úplně jiné víno“ vysvětlit, ale nejsem si jist, zda můj komentář padá na úrodnou půdu. Co naděláte, viněty jsou si trochu podobné, na obou je nápis Lafite, to si spletete snadno :o)

rano_praha_2
Naléváme Château Paradis Casseuil 2003, víno tmavé barvy, výrazné „moderní“ ovocité vůně, šťavnaté, plnější, s výraznějším tříslem a celkem hutné. Ale zároveň dost jednoduché, šablonovité a ničím nepřekvapující, po každém zatočení sklenkou prostě víte, že přivonění nabídne naprosto stejný profil jako předtím. Týpek odlévá Lafite, je nadšen čerstvě přinesenou lahví, má svůj důkaz vyšší kvality mladého vína a navrhuje celou láhev toho zkaženého vzorku vylít, čemuž úspěšně zabráním. Lafite zůstává osamocen. Dopíjím obsah sklenky, balím ji do krabice, tiše se loučím a s cigaretami načichlým oblečením vyrážím domů. Druhý den začíná úžasnými efekty na obloze a v kanceláři pak dostávám nedopitou láhev Lafitu. Snad abych si dobře zapamatoval, že ochutnávka vína může vypadat úplně jinak, než jsem zvyklý ze setkání s vinně postiženými přáteli.

Zobraz celý článek...

pátek, 5. února 2010

Něco málo o falešných vínech

cervene_kolo Někdy si říkám, jak jsou takové věci vůbec možné. Když jsem sledoval různé aféry s falešnými víny v ČR, bylo mi jasné, že v téhle zemi se prostě něco podobného schová a nějaký ten milion lahví směsek kdoví odkud lze s nápisem „dnes super sleva“ prodat dost snadno a nikdo se nebude nad kvalitou podivovat. O tancích s dovozy z Rakouska, jejichž obsah podezřele mizí po celé Moravě, ani nemluvě. Ale děje se to všude, i ve vinařsky civilizovaných zemích. Jeden z vinných gigantů v USA, E&J Gallo, podle všeho nakoupil v letech 2006 – 2008 pro svou značku Red Bicyclette 135.000 hektolitrů základního „zemského“ (vin de Pays d'Oc) Pinot Noir z Languedocu. Dle obvinění byl ale prodejce (Sieur d'Arques) schopen získat od svých dodavatelů jen 15.000 hektolitrů této odrůdy ročně, takže víno „říznul“ levnějším Merlotem a Syrahem (v celém případě prý padla i hláška, že „pokud by byl dodavatel požádán, aby na viněty psal Yoplait, tak by to udělal“). V „lepším“ případě byl v lahvích z třetiny Pinot a ze dvou třetin další odrůdy, v „horším“ byla část vín skoro čistý Pinot a jiná, ač tuto odrůdu na vinětě nesla, ji prakticky neviděla (samotní E&J Gallo i u odrůdových vín přiznávají pár procent něčeho dalšího). A tři roky to nikomu nevadilo. Šestnáct milionů lahví…

A pak si pište nějaké degustační poznámky a dělejte závěry o odrůdovém projevu. Obzvláště zábavné je to v kombinaci s promo textem řady Red Bicyclette: „Naše vína jsou pěstována v oblasti Languedoc-Roussillon s jednoduchostí a vášní Starého světa. Vyrobena z pečlivě vybraných hroznů ceněných pro jejich charakter a vyváženost, vůně odráží slavnou francouzskou vinařskou zkušenost, ale s uvolněným stylem.“ Myslím, že tady se někdo rozvášnil a uvolnil až příliš :o)

„Falešná“ vína jsou vůbec zajímavý problém. Něco k tématu jsem psal u recenze knížky „The Billionaire's Vinegar: The Mystery of the World's Most Expensive Bottle of Wine“ (zajímavé shrnutí velké části příběhu najdete v The New Yorker, vřele doporučuji), tam jde především o padělky slavných značek historických ročníků (prostě nalahvujete nějaké běžné víno, trochu ho připečete, upravíte barvu coca-colou, dosypete trochu hlíny a máte starý Lafite…). Na téma přišla řeč i v článku „O očekávání, náladách a placebo efektu“. Co je to vlastně falešné víno? Kde je hranice matení/podvádění zákazníka?

poutova_vune
Já jsem asi příliš radikální a štve mne i to, když firma Vinium Velké Pavlovice lahvuje pod svým jménem vína ze Slovenska, aniž by to bylo jasně a zřetelně uvedeno hned na přední vinětě. Patřím mezi ty, jež znervózňuje přídavek jiné odrůdy i do zákonem povoleného množství. Prostě když je to Rulandské modré, tak to má být Rulandské modré a byť třeba jen deset procent Dornfelderu v něm nemá co dělat (respektive má být opět jasně deklarováno na vinětě). Chápu, že něco podobného nikdy neprojde. (Jenže pro mne je pocitově tak trochu „falešné“ už i víno, které je technologicky (kvasinky, enzymy, arabská guma atp.) posunuto do nějakého zásadně odlišného projevu a pouťovějších vůní, než by mělo při přírodnějším zpracování. Má ale smysl řešit to v době, kdy běžně nakupujeme potraviny, které nemají s výrobkem, který toho jméno nesl ještě před pár lety, už moc společného (viz článek „10 nejhorších potravin z nabídky českých supermarketů“), sehnat salám či klobásku bez hromady éček jde opravdu blbě a složení bagety vypadá jako reklama na potravinářskou chemii. Ale to je zase úplně jiné téma…)

Jak to máte vy? Co si představíte pod pojmy „falešné víno“ a „padělané víno“? Přijde vám výrazně horší podvod s odrůdovým složením, místem původu či je to srovnatelné? Měli jste už někdy pocit, že se stáváte obětí vinařského podvodu?

Zobraz celý článek...

čtvrtek, 4. února 2010

Pinot Noir z Čech a Moravy 2005 – část I.

pinot2005_sklenky Tak je to tu zase. Už dvakrát jsem psal o pravidelné záslužné akci, kterou pořádá P.J. pro nás, milovníky odrůdy Pinot Noir (Rulandské modré) z Čech a Moravy. Ve sklenkách končí vína stará pět let, předloni jsem tedy psal o ročníku 2003 a loni o ročníku 2004, v tradici pokračujeme a řeč bude o ročníku 2005. Ten je obecně považován za výborný (a navíc se tato průřezová ochutnávka už zažila) a sešlo se opravdu hodně vzorků. Bylo tedy nutné rozhodnout, jak je nejlépe prochutnat, vejít se do časových možností všech zúčastněných a úplně se přitom nezničit. Nakonec zvítězila dvoukolová varianta. Část vín, těch od kterých je očekáváno nejvíce, byla ponechána na podzimní termín (byť několik málo z nich, pokud bylo k dispozici více lahví, se přechutnalo i v lednu), a v prvním kole se utkalo 29 vzorků. Navíc se mi tentokrát podařilo všechna vína ochutnat hned dvakrát. Nejprve naslepo (byl znám seznam vzorků, ale všechny lahve nejprve přišly zakryté) a podruhé již normálně, ale po třech dnech v otevřených lahvích. Verdikt?

Po (alespoň pro mne určitě) nepříliš optimistických zkušenostech z let minulých přicházela na přetřes spousta variant pokračování akce, například přechutnat letos ročník 2006 a mnohem nadějnější ročník 2005 ponechat až na příští rok. Trochu by to ale narušilo experiment „po pěti letech“ (reálně od sklizně je to samozřejmě trošku méně) a je dobře, že jsme to neudělali. Chutnaná vína totiž nevypadala, že nějaké další lahvové zrání jim může zásadně pomoci. Kvalitnější ročník ovšem znát byl a to hodně. Naprosté minimum vín bylo nějak vyloženě mimo a „nepitelné“, většina měla spíše hlubší barvu, plnější a lépe strukturované tělo s obvykle dostatkem kyselin (byť lehká „ulepenost“ a těžko pochopitelná honba za vysokými přívlastky a zbytečnou přezrálostí znát byla) a celkově jsem měl pocit, že… mohla být před dvěma roky opravdu dobrá. Na rozdíl od tenké nulačtyřky či přezrálé a nedostatkem kyselin ovlivněné nulatrojky (generalizuji, v obou letech lze nalézt výjimky a i dnes stále výborná vína, viz třeba nedávné další přechutnání nulačtyřek) zde asi nebyl problém v počasí, ale prostě ve způsobu, jak se ta vína typicky připravují. Rozhodně nebyla zlomená, jen jejich vývoj (především ve vůni) byl takový, že po výborných úvodních letech (mnohá jsem pil i dříve) prostě nenásleduje část zajímavého vyzrávání a přicházejí spíše podivná čajovo-bramborosklepní aromata ( a něco dost podobného, včetně doušky o dvou letech, jsem psal i pro ročník 2004). Málokteré z těch vín bylo vyloženě špatné, nebyl problém je pít, ale jen naprosté minimum se rozvinulo takovým způsobem, aby mi přišla jeho archivace smysluplnou.

pinot2005_korky
Kompletní seznam degustovaných vzorků najdete v závěru článku. Ač mám čtyři A4 hustě popsané poznámkami, nějak neoplývám energií se rozepsat o všech vínech a zmíním se zde pouze o několika favoritech (v případě, že po poznámkách k nějakému níže jmenovanému vínu vyloženě toužíte, tak samozřejmě mohu doplnit do komentářů). Jasným vítězem je pro mne Stapleton-Springer, především pak vzorek lahvovaný až v roce 2009 (varianta lahvovaná v roce 2006 byla natolik kontroverzní a extravagantně divná, že nevím co si o ní myslet a ponechávám verdikt na podzim, kde by měla být znovu). Důrazné, intenzivní a bohaté víno, spíše směrem ke sladšímu přezrálému ovoci, ale s dostatkem elegance, skvěle obaleno dřevem a upřímně i drobná těkavka mi tam přišla na svém místě a nijak nerušila. V chuti skvěle postavené, s výraznější ale dobře zakomponovanou kyselinou, ovocem, dřevem a potenciálem na další zrání. Po třech dnech se aroma posunulo do trochu „lascivnější“ podoby, ale zároveň se stalo komplexnějším, složitějším. Skvělé pití. Je i ve výběru favoritů na podzim, takže bude ochutnáno znovu.

pinot2005_lahve
Výběr od Milana Sůkala jsem tu již popisoval (recenze, poznámky později) a šlo o jedno z (mála) vín, kde poznámky při prvním ochutnání zdaleka nejsou tak dobré, jako při degustaci o tři dny později, především vůně se značně vylepšila. Dostatečně rozdýchané víno se prezentuje intenzivním efektním čokoládově-višňovým projevem, ze začátku byla vůně jen taková sladce zastřená a divná. V chuti se ale projevovalo podobně v obou případech, jako víno suché, plné, třešňově ovocité, s velmi pěknou kyselinou a délkou, skvěle strukturované, s tříslovinami a stále jako velký příslib do budoucna. Opět víno, které bylo ještě před degustací vybráno i do podzimního setu.

Výborný mi přišel vzorek od Vinařství rodiny Špalkovy, kde jsem v poslední době nijak zvlášť štěstí na zajímavá vína neměl, ale tohle vše napravilo. Nijak hluboká, spíše řidší barva, ale veskrze příjemná chladnější pinotová vůně, takovým tím stylem do brzy sesbíraných třešní, s trochou vesnického dvorku, vlakového vagonu (má oblíbená „chrámecká“ vůně), brusinek. Nijak důrazné, ale moc fajn. Suché, zemitější, spíše lehčí, s příjemným ovocem (pocitově takový netypický mix chladnějšího a přezrálého), moc dobré.

pinot2005_lahve_2
Potěšil Vladimír Tetur s barikovaným výběrem. Víno mělo pěknou „pinotovou“ barvu a vůně se projevovala příjemným skloubením vyzrálých hroznů a ležení v lahvi, byla spíše mohutnějšího a teplejšího třešňově ovocného střihu, s živočišnou linkou a dost fajn. Suché, ovocité, plnější, hodně dlouhé, zakulacené a trochu sladce měkčí, ale kyselinou dostatečně vyvážené. První den byla ta živočišnost pro mne až lehce na hranici vady, dýchání téhle složce prospělo (přesně naopak tomu bylo u vzorku od Trpělky & Oulehly, kde byla v jinak docela zajímavém, plnějším a lesně zemitém víně ta živočišnost nejdříve jen jemně, aby se po pár dnech na vzduchu víno posunulo do výrazné brett vady). Povedené víno. Nebarikovaný vzorek stejného vinařství byl bohužel rozkvašený a stylem poněkud připomínal Lambrusco bez cukru.

Dost velké překvapení přinesly oba vzorky od Znovínu, u obou jsem tipoval původ v Čechách a u panenského pozdního sběru z Havraníků byl ochoten vsadit krk, že jde o Chrámce. Vedle jak ta jedle. Každopádně to víno mne hodně zaujalo. Bleďoučká barva, na úvod sice zavonělo poněkud „silážově“, ale postupně se otevřela chladnější ovocitá aromatika, brusinky, kořenitost a kouř. V chuti suché, chladněji ovocité, s pěknou kyselinou, vyvážené a dostatečně dlouhé. Nic komplikovaného, ovšem příjemné pití.

pinot2005_lahve_3
Samozřejmě verdikt se ještě může změnit po ochutnání podzimní zhruba patnáctky vzorků, hodně v to doufám. Tenhle pětiletkový pinotový maraton by se totiž jinak stal dost nepříjemnou demonstrací faktu, že domácí vinaři příliš nedoporučují archivaci svých vín ne z nějaké skromnosti, ale spíše proto, že ta vína prostě typicky moc zrát nedokáží. Ale já stále věřím. Naše vinařství jde kupředu, objevuje se stále více zajímavých vinařů „co to dělají jinak“ a možná prostě dříve či později přijde nejen doba vín vítězících na mezinárodních soutěžích, ale i takových, která bude potěšením pít po pěti a více letech, rozvinutá do mnohem úžasnějších podob, než je kdy schopné předvést víno mladé. Zatím je jich jako šafránu…

Seznam degustovaných vzorků:
(vše samozřejmě Pinot Noir ročníku 2005 a víno suché, pokud není uvedeno jinak)

  • Baloun, Velké Pavlovice, Nadzahrady, výběr z hroznů
  • České vinařství Chrámce, Rudolice, Vinice sv. Vavřince, pozdní sběr
  • Château Bzenec, Bzenec, Hradiska, pozdní sběr
  • Ing. František Spěvák, Milotice, Šidleny, pozdní sběr
  • Lahofer, Dobšice, U hájku, panenské, výběr z hroznů
  • Milan Sůkal, Poddvorov, výběr z hroznů
  • Moravíno, Mikulov, Pod Sv. Kopečkem I., pozdní sběr
  • Moravíno, Valtice, Za humny, pozdní sběr
  • Réva Rakvice, Hustopeče, Růženy, výběr z bobulí, polosuché
  • Réva Rakvice, Hustopeče, Růženy, výběr z hroznů, polosuché
  • Stapleton-Springer, Bořetice, Trkmanska (lahvováno 2006 bez filtrace)
  • Stapleton-Springer, Bořetice, Trkmanska (lahvováno 2009 lehká filtrace)
  • Šamšula, Čejkovice, pozdní sběr, barrique
  • Šilinek, Pavlov, Sahara, jakostní
  • Šlechtitelská stanice Velké Pavlovice, Nadzahrady, výběr z hroznů
  • Tanzberg Mikulov, pozdní sběr, Novosedly, Růžová hora
  • Vinařská společnost Blatnička, Velké Bílovice, Zelničky, pozdní sběr
  • Vinařství Baláž, Dolní Dunajovice, pozdní sběr, barrique
  • Vinařství Trpělka & Oulehla, Dolní Kounice, Šibeniční hora, pozdní sběr
  • Vinařství Vladimír Tetur, Velké Bílovice, Nová hora, výběr z hroznů
  • Vinařství Vladimír Tetur, Velké Bílovice, Nová hora, výběr z hroznů, barrique,
  • Vinařství Kraus, podoblast Mělnická ("Roučí mělnické"), zemské
  • Vinařství Petr Skoupil, Velké Bílovice, Nová hora, pozdní sběr
  • Vinařství Petr Skoupil, Velké Bílovice, Nová hora, výběr z hroznů, polosuché
  • Vinařství rodiny Špalkovy, Chvalovice, Dívčí hora, pozdní sběr
  • Vinařství Šebesta, Březí, Ořechová hora, výběr z hroznů
  • Vinofol, Nový Přerov, Na štrekách, výběr z hroznů
  • Znovín, Havraníky, Staré vinice, panenské, pozdní sběr
  • Znovín, Hostěradice, Volné pole, kabinet (+ další přívlastky)

Dnes paralelně vyšel report od P.J. na O Víně, kde jsou další informace a hodnocena všechna vína. Doporučuji pro srovnání :o)

Zobraz celý článek...

středa, 3. února 2010

Malá domácí degustace whisky

ovce Vůbec nevím, čím to asi je, ale jak na ochutnávky vína narvu byt k prasknutí a docházejí mi židle, tak na destiláty se nikdo moc nehrne. A přitom vzoreček či dva po víně si všichni dají rádi. Mám pocit, že je v tom spíš strach z představy „jak budu vypadat po deseti kouscích“ :o) A jelikož se mi nedaří uspořádat destilátovou koštovačku pro kamarády, trápím vzorky naslepo alespoň manželku. Zrovna nedávno jsem jí takhle nalil pět odlišných whisky a čekal, co to s ní provede. V dnešním zápisku vás čekají ale spíše mé degustační poznámky k oněm pěti lahvím, pár fotek ze Skotska a tak podobně (prostě pomrknutí, abych pro příště sehnal více zájemců). Nejen vínem je člověk živ, občas je třeba i trocha vlhkého chladného větru od moře, kouře z doutnající rašeliny a ohně v krbu. Nebo alespoň rozpáleného radiátoru bojujícího proti nevlídnu za okny.

The Six Isles (web)
Moc zajímavá vatted (směs několika různých sladových whisky) whisky, obsahuje pálenku ze všech šesti ostrovů Skotska s aktivními palírnami: Islay, Jura, Skye, Mull, Orkney a Arran. Naředěna na 43%, lahvována bez studené filtrace a úplně bez dobarvování. Velmi bledá barva, vůně příjemná mořsky kamenitá, štípne alkohol, velmi jemně rašelinový kouř, dost zajímavé. V chuti výrazné, mladší a ostřejší, znatelný mořský projev a „Islay“ kouřovost, více než slušná „úvodní“ whisky pro poznávání ostrovních single malt kousků.

Printer's Whisky (web)
Šestiletý kousek z produkce Stock Plzeň, dle jejich webu „Jemná whisky vyráběná tradiční skotskou technologií, kdy součástí výrobního procesu je i sušení sladu kouřem z rašeliny. Sladový destilát zraje v malých dubových sudech po dobu nejméně šesti let, čímž kromě vůně získává whisky typickou zlatavou barvu.“ Po šesti letech je barva ale úplně jiná a hlubší zlatohnědý projev zde je (jsem si tím prakticky jist) výsledkem dobarvení, podobně jako u velké části i poměrně prestižních pravých skotských. Vůně je štiplavá lihová a takové poměrně univerzální vanilkové whisky aroma nepůsobí spojeně s celkem, je jakoby “tresťové”, nepříliš přirozené (ale upřímně to není o moc horší, než u různých superlevných hypermarketových whisky vyráběných kdesi v industriální zóně za Glasgow). V chuti opět dost alkohol a vanilková sladkost. Whisky to je, stojí fakt málo (dvě stovky), ale… upřímně… jakákoliv slušnější a jen o málo dražší skotská či irská míchaná whisky chutná o dost lépe. Nebo třeba ten bourbon, o kterém jsem psal nedávno.

degu_whisky

Bunnahabhain 12 y/o
(web)
Ač z Islay, kde je typická hutnost a kupa rašeliny, jede Bunnahabhain v trochu jiném stylu a z místních kousků bude pro ty, jež rašelinu zatím spíše oťukávají, asi nejpřijatelnější (když nepočítám různé „unpeated“ experimenty od Caol Ila či Bruichladdich). Zralá zlatavě hnědá barva, jemnější a ovocitá vůně s trochou vanilky, vyzrálá, příjemná. V chuti teplo alkoholu, plnost, ovoce, káva, vanilka, intenzivní a bohaté, vyvážené a poměrně dost uhlazené. Fajn.

Talisker 10 y/o (web, hromady NÁDHERNÝCH fotek)
Jedna z „nejprofláklejších“ single malt whisky, spadá do portfolia giganta Diageo a jejich výběru „Classic Malts Selection“, takže ji najdete úplně všude. Má nadšené obdivovatele i hromadu radikálních odpůrců. Desetiletá varianta je základem produkce této jediné velké palírny na Isle of Skye. Tmavší měděná barva, výrazná kouřovo-pepřová aromatika, někdy až bodavě lezoucí do nosu. V chuti plné, hodně výrazné, rašelina, délka, teplo, pepřovost, poněkud hrubší ale rozhodně ne neotesané. Mám ji rád.

Lagavulin 16 y/o (web)
A opět ostrov Islay a jedno z místních nejslavnějších jmen, stejně jako v případě Taliskeru palírna v majetku Diageo a šestnáctiletá varianta, základ produkce palírny, zařazena v Classic Malts Selection. Pro mne jeden z nejklasičtějších a nejpříjemnějších projevů Islay, který jde v těch naprosto běžně dostupných lahvováních získat. Tmavá barva zašlé mědi, suverénně nejintenzivnější aromatika ze všech pěti, kupa jódu, rašeliny, uzených ryb a mořských řas i vanilkové sladkosti. V chuti hodně výrazné, uzené, intenzivní a bohaté, ale přitom poměrně dost uhlazené (na Islay, pro některé je právě tohle vada na kráse), vyvážené, dlouhatánské a VELMI příjemné. Mám hromady fotek a tomuhle podniku se časem budu věnovat i v samostatném článku.

lagavulin Pohled na záliv s palírnou Lagavulin od zříceniny Dunyvaig Castle

lagavulin_klub „Klubová“ degustační místnost v palírně Lagavulin

post_bus Post Bus je jednou ze zvláštností Islay. Lehce nerudná mlčenlivá paní, s neuvěřitelnou schopností nerozlít obsah horkého hrnku s kafem za jakýchkoliv zatáček (a pravidelně se zastavující doma v Port Ellen na toast), jím brzy ráno projíždí celý ostrov a sbírá poštu, zároveň ale (za cenu nižší než normální autobusy) pobere do své dodávky i cestující.

rozedneni Jedno ze svítání v Port Charlotte

Další „whisky“ texty: Ze života whisky v obrazech – díl I. | Ze života whisky v obrazech – díl II. | Staré dobré příběhy s vůní rašeliny |Ardbeg aneb úder kouřovým beranidlem | Malá ostrovní hádanka | Fotopozdrav ze Skotska | Drambuie – pomoc v případě zimy

Zobraz celý článek...

úterý, 2. února 2010

Od Verony po Sardínii – 3x červená Itálie

valpolicella_accordini_2007 Vždy, když tu píšu něco o vínech z Itálie, tak hned na úvod přiznávám, že jim příliš nerozumím. Z těch opravdu zásadních vinařských zemí mi právě Itálie „uniká“ asi nejvíce, nejčastěji se obracím na encyklopedie a další zdroje. A i se samotnými víny mám obvykle problém, různé „exotické“ kousky si obvykle užiju, ale taková ta typická produkce můj vkus dost míjí. I když v poslední době se to začíná trochu měnit. Poslední tři vypitá vína dokonce moc potěšila. O tom, jak manželka pravidelně vozila ze služebních cest jednu moc příjemnou Valpolicellu, jsem tu už psal. I tentokrát mělo víno stejný původ, tedy jediné rozumné zpracování diet ze služebky, a s lahví Valpolicella Classico Superiore Acinatico Ripassso 2007 vinařství Stefano Accordini měla žena šťastnou ruku.

raclette_grill Vinařství je menší rodinný podnik, hospodaří na čtyřech hektarech starších vinic (ale dalších šest se dostává do produktivního věku) u městečka Negrar, v místě zvaném Bessole. Chutnané víno, z ročníku se sklizní vůbec nejdříve za posledních 70 let, je vyrobeno technikou Ripasso, kdy se do fermentujícího moštu (odrůdově Corvina Veronese 60% , Corvinone 15%, Rondinella 20%, Molinara 5%) přidávají slupky z přípravy mohutnějšího Amarone. Navíc zrálo rok ve francouzském dubu a před lahvováním nebylo filtrováno. Na webu vinařství najdete hromady dalších technických detailů, výborné ročníkové profily a další informace. Každopádně je zřejmé, že otevírat podobné víno takhle brzy asi není úplně nejlepší nápad, nemohl jsem se ovšem udržet (a upřímně čekal spíše něco „supermarketové“ kvality, moje chyba).

Zelená láhev klasického „bordeaux“ tvaru, plastová záklopka, plný korek spíše nižší kvality, viněta s hromadou informací a to i v angličtině. Barva temná, hluboká, rubínového odstínu. Po otevření především jižní temně vyzrále intenzivní ovocitá vůně, ale postupně se otevírá a mění. Po nějaké době v dekantéru se víno chlubí čerstvým tmavým ovocem drceným v rukou, lehce kouřovo-uzenými tóny, výraznějším projevem dřeva a trochou exotičtější (asijské) kořenitosti. Míchám ve sklence a každých pár minut se objeví něco nového, třeba trocha živočišných tónů a pryskyřice, celé je to dost bohaté a veskrze příjemné. V chuti plné, velmi výrazné, dost kyselin i tříslovin, dlouhé. Šťavnaté, vyvážené, výborné. Může zrát mnoho let do krásy! Či spíše odlišných projevů, protože již nyní jde bez problémů pít a po pravdě dost nadchlo. V obchodě stálo zhruba 15€ a klidně bych ještě nějakou láhev zvládl.

cannonau_tinnuri_2006 Druhým kouskem přeskočíme na Sardínii. Tinnuri Cannonau di Sardegna 2006 byl dárek od tchána, společně s dalšími víny jej přinesl na vánoce s tím, že si jej zrovna dost oblíbil na běžné pití a máme ho též zkusit. Cenu netuším, odhaduji někde okolo 5€, víno je podle všeho určeno do sámošek a lahvováno větší firmou kdesi v Asti. Cannonau je pak dle některých zdrojů lokální název pro odrůdu Grenache (Garnacha), podle jiných jen jejím velmi blízkým příbuzným. Lehčí zelená láhev (opět tvar „bordeaux“), plastová záklopka, plný korek a viněta s pár základními informacemi a to i v angličtině. Barva nijak hluboká, lehce nazrálá na okrajích a trochu připomínající pinot. Vůně spíše jemná, decentní, neutrálně ovocitá možná trochu do třešní. V chuti i přes 13% alkoholu lehčí, čistě ovocité, svěží, hladké, s dostatkem kyseliny a moc příjemně pitelné. Jednoduché, ale vyvážené a veskrze potěšující spotřební víno, které vypijete ani nevíte jak. Cannonau, která jsem měl možnost pít dříve, byla vína spíše plnějšího, kořenitého a důraznějšího stylu, ale tahle podoba má taky něco do sebe.

chianti_valtellina
No a na závěr víno, které mne naprosto nadchlo. Ke Chianti Classico „Giorgio Regni“ 1995 z Fattoria Valtellina jsem si nepsal poznámky, víno padlo při předvánoční večeři s přáteli v restauraci La Galerie. Ale pamatuji si ho přesně, ono to nebylo těžké. Mělo totiž barvu (i depot) a vůni, jež silně vyvolávala vzpomínky na nazrálé Chambolle-Musigny od Leroy. Vůbec jsem netušil, co se to děje. Čmuchal, točil lahví a zmateně se rozhlížel. Chianti? Sangiovese? To víno bylo úžasné, dokonale vyzrálé a na vrcholu sil, aromatické, exotické a přitom blízce známe, zvláštní, nádherné. Ale znáte to, při podobných zážitcích tak nějak podvědomě tušíte, že jsou jen těžko opakovatelné. Byla to poslední láhev ze šesti, kterou do restaurace zakoupili, navíc každá z nich prý byla trochu jiná (dokonce sommelier předem varoval, že je to spíše rarita, víno může být mimo a ať se raději moc netěším) a já měl asi jen štěstí. Pátrání po vinařství navíc prozradilo, že získat další lahve nebude úplně snadné. Ta nejlepší vína zde podle všeho vznikala právě v devadesátých letech, kdy podnik zakoupila rodina Fuchsových z německého Koblence (jméno Giorgio Regni v podtitulu vypitého Chianti je na památku zakladatele vinařství) a mladý manažer Christopher Schneider si najal talentovaného místního enologa jménem Vittorio Fiore. Podnik produkoval zhruba 40.000 lahví ročně, zakládal si na nižších výnosech (v Chianti je 30hl/ha dost málo) a přivedl na svět i supertoskánsce Convivio (3/4 Sangiovese, 1/4 Cabernet Sauvignon) a Il Duca (čistý Merlot). V roce 1996 přešlo vedení na švýcarského enologa Andrease Stössela, který vinařství i s týmem opustil v roce 1999. A právě tento ročník byl prý poslední ze špičkových, vinařství následně v podstatě mizí ze scény.

Zobraz celý článek...

pondělí, 1. února 2010

Různé šarže a lahvování aneb z Velkých Pavlovic na Slovensko

vino_mikulov_ryzlink Narazil jsem na to u nedávného článku o templářích a pak znovu u lahve z Ravisu Rakvice. A znovu si to ověřil tenhle víkend na jedné rodinné oslavě. Ač ta vína moc nesleduji a dostávám se k nim spíše jen občasně, tak mi přijde, že velkým podnikům se za posledních pár let konečně podařilo zkrotit nakoupené technologie a začít vyrábět vína, která možná nemají nějaký zvláštní charakter a kouzlo, ale alespoň jsou technicky naprosto v pořádku, bez vad a bezproblémově pitelná, někdy dokonce veskrze příjemná a fajn (jako třeba opravdu hodně povedený medový ryzlink s moc pěknou vyváženou chutí a tak akorát kyselinou a od Vína Mikulov co máte na fotce v titulce, i z téhle řady „Sommelier Club“ jsem dříve chutnal dost nehezké věci). Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl. Tématem měl být problém různých šarží a lahvování jednoho a téhož vína s rozestupem několika měsíců. A taky pořádný opruz s univerzálními vinětami, na které se jen dotiskuje několik aktuálních detailů. Spíše než nějaký rozbor problému vás tu dneska čeká postesknutí.

Bavili jsme se o tom před pár dny při průřezové ochutnávce Pinot 2005. Ve sklenkách bylo jedno víno ve dvou velmi odlišných podobách. Jednou lahvováno bez filtrace v roce 2006 a podruhé již s lehkou filtrací až v roce 2009, tedy s dalšími třemi roky ležení v sudu. Dle očekávání se vína zásadně lišila. V tomhle případě jsme to ovšem věděli předem a šlo o zajímavé srovnání. Ale podobná věc, bez rozlišení čísla šarže na vinětě či jakékoliv jiné nápovědy, se děje naprosto běžně a bez varování. Vinař nalahvuje část produkce třeba v březnu a další až v momentě, kdy začnou plné lahve docházet či potřebuje místo v sudech/tanku na novou úrodu. A u fajn vína je celkem jasné, že ten rozdíl v ležení se dost významně podepíše na projevu. Divíte se, proč nový nákup chutná odlišně, ale prostě to přičtete na vrub běžným rozdílům mezi jednotlivými lahvemi. Přijde vám podivné, že víno mělo v březnu plný korek s potiskem, ale druhý nákup má korek bez potisku a lepený z drti a navíc je víno trochu jiné? Co si o tom myslet? No co, prostě se to děje, to je přeci normální. A očividně nejen u nás, nedávno psala Jancis Robinson o vítězi soutěže odrůdy Chenin Blanc v Jižní Africe, kde prestižní vinařství vyrobilo tři různé šarže jednoho vína (kvůli dešťům značně odlišných, část byla podstatně řidší), ale zákazník je neměl jak odlišit a prostě kupoval tři různá vína v domnění, že jde o jedno a to samé.

vinium_frankovka_slovensko
U velkých producentů a levných supermarketových vín je ještě další „vtip“. Hromada různých šarží, z několika míst původu a odlišných projevů (byť je technologie výroby dost stírá, přeci jen tu nějaké rozdíly jsou), má naprosto stejnou vinětu, kde je rozdíl jen kdesi dotištěn a typicky jde jen o drobnou změnu v maličkém čísle. Když náhodou objevíte fajn vzorek, to aby člověk psal nejen že je to třeba André ročníku 2008 jakostní od vinařství XY, ale ještě že jde o šarži 56211-8/12/08 (v tomhle směru jsem šílel z První Znojemské Vinařské, dnes Lahofer, kde v úvodu produkce dost experimentovali a bez čísla šarže si člověk neškrtl) a pokud ho tedy někdo bude kupovat, měl by si dobře všechna číslíčka prostudovat. To je ještě snesitelné a šlo by pochopit (pokud tedy náhodou nějaká šarže nevyhraje medaili a nálepka pak nekončí i na tisícovkách lahví šarže jiné), co mne ale dokáže rozpálit doběla je láhev s velkým nápisem Vinium Velké Pavlovice, kde pohled na kontraetiketu a dotištěná data prozradí, že víno ve skutečnosti pochází ze Slovenska. O něčem podobném jsem psal v případě Cabernetu „z Dolních Bojanovic“, ale tady nejde o nějakou partičku vychcánků, ale velký domácí vinařský podnik. Nemám nic proti Frankovce ze Slovenska, je dost vysoká pravděpodobnost, že bude snad i lepší než Frankovka, kterou Vinium běžně produkuje z hroznů nakoupených v ČR, ale ať ji proboha neprodává s úplně stejnými vinětami. Kolik konzumentů si tyhle drobné dotisky přečte a kdo všechno bude víno naprosto automaticky pít jako původem v ČR, nota bene pokud je v obchodě zařazeno v regálech s těmi opravdu domácími?

Zobraz celý článek...

pátek, 29. ledna 2010

Výsledky ankety „Nejčastěji piji vína z následujících zemí“

cuvee_kambrium Čtrnáct dní uteklo jako voda a jsou tu výsledky další ankety. Tentokrát měla spoustu možností, ale ptal jsem se na jednoduchou věc – vína z jakých zemí pijete nejčastěji. Samozřejmě možnost hlasovat pro více možností způsobila, že jedna konkrétní země (která u většiny z nás, protože trocha toho patriotismu je vinným nadšencům obvykle vlastní, skoro jistě v nějakém TOP 3 bude) uspěla až drtivě. A jistě jsem některé důležité země, například Jižní Afriku či Brazílii (obě v desítce těch největších producentů), vynechal a nechal spadnou do všeobjímajícího „jiná země“. V seznamu by měla být i Čína, která je produkcí už dokonce na třetím místě za Itálii a Francií (ale rozumně kvalitní vína se sem prakticky nedováží, mám doma dvě lahve a čekají na prozkoumání). I tak snad výsledky nejsou úplně nicneříkající, už pro vysokých 160 hlasujících. Z nich hned 78% (126 hlasů) zaškrtlo možnost Česká republika, která tak jasně vítězí a domácí vína jsou tedy u návštěvníků tohoto blogu suverénně těmi z nejčastěji konzumovaných. Na druhém místě, hlasovalo pro ni 29% (47 hlasů), se umístila Francie a dokazuje svou (ale zdaleka již ne neochvějnou) pozici zásadní z vinařských zemí. Třetí místo pak patří Rakousku (16%, 26 hlasů), které s opravdu malým dostupem následuje Itálie, Německo a poté Španělsko a Chile. Kompletní výsledky v tabulce níže.

anketa_zeme
Kdo z vás nemá v top konzumovaných vínech Českou republiku a pije mnohem více Francie, Rakouska či Itálie? Já si začal zhruba před měsícem dělat malou statistiku (pouze celé lahve, nepočítám poznámky z degustací) a zatím mi to vychází na poměr 50% domácí vína, 30% Francie a 20% ostatní (Německo, Rakousko, atp.). Pokud by se ale vzalo období posledních pár let jako celek, tak asi domácí vína zaberou o něco méně než polovinu, minimálně skladové zásoby a obsah chladničky a sklepa mluví jasně (Francie dominuje drtivě). Jenže to může být dost matoucí, protože tahle archivovaná vína často prokládám různými čerstvými nákupy Čech a Moravy. Co u vás?

A můžete i hlasovat v další anketě, tentokrát nic komplikovaného, prostě jen zvolit mezi dvěma z nejtradičnějších (a nejčastěji przněných v podobě různých „sudových“ blivajzů v hospodách a restauracích) červených odrůd na našem území. Doplnil jsem i dva křížence vzniklé právě jejich spojením, třeba u někoho překonávají rodiče :o)

Zobraz celý článek...

čtvrtek, 28. ledna 2010

André a netypická červená směska z Moravy

ravis_andre_2008 Přiznám se, že o firmě Ravis Rakvice toho moc nevím. Je to podnik, jehož výrobky nacházím především v supermarketech a večerkách, případně u jejich lepších řad v některých restauracích, ale mám s nimi minimum zkušeností. Sdílí stejné majitele a hrozny + design některých řad vína (například Gold Lian jako by z oka vypadlo řadě Gallery) s Révou Rakvice, která ale jakoby „míří výš“. Nějak zásadně mne neoslovuje ani jeden z těchto podniků a dobrovolně se přiznám, že pokud mi někdo jejich víno vyloženě nestrčí pod nos s tím, že jde o opravdu dobré pití co bych měl zkusit, tak je nevyhledávám. Tuhle sobotu, promrzlý cestou ze sáňkování pod Petřínem (viz video, seděl jsem na té děsivé věci poprvé po mnoha letech a je zvláštní, jak člověku od dětských let přibude strachu a pudu sebezáchovy), jsem potřeboval koupit nějaké rozumné víno na pořádný kotel svařáku, a ve večerce navíc narazil na poslední láhev jakostního André 2008 z řady Exclusive (viz rozdělení na webu vinařství) za 89,- Kč. To, co mne zlákalo, nebyl velký nápis „vyrobeno metodou řízeného kvašení“ (taky nechápete, proč zrovna tohle na lahvi tak zdůrazňovat?), ale úplně trapně medaile z umístění v soutěži TOP 77 pro ročník 2009/2010. Ať už jsem psal o medailích cokoliv, tak prostě takhle zařazené víno pod stovku mne holt nenechalo chladným. Člověk je slabý :o)

Bezbarvá užší láhev bordó tvaru se jménem vinařství přímo ve skle, plastová záklopka a korek lisovaný z drti, viněta pouze se základními údaji. Barva červenofialová, docela příjemná. Aromaticky hlavně lesní ovoce a dost peckoviny, v tomhle směru mírně „uměle“, ale k tomu i příjemný divočejší projev a jemně živočišnost, nijak mohutné a spíše jemnějšího střihu, ale v podstatě fajn. V chuti suché, lehčí, kyseliny dost aby víno nepůsobilo ploše, ale jde spíš o takový ten vyhlazený a jednoduše pitelný ovocný styl. Víno je dostatečně dlouhé, korektní a dobře udělané, na běžné pití nevidím problém. O tom, zda patří do něčeho nazvaného TOP 77, by šlo s úspěchem pochybovat. Hlavní ovšem asi je (pro vinařství i organizátora soutěže), že ta nálepka funguje a podporuje prodej :o)

smeska_la_galerie Druhá dnešní láhev byl dárek, udělali jsme si se skupinou přátel velmi těsně před Štědrým dnem příjemnou večeři v restauraci La Galerie (něco jsem psal tu o jedné dřívější návštěvě, tahle byla v jídle ještě o kus lepší a u vína jsem objevil famózní Chianti, o kterém se musím ještě rozepsat) a sommelier mi ji předal při odchodu místo obvyklé krabičky s nějakou sladkostí k snídani ke kávě na druhý den. Vzpomněl jsem si na ni mimo jiné pro dotaz „Máš nějaké vysvětlení, proč Maďaři míchají Pinot noir s Merlotem a Kabernetem?“ u článku o degustaci vín z Maďarska, tohle víno je totiž směs 70% Zweigeltrebe školené 12 měsíců v bariku + 30% Pinot Noir čistě z nerezu, to vše ročníku 2007 od asi všem známého „malého“ vinaře Františka Mádla. Taková směska rozhodně není moc obvyklá. Láhev neměla vinětu, byla pouze vánočně popsaná od restaurace a uzavřena plným slušným korkem. Barva těžko zařaditelně rubínofialková a dost tmavá. Aromaticky myslím Mádl nejde přehlédnout, má to jeho naprosto klasický barikový lehce karamelkový štych (trochu „uni“ a opakující se ve všech jeho vínech, nezávisle na odrůdě). Vůně je sladčeji peckovinově ovocitá, tmavší zralé ovoce lehce až kvasící, mírně kořenitost, trochu čerstvých třešní, dost příjemné. V chuti se projevují specifika ročníku, vína od Mádla jsou obvykle dost kulatá a kloužou do pusy skoro sama, tady je projev znatelně tvrdší a kyselin poměrně hodně. Víno je ale spíše středního těla (aromatika trochu klame, čekal jsem něco plnějšího) a pije se dobře, byť hlasitě volá po spojení s jídlem. Tahle „pozornost podniku“ potěšila.

Zobraz celý článek...