čtvrtek 2. dubna 2009

Staré dobré příběhy s vůní rašeliny

Předpokládám, že většina z vás správně pochopila včerejší článek jako takovou malou aprílovou hříčku. Ale to číslo účtu i telefonní číslo a klíčové slovo pro DMS jsou platné, patří organizaci Člověk v tísni, takže klidně můžete něco poslat, to se neztratí. A řádky dnešní (i budoucí) na tomto blogu číst i nadále zdarma :o) Dnes to bude zase tak trochu o příbězích a něčem, co už není úplně obvyklé ve světě vína (ale s internetem a různými nadšeneckými skupinami se zase objevuje), avšak přetrvává a snad i vždy bude u whisky, nejlépe té ze Skotska. Jsou totiž příběhy, které znáte úplně nazpaměť, ale chcete je slyšet stále znovu. Nejen pohádky v dětství, ale i příběhy veskrze dospělé a v mnoha podobách. Velmi zajímavý je moment, kdy dá někdo příběhu odlišný ráz, lehce ho převypráví či položí důraz na jinou část, než by vás dříve napadlo (pokud to zrovna není převyprávění klasické knihy Julese Vernea s pitomostmi jako je přejmenování „tajemné energie elektřiny“, protože moderního čtenáře by prý už něco takového nezaujalo). Vlastně to s věkem děláte i sami, dříve silné pasáže nezasáhnou tolik, ale narážíte na nová spojení a místa, jež vám dříve naprosto unikala a nechápete proč. Mlhy nad rašeliništěm Skotska přímo vybízejí k vyprávění příběhů.

Palírna Caol ila (vyslovujte „kulajla“ :o) je jednou z těch, které jsem si zamiloval. Sídlí na Islay poblíž Port Askaig, vodu bere z Loch Nam Ban a její rašelinová a mořská vůně jsou nezapomenutelné. Caol Ila je název průplavu mezi ostrovy Islay a Mull a v překladu prý znamená „tóny Islay“, rozhodně tedy zní moc dobře. Asi jen deset procent z produkce (která je někde mezi třemi a čtyřmi miliony litrů) končí jako single malt lahvování, naprostou většinu najdete v blended whisky Johnnie Walker a dalších. Na ostrově už nemají dost skladovacích prostor a tak část sudů leží i na pevnině. A kupu jich přebírají další firmy a tvoří svá nezávislá lahvování a speciální směsky.

Dříve bylo tohle dost obvyklé i u vína, obchodník prostě kupoval celé sudy a ty pak prodával či lahvoval. Naprosto běžné bylo doškolování i velkých Bordeaux právě u obchodníků, dneska se tohle drží spíše už jen v Burgundsku. Jenže množství podvodů, pančování levným vínem, různá dochucování a kupa dalších faktorů nakonec vedla k tomu, že prakticky všechna château už lahvují sama (či v nějaké skupině). Občas, hlavně pokud kvalita neodpovídá slavnému jménu, vinařství prodá část sklizně či již vyškolené víno obchodníkovi, aby si s ním něco udělal. Když se o tom ví, máte raritu po které se pídit. Ve Skotsku a u whisky je tohle normální a vzniká z toho úžasná nabídka variant jednoho produktu. Máte jednu pálenku s určitým typickým charakterem a z ní vznikají desítky a stovky variant, drobných převyprávění a změn celé zápletky. Destilát může ležet na sudech pět let, ale taky třeba třicet. Při stáčení lze nápoj naředit vodou třeba na 40% alkoholu, nebo jej ponechat v „sudové síle“ s alkoholem hodně přes padesát. Whisky běžně leží v sudech po Bourbonu, oblíbené jsou sudy po fortifikovaných vínech Sherry či Porto, ale dává se i do sudů po klasických tichých vínech. A nebo třeba deset let leží v sudech po Sherry, ale na poslední tři jde na „dokončení“ do Madeiry. Může a nemusí se filtrovat. A nakonec lze výsledek podávat jen tak, nebo s pár kostkami ledu :o) Nekonečné množství kombinací!


Caol Ila začala v roce 1982 experimentovat se sudy z Bordeaux, nejdříve ty bylo Sauternes, konkrétně Château Guiraud. Postupně se objevilo několik „Claret Finish“ edicí, jedna dokonce ze sudů po Château Margaux. Já jsem teď narazil na nezávislé plnění v maličké šarži, láhev 213 z 1546, sedmnáct let vyzrávaný ročník 1990, který nejdříve ležel v sudech po Bourbonu, ale následně byl doškolen na dřevě z Château Haut Brion. A to vše bez filtrace za studena (takže na ledu se zakalí, ale komu to vadí!) a nalahvováno v sudové síle, při 53.9% alkoholu. Kdo by odolal! Barevně to má až červený nádech, je tam vše co v tomhle nápoji hledám a milovníky těch jemnějších destilátů asi hodně odradí. Když se napijete, jako by vám v puse explodoval napalm a zapálil rašeliniště, které následně hoří celé minuty. Na ledu je to menší „šleha“ , trochu se to uhladí a spousta jemnějších aromat zvýrazní, vyleze víc ovoce, zeminy a dalších věcí. Najedou nesedím u pracovního stolu někde v Praze, ale na starém kamenném sídle a z mlhy se řítí pes baskervillský. Nádherné pití!



Poznal bych, že to bylo v sudu po slavném Bordeaux? Ani omylem, ale rozhodně to chutná jinak, než jejich běžná plnění v podobném stáří. Tohle jsou právě ty příběhy a drobnosti, které třeba slepá degustace nikdy neumožní. Vychutnáváte si tu sklenku prostě o to více, že víte, co pijete. Víte, co se s obsahem lahve dělo, není to anonymní nápoj. Firma Murray McDavid, od které je výše popsané plnění, má vůbec v nabídce hromadu zajímavostí, které vás při pohledu na lahev vyloženě nutí si představit, jak to bude chutnat. Umí vyprávět jen těmi drobnými náznaky, co rozpráší na vinětě. A nadšencům nabízí dokonce futures („en primeur“) na whisky Bruichladdich, kde ale máte přímo možnost ovlivnit (tedy když vezmete celý sud), jak bude výsledek vypadat. Vybrat v čem to dozraje, jak dlouho tam bude a tak okolo. Dalším z malých snů do sbírky, co si splním, až budu dospělý a bohatý :o)

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails