Parádní červené z pozemku číslo 43

Jak si lépe připravit zásobu energie na náročný víkend než lahví pořádného červeného a kusem polosyrového hovězího? :-) Z archivu jsem vylovil láhev Lote 43 ročníku 2002, top produktu vinařství Miolo. Jde o  jakousi vlajkovou loď brazilského vinařství původem v oblasti Vale dos Vinhedos, toto víno v šestilitrové lahvi a dřevěném boxu je (či alespoň bývalo) součástí daru významným návštěvám, jednu vlastní například bývalý prezident ČR Václav Havel. Jméno pochází, pokud si dobře pamatuji, z čísla pozemku, který získal zakladatel vinařství, když se přistěhoval do Brazílie z Itálie. O vinařství jsem tu zmiňoval u dvou jejich dalších „bordó směsek“ (ano, i Lote 43 je klasické spojení Cabernetu Sauvignon s Merlotem, nic originálního) v článcích Projekt RAR 2002 a Pepíkova bordó směska z Brazílie, v obou případech hlavně odkazoval na web dovozce, který má všechny informace pěkně zpracované a ostatně i k Lote tohoto ročníku je na něm kvanta čtení. Takže mi zbývají jen vlastní degustační poznámky…

Velmi temná a prakticky neprůhledná barva, na okrajích již trochu naoranžověle nazrálá. Výrazná, efektní, temně ovocitá vůně hodně zralého ovoce. Komplexita získaná tóny zrání v lahvi, grafit, živočišnost, dřevité tóny a „bordeauxský“ styl barikování, použití sudů z USA bych si netipnul. Velmi pěkné, vrstevnaté, seriózní, spíše projev výborných chladnějších starosvětských vín než nějaké horké moderny z USA či Chile. V chuti suché, čisté, stále pěkně čerstvě ovocité, středně plné (i alkohol je příjemných 12.5%), vyvážené, úžasně šťavnaté s poměrně hodně výraznou kyselinou, i díky tomu bezvadně pitelné, výborná struktura, tříslo znatelné ale již z většiny uhlazené, hodně dobrá délka. Parádní víno ve skvělé kondici, za které by se nemuselo stydět leckteré Cru Classé z Bordeaux. Před čtyřmi lety jsem za něj dal pět stovek a trpěl u toho jak zvíře, ale šlo o dobrou investici :-)

I maso se vyvedlo, byť šlo o náš první pokus se Sous Vide ve vodní lázni za kontrolované teploty. Nejdříve naložené přes noc v lednici a pak pár hodin při 54°C, na závěr z obou stran zprudka opečené. Zvládne kdokoliv a to maso je udělané krásně rovnoměrně všude, žádná část moc nebo málo. Myslím, že si na tenhle způsob přípravy zvyknu, a začínám se těšit na další experimenty :-) Mise splněna, zásoba energie byla jídlem i vínem vytvořena k mé plné spokojenosti :-)

Zobraz celý článek →

Experiment Oxana – 100 hodin v karafě

Oxana. Poprvé jsem tu o ní psal v zápisku Večer s neobvyklou kráskou Oxanou, podruhé se zmiňoval v článku Zahradní slavnost jiných vín. U tohoto oxidativně postaveného Sauvignonu ročníku 2007 z Dobré vinice se prý uvažovalo, že krom jména Oxana bude doplněno ještě Karafa, víno prostě potřebovalo pořádně rozdýchat a bez správného zacházení… no zrovna nevonělo :-) Za dobu, kdy je na trhu k dispozici, si vybudovalo lehce kultovní pověst podpultovní záležitost pro specifickou skupinu zákazníků. Vím hned o několika vínomilcích, kteří si při prvním ochutnání poklepávali na čelo, druhé je ujistilo, že jejich kamarádi jsou blázni, a při třetím začali zjišťovat, kde se dá Oxana koupit. Navíc je to přesně ten typ komplikovaněji uchopitelného vína, do kterého si konzumenti nejčastěji projektují různé své představy a očekávání, dojem velmi silně ovlivňují kladné zkušenosti s podobnými víny či naopak obava z nich. Oxanu jsem naposledy chutnal v září minulého roku a po komentáři od Vinyla u rekapitulace blogu na konci roku se rozhodl, že ji podrobím malému experimentu…

Oxanu jsem otevřel, rovnou si nalil sklenku a zbytek přelil do karafy. V té víno zůstalo 100+1 hodinu, celou dobu při teplotě mezi 5 a 10°C, a pravidelně jsem jej přechutnával. Pro ideální experiment by bylo samozřejmě vhodnější nalít třeba šest lahví do šesti karaf (protože postupným upíjením se logicky mění množství vína a rychlost vývoje) s odstupem X hodin, teplotu udržet bez kolísání přesně a všechna vína pak ochutnat krátce po sobě a třeba i naslepo. Ale na to naše domácnost není vybavena a navíc, ač mi Oxana moc chutná, vypít tolik toho vína najednou by mne asi nebavilo :-) Takže jak to dopadlo?

Čerstvě po otevření: Tmavší zlatavá barva, bublinky v karafě. Výrazné aroma, lehce těkavě technické a ostřejší, oxidativní, pečená jablečná slupka, šťavnatost, mineralita, docela bohaté. Suché, plnější, výrazné, ostřejší a až trochu pálivé, kyseliny, divoké a poněkud zmatené, hořčina meruňkového jádra. Každopádně dost zajímavé a rozhodně ne takový úlet, jako to byl čerstvě po otevření dříve.

Jedna hodina v karafě: Barva stejná, stále bublinky v karafě. Aromatika zatím velmi podobná, vývoj minimální. Tu „chemičnost“ zařazuji jako koncentrovaný prostředek na nádobí a v chuti oceňuji délku.

Pět hodin v karafě: Sugeruji si trochu tmavší barvu, ale nejspíše se nezměnila. Aromatika se urovnává a získává na komplexitě, ona chemie prakticky úplně mizí (nebo si zvykám), vůně opečeného jablka navíc hezky se zkaramelizovaným povrchem. Chuť není tak ostrá, je zajímavější, vyváženější. Pije se to skvěle.

Patnáct hodin v karafě: Barva stále pěkná zlatavá a už žádné bublinky. Výrazná, příjemná vůně, stále stejný základ opečeného jablka, minerality, šťavnatosti s výrazným podzimním ovocem. Suché, čisté, dobře pitelné, výrazněji vystupují kyseliny.

24 hodin v karafě: Výrazná, slinosbíhavá vůně. Nové jemnější nuance (sušené ovoce, ořechy), ale stále jedna primární přímá linka. Suché, čisté, lehce krémový dojem rozříznutý následně výraznou kyselinou, delší až hodně dlouhé, zajímavé, zaplní pusu velmi rychle až útočně a pak pomalu odeznívá.

48 hodin v karafě: Stále stejný základ, krásně čistý, svěží a hodně ta opečená jablka. Suché, čisté, trochu se vrací hořčina co byla už v úvodu a i doznívání je jakoby dřevitější, rozkousnutá pecka.

72 hodin v karafě – Barva stále stejná. Tmavnutí, na které jsem narazil při prvním setkání s Oxanou (a kterým se vyznačují třeba vína od Nicolase Jolyho), se neopakuje, ale také je víno už na úvod tmavší než bylo. Stále výrazná, čistá vůně s minimální změnou oproti dnu dříve, snad jen jablko jako by se přidalo i zelené, čerstvě rozkrojené. V chuti suché, výrazné, méně znát mineralita, ale už trošku disharmonické a s kyselinou získávající na dominanci, stále ovšem dost fajn pití, dlouhé, zajímavé. Zde jsem původně chtěl pokus ukončit, ale nebyl čas víno dopít a tak pokračoval…

Sto hodin v karafě – Stále stejný základ, ale uhlazený, elegantní, kompaktní, sušené slupky z jablek, ořechy, mineralita. Přidávají se lehce nasládlé vůně (i chuť), li-či, kdoule, sušené podzimní plody. V chuti suché, čisté, působí o něco lehčeji než dny předtím, vyvážené, čisté, velmi elegantní s perfektním dozníváním s lehce pecičkovou hořčinou. Dokonale pitelné, povznášející, skvělé! Dal jsem ochutnat ženě, ta s nedůvěrou přičichuje a ochutnává, pak se na sklenku nadšeně vrhá. Mám chuť zkusit další vývoj, ale tentokrát už to nevyjde a ten večer víno dopíjíme.

Výsledek to byl docela zajímavý, byť mám pocit, že leckdy spíše sleduje můj vývoj vnímání chutí a aktuální nálady než změny vína :-) Že bych příště otevřel Oxanu čtyři až pět dní předem, abych z ní dostal to nejlepší? Uvidíme, spíš zkusím pokus zopakovat, jak to dopadne napodruhé. A vedle Oxany postavím i nějaké běžné konvenční bílé. Co asi tak provede 100 hodin v otevřené karafě s ním?

Zobraz celý článek →

Asijská bokovka a napodobení dokonalé svačiny

Všichni jsme si zvykli na americké remaky všemožných (úspěšných) filmů, z produkce Japonska pak čerpají velmi často a přímé srovnání originálu a kopie je leckdy velmi zábavné. Možná i proto mne hodně pobavilo japonské dílo z roku 2009 nekomplikovaně pojmenované Saidoweizu, prostě Sideways aka Bokovka. Slavný vinný film (námět a režie Alexander Payne), který v USA brutálně zamíchal se zájmem o odrůdy Pinot Noir a Merlot, se tedy dočkal druhé verze. Dějově se příliš neliší, ale samozřejmě chování, reakce a motivy japonských hrdinů jsou přeci jen trochu odlišné. Skoro jsem čekal, že korejskou zaměstnankyni vinařství z originálu nahradí nějakou blonďatou evropankou, ale nestalo se :-) Každopádně za vidění ten film stojí, i když spíše pro fanoušky originálu. Ostatně posuďte sami podle ukázek…

A když jsme u Asie, tak se musím pochlubit zásadním objevem z tohoto víkendu. Už v zápisku po první návštěvě Japonska jsem se svěřoval, jak mi tam zachutnala tradiční svačinka (a v našem případě snídaně, někdy i část oběda či večeře) v podobě rýžových trojúhelníčků obalených řasou a plněných vším možným – chobotnicí, lososem, jikrami, houbami, krabem, krevetou v majonéze… časem se dokonce naučíte je rozeznávat podle barevných kódů, pokud neumíte znaky (ale stejně občas vezmete místo lososa omylem umeboši, nakládanou švestku, a pak trpíte). Vytvarovat a naplnit trojúhelník z rýže doma není zas takový problém, stejně jako je snadné udělat místo toho rolku (což činíme dost často, dá se vzít a ukusovat jak párek v rohlíku a nemá chybu), ale prostě to není ono. Výhoda trojúhelníku je totiž v systému balení, kdy řasu od rýže odděluje tenká plastová vrstva. Teprve když obal sérií tahů sundáte, tak řasa přijde do kontaktu s rýží, není navlhlá a křupe. Takže super svačinka sebou do práce nebo na cestu. Ale doma to jde vyrobit jen blbě. Ostatně o různých takových věcech (a kolik je z nich bordelu) jsem psal letos v článku Svačinový generátor odpadního materiálu, přímo ze Šinkanzenu od krabičky s obědem.

A pak jsem, při nákupu asijských surovin v obchodě na Korunní, objevil kompletní sadu na výrobu trojúhelníčků! Sestává z tvarovátka, archů řasy s plastovým obalem z obou stran s proužky na odtrhnutí a nálepek na zalepení po tom, co trojúhelník sestavíte. Zvládne to s tím i cvičená opice. Hned první den jsem pár trojúhelníků spáchal a nacpal do nich třeba svoji českou variaci na nasládlé houby, které jsem si z Japonska oblíbil. Sušené houby z Krkonoš jsem hodil na pár desítek minut do vody. Na pánvi osmahl česnek s trochou slaniny a přilil houby i s vodou. Později přidal ještě trochu sladkého mirinu (a pár kapek sójové omáčky), směs houbové vody s ním zredukoval na táhnoucí se sladký sosík, který houby krásně obalil. V nakyselo ochucené rýži to bylo báječné :-) Už vím, co mi bude při výletech končit ve fotobatůžku místo obložené housky :-)

Zobraz celý článek →

Zweigelt a další pochoutky od Holzapfelů

Návštěvu vinařství Holzapfel (web), sídlícího v nádherné barokní stavbě v obci Joching (v podstatě konec Weißenkirchen pokud jedete směrem na Spitz), jsme si absolvovali úplně náhodou. Byli jsme u někoho jiného ve stejné ulici, propadli hladu a jejich restaurace vypadala moc pěkně. Jídlo bylo skvělé (taková ta hutná klasika v perfektním podání), servis báječný a samozřejmě jsme k jídlu popili něco jejich vín. A i ta nás hodně zaujala. S plnými žaludky jsme tedy zaskočili do prodejny / prezentačních prostor s plánem zakoupit láhev a jít. Z krátké zastávky se stala docela dlouhá prochutnávka současného sortimentu, příjemné povídání s vinařem i malý exkurz do něčeho z archivu. Moc lahví jsem tenkrát nezakoupil, vína nebyla nejlevnější a v zavazadlech už nezbývalo moc prostoru, ale pár vzorků si přeci jen odvezl. A první z nich konečně otevřel. Víno nadchlo více, než bych čekal. A to bylo prosím červené, což ve Wachau obvykle nebývá nic zásadního.

Vinařství sídlí ve velké 700 let staré a původně církevní stavbě, která ale již v té době sloužila pro lisování hroznů z okolních vinic (dnes je tam, krom vinařství a restaurace, i hotel). Momentálně obhospodařují zhruba 14 hektarů vinic a to včetně špičkové polohy Achleiten, Vorderseiber či vinic Weitenberg, Klaus nebo Kollmitz. Krom vinic pěstují i nakupují ovoce a připravují naprosto úžasné pálenky, jedny z nejlepších, co jsem z Rakouska chutnal (ale bohužel o kvalitách ví a klidně se účtují i přes 50€ za půl litru). Bílá vína povětšinou fermentují v nerezu za kontrolované teploty a tam si také poleží na kvasničních kalech často až do dubna po sklizni, některá (a všechna červená) nechává dozrát ve větších dřevěných sudech či přímo barikují. U ryzlinků chtějí dělat vína spíše prachově suchá a nevyhovuje jim botrytida.

Vína rozdělují do třech řad. Vše začíná lehkými, nenáročnými kousky na „jen tak pití“. Mezi ně spadá třeba Grüner Veltliner v kategorii Steinfeder, mladá bílá směska Puerilis (ponechávaná s trochou CO₂) či Pink!, rosé ze Zweigeltrebe. Ve „střední třídě“ určitě budou Grüner Veltliner či Riesling kategorie Federspiel z vinic jako Achleiten, ale také Zweigelt Zehenthof. A nakonec je tu top řada, často na sudech či určená k delšímu zrání, ve které najdete Riesling z vinice Vorderseiber či Grüner Veltliner z vinice Achleiten v kategorii Smaragd a také speciální vína označená Hippolyt (od St. Pölten, Svatý Hypolit) a v pro tuto oblast netradičních burgundských lahvích, výrazně barikovaný Weißburgunder a Zweigeltrebe. Vinařství používá už pár let v podstatě jen šroubový uzávěr (od roku 2004 do kategorie Federspiel, od 2006 i pro Smaragd) a to i na nejdražší vína.

Doma jsem teď otevíral Holzapfel Zweigelt Zehenthof 2007, tedy jejich „střední třídu“, ovšem i tohle víno zrálo přes rok na malých dubových sudech. Zelená bordó láhev, šroubový uzávěr, elegantní viněta. Temněji granátová barva. Výrazná vůně, čistá, příjemná, lákající k napití. Ovocitá, především do třešní a trochu třešně kvasící a v čokoládě. Znát dřevo, ale spíše jako dobře zakomponovaný doplněk. Čistá, svěží, středně plná chuť. Parádní kyseliny, ovocitost (tmavé třešně, opět lehce v čokoládě), výborná struktura těla, dobrá délka. Bezvadně udělané víno pro mne na dokonalém pomezí snadné pitelnosti, láká k jednomu doušku za druhým, ale zároveň nabízející mnoho ke zkoumání, je zajímavé, vrstevnaté. Hodně, hodně dobré. A v téhle cenové kategorii, za láhev jsem dal pod 8€ (tj. asi dvě stovky), asi nejlepší Zweigelt za dlouhou dobu.

Ve zkratce o vínech ochutnaných loni v květnu

Pink! 2009 – čisté, jahodově ovocité, řízné, lehčí, skvěle pitelné jednoduché „fresh“ víno.

Grüner Veltliner 2008 Federspiel (Achleiten) – svěží, delší, minerální, bohaté, vyvážené. Potěšilo a jídlo bezvadně doplnilo.

Grüner Veltliner 2007 Federspiel (Achleiten) – perfektně udělané, suché, čisté, svěží, ovocité, vyvážené, velmi výrazná mineralita, delší.

Grüner Veltliner 2009 Smaragd (Achleiten) – mladé, aromatické, bylinky, mineralita, dobře postavené, líbivější, dlouhé.

Riesling 2009 Federspiel (Zehenthof) – mladičké s kvasnicovými tóny, čisté, ovocité, minerální, delší, vyvážené, velmi povedené.

Riesling 2009 Smaragd (Vorderseiber) – mladé, aromaticky trochu netypické, od květin po exotičtější ovocitost někam k mandarinkovému kompotu. Čisté, krásně vyvážené, dlouhé, minerální, kyseliny, struktura těla, délka. Hodně slušné.

Riesling 2007 Smaragd (Vorderseiber) – mladé, ovocité, broskev a mandarinka, vrstevnaté. Čisté, dlouhé, minerální. Hodně dobré.

Riesling 2006 Smaragd (Vorderseiber) – stále mladistvé a svěží v aromatice, ale ta (na ryzlinky) trochu funky ovocitost mladších bratříčků ustupuje, trocha medu, náznak barev & laků. Středně plné, skvěle postavené, čisté, živé, bohaté, minerální, kořenité, dlouhé, komplexní. Skvělé.

Riesling 2003 Smaragd (Vorderseiber) – výrazně nazrálé, kořenité, med, komplikovanější. Bohatý, plnější ryzlink. Kyselina, čistota, délka, hutnější. Doznívá lehce karamelově nasládle.

Zweigelt Hippolyt 2006 – výrazné, elegantní, ovocité komplexní červené. Vyvážené, dlouhé, skvěle postavené. Wachau?!?

Weißburgunder Hippolyt 2006 – moderní, bohatý, ovocný koncentrovaný barik (30 měsíců na sudech, ze 70% nových). Taková trošku obluda, ale má to i hodně kyselin a skvělou strukturu těla, potenciál k dalšímu vývoji na lahvi.

Weingut Holzapfel nepatří mezi taková ty nejznámější jména Wachau, jejich vína však kvalitou za pozornost rozhodně stojí a nenarazil jsem na jediné, co by mi přišlo nezvládnuté. Byť už to taky ale není žádná láce, základky stojí okolo 7€ (a třeba za pink je to moc), top vína i 20€. Sem tam ta vína působila lehce „přehnaná“ v aromatice, ale tělo bylo většinou tak pěkně postavené, že určitě vždy šlo o kvalitní hrozny. K dispozici tahle vína bývala, byť nevím za kolik, ve Wines Home. Vinař byl děsně pyšný na to, v jak nádherné vinotéce je v Praze má :-) Wines Home ale už nefunguje, na stejném místě nějaká jejich vína najdete v restauraci / baru Bílkova 13. Ještě jsem tam nebyl, ale vypadá to celkem lákavě. Sám spíš zkusím udělat si další výlet do Wachau, je tam nádherně.

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Šampaňské, sekty a jiná šumivá vína piju“

Mám moc rád bubliny a je mi vlastně docela líto, jak často jsou považovány jen za pití na oslavu (dokonce jsem to psal i v článku „Boření vinných mýtů“) a jejich schopnost zpříjemnit skoro každý večer a fungovat bezvadně k mnoha jídlům opomíjena. Možná je to i tím, že opravdu dobré bubliny nejsou většinou zrovna levné (z principu věci, jejich výroba není snadná), a právě jen z různých přípitků všemožnými podivnostmi si k nim člověk hledá cestu spíše komplikovaně. Každopádně výsledek poslední ankety, kde jsem se ptal na četnost pití šumivek, mne docela příjemně překvapil. Sice zvítězila možnost „spíše výjimečně“ s 50% hlasů (103 z celkových 203), ale hned na druhém místě je „často, kdykoliv je chuť“ (24%, 50 hlasů) a teprve na třetím „jen jako přípitek na oslavě“ (17%, 36 hlasů). Něco málo z hlasujících šumivá vína vůbec nepije (5%, 12 hlasů) a dokonce i možnost „častěji než vína ticha“ má dva hlasy, nejspíš hlasoval nějaký výrobce sektů či dovozce šampaňského :-)

Jaké šumivé víno vás v minulosti nejvíce oslovilo? Myslíte si, že ta nejlepší šumivá vína mohou svým projevem konkurovat tomu, co nabízí vína tichá? Nebo je dokonce předčit? Jaká je vaše oblíbená kombinace šumivého vína s jídlem? Co takové koktejly, ať už je to Kir Royal (Pétillant) nebo něco složitějšího? Kdy naposledy jste chutnali nebo pili evergreen všech domácích regálů, Bohemia Demi Sec? Podělte se o své šumivé poznatky v komentářích! :-)

A hlasovat můžete v další anketě, tentokrát je to opět „odrůdový souboj“. Zvolil jsem dvě velmi tradiční domácí odrůdy, kdysi velmi slavné a jedny z vůbec nejoblíbenějších, dnes výrazně potlačené. Ale obě obdivované a vyhledávané milovníky vína, kteří navíc oceňují ty vinaře, co se podobným odrůdám stále věnují. Takže kdyby to měla být jen jedna z nich, zvolíte spíše Sylván nebo Neuburk?

Zobraz celý článek →

Zrychlená historie whisky v Japonsku

V následujících týdnech se chystám páchat ochutnávku whisky pro kamarády vínomilce a navíc psát něco o návštěvě jedné palírny v Japonsku, takže si tu dnes připravím takový malý teoretický základ, prostě něco o tom, jak se tenhle báječný destilát do země vycházejícího slunce vůbec dostal a jak si tam stojí dnes (pro obecný úvod o výrobě whisky jako takové a zásadních termínech si můžete přečíst starší zápisek Ze života whisky v obrazech). Japonsko tak trochu trpí tím, co vše z jejich kultury je původem z Číny, a neradi o tom mluví. V případě postupů produkce whisky ale není co řešit, ty totiž převzali úplně jinde a netají se tím. Bez nějakého velkého vytáčení přiznávají, že instrukce pocházejí ze „studijních pobytů“ ve Skotsku, především jednoho na začátku dvacátého století. Díky až chorobné pečlivosti a investované energii se jim za těch devadesát let, co se produkci „skotské“ věnují, podařilo stát druhým největším producentem single malt whisky na světě. A nejde jen o kvantitu, v kvalitě si s konkurencí v ničem nezadají (pokud budete věřit výsledkům všemožných mezinárodních soutěží a taky mým chuťovým buňkám).

„Prehistorie“ – období do roku 1918
Whisky, či spíše whiskey, se v Japonsku objevila už v polovině devatenáctého století, s otevřením země cizině. Existují záznamy, že komodor Matthew Perry přivezl jako dar pro císaře soudek americké whiskey v roce 1854 (podle všeho ale císař nikdy neochutnal). A připlulo mnoho dalších vzorků, které vyvolaly zájem místních. Celkem logicky se začalo objevovat spousta lokálních nápojů označených jako whisky, obsah lahve s nimi neměl moc společného. Urputní Japonci se, bez jakýchkoliv přesnějších informací o způsobu výroby, snažili whisky napodobit mícháním všeho možného, destilátů s cukrem, aromaty, kořením, barvivy...

Směsky typicky vznikaly v lékárnách (zahraničním alkoholickým nápojům se říkalo „jošu“ a napodobováno bylo všechno možné, například i brandy a pivo) a z lékarníků se tak postupem času stali první profesionální producenti. V té době bylo i dost obvyklé, že se nepříliš chutná produkce z Japonska tvářila jako skutečné výrobky ze Skotska a dalších zemí (což nepřestalo ani později). A z tohoto prostředí, s osobními zkušenostmi s falešnými skotskými a mícháním pochybným směsek, vzešli dvě zásadní osobnosti japonského whisky průmyslu – Shinjiro Torii a Masataka Taketsuru.

Skotská inspirace a první profi palírny – dvacátá léta 20. století
Je to skoro příběh na nějaký romantický film. Mladý Masataka Taketsuru, který vyrostl v hrdé rodině výrobců saké, přijíždí do Skotska studovat chemii na univerzitu v Glasgow. Vedlejším (či snad tím jediným zásadním?) plánem je ale přejet do oblasti Speyside a zde získat přímo na místě tolik informací o výrobě whisky, kolik jen půjde, pro firmu Settsu Shuzo sídlící v Ósace. V té době už Taketsuru přehládá do japonštiny i knihu „The Manufacture of Spirit as conducted in the Distilleries of the United Kingdom“ od J.A. Nettletona, kterého i oslovil a snažil se získat jeho pomoc, ale finanční požadavky byly příliš vysoké.

Taketsuru se nevzdal a podařilo se mu získat kurz v palírně Longmorn, podle všeho ani netajil, jaké jsou jeho záměry. Zde si dělal detailní poznámky o každém kroku, ať už měl sebemenší význam (například o krmení ovcí zbytky po fermentaci). Postupně získá zkušenosti ještě v palírně Bo'ness a především delší pobyt a v podstatě již zaměstnání v palírně Hazelburn. Výsledkem je stostránková detailní zpráva, která se, společně s překladem knihy od Nettletona a Taketsurovými zkušenostmi, stala základem japonské výroby whisky ve skotském stylu.

Proč jsme psal, že by šlo o námět na romantický film? Taketsuru se ve Skotsku zamiloval nejen do jejich tradičního destilátu, ale také do Rity Cowan. A úplně vidím tu krásnou scénu, kdy ji žádá o ruku (řekla ano) a nabízí jí, že s ní zůstane ve Skotsku, ale ona odpovídá, jak chápe jeho sen vyrábět whisky v Japonsku a pojede s ním do té tajemné země…

Po návratu do Japonska byl Taketsuru najat společností Kotobukiya, které pomohl rozjet palírnu, dnes jednu z vůbec nejslavnějších v Japonsku a vlastně první profesionální – Yamazaki. Firmu vlastnil Shinjiro Torrii, v té době již velký podnikatel na trhu s různými zahraničními nápoji. Palírna Yamazaki začala postupně produkovat široké spektrum různých whisky a krom míchaných i prvních single malt – Suntory Whisky Sirofuda (White Label, možná inspirace Johnnie Walkerem). Whisky Suntory se postupně stala velmi slavnou a produktem natolik důležitým pro celou společnost Kotobukiya, že si tato změnila jméno na Suntory. Dnes pod Suntory spadají kvanta různých firem a jde o jednoho z vůbec nejdůležitějších hráčů na japonském trhu s nápoji. Krom palírny Yamazaki vlastní ještě palírnu Hakushu.

A Masataka Taketsuru? Ten v roce 1934 založil vlastní společnost zaměřenou na výroby whisky, Dai Nippon Kaju K.K., s první palírnou v oblasti Yoichi (ostrov Hokkaidō), kde mu přišlo, že jsou podmínky nejpodobnější Skotsku. Jméno firmy později změnil na Nikka a vybudoval další palírnu, Miyagikyo poblíž Sendai. Nikka je společně se Suntory největším výrobcem whisky v Japonsku a některé její kousky jsou špičkové světové úrovně.

Válečná léta, boom single-malt a současnost
Ve 30. a 40. letech minulého století měla whisky skvělé postavení v japonském námořnictvu a byla zde konzumována v obrovských množstvích, palírny měly statut armádních dodavatelů (palírna Yoichi byla dokonce označena jako stavba spadající pod námořnictvo) a díky tomu přístup ke všem surovinám (šlo především o obilí) i v komplikovaných válečných podmínkách a obecném nedostatku. Bez spojení s armádou by většina palíren nejspíše nepřežila. A je docela zajímavé, že i americká armáda později ve Vietnamu ve velkém konzumovala whisky vyprodukovanou v Japonsku.

Výjev “nelegální pálení whisky ve Skotsku” z muzea whisky

Největší boom zažila japonská whisky od 60. let, s expandující ekonomikou a osobností jménem Keizo Saji. Byl to druhý syn Masataky Taketsuru a stál jak za přejmenováním firmy na Suntory, tak rozmachem prémiových whisky. Nejdříve to byla značka Hibiki, top blended whisky, ale především dvanáctiletá Yamazaki, v podstatě jedna z prvním masově produkovaných japonských single maltek.

S krizí v devadesátých letech se trh opět výrazněji zaplnil všemožnými levnými směskami v plastových obalech, kupu jde koupit i dnes za pár jenů, ale kvalita k dispozici zůstala a dnes je opět silnější než kdy jindy. Whisky je v Japonsku velmi populární a společně s pivem (které naprosto ovládlo trh s alkoholem a zabírá asi tři čtvrtiny, u něj zase „sbírali zkušenosti“ v Německu) vytlačuje zájem o tradiční produkty, jako je například saké. Velmi často je konzumována s vodou nebo ledem (dokonce prodávají staré single maltky už míchané s vodou v plechovkách a palírna Hakushu ve velkém lahvuje horskou vodu používanou pro výrobu jejich whisky, nic lepšího na ředění vlastně nemůžete mít), japonci se totiž opijí velmi snadno :-) A jejich whisky chutná skvěle. Ale o tom příště…

Zobraz celý článek →

Zklamání z Vieux Robin Bois de Lunier

Již několikrát dříve jsem tu psal, že jeden z dovozců (především) vín z Bordeaux, Tomáš Dominec, má neuvěřitelnou schopnost psát nabídky a popisy vín takovým způsobem, že leckterého vínomilce tím přesvědčí k nákupu lahví, o kterých by normálně neuvažoval (viz například zápisek Zábava u seriálu En Primeur 2007). Dostávají mne různé podpásovky typu informace, jak nějaké víno je jednou Margaux a podruhé generické Bordeaux, ale hrozny ve skutečnosti rostou pár metrů od sebe kde běží hranice apelace a vinařství je zpracovává úplně stejně. Jaký asi bude rozdíl? Podobným způsobem mne přivedl na několik vín, která se nyní řadí k mým nejoblíbenějším, jeho doporučením docela důvěřuji. Dnešní víno jsem pak koupil pro tuhle poznámku: „Následující chateau sleduji dlouhé roky a vždy mělo nadprůměrnou kvalitu. Staré vinice, 40% nových sudů, skvělý poměr cena/kvalita. Ale nikdy jsem ho nenabízel - zdálo se mi, že víno s tak strašlivým názvem a ještě strašlivější etiketou (v příloze) si nikdo nemůže koupit. Ale při desetiletém výročí to přeci jen zkusím.“ A to prosím viněta v příloze vypadala ještě hrůzněji, než ta, kterou můžete vidět na fotce. No řekněte, nepřesvědčilo by vás to podobné víno zkusit?

Vieux Robin Bois de Lunier 2007, Cru Bourgeois z Haut-Médocu, je sice víno dost mladé, ale tenhle ročník (alespoň pokud mohu soudit z lahví, které jsem otevíral doma nebo pil na degustacích) je u běžných Bordeaux už bez problémů k pití, takže jsem s odšpuntováním neváhal. Balení zelená bordó láhev, tenčí kovová záklopka, delší celokorek spíše běžné kvality a ta podivná viněta, samozřejmě. Pěkná, hutnější tmavá barva. Velmi mladá aromatika, taková podivně univerzálně tmavě ovocitá (v poznámkách si k tomu většinou píšu „Tesco červené“, ale myslím tím těžko zařaditelný projev pocitově „průmyslovějšího rázu“), plastová linka jak když čicháte do bakelitové KPZtky. V chuti suché, velmi mladé, opět dost uni ovocité, ostřejší, nepříliš vyvážené. Hromada třísla a pocit, jako by se někdo snažil udělat ze suroviny na obyčejné víno něco víc, ale trochu to přehnal. Víno jsem měl v otevřené lahvi do druhého dne a chuť se mírně uhladila, ale stále to nebylo zajímavé. Ani k jídlu mne to nějak zvlášť nebavilo. Ženě víno nevadilo, ale velké nadšení neprojevovala. Koupil jsem dvě lahve a tu další nechám delší dobu ležet, třeba jsem jen natrefil na nějaké hloupé období v životě tohohle vína.

Mimochodem na fotce láhev stojí na deskové hře Česko, jedním z vánočních dárků. Je to bezvadná věc, nic vám tak nepocuchá sebevědomí a pocit, že jste poměrně inteligentní a máte nadprůměrné univerzální znalosti, než pár otázek z domácí historie, kultury či geografie. Vřele doporučuji vyzkoušet :-)

Zobraz celý článek →

3x Ryzlink – z Alsaska, Moravy i od Rýna

Na závěr shrnutí loňského roku zde na blogu jsem naznačoval, že strašně těkám a měl bych se více zaměřit na nějakou konkrétní oblast, styl vína, odrůdu… prostě do něčeho opřít víc a nesnažit prozkoumat všechno co teče a tvrdí o sobě, že jde o víno. Pokud ale nějaké odrůdě věnuji více prostoru, a to jak zde na blogu tak doma ve sklence, tak je to už hodně dlouho Ryzlink rýnský / Riesling. A třem kouskům (+ jednomu na Silvestra) jsem se na kyselinu podíval koncem roku. Začneme tím nejvzácnějším, zvoleným na štědrovečerní stůl. Riesling 2002 Grand Cru Altenberg de Bergheim od jedné ze špiček Alsaska, Marcela Deisse. Objevil jsem ho před dvěma lety na degustaci, ze které i přinesl reportáž (a je v ní myslím to důležité o vinaři a jeho stylu), a i přes poměrně vysokou cenu láhev zakoupil. Splnila i samostatně očekávání perfektního zážitku?

Protáhlá klasická láhev, kovová záklopka a plný špičkový korek, společně s  vinětou (pro mne) odpovídající stylu vinařství, to vše hezky naladilo. Hluboká, zlatá barva. Výrazná, medově sladká ale elegantní vůně, pěkně znát barvy & laky, trocha až tramínově opulentní květinovo-ovocitosti. Bohaté, vrstevnaté, krásné. V chuti plné, hutné, sladkost doprovázená tak akorát kyselinou, ale celkový dojem spíše kulatý, hebký, delší, sladší, teplejší. Není to však ulepené a přese všechno tohle je víno elegantní, takovým „boubelatým“ způsobem, spíše než jako dáma s ideálními mírami. A k tomu velmi fajn mineralita a delší sladce kořenité doznívání. Nádherná sváteční záležitost a velký Riesling. Přiznám se, že to víno mne trochu zmátlo, protože degustační poznámky vypadají jako prohozené – projev nyní jako by popisoval o pár let mladší víno než ten před dvěma lety. Otevíral jsem ho s tím, že sladkost bude možná ještě o trochu více potlačena, má láhev však jakoby od degustace omládla :-) A nebo jsem měl prostě úplně jinak nastavené chuťové buňky.

A od lehce excentrického biodynamika s výrazným cítěním terroiru přesun k trochu jinému stylu vinaření a podniku, který se vyloženě chlubí tím, že v jejich sklepích romantika dřeva skončila a pro zachování charakteru jednotlivých poloh a odrůd používají jedině nerez (s drobnou výjimkou pro červená). Sídlí v Eltvillu na břehu Rýna a jde o vinařské družstvo Weinland Rheingau, se zhruba stovkou členů (pěstitelů hroznů) a 78ha obhospodařovaných vinic. Filozofii by šlo nejspíš popsat jako „slušná kvalita za rozumný peníz“, solidní moderní čisté záležitosti v cenách 4 – 6€ za sedmičku, s mladými výběry někde okolo 10€, pouze speciality v podobě lahvově zralých ledovek a podobných záležitostí se vyšplhají k 30€ v půllitrovce. Já chutnal jejich základní jakostní Riesling Classic 2009, směs různých poloh. Láhev zelená pistole, plastová záklopka, plastový špunt. Fajn barva, zelenkavá. Příjemná čistá klasická vůně, spíše květinová s nádechem ovoce, lehce med, slinosbíhavé, jednoduší ale příjemné. V chuti mladé, čisté, lehčí, vyvážené, moc fajn kyselina, asi nějaký zbytkový cukr („Classic“ vína bývají polosuchá, ale tohle působí spíše suše), skvěle pitelné. Nic na dlouhé přemýšlení, láhev k jídlu a na jen tak pití, k vypití hned teď. Za 150,- Kč jde sem tam pořídit i lepší ryzlinky (a běžně mnoho o hodně horších), ale tohle je solidní spolehlivá rýnská klasika a potěšila. Skoro by se mi na tomhle typu vína víc líbil šroubový uzávěr místo otravného plasťáku.

A u Ryzlinku pro dnešek ještě zůstaneme, tentokrát se zbytkovým cukrem znatelnějším. Riesling Maidenburg 2008 (termín Maidenburg vysvětlen třeba v článku Čerstvě bílé v lahvích Reistenu, typicky jde o mix více sběrů pro dosažení harmonického výsledku a top řadou producenta) vinařství Reisten z trati Valtická je ukázkovým představitelem polosladkého vína a jedním z nejlepších, jaké jsem s Moravy v poslední době pil. Zelená bordeauxská láhev, tlustá kovová záklopka, menší tužší korek a povedená černá viněta. Zlatavá barva lehce se zeleným odleskem. Krásná, intenzivní ryzlinková vůně, květiny, lipovina, ovoce, kupa medu, náznak barev a laků, slinosbíhavé, vrstevnaté, zajímavé, lákající ke zkoumání a nabízející mnoho. V chuti plnější, silné (byť alkohol je běžných 12.5%), zbytkový cukr je okamžitě konfrontovám s kyselinou a výsledek v harmonii, víno doznívá sladce a dlouho, ale není utahané. Uvidíme za pár let, víno je paráda už teď (pár měsíců od lahvování se trochu zavřelo, ale teď už vrací do kondice), ale bude myslím skvěle zrát a má našlápnuto do mé domácí ryzlinkové síně slávy :-) Cena okolo tří stovek, v různých akcích určitě půjde sehnat i znatelně levněji.

Zobraz celý článek →

Víno a tvar lahve & nové designové přírůstky

Zážitek z vína ovlivňuje strašná spousta faktorů, o tom jsem tu už několikrát psal. V podstatě ještě než poprvé přivoníte nebo se napijete, může být váš mozek nastaven na očekávání určitého výsledku a údaje načtené smyslovými orgány významně upravit právě tímto směrem. Nevím jak vy, ale já mám vždycky předem lepší pocit z vína, které je v té „správné“ lahvi. Pinot Noir tak nějak vypadá důvěryhodněji v klasické burgundské buclatější, než v (dnes asi vůbec nejčastější pro všechny druhy vín) bordeauxské, byť ve skutečnosti je to úplně jedno. Stejně tak Ryzlink patří do vysoké protáhlé pistole, ve dvou nejtradičnějších regionech pro tuto odrůdu se dokonce liší barevně – Mosela je má zelené, zatímco Rýn hnědé. A to nemluvím o příjemné pocitu z tradiční placatky bocksbeutel, která se používá v oblasti Franky. Tedy do chvíle, než se takovou láhev pokusím rozumně umístit do vinné chladničky plné standardizovaných tvarů, které u sebe drží docela pěkně, ale jiné mezi sebe pouštějí jen s velkým odporem :-)

Jak to máte vy? Myslíte si, že vás tvar lahve nějak ovlivňuje? Schválně se nad tím zkuste zamyslet, až budete někdy příště víno otevírat. A docela by mne zajímalo, který tvar vám přijde nejlepší z „logistických důvodů“, prostě pro skladování, a který naopak nejhorší. Osobně bych byl nejraději, kdyby všechna vína co mám doma byla buď tvar bordeauxský nebo burgundský a nijak se to nemixovalo, byť zrovna tyhle dva se docela snesou. Za čiré zlo pak považuji kombinování těchto tvarů s občasnou malou lahvičkou slaďáku a nebo, to je vůbec nejhorší, různými specialitkami typu lahve co používá Tanzberg. Nedrží to, klouže a vůbec otravuje život. Ale vypadá pěkně, to zas jo.

K těmhle pár řádkům mne nakoply dvě novinky z poslední dní. Tříhvězdičkový šéfkuchař Martín Berasategui ze San Sebastianu přišel s drobnou modifikací klasické lahve, která umožní snadněji oddělit depot i bez dekantace. Prostě má kousek nad dnem část výrazně zúženou, nic víc v tom není. Ovšem o dost víc zaujal návrh speciálního nosiče dvoudecových PET lahviček na víno, se kterým v soutěži zvítězil Filip Albrecht z Fakulty umění a architektury Technické univerzity Liberec. Úplně to vidím v restauraci pro „rozlévaná“ vína… číšník přinese hrozen ke stolu, vy si utrhnete jednu bobulku (na jednom hroznu klidně poroste několik druhů vína) a hurá vypít. Víno v plastu není něco, co by mne zásadně lákalo, ale tenhle nápad se mi moc líbí. A otrhaný hrozen navíc vypadá jako nějaká mírně obskurní sexuální pomůcka :-)

Foto: láhev od Martína Berasategui je z Guardianu, návrh Filipa Albrechta v titulce pak z archivu Technické univerzity Liberec.

Zobraz celý článek →

Silvestrovské degustační poznámky

Oslava Silvestra není zrovna typickou situací pro degustaci vína a zápis detailních degustačních poznámek. Takže dobrovolně přiznávám, že nějak velkou analýzu vypitých vín jsem nedělal, ale přesto mi to nedalo pár slov si ke každému zapsat. Parta kamarádů přinesla na oslavu různé dobroty, v případě vín pak prakticky komplet lahve původem z Moravy. Překvapivé a potěšující. Když je člověk proložil hromadou chuťovek, nebylo na co si stěžovat. Tedy já bych mohl na svou neopatrnost, kdy se mi podařilo nevhodnou kombinací rozpáleného tuku, proudu vzduchu díky odsávání, sklenky slivovice Žufánek a jedné sirky lehce si oflambovat obočí a vlasy, ale to s vínem nesouvisí (krom zápachu, který na pár minut znemožnil senzorické hodnocení čichem), takže do detailů nebudu zabíhat. Hurá na víno…

Červené jsem moc nepil, ale dvě ze zlikvidovaných lahvích otevíral o den či dva dříve a další znám, jelikož ji kupuji pravidelně. Errazuriz Estate Shiraz 2007 je solidní dobře udělané novosvětské červené. Tmavé, intenzivní, výrazně aromatické (temné plody, borůvka, dřevo, koření), suché, hutnější, tříslo, kyselina, dobrá délka a pitelnost. Původ nezastírá, ale není nějak přehnané, překvapivě slušně vyzrává v lahvi a je to (společně se základním Carmenére stejného producenta) taková moje domácí stálice, když má návštěva chuť na něco silnějšího. Cabernet Moravia 2009 Tomáše Čačíka z Kobylí je novým přírůstkem do zásob, od tohoto vinaře kupuji hlavně Frankovku. Ale před lety mne nejvíce nadchla morávka a ročník 2009 byl prý vydařený, takže jsem vyzkoušel. Temná barva do fialové. Aromaticky trochu sevřené, mladé, svěží, tmavší, ovocitě-kořenité, makovina, naznačuje kyselinu. Suché, středně plné, překvapivě zaoblené, kyseliny tak akorát, slušná délka, vyvážené, ovocité, fajn. Na tohle víno si chce počkat (je fajn, bude výborné), zatím zůstávám u o rok starších frankovek, baví mne více. Bordeaux z fotky si nechám na později (a důvodem není, že by si kvalitou zasloužilo samostatný článek).

Růžový Modrý Portugal 2009 od Miloše Hány (Miloc) z Mělníka jsem měl několikrát, po návštěvě u tohoto vinaře jsem koupil karton. Hána původně sídlil i vinařil na Mělníku, po komplikovaném rozvodu bydlí v Praze a vinaří jak a kde to jen jde. Tenhle portugal je z nakoupených hroznů, pokud mne poznámky neklamou tak někde od Mostu. A je to fajn pití, s nádhernou lákavou barvou. Příjemně ovocně voňavé, obligátní jahody i další vůně, aromaticky trochu připomíná sekty z Pinot Noir. Suché, živé, vyvážené, krásně pitelné. Na víno vyráběné tak nějak „nouzově, aby něco bylo“, dost úspěch. A bavil mne i Ryzlink Rýnský 2008 výběr z hroznů z Moravína Valtice (polosladký, původem v obci Sedlec, trať Stolová hora) s nálepkou loňského Salonu vín. Aromaticky mladé, velmi květinové až do projevu co si spojuji spíše s Tramínem, navíc trocha sušených meruněk. Výrazné v chuti, i přes alkohol pouhých 11% působí hutně díky cukru, ale ten je dobře doprovázen kyselinou. Opět ten květinově sladší tramínový projev, fajn délka. Ve slepé degustaci bych si vsadil na Tramín, jako sladší aromatické víno mne to poměrně bavilo.

Další sada obsahuje víno, o kterém jsem se tu už rozepisoval, Cuvée Kambrium 2007 z Dobré Vinice. A s dřívějšími poznámkami bych se +/- shodnul, moc fajn pití. Ryzlink Vlašský 2008 pozdní sběr z Vinařství Šmerák (Hrušky, trať Podsedky) překvapil. Velmi aromatická záležitost, med, květiny, mineralita, dojem sladkosti. V chuti ale suché, čisté, výrazné, s dobrou kyselinou, délkou. Dost povedený vlašák. A třetím ze sady je Vinařství Valtické podzemí (trochu jsem o nich psal v článku Tři pinotové směsky a Valtické podzemí), řada Kolonáda Valtice a Rulandské modré klaret 2008 (polosuché, Valtice, trať Jižní svahy). Tmavší nazlátlá barva. Výrazné aroma, se zavřenýma očima bych možná tipoval růžové víno, jsou tam jahody a snad nějaké sladší exotické ovoce, navíc bohužel taky trochu těkavky (zda odvanou se nestihlo ověřit, víno zmizlo příliš rychle). Nasládlé v chuti, kulaté, ovocité, docela výrazné, pro mne kyseliny méně než by si zasloužilo, nepůsobí úplně vyváženě. Ale vzhledem k tomu, jak u nich ve sklepě jel podobně líbivěji nasládlý styl Rulandského šedého, tak tohle bude myslím taky úspěch :-)

A poslední dvojice sestává z tradičních místních odrůd. Od Vinařství Vinohrad CZ z Horních Věstonic to bylo Veltlínské zelené 2008 kabinet. Vůně poměrně výrazná, květiny, pepř (a taky trochu znatelnější síra). Drobná perlička na jazyku dodávající svěžest, na kabinet spíše nezvykle plnější tělo, dobrá délka. Slušný (byť jednodušší) dobře pitelný důraznější veltlín, od uvedeného přívlastku jsem čekal trochu lehčí projev. A nakonec Ryzlink vlašský 2007 kabinet od Vinařství Volařík (Dolní Dunajovice, trať Plotny), kde se v aromatice hezky mísí medovost s kořenitostí, chuť je suchá s dobrou kyselinou, ale vše bohužel již obaleno (možná problém konkrétní lahve) znatelným a pro mne hodně rušivým projevem oxidace v lahvi.

A na závěr půlnoční bubliny. Podařilo se mi ulovit magnum láhev Crémant d’Alsace 2001 z biodynamického vinařství Valentin Zusslin (psal jsem tu již několikrát hlavně o jejich ryzlincích), v lahvi kvašenou ročníkovou klasiku, odrůdově podle všeho Auxerrois a Riesling z poloh Liebenberg a Bollenberg. Poměrně tmavá barva, až lehce do měděné, s nepříliš velkým množstvím bublin. Krásná aromatika, vyzrálá, vrstevnatá, opečené jablko, toast, klasika. V chuti velmi, velmi suché (projevem evokující až některá šampaňská bez dosáže), výrazné, vinné, minerální, delší, krásně postavené. Po pravdě dost mimo styl, který si představím pro přípitek, tohle je mnohem serióznější pití a docela volá po kombinaci s jídlem.

Kdo ví, jak by si leckterá ta vína vedla, kdybych s nimi zuřivě točil ve sklence na nějaké degustaci, a podroboval je typickému kritickému pohledu. Takhle s přáteli, u deskovky Česko či Aktivity, to bylo víc než fajn. Z lahví různě vyzískaných okolo Štědrého dne a Silvestra, od výrobců které typicky nekupuji a zkouším spíše namátkově, mám v chladničce ještě Müller od Balouna, Sauvignon od Moravčíka a pár dalších kousků. Uvidíme, jak si povedou. Balouna jsem původně chtěl otevřít k večeři hned po Silvestru, ale jelikož jedno přísloví praví „Jak na Nový rok, tak po celý rok“, raději jsem sáhl po Ryzlinku z Německa :-)

Zobraz celý článek →