Moc fajn extra suché šampaňské

Zajímavých producentů Champagne na našem trhu přibývá, včera jsem se mohl díky narozeninovému dárku od manželky alespoň jednou lahví seznámit s dalším z nich. Je jím rodinné vinařství Lacourte-Godbillon z Montagne de Reims, konkrétně vesnice Écuiel a tedy na dohled od Remeše. Coby nová generace jej převzala od svého otce Géraldine Lacourte společně s manželem Richardem Désvignes teprve v roce 2006. Stále ještě prodávají malou část hroznů velkým producentům, ostatně do druhé světové války to bylo hrozno kompletně všechno a teprve pak začali dělat vlastní víno, ale většinu už zpracovávají sami. Ročně je to nějakých šedesát tisíc lahví. Vlastní 8 hektarů vinic, většinu právě v okolí Écuiel (rozprostřeno na téměř padesátce různých parcel). Vedou je v bio režimu a vína, které přijdou na trh za pár let, už budou certifikována. Stejně tak nově na vinětách už nebude značka RC (Récoltant-Coopérateur), ale správné pěstitelské RM (Récoltant-Manipulant). Dříve si totiž nechávali hrozny lisovat a primární fermentaci dělat v místním družstvu, ale teď už mají vlastní prostory a vybavení. Většina vína je zpracována v nerezu, ale používají i dubové sudy (z místního dřeva). Vína zrají na kalech v lahvi nejméně dva a půl roku, ale spíše déle, a následně si je nechávají ještě pár měsíců než je pustí na trh. Na vinětě datum odstřelu najdete, dozáže obecně spíše menší.

Z archivu… vlašák od Mikrosu ze Železné

No dobře, nebudu předstírat, že šlo opravu o láhev z „archivu“, tedy ze sbírky lahví uchovávaných se záměrem nechat je ještě nějakých pár let zrát. Prostě jsem na ni narazil při hledání něčeho úplně jiného :-) Mikros patřil svého času, hlavně na počátku nového tisíciletí, do úzké skupiny vinařství se špičkovou kvalitou, mnohými byl považován za vůbec top producenta bílých vín. Dnes už je konkurence o kousek tužší. Co jim ale už nikdo neodpáře je nemalý podíl na dvou vyloženě pozitivních záležitostech. Tou první je vyzdvihnutí Ryzlinku vlašského, alespoň v očích nemalé skupiny vínomilců, jako velké odrůdy s potenciálem nabízet vína světové úrovně. Tou druhou pak nakopnutí konceptu terroir a jasné propagování jejich vín, nejen vlašáků, s akcentovaným jménem vinice. Teda tenkrát to na lahvích nebylo tak zřetelně jako dnes, ale v degustacích vždy bylo zásadním bodem a jejich oddaní zákazníci neopomenuli žádnou příležitost skloňovat jména jako Goldhamer, Zimní vrch či Kotelná. A pravidelně se účastnili debat, zda se vlašák povedl nejlíp právě na tom Goldhameru, Ořechové hoře, Železné… Jestli mám s něčím spojen Mikros, tak právě jak se u mne podílel na rozšíření obzorů, čím vším že se jako vína rozlišují a že vlašák pozdní sběr 2001 od jednoho vinařství může znamenat vícero různých a znatelně odlišných vín, s rozdíly způsobenými právě a „jen“ konkrétní vinicí :-) To byla krásná a naivní doba! Ale konec nostalgické nálady, pojďme se mrknout pod korek!

4x Finca Inanna s báječným bílým El Animal

V dubnu jsem se tu zmiňoval o základní řadě 1200 od nového zajímavého španělského producenta, Finca Inanna (web). I na detaily o vinařství se tam dostalo. Jejich bílé jsem pak vzal na brněnskou párty Družstva a bylo přijato velmi dobře. A já se už moc těšil, až ochutnám i další vína ze stejného zdroje. Což se mi konečně podařilo, ve sklence mi skončilo jejich první, donedávna jediné a hlavní víno, Inanna v bílé a červené podobě. A také nová řada El Animal, taktéž v obou barevných provedeních. O všech vínech platí totéž co pro základní řadu 1200 – čistě mechanická práce (obnovili i nějaké staré stroje) bez elektřiny, jen za pomocí sil jejich zaměstnanců a sem tam nějakého zvířete. Krom síření žádné přídavky k hroznům (označují i jako Vegan, tedy žádné čiřící prostředky na živočišné bázi), pěstovaným v biodynamickém (certifikace Demeter) režimu. Z velké části pracují s 400l tinajas, amforami, ale používají i dubové sudy.

Česká vína v Praze

Pod názvem Nejlepší česká vína v Praze se minulý týden v Novoměstské radnici, která se ostatně stává pravidelným dějištěm ochutnávek všeho druhu, setkala velká skupina vinařů z Čech. Šlo o přehlídku u příležitosti vyhlášení výsledků nominačního kola této vinařské oblasti pro Národní soutěž vín (tedy to, z čeho vychází vína vybraná do Salonu vín) a poměrně výjimečnou příležitost ochutnat si na jednom místě vína od téměř dvou desítek producentů, od známých větších firem po ty méně často viděné. Nedělal jsem si detailní poznámky, spíš si zapisoval rychlé dojmy, ale zase se mi podařilo projet většinu vinařství a pokud možno u nich ochutnat všechny vzorky a ne jen výběr (rezervy mám jen v těch sladších, ta jsem spíše opomíjel). Každopádně mne ochutnávka (opět) ujistila v tom, že vína z Čech má smysl vyhledávat a pít! :-) Což mi připomíná fajn počin Pražské vinice (brožura ke stažení v PDF), přehled vinic v hlavním městě a navíc někde i víkendové komentované putování po nich s možností ochutnávky. Krom profláklejších míst (Vinice sv. Kláry, Grébovka, Salabka, Modřanská…) průvodce upozorňuje a zve i na ty méně známé (Baba, vinice Vyšehradské kapituly, Albertov). Ale zpět k poznámkám z přehlídky, pár věcí co mne oslovilo nejvíce…

Velký a „malý“ Monastrell

Pokud je řeč o velkých červených vínech ze Španělska, tak se debata omezuje na oblasti Rioja, Ribera del Duero a Priorat, znalci nezapomenou na Bierzo a sem tam se ve výčtech objeví ještě Toro. U ostatních oblastí a apelací je to, alespoň pokud se budeme bavit o světové scéně a výslunní skvělého hodnocení v prestižním magazínu, obvykle jen sem tam nějaké vinařství či dokonce jen konkrétní víno. Platí to i o regionu Murcia na jihovýchodě země a jedné z jeho apelací, horké suché jménem Jumilla. Ve zdejších podmínkách dokáže opravdu zazářit především španělská odrůda Monastrell, ve Francii známá coby Mourvédre, jinak obvyklejší spíše v různých směsích než samostatně. No a jednou z nejlepších ukázek odrůdy v její čisté podobě a špiček oblasti Jumilla je Pie Franco vinařství Casa Castillo. Tak nějak už papírově to působí lákavě – výsadby ve vyšší nadmořské výšce, okolo 750 metrů, z jediné vinice La Solana. Navíc hodně starých, z roku 1942, a ke všemu pravokořenných (je to jíl a vápenec, ale taky hromada písku, které fyloxera zrovna nemusí; ale úplně bez ní to tam není a sem tam nějaký keř podlehne). Jo a ošetřováno v bio režimu. Spontánně fermentováno v betonu, tak z poloviny celé nohama šlapané hrozny, a následně něco přes rok a půl zrání ve starších pětistovkách francouzských dubových sudech. Tedy plus mínus tyhle údaje, jednotlivé ročníky se liší, jak je potřeba.

Technologie, byznys, atlas Mikulovska a tak

„Éra inovací skrze technologické pokroky ve vinifikaci je za námi“, myslí si Nicolás Catena, jedna ze zásadních osob argentinského vinařství. A cestou dál jsou jedině práce na vinic a terroir. Fajn čtení. Jen jsem tedy přesvědčen, že i technologicky jde furt jít dál a třeba jen v záležitostech typu omezení síry a jejího nahrazování jinými postupy je furt co vymýšlet :o) A v kupě dalších věcí taky. Mimochodem na téma vína a technologie měl nedávno článek v hospodářkách Miloš Čermák. Ale jinak samozřejmě souhlasím, že techno hrátek už bylo moc a měli bychom hledět hlavně na místa původu. Což mi připomíná, že Rioja bude mít konečně systém značení dle vinic. A jako vždy se hned zvedají hlasy, jestli tohle není málo, že by to chtělo pyramidu kvality jako v Burgundsku a podobně. A výtky podobné těm třeba v Alsasku ohledně Grand Cru, jak některé značené vinice jsou prostě tak velké a rozmanité kusy krajiny, že nedává smysl se nějak samostatně klasifikovat. Nespokojenost nás žene kupředu :-)

Bencze z hory svatého Jiří

V pondělí jsem sliboval jedno nové vinařství na našem trhu a tady ho máte. Bencze Családi Birtok je hodně zajímavý producent s třemi vinicemi na jižní svahu Szent György-hegy, tedy kopce naproti známějšímu Badacsony a u severního břehu Balatonu. Celkem mají téměř 19 hektarů, tedy už ne úplně málo, a jednotlivé polohy se docela liší jak nadmořskou výškou tak složením půd – od dominantně vulkanických nahoře, prostě kusy bazaltu kam se podíváš, po části s výrazně větším podílem jílu, spraše a písku v nižších polohách. Samotné vinařství vzniklo až v roce 2011, ale převzali existující výsadby, i starší až z roku 1976 (mají na webu povedený blogový zápisek na téma starých keřů). Vinice přesazují a dosazují a upravují i odrůdovou skladbu. Mají docela hodně odrůdy Pinot Noir a také Ryzlinku rýnského, to kvituji :-) Ale samozřejmě jedou i odrůdy typické místní, třeba Ryzlink vlašský a také pár trochu unikátnějších – Piros bakator, Kék bakator (mezi kterými je ve vinicích kvůli opylování rozprostřeno Chardonnay a Pinot Blanc) či novější Rózsakő. K tomu trochu Cabernetu Sauvignon a nové též výsadby Chenin Blanc. Vypadá to trochu divoce, ale asi vědí co dělají :-) Ve vinicích jedou organiku s příklonem k biodynamice, ve sklepě spontánní fermentace, žádná aditiva krom síření (někam k hranici 55-60 mg/l), dřevěné sudy a tak… prostě normálka.

Výjimečná degustace Leroy

Pravidelní čtenáři tohoto blogu a lidé, kteří mne znají, dobře vědí, že burgundská vína od madam Leroy mají v mém srdci speciální místo. Některé lahve bych určitě zařadil mezi to nejlepší co jsem měl možnost v životě pít a chutnat, zážitky s Leroy mám v sobě hodně hluboko a považuji je za něco, co výrazně formovalo můj vztah k vínu a přeneseně vlastně dost ovlivnilo můj život jako takový. A co tak vím, tak dost návštěvníku Jižního svahu si odsud vybaví a jako jeden z mála pamatuje právě report ze setkání a degustace s Lalou Bize-Leroy, záležitost už skoro deset let starou. Bohužel vína Leroy nemám šanci chutnat natož pít příliš často, výjimkou jsou vlastně jen relativně pravidelná setkání (rozuměj alespoň jednou do roka…) se základním Bourgogne Rouge či Blanc. S nadšením jsem tak uvítal degustaci, kterou naplánoval dovozce Leroy do ČR, společnost AdVivum, společně se zástupcem vinařství, kterým je v USA žijící Francouz Gilles Desprez.

Gilles představil účastníkům vinařství jako takové, vysvětlil jeho dvě větve – négociantskou Maison Leroy a vlastní biodynamickou extrémně limitovanou produkci pod hlavičkou Domaine Leroy (resp. ještě raritnější Domaine d'Auvenay). Podělil se o informace, jak má vinařství na několika různých místech po Burgundsko uloženo dva a půl milionu lahví i velmi starých ročníků a že sám nevím, kde všude jsou. A dal k dobru další zajímavé historky. Dobrovolně ale přiznávám, že jedno zásadní téma celé prezentace mne docela rušilo. Opakovaně jsme se dozvěděli, jak jsou ta vína výjimečná a těžko dostupná, jak jsou drahá, o degustacích s těmi největšími hvězdami vinné kritiky a co měli možnost ochutnat a jak to bylo skvělé, jak je některá vína potíž byť jen olíznout natož koupit a pít celou láhev a jak bude v tomhle směru jen hůř. Pokud to má jako zvýšit zážitek z možnosti ta vína chutnat, tak na mne tedy funguje přesně opačně. Na ochutnávce s madam Leroy mluvila o výjimečnosti zřetelně přímo vína, nebylo potřeba tohle speciálně zdůrazňovat a používat způsoby, na které jsem zvyklý spíš od prezentací speciálních edic vín různých luxusních brandů. Ale co už, třeba to je jen můj problém a jsem na to přecitlivělý.

Naštěstí jsme se dozvěděli i spoustu dalších zajímavých věcí. O tom, jak je i ve svých 85 letech madam Leroy aktivní a co všechno je její zodpovědnost, kde stále fyzicky maká a v čem má jasné hlavní slovo. Pobavila historka, že má nově iPad, ale „stále posílá fax, aby si ověřila, že došel e-mail“ :-) Mluvilo se o experimentech s omezením mědi (aktuálně s maticí 3x3 bloků výsadeb s různými přístupy) a jak už si mysleli, že to mají zmáknuté, aby jim pak problematický ročník ukázal, že tedy opravdu nemají. Dozvěděli jsme se některé detaily jak vznikají základní Bourgogne a co do nich typicky jde za vína a další různé drobnosti a zajímavosti. Třeba že v negocé byznysu jedou spíše bez smluv předem na konkrétní polohy, madam Leroy si prostě nachutná kvanta dovezených vzorků vína ještě před tím než projde malolaktikou a vybírá, co by tak pro sebe chtěla. A následně se prostě snaží zaplatit dost nato, aby víno získali, přeplatit konkurenci. No a pak tu samozřejmě byla vína…

Pokud není uvedeno jinak, tak jde o Maison Leroy, tedy négociantské záležitosti. Základní Bourgogne je jejich dost zásadním vínem. Nevzniká každý rok, jen když je potenciál udělat ho skvěle, vždy hodně nad průměrem téhle kategorie. Dost často to bude první (nebo jediné) víno, se kterým se konzument u jména Leroy setká, a musí ho prostě předvést v maximálně dobrém světle. Také na něm, výběrem vín co do něj půjdou a tak, tráví násobně více času než u prestižních poloh. Povedené ročníky 1997 a 1998 u bílého jsou i dnes stále v kondici a nepřestávají udivovat. Bourgogne Blanc 2015 je víno ve vůni krásně čerstvé, mladičké, jemnější, s citrusovou linkou, docela slinosbíhavé. V chuti suché, čisté, lehce krémové, jemnější, s fajn kyselinami ale docela uhlazené a hodně přístupné. Na Leroy vlastně až moc připravené takhle brzy, docela mne to překvapuje, je k pití vlastně už teď a určitě nemá stejný potenciál zrání jako výše jmenované kousky a působí i jednodušším dojmem. Chassagne-Montrachet 1er Cru „Morgeot“ 2013 je šardonka znatelně koncentrovanější, kouřová, minerální, suchá, dlouhá, lehce toastově karamelová v závěru a ještě hodně na začátku své cesty. Meursault 2001 naopak víno zřetelně zralejší, s výluhovým mixem ovoce, bylinek a medu, suché, plnější důraznější strukturované, trochu toastové, včelí. Důrazné i elegantní, zajímavé pití.

Bourgogne Rouge 2015 mělo krásnou rudou barvu a čerstvé, sladce ovocné efektní mladé aroma, čerstvost a ovocnost byla stylově až taková ta vzletná „cru Beujolais“ styl :-) Peckoviny, maliny, rybíz, parfémovost. I v chuti mladičké, šťavnaté, fajn tříslo a svíravost, čistá precizní šťavnatá ovocnost, sladké peckoviny, jemnost. Jako velké mňam, za mne. Santenay 1er Cru „La Comme“ 2013 o chlup světlejší barva, stále čerstvá a trochu parfémovější výraznější ovocnost, o něco pikantnější, peckovinová. Suché, šťavnaté, parádní kyseliny, lehce svíravé, „chlastací“ při komplexitě, strukturované, delší. Kyselina, energie, jemnost v kombinaci s důrazností. Wow! Nádherná záležitost. Gevrey Chambertin 2013 nic temného v barvě, opět výrazněji voňavé, sladší, až do černého rybízu. Suché, plnější, šťavnaté, parádní struktura, třísloviny, svíravost, důraznější, mladé, znatelnější dřevo, koncentrace a svěžest, energie, paráda. Tohle bude za pár let fantastické. Chambolle Musigny 1er Cru „Les Lavrottes“ 2013 (což je asi poprvé, co jsem tohle 1er Cru, polohu pod Grand Cru Bonne Mares, fyzicky viděl na vinětě; a určitě poprvé co chutnal…) nijak tmavé v barvě, voňavé, ale jemnější peckovinovo-malinová ovocnost a „přítulnější“ projev než předchozí víno, v chuti ovšem přesně naopak svíravější, nečekaně drsnější a úplně na začátku cesty. Ale už ve sklence a s návratem k vínu po konci oficiální části degustace se začínalo ohlazovat a otevírat do krásy a elegance, tohle bude báječné. Beune 1er „Greves“ 1987 (což byl spíše lehčí a problematičtější rok) světlá nazrálá barva. Poměrně aromatické, výraznější a zralejší, rychle se mění a je úplně zbytečné až kontraproduktivní s vínem míchat ve sklence, nejlepší nechat v klidu a „odčichávat“. Kafr, sušené plody, rezavé železo, něco divokosti. Suché, fajn kyseliny, stále něco ovoce, železitost, jemnost a délka, lehkost a elegance, zábavný starý pinot. V určitých ohledech mi připomínal některé staré košer Chrámce.

O závěr se postarala láhev Domaine Leroy Vosne-Romanée 1er Cru „Les Beaux Monts“ 2014. A tam bylo tak nějak… všeho víc. Ale ne takovým tím způsobem, díky kterému si získala velkou popularitu leckterá novosvětská vína. Sice se o něco zvedla i celková hlasitost, ale hlavně bylo všechno tak nějak lépe slyšet, precizněji, snáze rozeznatelně byť bylo stále perfektní součástí celku. Tmavší barva, jiskřivá, tónem lehce do fialové. Mladičká efektní bohatší koncentrovaná vůně, ovocná, energická, krásná a přitom jde vlastně jen o úvodní projev na úplném prvopočátku vývoje. Suché, šťavnaté, strukturované, sladší ovocnost ale parádní kyselina, jemnost a síla, koncentrace, tříslo, velmi dlouhé. Svým způsobem pitelné a krásné již nyní, ale s potenciálem zrání desítky let a momentálně mnoho let před momentem, než bude dávat opravdový smysl otevírat. Tohle je jiná hra :-)

Odcházel jsem spokojený, radostně napitý výborných vín (leccos zbylo na dopíjení, takže žádné homeopatické srkání), ale dobrovolně přiznávám trochu bez takového toho až zbožného oblouznění co mnohokrát dříve :-) Nebylo to samozřejmě poprvé, jen tentokrát to bylo spíš tou „Moët Hennessy Louis Vuitton“ aurou části prezentace než vzorky jako takovými. Pokud bych řešil nějaký poměr cena/kvalita (ale je to poněkud scestné, když za nejlevnější Bourgogne zde chtějí přes dva tisíce a u doménového vína byla cena „na vyžádání“, což otevírá brány divokým spekulacím, tuplem když u vzorku předchozího bylo bez obav uvedeno 48 900 Kč), tak bych domů nejraději Bourgogne Rouge a Santenay, k těm jsem se ostatně i s velkou chutí vrátil. A v zásadě i bez uvažování cen s nimi byl nejvíce spokojen. A pak samozřejmě doménové Vosne-Romanée, do sklepa celou bednu. Jenže i kdybych měl zbytných pár set tisíc tak… nevím… asi bych je nedokázal utratit tímhle způsobem. Přes veškerou touhu podobná vína mít a pít. A jsme zase u těch peněz :-)

Ráspiho Siller, krásnohorský sekt a seriózní cava

Jestli je nějaká domácí vinařská akce, kterou se snažím nevynechat a obvykle na ní strávím maximum možného času, tak je to festival Praha pije víno. Letošní už čtvrtý ročník mne vzhledem k dovolené bohužel kompletně minul. Což naštve, z mnoha důvodů. Každopádně teď novinky na našem trhu, ať už aktuální ročníky známých vín nebo úplně nová vinařství, „musím“ nachutnat jiným způsobem :-) Kupříkladu od Vinorum projíždím hned dva nové fajn producenty a jeden zatím vypadá více než dobře, těšte se na zápisky. Ale nejdříve klasika… Ráspi Siller 2015. Nový ročník „poločerveného“ z odrůdy Frankovka (docela jsem ujížděl na ročníku 2012) od mého oblíbence z maďarské oblasti Sopron. Burgundská láhev, šroubový uzávěr. Světlejší rubínová rudá barva. Výraznější aroma, směrem do třešní a jahod, s nezaměnitelnou decentní zemitější linkou Ráspiho sklepa a mineralitou tamní půdy s kupou slídy. A k tomu docela znatelný vliv dřeva, skoro mi to přijde jako by tímhle vínem „propláchl“ nové sudy než do nich půjde klasická červená Frankovka :-) Suché, čisté, spíše lehčí, červeně ovocné, něco třísla, moc fajn kyselina, dobrá délka a pitelnost. Zábavné, chlastací, nic vážného a přitom dostatečně zajímavé. Navíc víno, které nestojí moc.

Čtení na víkend

Pár tipů na články, do kterých se vyplatí investovat čas takhle při pátku či o víkendu. A začneme pivem. Anheuser-Busch InBev, behemot pivního průmyslu, provedl další investici. Už dříve si pořídil nějaké ty „craft beer“ producenty, časopis, začal prodávat potřeby pro domovarníky a teď zainvestoval do webu RateBeer, do této chvíle čistě komunitou tvořeného a nezávislého přehledu a hodnocení světové pivní produkce. Už se množí reakce malých pivovarů žádajících stažení jejich produkce ze stránek, kterým podle nich už teď nepůjde věřit. Každopádně zde najdete fajn analýzu proč to Anheuser-Busch asi udělal a proč spíš ne. V zásadě se tyhle věci týkají i vína a psaní o něm, otázek o (ne)závislosti, kdo médium vlastní, kdo v něm inzeruje, kdo má zásadní vliv… Je dobrý se nad tím zamýšlet. Vlastně nejen u textů o víně / pivu. Přesněji… především u všeho ostatního :-)