Myší bobky ve víně nechceme!

Na láhev La Llopetera 2014 jsem se opravdu moc těšil. Pochází z katalánské apelace Conca de Barberà, od biodynamického a jinak úplně naturálního (nejen) vinařství Escoda Sanahuja. Vyšší nadmořská výška okolo šesti set metrů, školení v malých francouzských dubových sudech. Jo a čistý Pinot Noir. Za vinařství v těhle místech „mohou“ cisterciáčtí mniši, tak proč ne :-) Měl jsem Llopeteru ve starším ročníku a byl velmi překvapen až nadšen, jak zajímavý pinot může ze Španělska pocházet. Takže teď zkusmo naslepo investoval 20€ do nového ročníku. Těžší burgundská láhev, silná kovová záklopka, celokorek. Tmavší granátová barva. Pomě výrazná vůně, lehce divočejší čerstvě peckovinově ovocná, něco živočišnosti a zemitá linka. Suché, šťavnaté, bezva kyseliny, dobrá struktura, peckovinová ovocnost, pikantost. Ze začátku fajn pití s ne úplně zábavnou zemitostí a obavou, že se překlopí ještě horším směrem. Což se také stalo, po delším vlivu vzduchu se rozjela tak odporná myšina, že víno šlo do výlevky.

Burgundsko a Cava mají nové apelace

Furt se něco děje. Například milovníci vín z Burgundska se musí dovzdělat ve znalostech apelací, do ne úplně krátkého seznamu totiž po letech debat přibude nová – Bourgogne Côte-d'Or. INAO už ji schválilo a když vše půjde dobře, tak ji budou vinaři moct využít již pro letošní ročník. Platí pro bílá i červená z potenciálně až tisíce hektarů, týká se několika desítek obcí v Côte de Beaune a Côte de Nuits a zasahuje až do Maranges v Saône-et-Loire. Jde tedy o drobátko vyšší a plošně omezenější „ušlechtilejší“ variantu základního Bourgogne (které v podstatě zasahuje až do Beaujolais a pod touto apelací lze najít leccos), ale krom geografického vymezení jsou tu i další požadavky. Vína musí být stoprocentní odrůdová Chardonnay či Pinot Noir, tedy žádné míchání třeba s Gamay. Je vyžadována výrazně vyšší hustota výsadby, nejméně 9000 keřů na hektar (oproti současnému minimu 5000 pro Bourgogne), a zároveň o něco nižší výnosy (66 hl/ha pro bílé a 58 hl/ha pro červené). A také o něco vyšší alkohol, 11 % pro bílá a 10.5 % pro červená. Ale upřímně – kdo v poslední době viděl burgundská pod jedenáct alkoholu :-) A abyste to neměli úplně jednoduché, tak v Burgundsku, konkrétně v jižní části Yonne, ještě vzniká apelace Vézelay. Bavíme se o asi 90 hektarech u obcí Asquins, Saint Père, Tharoiseau a Vézelay, do této doby šlo pouze o subzónu apelace Bourgogne. Nyní budou mít, pro bílá čistě z odrůdy Chardonnay, apelaci vlastní.

Německý ryzlink & bílá burgunda

Dneska dvojice bílých, která mne v posledních pár dnech hodně potěšila. Třeba ryzlink. Německý. Základní Drache Riesling 2016 z Weingut von Winning z Pfalzu, původem z různých vinic v okolí Forstu. O vinařství už jsem tu psal v minulosti opakovaně a dost mne bavil v té době jejich základ Win Win Riesling. Dráček stojí o chlup pod ním, nezvykle na jejich vína nefermentuje ve dřevě ale jde čistě o nerezovku. Klasická protáhlá láhev, moc pěkná viněta a šroubový uzávěr. Světlá žlutá barva se zelenkavými odlesky. Čerstvá, svěží, slinosbíhavá energická aromatika. Limetková, zelené jablko, lehce herbální. Suché, čisté, svěží, lehkost ale důraz, parádní kyseliny, minerální linka, citrusová ovocnost. Nic složitého, spíše přímé zábavné pití, ale rozhodně ne nudné. Přesně takový ten typ vína, kterého při posezení vypijete flašku ani nevíte jak. Bezmyšlenkovitě, bez hledání nějakých nuancí, prostě to klopíte a najednou už nemáte co nalévat. Pro mne navíc naprosto perfektní sklenička na osvěžení v průběhu večera, prostě vás to nakopne. Za požadované zhruba tři stovky (prodává WineGeek) asi umím koupit komplexnější ryzlinky, ale tohle mne baví moc.

Bezva „naturální“ Chablis

Včera jsem využil příležitosti k rychlé přechutnávce čtyř vín od Château De Béru, hodně zajímavého producenta ze Chablis. Zdejší zámek je v majetku rodiny Béru pěkná čtyři století a historicky to bylo právě víno, co zámek živilo. Tedy až do fyloxerové epidemie, která v tomto směru znamenala úpadek a vyklučení vinic. Restart přišel v roce 1987, kdy hrabě  Éric de Béru nechal vinice, včetně jejich monopolního Clos Béru, znovu osázet. Od roku 2004 je vinařství v rukou jeho dcery Athénaïs, které se postupně postarala o konverzi na bio a následně i na Demeter certifikovanou biodynamiku (i toho koně ve vinici mají ;-)). Pracují se (staršími) burgundskými sudy, nerezem a experimentálně i amforami. Fermentují spontánně, vínům obvykle poskytují poměrně dlouhé školení a lahvují bez čiření a filtrace a s hodně omezeným sířením (výsledná celková bývá 20 až 25 mg/l). V nabídce mají základní Chablis, Orangerie z „výsadeb na zahradě“, Côte aux Prêtres, 1er Cru Vaucoupin a ač nejde o 1er ani Grand Cru vinici tak top Clos Béru Monopole, ze zdí obehnané pětihektarové vinice přímo v Béru. K tomu vznikl i negocé byznys pod značkou Athénaïs, kde najdete jak klasická vína z Chablis a okolních apelací tak právě i ty „divočejší“ naturální kousky z amfor a experimenty.

Parádní Chianti z Fattoria Selvapiana

Pod názvem Chianti se lze setkat s širokým rozptylem kvality, od obludného množství naprosto základních jednoduchých vín po opravdu velká červená. Dnes se budeme pohybovat spíše na lepší části spektra, půjde o už trochu slavnější kousek vyhlášeného vinařství. Ve sklence je Fattoria Selvapiana, konkrétně Chianti Rùfina Riserva 2012 Vigneto Bucerchiale. Ve středověku byla Selvapiana jednou z hlídkových věží u řeky Sieve a měla chránit Florencii, dnes chrání spíše dobré jméno Chianti. Tohle víno je vlajkovou lodí producenta (byť třebas za supertoskánce Fornace si účtují více), v některých ročnících vůbec nevzniká (od prvního ročníku 1979 do současnosti se to stalo osmkrát, naposledy v roce 2008). Pochází z jediné špičkové suché kamenité vinice na jílu a vápenci s jihozápadní expozicí, z mixu výsadeb z let 1968 a 1992. Jde o čisté Sangiovese z pozdního sběru, fermentované spontánně v nerezu a vyzrávané „moderně“ v malých francouzských barrique sudech rok a čtvrt.

Dvakrát cava od Parés Baltà

Pomalu ale jistě pokračuji v odpíjení velkého nákupu cavy a poctivě si dělám poznámky. Úplnou novinkou pro mne byla produkce Bodegas Parés Baltà z Pacs del Penedès. Jde o středně velkého rodinného producenta se slušnou historií, vinařská rozhodnutí jsou nyní v rukou dvou žen, manželek vnuků zakladatele vinařství (pokud je řeč o moderní historii, jinak tam prý mají kořeny už v roce 1790) :-) Vlastní vinice v různých nadmořských výškách, dost široký rozptyl od placek v 170 metrech po staré terasy v osmi stech a jen deset kilometrů od moře, na odlišných půdách. Vedou je v certifikovaném bio a biodynamice a i ve sklepě čistě. Pracují se dřevem, nerezem i amforami (z jílu z jejich vlastních pozemků) a tak, normálka.

Legenda Palo Cortado s lahví Bodegas Tradición

Palo Cortado. Mytický a raritní styl sherry. V kontextu někdy až překvapivě nízkých cen sherry obvykle výrazně dražší a hůře dostupný, sotva půl procenta celé produkce zabírá. A i když se oprostíme od nánosu legend styl nejednoznačný, komplikovaněji uchopitelný, stojící někde na pomezí plnosti a bohatosti chuťového projevu kategorie Oloroso a delikátní rafinovanější aromatiky Amontillado, víno s opravdovou finesou a komplexitou. A v podstatě je takto vágně definováno v oficiálních apelačních pravidlech, čistě subjektivně senzoricky, bez konkrétních požadavků, popisů technologie výroby či měřitelných parametrů. Tradičně by totiž Palo Cortado mělo vznikat samovolně a ne nějakým cíleným postupem. Jde vlastně o Fino u kterého z nějakých důvodů (viz vsuvka pro úplné nadšence v závěru) začala vrstva flóru nečekaně brzo odumírat a které se projevovalo výraznějším tělem. Když se na to konečně přišlo, bylo takové víno fortifikováno na 17-18 % alkoholu a sud, ve kterém se vyskytovalo, přesunut do solery obdobně „ujetých“ vín pro oxidativní zrání. A značka pro Fino na tomto sudu, vertikální čára, horizontálně přeškrtnuta. Odtud jméno vína (a také výrazy Dos Cortados, Tres Cortados či Cuatro Cortados, kdy je přeškrtnutí více a mohou značit další postupné fortifikace v průběhu času). Oproti stylu Amontillado tak bylo biologické zrání jen krátké a zároveň vstupní víno jemnější a delikátnější (samotok) zvolené původně právě pro Fino, zatímco pro oxidativní zrání kategorie Oloroso se spíše vybírají plnější a „hrubší“ vína (s lisováním pod větším tlakem).

Čínské elitní červené, Víno nás spojuje, NSA, mladé vinařky a tak…

Italským úřadům se podařilo zablokovat potenciální prodej až 30 milionů plechovek falešného prosecca na e-commerce platformě Alibaba. Čína prostě jede ve velkém, když už jde o padělky a podvody :-) Myšlenkový oblouk mne přivádí ke kabelkám Louis Vuitton a zdánlivě nesouvisejícím zařazením horského (2,200 až 2,600 m n. m.) čínského vína Ao Yun 2013 do článku o top světových bordeaux směskách v Decanteru. Svým způsobem trochu smutné, pokud mohu soudit, protože je tam v konkurenci klasiky typu Sassicaia, Ridge Monte Bello či Cheval des Andes. Netvrdím, že při slepém srovnání by to víno nedopadlo podobně dobře. Jen zde jde o vína, která si za dobu své mnohaleté existence vysloužila respekt a prokázala kvality zráním, zatímco tenhle Číňan je vůbec první ročník a rovnou s cenou napálenou na tři sta dolarů. A pro mne špička není rovna bodovému výsledku jedné konkrétní lahve. Jenže znáte to… za vínem stojí bordeauxský odborník Maxence Dulou a na celý projekt pro majitele dohlíží Jean-Guillaume Prats (dříve Château Cos-d'Estournel). No a majitelem je skupina LVMH (Moët Hennessy Louis Vuitton). A ti tak nějak vědí, jak pracovat s luxusním zbožím, marketing je jejich hlavní zbraní a dokáží za tyhle ceny snadno prodávat. A píší tak novou kapitolu čínského vinařství…

Degustace Gourmet Clubu ve ŠMIKu

Před pár dny jsem tu naznačoval, u hodnocení nabušeného červeného z Chile, že se ještě pověnuji večeři na které ho pil. A sliby se mají plnit. Víno jsem pil na prvním setkání Gourmet Clubu šéfkuchaře Miroslava Šimka v restauraci ŠMIK. Dříve se scházel ve Vision Restaurantu na dostihovém závodišti v Chuchli, ale to mám trochu z ruky a nikdy jsem se neúčastnil. ŠMIK je v prostorách Nové budovy Národního muzea, což je přeci jen praktičtější. V Gourmet Clubu má hlavní role připadnout vínu, které je následně podpořeno vhodně napárovaným jídlem. Berte to jako vinnou ochutnávku doplněnou o degustačním menu, v nějakém komornějším počtu lidí. První setkání na novém místě jsem si užil, jen tedy pod doprovodem k vínu jsem si nepředstavoval plné porce každého jídla. Zmáknout všech pět chodů a užít si i dezert vyžadovalo dost sil (First World Problems, já vím…) :-) Každopádně šlo o fajn večer a jsem rád, že jsem si konečně ochutnal i co umí restaurace předvést na talíři, do té doby jsem tam chodil jen na běžné vinné ochutnávky.

Dvakrát cava od Llopart

Dnes zase tip na bubliny. Postupně jsem zvládl tři ročníkové báze Llopart Cava Rosé Brut Reserva, nejprve jsem tu psal o 2013 a následně nedávno o 2014 (odstřelené letos) a teď přišel na čas na ročník 2015 s odstřelem kalů vyloženě čerstvě, v červnu 2017. Samotné vinařství se chlubí záznamem o vinařské historii v místě, kde dodnes pracují, již z roku 1385. Z roku 1887 pak mají první podložené lahve šumivých vín. Ale dlouhá nepřerušená vinařská historie, či rodinný slogan „Ex Vite Vita“ (život přichází z révy), jsou jedna věc, současný obsah lahví druhá. Llopart není žádný megaproducent, ze svých vinic v lehce dramatičtější krajině v okolí Subirats vedených v bio režimu (různá místa, ze kterých hrozny pochází, mají coby malé mapky přímo vzadu na vinětách) dělají ročně asi 500 tisíc lahví bublin a tichých vín. Moderní historie se v podstatě píše až od padesátých let minulého století. Sběr ruční, zrání na kalech nejméně rok a půl pro základy (jako toto rosé) až po více než pět let po špičková vína. O něco vyšší ceny, začínají někde na deseti euro, ovšem zase ty základy vyšší kvalita. A neujíždějí u top vín, i ty nejdražší se pohybují okolo 35€, některá top cava jména už si dovolí atakovat stoeurovou hranici a sem tam ji někdo už i překročí.