pátek 8. října 2010

Salát z popelníku, porno a „divné“ Japonsko

0_vino_krabicka Něco je v Japonsku úplně normální. Třeba gravitace funguje bezvadně. Upadl mi teleobjektiv z jeden a půl metru na šutry a reagoval na to stejně jako bych byl v ČR. Nebo fláknout se do hlavy o futra, příliš nízká na běžně vzrostlého Evropana, dost bolí. Opakovaně. A když se v noci opijete, máte ráno kocovinu. Ověřeno. Ale jsou tu i rozdíly. Třeba dneska v jedné fajn restauraci jsem si nandal salát do popelníku a taky ho z něj snědl. Smál se komplet personál. Když oni furt nosí všelijaké mističky a talířky a všechno to vypadá tak hezky, kdo má poznat, co je na jídlo a co na nedopalky? Krom toho dnešního smíchu se jinak jen uklánějí a děkují a uklánějí a děkují a děkují a děkují a na závěr vyjdou z obchodu a znova se ukloní a čekají, až zmizíte z dohledu. A dostává mne tu kupa dalších věcí, od krabiček s brčkem obsahujících víno, po místní kulturu okolo pornočasopisů…

2_jelinek_automat Třeba jelínci, poslové bohů. Na několika místech Japonska volně courají po ulicích a parcích a strhávají na sebe větší pozornost, než ty slavné chrámy a sochy, kvůli kterým tam turisté původně přijeli. Žerou vám z ruky, ale vrhnou se i na mapu, kapesník, cokoliv. Všude jsou bobky, to je asi to božské poselství. Prodíráte se jelínky a davy Japonců uličkou se suvenýry a nechápavě hledíte na nože se střenkou z parůžku jelínka, jelení kůži, jelení maso… ani kus jelínka nazmar. Na fotce máte jednoho s dalším japonským fenoménem, nápojovými automaty. Ceny v nich jsou sice vyšší než v obchodě, ale jsou doslova VŠUDE, takže není problém kdykoliv koupit kafe, čaj či dost často i pivo. Jdete po silnici v nějaké zemědělské oblasti, okolo jen rýžová pole, a najednou u mostku přes potok… automat! Dokonce občas mluví a poděkuje za nákup.

3_darky_od_deti Mimo ultraturistické destinace je tu angličtina trochu problém, za pár let už by to mohlo být jiné. Hustí ji do dětí horem dolem. V Naře (nejste li „shrined out“ z náboženským památek v Kyotu, tak fakt stojí za vidění) nás opakovaně přepadali skupinky školních dětí plnící domácí úkol – odlovit turistu, položit mu anglicky pár základních dotazů (odkud jste, máte rádi japonské jídlo a jaké, nějaký chlapeček překonal stydlivost a zeptal se, zda mám rád basket) a zapsat si odpovědi. Když se necháte vyzpovídat, dostanete ručně dělaný dárek. Děti tu na vás občas pokřikují, zkouší si naučené anglické fráze (Good morning) a když se na ně otočíte s odpovědí, tak spíš stydlivě utečou. Jindy zase poprosí, zda se s vámi mohou vyfotit. Představte si, že v Praze odlovíte turistu z Japonska a požádáte ho, jestli se s ním můžete nechat vycvaknout na václaváku u koně… divný, ne? A starší Japonci, lidé v obchodech a restauracích, se neustále ptají odkud jsme. Odpověď „čeko“ je kvitována uznalým „óóóóó“ a doplněním „čekoslovakia, óóóóó“.

8_casopisy 6_kresleni_skolacek7_sukne
5_skolacka Docela úlet jsou místní… hanbaté časopisy. Mají je všude. Tedy ono je na první pohled, podle obálky, dost těžké poznat, co budou kreslené prasárničky (hentai), co klasické fotky školaček v různých roztodivných polohách a co je běžný časopis o autech, telefonech či cokoliv pro mládež. Na všem jsou polonahé holky. Můžete si koupit i fotoprůvodce, jak správně školačky kreslit. V sámoškách postávají u regálů s časopisy skupinky osob mužského pohlaví (od mládeže po postarší manažery v oblecích) a listují, pročítají. Některé časopisy jsou zalepené či jinak zadělané, aby je takto studovat nešlo. A k tomu tu chodí školní mládež všeho věku oblečená přesně jako z těch obálek. Kluci v něčem co nejvíc připomíná vojenské mundůry ještě z druhé světové, holky v krátkých sukýnkách. Skoro jsem čekal, že je to filmové klišé, ale fakt ne… někdy jsou ty sukně tak krátké, že vás to nutí zamyslete se nad tím, který prasák je jako školní uniformu navrhl.

11_cteni_casopisu
4_ujete_obleceni A není se co divit, že mládež, co nosí přes den standardizované oblečení, se večer obléká co nejvíce jinak a pokud možno ulítle. Jen ty krátké sukně zůstávají, podkolenky však nahradí vzorované punčocháče. Občas mám co dělat, abych se soustředil na cestu a nespadnul v metru do kolejiště. Tady na fotce je slečna lákající tuším do obchodu s počítačovými hrami, ale to ať vás nezmate, občas takové potkáte i normálně ve vlaku.


9_detail Ta země vás nutí sledovat detaily (tím nemyslím koukat pod sukně), dokáží jim věnovat neuvěřitelnou energii a cokoliv, od jídla na talíři po barák, se vyznačuje těžko pochopitelnou pečlivou promyšleností a elegancí. To je jedna stránka mince. Druhou jsou kýče a obchodní ujetosti nejhrubšího zrna, které se s tím vším míchají. Obrovské blikající baráky plné herních automatů i v historických částech měst, magnetky s plyšovým jelínkem prodávané v podstatě rovnou v buddhistickém chrámu, obchod s PET lahvemi plněnými svatou vodou hned vedle jejího pramene (kde je i mašina na sterilizaci kalíšků, ze kterých ji návštěvníci mohou ochutnat)… no bude se mi odjíždět těžko :o)

12_misticky 
P.S. Takhle zpětně je celkem jasné, která z misek byla popelník…

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails