úterý 26. února 2008

Být či nebýt bio brokolicí…

Víte co je ideální způsob, jak si zkazit skoro každý pokrm? Začít příliš přemýšlet nad tím, odkud se vzala každá jeho jednotlivá součást a co přesně obsahuje za „éčka“ a další sajrajty. Začít u jídla moralizovat nad osudem kuřete či prasete, v rámci hry na city ještě lépe o krátkém nenaplněném životě jehňátka a telátka. Řešit, zda je etické baštit několikachodové degustační menu, když jinde nemají co do pusy. Báječný steak s bramborovými lupínky se může na talíři proměnit v monstrózní demonstraci stavu světa způsobeného konzumní společností. Netvrdím, že tyhle věci nejsou důležité, ale začít měnit civilizaci je asi třeba i na mnoha jiných místech. Cuketka v článku „Máma mele maso, Ema se ptá“ nastolil jistě zajímavé téma, diskuse u něj může skoro až pokazit chuť. A to mne nebaví.

Již několikrát jsem to tu psal, tématu se dotknul v zápiscích Silvestrovské suši menu a problém čerstvých ryb, Jak jsem jedl bagetu a ostatně i v upozornění na zajímavou knihu Průvodce "Éčky" v potravinách. Někdy mám takové návaly „zodpovědnosti vůči světu a svému organismu“, ale většinou mi to nevydrží dlouho. Vyhnout se éčkům v různých chutných uzeninách, jogurtech, sýrech? Prakticky nemožné, ale jíst je nepřestanu. Stravovat se čistě biopotravinami? I kdybych na to měl, stejně v bio podobě neseženu všechno. A čert ví, kolik paliva se spálilo při dovozu těhle bio kousků ze všech koutů světa a kde skončí (i pokud je pečlivě vytřídíte) plastové obaly z každého malého biovýrobku. Obzvláště mne to vytáčí ve franšíze Bio Café, jak si skupinky lidí odnášejí jídlo s sebou – s několika pytlíky, taškou, plastovou lžičkou a vidličkou na jedno použití, kelímkem s pitím, což vše za půl hodiny skončí v jednom koši. A pak nadávejte na složitý servis v kvalitní restauraci, tam alespoň umývají talíř stále dokola. I s tou dopravou je to takové ošemetné. Asi se shodneme, že je pitomá snobárna pít exkluzivní vodu v maličké lahvičce dovezenou z druhého konce světa, když je tu kupa domácích zdrojů kvalitních vod. Ale je stejně šílené jíst neuvěřitelné chutné hovězí maso dovezené z Argentiny či Japonska, když se krávy pasou i v ČR?

Občas mívám i „vegetariánskou“ špatnou náladu, nejsilnější nával přišel před několika týdny, když jsem porcoval mladé čerstvoučké maso mléčného telátka. Přiznám se, že to mléko z masa vonělo tak silně, že jsem měl sto chutí se vyfackovat a začít se zabitým zvířatům vyhýbat. Vydrželo mi to asi hodinu, než jsem vložil do úst první sousto. Málo co se takovému masu vyrovná. Nevím, zda bych to tele dokázal sám zabít (znáte to: nejezte nic, co sami nezabijete), ale jeho maso si dám rád. Zajímavou zkušeností v tomhle směru byla návštěva výstavy masného skotu, kde byla možnost ochutnat steak z mladých býčků různých plemen, přičemž u každého grilu se nacházela fotka toho zvířete. Poněkud bizarní, uznávám. Ale velmi poučné. Na téma „kde se bere maso“ je skvělá kapitola v knize Šéfkuchař na cestách od Anthony Bourdaina vřele doporučuji k přečtení. Anthony se účastní zabíjačky v Portugalsku a vlastně poprvé vidí, kde se bere surovina na všechny ty specialitky, co tak rád vaří. Je svým způsoben znechucen a otřesen, poprvé vidí umírat zvíře, cítí provinění a stud (byť dle popisu je to úplně normální zabíjačka, jakou tady v Čechách zažil skoro každý), ale stejně vše zbaští. A kapitolu končí větou: „Příště to zvládnu bez problémů“. A kdo jednou zbaštil „Lojzu“ z babiččiny králíkárny, už tyhle problémy asi taky neřeší.

Chci vědět, co jím. Zajímá mne, jaké sajrajty i naopak zdravé složky jídlo obsahuje. A mohu se snažit volit takové potraviny, které jsou šetrnější ke mně i k přírodě. Mohu třeba s dobrým pocitem kupovat vajíčka z chovu na podestýlce místo chovů klecových. Mohu se snažit najít kus hovězího z nějakého volně se pasoucího Anguse či Gallowaye, místo masa z nějaké šílené „masové továrny“, zde navíc s benefitem výrazně lepší chuti masa. Ale stejně tak vím, že když nebude dobré kvalitní rajčátko ze zahrádky, stejně sáhnu po genetickém mutantovi odkudsi z Holandska. Prostě proto, že mám na rajče chuť a do receptu je potřeba. A to vynechávám variantu, že genetická modifikace třeba zvýšila obsah beta-karotenu či odolnost plodiny, takže při jejím pěstování je právě potřeba mnohem méně různých pesticidů.

Stejně tak u vína mohu vyhledávat nefiltrovaná a nečiřená vína, výrobky z různých „bio“ vinařství, vína s minimálními zásahy chemie a dalších nepřirozených sajrajtů. V tomhle směru jsou zajímavé přelepky Coopu, na kterých je kompletní popis obsahu lahve a technologie výroby, včetně údajů o příměsích látek jako arabská guma (ovšem popis složení vína je z nějakého důvodu proti legislativě EU, navíc některé látky použité při výrobě ve víně vlastně nezůstanou). Paradoxem je, že různě „nahnaná“ vína mohou být a často jsou aromaticky i chuťově přívětivější než vína přirozená. U „ekologické zemědělství“ ještě neznamená, že ve sklepě neproběhnou kouzla s reverzní osmózou a aromatickými kvasinkami. Fakt, že vína poctivá a úplně bez sporných technologických úprav třeba nebudou tak výrazně vonět a jemně chutnat, je nutné přijmout. Často budou jednodušší a přímočařejší, selštější a na brzké vypití. Samozřejmě existují výjimky, ale kouzlo úplného „bio“ není ve vínech (a ostatně ani jídlech) vyloženě lepších chuťově či aromaticky.

Je dobré si přiznat, že tuhle planetu (s prominutím) kurvíme neuvěřitelným způsobem. A snažit se proti tomu bojovat, jak jen to je možné. U běžného „jídla na hlad“ a „pití na žízeň“ trochu rozvažovat, nesahat po prvním výrobku, co přijde pod ruku. Přemýšlet, odkud se vzalo. Preferovat výrobky lokální. Nenakupovat zbytečně moc věcí, když se vám stejně zkazí a vyhodíte je. Ale když přijde řeč na zážitky, když si chci jídlo a pití opravdu užít, jde velká část předsevzetí pryč a přestávám to řešit. Vím, že opravdu čerstvou mořskou rybou přispívám k ničení téhle planety. Jsem s tím smířen. Třeba to zase kompenzuji používáním hromadné dopravy místo ježdění autem :o)

Toto neměl být nějak objevný text. Spíš jen taková malá reakce ne výše zmíněný článek u Cuketky, diskusi u reportáže z La Degustación tamtéž, zprávy o čím dál nekvalitnějších potravinách za stále vyšší ceny (Dovoz nekvalitních potravin do Česka roste, České potraviny? Samá náhražka) a kupy jiných „depresivně-jídelních“ textů, které se na mne v posledních týdnech vyvalily. Jako by se mi někdo snažil jídlo znechutit. Ne že bych pár kilo shodit nepotřeboval, ale tímhle stylem se mi to nelíbí! :o) Nejspíš si budu muset zlepšit náladu (neuvězněným, ne jako na fotce výše) myšákem v Ratatouille

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails