Něco málo o falešných vínech

Někdy si říkám, jak jsou takové věci vůbec možné. Když jsem sledoval různé aféry s falešnými víny v ČR, bylo mi jasné, že v téhle zemi se prostě něco podobného schová a nějaký ten milion lahví směsek kdoví odkud lze s nápisem „dnes super sleva“ prodat dost snadno a nikdo se nebude nad kvalitou podivovat. O tancích s dovozy z Rakouska, jejichž obsah podezřele mizí po celé Moravě, ani nemluvě. Ale děje se to všude, i ve vinařsky civilizovaných zemích. Jeden z vinných gigantů v USA, E&J Gallo, podle všeho nakoupil v letech 2006 – 2008 pro svou značku Red Bicyclette 135.000 hektolitrů základního „zemského“ (vin de Pays d'Oc) Pinot Noir z Languedocu. Dle obvinění byl ale prodejce (Sieur d'Arques) schopen získat od svých dodavatelů jen 15.000 hektolitrů této odrůdy ročně, takže víno „říznul“ levnějším Merlotem a Syrahem (v celém případě prý padla i hláška, že „pokud by byl dodavatel požádán, aby na viněty psal Yoplait, tak by to udělal“). V „lepším“ případě byl v lahvích z třetiny Pinot a ze dvou třetin další odrůdy, v „horším“ byla část vín skoro čistý Pinot a jiná, ač tuto odrůdu na vinětě nesla, ji prakticky neviděla (samotní E&J Gallo i u odrůdových vín přiznávají pár procent něčeho dalšího). A tři roky to nikomu nevadilo. Šestnáct milionů lahví…

A pak si pište nějaké degustační poznámky a dělejte závěry o odrůdovém projevu. Obzvláště zábavné je to v kombinaci s promo textem řady Red Bicyclette: „Naše vína jsou pěstována v oblasti Languedoc-Roussillon s jednoduchostí a vášní Starého světa. Vyrobena z pečlivě vybraných hroznů ceněných pro jejich charakter a vyváženost, vůně odráží slavnou francouzskou vinařskou zkušenost, ale s uvolněným stylem.“ Myslím, že tady se někdo rozvášnil a uvolnil až příliš :o)

„Falešná“ vína jsou vůbec zajímavý problém. Něco k tématu jsem psal u recenze knížky „The Billionaire's Vinegar: The Mystery of the World's Most Expensive Bottle of Wine“ (zajímavé shrnutí velké části příběhu najdete v The New Yorker, vřele doporučuji), tam jde především o padělky slavných značek historických ročníků (prostě nalahvujete nějaké běžné víno, trochu ho připečete, upravíte barvu coca-colou, dosypete trochu hlíny a máte starý Lafite…). Na téma přišla řeč i v článku „O očekávání, náladách a placebo efektu“. Co je to vlastně falešné víno? Kde je hranice matení/podvádění zákazníka?

Já jsem asi příliš radikální a štve mne i to, když firma Vinium Velké Pavlovice lahvuje pod svým jménem vína ze Slovenska, aniž by to bylo jasně a zřetelně uvedeno hned na přední vinětě. Patřím mezi ty, jež znervózňuje přídavek jiné odrůdy i do zákonem povoleného množství. Prostě když je to Rulandské modré, tak to má být Rulandské modré a byť třeba jen deset procent Dornfelderu v něm nemá co dělat (respektive má být opět jasně deklarováno na vinětě). Chápu, že něco podobného nikdy neprojde. (Jenže pro mne je pocitově tak trochu „falešné“ už i víno, které je technologicky (kvasinky, enzymy, arabská guma atp.) posunuto do nějakého zásadně odlišného projevu a pouťovějších vůní, než by mělo při přírodnějším zpracování. Má ale smysl řešit to v době, kdy běžně nakupujeme potraviny, které nemají s výrobkem, který toho jméno nesl ještě před pár lety, už moc společného (viz článek „10 nejhorších potravin z nabídky českých supermarketů“), sehnat salám či klobásku bez hromady éček jde opravdu blbě a složení bagety vypadá jako reklama na potravinářskou chemii. Ale to je zase úplně jiné téma…)

Jak to máte vy? Co si představíte pod pojmy „falešné víno“ a „padělané víno“? Přijde vám výrazně horší podvod s odrůdovým složením, místem původu či je to srovnatelné? Měli jste už někdy pocit, že se stáváte obětí vinařského podvodu?

Zobraz celý článek →

Pinot Noir z Čech a Moravy 2005 – část I.

Tak je to tu zase. Už dvakrát jsem psal o pravidelné záslužné akci, kterou pořádá P.J. pro nás, milovníky odrůdy Pinot Noir (Rulandské modré) z Čech a Moravy. Ve sklenkách končí vína stará pět let, předloni jsem tedy psal o ročníku 2003 a loni o ročníku 2004, v tradici pokračujeme a řeč bude o ročníku 2005. Ten je obecně považován za výborný (a navíc se tato průřezová ochutnávka už zažila) a sešlo se opravdu hodně vzorků. Bylo tedy nutné rozhodnout, jak je nejlépe prochutnat, vejít se do časových možností všech zúčastněných a úplně se přitom nezničit. Nakonec zvítězila dvoukolová varianta. Část vín, těch od kterých je očekáváno nejvíce, byla ponechána na podzimní termín (byť několik málo z nich, pokud bylo k dispozici více lahví, se přechutnalo i v lednu), a v prvním kole se utkalo 29 vzorků. Navíc se mi tentokrát podařilo všechna vína ochutnat hned dvakrát. Nejprve naslepo (byl znám seznam vzorků, ale všechny lahve nejprve přišly zakryté) a podruhé již normálně, ale po třech dnech v otevřených lahvích. Verdikt?

Po (alespoň pro mne určitě) nepříliš optimistických zkušenostech z let minulých přicházela na přetřes spousta variant pokračování akce, například přechutnat letos ročník 2006 a mnohem nadějnější ročník 2005 ponechat až na příští rok. Trochu by to ale narušilo experiment „po pěti letech“ (reálně od sklizně je to samozřejmě trošku méně) a je dobře, že jsme to neudělali. Chutnaná vína totiž nevypadala, že nějaké další lahvové zrání jim může zásadně pomoci. Kvalitnější ročník ovšem znát byl a to hodně. Naprosté minimum vín bylo nějak vyloženě mimo a „nepitelné“, většina měla spíše hlubší barvu, plnější a lépe strukturované tělo s obvykle dostatkem kyselin (byť lehká „ulepenost“ a těžko pochopitelná honba za vysokými přívlastky a zbytečnou přezrálostí znát byla) a celkově jsem měl pocit, že… mohla být před dvěma roky opravdu dobrá. Na rozdíl od tenké nulačtyřky či přezrálé a nedostatkem kyselin ovlivněné nulatrojky (generalizuji, v obou letech lze nalézt výjimky a i dnes stále výborná vína, viz třeba nedávné další přechutnání nulačtyřek) zde asi nebyl problém v počasí, ale prostě ve způsobu, jak se ta vína typicky připravují. Rozhodně nebyla zlomená, jen jejich vývoj (především ve vůni) byl takový, že po výborných úvodních letech (mnohá jsem pil i dříve) prostě nenásleduje část zajímavého vyzrávání a přicházejí spíše podivná čajovo-bramborosklepní aromata ( a něco dost podobného, včetně doušky o dvou letech, jsem psal i pro ročník 2004). Málokteré z těch vín bylo vyloženě špatné, nebyl problém je pít, ale jen naprosté minimum se rozvinulo takovým způsobem, aby mi přišla jeho archivace smysluplnou.

Kompletní seznam degustovaných vzorků najdete v závěru článku. Ač mám čtyři A4 hustě popsané poznámkami, nějak neoplývám energií se rozepsat o všech vínech a zmíním se zde pouze o několika favoritech (v případě, že po poznámkách k nějakému níže jmenovanému vínu vyloženě toužíte, tak samozřejmě mohu doplnit do komentářů). Jasným vítězem je pro mne Stapleton-Springer, především pak vzorek lahvovaný až v roce 2009 (varianta lahvovaná v roce 2006 byla natolik kontroverzní a extravagantně divná, že nevím co si o ní myslet a ponechávám verdikt na podzim, kde by měla být znovu). Důrazné, intenzivní a bohaté víno, spíše směrem ke sladšímu přezrálému ovoci, ale s dostatkem elegance, skvěle obaleno dřevem a upřímně i drobná těkavka mi tam přišla na svém místě a nijak nerušila. V chuti skvěle postavené, s výraznější ale dobře zakomponovanou kyselinou, ovocem, dřevem a potenciálem na další zrání. Po třech dnech se aroma posunulo do trochu „lascivnější“ podoby, ale zároveň se stalo komplexnějším, složitějším. Skvělé pití. Je i ve výběru favoritů na podzim, takže bude ochutnáno znovu.

Výběr od Milana Sůkala jsem tu již popisoval (recenze, poznámky později) a šlo o jedno z (mála) vín, kde poznámky při prvním ochutnání zdaleka nejsou tak dobré, jako při degustaci o tři dny později, především vůně se značně vylepšila. Dostatečně rozdýchané víno se prezentuje intenzivním efektním čokoládově-višňovým projevem, ze začátku byla vůně jen taková sladce zastřená a divná. V chuti se ale projevovalo podobně v obou případech, jako víno suché, plné, třešňově ovocité, s velmi pěknou kyselinou a délkou, skvěle strukturované, s tříslovinami a stále jako velký příslib do budoucna. Opět víno, které bylo ještě před degustací vybráno i do podzimního setu.

Výborný mi přišel vzorek od Vinařství rodiny Špalkovy, kde jsem v poslední době nijak zvlášť štěstí na zajímavá vína neměl, ale tohle vše napravilo. Nijak hluboká, spíše řidší barva, ale veskrze příjemná chladnější pinotová vůně, takovým tím stylem do brzy sesbíraných třešní, s trochou vesnického dvorku, vlakového vagonu (má oblíbená „chrámecká“ vůně), brusinek. Nijak důrazné, ale moc fajn. Suché, zemitější, spíše lehčí, s příjemným ovocem (pocitově takový netypický mix chladnějšího a přezrálého), moc dobré.

Potěšil Vladimír Tetur s barikovaným výběrem. Víno mělo pěknou „pinotovou“ barvu a vůně se projevovala příjemným skloubením vyzrálých hroznů a ležení v lahvi, byla spíše mohutnějšího a teplejšího třešňově ovocného střihu, s živočišnou linkou a dost fajn. Suché, ovocité, plnější, hodně dlouhé, zakulacené a trochu sladce měkčí, ale kyselinou dostatečně vyvážené. První den byla ta živočišnost pro mne až lehce na hranici vady, dýchání téhle složce prospělo (přesně naopak tomu bylo u vzorku od Trpělky & Oulehly, kde byla v jinak docela zajímavém, plnějším a lesně zemitém víně ta živočišnost nejdříve jen jemně, aby se po pár dnech na vzduchu víno posunulo do výrazné brett vady). Povedené víno. Nebarikovaný vzorek stejného vinařství byl bohužel rozkvašený a stylem poněkud připomínal Lambrusco bez cukru.

Dost velké překvapení přinesly oba vzorky od Znovínu, u obou jsem tipoval původ v Čechách a u panenského pozdního sběru z Havraníků byl ochoten vsadit krk, že jde o Chrámce. Vedle jak ta jedle. Každopádně to víno mne hodně zaujalo. Bleďoučká barva, na úvod sice zavonělo poněkud „silážově“, ale postupně se otevřela chladnější ovocitá aromatika, brusinky, kořenitost a kouř. V chuti suché, chladněji ovocité, s pěknou kyselinou, vyvážené a dostatečně dlouhé. Nic komplikovaného, ovšem příjemné pití.

Samozřejmě verdikt se ještě může změnit po ochutnání podzimní zhruba patnáctky vzorků, hodně v to doufám. Tenhle pětiletkový pinotový maraton by se totiž jinak stal dost nepříjemnou demonstrací faktu, že domácí vinaři příliš nedoporučují archivaci svých vín ne z nějaké skromnosti, ale spíše proto, že ta vína prostě typicky moc zrát nedokáží. Ale já stále věřím. Naše vinařství jde kupředu, objevuje se stále více zajímavých vinařů „co to dělají jinak“ a možná prostě dříve či později přijde nejen doba vín vítězících na mezinárodních soutěžích, ale i takových, která bude potěšením pít po pěti a více letech, rozvinutá do mnohem úžasnějších podob, než je kdy schopné předvést víno mladé. Zatím je jich jako šafránu…

Seznam degustovaných vzorků:
(vše samozřejmě Pinot Noir ročníku 2005 a víno suché, pokud není uvedeno jinak)

• Baloun, Velké Pavlovice, Nadzahrady, výběr z hroznů
• České vinařství Chrámce, Rudolice, Vinice sv. Vavřince, pozdní sběr
• Château Bzenec, Bzenec, Hradiska, pozdní sběr
• Ing. František Spěvák, Milotice, Šidleny, pozdní sběr
• Lahofer, Dobšice, U hájku, panenské, výběr z hroznů
• Milan Sůkal, Poddvorov, výběr z hroznů
• Moravíno, Mikulov, Pod Sv. Kopečkem I., pozdní sběr
• Moravíno, Valtice, Za humny, pozdní sběr
• Réva Rakvice, Hustopeče, Růženy, výběr z bobulí, polosuché
• Réva Rakvice, Hustopeče, Růženy, výběr z hroznů, polosuché
• Stapleton-Springer, Bořetice, Trkmanska (lahvováno 2006 bez filtrace)
• Stapleton-Springer, Bořetice, Trkmanska (lahvováno 2009 lehká filtrace)
• Šamšula, Čejkovice, pozdní sběr, barrique
• Šilinek, Pavlov, Sahara, jakostní
• Šlechtitelská stanice Velké Pavlovice, Nadzahrady, výběr z hroznů
• Tanzberg Mikulov, pozdní sběr, Novosedly, Růžová hora
• Vinařská společnost Blatnička, Velké Bílovice, Zelničky, pozdní sběr
• Vinařství Baláž, Dolní Dunajovice, pozdní sběr, barrique
• Vinařství Trpělka & Oulehla, Dolní Kounice, Šibeniční hora, pozdní sběr
• Vinařství Vladimír Tetur, Velké Bílovice, Nová hora, výběr z hroznů
• Vinařství Vladimír Tetur, Velké Bílovice, Nová hora, výběr z hroznů, barrique,
• Vinařství Kraus, podoblast Mělnická ("Roučí mělnické"), zemské
• Vinařství Petr Skoupil, Velké Bílovice, Nová hora, pozdní sběr
• Vinařství Petr Skoupil, Velké Bílovice, Nová hora, výběr z hroznů, polosuché
• Vinařství rodiny Špalkovy, Chvalovice, Dívčí hora, pozdní sběr
• Vinařství Šebesta, Březí, Ořechová hora, výběr z hroznů
• Vinofol, Nový Přerov, Na štrekách, výběr z hroznů
• Znovín, Havraníky, Staré vinice, panenské, pozdní sběr
• Znovín, Hostěradice, Volné pole, kabinet (+ další přívlastky)

Dnes paralelně vyšel report od P.J. na O Víně, kde jsou další informace a hodnocena všechna vína. Doporučuji pro srovnání :o)

Zobraz celý článek →

Malá domácí degustace whisky

Vůbec nevím, čím to asi je, ale jak na ochutnávky vína narvu byt k prasknutí a docházejí mi židle, tak na destiláty se nikdo moc nehrne. A přitom vzoreček či dva po víně si všichni dají rádi. Mám pocit, že je v tom spíš strach z představy „jak budu vypadat po deseti kouscích“ :o) A jelikož se mi nedaří uspořádat destilátovou koštovačku pro kamarády, trápím vzorky naslepo alespoň manželku. Zrovna nedávno jsem jí takhle nalil pět odlišných whisky a čekal, co to s ní provede. V dnešním zápisku vás čekají ale spíše mé degustační poznámky k oněm pěti lahvím, pár fotek ze Skotska a tak podobně (prostě pomrknutí, abych pro příště sehnal více zájemců). Nejen vínem je člověk živ, občas je třeba i trocha vlhkého chladného větru od moře, kouře z doutnající rašeliny a ohně v krbu. Nebo alespoň rozpáleného radiátoru bojujícího proti nevlídnu za okny.

The Six Isles (web)
Moc zajímavá vatted (směs několika různých sladových whisky) whisky, obsahuje pálenku ze všech šesti ostrovů Skotska s aktivními palírnami: Islay, Jura, Skye, Mull, Orkney a Arran. Naředěna na 43%, lahvována bez studené filtrace a úplně bez dobarvování. Velmi bledá barva, vůně příjemná mořsky kamenitá, štípne alkohol, velmi jemně rašelinový kouř, dost zajímavé. V chuti výrazné, mladší a ostřejší, znatelný mořský projev a „Islay“ kouřovost, více než slušná „úvodní“ whisky pro poznávání ostrovních single malt kousků.

Printer's Whisky (web)
Šestiletý kousek z produkce Stock Plzeň, dle jejich webu „Jemná whisky vyráběná tradiční skotskou technologií, kdy součástí výrobního procesu je i sušení sladu kouřem z rašeliny. Sladový destilát zraje v malých dubových sudech po dobu nejméně šesti let, čímž kromě vůně získává whisky typickou zlatavou barvu.“ Po šesti letech je barva ale úplně jiná a hlubší zlatohnědý projev zde je (jsem si tím prakticky jist) výsledkem dobarvení, podobně jako u velké části i poměrně prestižních pravých skotských. Vůně je štiplavá lihová a takové poměrně univerzální vanilkové whisky aroma nepůsobí spojeně s celkem, je jakoby “tresťové”, nepříliš přirozené (ale upřímně to není o moc horší, než u různých superlevných hypermarketových whisky vyráběných kdesi v industriální zóně za Glasgow). V chuti opět dost alkohol a vanilková sladkost. Whisky to je, stojí fakt málo (dvě stovky), ale… upřímně… jakákoliv slušnější a jen o málo dražší skotská či irská míchaná whisky chutná o dost lépe. Nebo třeba ten bourbon, o kterém jsem psal nedávno.

Bunnahabhain 12 y/o (web)
Ač z Islay, kde je typická hutnost a kupa rašeliny, jede Bunnahabhain v trochu jiném stylu a z místních kousků bude pro ty, jež rašelinu zatím spíše oťukávají, asi nejpřijatelnější (když nepočítám různé „unpeated“ experimenty od Caol Ila či Bruichladdich). Zralá zlatavě hnědá barva, jemnější a ovocitá vůně s trochou vanilky, vyzrálá, příjemná. V chuti teplo alkoholu, plnost, ovoce, káva, vanilka, intenzivní a bohaté, vyvážené a poměrně dost uhlazené. Fajn.

Talisker 10 y/o (web, hromady NÁDHERNÝCH fotek)
Jedna z „nejprofláklejších“ single malt whisky, spadá do portfolia giganta Diageo a jejich výběru „Classic Malts Selection“, takže ji najdete úplně všude. Má nadšené obdivovatele i hromadu radikálních odpůrců. Desetiletá varianta je základem produkce této jediné velké palírny na Isle of Skye. Tmavší měděná barva, výrazná kouřovo-pepřová aromatika, někdy až bodavě lezoucí do nosu. V chuti plné, hodně výrazné, rašelina, délka, teplo, pepřovost, poněkud hrubší ale rozhodně ne neotesané. Mám ji rád.

Lagavulin 16 y/o (web)
A opět ostrov Islay a jedno z místních nejslavnějších jmen, stejně jako v případě Taliskeru palírna v majetku Diageo a šestnáctiletá varianta, základ produkce palírny, zařazena v Classic Malts Selection. Pro mne jeden z nejklasičtějších a nejpříjemnějších projevů Islay, který jde v těch naprosto běžně dostupných lahvováních získat. Tmavá barva zašlé mědi, suverénně nejintenzivnější aromatika ze všech pěti, kupa jódu, rašeliny, uzených ryb a mořských řas i vanilkové sladkosti. V chuti hodně výrazné, uzené, intenzivní a bohaté, ale přitom poměrně dost uhlazené (na Islay, pro některé je právě tohle vada na kráse), vyvážené, dlouhatánské a VELMI příjemné. Mám hromady fotek a tomuhle podniku se časem budu věnovat i v samostatném článku.

Pohled na záliv s palírnou Lagavulin od zříceniny Dunyvaig Castle

„Klubová“ degustační místnost v palírně Lagavulin

Post Bus je jednou ze zvláštností Islay. Lehce nerudná mlčenlivá paní, s neuvěřitelnou schopností nerozlít obsah horkého hrnku s kafem za jakýchkoliv zatáček (a pravidelně se zastavující doma v Port Ellen na toast), jím brzy ráno projíždí celý ostrov a sbírá poštu, zároveň ale (za cenu nižší než normální autobusy) pobere do své dodávky i cestující.

Jedno ze svítání v Port Charlotte

Další „whisky“ texty: Ze života whisky v obrazech – díl I. | Ze života whisky v obrazech – díl II. | Staré dobré příběhy s vůní rašeliny |Ardbeg aneb úder kouřovým beranidlem | Malá ostrovní hádanka | Fotopozdrav ze Skotska | Drambuie – pomoc v případě zimy

Zobraz celý článek →

Od Verony po Sardínii – 3x červená Itálie

Vždy, když tu píšu něco o vínech z Itálie, tak hned na úvod přiznávám, že jim příliš nerozumím. Z těch opravdu zásadních vinařských zemí mi právě Itálie „uniká“ asi nejvíce, nejčastěji se obracím na encyklopedie a další zdroje. A i se samotnými víny mám obvykle problém, různé „exotické“ kousky si obvykle užiju, ale taková ta typická produkce můj vkus dost míjí. I když v poslední době se to začíná trochu měnit. Poslední tři vypitá vína dokonce moc potěšila. O tom, jak manželka pravidelně vozila ze služebních cest jednu moc příjemnou Valpolicellu, jsem tu už psal. I tentokrát mělo víno stejný původ, tedy jediné rozumné zpracování diet ze služebky, a s lahví Valpolicella Classico Superiore Acinatico Ripassso 2007 vinařství Stefano Accordini měla žena šťastnou ruku.

Vinařství je menší rodinný podnik, hospodaří na čtyřech hektarech starších vinic (ale dalších šest se dostává do produktivního věku) u městečka Negrar, v místě zvaném Bessole. Chutnané víno, z ročníku se sklizní vůbec nejdříve za posledních 70 let, je vyrobeno technikou Ripasso, kdy se do fermentujícího moštu (odrůdově Corvina Veronese 60% , Corvinone 15%, Rondinella 20%, Molinara 5%) přidávají slupky z přípravy mohutnějšího Amarone. Navíc zrálo rok ve francouzském dubu a před lahvováním nebylo filtrováno. Na webu vinařství najdete hromady dalších technických detailů, výborné ročníkové profily a další informace. Každopádně je zřejmé, že otevírat podobné víno takhle brzy asi není úplně nejlepší nápad, nemohl jsem se ovšem udržet (a upřímně čekal spíše něco „supermarketové“ kvality, moje chyba).

Zelená láhev klasického „bordeaux“ tvaru, plastová záklopka, plný korek spíše nižší kvality, viněta s hromadou informací a to i v angličtině. Barva temná, hluboká, rubínového odstínu. Po otevření především jižní temně vyzrále intenzivní ovocitá vůně, ale postupně se otevírá a mění. Po nějaké době v dekantéru se víno chlubí čerstvým tmavým ovocem drceným v rukou, lehce kouřovo-uzenými tóny, výraznějším projevem dřeva a trochou exotičtější (asijské) kořenitosti. Míchám ve sklence a každých pár minut se objeví něco nového, třeba trocha živočišných tónů a pryskyřice, celé je to dost bohaté a veskrze příjemné. V chuti plné, velmi výrazné, dost kyselin i tříslovin, dlouhé. Šťavnaté, vyvážené, výborné. Může zrát mnoho let do krásy! Či spíše odlišných projevů, protože již nyní jde bez problémů pít a po pravdě dost nadchlo. V obchodě stálo zhruba 15€ a klidně bych ještě nějakou láhev zvládl.

Druhým kouskem přeskočíme na Sardínii. Tinnuri Cannonau di Sardegna 2006 byl dárek od tchána, společně s dalšími víny jej přinesl na vánoce s tím, že si jej zrovna dost oblíbil na běžné pití a máme ho též zkusit. Cenu netuším, odhaduji někde okolo 5€, víno je podle všeho určeno do sámošek a lahvováno větší firmou kdesi v Asti. Cannonau je pak dle některých zdrojů lokální název pro odrůdu Grenache (Garnacha), podle jiných jen jejím velmi blízkým příbuzným. Lehčí zelená láhev (opět tvar „bordeaux“), plastová záklopka, plný korek a viněta s pár základními informacemi a to i v angličtině. Barva nijak hluboká, lehce nazrálá na okrajích a trochu připomínající pinot. Vůně spíše jemná, decentní, neutrálně ovocitá možná trochu do třešní. V chuti i přes 13% alkoholu lehčí, čistě ovocité, svěží, hladké, s dostatkem kyseliny a moc příjemně pitelné. Jednoduché, ale vyvážené a veskrze potěšující spotřební víno, které vypijete ani nevíte jak. Cannonau, která jsem měl možnost pít dříve, byla vína spíše plnějšího, kořenitého a důraznějšího stylu, ale tahle podoba má taky něco do sebe.

No a na závěr víno, které mne naprosto nadchlo. Ke Chianti Classico „Giorgio Regni“ 1995 z Fattoria Valtellina jsem si nepsal poznámky, víno padlo při předvánoční večeři s přáteli v restauraci La Galerie. Ale pamatuji si ho přesně, ono to nebylo těžké. Mělo totiž barvu (i depot) a vůni, jež silně vyvolávala vzpomínky na nazrálé Chambolle-Musigny od Leroy. Vůbec jsem netušil, co se to děje. Čmuchal, točil lahví a zmateně se rozhlížel. Chianti? Sangiovese? To víno bylo úžasné, dokonale vyzrálé a na vrcholu sil, aromatické, exotické a přitom blízce známe, zvláštní, nádherné. Ale znáte to, při podobných zážitcích tak nějak podvědomě tušíte, že jsou jen těžko opakovatelné. Byla to poslední láhev ze šesti, kterou do restaurace zakoupili, navíc každá z nich prý byla trochu jiná (dokonce sommelier předem varoval, že je to spíše rarita, víno může být mimo a ať se raději moc netěším) a já měl asi jen štěstí. Pátrání po vinařství navíc prozradilo, že získat další lahve nebude úplně snadné. Ta nejlepší vína zde podle všeho vznikala právě v devadesátých letech, kdy podnik zakoupila rodina Fuchsových z německého Koblence (jméno Giorgio Regni v podtitulu vypitého Chianti je na památku zakladatele vinařství) a mladý manažer Christopher Schneider si najal talentovaného místního enologa jménem Vittorio Fiore. Podnik produkoval zhruba 40.000 lahví ročně, zakládal si na nižších výnosech (v Chianti je 30hl/ha dost málo) a přivedl na svět i supertoskánsce Convivio (3/4 Sangiovese, 1/4 Cabernet Sauvignon) a Il Duca (čistý Merlot). V roce 1996 přešlo vedení na švýcarského enologa Andrease Stössela, který vinařství i s týmem opustil v roce 1999. A právě tento ročník byl prý poslední ze špičkových, vinařství následně v podstatě mizí ze scény.

Zobraz celý článek →

Různé šarže a lahvování aneb z Velkých Pavlovic na Slovensko

Narazil jsem na to u nedávného článku o templářích a pak znovu u lahve z Ravisu Rakvice. A znovu si to ověřil tenhle víkend na jedné rodinné oslavě. Ač ta vína moc nesleduji a dostávám se k nim spíše jen občasně, tak mi přijde, že velkým podnikům se za posledních pár let konečně podařilo zkrotit nakoupené technologie a začít vyrábět vína, která možná nemají nějaký zvláštní charakter a kouzlo, ale alespoň jsou technicky naprosto v pořádku, bez vad a bezproblémově pitelná, někdy dokonce veskrze příjemná a fajn (jako třeba opravdu hodně povedený medový ryzlink s moc pěknou vyváženou chutí a tak akorát kyselinou a od Vína Mikulov co máte na fotce v titulce, i z téhle řady „Sommelier Club“ jsem dříve chutnal dost nehezké věci). Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl. Tématem měl být problém různých šarží a lahvování jednoho a téhož vína s rozestupem několika měsíců. A taky pořádný opruz s univerzálními vinětami, na které se jen dotiskuje několik aktuálních detailů. Spíše než nějaký rozbor problému vás tu dneska čeká postesknutí.

Bavili jsme se o tom před pár dny při průřezové ochutnávce Pinot 2005. Ve sklenkách bylo jedno víno ve dvou velmi odlišných podobách. Jednou lahvováno bez filtrace v roce 2006 a podruhé již s lehkou filtrací až v roce 2009, tedy s dalšími třemi roky ležení v sudu. Dle očekávání se vína zásadně lišila. V tomhle případě jsme to ovšem věděli předem a šlo o zajímavé srovnání. Ale podobná věc, bez rozlišení čísla šarže na vinětě či jakékoliv jiné nápovědy, se děje naprosto běžně a bez varování. Vinař nalahvuje část produkce třeba v březnu a další až v momentě, kdy začnou plné lahve docházet či potřebuje místo v sudech/tanku na novou úrodu. A u fajn vína je celkem jasné, že ten rozdíl v ležení se dost významně podepíše na projevu. Divíte se, proč nový nákup chutná odlišně, ale prostě to přičtete na vrub běžným rozdílům mezi jednotlivými lahvemi. Přijde vám podivné, že víno mělo v březnu plný korek s potiskem, ale druhý nákup má korek bez potisku a lepený z drti a navíc je víno trochu jiné? Co si o tom myslet? No co, prostě se to děje, to je přeci normální. A očividně nejen u nás, nedávno psala Jancis Robinson o vítězi soutěže odrůdy Chenin Blanc v Jižní Africe, kde prestižní vinařství vyrobilo tři různé šarže jednoho vína (kvůli dešťům značně odlišných, část byla podstatně řidší), ale zákazník je neměl jak odlišit a prostě kupoval tři různá vína v domnění, že jde o jedno a to samé.

U velkých producentů a levných supermarketových vín je ještě další „vtip“. Hromada různých šarží, z několika míst původu a odlišných projevů (byť je technologie výroby dost stírá, přeci jen tu nějaké rozdíly jsou), má naprosto stejnou vinětu, kde je rozdíl jen kdesi dotištěn a typicky jde jen o drobnou změnu v maličkém čísle. Když náhodou objevíte fajn vzorek, to aby člověk psal nejen že je to třeba André ročníku 2008 jakostní od vinařství XY, ale ještě že jde o šarži 56211-8/12/08 (v tomhle směru jsem šílel z První Znojemské Vinařské, dnes Lahofer, kde v úvodu produkce dost experimentovali a bez čísla šarže si člověk neškrtl) a pokud ho tedy někdo bude kupovat, měl by si dobře všechna číslíčka prostudovat. To je ještě snesitelné a šlo by pochopit (pokud tedy náhodou nějaká šarže nevyhraje medaili a nálepka pak nekončí i na tisícovkách lahví šarže jiné), co mne ale dokáže rozpálit doběla je láhev s velkým nápisem Vinium Velké Pavlovice, kde pohled na kontraetiketu a dotištěná data prozradí, že víno ve skutečnosti pochází ze Slovenska. O něčem podobném jsem psal v případě Cabernetu „z Dolních Bojanovic“, ale tady nejde o nějakou partičku vychcánků, ale velký domácí vinařský podnik. Nemám nic proti Frankovce ze Slovenska, je dost vysoká pravděpodobnost, že bude snad i lepší než Frankovka, kterou Vinium běžně produkuje z hroznů nakoupených v ČR, ale ať ji proboha neprodává s úplně stejnými vinětami. Kolik konzumentů si tyhle drobné dotisky přečte a kdo všechno bude víno naprosto automaticky pít jako původem v ČR, nota bene pokud je v obchodě zařazeno v regálech s těmi opravdu domácími?

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Nejčastěji piji vína z následujících zemí“

Čtrnáct dní uteklo jako voda a jsou tu výsledky další ankety. Tentokrát měla spoustu možností, ale ptal jsem se na jednoduchou věc – vína z jakých zemí pijete nejčastěji. Samozřejmě možnost hlasovat pro více možností způsobila, že jedna konkrétní země (která u většiny z nás, protože trocha toho patriotismu je vinným nadšencům obvykle vlastní, skoro jistě v nějakém TOP 3 bude) uspěla až drtivě. A jistě jsem některé důležité země, například Jižní Afriku či Brazílii (obě v desítce těch největších producentů), vynechal a nechal spadnou do všeobjímajícího „jiná země“. V seznamu by měla být i Čína, která je produkcí už dokonce na třetím místě za Itálii a Francií (ale rozumně kvalitní vína se sem prakticky nedováží, mám doma dvě lahve a čekají na prozkoumání). I tak snad výsledky nejsou úplně nicneříkající, už pro vysokých 160 hlasujících. Z nich hned 78% (126 hlasů) zaškrtlo možnost Česká republika, která tak jasně vítězí a domácí vína jsou tedy u návštěvníků tohoto blogu suverénně těmi z nejčastěji konzumovaných. Na druhém místě, hlasovalo pro ni 29% (47 hlasů), se umístila Francie a dokazuje svou (ale zdaleka již ne neochvějnou) pozici zásadní z vinařských zemí. Třetí místo pak patří Rakousku (16%, 26 hlasů), které s opravdu malým dostupem následuje Itálie, Německo a poté Španělsko a Chile. Kompletní výsledky v tabulce níže.

Kdo z vás nemá v top konzumovaných vínech Českou republiku a pije mnohem více Francie, Rakouska či Itálie? Já si začal zhruba před měsícem dělat malou statistiku (pouze celé lahve, nepočítám poznámky z degustací) a zatím mi to vychází na poměr 50% domácí vína, 30% Francie a 20% ostatní (Německo, Rakousko, atp.). Pokud by se ale vzalo období posledních pár let jako celek, tak asi domácí vína zaberou o něco méně než polovinu, minimálně skladové zásoby a obsah chladničky a sklepa mluví jasně (Francie dominuje drtivě). Jenže to může být dost matoucí, protože tahle archivovaná vína často prokládám různými čerstvými nákupy Čech a Moravy. Co u vás?

A můžete i hlasovat v další anketě, tentokrát nic komplikovaného, prostě jen zvolit mezi dvěma z nejtradičnějších (a nejčastěji przněných v podobě různých „sudových“ blivajzů v hospodách a restauracích) červených odrůd na našem území. Doplnil jsem i dva křížence vzniklé právě jejich spojením, třeba u někoho překonávají rodiče :o)

Zobraz celý článek →

André a netypická červená směska z Moravy

Přiznám se, že o firmě Ravis Rakvice toho moc nevím. Je to podnik, jehož výrobky nacházím především v supermarketech a večerkách, případně u jejich lepších řad v některých restauracích, ale mám s nimi minimum zkušeností. Sdílí stejné majitele a hrozny + design některých řad vína (například Gold Lian jako by z oka vypadlo řadě Gallery) s Révou Rakvice, která ale jakoby „míří výš“. Nějak zásadně mne neoslovuje ani jeden z těchto podniků a dobrovolně se přiznám, že pokud mi někdo jejich víno vyloženě nestrčí pod nos s tím, že jde o opravdu dobré pití co bych měl zkusit, tak je nevyhledávám. Tuhle sobotu, promrzlý cestou ze sáňkování pod Petřínem (viz video, seděl jsem na té děsivé věci poprvé po mnoha letech a je zvláštní, jak člověku od dětských let přibude strachu a pudu sebezáchovy), jsem potřeboval koupit nějaké rozumné víno na pořádný kotel svařáku, a ve večerce navíc narazil na poslední láhev jakostního André 2008 z řady Exclusive (viz rozdělení na webu vinařství) za 89,- Kč. To, co mne zlákalo, nebyl velký nápis „vyrobeno metodou řízeného kvašení“ (taky nechápete, proč zrovna tohle na lahvi tak zdůrazňovat?), ale úplně trapně medaile z umístění v soutěži TOP 77 pro ročník 2009/2010. Ať už jsem psal o medailích cokoliv, tak prostě takhle zařazené víno pod stovku mne holt nenechalo chladným. Člověk je slabý :o)

Bezbarvá užší láhev bordó tvaru se jménem vinařství přímo ve skle, plastová záklopka a korek lisovaný z drti, viněta pouze se základními údaji. Barva červenofialová, docela příjemná. Aromaticky hlavně lesní ovoce a dost peckoviny, v tomhle směru mírně „uměle“, ale k tomu i příjemný divočejší projev a jemně živočišnost, nijak mohutné a spíše jemnějšího střihu, ale v podstatě fajn. V chuti suché, lehčí, kyseliny dost aby víno nepůsobilo ploše, ale jde spíš o takový ten vyhlazený a jednoduše pitelný ovocný styl. Víno je dostatečně dlouhé, korektní a dobře udělané, na běžné pití nevidím problém. O tom, zda patří do něčeho nazvaného TOP 77, by šlo s úspěchem pochybovat. Hlavní ovšem asi je (pro vinařství i organizátora soutěže), že ta nálepka funguje a podporuje prodej :o)

Druhá dnešní láhev byl dárek, udělali jsme si se skupinou přátel velmi těsně před Štědrým dnem příjemnou večeři v restauraci La Galerie (něco jsem psal tu o jedné dřívější návštěvě, tahle byla v jídle ještě o kus lepší a u vína jsem objevil famózní Chianti, o kterém se musím ještě rozepsat) a sommelier mi ji předal při odchodu místo obvyklé krabičky s nějakou sladkostí k snídani ke kávě na druhý den. Vzpomněl jsem si na ni mimo jiné pro dotaz „Máš nějaké vysvětlení, proč Maďaři míchají Pinot noir s Merlotem a Kabernetem?“ u článku o degustaci vín z Maďarska, tohle víno je totiž směs 70% Zweigeltrebe školené 12 měsíců v bariku + 30% Pinot Noir čistě z nerezu, to vše ročníku 2007 od asi všem známého „malého“ vinaře Františka Mádla. Taková směska rozhodně není moc obvyklá. Láhev neměla vinětu, byla pouze vánočně popsaná od restaurace a uzavřena plným slušným korkem. Barva těžko zařaditelně rubínofialková a dost tmavá. Aromaticky myslím Mádl nejde přehlédnout, má to jeho naprosto klasický barikový lehce karamelkový štych (trochu „uni“ a opakující se ve všech jeho vínech, nezávisle na odrůdě). Vůně je sladčeji peckovinově ovocitá, tmavší zralé ovoce lehce až kvasící, mírně kořenitost, trochu čerstvých třešní, dost příjemné. V chuti se projevují specifika ročníku, vína od Mádla jsou obvykle dost kulatá a kloužou do pusy skoro sama, tady je projev znatelně tvrdší a kyselin poměrně hodně. Víno je ale spíše středního těla (aromatika trochu klame, čekal jsem něco plnějšího) a pije se dobře, byť hlasitě volá po spojení s jídlem. Tahle „pozornost podniku“ potěšila.

Zobraz celý článek →

Domaine Weinbach (nejen) pro fotografy

Podléhám a nechávám se pohltit. U vína snadněji než kdy jindy. Výraznými vinařskými osobnostmi, zajímavými příběhy a v neposlední řadě i samotnými víny, ideálně těmi něčím zvláštními a specifickými. Pozoruji na sobě jistý vzorec chování. Vinařství vedené ženou + biodynamika = nekritické nadšení. Dnes bude řeč o Domaine Weinbach, která splňuje oba požadavky a jeden z nich v míře nebývalé, vedou ji totiž ženy hned tři - Colette a její dcery Catherine a Laurence. I biodynamičtí jsou, nejdříve od roku 1998 na části vinic (ale i zbytek byl „alespoň“ bio), od roku 2005 pak kompletně na všech plochách. Možná nesplňují požadavek na úplnou soběstačnou farmu, například hnůj tedy musí nakupovat, ale tím si radost kazit nenechám.

Poprvé jsem o vinařství Weinbach psal v souvislosti s jejich Sylvánem, u dalších ochutnaných vzorků se už na blogu nezmiňoval, ale vždy jimi byl nadšen. A podlehl definitivně minulý čtvrtek, kdy zmrzlou Prahu navštívila Catherine Faller a odprezentovala vína několika ročníků. Nejdříve na velké průřezové degustaci sortimentem dovozce (Neubauer & syn) a následně na úžasné komorní večeři v restauraci La Degustation, kde se vína mohla plně projevit i v ideálních kombinacích s jídlem, což Alsasku sluší skoro vždy. Dnes ale nečekejte degustační poznámky či detailní fotky jídel, je to spíš taková úvodní zpověď, něco jako se mi tu pravidelně stává po degustacích Leroy. Weinbach lze naštěstí pořídit o něco levněji (stále draho), takže si snad budu moct občas dopřát láhev i doma.

Co mne na těch vínech tak nadchlo? Vlastně těžko říct, ale už dlouho jsem se nesetkal s tím, aby v podstatě všechna vína působila tak… kompletně. Na jednu stranu, pokud se jimi nechcete zabývat příliš do detailu, dokážou nabídnout přímočarý a relativně jednoduše přijatelný projev, takovou jakoby konverzaci o příšerném mrazu při čekání na tramvaj či s kolegy ráno v kanceláři. Projev aromatický, vyvážený, plnější a delší, prostě tabulkově kvalitní a bezproblémový.

Když je ale nepijete jen tak a věnujete jim trochu času, najednou se začnou otevírat další dimenze. S úžasem sledujete až neuvěřitelnou kombinaci plnosti a důraznosti, při které je ale plně zachována i jemnost a elegance. Ta vína jsou bohatá, se spoustou komplikovaných nuancí, kontrastů a hloubky, ale rozhodně ne nějak matoucí či únavná, byť něco v jejich projevech vás zarazit může. Jsou čistá a nezapírají odrůdu, zároveň ale nechávají plně vyniknout místa původu a specifika ročníků, nejsou zbytečně uhlazená, mají své drobné libůstky a výstřelky, tuhle či támhle občas vykoukne nějaká drobná „piha“, která ale ani zdaleka není nedokonalostí, spíš dalším detailem ve fantastickém celku.

Přemýšlel jsem o těch vínech a neustále mne napadala všemožná přirovnání s fotografováním a spory o kvalitě výstupů různých digitálních zrcadlovek. Takové ty klasické hádky o šumu, dynamickém rozsahu (tj. jak velký rozsah od nejtmavšího do nejsvětlejšího místa je čip/film schopen zachytit), rozdíly mezi focením na film a digitál. Vína Domaine Weinbach na mne působí jako zjevení z citlivého černobílého filmu s perfektně zakomponovaným a nerušivým zrnem v době, kdy hlavním zaklínadlem je digitální obraz z šílených citlivostí/ISO prakticky bez šumu.

Vína tohoto vinařství by nejspíš sedla fanouškům fotoaparátů značky Pentax. Když srovnáte fotky z posledních modelů digitálních Pentaxů se srovnatelnou řadou od Canonu či Nikonu, zarazí vás, že Pentaxy mají očividně více šumu, fotky na stejné ISO od strojů jednoho ze dvou největších hráčů působí mnohem čistším dojmem. Pak si ale záběr maximálně přiblížíte a zjistíte, že je to možná trochu jinak. Výstup z Canonu/Nikonu je skutečně čistší, šumu je méně, ale srovnatelný záběr z Pentaxu má tak nějak více detailů. Jejich rozhodnutím bylo nesnažit se šum nějak drasticky odstranit, protože pokud to uděláte, obraz jakoby „změkne“. Na první pohled a při sledování jen celku z dálky je líbivější, ale o něco přišel.

Pití vína od Domaine Weinbach, ať to je mladý Riesling Cuvée Théo (i tahle kontinuita se mi líbí, jmenoval se tak děda i otec současné majitelky a jmenuje se tak i nejstarší současný mužský potomek) nebo vyzrálý Pinot Gris Altenbourg Cuvée Laurence, spíše připomíná práci s tradičním filmovým materiálem. To úvodní nastavení parametrů a cvaknutí spouští je stejné, základ se něčím zásadním neodlišuje. Ale pak nenásleduje ten rychlý pohled na displej, zda je vše v pořádku, a případných dalších deset záběrů stejného tématu. Další kroky jsou poněkud složitější vrstvy plné očekávání, nadšení a nevyhnutelně i zklamání. Nejdříve čekání, co se vynoří z vývojky, zda na negativu bude vše potřebné. Pak to lovení osvíceného papíru z ustalovače a pomalu se vynořující obraz. Proč jsem vlastně přestal fotit na film? Aha, pohodlnost…

Možná je ale všechno jinak. Méně šumu na vyšších citlivostech je přeci jasným pokrokem. Debaty na téma „proč je digitál horší než film“ pomalu ale jistě utichají, jak se dynamické rozsahy digitálních čipů zvyšují, přibývají hromady užitečných funkcí a rozlišení stoupá tak, že limitujícím faktorem jsou najednou spíše objektivy, ze kterých už toho víc vymáčknout nejde. Jednou se podíváte na promo video nové digitální zrcadlovky se záběry zimní Prahy, točené na dříve až nesmyslně vysokou citlivost a přitom dokonale čisté, a na nedávno oprášený kinofilmový přístroj znovu sedá prach. Ale stejně… když lovím starší fotky, přesto s největším potěšením hledím na ty, které vznikly tradiční cestou. I přes jejich zrna, špatná zaostření a nedokonalosti vzniklé šetřením a pouhým jedním záběrem bez rezervního, přes zdlouhavost zpracování. Nebo možná právě pro to.

Prague: Canon 1DMKIV from Philip Bloom on Vimeo.

Pozn. srovnávací test šumu je dpreview.com a ač možná zním jako prodejce Pentaxu, sám fotím na Canon, jak v případě klasiky tak u digitálu :-)

Zobraz celý článek →

Maďarský desetiboj ve Viničním altánu

Na řízených ochutnávkách ve Viničním altánu mám rád, že za rozumný peníz (150,- Kč) se tam dají velmi pravidelně, momentálně dokonce dvakrát týdně, poznávat vína širokého spektra vinařů a dovozců, leckdy opravdu zajímavá. Mám to tam pár minut pěšky a nebýt toho, že bývá obvykle dost narváno, tísnění u stolečků není nějak zásadně pohodlné a především tam tradičně, mám pocit že dříve než jinde, začínají další účastníci příšerně a otravně hlučet, chodil bych k nim častěji. Došlo to dokonce tak daleko, že v Altánu mají speciální zvoneček, jehož pronikavým zvukem se snaží dav utišit. Ne dvě minuty to zafunguje, což obvykle stačí k tomu, aby prezentující představil další víno i s nějakými zajímavými detaily. Tuhle sobotu si sérií hlukových stěn (ale v zásadě ještě dost snesitelných, bylo i mnohem hůř), cinkání zvonku a popisů vína prošlo Vinorum, dovozce vín z Maďarska. Na ty jsem se těšil a ochutnávku nevynechal. A dobře udělal. Mají v sortimentu několik zajímavých vinařů a prodávají je za ceny velmi korektní, navíc se na webu snaží o „maďarskou vinnou osvětu“ a jsou aktivní i na Facebooku a Twitteru. Prostě dovozce mladý a aktivní. A ke všemu i ta vína byla dost fajn.

Co se týče oblastí, informací o jednotlivých vinařích a detailů (technologie výroby, cena, …) týče, odkážu vás přímo na Vinorum, o moc víc bych toho asi nevymyslel a mají to tam podané dost pěkně. Vrhnu se rovnou na degustační poznámky. Chutnalo se celkem deset vín ze čtyř různých vinařských oblastí Maďarska, takže takový rychlý hrubý přehled malé části bohaté nabídky této země, spíše než detailnější zaměření na jednu konkrétní oblast či vinaře.

Úvodní Figula Balatonszőlősi Olaszrizling 2008 (návod k luštění názvu: nejdříve jde jméno vinařství, následuje typicky místo původu a na závěr odrůda či nějaké jméno směsky a ročník) je suchý, svěží, čistý a krásně pitelný základní Ryzlink vlašský z oblasti severního Balatonu. Květiny i ovocitost, mineralita, velmi pěkná kyselina a vyváženost, slušná délka, poctivě udělaný kousek. Na úvod působil lehce „zaprděně“, ale velmi snadno to šlo vymíchat (a asi bude ideální otevírat nějakou domu před podáváním).

St. Andrea Napbor 2007 je bílé cuvée (Chardonnay 38 %, Pinot Blanc 34 %, Hárslevelű 14 %, Sauvignon Blanc 7 %, Pinot Gris 3 %, Tramín 3 %) z Egeru, které navíc kvasilo i po šest měsíců zrálo v dřevěných sudech. Zlatavější barva, zajímavá komplikovanější vůně s dominancí sladkého bílého ovoce a trochy tropického projevu. V ústech výrazné, suché, aromatické, dřevo dost znát a možná by chtělo ještě trochu času na zapracování. Zajímavé pití, osobně bych klidně snesl více kyseliny, protože mám obavu, že po více než jedné sklence už by mi to přišlo trochu únavné, chtělo by to asi spojit s nějakým jídlem. Ale za ty peníze (pod dvě stovky) stojí za zkoušku.

Béres Omlás Furmint 2007 je představitelem suché podoby Tokaje (viniční trať Omlás) a odrůdy Furmint školené v sudu. Zlatavá barva, velmi výrazná sladší aromatika, mineralita, značný projev dřeva. Efektní, ale zároveň poněkud vlezlé. Jak je aromatika sladší, tak chuť naprosto suchá, výrazná s velmi pěknou kyselinou, ale zároveň dost teplým alkoholickým dozníváním a silným projevem dřeva. Pro mne postrádá eleganci, ale milovníkům takového toho „přešvihlého“ novosvětského stylu by mohlo více než chutnat.

Gál Tibor Egri Chardonnay 2006 je návratem do Egeru a jedná se 16 měsíců v sudu vyzrávané víno. Ve vůni narážím na zvláštní zatuchlinku a prosím o vzorek z jiné láhve, který se ovšem projevuje naprosto stejně a pro mne dost kazí dojem. Není to korková vada, spíš taková podivná sklepní záležitost, která narušuje jinak dost klasický ovocný projev. Chuť je proti tomu naprosto v pořádku, suchá, ovocná a vyvážená, s pěknou kyselinou, dobře zapracovaným dřevem, krémovostí a fajn délkou, dost povedená. Hodně zvláštní, možná to víno prostě potřebuje otevřít více předem a nechat vyvětrat, těžko říct. Jenže nikomu dalšímu v místnosti to nevadilo, takže kdo ví, co jsem v tom cítil, že jo…

St. Andrea Akutyafáját 2007 (z Egeru, červené cuvée Frankovka 60 %, Merlot 22 %, Pinot Noir 18 %, 15 měsíců ve starších dřevěných sudech), kde ten těžko čitelný výraz znamená něco jako „Jémine!“, by mělo být v podstatě hravé (i vinětou) víno na každodenní pití. Pěkná barva, teplejší zralejší peckovinová vůně, trochu kořenitosti, pocitově mi přijde Pinot výraznější než by poměrem měl být, příjemné. Suché, opět peckoviny, fajn kyselina a naopak dost „frankovkový“ projev, hezky postavené a dostatečně dlouhé. Jémine, to je fajn, to bych pil i častěji.

Ráspi Kékfrankos 2007 je návštěvou oblasti Sopron a její nejúspěšnější odrůdy, Frankovky. Jde o základní víno od vinaře, který vyznává co nejpřírodnější postupy a zaměřuje se staré vinice (40 – 100 let). Nemůžu si pomoct, ale i bez těchto informací okolo si mne tohle víno získává. Krásná barva a nádherná vůně, která se vzpouzí zařazování do škatulek s nápisy „tmavé ovoce“ či „vánoční kořenitost“, ač je v poznámkách mám. Je zvláštní, jemná, neuhlazená ale zároveň nijak „divná“, prostě přirozeně svá. V chuti suché, s trochu tvrdší kyselinou a tříslovinami, minerální, opět svébytné a jemně aromatické, vyvážené a neuvěřitelně nádherně pitelné. Zkouším koupit hned na místě alespoň tři lahve, ale dostávám už jen dvě. Víno došlo. Ale to už je můj osud, jak by řekl Adrian Mole…

St. Andrea Áldás Egri Bikavér 2007 je tradiční směs (nyní již s chráněným označením) „býčí krev“ z Egeru, tato konkrétní postavená na odrůdách Merlot 45 %, Frankovka 25 %, Blauburger 18 %, Pinot Noir 9 %, Menoire 2 %, Kadarka 1%. Ve vůni aromatické, kořenité, výrazné, trochu chladnější vůně nejvíce připomínající nezvyklou frankovku. Zároveň ale něco přezrálého ovoce a znát vyšší alkohol. Zajímavé a dost nadprůměrné červené. V chuti plnější, výrazné, ovocité, drsnější tříslo, hodně dobře postavené, mladé ale již pitelné, moc pěkné. Ovšem dal bych tomu ještě nějaký ten rok zrání.

Pfneiszl Cabernet Sauvignon Cool Elegance 2004 prezentuje oblast Sopron a vinařství ovládané dvěma ženami, od ročníku 2006 v bio režimu, ale v případě tohoto Cabernetu spíše z mladších výsadeb. Barva je velmi temná, úplně někde jinde než všechna červená předtím, s jasnými známkami nazrávání na okrajích. I přes název „chladná elegance“ a jednu z nejsevernějších vinařských oblastí v Maďarsku na mne působí dost teplým, hutnějším a vyzrálým dojmem. Navíc se pěkně projevuje i zrání v lahvi. Dominantní je ovšem stále výrazná ovocná aromatika až do rybízového džusu a džemu. V chuti pěkné, nazrálé víno, s již hodně uhlazeným tříslem, vyvážené, výborně pitelné. Povedené.

Béres Magita Cuveé 2007 je již definitivním návratem do Tokaje a tentokrát i v jeho nejznámější, sladké podobě. Jedná se o směs odrůd  Furmint, Hárslevelű a Kövérszőlő krátce vyzrávanou v sudu, technologicky je to v podstatě „szamorodni“, tedy lisování celých hroznů bez třídění na botrytidou napadené a běžné bobule, s něco lehce přes 100g/l cukru. Ve vůni příjemné, aromatické, citrusově medové, s bylinkami jako je heřmánek. Trochu mi tím projevem evokuje ryzlink, což se mi samozřejmě líbí. V chuti medově sladké, kulaté a poněkud slabší na obsah kyselin, ale ještě ne vyloženě utahané, v zásadě stále dost příjemný jednodušší slaďák.

Béres Vitis Tokajensis Aszú 5 puttonyos 2005 je už klasické pětipuťňové tokajské (alkohol: 10,2 %, cukr: 145 g/l) se vším všudy. Intenzivní bylinkovo-medová vůně, krásná, bohatá, živá a lákající k napití. V chuti sladké a velmi výrazné, komplexní, s pěknou citrusovou linkou. Kyseliny dost na to, aby oživovala patro a medový mok nelepil, dlouhá dochuť, efektní. Velmi dobré až skvělé.

No příjemná ochutnávka to byla. Tým Vinorum je očividně fajn parta a doufám, že znovu dovezou tu výše popisovanou Frankovku od Ráspiho a nějaké další zajímavosti. Často zařazují vinaře tíhnoucí k bio produkci (i biodynamice, byť chvilková debata na toto téma skončila spíš poněkud zesměšňováním), což se mi líbí a oceňuji. Takže tak. Maďarsko je očividně další země, jejíž produkci je třeba nebrat na lehkou váhu a nenechat se zmást statisíci litrů sajrajtu za pár korun v hypermarketech a večerkách.

Zobraz celý článek →

Galadegustace Prague Wine Weeku 2010

V  „pozvánce“ na Prague Wine Week jsem se o páteční galadegustaci v Břevnovském klášteře zmiňoval o něčem jako „úvodu plesové sezony“, takové velké slavnostní ochutnávce zahajující rok, který jich snad bude plný. A protože právě tahle akce je jakýmsi vrcholem pražského týdne vína, zaslouží si i první ze série reportů. V mrazivém pátečním odpolední se totiž ve vyhrazených (nádherných a honosných) prostorách sešlo nejspíše přes tisícovku milovníků vína. Dav to byl obludný, v některých užších místech vytvářel proudy člověka nemilosrdně strhávající ve směru, kterým vlastně nechtěl jít, ale oproti loňskému roku se alespoň podařilo na pár místech otevřít okna a tudíž nedocházelo ke kritickému nedostatku kyslíku. A šlo si najít pár klidnějších koutků. Pokud jste se probojovali k některému z mnoha stolečků s víny, a že u leckterých to skutečně nebylo snadné, čekala na vás hodně bohatá degustační nabídka. Oficiálně 317 vín od 57 vinařství a dovozců (vína úspěšná v soutěži Prague Wine Trophy) bylo doplněno dalšími vzorky ze sortimentu toho kterého podniku a v tomto rozsahu a kvalitě se jednalo o v ČR v podstatě dost unikátní přehlídku, podobné množství výborného vína z celého světa na jednom místě tu budete jindy hledat jen těžko.

Vstupenka na akci stála 1000,- Kč, což je na naše podmínky docela hodně (sám jsem k lístku přišel jako k výhře v tipovací soutěži u Víno-klubu, takže mne cena netrápila), ale těch skvělých (a drahých) vín na ochutnání tam zase byla opravdu kvanta. Chutnalo se buď z úplně nevhodných sklenek dostupných zdarma, nebo z naopak vyloženě ideálních degustačních kousků od Riedelu (tvar Riesling z řady nejspíš Restaurant, stejný tvar jako klasické Vinum) s vratnou zálohou 200,- Kč. Je jasné, že v úvodu popsané podmínky příliš nenahrávaly nějakému klidnému vychutnávání a zkoumání vzorků, natožpak delším rozhovorům s vinaři (i několik zahraničních) či dovozci. Ač na stolech byla plivátka/odlívky, často prostě skoro nešlo se k nim dostat. Pro podobné akce se opravdu hodí mít vlastní mobilní plivátko, zařazuji do nákupního seznamu :o) Vzhledem k tomu, že jsem absolvoval dvě ochutnávky o den dříve a pil na nich skoro jen bílá, dorazil jsem na tuhle galadegustaci s předsevzetím věnovat se hlavně červeným (a pár vybraným bílým, která prostě nešlo vynechat), jenže člověk míní a podmínky mění. První třetinu pobytu jsem šel po vybraných vínech, aktivně plival a dělal si poznámky. Druhou třetinu se už zapojil do „bloudění“ s několika dalšími vínomilci a skupinového vyhledávání zajímavostí, kdy odplivnutí už nebylo tak časté a poznámky to samé. A závěr patřil v podstatě už jen povídání a příjemnému popíjené výborných vín, z nichž leckterá utkvěla v paměti, ale nemám k nim ani čárku. Nu což. A navíc jsem opět, v drtivé většině případů, pil bílá. Těch lákavých ryzlinků a dalších krásných vín tam bylo prostě moc, než abych dokázal odolat :o)

Jak jsem tak sledoval okolí, přišlo mi, že spousta účastníků hned od začátku najela na systém nezřízeného popíjení všeho dobrého, co se jim dostane pod ruku. A v závěru akce se tak po chodbách a místnostech motalo poměrně dost „společensky unavených“ osob. Někdy opravdu hodně jetých. Bavil jsem se představou, jak je vytrestá ledovatka před klášterem, ale zároveň mi z některých bylo trochu smutno. A asi jsem nebyl sám. Myslím, že připotácet se a narazit do paní Duškové, šéfredaktorky Víno Revue a organizátorky celé akce, přelévat víno z vlastní skleničky do její a pořvávat přitom, ho „prostě musí ochutnat“, se tady rozhodně nesluší. A podobných scének bylo vidět víc.

Ale teď už alespoň trochu k vínu. Kontrolní otázka – co má větší šanci ve výše popsaných podmínkách zaujmout: mladičké a ideální zralosti na hony vzdálené burgundské Grand Cru, nebo nabušená sladce ovocitá Valpolicella Ripasso (u stejného stolu a za pětinu ceny)? Právě pro tu odpověď berte prosím následující poznámky s ještě větší rezervou než obvykle. Jemnost, elegance, složitost a hledání potenciálu pro roky následující mají prostě při podobné akci poněkud složitější postavení, než projev koncentrovaný, výrazně aromatický, důrazný a takový, který si můžete kompletně užit „teď a tady“. Což není nic proti účasti velkých skvělých vín, jsem strašně rád, že tam byla a pokud člověk chtěl, mohl je ochutnat (a měl-li dost času a chuť, třeba s nimi zkusit prchnout do některé ze zastrčených chodeb a zkusit si je vychutnat tam).

U stánku M.Král & spol jsem se lačně vrhl po vítězi ryzlinkového kola soutěže, Eroica Riesling 2006. Je to společný projekt Château Ste. Michelle ze státu Washington v USA a špičkového vinařství Dr. Loosen z Německa, v podstatě jedna z moderních bílých vinných legend. Krásná klasická aromatika se vším všudy a plnější tělo s jasným cukrem a dostatkem kyseliny, víno uhlazené a vycizelované co musí oslovit skoro každého. Osobně mi v něm něco chybělo, možná část té německé říznosti, která se plně projevila v Marcobrunn Riesling Erstes Gewächs 2006 z Schloss Reinhartshausen, to byl můj asi největší ryzlinkový objev toho odpoledne. Samozřejmě nic nemělo na masakrózní suchost Ryzlinku rýnského 2006 pozdní sběr ze Školního statku Mělník, to je unikát :o) Vůbec u stolečku Restaurace na Štepáně a hned naproti u OHMS šlo ochutnat špičková vína, tedy ryzlinky především. V zásadě bylo skoro jedno, co si z  Weingut Fritz Haag či Weingut Grans-Fassian člověk dal, vše bylo nadprůměrné a někdy vyloženě úžasné.

U Wines Home nadchnul Sylvaner Grand Cru Zotzenberg 2007 z vinařství Jean-Pierre Rietsch, mohutnější bohatý styl sylvánu trochu ve stylu toho, co jsem o den dříve mohl chutnat u Domaine Weinbach. Špičkové víno. Dost se mi líbila, jak tahle vína nevyhledávám, Barbera Brico Bigotta 2005 z Braida di Giacomo. Víno plné, voňavé, ovocité, bohaté a vyvážené, krásně pitelné (u stánku firmy Neubauer & syn, ale od těch jsem chutnal kupu věcí o den dříve a budou mít vlastní zápisek). Vlastně něco podobného by šlo napsat o Merryvale Cabernet Sauvignon Starmont 2005, opravdu hodně povedeném novosvětském cabernetu, s již dost ohlazeným tříslem a překvapivou elegancí. Jejich elitní cuvée Profile mne již dříve nadchlo, tohle vinařství umí. Často bylo plno u stánku Piper Heidsieck, jejich šampaňské znám (a ač jde o velkého producenta, tak mi dost sedí) a nepamatoval si jen Rosé, které překvapilo výraznější barvou a naopak příjemnou lehkostí, fajn ovocitý aperitiv.

Naopak prázdněji působil prostor před stolkem Vinogradi i podrum Jelić ze Srbska, tak trochu zastrčeném v rohu a ve velmi tvrdé konkurenci. Jejich Pinot Noir Baby Mammoth 2006 byl ale překvapivě chutný představitel odrůdy tak trochu v podobě, jakou známe v teplejších letech tady v ČR. Potěšila netradiční, aromatická a zvláštní Morava 2008, nedávno vyšlechtěná odolná odrůda (stojí za ní dr. Petar Cindić z univerzity Novi Sad). Úplně vidím ten chaos, kdyby se tu začala víc prodávat, ty lahve s velkým matoucím nápisem Morava, ale pocházející z úplně jiné země. Počkejte… vždyť se to vlastně běžně děje ;-)

Samozřejmě ne všude jsem byl nadšen. Hodně zvláštní mi přišla červená z vinařství Springer, všechna beze zbytku (ač v chuti se to tolik neprojevovalo a byla obvykle pěkná) měla ve vůni takový divný tón nejvíce připomínající korkovou vadu. Všiml si toho ještě někdo? Hodně mne zklamal vítěz mezi Pinot Noir, Gevrey-Chambertin 2004 z Domaine Trapet Pėre et Fils. Tohle víno mám doma, koupil jsem ho před dvěma lety na základě ochutnávky, kde byl dost nadšen. Teď na Břevnově nebylo vyloženě špatné, ale rozhodně ani zdaleka nejlepší pinot z těch dostupných okolo a víno očividně za zenitem. Tak trochu doufám, že láhev doma se udržela lépe, ale moc tomu nevěřím. A taky „pobavila až skoro k pláči“ prezentace nového revolučního „dekantéru“ pro neuvěřitelně rychlé okysličení vína, futuristického objektu jež využívá podtlaku v takové podivné kapsli k nasátí vzduchu, u stánku byl i s  hezkým plastovým stojánkem. No nevím, jestli někdo chcete mrvit dobrá vína podobným stylem, tak hurá do toho.

A to je pro tuhle akci asi vše. Ochutnal jsem i další vína, která příliš nezaujala, ale mnohem více těch, jež se mi dost líbila. A to se nestává na masovkách tohoto druhu zas tak často, spíš výjimečně. Tak třeba zase za rok…

Zobraz celý článek →