Levně ale bez nadšení

Objevit levné víno, které bych si mohl dovolit pít denně (tedy kdyby mne bavilo pít stále dokola stejné víno) a zároveň mne opravdu bavilo, se mi hned tak nepoštěstí. V kategorii do sto korun už jde spíš o malý zázrak (momentálně za něj považuji Mělničinu 2007), mezi 100 – 200,- Kč už se naštěstí dají objevit hromady skvělých věcí. Tentokrát to ale nevyšlo. O vínech Dr. Loosen už jsem tu psal několikrát (Riesling Trocken 2006, Dr. L 2006, Riesling Kabinett 2004 Wehlener Sonnenuhr), jejich produkce mne opravdu baví a považuji je za jednu špiček Mosely, málokdy mne od nich něco zklame. Takže pokud by k tomu mělo dojít, jejich úplně základní víno je k tomu asi ideální, že? :o) Villa Loosen Riesling feinherb 2007 je základní jakostka, podle všeho z přebytků jejich vlastních hroznů a také nějakých těch dokoupených od dalších pěstitelů (ve Falcku zase najdete pod jménem Villa Wolf základní odrůdová vína od jejich zdejšího vinařství J.L. Wolf).

Feinherb na vinětě značí, že nemáme tu čest s úplně suchým vínem. Tenhle historický výraz má poněkud volnější výklad, někdo ho používá na vína projevující se v podstatě jako suchá, ale která se jako taková už nevejdou do zákonných tabulek co tento pojem definují. Jiní jím nahrazují méně populární halbtrocken. A Riesling Villa Loosen? Nejsem si jist :o) Láhev je zelenomodrá vysoká pistole, slušná viněta, šroubový uzávěr. Víno má pěknou trošku vyšší barvu, ve sklence se točí hromady bublinek a pomalu mizí. Vůně je svěží, intenzivní, květiny a med, příjemný ryzlink. V chuti lehčí, dost kyselinek a zároveň dotyk cukru s lehkou hořčinkou ke konci, ovšem jako celek dost ploché, hodně jednoduché a poněkud rozhárané, jednotlivé složky nejsou příliš v harmonii a tlučou se mezi sebou. Možná to potřebuje ještě nějaký čas, ale přiznám se, že příště raději sáhnu po suchém Dr. L., byť je dražší (tohle mne přišlo na 6€).

Pod tlakem růžové kampaně (a jelikož doma nic nemám, zásilka je teprve na cestě) jsem v Tescu zakoupil láhev Moravské Růženky 2007 z odrůdy Rulandské Modré v pozdním sběru. Jde o podobný případ jako vína Vinextra, Pro Beskyd Fryčovice a následně především supermarket tuto řadu vín připravuje Nové Vinařství. Ambaláž je fajn, čirá láhev s modrým plastovým špuntem a „letní“ vinětou se mi líbí. Po otevření lahve jsem si všiml, že se ve víně převaluje takový jakýsi nehezký mrak čehosi, který možná stojí za lehkou „zatuchlinou“ ve vůni. Dostatečným mícháním a hrátkami s teplotou se nečistého tónu lze sice částečně zbavit, ale stále o něm vím. Jinak je tam ale dost jahůdek, pěkné svěžesti v chuti s lehkým dotykem cukru a celkem fajn se to pije. Žena zatuchlinku řešila podchlazením a kostkami ledu, já si otevřel něco jiného a průběžně čichal, co to víno dělá :o) Jednoduché a nenáročné pití, ovšem zároveň nevidím důvod dát si ho znova. Možná prostě a jen stálo v tom regálu moc dlouho a už dávno mělo být vypito. Cena tak různě dle nálady marketu a počasí, obecně od stovky výš, standart někde 119 – 129,- Kč.

Aby to nevypadalo, po včerejším výpadu na jejich nové šumivky (momentálně uvedeny na jejich webu reklamním textem „Nové Vinařství opět o krok napřed - první kvalitní Frizzante v České republice“), že mám něco proti tomuto podniku… nedávno jsem pil tři jejich mladé základní kousky z řady Cépage (Sauvignon, vlašák, rýňák) a za ty peníze byl spokojen, s efektní ambaláží ideální dárková záležitost a pár těch Sauvignonů jsem koupil pro návštěvy, které prosí o něco suchého a aromatického (no fakt, už se mi to dvakrát stalo :o). Možná bych si měl znovu projet i řadu Cuvée, jejich první Lange’warte mne svého času opravdu nadchlo, ale od té doby jsem jej, z prostých důvodů cenové politiky, nechutnal. Dost by mne zajímalo, kam se do dnešních dnů posunulo… Zobraz celý článek →

Povelikonoční vinný telegram

Kachna. Stop. Báječná nádivka. Stop. První letošní oheň a opékání buřtíků. Stop. Vůně naftalínu v peřinách. Stop. Čerstvý špenát ze zahrádky. Stop. Údiv nad sortimentem supermarketu Kauflaund. Stop. Ještě větší údiv nad nabídkou jednoho nového vinařství. Stop. Kamarádka úspěšně porodila, důvod pro láhev příjemného sektu. Stop. Objevena jedna už skoro historická knížka o víně se spoustou zábavných informací. Stop. A taky nějaký ten ryzlink a zweigelt a vůbec. Stop. Vedra způsobují požáry a nechuť k práci. Stop.

Velikonoční přežírání asi mohu vynechat, to vypadalo u všech nejspíš dost podobně. Množství jídla na stole se měnilo úměrně vzdálenosti od prarodičů. Kdo měl to štěstí, že slavil přímo u nich, nejspíš preventivně kupuje novou baterii do váhy a přemýšlí, jak nadbytečná kila shodit.

Po dlouhé době jsem zavítal do Kauflandu a při té příležitosti si projel (dost tristní) nabídku vín. Zaujala mne série kousků z Alsaska pod jménem Michel Wust, bohužel fotka z mobilu je nepoužitelně rozmazaná. Sylván za 139,-, Riesling o třicet dráž a byl tam i nějaký směsný Edelzwicker. Co mne ovšem zaráželo byla sem tam nálepka „prestige“ a především bohatý rozptyl ročníků, oboje nijak nerozlišeno cenou. Sylván stál v 05, 06 a 07 úplně stejně, vedle sebe se tyčila směs ročníků a v supermarketových podmínkách to celé nebudilo moc velkou důvěru. Chutnal je někdo? Má smysl investovat a ten Sylván zkoušet?

Na oslavu narození potomka jedné kamarádky jsme včera popíjeli rýnský brut Riesling Sekt 2006 vinařství Hupfeld. Posloužilo to vlastně i k zapití téměř dokončeného stěhování (v krabicích už jsme jen částečně), ale obecně si důvody pro otevření bublin hledat nemusím, víno jako víno :o) Hlubší barva, pěkné perlení, vůně i chuť květinová, čistá, s medovými tóny. Fajn délka, suché ale s jemným zaoblením cukru, nijak komplikované spíš jednoduše pitelné, vyvážené. Odrůda je krásně poznat, působí to poctivě a přirozeně. Vzpomněl jsem si přitom na nabídku jednoho našeho nového vinařství, které právě pouští na trh méně alkoholické (10%) polosladké sekty s efektní vinětou a „cool“ jmény (ROSECCO₂ a MOSECCO₂), ovšem při pohledu na detaily se dočtete: „při výrobě bylo víno se zachovaným přírodním zbytkovým cukrem dosyceno CO₂“. Přiznám se, že mne to trochu děsí. V téhle době, kdy se sem valí kupa levných a přitom často kvalitních vín (a bublinek) jít cestou sycené produkce tak maximálně do supermarketů (ovšem nabídka přišla od běžného obchodníka, ne řetězce) místo snahy zaujmout kvalitou… ale třeba netuším, kdo je jejich cílovka a té to bude jedno. Že by ti, kdo pijí ročně jen jednu láhev bublin a je to „demíčko bohémka“?

Při projíždění knihovny u příbuzných jsem narazil na Nový brevíř o víně od Jindřicha Haufta, vyšlo to v roce 1989. Docela zajímavě napsaná knížka, najdete v ní pěkný přehled známkových vín dob dávno minulých, hromady vinných rčení, recepty na koktejly i jídla, přehledy odrůd, úsměvné profily zemí vínu zaslíbených, všelijaké rekordy, historky, tipy na správné podávání a konzumaci vína. Skutečně taková „rukověť začínajícího pijáka vína“, byť nyní těžce neaktuální. Ale pobavit dokáže stále. Kupříkladu jsem se dočetl o jakémsi rekordním gigantickém keři révy, který kdesi v Kalifornii v předminulém století dával průměrně 7 tun hroznů, když to vyšlo tak i devět. Nebo o obskurních povolenkách na konzumaci alkoholu v Tanzánii pro „degustátory“, kde úroveň D povoluje pít maximálně litr piva, ale A už libovolné množství čehokoliv. Si to představte, že jdete na úřad žádat o něco takového :o) Projeďte knihovny, třeba na tuhle knížku taky narazíte, na horké letní odpoledne na lavičce s lahví lehkého bílého nebo vinného střiku jako dělaná.

Ještě jednou Kauflaund. Nakonec jsem neodolal a přeci jen si tam něco vybral, zaujalo mne pár kousků z Rakouska a za 99,- Kč zvítězila Blaufränkisch Reserve, jak praví popisek dovozce (Budamont) „velmi stará odrůda v rakouské vinařské historii“. Napsat, že je to vlastně všem dobře známá Frankovka, by asi nefungovalo tak dobře. Víno je to spíš lehčí, jednoduché a kratší, ve vůni pěkná linka ostružin, jednoduše pitelné a svým způsobem líbivé, vlastně i ta mírná oxidace tam nevím proč sedí. Tak trochu mi to evokuje lehce naoxidovanou sudovku určenou původně pro stáčení cyklistům do PETky, která kdo ví proč skončila v lahvích. U ohně na jen tak pití to fungovalo, doma bych s tím nejspíš měl problém. Vlastně je na tom krásně vidět, že (skoro) každé víno má nějaké své správné zacílení a i na to by se měl při kritice brát ohled. Možná místo bodů zavedu do recenzí označení ve stylu: žumpa, svařák, k ohni, nenáročná návštěva, klidný večer s knihou, romantická večeře, … Zobraz celý článek →

Novorozenci z Bordeaux s příchutí druhé světové

Chystal jsem se uvést dnešní článek zábavnou historkou o tom, jak jsem před degustací mladých „sudových“ Bordeaux 2008 vyrazil k zubaři a vína pak testoval s umrtvenou půlkou pusy. U zubaře jsem ale nakonec „machroval“, rozhodl se pro víno trpět a nechat ošetřit bez umrtvení. A jako na potvoru nemůžu ani popisovat tu zdrcující bolest, kterou bylo nutné podstoupit, abych v klidu ochutnal jeden z nejproblematičtějších (z hlediska obchodního, ne ve smyslu výsledné kvality vína) ročníků Bordeaux za dlouhou dobu. Vůbec to nebolelo. Sakra, nebude ze mne vinný mučedník :o) Každopádně včerejších ochutnávka byla skvělá a navíc moje první letošní, která se celá odehrávala venku, na terase Villy Richter. Tomáš Dominec zde představil několik desítek červených, bílých a bílých sladkých Bordeaux 2008 a doplnil je téměř třiceti víny staršími, putovat šlo od ročníku 2007 až do hluboké historie s lahví prvního poválečného vína, ročníku 1945.

Ale nejdříve k těm nulaosmičkám. Neochutnal jsem jich nějak závratné množství, berte to jen jako malé shrnutí mých pocitů po přečtení hromady článků na webu konfrontované s ochutnáním. Ta vína mne bavila. A to hodně! Většina ukazovala živé, krásné ovoce a skoro vybízela k pití hned (podobně jako 07), ale zároveň nešlo jen o tohle, měla i pěkně postavené tělo, dost tříslovin a celkově ukazovala, že se určitě hezky rozvinou. Nebyla, až na nějaké výjimky (Smith Haut Lafite v červené, Le Conseiller od Janoueixe) nějak zbytečně překoncentrovaná a nabušená, projevovala se spíš „klasicky“. Takže vína budou k pití dřív než za desítky let, ale zároveň se ta opravdu dobře udělaná udrží. Myslím, že by to časem mohlo být (tím stylem pití) podobné ročníkům jako 2004. Otázkou jsou opravdu ceny, protože pokud nespadnou fakt hodně, tak v podstatě za podobné peníze bude stále ještě možné kupovat právě 2004 či 2001, které poskytnout příjemné pití a bez čekání. Řeč byla o červených. Bílá jsou též výborná, ale přeci jen loni mne třeba bavila o dost víc. I tak myslím půjde najít skvělé kousky, cena však bude hrát roli hlavní :o)

Kupa vín mne dost potěšila, skoro nic vyloženě nezklamalo (krom kousků jako Le Gay, ale to spíš proto, že jsem po loňském úspěchu čekal víc), leccos nadchlo. Detailní poznámky asi nemají moc smyslu, stejně ti, co nakupují En Primeur, vybírají podle svého vkusu a doporučení odborníků a obchodníků. Já třeba musím v tomhle ročníku mít Chasse-Spleen, La Conseillante bych si dovedl představit ve víc než jedné lahvi, Le Conseiller beru i přes jeho moderní nabušenost (a v současné podobě vůni neuvěřitelně připomínající divočejší Cabernet Moravia :o). Zajímavý úlet byl Soutard, na první ovonění neodbouraně jablíčkové, hromada kyselin a v prázdné sklence vyloženě animální tóny. S ročníkem posunutým o pár týdnů (pozdní sběry hroznů) bylo tohle víno ve fázi ne úplně vhodné prezentování, ale tak divné, až bych ho fakt chtěl vidět v podobě finální. Určitě budu letos znovu uvažovat o Château Talbot, krásně živá ovocitá záležitost s pěkným tělem a dlouhatánskou dochutí to je. Z bílých suchých nadchlo Doisy-Daëne, neuvěřitelně intenzivní a na kyselinkách postavené, svěží, báječné, zábavné. Takový Smith Haut Lafite v bílé bavil skoro stejně, ale byl úplně jiný, bohatší, komplexnější, nabušený a intenzivní, s fajn dřevem a neuvěřitelně dlouhou dochutí. To bude nádherné víno! Co se vše nedá provést mícháním Sauvignonu Blanc a Sémillonu :o)

O výlet do historie a nadšení se mi postaral Canon La Gaffelière 1985, víno vyzrálé, hutné, bohaté, krásné. Batailley 1969 už bylo posunuto do vůní čajových výluhů, ale stále šlo o příjemně pitelnou záležitost. Ročník 1945 je v Bordeaux legendární, Château Lafitte-Carcasset má pak k tomuto statutu hodně daleko, přesto toto spojení zafungovalo. Víno vonělo nádherně, vyzrále a bohatě, likérově, opět s těmi čajovými výluhy a květinami, ale v překvapivě elegantní podobě. V chuti se stále drželo tříslo a vylézala kyselina, celek byl však překvapivě šťavnatý, stále živý, víno krásně pitelné. A rozhodně skvělá zkušenost. Vůbec tam šlo ochutnat vyzrálá (i přezrálá) Bordeaux za vlastně výborné ceny, systém byl totiž víněnkový a šlo se i dohodnout na poloviční ceně za porci k degustování a ne pití. Teplý podvečer, příjemný větřík, zajímavá vína… co si přát víc? Snad jen někde stranou ogrilovat kus masa :o)

Obchodníci se, jak už jsem psal v minulém článku, prostě snaží upoutat a nadchnout jak jen to je možné. Ročník 2008 nemá vůbec lehkou pozici a prodávat je třeba. S chutí těch vín na patře jsem byl tenhle podvečer v náladě nakupovat. Snad mi ji ceny zase neseberou :o)

P.S. Neodpustím si malou poznámku k některým účastníkům… fakt vám není trapné si v tom chumlu degustujících zapálit? To tam opravdu chodíte jen zamachrovat mezi lidi „já taky piju Bordeaux“, vína jako taková vás nezajímají a máte drzost kazit to ostatním? A vy, paní, opravdu netušíte (po těch letech, co je na sebe lejete), jaká je rozumná dávka parfému, když už s ním jdete na degustaci? Bylo nutné od vás poodejít tak deset metrů, jinak se té sladké vůně (v dávce schopné skolit slona) nešlo zbavit. Ještě že to mohlo být venku a vítr se snažil seč mohl. Uvnitř bych to nejspíš zabalil o dvě hodiny dřív a naštvaně odešel. Tož asi tak. Zobraz celý článek →

Podvečer, večeře a ráno s víny Leroy

Jsem si tak říkal, jak tenhle článek pojmout. Jako obhajobu zážitkové gastronomie i v těchto těžkých časech na srovnání s jednou novou kantýnou, která nedávno otevřela na místě po zkrachovalém Bio Café? To by bylo příliš laciné. Ale zase jen popisovat jídla a házet sem fotky mne obvykle nebaví. A když k degustačním poznámkám nebudou i nějaká ta fakta o vinařství či apelacích, na které teď opravdu nemám náladu (viz včerejší článek), tak to bude mít pramalou hodnotu. Vlastně i tahle témata jsme na včerejší večeři řešili - co komu řeknou degustační poznámky, zda je má smysl psát i k prakticky nedostupným vínům a podobně. Ve Ville Richter, konkrétně restauraci Piano Nobile, se podávalo menu ušité šéfkuchařem Petrem Hajným na míru pěti vínům z nabídky AdVivum, tři z nich byla z Maison Leroy (Meursault 1999, Puligny-Montrachet 1996, Meursault 1986), o aperitiv a doplněk prvního chodu se postaral brut od Billecart-Salmon, k dezertu pak podávala má oblíbená sherry, Cream Isabella od Valdespino (někdy zkuste, nádherná věc a cenově v pohodě dostupná, navíc otevřená v chladničce vydrží velmi dlouho s minimální změnou kvality). Šlo o další díl letošního pásma burgundských degustací a rozhodně velmi zajímavý večer (účastníci se navíc druží o něco víc než na začátku, takže už to není jen degustace, ale přátelské posezení se „starými známými“ a lidmi s podobným vinným postižením). Tak alespoň pár drobností, co mi zrovna teď leží v hlavě.

Leroy jsem tu opakovaně popisoval způsobem, jako bych se snažil vyprávět nějaký mýtus či legendu. Mnohá jejich vína na mne tak totiž působila. Samozřejmě už jsem pochopil, že i v tomto vinařství pracují jen lidé z masa a kůže, takže leckterá vína jsou vlastně dost „normální“ (bílý Corton Grand Cru 1998 mi ze všeho nejvíc připomínal Chardonnay z vinice Floriánky od Vyskočilových z Blatnice pod Svatým Antonínkem). Jenže procento vín, které zajiskří, dokonale sednou, omámí, nadchnou a zahrají na ty nejniternější emoce je prostě mnohem vyšší než u kteréhokoliv jiného vinařství, které jsem měl možnost ochutnávat. A klidně to ještě několikrát zopakuji, protože něco podobného už jsem tu určitě psal. Třeba někoho přesvědčím, aby časem risknul ochutnávku a přesvědčil se sám, zda plácám úplné nesmysly nebo na tom něco málo je.

Fascinuje mne, že vytáhnete z dvacet tři let staré lahve vesnické apelace ohnilý korek a pod ním se skrývá malý zázrak. Víno měděné barvy, vyzrálé až do oxidativních tónů sherry, neuvěřitelně bohaté a komplexní. Které se ve sklence stále mění, voní po všemožných destilátech a zákvasech na ně (nejsilněji hruškovice), v chuti je stále ještě vyvážené, harmonické, neuvěřitelně dlouhé. Jedete domů tramvají, svíráte v ruce prázdnou láhev a fetišisticky k ní čicháte. Okolí se na vás dívá divně, ale komu na tom záleží. Jsou to ty momenty, které velká vína (a tohle takové je, byť třeba ne „papírově“ dle apelace) umí poskytnout, které stojí za občasné „zbytečné utrácení“. Jen občasné, spíš výjimečně, aby si člověk moc nezvykl. A zůstalo mu něco na nájem či ošacení dětí.

Ve Ville Richter umí skvěle vařit a i snoubení s víny se jim hodně povedlo (zájemcům mohu poskytnout detaily, možná to někdy večer připíšu do poznámek). Výhled z restaurace a přilehlých prostor na Prahu stojí za všechny peníze. Tedy… tohle rčení je trošku přehnané. Jsem rád, že jsem jejich jídla mohl ochutnat v rámci této akce, byla opravdu skvělá a na tenhle večer budu rád vzpomínat. Ale sám si tam na večeři nezajdu, ať už to na mne působilo jakkoliv dobře. Jejich ceny vín a předražení u naprosto běžných i vzácnějších lahví je nestoudné a u některých položek až urážlivé. Nejsou v tom sami, ale podporovat se mi to nechce. Jeden z účastníků degustace přišel s teorií, že majitel ta vína vlastně ani nechce prodávat, šetří si je ve sklepě pro sebe. Ale když se náhodou někdo chytí, tak je z toho alespoň „pořádnej vejvar“. Lepší teorie mne nenapadá. Jasně, obrovské investice do celého toho podniku je nutno zaplatit. Ale tím, že odradí kupu lidí nesmyslnou cenovou politikou u vína (a že nejsem jediný, kdo má úplně stejný názor), se jim to nepovede. Za prostředí, špičkové jídlo a kvalitní servis rád nějakou to korunu vydám. Ale skoro osm stovek za jednoduché základní nebarikované Bordeaux s cenou v nákupu maximálně 130,- Kč ani omylem. Až budu mít někdy cestu kolem, spíš se vyvalím na přilehlé zídce, budu čučet na město pod sebou a objednám jedno malé pivo :o) Zobraz celý článek →

Počasí ničí pracovní morálku!

Venku je tak krásně, že se mi naprosto nedaří sepisovat věci, který bych chtěl. Visí mi tu nějaké degustace (obzvláště ochutnávka Chenin Blanc by stála za pár řádků) i zajímavé lahve, ale na papír to prostě nejde. To je tím teplem venku, zimu nahradilo rovnou léto a to já funguju strašně špatně :o) A navíc jsem rozečetl jednu neuvěřitelně zajímavou knížku, takže případný nepracovní volný čas investuji i do té (Marisha Pessl, Vybrané okruhy z mechaniky pohrom). A sedět doma je nesmysl, lepší je být venku! Lidé to vědí, návštěvnost internetu rapidně klesá :o) A pít v tomhle počasí třeba hutné červené víno, kterých mám plnou chladničku? Čekám na zásilku lehčích bílých a červených, s hrůzou jsem zjistil, že taková ta vína „na pití“ jsem doma skoro zlikvidoval a pro tohle počasí nemám dost zásob. Nejlepší je něco jako Dr. L či různé kabinety a dobře udělané jakostky poctivých vinařů. Nebo vychlazené pivo. Co pijete vy?

Na fotce výše je jedna specialitka z pivovaru v Nové Pace. Moc dobré pivo, hutné, sladové a karamelově hořkosladké. Znáte ta novopacká? Některá jsou fajn, klasický výčepní „Brouček“ si ovace nezaslouží, ale mají i lepší věcí. Strašně zajímavé na nich je, a asi je to zdrojem vody, že občas mají až takovou železitou linku v chuti. Každý, kdo tam někdy bloudil po dešti, si vzpomene na boty zablácené od úplně rudé hlíny a barvu potoků. Když se vracím do rodného kraje, rád si nějaký ten půllitr piva z Nové Paky dám. Až tam někdy budete, a že ten kraj za návštěvu stojí, určitě je taky prozkoumejte :o)

Taky už mám upletenou pomlázku. Proutí zareagovalo na letní počasí a pro tento účel už nebylo v ideální, ale což, účelu to stejně poslouží…

Na internetu se objevilo video k singlu z nového alba mé asi nejoblíbenější zpěvačky, Tori Amos. Pokud máte chuť, můžete zavítat do Anglie. A nebo si poslechnout něco od mé další oblíbenkyně, Rachael Sage. Třeba se vám ze skladby Vertigo zatočí hlava. Vůbec nechápu, proč tuhle ženskou skoro nikdo nezná…



Pěkný jarně-letní den přeji! Šup, šup, pryč od počítače. Aha, vy taky sedíte v kanceláři? :o) Zobraz celý článek →

Už je to tu zas, En Primeur čas…

Jednou z jistot roku vinného nadšence, přicházející pravidelně v dubnu „s pravidelností monzunových dešťů“ (jak napsal ve svém prvním zpravodajství Tomáš Dominec), je představení mladého ročníku v Bordeaux, záplava bodů, hodnocení, srovnávání s lety minulými a spekulací o cenách. Ani letos tomu nebude jinak. Dokonce se opakuje jedna z nejtradičnějších zápletek vůbec: „vypadalo to špatně, nakonec jsou z toho ale překvapivě výborná vína, jen ten výnos je hodně malý…“ :o) Zároveň ale obchodníci přitakávají, že v tomto případě vinaři nelžou a myslí to upřímně (jenže proti velmi nízkým očekáváním se lze zlepšit relativně snadno a hlavně po problémech roku minulého i oni potřebují prodávat jak jen to je možné), vína je prý radost pít. Tradiční dělení na „rok levého/pravého břehu“ letos vyznívá o něco lépe pro pravý, Merlotu se údajně dařilo skutečně dobře. I téma cen hraje velkou roli, tentokrát vyloženě hlavní. Na degustacích v Bordeaux bylo prý prázdněji než dříve, chyběla spousta obchodníků z USA i Asie. Négocianti vědí, že v současné situaci (ekonomickou krizí počínaje a nesmyslným šponováním cen v letech minulých konče) musí ceny dolů, ať už jsou ta vína jakkoliv dobrá a výnos sebenižší.

Mluví se i o tom, že velká Premier Cru Classé vyrazí na trh nezvykle brzo, už ze začátku kampaně, protože prostě potřebují prodat. Prý někdy ke konci dubna a s cenou z château okolo 100€. No nezní to lákavě, byť je v podstatě nesmysl? Něco o stylu kampaně ale potvrzuje legenda St. Emilionu, Angelus, jehož ceny už jsou venku a to na méně než dvou třetinách loňska (-40%) a tedy okolo dvou tisíc za láhev (bohužel jen první víno, to druhé zlevnilo jen o pětinu). Mnohem menší ochotu zlevnit údajně projevují „super dvojky“ a vína jako Cos d'Estournel. Ale to ostatně bylo krásně vidět, byť o ročníku minulém, ve filmu The Firm. Lidé jako Jean-Luc Thunevin popisují atmosféru na degustacích jako skvělou, vše doplněno krásným počasím a povedenými víny, prý dostávají závazné objednávky nečekaně brzy a vůbec to jde lépe než se čekalo, byť „o snížování cen se stále mluví“ :o)


Kupa château se prý hodně snažila ochutnávající obchodníky a novináře nadchnout a neváhala ze sklepa tahat i vzácné historické lahve pro navození té správné atmosféry. Všichni, včetně Union des Grands Crus de Bordeaux, se snaží seč mohou. Nějaké ty pěkné lahve ročníků dávno minulých se dost možná objeví i na ochutnávkách pro veřejnost. Konají se školení investování v en primeur, již tento týden proběhnou degustace dovezených vzorků v Praze a pak se rozjedou i do dalších měst v ČR (Vrchlabím počínaje a Břeclaví konče). Obchodníci to zkouší :o) Uvidíme, jaká ta vína budou. Vlastně se na nějakou tu ochutnávku dost těším.

En Primeur 07 zde na blogu: Ochutnávka „sudových“ Bordeaux 2007 |Zábava u seriálu En Primeur 2007 |Bordeaux 2007 – kampaň se rozjíždí | En Primeur Bordeaux 2007 – bez velkého nadšení | Nepříjemná pravda o Bordeaux 2007? | Začíná kampaň En Primeur 2007 | Drastická selekce aneb sázka na Bordeaux 2007 | Katastrofický ročník 2007 v Bordeaux?

Něco obecně k En Primeur: Několik praktických postřehů z posledních kampaní En primeur | En primeur- nejsnazší cesta k velkým vínům Zobraz celý článek →

Vlašáček a červený naturvín

Vždycky mne pobaví, když z chladničky vylovím nějaké víno, u kterého vůbec netuším, kde se tam vzalo. Je pak trochu tajemné. Obvykle si všechny tyhle detaily zapisuji (zdroj, cena, dárek a od koho…), ale pravidelně nacházím lahve, které někdo přinesl třeba na večeři, já je uložil vychladit na vypití později a už na ně nedošlo. Takový původ dnešní Ryzlink Vlašský asi nemá, mám takový dojem, že šlo o „barter“ za něco jiného, ale detaily prostě z paměti nevylovím. Je to polosuchý kabinet ročníku 2006 z Vinařské školy Valtice, viniční trať je na vinětě skoro „skryta pod čarou“ a nenápadná, ale objevit se dá, jsou to Hintertály. Plastová záklopka, plastový špunt, ale dost fajn víno.

Barva je jiskřivá a do zelenkava, hodně živá, sem tam nějaká bublinka ale všechny postupně odvanou. Vůně je stále krásně svěží, citrusově ovocitá, trochu koření a květin, mineralita, moc pěkné. S oteplením lehce „uni“ tropiko, chce držet chladné. V chuti překvapivě intenzivní, citrusové, výrazná kyselina v kombinaci s nasládlou medovostí, svěží, plnější ale přitom docela lehce pitelné, delší dochuť. Tý jo! Kabinetní vlašák bych v tom asi moc netipoval, ale moc mně to bavilo. Tedy první dvě sklenky, se vzduchem se to začala tak nějak táhnout, posouvat do mnohem nudnější „univerzálně moderní bílé“ podoby. Takže vypít rychle ve více lidech :o)

Další nedávno vypité víno je zase tajemné jak hrad v Karpatech vinětou. Prozradí, že pijeme Naturvin, víno z biologické produkce, a že je zemské a má 12% alkoholu. A stojí za ním František Mádl. Jo a že je suché a podle barvy poznáme i červené. To je asi tak vše. Tak alespoň můžete v klidu bádat, odkud asi tak pocházejí hrozny a co za odrůdy ve víně je (osobně jsem tipoval frankovku, portugal a ještě něco). Blbé je, že ani ročník se nedozvíte. Hnědá bordó láhev, plastová záklopka a kratší lepený korek. Pěkná mladě fialková barva. Vůně živá, živější až trochu divoká :o) Peckoviny, trochu káva a kouřovina a karamelka (takový ten „bordeaux styl“ co jsem občas cítil v trochu vyzrálejších osmdesátikorunových portugalech ze Znovínu a nevěřil svému nosu), na vzduchu se hodně vyvíjí a každou chvilku vypadá o trochu jinak. V chuti lehčí, suché, hodně kyselin a trochu trpčí dochuť, svěží a bezproblémově pitelné celý večer, ale spíš dost jednoduché. Vzhledem k té vůni jsem čekal o kus víc. Je to takové selské fajn víno, ale s bonusem v podobě „bio“ produkce. František Mádl v podstatě okamžitě odpověděl na dotaz o původu hroznů a odrůdách: „Biovíno je směsí 90% odrůdy Zweigeltrebe a 10% odrůd rezistentních jako je Laurot, Merlan a Medina. Hrozny pocházejí z naší vinice Pod Belegrady. Je kvašeno spontánně, není téměř sířeno a je spíše selského charakteru. Kyselina je 5 g/l, cukr 2 g/l a extrakt 21 g/l.“. Ptal jsem se na ročník 2007, ale začínám mít (při pohledu do objednávek) podezření, zda jsem náhodou nepil 2006. Netuším. Ale prý o vinětách, kde bude více důležitých informací, už přemýšlejí. Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Víno nejčastěji nakupuji…“

Už tu byla kupa anket na téma konzumace vína, ale teprve nyní se řešilo, kde je vlastně nakupujete. Více než polovina ze 76 hlasujících (41 hlasů, 53%) své vinné zásoby doplňuje ve vinotékách, velmi podobný počet (36 hlasů, 47%) pak nakupuje přímo u vinaře. Super/hypermarkety nemají také vůbec špatné skóre, s 21 hlasy (27%) jsou na třetím místě. Další významný podíl pak už má jen nákup na internetu či objednávkou od prodejce, ten má 18 hlasů (23%), případně by to šlo ještě doplnit o 7 hlasů (9%) nákupu na internetu po nějaké ochutnávce či ověřených věci. Ostatní možnosti už spíš jen sbírají zbytky. Ostatně kompletní výsledky najdete níže v článku.

Definitivně (?!?) dorazilo jaro, někdy to vypadá skoro až na léto. Venku je nádherně, blíží se čas pikniků s lahví dobrého vína! :o) A koná kupa zajímavých akcí. Tuhle sobotu již tradiční otevřené sklepy ve Velkých Bílovicích nebo výstava vín v Mikulčicích, ale i třeba úplně nový festival vína v Táboře. Čekají nás prý rekordní Vinařské Litoměřice. I degustací v Praze a okolí bude v dubnu hromada. Jestli vydrží tohle počasí, tak by je bylo skoro lepší pořádat někdo venku na zahradě :o) Mějte fajn víkend, ať už jedete za vínem nebo ne… Zobraz celý článek →

Staré dobré příběhy s vůní rašeliny

Předpokládám, že většina z vás správně pochopila včerejší článek jako takovou malou aprílovou hříčku. Ale to číslo účtu i telefonní číslo a klíčové slovo pro DMS jsou platné, patří organizaci Člověk v tísni, takže klidně můžete něco poslat, to se neztratí. A řádky dnešní (i budoucí) na tomto blogu číst i nadále zdarma :o) Dnes to bude zase tak trochu o příbězích a něčem, co už není úplně obvyklé ve světě vína (ale s internetem a různými nadšeneckými skupinami se zase objevuje), avšak přetrvává a snad i vždy bude u whisky, nejlépe té ze Skotska. Jsou totiž příběhy, které znáte úplně nazpaměť, ale chcete je slyšet stále znovu. Nejen pohádky v dětství, ale i příběhy veskrze dospělé a v mnoha podobách. Velmi zajímavý je moment, kdy dá někdo příběhu odlišný ráz, lehce ho převypráví či položí důraz na jinou část, než by vás dříve napadlo (pokud to zrovna není převyprávění klasické knihy Julese Vernea s pitomostmi jako je přejmenování „tajemné energie elektřiny“, protože moderního čtenáře by prý už něco takového nezaujalo). Vlastně to s věkem děláte i sami, dříve silné pasáže nezasáhnou tolik, ale narážíte na nová spojení a místa, jež vám dříve naprosto unikala a nechápete proč. Mlhy nad rašeliništěm Skotska přímo vybízejí k vyprávění příběhů.

Palírna Caol ila (vyslovujte „kulajla“ :o) je jednou z těch, které jsem si zamiloval. Sídlí na Islay poblíž Port Askaig, vodu bere z Loch Nam Ban a její rašelinová a mořská vůně jsou nezapomenutelné. Caol Ila je název průplavu mezi ostrovy Islay a Mull a v překladu prý znamená „tóny Islay“, rozhodně tedy zní moc dobře. Asi jen deset procent z produkce (která je někde mezi třemi a čtyřmi miliony litrů) končí jako single malt lahvování, naprostou většinu najdete v blended whisky Johnnie Walker a dalších. Na ostrově už nemají dost skladovacích prostor a tak část sudů leží i na pevnině. A kupu jich přebírají další firmy a tvoří svá nezávislá lahvování a speciální směsky.

Dříve bylo tohle dost obvyklé i u vína, obchodník prostě kupoval celé sudy a ty pak prodával či lahvoval. Naprosto běžné bylo doškolování i velkých Bordeaux právě u obchodníků, dneska se tohle drží spíše už jen v Burgundsku. Jenže množství podvodů, pančování levným vínem, různá dochucování a kupa dalších faktorů nakonec vedla k tomu, že prakticky všechna château už lahvují sama (či v nějaké skupině). Občas, hlavně pokud kvalita neodpovídá slavnému jménu, vinařství prodá část sklizně či již vyškolené víno obchodníkovi, aby si s ním něco udělal. Když se o tom ví, máte raritu po které se pídit. Ve Skotsku a u whisky je tohle normální a vzniká z toho úžasná nabídka variant jednoho produktu. Máte jednu pálenku s určitým typickým charakterem a z ní vznikají desítky a stovky variant, drobných převyprávění a změn celé zápletky. Destilát může ležet na sudech pět let, ale taky třeba třicet. Při stáčení lze nápoj naředit vodou třeba na 40% alkoholu, nebo jej ponechat v „sudové síle“ s alkoholem hodně přes padesát. Whisky běžně leží v sudech po Bourbonu, oblíbené jsou sudy po fortifikovaných vínech Sherry či Porto, ale dává se i do sudů po klasických tichých vínech. A nebo třeba deset let leží v sudech po Sherry, ale na poslední tři jde na „dokončení“ do Madeiry. Může a nemusí se filtrovat. A nakonec lze výsledek podávat jen tak, nebo s pár kostkami ledu :o) Nekonečné množství kombinací!

Caol Ila začala v roce 1982 experimentovat se sudy z Bordeaux, nejdříve ty bylo Sauternes, konkrétně Château Guiraud. Postupně se objevilo několik „Claret Finish“ edicí, jedna dokonce ze sudů po Château Margaux. Já jsem teď narazil na nezávislé plnění v maličké šarži, láhev 213 z 1546, sedmnáct let vyzrávaný ročník 1990, který nejdříve ležel v sudech po Bourbonu, ale následně byl doškolen na dřevě z Château Haut Brion. A to vše bez filtrace za studena (takže na ledu se zakalí, ale komu to vadí!) a nalahvováno v sudové síle, při 53.9% alkoholu. Kdo by odolal! Barevně to má až červený nádech, je tam vše co v tomhle nápoji hledám a milovníky těch jemnějších destilátů asi hodně odradí. Když se napijete, jako by vám v puse explodoval napalm a zapálil rašeliniště, které následně hoří celé minuty. Na ledu je to menší „šleha“ , trochu se to uhladí a spousta jemnějších aromat zvýrazní, vyleze víc ovoce, zeminy a dalších věcí. Najedou nesedím u pracovního stolu někde v Praze, ale na starém kamenném sídle a z mlhy se řítí pes baskervillský. Nádherné pití!



Poznal bych, že to bylo v sudu po slavném Bordeaux? Ani omylem, ale rozhodně to chutná jinak, než jejich běžná plnění v podobném stáří. Tohle jsou právě ty příběhy a drobnosti, které třeba slepá degustace nikdy neumožní. Vychutnáváte si tu sklenku prostě o to více, že víte, co pijete. Víte, co se s obsahem lahve dělo, není to anonymní nápoj. Firma Murray McDavid, od které je výše popsané plnění, má vůbec v nabídce hromadu zajímavostí, které vás při pohledu na lahev vyloženě nutí si představit, jak to bude chutnat. Umí vyprávět jen těmi drobnými náznaky, co rozpráší na vinětě. A nadšencům nabízí dokonce futures („en primeur“) na whisky Bruichladdich, kde ale máte přímo možnost ovlivnit (tedy když vezmete celý sud), jak bude výsledek vypadat. Vybrat v čem to dozraje, jak dlouho tam bude a tak okolo. Dalším z malých snů do sbírky, co si splním, až budu dospělý a bohatý :o) Zobraz celý článek →

Přichází velká změna

Doba je zlá, práce není mnoho, platy klesají, nájem stoupnul. Abych si udržel možnost popíjet dobrá vína a měl taky čas o nich taky něco napsat, musí to být. Od zítřka, tedy 2.4., bude přístup na nové články na těchto stránkách povolen pouze platícím čtenářům. Je mi jasné, že taková změna se stane velmi nepopulární a způsobí obrovský odliv návštěvníků, ale takový je život. Stát se platícím čtenářem je velmi snadné. Zašlete v nejbližší době libovolný obnos na účet 33593359/0300 či pomocí DMS SKUTEK na číslo 87777. Technicky vše bude řešeno tím nejjednodušším možným způsobem. Prostě vám budu věřit a očekávat, že každý, kdo si nějaký ten nový článek čte, taky něco poslal :o) Hezký den přeji, při troše štěstí bude i jarní :o) Zobraz celý článek →