Když se daří Ryzlink i Pinot

Pravidelnému čtenáři tohoto zápisníku jistě neuniklo, že nejčastěji podléhám a pěji ódy na vína odrůd Pinot Noir a Ryzlink rýnský. Ve vinařské oblasti Čechy se daří najít vinařství, která zvládají obě tyto odrůdy skvěle. Podobně je tomu v některých částech Německa. No a vypadá to, že i v Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde by se těmhle dvěma odrůdám mělo dařit tradičně, to funguje. Před nějakou dobou jsem tu popisoval Pinot Noir 2004 z vinařství Robek a teď otevřel jejich Ryzlink Rýnský 2007 v pozdním sběru z viniční trati Roháče. Víno jsem kupoval přes internet za 210,- Kč a teď koukám na jejich oficiální e-shop a tam je za 149,- Kč, ale trať uvedena Floriánky. Tak musím zjistit, zda je o dvě různé šarže (a tu další koupit), nebo se někde stala chyba. Víno je v hnědé lahvi typu alsaské flétny, pod plastovou záklopkou s lepeným korkem s pevnými ploškami. Viněta, stejně jako u Pinotu, je nezaměnitelná. Něco mna na ní opravdu oslovuje, byť zlaté písmo mne obvykle nechává chladným. Ale to musíte posoudit sami.

Barva vína je bledší, lehce nazlátlá. Vůně pak příjemná, svěží, mladistvá s lehce kvasnicovými tóny v úvodu, ale kupou květin, medu, mineralitou, mírným náznakem barvy & laky (petrolej), čistá. Taková uměřená, nevlezlá, ale nabízí hodně. V chuti suché, středně plné, čisté s velmi výraznou linkou kyseliny, která po delším pití působí možná až příliš ostře (ale u prvních dvou sklenek a k jídlu jsem tenhle pocit neměl). Pěkná struktura, slušná délka, nijak komplikované ale výborně pitelný ryzlink. S provzdušňováním se víno rozvíjí, med posiluje, dostavují se byliny u prašné cesty, heřmánek a vůbec mi to víno přijde moc fajn. Opět, stejně jako u toho Pinotu, navozuje dojem precizně provedené práce a vína připraveného tak, jak má vypadat, kde mi to ale v hlavě nespíná takovou tou část úplného nadšení, pro kterou vždy potřebuji něco dalšího navíc.

Rodinné vinařství Michala Robka nepěstuje na svých vinicích (rozloha pomalu stoupá někam ke 4ha, především v trati Floriánky) celou odrůdovou knihu, jak tu bývá populární, ale specializovalo se na méně odrůd (především Ryzlink a „rulandské“ kousky – modré, bílé i šedé + Chardonnay, do cuvée Blatnický roháč kupážují ještě něco Sylvánského a snad i trochu Cabernetu Moravia tam mají, ale ty nejsou zásadní). A vypadá to, že tenhle přístup se daří, minimálně si dovolují nasadit i poměrně vysoké ceny. Těm vínům nemám moc co vytknout. Popis na webu praví, že vinařství „vás překvapí čistotou a technologickou dokonalostí vín. Michal Robek patří ke generaci mladých vinařů zastávající trend výroby malých partií přívlastkových vín s výrazným vlivem vlastního rukopisu a stylem výroby burgundských vín.“ Skoro si u toho říkám, zda pro to, abych byl opravdu nadšen, vlastně nehledám „nečistoty“ :o) Ta vína skutečně jsou technologicky výborně zvládnutá. Myslím, že si budu muset nakreslit křížek na mapu a do vinařství se podívat, abych se přesvědčil, co přesně se ve vinařství s hrozny vlastně děje :o) Pokud na ta vína ale někde narazíte, neváhejte. Dost by mne zajímal názor někoho dalšího.

Lékárenská vzpomínka na Maltu

Jak se nejlépe, při těchto trochu chmurně podzimních dnech, vzpomíná na dovolenou v teplých krajích a zážitky odtamtud? Někdo si je připomíná fotkami či trápí známé a příbuzné dokonce videem, ti šťastnější se prostě seberou a jedou znova. U nás máme ty pobyty vždy dost silně spojené s jídlem a pitím. Možná to či ono „na maltský způsob“ s lahví jejich vína atmosféru nevrátí úplně dokonale, ale mám pocit, že návštěvy stresuje o něco méně, než pohled na hledání DVDčka s druhou tisícovkou fotek. Před pár dny jsem vylovil ze skladových zásob poslední láhev z vinařství Marsovin, konkrétně pak Cheval Franc 2005. O starším ročníku tohoto vína a ostatně i vinařství jsem se tu hodně a do detailu rozepsal už dříve (doporučuji přečíst, pak vás zajímá, odkud to pochází a kdo víno vyrábí), tenkrát to bylo lehce zklamání a víno se mělo otevřít dříve. Doufal jsem, že mladší ročník bude v kondici a prosluní nám večer.

A vyšlo to! Láhev (č. 4.062 z 16.020) tohoto Cabernetu Franc s lehkou příměsí Syrahu zafungovala báječně. Matnější tmavě višňová barva, nazrálejší, v lahvi trochu jemného depotu. Intenzivní vůně nezapírající vyzrálé jižní hrozny, ale strašně zajímavá. Krom ovoce (takové lehce nakvašené přezrálé jahody a nějaká ta peckovina) je tam hromada zeleniny, bylinek, masivní a dominantní lékárenský (spíše stará apatyka než moderní lékárna, o tom jsem se kdysi rozepisoval) štych a kořenitost. Je to divoké! Nepůsobí nějak komplikovaně a ty vůně složitě provázaně, vyskakují na vás celkem přímočaře, ale baví to. V chuti sladší ovocitost, spíš běžně plně a výraznější dojem podpořen nejspíš lehounkým zbytkem cukru, ale je tam i dost kyselin a pije se pěkně. Spíš měkčí, už ohlazené, docela dlouhé. Pro mne ne úplně dotažené do konce, možná ne ideální harmonie, ale stále více než pěkné víno. Mrzí mne, že už mi zásoby komplet došly. Sice tu chvilku fungoval dovozce a dokonce proběhla degustace s majitelem vinařství, ale pak to vše nějak utichlo, už ani web jim nejede.

O pár receptech se tu psalo v článku Maltská kulinářská expedice – část I., další pak padl v textu Fenek na svatovavřineckém. Především různé (více či méně volné) variace na Qarabali Biz-Zalza Pikkanti, zeleninu s pikantní omáčkou dostávající část svých zvláštních aromat a chutí z bohaté dávky kaparů, děláme docela často. Zkuste, moc dobré je to! :o)

Máte nějaký oblíbený recept, kulinářský postup či nezvyklou kombinaci surovin odkoukanou na dovolené? Případně víno, dovezené v počtu více než jedné lahve, které si šetříte na moment, kdy si budete chtít dovolenou připomenout?

Výsledky ankety „Ovocná (rybíz, třešně, jablka,…) vína“

Ještě donedávna byla ovocná vína, všechny to báječné domácí zajímavosti z  plodů zahrad u domů či chalup, záležitostí naprosto obyčejnou a dělal je „každý druhý“. A v obchodech byl běžně dostupný levný jabčák, často sladký a přinášející dost nepříjemná rána. Dneska už to takhle zdaleka nevypadá a najít někoho, kdo má výborný domácí rybízák, není vůbec snadné (jeden příbuzný dělá opravdu špičkový, už kolikrát jsem přemýšlel, že ho zařadím naslepo mezi nějaké cabernety na degustaci a budu sledovat reakce). Už jednou jsem se tu ptal, zda „kvasíte doma ovoce (nebo něco jiného)“ a vypadalo to, že tu i pár experimentátorů je. Dost mne tedy zajímalo, jak dopadne anketa o vztahu čtenářů révově-vinného blogu k ovocným vínům, respektive jak jejich (možnou) kvalitu vnímají.

Nejčastější odpovědí, pro kterou se rozhodla celá třetina hlasujících (33%, 24 hlasů z celkových nízkých 72), bylo „mohou být moc dobré pití“, ovšem následovaná druhou a podobně zastoupenou skupinou (29%, 19 hlasů) s odpovědí „nikdy jsem je nepil“. Shodných 15% (11 hlasů) přišlo pro možnost, že „lze najít opravdu skvělá“ i „ujdou, ale za pozornost nestojí“. A stejně tak velmi podobné 3 resp. 4 hlasy mají „extrémní“ možnosti „mohou být stejně dobrá jako révová“ i „jsou tak špatná, že si název víno nezaslouží“. Takže odpovědi těch, kteří ovocná vína již chutnali, jsou pěkně vyvážené :o)

Pozoruji okolo sebe, a to nejen mezi vyloženě vinnými fanoušky, docela dost snah vyrábět všelijaké tyhle domácí alkoholy, medoviny a kvasit v koupelně ovoce přivezené od babičky. Možná, že se ta móda zase vrací. Jak to tedy máte vy? Vyrábíte vlastní ovocná vína či znáte někoho, kdo připravuje opravdu výborná (lehké mrknutí a očekávání dobrých tipů, skvělý višňák od Maňáka už ale nejspíš všichni znají)? Nebo jsou vaše zkušenosti spíše toho „bolehlavového“ druhu a ovocným vínům se vyhýbáte?

P.S. Hlasujte v nové anketě, tentokrát o vašem vztahu k vínům z oblasti Čechy. Občas mám pocit, že se na ni taky trochu zapomíná, tak jsem zvědav na výsledky…

Polední pauza s galadegustací Kupmeto

Jak to děláte na velkých degustacích, různých prezentací sortimentu dovozců či festivalech, s výběrem vín k degustaci? Studujete nejprve pečlivě seznam dostupných vín a následně vyrážíte po naplánované trase, chodíte od stánku ke stánku a náhodně vybíráte (nebo volíte to nejlepší) či zkoušíte ochutnat úplně vše až do úplné likvidace chuťových buněk? Já mám vždycky problém s tím, že pokud sortiment vinařství u toho či onoho stolečku neznám a nechutnám tedy jen vybrané novinky, tak mám tendenci projet jejich vína od začátku do konce, od těch obyčejných po ta nejlepší. Prostě mi nepřijde, že se o podniku dozvím to zásadní, pokud vždy přiběhnu, ukážu na nejdražší láhev a zase zmizím. Prezentující vinaři (obchodní zástupci) to ostatně taky nemají rádi a přistupují k vám úplně jinak, než když se chcete něco dozvědět a udělat si průřez jejich nabídkou. Vlastně to takhle obšírně píšu proto, že na nedávné Galadegustaci firmy Kupmeto (která prodává i koncovým zákazníkům na e-shopu, ale především zásobuje vinotéky a restaurace) jsem si seznam neprostudoval, příšerně se zasekl u jednoho stánku s hromadou vzorků a úplně pak vynechal třeba Itálii nebo, a to nechápu a štve mne, Pinoty a Chardonnay z Burgundska. Takže report bude zrovna o tyhle ošizen a těm, kterým jsem zprávu sliboval, se omlouvám. Ale nějaké zajímavé objevy jsem přesto učinil.

Vůbec celá ta akce byla docela fajn, na jednom místě šlo ochutnat celkem pestrý výběr vín především z různých regionů Francie, doplněno Itálií, nějakou Moravou a novým světem v podobě jednoho Chile a trochy Afriky, to vše obvykle za účasti vinaře či zástupce vinařství. Kupmeto v tom standardním sortimentu nejede nějaká vyloženě superslavná drahá jména, ale vybírají si poměrně zajímavé zástupce regionů s obvykle dost slušným poměrem ceny a kvality a zároveň velikosti produkce, což je důvod, proč na ně pravidelně narazíte všude možně. Vlastní velkou degustaci (rozloženou do dvou dnů) v sálu hotelu Amarilis pak doplňovalo několik komornějších akcí, například večeře s vinaři (každý na ni měl přivézt magnum nějakého svého zajímavého vína), „souboj“ zajímavých vín ze sedmi zásadních regionů Francie či vertikální degustace Château Batailley s víny od ročníku 2006 po 1977 (té jediné jsem se stihl účastnit).

Ještě opojen příjemnými zážitky z degustace Beaujolais jsem se zastavil u stolečku s těmito víny a něco málo ochutnal. Moc potěšilo Fleurie „Cuvée Hugo“ 2008 z Domaine Pardon, krásně mile ovocité a vyvážené pití, nejspíš ho zařadím na domácí ochutnávku (plánuji na 19.11. jako protiklad k příchodu mladých vín, tohle budou především Cru a to i trochu starší či ze starých keřů, ještě by se tak dvě místečka našla…). Šlo ochutnat i dvě primeur vína ročníku 2009, která nyní přijdou na trh jako Nouveau. Vypadá to na zajímavý ročník, ta vína byla tmavá, docela hutná a intenzivní, velké překvapení.

Další zastávka proběhla u Champagne Bauget-Jouette, ale ty si ponechám na jindy, protože jsem je o pár dní později navštívil přímo u nich v podniku. Vedle se ovšem nacházel ještě stoleček Champagne Louis Barthélémy. Dříve to byla jedna z velkých značek v Champagne a plnila supermarkety, v devadesátých letech dostala nového majitele, který drasticky snížil produkci a začal se orientovat na kvalitnější produkci s jinou cílovou skupinou. Zero Dosage „Topaz“ (20% Chardonnay, 40 % Pinot noir a 40 % Pinot Meunier, na kvasnicích tak 4 roky) bez přidaného cukru v dozážním likéru je velmi suché, řízné, pěkné šampaňské. Na můj vkus trochu jednodušší, ale veskrze příjemné pití. Brut NV „Améthyste“ (sestaveno ze 42 různých poloh, 50 % Pinot noir, 30 % Pinot Meunier a 20% Chardonnay, na kvasnicích 3 roky) má intenzivnější ovocitější vůni a jde o velmi pěkně vyvážené povedené pití (opět spíše jednoduššího „aperitivního“ střihu, nic komplikovaného). Brut Rosé NV „Roubis“ (70% Chardonnay a 25% Pinot Noir lisované na bílé víno + pár procent červeného vína ze Champagne, na kvasnicích tři roky) má růžovooranžovou barvu, voní vyzrále ovocně a opět jde o suché a čisté svěží vyvážené pití, se kterým bych neměl problém. Škoda jen, že i tyhle základy ze Champagne jsou prostě drahé (osm stovek normálka). Brut Millesime 2002 „Saphir“ (naprosto dominantní Chardonnay jen s troškou Pinot Noir, v lahvi na kvasnicích šest let) má zlatavou barvu, menší bublinky a krásnou pěnu. Květiny, lehce toastové aroma, docela zajímavé a výrazně bohatší a komplexnější než předchozí vzorky. V chuti pevnější, pěkně strukturované, svěží vyvážené pití s delší dochutí. Povedené. Cena podobná předchozím vínům tohoto producenta a přitom kvalita o řád jinde. (foto doplňuji jedno jejich oficiální reklamní, selhal mi blesk a já si toho nevšiml, takže mám jen tmavé fleky)

O Château Beauchene jsem tu už psal a další Rhônu, Château Val Joanis, nedávno přechutnával se skupinkou doma, takže bude asi samostatný report. Místo, u kterého jsem zakufroval nejdéle, byl (pro mne) překvapivě stoleček vinařství Joseph Mellot z údolí řeky Loiry. Postupně jsem si tam ochutnal komplet všechno a v praxi si ověřil, že se nemá francouzům říkat, jak vám některé víno nesedí. Dokud jsem jen chválil bylo vše v pořádku, zástupce vinařství se usmíval, švitořil a vůbec to bylo fajn. Jakmile jsem ale vyjádřil rozpaky nad jedním červeným Sancerre, asi jsem se dotkl jeho národní hrdosti (nejspíš je z regionu) a on silně ochladl. Sice dále profesionálně prezentoval, ale s podezřívavým výrazem a úsměvem značně umělejším :o) Každopádně jsem si opět ověřil, že Sauvignon Blanc možná není má z odrůd nejoblíbenějších, ale v Sancerre, Pouilly Fumé a dalších místech okolo umí dávat opravdu krásná vína, co stojí za pozornost.

Vlastně mne překvapila už úvodní Destinea Blanc 2008, čistý Sauvignon Blanc (VdP, žádná konkrétní apelace) v nízké cenové kategorii (maloobchod i za sto pade). Tohle víno jsem měl už dvakrát a pokaždé to bylo příšerné (viz třeba tu), je to podle všeho velmi častá oběť tragicky špatného skladování. Holt banky to asi mají ve skříni a ne lednici :o) Když je v kondici, jde za ty prachy o skvěle pitelné, svěží, aromatické a moc dobře udělané víno naprosto ideální do gastronomie. Moc mne bavila dvě Pouilly Fumé, jak svěží mladičké minerální a nádherně pitelné „Le Troncsec“ 2008 s výbornou linkou kyseliny, tak i bohatěji ovocité a aromaticky sladší, lehce dřevem ovlivněné, efektní a delší „Cuvée des Edvins“ 2006. Zajímavou ukázkou vyzrálého sauvignonu (navíc z problematického horkého ročníku) bylo Sancerre „Cuvée Pierre-Etienne“ 2003, se zlatavou barvou, vyzrálou bohatou medovo-citrusovou vůní, medem a kořenitostí v chuti, doplněno bylinkami, svěžestí a krásnou strukturou a délkou dochuti. Dost povedené. Vůbec všechna ta bílá byla výborně udělaná, skvěle pitelná a doporučeníhodná. Červená už vyžadují trochu více „zapálení pro věc“, Destinea Rouge 2007 je ještě v pohodě pitelný a docela typický ovocitý (ale trochu trpčí a řidší) Pinot Noir, ovšem Sancerre Rouge 2007 „Le Rabault“ (opět čistý Pinot) mi přišlo opravdu dost obyčejné a navíc velmi trpké, což se tedy od červeného Sancerre dá často očekávat, ale pil jsem odtamtud i výborné věci a doufal. To už víc bavil Cabernet Franc z různých oblastí – Chinon, Saumur-Champigny, Bourgueill. Mám tahle drsnější, divočeji ovocitá vína s trochou lékárenských tónů rád a tahle potěšila. Byla mladičká a určitě se ještě uhladí, ale je to fajn ukázka odrůdy a regionu. Nic zásadního, na zkoušku bych se jich ale nebál. A na našem trhu je vín z těchto míst strašně málo, takže každý zástupce se počítá.

U stejného stolečku jsem ještě zvládl produkci zajímavého vinařství Pierre Amadieu z Rhôny, proslaveného především víny z apelace Gigondas. Z nich mne bavilo především „Grande Réserve“ 2005 (70% Grenache, 30% Syrah), možná i proto, že u bratříčků se chutnal mladičký ročník 2007 a toto mělo větší šanci vyniknout. Aromatické, ovocité, s tóny kouře, plné, vyvážené, šťavnaté, stále s kupou třísla a zrající do krásy, ale již nyní velmi pěkné pití. Hodně mne bavilo i základní Côtes du Rhône „Roulepierre“ 2007, víno čisté krásně ovocné a svěží, pěkně udělané a nekomplikovaně pitelné, přitom ne nudné. Vůbec v poslední době nějak preferuji vína trochu „štíhlejší“ a lépe pitelná nad těmi, co po první sklence doslova zasytí, takže tohle mi sedlo. Zase super věc do gastronomie. U Crozes-Hermitage „Les Caladières“, stoprocentního Syrahu, jsem přemýšlel, kde je hranice, kdy je vůně kůže a takové ty stájové tóny ještě příjemná záležitost doplňující komplexitu vína a kdy už je to za hranicí a spíše ruší. I když se víno jinak svou hutností a přezrálým ovocem hodně snažilo, tahle aromatická linka byla až příliš dominantní a moc mi neseděla.

O vinařství Errazuriz jsem tu psal něco o úvodní degustaci a pak ještě několikrát (třeba o moc zajímavém Pinot Noir), jejich vína mne docela baví a tady zkoušel jen ta, která ještě neznal. Chardonnay 2007 Max reserva je dřevem dobře nakopnutá ukázka odrůdy, ale není jím úplně přejeté. Má to výbornou kyselinu a dobře postavené tělo, dost povedené pití. Vyzkoušel jsem nějaké nové „speciality“, třeba čisté single vineyard Sangiovese 2007 (velmi tmavé, aromaticky až parfémově výrazné, vyzrálý jižní styl, měkčí a moderní v chuti, čisté, moc dobře udělané, zatím dost třísla a pěkně dlouhé) či The Blend 2006, nezvyklou směs (nejen na Chile, tohle je myslím dost unikátní) 40% Sangiovese, 25% Petit Verdot, 20% Cabernet Franc a 15% Carmenére. Působilo to jako aromatická (opět velmi výrazné), efektní, suchá, jižní a tříslem okořeněná volná variance na nějaké supertoskánce, dost vtipný kousek.

Zvládl jsem ještě lehký průřez Tanzbergem (ty bych si taky rád projel někdy znovu a v klidu s více časem, tady to nějak zvlášť nezasáhlo, ale potěšil nový styl vinět), něco ryzlinků z Alsaska od vinařství Charles Wantz (bezproblémové pití, ale nic co by mne nějak víc oslovilo) a projel komplet nabídku Bordeaux od skupiny Borie Manoux, o které se ale zmíním spíš v souvislosti s vertikálou Château Batailley, kterou si nechávám na samostatný článek. Byla to moc fajn degustace a kdybych býval měl čas oba dny, nemusel jsem minout Burgundsko a Itálii. Ale i tahle delší „pauza na oběd“ při odběhnutí z kanceláře potěšila. Jen víc podobných akcí. Nejvíce mne sice baví malé komorní ochutnávky s pár víny, i tyhle větší akce mají svůj smysl. Minimálně na nich můžete snadno objevit něco, co potom podrobíte podrobnějšímu zkoumání :o)

Champagne podzimní a nejen šumivá

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Champagne? Zvuk vytaženého korku, šumění nápoje ve sklence a pocit, zda za ty prchavé bublinky otevřené na oslavu nějaké výjimečné události ve vašem životě (či jen pro zpříjemnění dne) neplatíte přeci jen zbytečně moc? Champagne má neuvěřitelné jméno a jde o jednu z mála apelací (či chcete-li částí Francie), u které prakticky okamžitě a skoro každému sepne, jaká že vína odtamtud pocházejí. Champagne je místem honosných paláců a obrovských producentů, kteří dokáží prodávat své základní víno za ceny, o kterým se nesní leckterým vypiplaným vínům z jiných (i prestižních a ve Francii) regionů. Narazíte tu na „rodinné firmy“ i nadnárodní molochy s obrovskými paláci, desítkami kilometrů sklepů a produkcí milionů lahví, které nemají (nebo do příchodu finanční krize neměly) kde brát hrozny a tlačí na rozšíření apelace o hezkých pár tisíc hektarů. Ale najdete i malé selské podniky, u kterých to rodinné jde napsat již bez uvozovek, fungující v omšelém stavení a produkující špičková vína jen z vlastních vinic. Po pár dnech strávených v srdci Champagne, Épernay a Remeši, zkusím o těchto zajímavých místech sepsat postupně pár zápisků. Dnes to bude zatím takový malý podzimně viniční úvod a malé upozornění, že nejen bublinkami je tam člověk živ.

Nejdříve něco málo k vinicím či spíše odrůdám. Vždy uslyšíte, že Champagne stojí na odrůdách Pinot Noir a Chardonnay, ke kterým se přidává ještě Pinot Meunier. Realita je taková, že místní bubliny samozřejmě vycházejí hlavně z „univerzálního“ Pinot Meunier, kterého jsou tam suverénně největší výsadby. Následuje Pinot Noir a nakonec Chardonnay .  Stav k roku 2008 pro celou Champagne říká, že 28 % výsadeb je Chardonnay, 38 % Pinot Noir a 34 % Pinot Meunier. Pouze ve Vallée de la Marne je Meunier zastoupen vysokým počtem 62 % ploch. Dvě slavnější odrůdy samozřejmě najdete v prestižních cuvée či ročníkových vínech a to především proto, že jen tyto mohou nést statut Grand Cru. Ale běžná produkce zhusta používá Meunier. Rostou tu a je legální zpracovávat i další odrůdy, navíc je to stále častější, především kvůli změnám klimatu a pokusům, jak se tyhle „zapomenuté“ odrůdy chovají. Ve vašem víně může být klidně i Pinot Blanc, Arbanne, Petit Meslier či Pinot gris. Ať na těch vinicích roste cokoliv, krásně pokrývají okolní kopce a utvářejí úžasnou krajinu...  
Letošní podzimní návštěvník vinic má navíc možnost snadno ochutnávat hrozny, kvůli krizi a snaze prodat skladové zásoby (problém hlavně velkých firem, malým producentům se to nelíbilo ani trochu) byl snížen maximálně povolený výnos na 9700 kg/ha a kupa hroznů zůstala viset (někdy šlo o „martiňáky“, spíše nechtěné hrozny z vedlejších oček, které se ale v Champagne často též sbírají, několik týdnů po hlavní sklizni) či bylo ostříhána a ponechána na zemi. Ten limit, o kterém ještě uslyšíte, ve skutečnosti není tak tvrdý a je to 1200 kg/ha. Ten rozdíl 2300 kg/ha si totiž mohou ponechat jako „rezervu“ v podobě tichého vína, určenou ke zpracování v momentě, kdyby přišel opravdu špatný rok (či se výrazně zvedly prodeje).

Krom úžasných bublin všech možných druhů může, především milovníky odrůdy Pinot Noir, zaujmout místní červené - Coteaux Champenois. Samozřejmě to ještě předpokládá, že vám sedl třeba pinot ze Sancerre či, když na to přijde, pinoty z Čech. Červená Coteaux Champenois jsou moc pěkný chladnější šťavnatý styl pinotu s páteří kyseliny a trpčího ovoce, především různých variací na třešně a višně. Ale ta povedená a zralejší přinášej i ovoce sladší, živočišnost a další tóny v pravdě burgundské. Jen to není moc často. Když už se po nich budete shánět, zaměřte se na kousky z okolí vesnice Les Riceys, tam dělají asi nejlepší. Často tahle vína najdete s podobnou zátkou jako má šumivé Champagne a stejně tak na lahvích nemusí být uveden ročník, může jít o směs třeba i čtyř let za sebou.

Další skvělý místní alkohol je Marc de Champagne, pálenka ze zbytků po lisování hroznů na víno. Jde tedy o něco dost podobného jako grappa. Typicky se ředí na 40% alkoholu a ty zajímavější vyzrávají několik let v dubových sudech (pokud dlouho, bude před názvem Vieux). Mám tenhle styl pálenek rád a v rámci Francie mi ty z Champagne přijdou skoro nejzajímavější. Čekejte klasickou matolinovou pálenku, docela aromatickou, dřevem mírně uhlazenou (stále je to ale drsnější styl), s ovocnými tóny (třeba pomeranče), prostě báječný dižestiv.

Podávána bude v pokojové teplotě a většinou z dost velkých sklenic, často vinných. Na její výrobu se tam pár podniků specializuje a výběr je relativně široký. Kousky produkované přímo některým ze šampaňských domů pak nejsou vyloženě časté, ale na vinětách bývá uvedeno, od koho vypálená matolina pocházela. Tedy podobně jako v Itálii u grappy, tam také najdete kousky vyrobené ze zbytků po legendárních vínech typu Sassicaia.

A „to nejlepší“ nakonec. V údolí řeky Marny se pěstuje, samozřejmě krom obludného množství hroznů, i docela dost obilí. Dokonce sladový ječmen. A mají tu rašelinu. Ano, tušíte správně. V Champagne našla domov i whisky, krom bublinek si můžete dovézt třeba místní single malt kousek. Výroba je naprosto tradiční, od uzení ječmene po hrátky s různými druhy sudů (viz Ze života whisky v obrazech).

Remeš nás přivítala nádherným slunečným dnem, po kterém následovalo podzimní vlhké počasí se spoustou mlhy. Ale bylo tam příjemně, to zase jo. Skvěle se tam jí (od pekáren na snídani, přes obyčejné zastrčené bistro na rychlý oběd až po hvězdičkou Michelin oceněné restaurace, všude je jídlo výborné), pije, bloumá po ulicích i vinicích a celkově to má moc fajn atmosféru. Ale pro dnešek toho nechám a vyrazím, k mé velké lítosti, do práce. Zápisky o konkrétních vinařstvích, cestách sklepy, technologiích výroby a s odpověďmi na mé zvídavé dotazy přijdou v pokračováních. Už brzy.

P.S. text byl upraven na základě získání oficiálních dat, původní znění přeskrtnuto; pro příště budu těm místním vinařům věřit o něco méně

Večeře s encyklopedií ohrožených druhů

… aneb tuňák s velkýma očima na talíři. Když jsem uviděl na facebooku fotku kuchařů  jednoho z mých oblíbených podniků s velikou rybou a text „Dnes nám dorazil nádherný čerstvý 90-kilový tuňák BIGEYE. Jedinečná možnost ochutnat vzácné TORO - břišní část tuňáka.“, rozzářila se mi očka. Od návštěvy Japonska v březnu loňského roku jsem tučný tuňáčí podbřišek nejedl a taková příležitost se nepouští. Ale není to tak snadné. Nejdříve padl dotaz, odkud ta ryba je a jak byla odlovena. A pak jsem začal zkoumat v encyklopedii, co přesně za druh to je a jak je na tom s ohrožením. Podívat se do encyklopedie ohrožených druhů před tím, než vyrazíte na večeři, je prostě takové… zvláštní. Jídlo z ohrožených zvířat by se přeci v restauracích vůbec nemělo objevovat. Jenže se to děje úplně běžně.

Právě u tuňáka je to vidět asi nejlépe, špičkový Kuro maguro, nebo chcete-li modroploutvý tuňák, je kriticky ohrožený a při současném stylu rybolovu bude do roku 2012 „komerčně“ vyhuben. Jde o nejvyhledávanější maso na sašimi, k pojídaní jako malé syrové kousky, a asi všichni specialisté se shodnou, že běžně dostupný a zatím nijak neohrožený (ale u něj je zase šílený způsob chovu) tuňák žlutoploutvý není chuťově dostatečnou náhražkou. Modroploutvý tuňák je vysoce ceněn v Japonsku a za obludné částky se prodává ve špičkových podnicích i všude jinde po světě. Jako by každému bylo jedno, že když si ještě nějaký ten rok budou na tomhle mase pochutnávat, přijdou o něj pak navždy. A nejhnusnější je, jak se leckteré podniky ještě jeho zařazením na jídelní lístek chlubí. U nás třeba michelinovské Allegro a nedávno jsem na něj narazil na reklamním letáčku v podniku Fluidum (o kterém se poté rozhodl nic dalšího nepsat, byť jinak takhle restaurace marná není).

Asi by nebyl takový problém tuhle rybu přestat na několik (mnoho) let lovit, odstranit ji z jídelníčků a nechat počty významně stoupnout. A znovu přijít s lovem přísně regulovaným a navíc sankcemi pro restaurace a další podniky, které budou podávat rybu z necertifikovaných černých odlovů. Něco podobného se (alespoň částečně) daří s chilským mořským vlkem (Patagonian toothfish, Chilean Sea Bass). Jenže to by nesměla existovat aktivita podobná třeba firmě Mitsubishi (a dalším), kterou obviňují, že masivně modroploutvého tuňáka slovuje, zamražuje a „archivuje“ na dobu, kdy bude úplně nedostupný a vydělá na něm ještě více než teď.

Zpracoval jsem na web celou galerii fotek z rybího trhu v Cukidži, který byl ještě donedávna otevřen i veřejnosti. Je to místo každodenního masakru stovek tun ryb. Místo, kde se velkými pilami rozřezávají tuňáci, ze kterých už byl do restaurací dříve dopraven právě ten slavný tučný podbřišek, hezky čerstvý. Někdy mám chuť být vegetariánem. Nechci chodit na jídlo a „googlit“ jednotlivé položky na menu, zda náhodou neobsahují živočišný druh, který už to má skoro za sebou. Nechci se cítit provinile, když si dám pár kousků skvělého rybího masa. Divná doba.

P.S. Thunnus obesus neboli Bigeye tuna zatím není ohrožený, „jen“ zranitelný. Poslední aktualizace červené knihy IUCN k tomuto druhu je z roku 1996, další aktuálnější zdroje mluví jak o poklesu počtů (ale stále pod hranicí ohrožení), tak o jejich stabilitě. Asi jsem, když ta ryba nebyla v zóně nízkého rizika (bezproblémových stavů), neměl na to jídlo chodit. Říct si „takhle jednou do roka…“ není výmluva. Sašimi i další jídla v Hanabi Hibachi House jsou jinak skvělá (a dokazuje to i počet Japonců, které tam potkáte), jde o jedno z nejlepších míst, kam na tenhle typ kuchyně v Praze vyrazit. Jen pro příště se vyhnu i „mírně ohroženým“ rybám, abych pak nemusel psát podobné zápisky, jako je tenhle dnešní. Berte to tak, že někdo jde na zpověď ke svému knězi, a já se zase vypíšu tady na blogu. Ostatně jako už několikrát dříve - Budete číst i o mléku a bramborách?, Viktorka a zakorkované Dobré vinice, Silvestrovské suši menu a problém čerstvých ryb.

Dvanáct destilátem posílených vín

Před více než dvěma roky jsem doma páchal degustaci fortifikovaných vín a dalších, převážně sladkých, vinných specialit. Tenkrát byla sada vzorků sestavena především z věcí běžně dostupných na našem trhu. Psal jsem i něco málo na blog a mnohem delší text na O Víně. A jelikož se ta akce setkala docela s úspěchem, proběhlo nedávno opáčko. Vlastně za to může jeden vinný nadšenec (nechám na něm, zda se v komentářích ozve), který mi poslat několik skvělých dlouhých mailů a následně i odprodal část z vín, která shání různě v zahraničí. Sestavil degustační sadu 12 zajímavých lahví různých cenových kategorií, opět s důrazem spíše na sladší kousky, protože jsem nechtěl účastníky zbytečně děsit. Na následujících řádcích si dovolím zkopírovat něco málo z jeho e-mailů a následně doplnit své degustační poznámky. Byla to náročná akce, většina vzorků měla 15-20% alkoholu a to se, i při malých dávkách, bez plivání dost podepíše. Poznámky jsou tentokrát méně detailní, než zvykem. Na přesné informace k jednotlivým firmám se asi dostane později, protože některé ty vzorky si chci zopakovat a pořádně prozkoumat v počtu celé lahve…

Co jsou to vlastně fortifikovaná vína? Tomuhle tématu se moc dobře věnuje kniha Jana Stávka, všem zájemcům doporučuji, ale ve velmi velké zkratce lze říci, že jde o vína „posílená“ dodáním dalšího alkoholu (obvykle vinného destilátu), často již v průběhu kvašení, které se tímto zastaví. Částé je následné dlouhé zrání v sudech (někdy systémem „solera“, kdy víno putuje postupně mnoha sudy a mísí se tak staršími ročníky, sudy bývají z amerického dubu a předávají po mnoho generací) a obvyklé vyšší zbytkové cukry. Nejznámějším takovým vínem je určité portské. K tématu mi v mailu přišlo: „Vzhledem k tomu, že většina lidí o fortifikovaných vínech ví pramálo, každý zná jen to hypermarketové portské, tak dělám i osvětu, sem tam svolám přátele a odegustujeme vzorky, což je bohulibá a uspokojující činnost, a sám hledím, kolika lidem tato vína zachutnala. Pravda, suché sherry si piju zatím sám, ale už jsem do svých přátel pár skleniček nalil, a museli uznat, že i toto pro mě znamenité pití má něco do sebe.“

A pokračuje o fortifikátech našem trhu: „…toto pití zde nemá tradici, lidé jsou vděční i za portská základních úrovní, která výrobce mnohdy nemá ani ve svém oficiálním katalogu, neboť jde o vína určená pro hypermarket a na vaření. Madeira je daleko, našinci tam sice jezdí, ale značná většina vyzkouší základní tříletou madeiru, kvalitnější kusy neokusí, neboť i tam to stojí od 10€ výš, což je moc peněz a zde i tu tříletou najde za hodně draho. Navíc, madeira je poněkud složité pití, ne každému sedne, člověk jí buď propadne nebo ne. Sherry je ještě o kus dál, sem dovážený sortiment je velmi úzký a sám víte, že přijít sherry na chuť je dlouhodobější úkol. Lidi tam znepokojují asi ty aldehydy, pokud je to přeraženo cukrem, tak to ještě dávají, ale u těch suchých klasických variant jsou ztraceni, a myslí si, že je víno zkažené. Zvláštní, většina zdejších konzumentů upřednostňuje suché styly vín, ale jakmile si dají něco opravdu suchého, třeba fino, či manzanillu, tak se jim huba kroutí...“

Niepoort, white dry, 20%
Bílé suché portské kvalitního producenta. Měděno zlatá barva, výrazná oxidativní vůně, hodně jablečně-slupkových tónů, trochu ostřeji a tak jakoby „odděleně“ znát destilát. V chuti výrazné, náraz alkoholu na úvod a i přes označení suché jasný dotyk cukru, teplo v ústech, pomalé odeznívání, kulaté a fajn. Méně kyseliny než bych si přál a trochu plošší dojem, ale slušné.

Niepoort, l.b.v. 2004, 20%
Klasické Late Bottled Vintage (tedy ruby, lahvováno po delší době v sudech a jen z  jednoho ročníku). Velmi tmavá nádherná barva. Delikátní, nazrálejší, bohatá vůně připomínající hutné jižní červené víno s trochou pendreku (lékořice). V chuti kulaté, výrazné a intenzivní, dost tříslo, fajn pití. Trochu “sporné”, osobně mi sedí.

D´Oliveiras, 3 years, medium dry, 19%
Základní polosuchá Madeira slušného producenta. Typická efektní madeira, oxidativní, trochu živočišné a lékárenské, lehce maggi, dost se mění s teplotou. Polosuché, dost kyselin, delší, krásně pitelné. Záležitost na každodenní malou sklenku.

D´Oliveiras, 10 years, sweet, 19%
Klasická sladká Madeira. Intenzivní, zralé, krásné, oříškové. Plné v chuti, skvěle strukturované, sladkost obalena kyselinou, dlouhatánská dochuť. Báječné pití. Kdyby bylo o chlup méně sladké, tak jsem nadšen ještě o kus víc.

La Gitana, Manzanilla Sherry, 15%
Jako troud suchá sherry. Klasická vůně, trochu sklepní, silně oxidativní – chce se napsat krásná, ale vy mi to stejně nebudete věřit :o) V chuti suché, čisté, takové kabinetní lehké víno na letní pití (k rybě, i přes ten alkohol) s dřevitým dozníváním. Nadprůměrné.

Emilio Lustau, Don Nuňo, Oloroso Sherry , 20%
Klasická sherry. Oříšková barva a taková i vůně, oxidativní ale velmi elegantní a bohaté, trochu vyčuhuje jen alkohol. V chuti hodně suché, dřevité, dlouhé, čistota a ukázková definice tohohle stylu sherry. Fantastické.

Araceli, Pedro Ximénez, 15%
Odrůda běžně používaná jen k doslazování a málokdy vyráběna jako čistá. Aromaticky totálně ujeté, bylinkově podivné, rozinkové, maggi, jitrocelový sirup (naprosto jasný, říkají to všichni) a vůbec prostředky proti kašli. V chuti opět obludně sladký sirup proti kašli, ani s ledem to skoro nejde pít. Vzpomněl jsem si přitom na podobný zážitek s Pedro Ximenéz „El Candado“ z Bodegas Valdespino. Slito dohromady s Fino sherry vytváří “cream” slušně pitelné víno (nemohl jsem odolat tomuto experimentu). Zvrhle svébytné.

J. Robert, Malvasia, 15%
Sladká specialita od Barcelony. Oranžová barva a velmi zvláštní ovocitost, pomerančový džus (krvavé pomeranče), hromada zajímavých aromatických nuancí. V chuti sladší, zvláštní, ovocité, znovu pomeranče, slušná délka. Efektní a nijak komplikované, příjemné pití.

J.P.Bacalhóa, 2001 Moscatel de Setúbal, 17%
Základní vyzrálý portugalský moscatel slušné firmy. Aromaticky výrazné a překvapivě bohaté, trochu “tokajské”, efektní, květinové, důrazné ale ne vlezlé, pěkně nazrálé. V chuti dost sladké a intenzivní, ale vyvážené a příjemně pitelné (v kontextu vín se zbytkovým cukrem, samozřejmě). Cukr lehce připečenější do karamelova, pěkná dochuť. Velmi dobrý slaďák.

Ermelinda Freitas, Moscatel de Setúbal, 17.5%
Prý vyšší portugalská moscatelová třída. Efektní sladká květinová vůně s poněkud odtrženým alkoholem (zlobí) a dojmem, jako by bylo toto vína fortifikováno spíše matolinovou (marc, grappa) než vyloženě vinnou pálenkou. Podobný dojem se u tohoto intenzivního moscatelu opakuje i v chuti, intenzita a květinovost hroznů ve spojení s matolinovicí. Docela bohaté a komplikovanější, dost cukru, ale nějak vyloženě nenadchlo. Každopádně zajímavá zkušenost.

Quinta do Portal, Reserve 2000, 18%
Sladký Moscatel z údolí řeky Douro. Trochu oxidativní, jemné a elegantní, pomerančové květy a trochu vystupující alkohol. Středně sladké, efektní, bohaté, slušná délka a krásná struktura. Dost povedený kousek.

Anecoop, La cartuja 2007, 15%
Španělský Moscatel od Valencie. Velmi aromatické, květinové, pomerančové květy a slupky. V chuti obludně sladké, cukr masakruje vše okolo a obličej se křiví. Dlouhé ale divné, bez dostatečné kyseliny či něčeho dalšího v těle vína na boj se sladkostí. Neoslovilo.

Náročné to bylo, jen co je pravda. Suchá sherry se, jak už je dobrým zvykem, s velkým nadšením nesetkala. Dobrá Madeira naopak, alespoň z mé zkušenosti, osloví skoro vždy a je velká škoda, že je jí tu tak málo k dostání. Čistý Pedro Ximénez potvrdil, že pít se to nedá a může sloužit jen k dávkování na zmrzlinu či nějaký jiný dezert, případně k léčbě nachlazení. Dost zaujaly Moscately, které jinak vyloženě míjím. Především ročníkový Moscatel de Setúbal od J.P.Bacalhóa mi přišel skvělý, za dvě stovky by to na našem trhu skoro nemělo konkurenci.

A ještě jedna zaslaná hláška k suché sherry na závěr:  „Ty vole, to je jak písek, do té skleničky patří kostka cukru, aby ten cukr byl na nule, teď je to v záporných hodnotách.. !“ (po napití se „La Ina“ Fino, Pedro Domecq)

Různé vinné zprávy, nejen dobré

Pod titulkem „Tisíce lidí si kupovaly italská vína. Byla z Maďarska“ se objevila zpráva, že na trhu bylo mnoho desítek tisíc litrů „italského vína“, což ale ve skutečnosti byla směska z několika jiných zemí, třeba Slovenska, Rakouska či Maďarska. Dovážela a míchala je firma se stylovým jménem Vína Velké Moravy (ročně protočila okolo čtyřech milionu litrů) a jako Itálii prodala především Českým vinařských závodům (které o podezřelém původu prý neměly ponětí). Tohle bude ovšem jen špička ledovce, která se proflákla kvůli opravdu velkým objemům. Podobně jako jiný případ dříve, ve kterém jelo (a trapně se vymlouvalo) třeba LiVi nebo Vinařství Mutěnice. Další tisíce litrů vín z Moravy, ve kterých je ale „pár procent“ levného dovozu z Rakouska, Makedonie či Chile se vesele prodává dál, na to bych si v klidu vsadil. Těch domácích vinařství, které mají v sortimentu i různé levné dovozové „sudovky“ je hromada, i v kategorii mezi námi nadšenci docela oblíbených firem. Kolik podniků „vylepšuje“ vlastní vína se lze jen dohadovat, ale věštím, že časem budeme s otevřenou pusou sledovat, jaké množství jich na to dojede.

Nedávno jsem v článku o novinkách z Bordeaux psal, k zprávám o špičkovém ročníku 2009, že “takový ten hype let předchozích se úplně nekoná, všechna ta prohlášení se zatím drží trochu více při zemi, hodnocení jsou zatím veskrze pozitivní, ale nejsou nám cpány rovnou do obličeje a gigantickými titulky na úvodní stránce novin Le Monde“. Možná jsem s tím zápiskem měl počkat pár hodin, protože ten samý den se, právě ve zmiňovaném Le Monde, objevil text “Le millésime 2009 devrait être exceptionnel dans le bordelais”. Kde už se hýří prohlášeními ve stylu, že jde o možná nejlepší ročník od čtyřicátých let a rozhodně špičku ve 21. století a ročník lepší než 2005. A podobné výkřiky jsou slyšet stále častěji ze všech stran. Trochu mne to děsí, z mnoha důvodů. A nejde jen o ceny (na debatu o nich je prý brzy, ale „poptávka bude velká“). Těch „velkých“ ročníků je v poslední době nějak moc (a krom Bordeaux na to dojede třeba snížená důvěra ve Vintage Portské, to teď také deklarují jak na běžícím pásu). Navíc se objevují zprávy, že vinařství mají problém zvládat vysoký alkohol, vypadá to na extrémně extraktivní, koncentrovaná vína, kde alkohol snadno překračuje 14% a někde se prý blíží i patnácti. Trochu se bojím „znovosvětštění“, na Bordeaux mám rád tu plnost a přitom ale krásnou pitelnost a schopnost zrát i při 12.5% alkoholu. Vína, co neunaví a nesestřelí konzumenta po dvou sklenkách. Věřím, že několika postupnými sběry a díky chladným nocím, o kterých často mluví, se jim podaří dosáhnout harmonie a svěžesti. Ale varování o problémech s přeextrahováním a také o vysokém alkoholu přibývá. Uvidíme.

Firma YACHT s.r.o. přichází na trh s novým investičním projektem… tedy vlastně vinařským časopisem. Jmenuje se Wine & Degustation (www.w-d.cz) a první číslo se objeví na stáncích již tento čtvrtek. Dle oficiálního popisu jde o „První měsíčník pro milovníky vína, gurmány a všechny ty, kteří vnímají svět vína a gastronomie jako téma, které je mimořádně trendy a patří k jejich životnímu stylu.“ Nejsem si jist, zda mne víno a jídlo baví jako trendy téma a zapadám do jejích cílové skupiny, ale první číslo určitě zakoupím. Za časopisem stojí v podstatě tým smutně skončivšího Decanteru, pánově Jiří Trapek či Michal Šetka (ten jako šéfredaktor). Jak to bude vypadat bez textů od kmenových autorů Decanteru uvidíme, ale při slušně vysoké investici si určitě najdou i jiné zdroje kvalitních materiálů, i o článcích z pera Masters of Wine se cosi šušká. V prvním čísle budou představena méně známá vína Roero Arneis (z našeho trhu se ale sešla prý pouhá čtyři a zařadit něco z nabídky v zahraničí asi nebylo ekonomicky zajímavé), slavné burgundské Grand Cru Clos de Tart, bude možno přečíst si report o zážitcích z „restaurace“ zavěšené na jeřábu 55 metrů nad zemí, o jídlech jež připravoval Riccardo Lucque (Aromi, La Finestra) pro papeže a pár dalších věcí. Těšíte se?

A další zpráva. Bílé víno prý hodně poškozuje zubní sklovinu a pomáhá na to ho zajídat třeba sýrem. Bílé je na zuby ošklivější než víno červené a největší šmejd, kvůli svým kyselinám, je můj milovaný ryzlink. To jsou věci. Mám se bát? Po změně zubařky (o zubních peripetiích jsem se tu vlastně zmiňoval, dokonce o kontakt na dobrého zubaře prosil) jsem si absolvoval různá vyšetření a dostal kupu tipů i pro nás, co máme pravidelně zuby rozleptané ryzlinky či, společně se rty a jazykem, obarvené nafialovo z nějakých moderních koncentrovaných vín. V zásadě ale nic moc navíc oproti pořádnému poctivému čištění a používání Listerinu nebo podobné ústní vody. Tak snad to bude fungovat :o)

Hodně mi zvednul náladu nový (pro mne určitě, ale na trhu je prý už dost dlouho) vzhled vinět Tanzbergu. Původnímu designu dominoval název vinařství a ročník, následován odrůdou a přívlastkem. Místo původu hroznů, konkrétní vinici, aby člověk hledal skoro lupou. V nové verzi je to jinak a jméno vinice je opravdu hodně akcentováno. Tleskám. A zarmoutilo mne, že už nebude Pinot Noir z Růžové hory, kde měli vinici jen pronajatu. I když zrovna ten z ročníku 2006 nebyl žádná sláva. O jejich vínech jako takových se snad rozepíšu někdy později.

Další dobrá zpráva, tedy hlavně pro mne, je ta, že od zítřka na pár dní zmizím do Francie. Kam přesně? Nechte se překvapit! Dobrá zpráva je to vlastně i pro vás, články z „místa činu“ mohou být docela zajímavé. A možná něco „živě“ přihodím i na Facebook. Každopádně jsem v týdnech minulých zjistil, že umět trochu francouzsky by se mohlo více než hodit (stále častěji na tuhle jazykovou bariéru narážím a je mi trapně) a začal chodit na kurz. Mám za sebou první dvě lekce a návrat do školní lavice byl tvrdý. Vůbec mi to nejde do hlavy. Hromada slov spojujících se ve výslovnosti do jednoho, které vůbec nezní jako kterákoliv z jeho částí… děs a hrůza :o) Skoro se mi chce napsat „J'adore les vins français, mais leur langue est bizzare“ :o) Jenže je to nejspíš gramaticky úplně blbě :o)

A na závěr jeden tip. Mrkněte se na blog Davida Clarka, jak vypadá usnadňování viničních prací, když začne ve Vosne-Romanée a na dalších místech Burgundska pracovat inženýr z Formule 1. Moc pěkný :o) Něco málo o Davidu Clarkovi proběhlo v dokumentu The Firm, o kterém jsem tu nedávno psal.

Pět domácích pinotů ročníku 2004

Jedno staré pravdivé rčení říká, že neexistují špičková stará vína, ale jen konkrétní lahve. A je to, bohužel, pravda. Čím starší víno, tím větší pravděpodobnost, že i lahve, které leží vedle sebe ve sklepě, se budou znatelně lišit. A když se k tomu přidá různý způsob skladování, vůbec celý ten původ konkrétní lahve, tak pravděpodobnost, že budete pít dvakrát to samé, se prakticky blíží nule. Říkám to proto, že dnes ochutnávaná vína jsou z části z velmi studených (= výrazně pomalejší nazrávání) sklepů vinařství, část ležela několik let v poměrně teplém (20 – 24°C) špajzu a další dvě mají způsob skladování tak trochu nejistý. Tuhle neděli jsme se totiž sešli, abychom ochutnali několik domácích pinotů ročníku 2004, jako takové malé pokračování „auditu ročníku“ z ledna tohoto roku a likvidaci lahví, které se tenkrát nepovedlo dodat. Před pár měsíci jsem si k pinotům 2004 z Čech a Moravy dovolil výrok, že „tenhle ročník se měl chutnat před dvěma lety a mohlo to být o dost zajímavější“. Pětice včera degustovaných vín by podobný závěr rozhodně nepodpořila.

Začínáme lahví košer Pinot Noir 2004 v kabinetu z Českého vinařství Chrámce, vína „papírově“ nejspíš už po smrti, kdo by od kabinetu (s 11.5% alkoholu a bez zbytkového cukru) čekal nějaký archivační potenciál. Jenže tenhle ročník se u Chrámců povedl a v dobrých letech jsou jejich košer pinoty držáky. V barvě očividně řidší, intenzita opravdu nijak velká, ale zároveň až překvapivě čisté a jen velmi málo nazrálé. V chuti chladnější, jemné, velmi decentní. Pinotové, čisté, ovocité, brusinkové, lehounce kouř, moc pěkné. Na hranici „jemné delikátnosti“ a „nevýraznosti“ možná někde mezi, ale mám náladu se přiklonit k příjemné jemnosti :o) V chuti velmi suché a spíše tenčí, ale ovocité, dostatečně výrazné, příjemná dochuť, perfektně v kondici, stále ještě nějaké tříslo. Fajn překvapení.

Druhou lahví je Mělnické vinařství Kraus a jejich Rulandské modré 2004 jakostní (ale na 13% alkoholu, nezatříděný přívlastek), jinak též Roučí® Mělnické, místem původu pouze všeobjímající mělnická podoblast. V barvě tmavší, lehce fialový nádech a opět jen mírně nazrálé. Aromaticky dost výrazné a ovocité, Pinot poznáte, ale to ovoce úplně typické není. Trochu dřevitých tónů a jemně těkavky. Jak se víno rozdýchává, projevuje se ovoce čím dál víc a celé je to takové docela „nabušené“ a moderní. V chuti suché, ovocité, stále tříslo a víno ještě ne úplně vyzrálé, hutnější a docela fajn (trochu vadí lehká divná pachuť v závěru). Ráno očichávám prázdnou láhev a line se z ní svěží ovocitost a vůně borůvek. Neobviňuji, ale nějaké „blízké setkání“ s Dornfelderem bych si skoro i tipnul. Při degustaci nás ještě zaujala značka ochranné známky u Roučí, to je totiž dost starý název pro Pinot Noir a přijde mi divné si ho nějak registrovat. Každopádně koukáme do registru a místo Krause na nás vybafne Jaroslav Springer.

Jako třetí končí ve sklence Vinařství Robek z Blatnice (viz web, hrozny z trati Floriánky) a Pinot Noir 2004 pozdní sběr. O tomhle podniku jsem slyšel nezávisle na sobě od dvou cizinců, když jsem se zmínil, že mám Pinot rád. Padlo vždy něco jako „tak to určitě znáš Robka“ či „a jak ti chutná Robek“. No a já se cítil trapně a odpovídal, že od něj ještě nic nepil a musím si nechat radit o někoho, kdo tu ani nežije. Zakoupil jsem tedy dvě lahve „archivního ročníku“ po dvou stovkách kus (nyní prodávají ročník 2006 za 349,- a dnes chutnané víno podražilo na 290,-). Barva krásná rubínovka, nazrálá jen mírně. Ve vůni hodně výrazné, pěkná ovocitost a tóny nazrávání na lahvi, trocha vlašských ořechů, vyuzenost, dost efektní. V chuti suché, čisté, ovocité, vyvážené, fajn délka, velmi dobře udělané. Mám z toho pocit takové trochu „uměle dosažené“ preciznosti, těžko se to popisuje, každopádně je to (i druhý den) nazrálejší dost povedený pinot, trochu chladnější, nezapírající ani v nejmenším Moravu ani odrůdu, doporučeníhodný.

Čtvrtým vzorkem se vracíme k Českému vinařství Chrámce a ve sklence je opět košer Pinot Noir 2004 v kabinetu, ale tentokrát navíc barrique. Barva velmí řídká, prakticky bez známek zrání. Vůně mladě ovocitá až „nepravděpodobně“, ročník 2004 bych netipoval ani omylem, spíš 2007. Ve vůni jasně naznačuje kyseliny a kyselejší ovoce, lehce jablko, kouřovina, trochu techničtější. Suché, lehčí ale dostatečně výrazné, jednodušší, sevřené, nějaké to tříslo a mírně trpčí. Dřevo v podstatě necítím a jde spíše o příjemné jednoduché pití. Má tam klasické atributy „barrique“ Chrámců, kde skutečně nemůžete čekat nějaké vanilky a podobně, ale proti jejich legendárním košer pinotům zaostává. Na druhou stranu působí tak mladě, snad skladováním v příliš velké zimě, že bude v klidu zrát ještě kdo ví kolik let.

A na závěr Stapleton & Springer a Roučí 2004, jedno z vín, které v lednu nadchlo. Z téhle lahve vytahujeme značně prosáklý kratičký korek, u podobného vína bych čekal něco pořádného, a lepkavé hrdlo voní poněkud „madeirovitě“. Ale vlastní víno vypadá v kondici. Temná barva, lehce kalné a nazrálé, ale nijak výrazně. Ve vůni intenzivní, bohaté, ovocité ale i lehce zeleninové, ve stylu sudoviny směrem k barikovému Bordeaux, vůně karamelizovaného ovoce, občas zazlobí lehce sirný tón. Ale jinak, i srovnáním s lahví otevřenou hned vedle (Château Soutard 1988, o tom později, ať to tu zbytečně nemíchám) dost bordeauxské, sladší, komplikovanější, chvílemi aroma lascivní až vulgární, hořká čokoláda a čerstvě upražená kává a silné presso nalité do mléka. V chuti suché, poměrně plné a znát alkohol, hutnější, fajn kyseliny i délka, trochu třísla, vyvážené. Druhý den voní zbyteček vína v lahvi jako trochu umělé caffé frapé, skoro přesně jako takový ten oblíbený mléčný kávový nápoj v půllitrové krabici. Každopádně moc zajímavé víno a to šlo právě o jednu z blbě skladovaných lahví, na rozdíl od lednové.

Ale teď co s tím ročníkem 2004 a jeho pinoty? :o) Změnit verdikt a poohlédnout se po zbytcích na trhu? Navíc na leden se chystá degustace špičkového ročníku 2005 a vypadá to, že mnohá vína by teprve mohla být na cestě a otevřít je velká škoda. Co takhle to trochu protočit a nejdříve přechutnat rychleji zrající ročník 2006 a k pětce se vrátit až v roce 2011? Jenže to by zase narušilo celé to srovnání, kdy se vína chutnají vždy po pěti letech a dobře tak mohou ukázat ročníkové rozdíly. Máme to ale složité :o) Uvidíme, na rozmyšlení máme ještě dva až tři měsíce.

Výsledky ankety „Víno k obědu (v běžný pracovní den) si dávám…“

Víno a jídlo je nekonečné téma. Málokdo se bude hádat o tom, že patří dohromady (větší spor už bude panovat jen u toho, zda něco podávat i na degustacích), ale jaká jsou ta správní spojení? Jak nejlépe „snoubit“ (ve Francii jdou ještě dál, tam rovnou „provdávají“) je tématem na tisíce listů papíru a nekonečné rozhovory. Ale dnes se jim vyhneme. Tématem ankety bylo totiž něco jiného. Jak často si vlastně dáte skleničku vína k běžnému obědu ve všední, pracovní den? Výsledek byl naprosto jasný, z 82 hlasujících jich téměř polovina, celých 39 (47%), nepije takto víno prakticky nikdy. Určitě se na tom podílí dojíždění do práce autem a podobné důvody, přesto je to obrovská škoda. Zhruba čtvrtina z vás, 20 hlasujících (24%) si dá sklenku k obědu alespoň jednou týdně. Sotva čtvrtina je pak těch šťastnějších, kteří si toto dopřejí každý druhý den (7 hlasů, 8%) či dokonce denně (6 hlasů, 7%). Jak závidím! Sám jsem se bohužel zařadil do skupiny výjimečně (jednou měsíčně), která skončila s 10 hlasy (12%). Vlastně mnohem častěji si dám malé pivo. Dal bych si víno, jenže v těch běžných podnicích, kam na obědové hotovky chodím, je víno po sklence obvykle tragédie a o nějakém vhodném doprovodu k jídlu už je naprosto zbytečné mluvit. V tomhle směru ještě vinně civilizovanou zemí rozhodně nejsme.

Ale ono se to vlastně dalo čekat, vzhledem k výsledkům dřívější anketu o tom, co typicky ve všední den k obědu pijete. A vlastně i v kombinaci s další starší anketou, jak často vůbec víno pijete. Nyní můžete hlasovat o něčem novém, tentokrát jsou tématem ovocná vína. A hlasujte poctivě a promyšleně. Vypadá to, že výsledky místních anket už mají takovou váhu a popularitu, že dvě z nich na svůj web i s texty převzaly Moravské vinařské závody Bzenec. Bez ptaní, metodou „Ctrl+C, Ctrl+V“ a u jedné i bez uvedení zdroje, ale vzhledem k nadpisu s asi nechtěným odkazem na blog. Taková hříčka jen tak pro zábavu a zpestření blogu a hle, očividně to má pro místní velkovinaře něco znamená ;-)