Počasí ničí pracovní morálku!

Venku je tak krásně, že se mi naprosto nedaří sepisovat věci, který bych chtěl. Visí mi tu nějaké degustace (obzvláště ochutnávka Chenin Blanc by stála za pár řádků) i zajímavé lahve, ale na papír to prostě nejde. To je tím teplem venku, zimu nahradilo rovnou léto a to já funguju strašně špatně :o) A navíc jsem rozečetl jednu neuvěřitelně zajímavou knížku, takže případný nepracovní volný čas investuji i do té (Marisha Pessl, Vybrané okruhy z mechaniky pohrom). A sedět doma je nesmysl, lepší je být venku! Lidé to vědí, návštěvnost internetu rapidně klesá :o) A pít v tomhle počasí třeba hutné červené víno, kterých mám plnou chladničku? Čekám na zásilku lehčích bílých a červených, s hrůzou jsem zjistil, že taková ta vína „na pití“ jsem doma skoro zlikvidoval a pro tohle počasí nemám dost zásob. Nejlepší je něco jako Dr. L či různé kabinety a dobře udělané jakostky poctivých vinařů. Nebo vychlazené pivo. Co pijete vy?

Na fotce výše je jedna specialitka z pivovaru v Nové Pace. Moc dobré pivo, hutné, sladové a karamelově hořkosladké. Znáte ta novopacká? Některá jsou fajn, klasický výčepní „Brouček“ si ovace nezaslouží, ale mají i lepší věcí. Strašně zajímavé na nich je, a asi je to zdrojem vody, že občas mají až takovou železitou linku v chuti. Každý, kdo tam někdy bloudil po dešti, si vzpomene na boty zablácené od úplně rudé hlíny a barvu potoků. Když se vracím do rodného kraje, rád si nějaký ten půllitr piva z Nové Paky dám. Až tam někdy budete, a že ten kraj za návštěvu stojí, určitě je taky prozkoumejte :o)

Taky už mám upletenou pomlázku. Proutí zareagovalo na letní počasí a pro tento účel už nebylo v ideální, ale což, účelu to stejně poslouží…

Na internetu se objevilo video k singlu z nového alba mé asi nejoblíbenější zpěvačky, Tori Amos. Pokud máte chuť, můžete zavítat do Anglie. A nebo si poslechnout něco od mé další oblíbenkyně, Rachael Sage. Třeba se vám ze skladby Vertigo zatočí hlava. Vůbec nechápu, proč tuhle ženskou skoro nikdo nezná…



Pěkný jarně-letní den přeji! Šup, šup, pryč od počítače. Aha, vy taky sedíte v kanceláři? :o) Zobraz celý článek →

Už je to tu zas, En Primeur čas…

Jednou z jistot roku vinného nadšence, přicházející pravidelně v dubnu „s pravidelností monzunových dešťů“ (jak napsal ve svém prvním zpravodajství Tomáš Dominec), je představení mladého ročníku v Bordeaux, záplava bodů, hodnocení, srovnávání s lety minulými a spekulací o cenách. Ani letos tomu nebude jinak. Dokonce se opakuje jedna z nejtradičnějších zápletek vůbec: „vypadalo to špatně, nakonec jsou z toho ale překvapivě výborná vína, jen ten výnos je hodně malý…“ :o) Zároveň ale obchodníci přitakávají, že v tomto případě vinaři nelžou a myslí to upřímně (jenže proti velmi nízkým očekáváním se lze zlepšit relativně snadno a hlavně po problémech roku minulého i oni potřebují prodávat jak jen to je možné), vína je prý radost pít. Tradiční dělení na „rok levého/pravého břehu“ letos vyznívá o něco lépe pro pravý, Merlotu se údajně dařilo skutečně dobře. I téma cen hraje velkou roli, tentokrát vyloženě hlavní. Na degustacích v Bordeaux bylo prý prázdněji než dříve, chyběla spousta obchodníků z USA i Asie. Négocianti vědí, že v současné situaci (ekonomickou krizí počínaje a nesmyslným šponováním cen v letech minulých konče) musí ceny dolů, ať už jsou ta vína jakkoliv dobrá a výnos sebenižší.

Mluví se i o tom, že velká Premier Cru Classé vyrazí na trh nezvykle brzo, už ze začátku kampaně, protože prostě potřebují prodat. Prý někdy ke konci dubna a s cenou z château okolo 100€. No nezní to lákavě, byť je v podstatě nesmysl? Něco o stylu kampaně ale potvrzuje legenda St. Emilionu, Angelus, jehož ceny už jsou venku a to na méně než dvou třetinách loňska (-40%) a tedy okolo dvou tisíc za láhev (bohužel jen první víno, to druhé zlevnilo jen o pětinu). Mnohem menší ochotu zlevnit údajně projevují „super dvojky“ a vína jako Cos d'Estournel. Ale to ostatně bylo krásně vidět, byť o ročníku minulém, ve filmu The Firm. Lidé jako Jean-Luc Thunevin popisují atmosféru na degustacích jako skvělou, vše doplněno krásným počasím a povedenými víny, prý dostávají závazné objednávky nečekaně brzy a vůbec to jde lépe než se čekalo, byť „o snížování cen se stále mluví“ :o)


Kupa château se prý hodně snažila ochutnávající obchodníky a novináře nadchnout a neváhala ze sklepa tahat i vzácné historické lahve pro navození té správné atmosféry. Všichni, včetně Union des Grands Crus de Bordeaux, se snaží seč mohou. Nějaké ty pěkné lahve ročníků dávno minulých se dost možná objeví i na ochutnávkách pro veřejnost. Konají se školení investování v en primeur, již tento týden proběhnou degustace dovezených vzorků v Praze a pak se rozjedou i do dalších měst v ČR (Vrchlabím počínaje a Břeclaví konče). Obchodníci to zkouší :o) Uvidíme, jaká ta vína budou. Vlastně se na nějakou tu ochutnávku dost těším.

En Primeur 07 zde na blogu: Ochutnávka „sudových“ Bordeaux 2007 |Zábava u seriálu En Primeur 2007 |Bordeaux 2007 – kampaň se rozjíždí | En Primeur Bordeaux 2007 – bez velkého nadšení | Nepříjemná pravda o Bordeaux 2007? | Začíná kampaň En Primeur 2007 | Drastická selekce aneb sázka na Bordeaux 2007 | Katastrofický ročník 2007 v Bordeaux?

Něco obecně k En Primeur: Několik praktických postřehů z posledních kampaní En primeur | En primeur- nejsnazší cesta k velkým vínům Zobraz celý článek →

Vlašáček a červený naturvín

Vždycky mne pobaví, když z chladničky vylovím nějaké víno, u kterého vůbec netuším, kde se tam vzalo. Je pak trochu tajemné. Obvykle si všechny tyhle detaily zapisuji (zdroj, cena, dárek a od koho…), ale pravidelně nacházím lahve, které někdo přinesl třeba na večeři, já je uložil vychladit na vypití později a už na ně nedošlo. Takový původ dnešní Ryzlink Vlašský asi nemá, mám takový dojem, že šlo o „barter“ za něco jiného, ale detaily prostě z paměti nevylovím. Je to polosuchý kabinet ročníku 2006 z Vinařské školy Valtice, viniční trať je na vinětě skoro „skryta pod čarou“ a nenápadná, ale objevit se dá, jsou to Hintertály. Plastová záklopka, plastový špunt, ale dost fajn víno.

Barva je jiskřivá a do zelenkava, hodně živá, sem tam nějaká bublinka ale všechny postupně odvanou. Vůně je stále krásně svěží, citrusově ovocitá, trochu koření a květin, mineralita, moc pěkné. S oteplením lehce „uni“ tropiko, chce držet chladné. V chuti překvapivě intenzivní, citrusové, výrazná kyselina v kombinaci s nasládlou medovostí, svěží, plnější ale přitom docela lehce pitelné, delší dochuť. Tý jo! Kabinetní vlašák bych v tom asi moc netipoval, ale moc mně to bavilo. Tedy první dvě sklenky, se vzduchem se to začala tak nějak táhnout, posouvat do mnohem nudnější „univerzálně moderní bílé“ podoby. Takže vypít rychle ve více lidech :o)

Další nedávno vypité víno je zase tajemné jak hrad v Karpatech vinětou. Prozradí, že pijeme Naturvin, víno z biologické produkce, a že je zemské a má 12% alkoholu. A stojí za ním František Mádl. Jo a že je suché a podle barvy poznáme i červené. To je asi tak vše. Tak alespoň můžete v klidu bádat, odkud asi tak pocházejí hrozny a co za odrůdy ve víně je (osobně jsem tipoval frankovku, portugal a ještě něco). Blbé je, že ani ročník se nedozvíte. Hnědá bordó láhev, plastová záklopka a kratší lepený korek. Pěkná mladě fialková barva. Vůně živá, živější až trochu divoká :o) Peckoviny, trochu káva a kouřovina a karamelka (takový ten „bordeaux styl“ co jsem občas cítil v trochu vyzrálejších osmdesátikorunových portugalech ze Znovínu a nevěřil svému nosu), na vzduchu se hodně vyvíjí a každou chvilku vypadá o trochu jinak. V chuti lehčí, suché, hodně kyselin a trochu trpčí dochuť, svěží a bezproblémově pitelné celý večer, ale spíš dost jednoduché. Vzhledem k té vůni jsem čekal o kus víc. Je to takové selské fajn víno, ale s bonusem v podobě „bio“ produkce. František Mádl v podstatě okamžitě odpověděl na dotaz o původu hroznů a odrůdách: „Biovíno je směsí 90% odrůdy Zweigeltrebe a 10% odrůd rezistentních jako je Laurot, Merlan a Medina. Hrozny pocházejí z naší vinice Pod Belegrady. Je kvašeno spontánně, není téměř sířeno a je spíše selského charakteru. Kyselina je 5 g/l, cukr 2 g/l a extrakt 21 g/l.“. Ptal jsem se na ročník 2007, ale začínám mít (při pohledu do objednávek) podezření, zda jsem náhodou nepil 2006. Netuším. Ale prý o vinětách, kde bude více důležitých informací, už přemýšlejí. Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Víno nejčastěji nakupuji…“

Už tu byla kupa anket na téma konzumace vína, ale teprve nyní se řešilo, kde je vlastně nakupujete. Více než polovina ze 76 hlasujících (41 hlasů, 53%) své vinné zásoby doplňuje ve vinotékách, velmi podobný počet (36 hlasů, 47%) pak nakupuje přímo u vinaře. Super/hypermarkety nemají také vůbec špatné skóre, s 21 hlasy (27%) jsou na třetím místě. Další významný podíl pak už má jen nákup na internetu či objednávkou od prodejce, ten má 18 hlasů (23%), případně by to šlo ještě doplnit o 7 hlasů (9%) nákupu na internetu po nějaké ochutnávce či ověřených věci. Ostatní možnosti už spíš jen sbírají zbytky. Ostatně kompletní výsledky najdete níže v článku.

Definitivně (?!?) dorazilo jaro, někdy to vypadá skoro až na léto. Venku je nádherně, blíží se čas pikniků s lahví dobrého vína! :o) A koná kupa zajímavých akcí. Tuhle sobotu již tradiční otevřené sklepy ve Velkých Bílovicích nebo výstava vín v Mikulčicích, ale i třeba úplně nový festival vína v Táboře. Čekají nás prý rekordní Vinařské Litoměřice. I degustací v Praze a okolí bude v dubnu hromada. Jestli vydrží tohle počasí, tak by je bylo skoro lepší pořádat někdo venku na zahradě :o) Mějte fajn víkend, ať už jedete za vínem nebo ne… Zobraz celý článek →

Staré dobré příběhy s vůní rašeliny

Předpokládám, že většina z vás správně pochopila včerejší článek jako takovou malou aprílovou hříčku. Ale to číslo účtu i telefonní číslo a klíčové slovo pro DMS jsou platné, patří organizaci Člověk v tísni, takže klidně můžete něco poslat, to se neztratí. A řádky dnešní (i budoucí) na tomto blogu číst i nadále zdarma :o) Dnes to bude zase tak trochu o příbězích a něčem, co už není úplně obvyklé ve světě vína (ale s internetem a různými nadšeneckými skupinami se zase objevuje), avšak přetrvává a snad i vždy bude u whisky, nejlépe té ze Skotska. Jsou totiž příběhy, které znáte úplně nazpaměť, ale chcete je slyšet stále znovu. Nejen pohádky v dětství, ale i příběhy veskrze dospělé a v mnoha podobách. Velmi zajímavý je moment, kdy dá někdo příběhu odlišný ráz, lehce ho převypráví či položí důraz na jinou část, než by vás dříve napadlo (pokud to zrovna není převyprávění klasické knihy Julese Vernea s pitomostmi jako je přejmenování „tajemné energie elektřiny“, protože moderního čtenáře by prý už něco takového nezaujalo). Vlastně to s věkem děláte i sami, dříve silné pasáže nezasáhnou tolik, ale narážíte na nová spojení a místa, jež vám dříve naprosto unikala a nechápete proč. Mlhy nad rašeliništěm Skotska přímo vybízejí k vyprávění příběhů.

Palírna Caol ila (vyslovujte „kulajla“ :o) je jednou z těch, které jsem si zamiloval. Sídlí na Islay poblíž Port Askaig, vodu bere z Loch Nam Ban a její rašelinová a mořská vůně jsou nezapomenutelné. Caol Ila je název průplavu mezi ostrovy Islay a Mull a v překladu prý znamená „tóny Islay“, rozhodně tedy zní moc dobře. Asi jen deset procent z produkce (která je někde mezi třemi a čtyřmi miliony litrů) končí jako single malt lahvování, naprostou většinu najdete v blended whisky Johnnie Walker a dalších. Na ostrově už nemají dost skladovacích prostor a tak část sudů leží i na pevnině. A kupu jich přebírají další firmy a tvoří svá nezávislá lahvování a speciální směsky.

Dříve bylo tohle dost obvyklé i u vína, obchodník prostě kupoval celé sudy a ty pak prodával či lahvoval. Naprosto běžné bylo doškolování i velkých Bordeaux právě u obchodníků, dneska se tohle drží spíše už jen v Burgundsku. Jenže množství podvodů, pančování levným vínem, různá dochucování a kupa dalších faktorů nakonec vedla k tomu, že prakticky všechna château už lahvují sama (či v nějaké skupině). Občas, hlavně pokud kvalita neodpovídá slavnému jménu, vinařství prodá část sklizně či již vyškolené víno obchodníkovi, aby si s ním něco udělal. Když se o tom ví, máte raritu po které se pídit. Ve Skotsku a u whisky je tohle normální a vzniká z toho úžasná nabídka variant jednoho produktu. Máte jednu pálenku s určitým typickým charakterem a z ní vznikají desítky a stovky variant, drobných převyprávění a změn celé zápletky. Destilát může ležet na sudech pět let, ale taky třeba třicet. Při stáčení lze nápoj naředit vodou třeba na 40% alkoholu, nebo jej ponechat v „sudové síle“ s alkoholem hodně přes padesát. Whisky běžně leží v sudech po Bourbonu, oblíbené jsou sudy po fortifikovaných vínech Sherry či Porto, ale dává se i do sudů po klasických tichých vínech. A nebo třeba deset let leží v sudech po Sherry, ale na poslední tři jde na „dokončení“ do Madeiry. Může a nemusí se filtrovat. A nakonec lze výsledek podávat jen tak, nebo s pár kostkami ledu :o) Nekonečné množství kombinací!

Caol Ila začala v roce 1982 experimentovat se sudy z Bordeaux, nejdříve ty bylo Sauternes, konkrétně Château Guiraud. Postupně se objevilo několik „Claret Finish“ edicí, jedna dokonce ze sudů po Château Margaux. Já jsem teď narazil na nezávislé plnění v maličké šarži, láhev 213 z 1546, sedmnáct let vyzrávaný ročník 1990, který nejdříve ležel v sudech po Bourbonu, ale následně byl doškolen na dřevě z Château Haut Brion. A to vše bez filtrace za studena (takže na ledu se zakalí, ale komu to vadí!) a nalahvováno v sudové síle, při 53.9% alkoholu. Kdo by odolal! Barevně to má až červený nádech, je tam vše co v tomhle nápoji hledám a milovníky těch jemnějších destilátů asi hodně odradí. Když se napijete, jako by vám v puse explodoval napalm a zapálil rašeliniště, které následně hoří celé minuty. Na ledu je to menší „šleha“ , trochu se to uhladí a spousta jemnějších aromat zvýrazní, vyleze víc ovoce, zeminy a dalších věcí. Najedou nesedím u pracovního stolu někde v Praze, ale na starém kamenném sídle a z mlhy se řítí pes baskervillský. Nádherné pití!



Poznal bych, že to bylo v sudu po slavném Bordeaux? Ani omylem, ale rozhodně to chutná jinak, než jejich běžná plnění v podobném stáří. Tohle jsou právě ty příběhy a drobnosti, které třeba slepá degustace nikdy neumožní. Vychutnáváte si tu sklenku prostě o to více, že víte, co pijete. Víte, co se s obsahem lahve dělo, není to anonymní nápoj. Firma Murray McDavid, od které je výše popsané plnění, má vůbec v nabídce hromadu zajímavostí, které vás při pohledu na lahev vyloženě nutí si představit, jak to bude chutnat. Umí vyprávět jen těmi drobnými náznaky, co rozpráší na vinětě. A nadšencům nabízí dokonce futures („en primeur“) na whisky Bruichladdich, kde ale máte přímo možnost ovlivnit (tedy když vezmete celý sud), jak bude výsledek vypadat. Vybrat v čem to dozraje, jak dlouho tam bude a tak okolo. Dalším z malých snů do sbírky, co si splním, až budu dospělý a bohatý :o) Zobraz celý článek →

Přichází velká změna

Doba je zlá, práce není mnoho, platy klesají, nájem stoupnul. Abych si udržel možnost popíjet dobrá vína a měl taky čas o nich taky něco napsat, musí to být. Od zítřka, tedy 2.4., bude přístup na nové články na těchto stránkách povolen pouze platícím čtenářům. Je mi jasné, že taková změna se stane velmi nepopulární a způsobí obrovský odliv návštěvníků, ale takový je život. Stát se platícím čtenářem je velmi snadné. Zašlete v nejbližší době libovolný obnos na účet 33593359/0300 či pomocí DMS SKUTEK na číslo 87777. Technicky vše bude řešeno tím nejjednodušším možným způsobem. Prostě vám budu věřit a očekávat, že každý, kdo si nějaký ten nový článek čte, taky něco poslal :o) Hezký den přeji, při troše štěstí bude i jarní :o) Zobraz celý článek →

Aromizace v růžovém

Růžová je kráva. Nebo možná fialová, záleží na vyladění obrazu v televizi. Růžové jsou v poslední době filmy v kině. Růžových je hromada vín. Už jsem to psal u jedněch bublinek nedávno, letošek je ve znamení vín na pomezí bílé a červené. Chrlí se to na mne ze všech stran, už mi přišlo několik mailů a vůbec. Občas mám tendenci, když je něco moc velká móda, vykašlat se na to a jít proti proudu. Jenže já mám růžovky opravdu moc rád a teď to bude vypadat, že je piju a píšu o nich, protože je to aktuálně „in“. Nu což, zůstane mi alespoň „demode“ oblečení a ošoupaný klobouk :o) Dnes to bude totiž o dvou růžových vínech. Nedávno jsme si udělali radost a po nehezkém vyčerpávajícím týdnu vyrazili na večeři do Aromi, moc příjemné restaurace s italskou kuchyní.

V Aromi skvěle vaří, byť ceny jsou o kus vyšší, než by mne bavilo (abych tam chodil pravidelně). Každopádně to vypadá, že krize je nějak nezasáhla, bylo tam totálně nabušeno. Bohužel restaurace má velkou kuřáckou část, kde kuřácká znamená „zahulená“, tam by se bývalo místo našlo snadněji a dříve než v nekuřácké. Ale nelze tam vydržet, i k baru (kde jsme čekali na uvolnění stolu a popíjeli první růžové) se to odtamtud táhne. Vada na kráse. V Aromi mají na obsáhlém vinném lístku růžovek celkem sedm, ale z toho pět z nich jsou bublinky. Už dříve jsem hýkal nadšením nad Franciacorta Cuvée Imperiale Brut z vinařství Berlucchi, tentokrát vyzkoušel jejich Max Rosé. A je to nádhera! Štavnaté, živé, ovocité, hebké a nádherně pitelné, ve stylu opravdu povedených Champagne. Složení zhruba 30% Chardonnay z Franciacorty, 30% Chardonnay z Trentina, 30% Pinot Noir z Oltrepò Pavese a 10% Pinot Blanc z Alto Adige, hrozny se docela nacestují :o) Netušíte, kdo to sem vozí? A za jakou cenu jde koupit?

Druhá láhev padla už k jídlům, šlo o Bolgheri Rosato 2007 z vinařství Michele Satta. Tenhle vinař mne nadchnul už dříve, proč tedy nezkusit jeho růžové. Jeho běžná produkce jsou různé variace na „supertoskánce“. Michelle Satta je novopečeným vinařem, zabalil původní podnikání, skoupil v Toskánsku pozemky od malých vinařů, sehnal špičkové odborníky na výpomoc a investoval do moderních technologií, ale vína rozhodně nepůsobí jako nějaký vykalkulovaný „produkt“, mají neuvěřitelný charakter a kouzlo. Rosato je směs 70% Sangiovese, 20% Cabernet Sauvignon a 10% Altri, zhruba tříhodinové poležení na slupkách a pak řízené kvašení a lahvování bez čiření. Víno doporučuje vypít do roka od lahvování. Voní to úžasně, jako první se mi vybavil sladký třešňový kompot od babičky. Znáte ho, ne? Takový ten, jak na hladině plave kupa červíků? :o) Je to spíš sladce ovocité a jemně říznuté zelenějším angreštem a rybízem, líbivější ale ne vyloženě podbízivý styl, fajn. Připomnělo mi to trochu rosé z Bergeracu, trochu cabernetová rosé z horkých jižních zemí, prostě je to své. V chuti krásně suché a čisté, překvapivě plnější, delší dochuť. Škoda na aperitiv nebo jen tak letní popíjení (sedmička na sluníčku by vás mohla dost složit), o moc lepší k jídlu. Vinař za něj chce nemalých téměř deset euro, v restauraci stojí nesmyslných víc než třikrát tolik. Ale když třeba pojedete do Itálie, zkuste ho.

 

O jídle v Aromi se asi moc rozepisovat nebudu, na to jsou lepší jiní. Ve zkratce - sushi a sashimi v italském stylu (v titulce článku) fajn, ale nic zásadního. Dýňové risotto s klobáskou marinovanou v balsamikovém octě špičkové a bezchybné, jídlo z říše snů. Spaghetti s olivovým olejem, česnekem a chilli papričkami sypané čerstvým tuňákovým tataráčkem asi nejlepší aglio olio peperoncino co jsem tu kdy jedl, tuňák navrch byl už v podstatě zbytečným luxusem. Nadchl cheescake ze sýru Ricotta pokrytý pěnou z červené řepy. Kdo má k téhle zelenině stále odpor z dob školní jídelny, mohl by se tímto jídlem velmi dobře vyléčit :o) Zobraz celý článek →

Oslaďte si život, děti!

Už dlouho jsem po té lahvi pokukoval. Jasně, to víno je ještě zbytečně mladé a to nejlepší má asi před sebou, ale nešlo odolat. Výhoda, když máte více lahví. Prostě ty další odložím a budu si nadávat, ale nepřijdu o jediný vzorek ve sbírce. A trochu mne nakopl i jeden nedávný díl Winelibrary TV, kde takhle mladé Sauternes popíjejí. Mám sladké rád, moc! Tedy pokud je to víno, u kterého se od začátku počítá s tím, že bude vyrobeno jako sladké. A má vše, co k tomu patří. Takové ty slaďáky, co vznikají jako módní výstřelky z hroznů, ze kterých by bývalo bylo fajn suché víno, na ty mne neužije. A mezi sladkými víny je (nejspíše i korunovaným) králem produkce Sauternes v Bordeaux. Jejich botrytické směsky Sauvignonu Blanc a Semillonu dokáží vyzrát do koncentrovaných, komplexních a často až neuvěřitelných podivných aromat. Lze je milovat i nenávidět. Dost to záleží na tom, jestli by vám voněla zapálená pneumatika od traktoru s hruškovým kompotem a medem. Nevoněla? Inu za vyzrálý sótern zatím netřeba utrácet. Ale ten mladý, bez pneumatik a jiných plastů, ten by vás bavit mohl :o)

Château Rieussec je jedna z legend Bordeaux, „first growth“ z klasifikace roku 1855 a některými považováno za dvojku oblasti Sauternes hned po Château d’Yquem (jehož vertikální degustace jdoucí do století dávnou minulých je jistě snem každého sladkomila). Minimálně vinice Rieussecu, v jednom velkém nepřerušeném celku a s hromadou štěrku a vápence, jsou hned vedle Yquemu. Vinařství vlastní Rotschildové (ti z Lafitu, mají k němu i web) a pod jejich vedením (byť hodně se podepsal i předchozí majitel, Albert Vuillier) došlo k výraznému zvýšení kvality, především díky nekompromisnímu třídění ve vinicích a výraznější práci se dřevem. Hrozny z vinic, jež ještě nejsou připraveny pro produkci prvního vína, uplatní v Carmes de Rieussec, víně druhém a taktéž pořádně sladkém a silně alkoholickém. Produkují i úžasné víno suché, jedno z „sóternské abecedy“, „R“ de Rieussec. Nic jsem tu o něm nepsal, ale pár řádků proběhlo o kolegovi „G“ :o) Setkat se můžete i s Clos Labère (Château de Cosse), což je v podstatě též druhé víno Rieussecu, jde o sudy nakonec nevybrané pro víno první, navíc na dřevě obecně kratší dobu a tudíž pitelné dříve.

V Château Rieussec je naprosto dominantní odrůda Semillon, na vinicích je jí přes 90%. Tu doplňuje klasicky Sauvignon Blanc a malé množství Muscadelle. V prvním víně je Sémillonu 95%, v Carmes 85%, “R” je Sémillon se Sauvignonem půl napůl. Vinice mají průměrné stáří 25 let a keřů najdete na hektaru okolo 7.500, přesto je hektarový výnos pouze nějakých 15hl. První víno fermentuje ve dřevě a v sudech, z nadpoloviční části nových, zraje 18 – 26 měsíců. Carmes si v sudu poleží maximálně těch měsíců osmnáct. Obě vína před lahvováním prochází čiřením i filtrací. Ročně prvního vína vyprodukují průměrně 60.000 lahví (v opravdu špatných letech ho nedělají vůbec, někdy to může být i jen polovina) a těch ostatních tak různě, Carmes okolo 90.000 lahví, „R“ od 25.000 do 80.000 (je to takový „cash flow“ optimalizátor, uplatní se v něm jinak nepoužitelné hrozny, na trh to jde dřív a jako třešnička na dortu je opravdu skvělé), Clos Labère záleží na ročníku velmi silně a může to být 10.000 – 60.000 lahví. Čím kvalitnější ročník a více hroznů s tou správnou šedivou plísní, tím větší poměr prvního vína na úkor ostatních.

Dnes budeme chutnat Carmes de Rieussec 2005. Čirá poloviční láhev obsypaná pěti šípy Rotschildů na kovové záklopce, na vinětě se dozvíme spíše jen zákonem povinné údaje, korek plný a kvalitní. Pěkná zlatavá barva, ve sklence hutné a pomalu stéká po stěnách. Intenzivní sladce medová vůně se sbírkou ovocných tónů, ananas a meruňka, pomeranč a pomerančová kůra, trochu připečené, trochu máslové, pěkné byť zatím poněkud přímočaré. Ale když to trochu zteplá, tak světe div se, přijde chlebovinka a zajímavější tóny. Chuť intenzivní a sladká především, dost kandované pomerančové kůry i s trochou hořčiny, ale tedy kyseliny by tu mělo být o kus více, působí to celé trochu neharmonicky a upřímně i prázdně v té střední části chuti. Jasně, je to hutné a medové a docela dlouhé, ale tak nějak nic moc víc. Od Sauternes čekám víc živosti a páteře z kyseliny, navíc od takhle slavného producenta by to měla být skoro samozřejmost. Další vývoj si odhadovat nedovolím. Že se tam objeví kupa zajímavých aromatických tónů je pravděpodobné, ale bez té kyseliny to stále bude „jen“ tlamolep. Sakryš, a to už jsem jednu láhev věnoval jako dárek…

Co k sladkému vínu? Dortík! Už je to víc než rok, co otevřela Erhartova cukrárna. Tenkrát o tom psal třeba Cuketka. Za celou tu dobu jsem si výlet neudělal, až teda musela přijít cukrárna přímo k nám. Návštěva donesla dort Amaretto a byl báječný! Nadýchaný, tak akorát sladký, likéru dost ale ne přehnaně, prostě paráda. O důvod víc zaskočit ochutnat i další části jejich produkce. Sauternes se k tomu moc nehodilo, o řád lépe zafungovala sklenka Ambré.

Máte rádi vnitřnosti? Nasladko? Zkuste jednoduchý recept. Na pánvičce osmahnout cibulku a kostky slaniny, přihodit kousky kuřecích jatýrek a nechat trochu propéct. Pak už stačí přidat jablko nakrájené na malé kousky, velkou lžíci medu (nebo raději dvě) a ještě nějakou dobu si s tím na pánvičce hrát. Podáváme s pečivem, popíjíme k tomu něco dobrého a lehce nasládlého :o) Zobraz celý článek →

Tak to teda smíchejte…

Máte rádi červená z Burgenlandu? Třeba takovou „apelační“ frankovku? Já strašně moc a dost se pídím po zajímavých kouscích z těhle míst, nejen frankovek ale i dalších odrůd. Sice ceny nejsou nějakou vyloženě skvělé, vinaři svým vínům věří a účtují si odpovídající částky, ale s tím nic nenaděláte. Nedávno jsem otevřel láhev ročníku 2005 z „červeného“ (Rotweingut, rovnou to mají v názvu a bílá vůbec nedělají) vinařství IBY sídlícího v Horitschonu. Z třiceti hektarů připravují několik různých vín, od nebarikovaných čistých Frankovek a Zweigeltu po jejich varianty s různým vlivem sudu a také směsky. V těch se uplatňuje i odrůda Merlot. A ta je, společně s Zweigeltem, i v dnešním víně. Jmenuje se S’Blend It, vinař prý takhle jednou prohlásil “OK, let's blend it“ a jméno bylo na světě. V Rakousku se teda spíš mluví německy, ale třeba sklepmistr trénuje cizí jazyky :o)

Zelená bordó láhev, kovová záklopka, pěkný plný korek. Viněta mi nějak nesedí, ale alespoň na zadní straně přináší (v němčině) popis vína a nějaké tipy, jako třeba archivaci 3 – 6 let či doporučení víno klidně 2 až 4 hodinky dekantovat. Jelikož jsem měl jednu láhev zhruba před rokem a dost mne zklamala, skutečně jsem víno narval na víc než dvě hodiny do karafy. Ono to pomohlo i oddělení docela velké hromady depotu. Víno má temnější pěknou barvu, ale nijak zvlášť hutnou či neprůhlednou, takovou mladší rubínovku s minimem stop nazrávání (až na ten depot na dně lahve). V nose potěší efektní červeně ovocitá vůně, svěží „chladnější“ typ, tóny zrání ve dřevě spíš decentní a dobře zakomponované, vše jemné a fajn, až na nějaký lehce nějaký divný „plastový“ tón v závěru, který ovšem lze zlikvidovat menší sklenkou než na barikované Bordeaux. Vůbec v menším skle působí víno zemitěji, hutněji a lehce živočišně, sluší mu to ještě o kus víc. Pěkná, čistá vyvážená chuť, spíš středně plná a svěže ovocitá, dřevem neznásilněno ale příjemně doplněno, měkké tříslo a docela dlouhá dochuť se stopu kávy a jemnou hořčinkou. Příjemné pití, k jídlu i jen tak ke knížce. Za láhev jsem dal zhruba 350,- Kč a to je hodně peněz, nelze se ubránit srovnání s některými z mých oblíbených Bordeaux za podobné peníze (nebo levnějších) jako Beaumont, Heritage de Chasse-Spleen, Senejac, Connetáble de Talbot či La Croix Mouton. Tam je přeci jen té muziky o kus víc. Jenže zase není jednou z odrůd Zweigelt! :o)

Přeji příjemný víkend! A pokud někdo dočetl až sem, dostane bonusovou otázku. Neznáte v Praze nějakého dobrého zubaře, který by mi umožnil se zase vyspat a neskučet celou noc bolestí? A ideálně by mne vzal ještě dneska co nejdřív? Případné tipy do mailu, dík! :o) Děkuji všem za tipy a soustrast, jeden z kontaktů vyšel a vypadá to, že hezký víkend bych mohl mít i já. Stejně bych nevěřil, že když zavoláte postupně na sedm soukromých a draze placených zubních klinik, tak nikde nebudou mít místo na akutní zásah ještě ten den. Divné. Zobraz celý článek →

Zlevní nám Morava? Ano, šéfe!

Teď jsem trochu trpěl se zubem a nachlazením jako bonusem, takže moc zajímavých věcí (krom nějakých umrtvujících mastiček a kloktadel na dásně) jsem nedegustoval. Ale už se to lepší, skoro bydlíme (pravda, mezi krabicemi a bez internetu) na nové adrese, začínáme tam vařit a popíjet víno, můžete se tedy těšit na další zážitky :o) Dneska spíš taková krátká zpráva. Anketa o změnách vinných návyků sice dopadla docela dobře, ale vinaři přesto reagují. Nejdříve nám na degustaci Spielbergu bylo oznámeno, že jako „reakce na krizi“ (byť s takovým tím potutelným úsměvem) přibude od ročníku 2008 víc kvalitních jakostek na úkor vysokých přívlastků. Víc lehčích čistých vín na pití, místo různých rádobykoncentrovaných a ne vždy úplně harmonických záležitostí opatlaných cukrem, by se mi líbilo. Krize nekrize :o) No a teď zase dorazil e-mail, který informuje o dalším dopadu celosvětových problémů a výrazném snížení cen u vinařství Stapleton-Springer. Myslím, že by se našlo pár dalších zavedených a známějších vinařství, kde by korekce cenové politky byla víc než vhodná. A třeba bych u nich opět něco nakoupil :o) Uvidíme, jak to bude vypadat dál. Třeba zlevní i Champagne a jiné věci z dovozu :o)

Dneska nás čeká čtvrtý díl Ano, šéfe!, tentokrát z Benátek nad Jizerou a restaurace Slepá kolej. A prý se tam, krom jiných věcí, dozvíme dost o mase, jeho cenách a přípravě. Tak uvidíme. O dojmech z prvního dílu jsem tu psal, dost mne to bavilo. Díl druhý byl „agresivnější“, skoro víc o vztazích v kuchyni a ve vedení podniku než o jídle. Zato trojka mi přišla vyloženě skvělá, dobře sestříhaná, zábavná a zároveň dost poučná. Jasně, stále se opakují a budou řešit ty samé chyby jako obrovské jídelní lístky plné nesmyslných kombinací a obligátního „katova šlehu“, ale s tím nic dělat nejde, pokud tak vypadá většina běžných restaurací. Ostatně stejné problémy stále dokola řešil i Gordon Ramsay v Kitchen Nightmares. Kdo se na Ano, šéfe! ještě nekoukal, má dnes další možnost. Dejte tomu šanci :o) Přijde mi, že v marastu současné televizní nabídky tohle dost vyniká. Předchozí díly a komentáře jde okouknout i na fanwebu www.ano-sefe.com. Zobraz celý článek →