čtvrtek 11. června 2009

Ardbeg aneb úder kouřovým beranidlem

Whisky z ostrova Islay je jen těžko zařaditelná do kategorie těch jemných, hebkých či líbivých. Obvykle je to slušná pecka rašeliny a vysokého alkoholu. A pokud je řeč o produktech palírny Ardbeg, pak se na jazyk derou spíše výrazy velmi hrubého ražení. První setkání s produktem Ardbegu může, a to i pokud Islay znáte, skončit určitým nepochopení a zmatkem. Jejich whisky se nese ve znamení rustikální drsnosti, zvláštní hrubosti, nepřízně počasí, těžkého života a tvrdé práce. Je to whisky, u které jsem měl snad nejsilnější pocit, že vyjadřuje místní „terroir“. Nezamiloval jsem si ji, jde poněkud mimo mne, ač jinak sbírá všemožná ocenění všude po světě. Ale podařilo se mi objevit jeden na ní postavený „zředěný“ kousek, který mi naopak velmi vyhovuje. Více na následujících řádcích…


Ardbeg (doporučuji jejich fajn web!) je palírnou s „divokou“ historií, původní důležitý podnik (je to v podstatě soběstačné malé městečko pro zaměstnance) poblíž Port Allenu byl opakovaně zavírán a zase spouštěn, nedávno dokonce prakticky rozebrán a o několik let později velmi náročně (přesné kopie destilačních kotlů) rekonstruován. Jednu dobu jej zakoupil stejný vlastník, kterého měl i Laphroig, a rozhodl se zaměřit na marketing právě Laphroig a z Ardbegu udělat v podstatě jen zdroj whisky pro míchání. Dnes podnik vlastní The Glenmorangie Company, která je sama součástí skupiny luxusních produktů LVMH (Moët Hennessy Louis Vuitton). Ale na původních procesech se to očividně moc nepodepsalo. Stále stejné sudy, stále totožný objem produkce (okolo milionu litrů ročně a jedou 24/7/365), voda z přilehlých jezer (hlavně Uigeadail – v překladu „temné tajemné místo“) tekoucí skrze rašeliniště (je hezky rezavá), zrání na břehu moře přímo na Islay. Snad jen sladování a sušení nad rašelinou probíhá v centrální provozovně v Port Allenu a ne přímo u nich. Pokud jste momentálně zmateni a některé informace (jako sušení nad rašelinou) vám nic neříkají, odkážu vás na starší fotoreportáž z celého procesu výroby whisky na Islay.

Typická pro Ardbeg je již výše popsaná rustikálnost, jistá zvláštně poetická hrubost, podporovaná velkým podílem rašelinových tónů. Velmi často lahvují v sudové síle, nově i bez studené filtrace. Na trh pouštějí, v efektně tvarovaných lahvích s dost povedenými vinětami, různé speciální směsi. Třeba taková Airigh Nam Beist (úkryt příšery) vypadá dost lákavě :o) Největší úspěchy (mimo jiné vítěz World Whisky of The Year v Jim Murray`s Whisky Bible pro rok 2009 a 97.5 body ze sta, nejvyšší hodnocení co kdy udělil; ovšem v roce 2008 vyhlásil za nejlepší jejich „běžnou“ desetiletou, očividně mu tento styl vyhovuje) momentálně slaví Uigeadail, v sudové síle lahvovaná směs vyzrávaná ve dřevě po Bourbonu a Sherry. Velmi zajímavá záležitost, kdy všechny klasické atributy Ardbegu doplňuje dotyk sladkosti. Dalším hitem je Supernova, opět v sudové síle lahvovaná speciální edice, která byla „zakouřena“ na vysokých 100ppm (standardně má Ardbeg okolo třiceti, ale i tak působí, prý kvůli specifickému tvaru destilačních kotlů, kouřověji než jiné whisky se stejnou hodnotou). Skoro šedesát alkoholu, hořící rašelina a dehet. První přivonění a doušek vám vyrazí mozek z hlavy a odpálí ho na oběžnou dráhu (jmenuje se to dost vhodně). Bez pečlivého naředění prakticky nepitelná exploze, v kombinaci s vodou neuvěřitelně bohaté a komplexní. Myslím, že sedmička by mi vydržela hodně dlouho :o)
 

Prakticky všechny palírny se momentálně potýkají se stoupajícím zájmem o Single Malt lahvování, což znamená, že snižují podíl prodávaný do whisky míchané. V Ardbegu se rozhodli do směsek neprodávat ani minimum své produkce, což je škoda, protože některé speciality (o jedné bude řeč už brzy, byl to jeden z nejpříjemnějších objevů našeho výletu) ztratí část svého charakteru. Problém je, že whisky musí zrát. A trvá to třeba i deset let, než je co k čemu. Výpadek podstatné části financí na několik let si nikdo dovolit nemůže. Proto většina palíren přichází s různými triky, jak se části mladší whisky zbavit za slušné peníze. Ardbeg na to šel velmi vtipně a vymyslel projekt „Peaty Path to Maturity“ (rašelinová cesta k dospělosti), kdy začal postupně lahvovat „meziprodukt“ na cestě k jejich klasické desetileté whisky, navíc v jeho krásně nezkreslené sudové síle (neředěný) a lze tak sledovat i pokles objemu alkoholu. Nejdříve šla pálenka do lahví ve věku pouhých šesti let jako „Very Young“ (velmi mladá), následovala sedmiletá „Still Young“ (stále mladá) a poté osmiletá „Almost There“ (skoro hotová). Závěr patří již finální a známé desítce, lze se setkat i se speciálním lahvováním „Done!“ (hotovo) zapadajícím do této řady.

Ian Macleod Distillers pak na trh nedávno vypustil whisky pod názvem „Smokehead“ (i stránky k ní mají), která (alespoň dle diskuzí na webu, některých encyklopedií a po ochutnání i mého názoru) je postavena na mladším Ardbegu zředěném na 43% alkoholu. V balení, které v mraku degustačních popisek, s důrazem kladeným na ty nejčastější používané u whisky z Islay, se skrývá báječný nápoj pro chladné večery a dny, kdy máte pocit, že vám nic nejde. Smokehead je samozřejmě kouřová, s hektolitry moře a tunou rozlámaných ulit, jódem a řasami. Intenzivní, koncentrovaná, klasika. A druhý den voní prázdná sklenka jako uzená makrela :o) Zkuste!

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails