Výsledky ankety „Povolit alkohol za volantem?“

Poslední anketa byla vážná, měla dost možností a navíc doplňující text, ze zkušenosti jsem čekal docela málo reakcí. K mému překvapení hlasovalo rekordních 270 návštěvníků tohoto webu. Otázka zněla jasně, zda povolit alkohol za volantem, kde v možnostech bylo krom rezolutního ne i několik možností limitu, případně limitu doplněného navýšením současných trestů za přestupky pod vlivem alkoholu. Celých 38% (105) hlasujících je pro to, aby alkohol za volantem povolen nebyl. Čekal bych, že na vinném blogu zvítězí jeden z alkohol tolerujících limitů, ale nestalo se. Pravda, druhá nejčastěji volená varianta byl limit 0.2 promile, s 22% (62) hlasů. A třetí nejčastější volba, povolení až 0.5 promile, ta získala 21% (58) hlasů. Když je sečtete, pak je to více než úplný zákaz, ale ne o moc. Další možnosti již jen paběrkují, pouze v případě limitu 0.5 v kombinaci se zvýšením trestů, se sešlo 10% (28) hlasů. U povolení určitého množství alkoholu v kombinaci s vyššími tresty při přestupku či nehodě jsem čekal o kus větší zájem. Kompletní výsledky níže.

Přiznám se, že osobně jsem dost na vážkách a spíše se přikláním k úplnému zákazu. Problém povolených 0.2 i 0.5 promile vidím v tom, že bez přesného měřáku řidič jen těžko tu úroveň odhadne, navíc to může vést k systému „ještě jedno malé pivo si dát můžu“, s tím souvisejícím poklesem soudnosti a „další malé ještě taky půjde…“. Prostě se trochu se bojím, že i limit nízkých 0.2 by v naší zemi nedával možnost vyjet s jedním pivem v krvi, jako spíše zajistil, že kupa řidičů, kteří by si jinak k obědu dali nealko pivo, prostě vyjede s jedním normálním. Navíc tu trochu trpíme přeceňováním vlastních schopností s alkoholem (a pivem specielně) se vyrovnat. U pivovarů sleduji v poslední době docela dost aktivit upozorňujících na to, že jejich výrobek opravdu alkoholem je. Kupříkladu docela potěšila jednoduchá SMS aplikace pro otestování „kdy mohu řídit“, k níž jsou instrukce na pivním tácku. Pravda, výsledky jsou hodně přibližné, ale je dobré, když dá řidiči jasně najevo, že pokud skončil v hospodě ve dvě ráno, tak v osm ještě rozhodně nemusí být ve stavu, aby do práce jel autem…

Na profesionálních zahraničních degustacích vína jsou celkem běžně součástí materiálů či jinde k dispozici jednoduché alkoholtestery a varování, aby řidiči s výjezdem na silnice počkali (i ve Francii). V Louckém klášteře ve Znojmě má Znovín automat (vypadá jak na kondomy), který vám, po pravdě dost mizerně, za desetikorunu hladinu alkoholu v dechu změří. Některá auta mají měřák zabudovaný a mluví se i o variantách, že před nastartováním motoru dýchnete někam do volantu a auto rozhodně, zda můžete jet či ne (pěkná pitomost, si myslím). Prostě se toho na poli alkoholu za volantem děje spousta a i nadále dít bude, celou problematiku určitě nejde zjednodušit na stesky, že po ochutnávce někde ve sklípku, kde jsem „omylem“ pár vzorků i polknul, nesmím legálně přejet do sklípku ve vedlejší obci. Ale tohle všechno berte jako plky „teoretika“, který sice vlastní řidičský průkaz, ale v podstatě nikdy pořádně neřídil a auto nevlastní :o) Ovšem vím, že po dvou sklenkách občas škobrtnu či vycintnu trochu vína na stůl. A rozhodně bych nechtěl takto drobně zakolísat s volantem v ruce a nohou na plynu…

Další anketa je tak trochu „nominační“ k zápisku „Vinná mapa supermarketů I. – Idea“, týká se kvality vína v supermarketech, tedy kde si myslíte, že se dají koupit ta „nejlepší“.

Zobraz celý článek →

Sklípek, burčák, sázka a něco ze Slovenska

Včera jsem zase jednou vyrazil do archivního sklípku, abych svůj pronajatý box doplnil o lahve určené k delšímu zrání a naopak z něj vylovil ty, jejichž čas nadešel či k tomu brzy dojde. Naštěstí mám ten box docela z ruky, takže nehrozí, že bych po nocích, obluzen lahví něčeho chutného, vyrážel vylovit z archivu další poklad. Zásadní výhoda! Lahve do boxu skládám hezky na sebe, vejde se jich tam víc než kdybych je tam měl v krabicích nebo bedýnkách. Což sebou ale nese jeden problém. Tak nějak z logiky věci jsou nejdál a nejhlouběji ty nejdříve naskladněné lahve, zatímco ty nejnovější se kumulují nad a před nimi. Velmi nepraktické! S velkou pravděpodobností je víno, které zrovna chcete, někde úplně vzadu, a vyžaduje (nevhodné) přeskládání třetiny boxu, se stoupajícím rizikem, že vám něco upadne nebo do odložené lahve kopnete. Včera jsem si dal brigádu a box hezky přeskládal, věci na které nesmím šahat úplně dospodu a dozadu, vepředu lahve k vypití dříve. Snad to k něčemu bude.

Taky jsem si ověřil, že do běžné 75 litrové krosny Gemma se vejdou tři kartonové krabice se šesti lahvemi a pak bez problémů dalších 6 i více lahví volně. Akorát je batoh pak těžký jak kráva, což se projeví například při nastupování do vlaku z nízkého nástupiště. Už vím, jak se cítí moji prarodiče se špatnýma nohama a proč neradi jezdí vlakem. S batohem na zádech a dřevěnou bedýnkou od Bordeaux v ruce jsem hezky dojel až na Smíchov, abych si uvědomil, že jsem v zámku archivního boxu nechal klíče, včetně těch od bytu. Hurá zpátky. Přemýšlím, kdo další dělá takovéhle přiblblé turistické výpravy s lahve Cru Classé z Bordeaux, moc jich asi nebude. Alespoň že do boxu se vešlo všechno (zbylo jedno místo) a domácí lednička, po troše prostorového puzzle, taky šla zavřít. A kdybych chtěl někdy obchodovat s vínem, tak mi připomeňte, že tahání dřevěných bedýnek s dvanácti lahvemi po do sklepení a zase ven je docela makačka, a nápad mi rozmluvte :o) Každopádně vše se v dobré obrátilo, žádná láhev nerozbila, klíče jsem našel... Unaven a zpocený jak krysa jsem se odměnil trochou „burčáku“…

Rozkvašený hroznový mošt, ač vinaři mluvili o tom, že letos se na něj vykašlou, se začíná objevovat úplně všude. Už nejen z Maďarska a Itálie, ale i domácí. Prahu docela obsadilo vinařství Hrabal a jejich Irsai Oliver. Vypili jsme ho včera litr a je to takový lehký moštík, alkoholu málo, sotva se to rozkvasilo, ale ani cukru tam není moc. Místo džusu a vychlazený fajn pití, s pravým burčákem to zase tolik společného nemá. Ale jo, k podzimní husté polévce docela šel. Spíš pro ten pocit, že už to někde (pomalu) začíná dozrávat, a jako inspirace k psaní burčákového článku. Fakt by mne zajímalo, odkud ta zdejší obliba burčáku pramení. Proč si ho vlastně (ano, vy všichni!) kupujete? Co na něm vidíte?

No nic, jedeme dál. Pobavil mne Martin K., jeden z mála dovozců, kteří zareagovali (navíc otevřeně) na článek Výsledky ankety „Ceny zahraničních vín na našem trhu“. V komentářích totiž naznačoval, jak nemá pocit, že by snížení cen vín z Burgundska v jejich sortimentu nějak pomohlo prodejům (protože tahle vína tu mají spíše užší skupinu nadšených konzumentů). A nakonec uzavřel „sázku“ (pravda, nevím s kým, ale to nevadí) a ceny u části sortimentu dočasně znatelně srazil. Tak schválně, jak to dopadne. Mám trochu obavu, že bude mít pravdu, a nějak výrazně se to na prodejích neprojeví. Mimochodem jejich sortiment, nejen z Burgundska, bude možné ochutnat na Gala degustaci 12. a 13. října.

Trochu odskok, dnes nějak těkám. Narazil jsem na zajímavý článek o jednom exportním fiasku vín Golguz do Asie, pokud máte chuť si takhle při pátku počíst. Od tohohle podniku jsem chutnal jen Alibernet a nějak zvlášť neoslovil, každopádně ta historka v článku výše je mnohem smutnější záležitost, než jedno obyč víno.

Zobraz celý článek →

Vinná mapa supermarketů I. – Idea

Docela pravidelně dostávám dotaz, jaká vína běžně dostupná v supermarketech bych doporučil, cenově tak okolo stovky či maximálně do dvou, často jako „krok nahoru“ od těch úplně nejlevnějších, co ten či onen kupuje obvykle. Obvykle se při odpovědi lehce křečovitě usmívám a s poznámkou, že tam jistě lze nalézt i slušná vína, navrhuji poohlédnout se úplně jinde, protože krokem od levných supermarketovek podle mne nejsou ty dražší, ale vína trochu jiného druhu. Jsem pak konfrontován s argumenty „cesty z práce“ či „rodinného nákupu“, jediného dostupného obchodu v okolí a mnoha dalšími. Je fakt, že zakrývat si před nabídkou supermarketů oči úplně asi nemá smysl, sám už jsem tam pár objevů učinil a ať chceme nebo ne, jde o jeden ze zásadních kanálů distribuce vína a jemu podobných produktů. Letos jsem je trochu mapoval během letního tábora, ale rád bych udělal experiment v trochu větším rozsahu, za účasti více osob a s víny prezentovanými v kvalitních podmínkách, při doporučených teplotách a z odpovídajícího skla. O co přesně by šlo, co by mělo být výsledkem a jak se zapojit?

Rád bych koupil minimálně čtyřicet různých vín, po deseti z každého z hlavních hráčů na trhu (Albert, Billa, Tesco) + desítku z jiného vybraného zdroje (například Marks & Spencers, ale třeba taky Jednota či Kaufland, diskonty jako Lidl a Norma, z nějaké typické vietnamské večerky či úplně nejlépe ze srovnatelného supermarketu v Rakousku či Německu), v cenové kategorii 80 – 200,- Kč. Jakožto poučený konzument bych se pokusil vybírat ta nejlepší (papírově nejzajímavější) vína co market v těchto cenách nabízí, vždy by ale šlo o kousky z klasických regálů a ne „vinotékových koutků“, které zdaleka nemají všechny jejich provozovny. Nemělo by tedy jít o úplně náhodný vzorek, ale spíše snahu zjistit, co je ten či onen podnik schopen nabídnout při maximálním vypětí sil nakupujícího. Výsledkem by pak mělo být srovnání těch čtyř podniků z hlediska kvality nabídky, série doporučení a varování, srovnání úspěšnosti vín domácích versus zahraničních a to vše rozděleno podle voleb vyložených vinných nadšenců (ometačů všech možných degustací, lidí schopných se do krve hádat o smyslu VOC či postřicích proti houbovým chorobám) vs. aktivních konzumentů vína (těch, co pijí více než je celorepublikový poměr, ale hlouběji se o víno nezajímají a je jim úplně ukradené, zda Cabernet na Moravu patří či ne, pokud jim konkrétní víno chutná).

Lidský mozek je pěkný parchant a je jasné, že vědomí degustace supermarketovek způsobí až zbytečně kritický pohled, ať se budeme jakkoliv snažit toto omezit. Ochutnávka by tedy proběhla naslepo, degustující nebude znát ani supermarket původu, ale mezi soutěžní vzorky navíc zamíchám blíže neurčené množství opravdu dobrých vín z jiných zdrojů, takže odepsat šmahem všechny vzorky jako „jednoduché“ a „obyčejné“ prostě nepůjde. Ke všemu budou přehledné degustační tabulky a vůbec. Ve výsledku by mohlo jít o celkem unikátní a nezávislé zmapování nabídky supermarketů a vodítko pro nákupy docela dost lidí. Což ovšem neodpovídá na otázku, proč sem píšu tenhle nápad a ne rovnou výsledky zrealizovaného projektu…

Upřímně se přiznám, že nejsem dostatečný masochista, abych všechna ta (z části možná nepříliš dobrá) vína prohnal útrobami sám, o investovaném čase a penězích nemluvě. Doufám, že skupina lidí, kteří se pravidelně účastní mých domácích ochutnávek, mne nenechá ve štychu ani tentokrát a půjde i do téhle, nejspíše o dost méně zábavné, záležitosti. V komentářích se ale může ozvat i kdokoliv další, kdo by případně měl chuť se účastnit. Počítám, že chutnat se bude (minimálně) nadvakrát, ale kdyby byl zájem nějak opravdu velký, tak zajistím větší prostory, více než jednu láhev každého vína i případně zastoupení pěti obchodů místo čtyř.

Zároveň tu ocením tipy na vaše supermarketové objevy a vína, která by v hodnocení určitě neměla chybět. Stejně tak můžete volit čtvrtého účastníka do srovnání. Potěší i poznámky k celému tomu konceptu, návrhy co by mohlo být být v hodnotícím archu vína (zaškrtávátko „víno bych si koupil“, odhad zda jde o domácí či zahraniční produkci, …) a tak. Prostě když už to budeme dělat, tak aby to splnilo vaše požadavky na správný průzkum. Pokud máte pocit, že hodnotit vína ze supermarketů nemá žádný smysl a nadšenec do tohoto nápoje, který má všech pět pohromadě, by se jim měl obloukem vyhýbat, tak to můžete napsat též. Ale od experimentu už mne to neodradí :o) Psát můžete zde do komentářů (preferováno) i na můj e-mail cerovsky@jizni-svah.cz. Těším se na Vaše reakce!

P.S. Pevně věřím, že většina chutnaných vzorků bude lepší, než víno na fotce v titulce článku. Tento šumivý „Původní sklepmistr“ chutná jako velmi špatné Lambrusco, které to ovšem (vzhledem k původu vína v Itálii) možná opravdu je… akorát stojí dvakrát tolik :o)

Zobraz celý článek →

Albariño, Koshu a La Croix Mouton

V nedávném článku jsem sliboval poznámky k vínu z u nás nepříliš známé odrůdy Albariño, vzorku z Japonska a k oblíbenému nákupu v En Primeur, červenému Château Croix-Mouton. A začneme u nejkýčovitější z lahví, kterou je atypicky tvarovaná chemicky modrá (navíc s vinětou, na které se objeví obrázek plachetnice, pokud je víno správně nachlazeno) u vína ze Španělska, konkrétně oblasti Rías-Baixas, Albariño 2007 vinařství Mar de Frades. Vinařství je větší a relativně nový producent, s moderním závodem. Odrůda Albariño, o které pravidelně hýká nadšením Gary Vaynerchuck ve svém videoblogu, je naopak velmi stará, do Španělska se prý dostala z Německa (jméno je v podstatě složenina bílé od Rýna), ale ještě před prvními většími zmínkami o ryzlinku. S ním má však hodně společného, především kvanta kyselin. Albariño je dost „tvárné“ a jeho moderní podoba prý o hodně ovocitější a přímočařejší než bývalo zvykem, což nemohu posoudit, protože se sem vozí minimálně a tohle je mé úplně první setkání. Ideální je prý hlavně mladé a k různým plodům moře.

Chutnatný vzorek má spíše bledou barvu, aromaticky je víno svěží, ovocité ale trochu sevřené, znatelné citrusy, fajn. V chuti suché, čisté, kvanta kyseliny, znát vliv ležení na kvasnicích, krémovost, překvapivě plnější a důrazné, s delším dojezdem. Pěkně udělané, naslepo bych nejspíše tipoval nějaký netypický rýňák. U nás požadovaných 300 – 400,- Kč je ale nesmyslně moc.

Další odskok bude k vínu nepoměrně exotičtějšímu. Je jím Koshu Sur Lie 2009 z vinařství Lumiére, které hospodaří v japonské prefektuře Jamanaši. Koshu je odrůda velmi stará, pochází už někdy z osmého století (a moderní genetické testy ukázaly, že to není čistá vitis vinifera, ale spíše nějaký hybrid), má růžový nádech a produkují se z ní především svěží suchá bílá. Většina výsadeb je právě v Jamanaši, klasicky se pěstuje na vysokých pergolách (viz dvě fotky, jedna i s Japonkou pro představu velikosti té révy), jednotlivé keře zabírají desítky metrů čtverečných a nelze se divit, že výsledné hrozno je dobré možná tak na jídlo (jak se také dříve používalo častěji) než na vinaření. Přímo v Jamanaši jsem místních vzorků Koshu ochutnal docela dost a nějak zásadně mne to neoslovilo, samostatně ta vína působila příliš jednoduše. Lumiére je jedním z nejstarších vinařství v oblasti, kupříkladu vlastní historické kamenné fermentační nádrže, ale (jak je Japoncům vlastní) lačně nabírající všechny moderní trendy. Takže hospodaří biodynamicky, používají kvalitní sudy (kupují použité třeba z Château Margaux či Château d’Yquem) a tak. Jejich Koshu je „shururi“, poleželo si na kvasnicích, ale jinak s minimem přístupu vzduchu a určeno k vypití jako co nejčerstvější.

Barva velmi bledá, vodnatá, s kupou bublinek. Víno na první očich hodně mladičké, svěží, kvasnice, květiny, žlutý meloun, zvláštní jemnější, delikátní tóny. Po pravdě by bylo docela zajímavé ho víc zkoumat mimo prostor věnovaný na ochutnávce. V chuti čisté, suché, perlička, velmi mladé a živé, lehce hořčina, květiny, kvasnice a mírně nahořklý dozvuk. Trochu mi to evokuje nějaký řidší veltlín chutnaný hned v listopadu po dokvašení. Ale dovedu si představit, že s tamní kuchyní, nějakou jemnější syrovou rybou a trochou sójové omáčky, to bude fungovat skvěle. Pokud by měl někdo zájem o fotky z Jamanaši a místního degustačního sklepa, tak dejte vědět, zkusím je zpracovat a někam nahrát (zatím jsem dával online jen galerii z rybího trhu v Cukidži + kupu fotek v hlavně starších článcích o Japonsku).

A na závěr trocha klasiky, Château Croix-Mouton 2006, Bordeaux Supérieur původem ve vinicích na pravém břehu Girondy a odrůdově tedy s dominancí Merlotu, doplněno Cabernetem Franc. Vinař za toto víno zodpovědný, Jean-Philippe Janoueix, navštívil před nějakou dobu ČR a měl jsem tu delší článek. Tohle víno je pak jedním z velkých oblíbenců v kampani En Primeur, protože se dá sehnat okolo dvou stovek a za ty peníze nabízí obvykle až neuvěřitelně mnoho. Po pravdě tolik, že čekám, kdy cena vyletí někam mnohem výš. Ročník 2006 je samozřejmě strašně mladý a slušná Bordeaux v tomto věku moc smysl pít nemá, ale otevřít jednu láhev jsem prostě neodolal. Barva je hodně tmavá, ne neprůhledná, ale moc k tomu nechybí. Ve vůni mladé, tmavě ovocité, ale sevřené a nepřipravené (možná by trochu pomohla delší dekantace, byť nejspíš ne moc). V chuti intenzivní, s pěknou tříslovinou (je tam, ale skvěle zakomponovaná), opět temně ovocité, strukturované a na cestě, za pár let to bude úžasné pití. Tahle láhev byla otevřena příliš brzy, ale taková je holt daň za ověření, jak naložit s těmi dalšími.

Zobraz celý článek →

Čápi bez mozku, Languedoc Grand Cru, 14%+, vinná supravodivost, rozinka v šampaňském…

Jsou chvíle v životě lidském, kdy jen tak zmateně obcházíte po obýváku, křičíte „proč?“ z otevřeného okna a hledáte láhev s vodkou, případně nějaký ostrý předmět. Původně jsem myslel, že se tu dneska trochu rozepíšu o kulinářském aspektu nové „nejdrsnější celebrity kuchařské show“ (podtitulek mne měl varovat, nic jiného jsem o tom pořadu ale předem nezjišťoval) Čápi s mákem, kterou od včerejška dávají na Primě, ale jelikož byť jen několik minut tohoto díla vám způsobí krátkodobý výpadek části mozku zodpovědné za slušné vyjadřování, jde o trapnost nejnižší úrovně, vulgární primitivní kravinu a přehlídku nevkusu, ve zkratce pořad k zbl… nevolnost způsobující, nebudu se tím dále zatěžovat. Měřítko přiblblosti bylo zase jednou posunuto do sfér, které jsem se zdráhal byť si jen představit. Kdo zvládnul sledovat první díl od začátku do konce jistojistě trpí nějakou, masochismu podobnou, poruchou osobnosti s dlouhým latinským názvem. Prima, která na obrazovky umístila Pohlreicha a Ridiho, tedy dva profíky z oboru, konečně tak nalomila tradiční schéma „celebrit za sporákem“ a projevila snahu stav domácí gastronomie někam posunout (byť stále v mezích zábavního průmyslu), dokázala všechny své zásluhy zničit skutečně ve velkém stylu. Babica je tímto majstrštykem plně rehabilitován, v porovnání s celebritočápy působí jako vrchol vytříbenosti, gratuluji.

Další zprávy pro dnešek už jsou ze světa vína a rozhodně o kus optimističtější. I když… kupříkladu takový Languedoc se shlédl v „cru“ systému Burgundska a rozhodl přinést svým zákazníkům zjednodušený systém rozlišení kvality vína, resp. místa původu. A tak se krom běžného AOC Languedoc, maximálně s vyjmenováním některé ze specifických oblastí, od poloviny roku 2011 možná setkáme i s označením Grands Vins du Languedoc (např. pro apelace Minervois či St. Chinian) a Grands Crus du Languedoc (pro specifické špičkové polohy, Decanter jmenoval Minervois „La Liviniere“ a Corbières „Boutenac“). Je fakt, že Languedoc je vnímán buď jako zdroj opravdu levných obyč vín, nebo (pokud se mu trochu věnujete) jako místo s hromadou „zatím neobjevených“ povedených vín za rozumné ceny. Jak jsou vína ze špičkových regionů Francie cenově stále nedostupnější, bude se zrak k Languedocu upírat (už dnes v něm špičky z Burgudska a Bordeaux začínají hospodařit a jejich výsledky jsou leckdy dost překvapivé) stále víc a nějaké rozumné rozlišení kvality místa původu má asi smysl. Uvidíme, co to přinese…

Tyler Colman (aka Dr. Vino) sepsal článek o vzrůstajícím alkoholu ve vínech z USA a jeho vztahu k daním. V zásadě jde o to, že v USA je při alkoholu do 14% možná odchylka až 1.5% a platí se nižší daň (což kupříkladu vede i k tomu, že se víno ředí vodu, byť oficiálně se tento postup smí použít jen pro zajištění bezproblémové fermentace, pokud hrozno vyzrálo příliš). Daň stoupá při překročení 14%, kdy se navíc přesnost musí zvýšit na +/- 0.5%. Výzkum srovnává hodnoty laboratorně naměřené s těmi na lahvi (a za kolik vín tak byla podvodně odvedena menší daň), do grafů vynáší procento vín s alkoholem nad 14% (od roku 1995 do roku 2009 se počet více alkoholických vín přiblížil deseti procentům, z původních šesti) a vůbec to působí dost zajímavě. Na webu má Dr.Vino jenom něco jako abstrakt, plný text vyšel v aktuálním čísle magazínu Wine & Spirits. Kdyby ho někdo náhodou kupoval, moc by mne to zajímalo. Na téma alkoholu ve víně bylo něco i zde, v článku „I ve víně je alkohol“.

A když jsme u toho alkoholu… různé výzkumy, podle toho kdo je platí, již v minulosti prokázaly, že víno a alkoholické nápoje mají kladný vliv na určité aspekty našeho zdraví (krom té spousty vlivů vyloženě negativních). Teď skupinka vědců z japonského National Institute for Materials Science objevila, stylově díky nějaké příšerné párty v laboratořích (alespoň to tvrdí již stažený článek na The Mainichi Daily News, přístupný skrz Google Cache), kladný vliv vína, saké, piva a dalšího alkoholu na supravodivé vlastnosti kovů. Zatím zjišťují, které složky těch nápojů jsou za efekt zodpovědné, protože při použití čistého lihu se takový efekt nedostaví. Krása! Když může víno pomáhat supravodivosti u kovů, mohlo by přinášet nějaké speciální schopnosti i lidem… zatím jsem ale narazil, při vnitřním užití většího množství některé ze substancí, na efekty nepříliš praktické, naštěstí však jen krátkodobé.

A když jsme u té vědy a pokusů… rozinka v šampaňském!

P.S. Pro ty ozbzvláště odolné z Vás je tu záznam prvního dílu makových čápů na Streamu.

Zobraz celý článek →

Mořsky šumivé i tiché a temně rudé Španělsko

Shodou okolností, jak mi tahle země jinak docela uniká, se mi do sklenek dostala krátce po sobě dvě španělská vína, obě ročníku 2004, hodně odlišná ale v obou případech dost povedená. Začnu červenou klasikou z Riojy v podobě Remelluri Reserva 2004. O vinařství jsem se tu rozpovídal docela hodně už dříve u jejich exotického bílého. Červené je samozřejmě postaveno na odrůdě Tempranillo, doplněné trochou (přibližně po pěti procentech od každé) odrůd Graciano a Garnacha. Víno si poleželo skoro rok a půl v dubových sudech. Uloženo je v klasické zelené bordeaux lahvi, s tlustou kovovou záklopkou a kvalitním plným korkem (fotka se mi myslím tentokrát docela povedla). Bílé Remelluri mne nadchlo, od jejich nejdůležitějšího červeného (byť dělají i speciální cuvée, tak tohle je jejich hlavní víno) jsem tedy očekával nadprůměrný zážitek. A dostal ho.

Velmi temná rudá s fialovým nádechem, lehce nazrálé na okrajích a trocha depotu. Aromaticky hodně výrazné, tmavě ovocité s živočišnou linkou, káva, grafit, ušlechtilé dřevo, kus červeného masa. Moc fajn. V chuti suché, plné, sladce šťavnatě ovocité v průběhu celé chuti i pomalého doznívání, páteř dobře zakomponované kyseliny, výrazné ale nerušivé tříslo, skvělá struktura. V poslední době piju z plnějších červených buď Francii nebo různé novosvětské obludky a tohle má v sobě to nejlepší z obou. Momentálně ještě trochu mladé a bude jistě zrát, ale už teď skvěle pitelné. Chtěl bych toho mít alespoň magnum láhev. Nebo ještě lépe pít z korbelu, nechávat si to víno stékat na svůj mohutný plnovous (kdybych ho měl), přikusovat polosyrové rudé maso a kosti házet psům. Takovou náladu ve mně vzbudilo :o) Prostě výborně postavené hutnější červené. Dal jsem za něj něco přes čtyři stovky u Bonovino a nelituji.

Druhé víno šumělo. Pochází od vinařství Giró Ribot z Katalánska, už jsem tu psal o jejich roséčku, a celé jméno zní Gran Reserva „Mare“ Cava Brut Nature 2004. Luštěním viněty na efektní těžké lahvi dospějeme k tomu, že jde o nejvyšší cavu (v lahvi kvašený sekt) producenta, ve sklepě si poležela skoro čtyři roky. Navíc je to sekt ročníkový a úplně suchý, po degoržování v podstatě nebyl doslazován. Odrůdově 30% Macabeo, 50% Xarel·lo a 20% Parellada. Víno výrazně a dlouho perlí, bublinky jsou spíše menší. Vůně velmi příjemná, zralá a čistá, toast, mineralita a především květiny, do toho výrazné mořské tóny, trochu jód. Docela znát je, že víno si už poleželo i v lahvi, takovým mírně vulgárnějším medem, asi by to chtělo vypít kratší dobu po lahvování a zbytečně nearchivovat (resp. zde se spíše čekalo, až si to někdo konečně koupí, bych si tipnul). V chuti opravdu hodně suché, křupavé, výrazné kyseliny, delší, vyvážené. Tak nějak „středně složité“, nemá to strukturu a detaily dobrého šampaňského, ale zároveň je o pořádný kus dál, než takové ty běžné Freixenety a jim podobné cavy. Dost volá po spojení s plody moře nebo třeba rybou v solné krustě. Sympatické pití.

Sekt jsem si dával v restauraci a hledáním dospěl k tomu, že dovozcem je La Caoba s.r.o. Maloobchodní cenu neznám, v restauraci bylo za pětistovku a přímo ve vinařství stojí 13€, takže bych to odhadoval někde okolo 350,- Kč. Na veletrhu Víno a destiláty 2009 si Mare odneslo jen 79.75 bodů, jeho bratříček Brut reserva pak 82.25 bodů a stříbrný pohár, asi bych měl tedy zkusit i jejich běžnější variantu. Mare je pro mne dost přesvědčivé pití a v dnešní době, kdy stobodová tabulka opravdu hodně „zdevalvovala“, mi skóre pod osmdesát přijde hodně divné. Možná komise nerada „brut nature“ styl :o)

Zobraz celý článek →

Jiné víno s pozvánkou na ochutnávku

Když jsem tu v prosinci minulého roku psal článek „Málo prošlapané stezky hodné sledování“, netušil jsem, že vzbudí až takovou spoustu reakcí, včetně některých trochu ostřejších. Nakonec jsem se vůbec nedostal k tomu, abych z degustace, ke které vzniklo ono zamyšlení, sepsal i detailnější degustační poznámky. A minulé úterý se mi do ruky znovu dostal jeden z tehdejších vzorků, jen v již trochu nazrálejší podobě. Donesl ho sám autor s tím, že už ho syslí ve svém dočasném pražském bydlišti dlouho a víno nebylo rozhodně skladováno ideálně, ale stejně by byl rád, kdybychom ho ochutnali. Otevřeli jsme ho po degustaci, teplejší než by mělo být, a byl to odskok naprosto jinam od předchozích třinácti vzorků, byť místem původu i použitými odrůdami o žádnou exotiku nešlo. Jaká je velkobílovická směs 20% Pinot Noir (vinice Nová hora) a 80% Pinot Gris (Zadní hora) ročníku 2008 od Luboše Osičky?

Jedná se o víno z mladých (do 9 let věku) vinic, z hroznů vyzrálých na zhruba 24–25°NM. Jak rulanda šedá tak i modrá kvasily spolu v 5 let starém 220l dubovém sudě, míchané na kvasnicích, celou dobu ve sklepě při teplotě do 12 stupňů. Poté bylo víno přetočeno a udržováno v prostoru s teplotou do až 18 stupňů, drženo bez síry až do letošní zimy, kdy bylo zasířeno do max 20mg/l volné, poté sířeno až do láhve (lahvováno bez filtrace v červnu, tedy po asi 18 měsících). Celkový obsah síry by neměl překročit 60 mg/l. Víno je oxidativně postavené, po přetočení mělo možnost se pomalu srovnávat se vzduchem v ne úplně zaplněném sudu. Oxidativní vína jsou občas obviňována, že jsou „na jedno brdo“, všechna stejná, že v nich nelze vystopovat „odrůdové charakteristiky“ a kdo ví z čeho dalšího, ale není to úplně pravda. Stejně jako mají moderní reduktivní vína podobný štych, tak jsou si v lecčems podobná tahle výrazně oxidativně připravená, ale stejně tak nabízí mnoho různých stylů, drobných nuancí a úrovní složitosti.

Ambaláž chutnané směsky je zatím sklepní, láhev popsaná fixou, to mám rád :o) Víno má tmavou barvu, měděnou, s oranžovými odlesky. Výrazná, jasně oxidativní vůně, jablka v několika podobách, stylová ovocitost podzimních plodů, trochu ořechy, ale zároveň květiny, krémovost, zajímavé. Lépe, komplexněji a bohatěji, působí v buclaté sklence „Montrachet“ než v ryzlinkovce, kde je přímočařejší. Výrazně suché, svíravější kyseliny, delší dochuť, decentní mineralita, takové „seriózní“, není to zábavné víno na letní popíjení a vyžaduje se soustředit. Zatím testováno tři dny, ten první bylo chutnáno docela teplé a dominovala krémovost, která s nižší teplotou a časem v otevřené lahvi postupně ustupuje a převládá oxidativní charakter. Nemá to samozřejmě strukturu vín třeba z Jury a dalších etalonů tohoto stylu, vínu chybí ve stavbě drobné detaily, ale stále jde o hodně zajímavý počin. Baví mne, takhle občas jedna láhev, ale rozhodně nejde o styl, který bych si dovedl představit na každodenní pití. Jak by sedlo vám?

Jedním z důvodů, proč o tomhle víně totiž píšu, je docela snadná možnost ho ochutnat, společně s dalšími vzorky jiných vinařů, a udělat si vlastní názor. Již příští neděli, 5. září 2009, se totiž v Řevnicích uskuteční nultý zahřívací ročník osvětové nesoutěžní přehlídky „Jiná vína“, kterou páchá parta známých vínopsavců Ondra Kopička a Pavel Jelen, společně s občanským sdružením Devět životů a Janem Schlindenbuchem. Budou tam představena vína v kategoriích Cestami neprošlapanými (vína vyrobená neobvyklými sklepními technologiemi), Cestami nových druhů (vína z málo známých a v Odrůdové knize nezapsaných odrůd) a Cestami odlehlými (vína z okrajových a nevinařských oblastí). Kompletní pozvánku najdete na O Víně či v mém kalendáři ochutnávek, který postupně zaplňuji akcemi na září i další měsíce.

Kolik vzorků a návštěvníků se sejde je zatím nejisté, ale držím palce, aby to vyšlo. Protože „jiná vína“, cesty odlišné od navzájem snadno zaměnitelné masové produkce, je třeba propagovat a zkoušet! Snadno se vám totiž díky nim otevřou nové obzory, o kterých jste neměli ani tušení.

Zobraz celý článek →

Ryzlinky a večeře u Polzů

Do vinařství Ericha a Brigitte Polz jsme zavítali při nedávné návštěvě Wachau, ze které jsem zde uveřejňoval jakýsi základní „fotoprůlet a dojmologii“. Neměli lehkou startovní pozici, protože jsme k nim na heurige a pár sklenek vína vyráželi v podvečer, navíc po dešti a bahnitou „zkratkou“, povzbuzování Vinným pavoukem, že už tam byl a je to jen kousek. Nakonec se ukázalo, že s lehkým blouděním jsou to k nim z kempu skoro čtyři kilometry, což zamrzelo už kvůli případnému nákupu (skutečně bych to v noci nechtěl jít s kartonem v ruce). Vše se ovšem v dobré obrátilo. Paní Polz nám vysušila lavici na posezení venku (uvnitř bylo beznadějně narváno, alespoň jsme si tam nechali nabít notebook), vína byla fajn a občerstvení, krom všemožných tlačenek a klobásek i s povedeným roastbeefem, taktéž. To vše nám náladu dost zlepšilo. Navíc noční cesta zpět vedla vinicemi (jsou všude okolo, jukněte se na mapu, hodně efektní pohled) a s výhledem na osvícenou zříceninu hradu Dürnstein, kde byl údajně držen v zajetí Richard Lví srdce (a pod hradem je zase opatství, které založili augustiniáni z kanonie v Třeboni). Vyzvednout nákup jsme zajeli druhé den ráno autem, i v neděli se tam od časných hodin pracovalo. Prostě pohoda.

V rodinném vinařství Polz, hospodařícím na nějakých 12ha v okolí Rossatzu, logicky pěstují především Riesling a Grüner Veltliner, ale jako doplněk mají menší množství dalších bílých odrůd (Sauvignon Blanc, Muscat, Pinot Blanc) a něco červených (Pinot Noir, Zweigelt a vypadá to, že i Cabernet Sauvignon). Nehrají si na bio, byť mluví o „postřicích jen v nejnutnější míře“. Budují nové vinařství, většina technologie je na místě již od roku 2001, ale ještě nyní postupně dobudovávají lepší skladovací a prodejní prostory. Nový provoz je gravitační, není třeba víno/mošt pumpovat, v procesu postupně klesá od nejvýše uloženého mlýnku do lisu, pak dál do tanků a nakonec do lahví :o) Ty mají jednoduché viněty bez zbytečného balastu a víno se skrývá obvykle pod šroubovým uzávěrem.

Moc se mi líbila jedna taková pitomost, co můžete vidět na fotce výše. Jelikož pravidelně roznášejí sklenky s několika různými víny najednou, používají jednoduchý systém, jak je při servisu rozeznat. A nám „degustátorům“ to vyhovuje též, protože při výměnách sklenek v nich nenastává bordel :o)

Ve vinařství jsme popili několik různých vín, ale mne zajímaly především ryzlinky v jejich vyzrálejší „smaragdové“ podobě. Weingut Polz Riesling „Smaragd“ 2008 byl dost typickou ukázkou místní produkce. Voňavý, zatím především do květin s trochou medu a citrusů, minerální, ještě lehounce „zaprděný“, s drobnými perličkami, suchý, čistý, svěží, středně plný, skvěle pitelný. Přišel mi spíše jako takový lepší Federspiel než Smaragd, ale dost povedené víno. Otevíral jsem ho znovu tohle úterý na domácí ochutnávce a poznámky jsou velmi podobné. Skvělé bylo ovšem srovnání s Riesling „Smaragd“ 2006, na fotce je to ten trochu tmavší. Zde se k vyzrálosti hroznů přidávají i tóny lahvového zrání, víno je (i díky ročníku) o něco intenzivnější a bohatší, zesiluje medová složka a přidávají se klasické tóny „barvy & laky“. V chuti plnější, důrazné, kyselina a mineralita, slušná délka, lehký náznak cukru, ale vyvážené. Ten mladší ročník byl o něco vzletnější, snadněji pitelný. Vyzrálejší nulašestka zase intenzivnější, ale při posezení na zahradě jsem přirozeně sahal s větší chutí po mlaďochovi.

Bohužel pozdní sběr pinotu (Blauer Burgunder „Spätlese“) byl už vypit a tak jsem z červených vyzkoušel Cuvée 2006, které míchá Pinot s Cabernetem Sauvignon, což mi přijde jako dost podivné kombo, ale třeba v Maďarsku to dělají úplně běžně a smysl to asi má. Víno bylo již znatelně nazrálé, projevem připomínalo některé naše teplejší pinoty a k tomu výraznější kořenitost. Suché, vyzrálé, hodně kulaté a měkké, dobrá délka… líbivější dobře pitelné červené, nic víc a nic míň. Za 7€ jsem nezakoupil, ale karton doplnil alespoň moštem ze Zweigeltrebe, mňam!

Vinařství Polz mi nepřijde ničím výjimečné, přesto by mohlo posloužit mnohým vinařstvím u nás jako ukázka, jakým směrem se lze ubírat v podpoře vinařského turismu. I když se situace rychle lepší, tak objevit nějaké rozumné, i navečer otevřené, posezení s jídlem a místními víny v menších vinařských obcích často hraničí se zázrakem (nemluvím o hospodách se supermarketovými lahvemi). Což nemusí být nutně jen vina vinařů, ale i zdejších podmínek pro podnikání a podpory podobných aktivit obecně…

Zobraz celý článek →

Třikrát Francie – Weid, Montus a bio sekt

Včera jsem doma páchal další z řady ochutnávek, tentokrát na téma „co jsem nechtěl otevírat sám a přišlo my smysluplnější degustovat ve větší skupině“, jinak řečeno taková všehochuť částečně zaměřená na vyčištění vinné chladničky od lahví, na které nějak nepřicházela řada při běžném večerním popíjení. O některých z nich, respektive konkrétních vinařích a větší části jejich produkce, se budu rozepisovat později. Dnes zatím odtlačím poznámky ke třem kouskům z Francie. Řeč bude o barikovaném pinotu z Alsaska, již dost „archivním“ vzorku z Madiranu a zašumíme sektem z bio hroznů.

Nejdříve ty bublinky, mají totiž takový „aperitivní“ projev. Jde o Crémant d'Alsace Bio, certifikováno Ecocertem, pocházející z velkého alsaského družstva Wolfberger. Více jsem se o nich rozepisoval v článku Rangen na fotkách a ve skleničce a něco najdete i v zápisku o dalším jejich sektu, Oslava víkendu lahví Blanc de Noirs. Osmieurový (zakoupeno přímo ve vinařství, v akci jde sehnat ještě o 1 – 1.5€ levněji, když máte štěstí) sekt je vyroben klasickou metodou kvašení v lahvi z odrůd Chardonnay, Pinot Blanc a Riesling, je to tedy čistý „blanc de blanc“, bílé z bílých. Spíše bledá barva, ale poměrně bohaté perlení středně velkých bublinek. V chuti čisté, svěží, především hodně květinové, jednodušší ale příjemné. I chuť je taková, čistá suchá květinová, spíše lehčí a připomínající mi některé normální Prosecca. Každopádně je to vyvážené, ve středu chuti potěší sladké hrozny, v naprosto dostatečné dochuti je lehká hořčina, ale sedí tam. Lehký, snadno pitelný crémant, u kterého bych si dovedl představit, že někdy v létě na zahradě vypiju ve dvou celou láhev a pak přejdu na něco serióznějšího :o)

Už je to více než rok, co jsem se tu rozepisoval o Château Montus, tentokrát otevřel ročník 1995 jejich „běžného“ cuvée (minule to byla Prestige řada) postaveného na odrůdě Tannat. Styl tohohle vinařství, a ostatně i jejich sesterského Bouscassé, mi hodně sedí. A ač se tu prakticky neprodávají, dají se lahve sem tam ulovit v aukcích (i tohle je z aukce přes Dominec & spol., získáno za necelých sedm stovek). Stejně jako ostatní vína jsem i toto naléval naslepo a patnáct let staré víno netipoval nikdo ani přibližně, působilo v chuti stále dost neotesaně. Mám obavu, že se už nikdy nevyhladí a zůstane takhle divoké, což se mi v podstatě líbí. Aromaticky je ovšem nazrálé již dost znatelně, intenzivní, s různými bylinkovými výluhy a ovocem spíše sušeným, k tomu docela silná živočišná linka. Elegance svého druhu, aromaticky připomene zralejší dobré Bordeaux, baví mne. V chuti suché, čisté, již nazrálé ale s dostatkem temného ovoce, dost kyseliny, stále KVANTA tříslovin, živočišnost (myslím až na úrovni, kdy by leckdo mluvil o znatelné bret vadě), svíravé doznívání. Moc pěkný, byť ne každého to oslovilo stejně jako mne. Bral bych další láhev na zkoumání celý večer :o)

Už několikrát tu byla řeč o vinařství Lucien Albrecht, naposledy jsem dával rozcestník do článku Dvě předsilvestrovská bublání a od té doby něco psal ještě v článku Jeden ryzlink tichý a druhý bublavý. Tohle vinařství je totiž slavné především svými sekty a následně výbornými bílými, jenže my chutnali něco úplně jiného a na Alsasko ne úplně typického – barikovaný Pinot Noir „Weid“ 2007 z vinice v okolí obce Orschwihr (i když to na vinětě není nijak uvedeno, mělo by jít o Bollenberg, s keři vysazenými v roce 1997). Lucien Albrecht se snaží o důraznější, plnější pinot než je v Alsasku obvyklé, ale se zachováním elegance co tahle odrůda umí. Výnos z keře je redukován někam ke kilogramu, víno kvasí v otevřených kádích za ponořování matolinového klobouku a zraje rok v dubových soudcích z poloviny nových, lahvováno je bez filtrace. Výsledné víno má krásnou trochu hlubší rubínovou barvu. Ve vůni jde o efektní záležitost plnou zralého ovoce, kupa třešní, pěkná linka „vánočních“ koření (která trochu způsobuje dojem, jako by šlo o fajn Frankovku, naslepo ji to docela evokuje), hodně povedené. V chuti suché, čisté, živé, trochu trpčí třešně a výrazná kyselina, elegantní, vyvážené. Perfektně udělaný mladý a ještě ne úplně uhlazený pinot, moc rád bych tohle víno viděl za 3 – 4 roky, protože na to bez problémů má, byť i tahle jeho mladá ovocitá podoba je skvělá. A klidně bych bral další lahve, byť tedy ceny nejsou úplně mírné a Weid stoji 15€+. Láhev dovezl spíše jako kuriozitu Jiří Matějka a v běžném sortimentu ji bohužel nemá.

V další sadě poznámek přijde řada na odrůdu Albariño, víno z Japonska a mladou láhev mého oblíbence La Croix Mouton…

Zobraz celý článek →

Blbá nálada z vinných podvodů

V Hustopečích trhají rekordy a po obrovské kvasince teď město zdobí i přerostlý hrozen, hurá. Tuto zásadní zprávu včera přinesl portál WineOfCzechRepublic provozovaný Národním vinařským centrem ve spolupráci s Vinařským fondem. A zatím pomlčel o události pro domácí vinařství podstatně důležitější. O sotva deset kilometrů dál, ve Velkých Pavlovicích, totiž taky jedou na rekord. Tamní firma zkouší, kolik hroznů s falešným označením původu se jim podaří zpracovat, aniž by se na to přišlo. Zatím to vypadá, že hraničním množstvím bylo něco přes milion kilogramů, hodně slušný výsledek. To je přeci mnohem větší terno než sotva tunový železný hrozen! A aby toho nebylo málo, tak ve velkých městech, u silnic a samozřejmě různě po Moravě jde už bez problémů koupit „burčák“. Pravda, jeho původ bude v jablečném sadu či častěji ve vinicích Maďarska nebo Itálie, ale tím si přeci radost kazit nenecháme, že? V těchto dnech skutečně nemá zdejší milovník vína moc důvodů k optimismu…

Je tomu jen pár týdnů, co jsem tu psal o zrušené pokutě v posledním velkém případu falšování vína. A v článku odkazoval na další případy šulení (tj. vyloženě o podvod nejde, ale vůči zákazníkovi není moc fér), od „původního sklepmistra“ co roste v Itálii po „originál Frankovku“ tvářící se jako z Velkých Pavlovic, ale ve skutečnosti pocházející ze Slovenska. Firma České vinařské závody má krom těchto „podvůdků“ na krku i několik velkých průšvihů. Byla zapojena v tom největším falšování z roku 2007, v roce 2009 byla obviněna, že na trh dodávala italské víno, které bylo ve skutečnosti směskou všechno možného z různých zemí nakupovaného od firmy Vína Velké Moravy. A včera SZPI oznámila další jejich prohřešek, kterého se aktivně účastnilo i Vinium Velké Pavlovice (České vinařské závody je už nějaký ten pátek vlastní).

V zásadě jde o to, že ve Viniu skončilo nejméně 1 070 480 kilogramů hroznů neznámého původu vydávaných za produkci místních pěstitelů, ale ve skutečnosti kdo ví odkud. A s dost velkou pravděpodobností ze zahraničí. Nic moc. Momentálně se dohledávají šarže vín vyrobené z těchto hroznů (povětšinou by mělo jít o produkty Českých vinařských závodů, do kterých částečně zpracované hrozny Vinium předalo) a mělo by dojít k jejich stažení z trhu. Naprosto nechápu, jak firma s takovouhle sérií škraloupů může ještě normálně fungovat. Komplet tiskovou zprávu si můžete přečíst na stránkách SZPI. Na Finančních novinách je pak k nalezení i reakce obviněných, jako vždy v těchto případech se označují za oběť překupníků.

Paralelně se objevují zprávy o tom, že letošní úroda leckde nebude ideální a proto je nutné řešit problém s burčákem (když už slušné hrozno vyrostlo, zpracuje se spíše na víno). A tak moravští vinaři stojí v Bořeticích dlouhé fronty u kamionu s dodávkou hroznů odrůdy Irsai Oliver dovezených z Maďarska, jinde zase nakupují obdobné rané odrůdy z Itálie. Takže pokud někde uvidíte „burčák“, schválně se zeptejte (pokud to nebude jasně uvedeno), odkud pochází. Možná se budete divit. A pokud vám řeknou, že ze zahraničí, ale reklamní poutač bude hlásat výraz burčák, v klidu prodejce napráskejte, nic jiného si nezaslouží. Takhle se totiž smí označovat jen zkvašený mošt původem v Čechách či na Moravě.

Dost by mne zajímalo, kolik dalších kamionů z Maďarska, Itálie či o hlavního odběratele připravené Moldávie sem s „burčákem“ ještě přijede a kolik se ho nakonec nějakým kouzlem změní hned za hranicemi na mošt domácí (a později i na víno). O tomhle problémů, celých cisternách levných vín z okolních zemí, mluví lidé z oboru i samotní vinaři stále častěji a hlasitěji. A zdaleka nejde jen o to, co se děje u velkých výrobců do supermarketů, kteří často původ v zahraničí i oficiálně deklarují a zákazníkům je to jedno (za všechny třeba některé produkty Bohemia Sektu, v jednom z nejslavnějších průvodců světem vína je u ČR dokonce uvedeno, že je vinařsky významná výrobou sektů „především kvašením v tanku za použití hroznů dovezených z Rakouska“, nic moc vizitka). Statisíce litrů vína z ciziny „na doplnění sortimentu“ najdete i u menších vinařů a nevsadil bych ani zlámanou grešli na to, že při popíjení v jejich sklípcích či nákupu „lahví bez dokladu“ návštěvník nedostává jako Moravu či Čechy všemožné směsky. Je zřejmé, že pokud je rozsah problému tak velký jak vypadá, musí si ho uvědomovat i lidé z oborových organizací a celníci, jinak bych je musel považovat za naprosto neschopné, slepé či nejhůře dokonce ve všem zapojené. A to není příjemná představa.

Předpovídal jsem, že minulé případy, byť obrovské, jsou jen vrcholkem pyramidy. Případ Českých vinařských závodů a Vinia přidává dalších pár otesaných bloků. Zatím je snadné si jména hříšníků pamatovat, ale dříve či později se jich proflákne tolik, že to důvěryhodnosti domácího vinařství zasadí pořádnou ránu. A to nejen mezi stále skeptičtějšími vinnými nadšenci, ale i běžnými spotřebiteli, kteří všechny ty lahve od výše uvedených kupují častěji. Jen čekám, kdy se definitivně potvrdí oblíbený vtip o rozdílu mezi běžným a bio vinařem (a že s tím tlakem plísní letos je nějaké pochybení dost pravděpodobné), že jsou nějaké bio hrozny ve skutečnosti za měsíčku stříkané. A možná brzy začne kolovat vtip další, tentokrát o rozdílu mezi vínem z Moldávie a České republiky. Žádný, jen to moldavské nelže o původu, je na něj hrdé…

Zobraz celý článek →