Terroir, vinař a jeden pěkný Mâcon

Terroir, potenciál místa původu v kombinaci s vhodnou odrůdou, vinař a technika zpracování (samozřejmě pokud do technik zahrneme věci jako dobu macerace, kontrolu teplot, ponechání části třapin a podobné záležitosti; jakmile by se mluvilo i o dosypávání tanninů, arabské gumě, různých aromatických kvasinkách a dalších moderních a módních úchylárnách, tak je debata asi bezpředmětná). Co se na výsledném víně podepíše nejsilněji? Na tohle téma narážím často, poprvé tedy na blogu to bylo úplně v jeho začátcích a článku „Před zídkou za zídkou nikdo nesmí… vinifikovat terroir“, tenkrát tu ale mé výplody četlo jen pár lidí. Nejčastěji se tím samozřejmě zaobírám u vín, která jsou neuvěřitelně podobná kouskům z jiných poloh či od jiných producentů. A pak u lahví z míst méně slavných či odrůd méně ceněných, ale zpracovaných špičkovým výrobcem a jasně lepší než i prestižní polohy od někoho jiného (třeba takové nedávné Auxey-Duresses 2004 z Domaine d’Auvenay). Naposledy mne to napadlo u skvělého Mâcon Village.

Domaine Comtes Lafon je jedním z nejprestižnějších vinařství Burgundska, navíc biodynamickým. Je vynášeno do nebes Robertem Parkerem, ale poměrně jasně se ve svém knižním opusu vyjadřuje i Clive Coates. Říká, že jde o „jednoduše zdroj těch nejlepších bílých vín v Burgundsku“. Comtes Lafon samozřejmě zpracovávají hrozny ze slavných vinic, ale mají i „sesterský podnik“ - Les Héritiérs du Comte Lafon – v Mâconnais. Vznikl nákupem vinařství a vinice v září 1999, v květnu 2003 pak bylo doplněno dalších šest hektarů v obcích Uchizy a Chardonnay. Vinice přešly na organické a nyní na biodynamické postupy. Sběr hroznů je ruční, používají stejné sudy jako Comtes Lafon a některá vína, třeba vesnické kousky ze čtyř vybraných vinic (např. Clos de Four či Clos de la Crochette), zrají ve dřevě dříve použitém na jejich slavné Meursaulty. Vinařství momentálně řídí Caroline Gon. Něco málo jsem už psal i dříve.

K příjemně teplému jarnímu večeru a studenému rybímu menu jsem otevíral Mâcon-Milly-Lamartine „Clos de Four“ 2005. Jde o vlajkovou loď podniku, z poměrně strmé vinice shlížející na budovu vinařství. Už na první pohled, vlastně ještě než se napijete, je jasné, že s vínem míří někam vysoko. Těžší zelenohnědá burgundská láhev, tlustá kovová záklopka a kvalitní plný korek. Při cenách, které si (nejen u nás, ale všude ve světě) za tato vína účtují, si to mohou dovolit. Barva je čistá, hlubší, do zlatých odstínů. Vůně pak krásně svěží živé ovocité citrusové Chardonnay s krémovými tóny a snad lehce vlivem ležení na kvasnicích, s hezkou karamelkou a při dostatečném rozdýchání bohaté a velmi příjemné. Sem tam hruška, občas něco ušlechtilého dřeva či závan oříšků, hodně povedené a stále spíše na vlně mladých aromat než nějaké lahvové zralosti. Chuť perfektně suchá a čistá, s říznou kyselinou, mineralitou, přesně dávkovaným dotykem dřeva a opravdu dlouhou dochutí. Není to nic vyloženě výjimečného, ale nádherné a úžasně pitelné víno rozhodně ano. Navíc se ve sklence pěkně rozvíjí a má potenciál dále ležet na lahvi a dát ještě víc časem. Typické Mâconnais? Určitě ne, mnohem blíže premiérovým Côte de Beaune od lepších producentů. Cena také taková, ale výjimečně nemám pocit, že se zde jen těžilo ze slávy jména Comte Lafon.

Jak by asi vypadalo Chardonnay třeba někde od Mělníka či z Blatnice, kdyby ho pár let připravoval tým z podniku jako Comtes Lafon či Leroy? S dostatkem financí na všechny práce na vinici, s možností vyslat na svah dav lidí a sklidit vinici přesně v termín kdy je to potřeba (a ne kdy má někdo zrovna čas, až se sklidí důležitější odrůdy a podobně) a vytřídit všechny byť jen trochu problematické hrozny? Při použití stejných barikových sudů, podobných postupů při fermentaci a dostatečném zrání než půjde víno do lahví. Jak velká část z fantastických výsledků některých slavných vinařství je jen dostatek financí vynaložených na to, aby mohl být celý proces co nejpečlivější? Zobraz celý článek →

Umíte popsat víno?

Dokážete napsat smysluplnou degustační poznámku k vínu? A to takovou, že někdo jiný bude schopen ji vzít a váš popis přiřadit ke konkrétní jím zdegustované lahvi? Většina z vás si sem tam nějaký ten popis vína přečte, mnozí je i píší. Ale jaký vlastně mají smysl? Bude skupina poučených konzumentů vína (a několika nadšenců do tohoto nápoje a pravidelných účastníků degustací) schopna popsat pět lahví Frankovky tak, aby ostatní dokázali vzít jejich poznámky a říct „tahle patří ke vzorku č. 3“? S experimentem přišel nedávno Cuketka a já se rozhodl ho aplikovat na část vzorků u další domácí degustace (která byla tak nějak „třídílná“, takže z ní můžete čekat i další články). Ve sklenkách postupně skončilo pět Frankovek, navíc možná až zbytečně zákeřně vybraných. Každý vyplnil degustační arch a postupně srovnal své poznámky s těmi od ostatních a zanesl je do speciální tabulky. S pomocí luštícího klíče (každý měl vzorky označeny jinými písmeny) vznikla statistika. Šest hodnotících (v některých případech dvojice), pět vín a zajímavý výsledek.

Zákeřnost testu spočívala v tom, že tři vína ve slepém setu byla svým způsobem bratříčky. Třikrát se nalévala Frankovka od Františka Mádla z ročníku 2006 (přívlastky z viniční trati Přední hora), ale jednou to byla jakostka, podruhé pozdní sběr a potřetí pozdní sběr v bariku. Tato vína doplnila Frankovka z Dobré vinice v ročníku 2004 (barrique) a ročníku 2005. Na rozdíl od dřívejší degustace Frankovek se většina účastníků shodla, že tentokrát by Frankovku tipovala a vína byla „odrůdová“, ať už to znamená cokoliv. Ono právě určit, zda tyhle popisné výrazy k něčemu jsou, bylo cílem experimentu :o) Chtěl jsem zjistit, jaké typy popisů budou nejsnadnější k určení (tj. u kterých popisů se lidé nejčastěji strefí) a zda bude někdo se speciálními „luštitelskými schopnosti“ a schopen určit více vín než ostatní z jakýkoliv popisů. Šest odvážlivců (někdy dvojice), pět vín, možnost získat 25 „bodů“ při hádání cizích vín a dalších 25 za správné zařazení jejich vlastních popisů. Výsledky? Po pravdě spíše zklamání.

Průměrně bylo správně přiřazeno lehce přes šest z 25 možných vín (nejméně 3, nejvíce jedenáct). Pouze v jednom případě došlo ke stoprocentní shodě, kdy jeden hodnotící správně určil všech pět vín druhého. Shoda to ovšem byla pouze jedním směrem, v tom opačném bylo korektně přiřazeno jediné víno. Mezi čtyřmi a devíti se pak pohyboval počet vín správně zařazených jednotlivým degustátorům. Z tabulek se při nejlepší vůli nedá (vzorek nebyl nijak velký, ale stejně jsem čekal něco průkaznějšího) vytvořit nějaký zásadní závěr, asi to zkusím znovu ve větším :o) V podstatě nejlepšího a nejvyrovnanějšího výsledku dosáhl pár, který má s degustací vína a čtením/psaním degustačních poznámek asi vůbec nejmenší zkušenosti (8 správně přiřazených vín, 9 jejich poznáno). Dvojici, která přesně určila 11 vín, však byla podle jejich popisu správně zařazena jen vína čtyři. Vylovit z toho ponaučení, jaké typy poznámek jsou ideální, se nedaří. Vypadá to spíš na stručnější věci, ale dat je málo. Ani moje stručná charakteristika v tučném rámečku, něco jako „základní dobrá Fr“ či „jednodušší přírodní víno lehce v sudu“, doplněná k detailnímu popisu, ničemu nepomohla. Říkám si, zda bych k podobným výsledkům nedošel i v případě, že bych ty vyhodnocovací tabulky vyplnil úplně náhodně :o) A pokud vás zajímá můj výsledek, tak správně jsem přiřadil osm vín a z mého popisu jich bylo identifikováno sedm. A z vín, byť to primárním cílem nebylo, jsem určil správně tři (tj. dvě mezi sebou prohodil). Nic moc.

Pro příště bych to rád otestoval na větší počtu lidí a šesti vzorcích, s víny výrazněji odlišnými (a tím pádem i zákazem uvádět barvu) a dostatkem času a klidu na vyhodnocení. Přeci jen je to „administrativně“ dost náročné a při nějakých 8 – 10 lidech bude počet možných kombinací obrovský :o) Samozřejmě je tahle varianta problematická v tom, že nepřiřazujete cizí poznámky k vínu právě chutnanému (i tak by to šlo dělat, prostě by někdo popsal pět vín a poslal by poznámky dalšímu společně s anonymními lahvemi), ale k již sepsaným vlastním poznámkám, riziko chyby tedy stoupá. Ač výsledky nejsou zrovna povzbudivé (skoro si říkám, zda ty degustační poznámky na web vůbec dávat, ale snad mají nějaký smysl alespoň pro mne), rozhodně je tahle hra zajímavým ozvláštněním běžné degustace. A vůbec každé ochutnávání na slepo je výborné, soustředění na obsah sklenky stoupá a předsudky (či naopak zbytečná vyvyšování vína jen kvůli jménu) mizí. Zkuste to doma! Zobraz celý článek →

Pepíkova bordó směska z Brazílie

Včera odpoledne jsme sledovali nezvykle časně kvetoucí rostlinstvo a říkali si, že jestli to takhle půjde dál, zvládneme brzy dvě sklizně vína za rok jako v některých částech Brazílie a stane se z nás vinná velmoc :o) No představte si to, mladý veltlín dvakrát do roka? :o) Brazílie nemá ve světě vína nějak zásadní jméno, ale na našem trhu najdete až nezvykle velké zastoupení, díky degustacím pořádaným dovozcem jsem pak chutnal poměrně dost různých vín velká část z nich mne bavila. Ostatně jsem tu už pár článků na podobné téma měl, odkazy najdete níže. Láhev Cuvée Giuseppe 2003 z vinařství Miolo a původem v oblasti Serra Gaúcha (horská severovýchodní číst Rio Grande do Sul kulturně velmi silně ovlivněná Itálii a Německem) jsem měl několikrát v období před dvěma až třemi lety a tenkrát, když se delší dobu (několik hodin) nechalo rozdýchat v karafě, šlo o úžasné pití. Pokud to někdo nalil přímo z čerstvě otevřené lahve, obvykle se nadšení nedostavilo (prakticky vyzkoušeno v Ambiente Brasileiro, poprvé se mi podařilo některé lidi přesvědčit, že ty mé „zbytečnosti“, kterými si něco tak obyčejného jako pití vína komplikuji, možná mají nějaký smysl). Dvě lahve jsem zakoupil „do archivu“ (společně s jejich prestižním Lote 43, to ale ještě potřebuje ležet). Jednu někomu věnoval jako dárek, druhá padla před pár dny. Tak jak nám Brazílie stárne?

O Brazílii a vinařství Miolo se rozepisovat nebudu, stejně jako dříve odkážu na web dovozce. Takhle zpracované informace nemají ani dovozci z tradičnějších regionů. V menu Brazílie toho najdete spoustu, od informací o vinařských oblastech, vinařstvích a podnebí až po stručný popis některých vinařských institucí (rozpis zkratek) a apelační zákon (ten ale jen v originále a zatím bez překladu). I kupa moc pěkných fotek tam je. Stránka konkrétního vína je taktéž naplněna hromadou detailů, od analytických hodnot, přes senzorické hodnocení až po logistické informaci (velikost, tvar a váha lahve). Vlastně jsem se na ty informace spolehl natolik, až jsem láhev doma zapomněl vyfotit a vyhodil, takže jsem si fotky musel půjčit z webu dovozce :o) I popis techniky zpracování hroznů si zde dovolím překopírovat: „Hrozny nakvášejí ve speciálních tancích se šikmým dnem, kde probíhá zároveň alkoholová fermentace spolu s macerací slupek. Pro dosažení pomalé a selektivní extrakce barvy a taninů je rmut šestkrát denně mechanicky promícháván („pigeage“) za trvale řízené teploty, což podporuje samovolný průběh malolaktického odbourání kyseliny jablečné. Kvašení a macerace trvá v průměru 20 dní, následuje šetrné dolisování a stočení do dubových sudů. Odrůdy Cabernet Sauvignon a Merlot zrají odděleně ve francouzských dubových sudech po dobu 8 až 10 měsíců. Poté jsou kupážovány v optimálním poměru a po scelovací fázi je víno lahvováno.“

Tak tedy jak to vypadá, voní a chutná? Barva je temná, hutnější a na okrajích decentně nazrálá, do oranžova. Aromaticky stále intenzivní ovoce, ale zároveň živočišnější selské tóny, známky zrání na lahvi a celkově velmi „starosvětský“ dojem. V chuti suché, čisté, zrale ovocité s již uhlazenějším tříslem a velmi příjemnou délkou. Vyvážené, dobře pitelné. Chvílemi narážím ve vůni a chuti na zvláštní medově-propolisový tón, které normálně vídám spíš u bílých, zajímavé. Hodně dobře udělaný klasický mix Cabernet-Merlot tak akorát k pití, večer zpříjemnilo a k masu sedlo, ale nějaký X-faktor se tentokrát neobjevil. Za cenu něco mezi 300 – 400,- Kč samozřejmě najdete vína výrazně lepší, i v tom Bordeaux po kterém se tohle víno lehce „opičí“. Ale jako exkurz do Brazílie pro někoho, kdo z ní ještě nic nepil, bych se tohle otevřít nebál a investice nelituji. Na letošním Prague Wine Weeku a degustaci v Břevnovském klášteře takhle myslím některé pochybovače dost příjemně překvapil Don Laurindo Tannat 2002 a Salton Teroldego 2005.

Pokud nejste z těch, co v rámci ekologických snah a boje za minimalizaci CO₂ stopy nepijí vína z jiných kontinentů, zkuste Brazílii :o) Občas si říkám (a často o tom psal v kontextu jiných potravin), že je tolik krásných vín mnohem blíž než na druhém konci světa, ale stejně je chutnám. Prostě proto, že je to zajímavé a často vrhá nové netradiční světlo na klasické odrůdy, co známe odsud. A v nejhorším případě mohu, podobně jako je to teď novinka i s možností certifikace na Novém Zélandu (moc zajímavé!), vysadit jeden strom za každý vypitý karton zámořského vína. Kdo se přidá? :o)

Odkazy na další Brazílii: Velká ochutnávka vín z Brazílie | Merlot Desejo 2004 – Salton (Brazílie) | 5x Chardonnay & (vs.) Riesling | Projekt RAR 2002 Zobraz celý článek →

Někdy příběh nestačí

Opakovaně jsem tu popisoval, jak je důležitý (pro mne tedy rozhodně) u vína příběh. A nejen ten, který má víno přímo „v sobě“, třeba historie château a podobně, ale i váš vlastní. Kolik ze zážitku nedělají jen kyseliny, taniny, cukry a další složky tekutiny ve sklence, ale hromada věcí okolo. Kde jste k vínu přišli? Byli jste ve vinařství? Šlo o dárek? Nebo třeba poslední láhev získanou z krachující vinotéky? Pili jste víno poprvé při nějakém zásadním momentu ve vašem životě? To vše se na výsledném zážitku z konzumace kvašených hroznů révy vinné podepisuje. A někdy jsou vlastně ty „drobnosti“ okolo důležitější a na celkovém dojmu se podepíší více, než jak to celé opravdu voní a chutná. Mám takové lahve, kdy soustředit se na obsah prakticky nejde, protože vnímání zastírají vzpomínky. O víkendu jsem otevřel jedno víno s fajn historkou, která ale tentokrát nestačila zakrýt veskrze průměrný obsah.

Prázdnou láhev mi žena přinesla domů před pár měsíci „na očichání“, víno pila s otcem a bratrem na nějaké slezině a vyloženě je nadchlo. Tchána natolik, že ještě večer objednal z jakéhosi pofiderního italského e-shopu, jediného kde víno našel, celý case. Týdny plynuly a nic. E-shop mezitím zanikl. Další pátraní vedlo do sítě hotelů Mövenpick a konkrétně nějaké distribuční sítě ve Švýcarsku. Jak když James Bond lítá z místa na místo a všude naráží na různé padouchy, ani tohle nevyšlo. Nakonec celá mise „chci ten Shiraz z Itálie a to hned“ ustrnula na mrtvém bodě, tedy alespoň jsem si to myslel. Ale láhev jsme nakonec dostali jako vánoční dárek, vlastně (pokud si dobře pamatuji, tenkrát se toho vypilo snad až příliš) bez vysvětlení, odkud pochází.

Pokud nejste fandové do vína, viněta vás možná zmate. Největší nápis hlásá „Masseria Pietrosa“ a menší, pod plastickým (nejen vizuelně, ale i na dotek) obrazcem, pak Shiraz. Na zadní vinětě naopak dominuje nápis Shiraz a přidává se menší Tarantino. A když trochu zkoumáte, narazíte i na Cantine San Marzano. V tomhle je Itálie opravdu zábavná, dokáže často zmást i ty, kdo se ve víně vyznají nadprůměrně (viz starší historka s vínem Pecorino). Tohle je tedy Odrůda Shiraz ročníku 2006 z oblasti Tarantino a produkce družstva san Marzano (Masseria Pietrosa se tváří jako název vinařství, ale v podstatě jde spíše o řadu vín v rámci tohohle družstva). Fajn těžší zelená láhev, zkosená, takový ten „argentinský“ typ. Kovová záklopka ale korek nic moc, kratší z drti s pevnou dvojploškou. Víno voní a chutná, a delší dekantace nemá nějak zásadní vliv, jako OK jižní víno neurčité odrůdy, nejspíše směsky. Prostě slušně udělané „uni“ červené, trochu přezrálé hrozny, trochu kořenité, slušně ovocité, sem tam ostřejší tóny co jsem cítil v hromadě průmyslových vín (bakelit), v neúprosném velkém sklu občas zbytečně výrazný alkohol. V chuti sladce červeně ovocité, s výraznějším tříslem, fajn délkou a překvapivě slušnou kyselinou, ale celkově spíš jednorozměrné, jednoduché pití k jídlu. Naslepo bych tipoval nějakou směsku „mobilní síť“ (Grenache + Syrah + Mourvèdre) z velkoprodukce na jihu Francie. Není to blbé, na grilovačku a bez velkého přemýšlení, tedy kdyby stálo 3 – 5€ (protože za tyhle peníze a pro tento účel kdykoliv koupím bezproblémově pitelnou velkoprodukci z Chile a dalších zemí se srovnatelným nebo lepším senzorickým profilem), bych si to dovedl představit, ale abych si opravdu užil popíjení doma toho nenabízí dost.

Jeden příběh uzavřen, čas přeřadit ho do jiné složky. A co vy? Máte vína, u kterých se vám zamlží oči a tiše vzdychnete, protože první sklenka stejného vína (byť třeba jiného ročníku) poprvé skropila vaše rty, když… ? :o) Nebo lahve, které jste dostali jako dar a bojíte se otevřít, protože pak bude těžší odpovídat na dotaz „jaké bylo“? Vína, u kterých víte, že vlastně nějak „objektivně“ dobrá nejsou, ale nemůžete si pomoct a vám prostě díky vzpomínkám sedí? Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „tichá růžová vína…“

Na anketu o tichých růžových vínech se sešlo celkem 77 odpovědí a celá polovina z nich (39 hlasů, 50%) jich byla pro možnost „občas si dám, spíš náhodně“. Růžového se (nejen u nás) vyrábí stále víc, do konzumentů je lito pod tlakem a propagováno jak to jen jde. Tipnul bych si, že náhod bude přibývat :o) Druhou nejčastější odpovědí (10 hlasů, 12%) se stalo „mám rád, dám si často“, těsně následováno „piju v létě, jinak ne“ (8 hlasů, 10%). Našlo se i pár takových, co růžová vyloženě milují či je naopak považují za nudné pití a nebaví je. Ostatně kompletní výsledky najdete v tabulce níže…

Poslední možnost o růžových bublinkách jsem vkládal především proto, že ač se sám řadím do největší skupiny náhodných pijáků růžovek, tak za asi nejpříjemnější podobu považuji růžovky bublavé. Na ty mne naopak lze nalákat skoro kdykoliv :o) Máte je taky rádi? Nějaký dobrý tip, co vyzkoušet z věcí rozumně dostupných? Nebo naopak tajemné pokyny a GPS souřadnice, kde získat nějaký „špek“, láhev výjimečnou a o kterou musíte prosit na kolenou? :o)

Hezký lehce deštivý víkend přeji. Praha alespoň trochu zavoněla, jak ji to spláchlo. Už to po těch vyprahlých letních dnech bylo potřeba. Konečně půjde vypít něco pořádného červeného, aniž by se člověku řinul pot z čela :o) O žádné víkendové vinné akci v okolí nevím (nejbližší asi Vinařské Litoměřice a pak otevírání archivu v Mostě), na Moravě můžete třeba na Den otevřených sklepů v Mutěnicích. To příští víkend naopak bude na výběr, v sobotu se koná velký košt ve Strašnicích, Winefest na Mělníku a ještě Karlštejnský jarmark :o) Vůbec degustací je teď překvapivě hodně… Zobraz celý článek →

Hapalo nám víno

Navnaděn včerejším archivačním zápiskem u P.J. jsem vyrazil do svého archivního boxu uložit několik lahví a pár připravených naopak vyzvednout. Mám takovou teorii, že u boxu by to mělo fungovat podobně jako u tchýně. Měl by být dostatečně blízko, aby nebyl problém do něj zajet (u tchýně nechat pohlídat děti), ale zároveň dost daleko, aby nebylo možné ve večerním záchvatu vyrazit pro tu láhev „co ještě určitě musíme otevřít“ (u tchýně aby nemohla jen tak zazvonit a říct „šla jsem náhodou kolem…“). Když už jsem se vypravil a v tom chládku pobýval, rozhodl se tak trochu ověřit „skladové zásoby“ a zapsat si, kde zhruba která láhev je. Čím míň s nimi budu hýbat, tím lépe. V úplném závěru jsem se ještě vylovil a prohlédl si jeden pěkný kousek, na který se moc těšil. Sice jsem věděl, že ho stejně domů nepovezu a zatím nechám zrát, ale nedalo mi to. Chyba. Při ukládání zpět mi vyklouzl z ruky a rozprskl se na podlaze…

„Zobáky“ ve vyzrálejší podobě, Les Becs Fins 2005 z vinařství Tardieu Laurent, tedy neochutnám. A tak slibně tohle víno vypadalo na degustaci! Leda bych si koupil novou láhev. Jenže tahle byl navíc dárek, o to víc mne to mrzí. Ta vůně, když se víno rozlévalo po dlaždicích na podlaze, byla vyloženě opojná. Měl jsem chuť vzít nějaký větší ze střepů a zbytek vína z něj vysrknout, ale udržel se. Finanční ztráta není nějak tragická (tedy kdybych novou láhev koupil), spíš ten nepříjemný pocit, že jsem nešikovností zničil pěkné víno, které navíc dobu předtím opečovával a nechával v klidu zrát. Co naděláte.

Podobné blbosti mne vždycky nakopnou k úvahám, jak si někdy život zbytečně komplikujeme. Archivní box? Přímo dole v baráku máme večerku, cestou domů vezmu jednoho či dva „klokany“ a bude… :o) Přestanu se zabývat tím, jak asi bude vypadat nový kovový uzávěr na šampaňská. Nechá mne chladným, že většina výsadeb odrůdy Albariño v Austrálii je vlastně Savagnin Blanc. A už vůbec mne nebude zajímat, kde asi tak sehnat víno z v Peru pěstovaného „ztraceného klonu“ odrůdy Petit Verdot. Ale přejít k popíjení klokanů jen pro ten alkohol, když už jednou propadnete tomu všemu úžasnému okolo vína, není zrovna příjemná představa. Ze všech těhle hloupých úvah mne naštěstí vytrhla jiná láhev, taktéž dárek, otevřená k večeři. Nádherné a trochu exotické víno, u kterého jsem po dlouhé době doma popsal poznámkami celou stránku. Jenže o něm zatím vím strašně málo. Až vypátrám víc, určitě se podělím… Zobraz celý článek →

Levně ale bez nadšení

Objevit levné víno, které bych si mohl dovolit pít denně (tedy kdyby mne bavilo pít stále dokola stejné víno) a zároveň mne opravdu bavilo, se mi hned tak nepoštěstí. V kategorii do sto korun už jde spíš o malý zázrak (momentálně za něj považuji Mělničinu 2007), mezi 100 – 200,- Kč už se naštěstí dají objevit hromady skvělých věcí. Tentokrát to ale nevyšlo. O vínech Dr. Loosen už jsem tu psal několikrát (Riesling Trocken 2006, Dr. L 2006, Riesling Kabinett 2004 Wehlener Sonnenuhr), jejich produkce mne opravdu baví a považuji je za jednu špiček Mosely, málokdy mne od nich něco zklame. Takže pokud by k tomu mělo dojít, jejich úplně základní víno je k tomu asi ideální, že? :o) Villa Loosen Riesling feinherb 2007 je základní jakostka, podle všeho z přebytků jejich vlastních hroznů a také nějakých těch dokoupených od dalších pěstitelů (ve Falcku zase najdete pod jménem Villa Wolf základní odrůdová vína od jejich zdejšího vinařství J.L. Wolf).

Feinherb na vinětě značí, že nemáme tu čest s úplně suchým vínem. Tenhle historický výraz má poněkud volnější výklad, někdo ho používá na vína projevující se v podstatě jako suchá, ale která se jako taková už nevejdou do zákonných tabulek co tento pojem definují. Jiní jím nahrazují méně populární halbtrocken. A Riesling Villa Loosen? Nejsem si jist :o) Láhev je zelenomodrá vysoká pistole, slušná viněta, šroubový uzávěr. Víno má pěknou trošku vyšší barvu, ve sklence se točí hromady bublinek a pomalu mizí. Vůně je svěží, intenzivní, květiny a med, příjemný ryzlink. V chuti lehčí, dost kyselinek a zároveň dotyk cukru s lehkou hořčinkou ke konci, ovšem jako celek dost ploché, hodně jednoduché a poněkud rozhárané, jednotlivé složky nejsou příliš v harmonii a tlučou se mezi sebou. Možná to potřebuje ještě nějaký čas, ale přiznám se, že příště raději sáhnu po suchém Dr. L., byť je dražší (tohle mne přišlo na 6€).

Pod tlakem růžové kampaně (a jelikož doma nic nemám, zásilka je teprve na cestě) jsem v Tescu zakoupil láhev Moravské Růženky 2007 z odrůdy Rulandské Modré v pozdním sběru. Jde o podobný případ jako vína Vinextra, Pro Beskyd Fryčovice a následně především supermarket tuto řadu vín připravuje Nové Vinařství. Ambaláž je fajn, čirá láhev s modrým plastovým špuntem a „letní“ vinětou se mi líbí. Po otevření lahve jsem si všiml, že se ve víně převaluje takový jakýsi nehezký mrak čehosi, který možná stojí za lehkou „zatuchlinou“ ve vůni. Dostatečným mícháním a hrátkami s teplotou se nečistého tónu lze sice částečně zbavit, ale stále o něm vím. Jinak je tam ale dost jahůdek, pěkné svěžesti v chuti s lehkým dotykem cukru a celkem fajn se to pije. Žena zatuchlinku řešila podchlazením a kostkami ledu, já si otevřel něco jiného a průběžně čichal, co to víno dělá :o) Jednoduché a nenáročné pití, ovšem zároveň nevidím důvod dát si ho znova. Možná prostě a jen stálo v tom regálu moc dlouho a už dávno mělo být vypito. Cena tak různě dle nálady marketu a počasí, obecně od stovky výš, standart někde 119 – 129,- Kč.

Aby to nevypadalo, po včerejším výpadu na jejich nové šumivky (momentálně uvedeny na jejich webu reklamním textem „Nové Vinařství opět o krok napřed - první kvalitní Frizzante v České republice“), že mám něco proti tomuto podniku… nedávno jsem pil tři jejich mladé základní kousky z řady Cépage (Sauvignon, vlašák, rýňák) a za ty peníze byl spokojen, s efektní ambaláží ideální dárková záležitost a pár těch Sauvignonů jsem koupil pro návštěvy, které prosí o něco suchého a aromatického (no fakt, už se mi to dvakrát stalo :o). Možná bych si měl znovu projet i řadu Cuvée, jejich první Lange’warte mne svého času opravdu nadchlo, ale od té doby jsem jej, z prostých důvodů cenové politiky, nechutnal. Dost by mne zajímalo, kam se do dnešních dnů posunulo… Zobraz celý článek →

Povelikonoční vinný telegram

Kachna. Stop. Báječná nádivka. Stop. První letošní oheň a opékání buřtíků. Stop. Vůně naftalínu v peřinách. Stop. Čerstvý špenát ze zahrádky. Stop. Údiv nad sortimentem supermarketu Kauflaund. Stop. Ještě větší údiv nad nabídkou jednoho nového vinařství. Stop. Kamarádka úspěšně porodila, důvod pro láhev příjemného sektu. Stop. Objevena jedna už skoro historická knížka o víně se spoustou zábavných informací. Stop. A taky nějaký ten ryzlink a zweigelt a vůbec. Stop. Vedra způsobují požáry a nechuť k práci. Stop.

Velikonoční přežírání asi mohu vynechat, to vypadalo u všech nejspíš dost podobně. Množství jídla na stole se měnilo úměrně vzdálenosti od prarodičů. Kdo měl to štěstí, že slavil přímo u nich, nejspíš preventivně kupuje novou baterii do váhy a přemýšlí, jak nadbytečná kila shodit.

Po dlouhé době jsem zavítal do Kauflandu a při té příležitosti si projel (dost tristní) nabídku vín. Zaujala mne série kousků z Alsaska pod jménem Michel Wust, bohužel fotka z mobilu je nepoužitelně rozmazaná. Sylván za 139,-, Riesling o třicet dráž a byl tam i nějaký směsný Edelzwicker. Co mne ovšem zaráželo byla sem tam nálepka „prestige“ a především bohatý rozptyl ročníků, oboje nijak nerozlišeno cenou. Sylván stál v 05, 06 a 07 úplně stejně, vedle sebe se tyčila směs ročníků a v supermarketových podmínkách to celé nebudilo moc velkou důvěru. Chutnal je někdo? Má smysl investovat a ten Sylván zkoušet?

Na oslavu narození potomka jedné kamarádky jsme včera popíjeli rýnský brut Riesling Sekt 2006 vinařství Hupfeld. Posloužilo to vlastně i k zapití téměř dokončeného stěhování (v krabicích už jsme jen částečně), ale obecně si důvody pro otevření bublin hledat nemusím, víno jako víno :o) Hlubší barva, pěkné perlení, vůně i chuť květinová, čistá, s medovými tóny. Fajn délka, suché ale s jemným zaoblením cukru, nijak komplikované spíš jednoduše pitelné, vyvážené. Odrůda je krásně poznat, působí to poctivě a přirozeně. Vzpomněl jsem si přitom na nabídku jednoho našeho nového vinařství, které právě pouští na trh méně alkoholické (10%) polosladké sekty s efektní vinětou a „cool“ jmény (ROSECCO₂ a MOSECCO₂), ovšem při pohledu na detaily se dočtete: „při výrobě bylo víno se zachovaným přírodním zbytkovým cukrem dosyceno CO₂“. Přiznám se, že mne to trochu děsí. V téhle době, kdy se sem valí kupa levných a přitom často kvalitních vín (a bublinek) jít cestou sycené produkce tak maximálně do supermarketů (ovšem nabídka přišla od běžného obchodníka, ne řetězce) místo snahy zaujmout kvalitou… ale třeba netuším, kdo je jejich cílovka a té to bude jedno. Že by ti, kdo pijí ročně jen jednu láhev bublin a je to „demíčko bohémka“?

Při projíždění knihovny u příbuzných jsem narazil na Nový brevíř o víně od Jindřicha Haufta, vyšlo to v roce 1989. Docela zajímavě napsaná knížka, najdete v ní pěkný přehled známkových vín dob dávno minulých, hromady vinných rčení, recepty na koktejly i jídla, přehledy odrůd, úsměvné profily zemí vínu zaslíbených, všelijaké rekordy, historky, tipy na správné podávání a konzumaci vína. Skutečně taková „rukověť začínajícího pijáka vína“, byť nyní těžce neaktuální. Ale pobavit dokáže stále. Kupříkladu jsem se dočetl o jakémsi rekordním gigantickém keři révy, který kdesi v Kalifornii v předminulém století dával průměrně 7 tun hroznů, když to vyšlo tak i devět. Nebo o obskurních povolenkách na konzumaci alkoholu v Tanzánii pro „degustátory“, kde úroveň D povoluje pít maximálně litr piva, ale A už libovolné množství čehokoliv. Si to představte, že jdete na úřad žádat o něco takového :o) Projeďte knihovny, třeba na tuhle knížku taky narazíte, na horké letní odpoledne na lavičce s lahví lehkého bílého nebo vinného střiku jako dělaná.

Ještě jednou Kauflaund. Nakonec jsem neodolal a přeci jen si tam něco vybral, zaujalo mne pár kousků z Rakouska a za 99,- Kč zvítězila Blaufränkisch Reserve, jak praví popisek dovozce (Budamont) „velmi stará odrůda v rakouské vinařské historii“. Napsat, že je to vlastně všem dobře známá Frankovka, by asi nefungovalo tak dobře. Víno je to spíš lehčí, jednoduché a kratší, ve vůni pěkná linka ostružin, jednoduše pitelné a svým způsobem líbivé, vlastně i ta mírná oxidace tam nevím proč sedí. Tak trochu mi to evokuje lehce naoxidovanou sudovku určenou původně pro stáčení cyklistům do PETky, která kdo ví proč skončila v lahvích. U ohně na jen tak pití to fungovalo, doma bych s tím nejspíš měl problém. Vlastně je na tom krásně vidět, že (skoro) každé víno má nějaké své správné zacílení a i na to by se měl při kritice brát ohled. Možná místo bodů zavedu do recenzí označení ve stylu: žumpa, svařák, k ohni, nenáročná návštěva, klidný večer s knihou, romantická večeře, … Zobraz celý článek →

Novorozenci z Bordeaux s příchutí druhé světové

Chystal jsem se uvést dnešní článek zábavnou historkou o tom, jak jsem před degustací mladých „sudových“ Bordeaux 2008 vyrazil k zubaři a vína pak testoval s umrtvenou půlkou pusy. U zubaře jsem ale nakonec „machroval“, rozhodl se pro víno trpět a nechat ošetřit bez umrtvení. A jako na potvoru nemůžu ani popisovat tu zdrcující bolest, kterou bylo nutné podstoupit, abych v klidu ochutnal jeden z nejproblematičtějších (z hlediska obchodního, ne ve smyslu výsledné kvality vína) ročníků Bordeaux za dlouhou dobu. Vůbec to nebolelo. Sakra, nebude ze mne vinný mučedník :o) Každopádně včerejších ochutnávka byla skvělá a navíc moje první letošní, která se celá odehrávala venku, na terase Villy Richter. Tomáš Dominec zde představil několik desítek červených, bílých a bílých sladkých Bordeaux 2008 a doplnil je téměř třiceti víny staršími, putovat šlo od ročníku 2007 až do hluboké historie s lahví prvního poválečného vína, ročníku 1945.

Ale nejdříve k těm nulaosmičkám. Neochutnal jsem jich nějak závratné množství, berte to jen jako malé shrnutí mých pocitů po přečtení hromady článků na webu konfrontované s ochutnáním. Ta vína mne bavila. A to hodně! Většina ukazovala živé, krásné ovoce a skoro vybízela k pití hned (podobně jako 07), ale zároveň nešlo jen o tohle, měla i pěkně postavené tělo, dost tříslovin a celkově ukazovala, že se určitě hezky rozvinou. Nebyla, až na nějaké výjimky (Smith Haut Lafite v červené, Le Conseiller od Janoueixe) nějak zbytečně překoncentrovaná a nabušená, projevovala se spíš „klasicky“. Takže vína budou k pití dřív než za desítky let, ale zároveň se ta opravdu dobře udělaná udrží. Myslím, že by to časem mohlo být (tím stylem pití) podobné ročníkům jako 2004. Otázkou jsou opravdu ceny, protože pokud nespadnou fakt hodně, tak v podstatě za podobné peníze bude stále ještě možné kupovat právě 2004 či 2001, které poskytnout příjemné pití a bez čekání. Řeč byla o červených. Bílá jsou též výborná, ale přeci jen loni mne třeba bavila o dost víc. I tak myslím půjde najít skvělé kousky, cena však bude hrát roli hlavní :o)

Kupa vín mne dost potěšila, skoro nic vyloženě nezklamalo (krom kousků jako Le Gay, ale to spíš proto, že jsem po loňském úspěchu čekal víc), leccos nadchlo. Detailní poznámky asi nemají moc smyslu, stejně ti, co nakupují En Primeur, vybírají podle svého vkusu a doporučení odborníků a obchodníků. Já třeba musím v tomhle ročníku mít Chasse-Spleen, La Conseillante bych si dovedl představit ve víc než jedné lahvi, Le Conseiller beru i přes jeho moderní nabušenost (a v současné podobě vůni neuvěřitelně připomínající divočejší Cabernet Moravia :o). Zajímavý úlet byl Soutard, na první ovonění neodbouraně jablíčkové, hromada kyselin a v prázdné sklence vyloženě animální tóny. S ročníkem posunutým o pár týdnů (pozdní sběry hroznů) bylo tohle víno ve fázi ne úplně vhodné prezentování, ale tak divné, až bych ho fakt chtěl vidět v podobě finální. Určitě budu letos znovu uvažovat o Château Talbot, krásně živá ovocitá záležitost s pěkným tělem a dlouhatánskou dochutí to je. Z bílých suchých nadchlo Doisy-Daëne, neuvěřitelně intenzivní a na kyselinkách postavené, svěží, báječné, zábavné. Takový Smith Haut Lafite v bílé bavil skoro stejně, ale byl úplně jiný, bohatší, komplexnější, nabušený a intenzivní, s fajn dřevem a neuvěřitelně dlouhou dochutí. To bude nádherné víno! Co se vše nedá provést mícháním Sauvignonu Blanc a Sémillonu :o)

O výlet do historie a nadšení se mi postaral Canon La Gaffelière 1985, víno vyzrálé, hutné, bohaté, krásné. Batailley 1969 už bylo posunuto do vůní čajových výluhů, ale stále šlo o příjemně pitelnou záležitost. Ročník 1945 je v Bordeaux legendární, Château Lafitte-Carcasset má pak k tomuto statutu hodně daleko, přesto toto spojení zafungovalo. Víno vonělo nádherně, vyzrále a bohatě, likérově, opět s těmi čajovými výluhy a květinami, ale v překvapivě elegantní podobě. V chuti se stále drželo tříslo a vylézala kyselina, celek byl však překvapivě šťavnatý, stále živý, víno krásně pitelné. A rozhodně skvělá zkušenost. Vůbec tam šlo ochutnat vyzrálá (i přezrálá) Bordeaux za vlastně výborné ceny, systém byl totiž víněnkový a šlo se i dohodnout na poloviční ceně za porci k degustování a ne pití. Teplý podvečer, příjemný větřík, zajímavá vína… co si přát víc? Snad jen někde stranou ogrilovat kus masa :o)

Obchodníci se, jak už jsem psal v minulém článku, prostě snaží upoutat a nadchnout jak jen to je možné. Ročník 2008 nemá vůbec lehkou pozici a prodávat je třeba. S chutí těch vín na patře jsem byl tenhle podvečer v náladě nakupovat. Snad mi ji ceny zase neseberou :o)

P.S. Neodpustím si malou poznámku k některým účastníkům… fakt vám není trapné si v tom chumlu degustujících zapálit? To tam opravdu chodíte jen zamachrovat mezi lidi „já taky piju Bordeaux“, vína jako taková vás nezajímají a máte drzost kazit to ostatním? A vy, paní, opravdu netušíte (po těch letech, co je na sebe lejete), jaká je rozumná dávka parfému, když už s ním jdete na degustaci? Bylo nutné od vás poodejít tak deset metrů, jinak se té sladké vůně (v dávce schopné skolit slona) nešlo zbavit. Ještě že to mohlo být venku a vítr se snažil seč mohl. Uvnitř bych to nejspíš zabalil o dvě hodiny dřív a naštvaně odešel. Tož asi tak. Zobraz celý článek →

Podvečer, večeře a ráno s víny Leroy

Jsem si tak říkal, jak tenhle článek pojmout. Jako obhajobu zážitkové gastronomie i v těchto těžkých časech na srovnání s jednou novou kantýnou, která nedávno otevřela na místě po zkrachovalém Bio Café? To by bylo příliš laciné. Ale zase jen popisovat jídla a házet sem fotky mne obvykle nebaví. A když k degustačním poznámkám nebudou i nějaká ta fakta o vinařství či apelacích, na které teď opravdu nemám náladu (viz včerejší článek), tak to bude mít pramalou hodnotu. Vlastně i tahle témata jsme na včerejší večeři řešili - co komu řeknou degustační poznámky, zda je má smysl psát i k prakticky nedostupným vínům a podobně. Ve Ville Richter, konkrétně restauraci Piano Nobile, se podávalo menu ušité šéfkuchařem Petrem Hajným na míru pěti vínům z nabídky AdVivum, tři z nich byla z Maison Leroy (Meursault 1999, Puligny-Montrachet 1996, Meursault 1986), o aperitiv a doplněk prvního chodu se postaral brut od Billecart-Salmon, k dezertu pak podávala má oblíbená sherry, Cream Isabella od Valdespino (někdy zkuste, nádherná věc a cenově v pohodě dostupná, navíc otevřená v chladničce vydrží velmi dlouho s minimální změnou kvality). Šlo o další díl letošního pásma burgundských degustací a rozhodně velmi zajímavý večer (účastníci se navíc druží o něco víc než na začátku, takže už to není jen degustace, ale přátelské posezení se „starými známými“ a lidmi s podobným vinným postižením). Tak alespoň pár drobností, co mi zrovna teď leží v hlavě.

Leroy jsem tu opakovaně popisoval způsobem, jako bych se snažil vyprávět nějaký mýtus či legendu. Mnohá jejich vína na mne tak totiž působila. Samozřejmě už jsem pochopil, že i v tomto vinařství pracují jen lidé z masa a kůže, takže leckterá vína jsou vlastně dost „normální“ (bílý Corton Grand Cru 1998 mi ze všeho nejvíc připomínal Chardonnay z vinice Floriánky od Vyskočilových z Blatnice pod Svatým Antonínkem). Jenže procento vín, které zajiskří, dokonale sednou, omámí, nadchnou a zahrají na ty nejniternější emoce je prostě mnohem vyšší než u kteréhokoliv jiného vinařství, které jsem měl možnost ochutnávat. A klidně to ještě několikrát zopakuji, protože něco podobného už jsem tu určitě psal. Třeba někoho přesvědčím, aby časem risknul ochutnávku a přesvědčil se sám, zda plácám úplné nesmysly nebo na tom něco málo je.

Fascinuje mne, že vytáhnete z dvacet tři let staré lahve vesnické apelace ohnilý korek a pod ním se skrývá malý zázrak. Víno měděné barvy, vyzrálé až do oxidativních tónů sherry, neuvěřitelně bohaté a komplexní. Které se ve sklence stále mění, voní po všemožných destilátech a zákvasech na ně (nejsilněji hruškovice), v chuti je stále ještě vyvážené, harmonické, neuvěřitelně dlouhé. Jedete domů tramvají, svíráte v ruce prázdnou láhev a fetišisticky k ní čicháte. Okolí se na vás dívá divně, ale komu na tom záleží. Jsou to ty momenty, které velká vína (a tohle takové je, byť třeba ne „papírově“ dle apelace) umí poskytnout, které stojí za občasné „zbytečné utrácení“. Jen občasné, spíš výjimečně, aby si člověk moc nezvykl. A zůstalo mu něco na nájem či ošacení dětí.

Ve Ville Richter umí skvěle vařit a i snoubení s víny se jim hodně povedlo (zájemcům mohu poskytnout detaily, možná to někdy večer připíšu do poznámek). Výhled z restaurace a přilehlých prostor na Prahu stojí za všechny peníze. Tedy… tohle rčení je trošku přehnané. Jsem rád, že jsem jejich jídla mohl ochutnat v rámci této akce, byla opravdu skvělá a na tenhle večer budu rád vzpomínat. Ale sám si tam na večeři nezajdu, ať už to na mne působilo jakkoliv dobře. Jejich ceny vín a předražení u naprosto běžných i vzácnějších lahví je nestoudné a u některých položek až urážlivé. Nejsou v tom sami, ale podporovat se mi to nechce. Jeden z účastníků degustace přišel s teorií, že majitel ta vína vlastně ani nechce prodávat, šetří si je ve sklepě pro sebe. Ale když se náhodou někdo chytí, tak je z toho alespoň „pořádnej vejvar“. Lepší teorie mne nenapadá. Jasně, obrovské investice do celého toho podniku je nutno zaplatit. Ale tím, že odradí kupu lidí nesmyslnou cenovou politikou u vína (a že nejsem jediný, kdo má úplně stejný názor), se jim to nepovede. Za prostředí, špičkové jídlo a kvalitní servis rád nějakou to korunu vydám. Ale skoro osm stovek za jednoduché základní nebarikované Bordeaux s cenou v nákupu maximálně 130,- Kč ani omylem. Až budu mít někdy cestu kolem, spíš se vyvalím na přilehlé zídce, budu čučet na město pod sebou a objednám jedno malé pivo :o) Zobraz celý článek →