úterý 16. února 2010

Večer s neobvyklou kráskou Oxanou

oxana_2007 To setkání vzniklo vlastně tak nějak impulzivně, v podstatě trochu jako reakce na článek „Morava versus Francie“ na jiném vinném blogu. Morava tenkrát zvítězila, ale to není podstatné. Mnohem důležitější byl pro mne popis jednoho z vín: „Sytější zlatavá barva, vysoká viskozita. Vůni ani nemůžu jako vůni označit, protože pro mě byla prostě nechutná. Něco mezi okenou a denaturovaným lihem. Bez nadsázky jsem se docela dlouho odhodlával, jestli se mám napít. Po těžkém boji jsem to nakonec překousl. Cítil jsem něco jako zkvašená jablka. Dlouhá dochuť.“ I zbystřil jsem, protože první setkání s nějakým zajímavým oxidativním vínem obvykle dopadá přesně takhle, obzvláště pokud jej zařadíte do řady běžných vín, jejichž styl konzument dobře zná. Rozeslal jsem mail dvěma kamarádům postiženým úchylkou pro podobné záležitosti, slovo dalo slovo a za pár dní už nás skupinka seděla okolo stolu, škrabala poznámky k několika lehce neobvyklým lahvím a v karafě se skvěla, tmavnoucí každou minutou, kráska Oxana…

O co se jedná? Oxana je teprve nyní nalahvovaný Sauvignon 2007 z Dobré vinice, původem hroznů z Podyjí, obce Popice a trati Pod Lesem. Připravena bez síry si až donedávna poležela v sudech za pravidelného promíchávání kvasničních kalů (nejdříve hodně často, později už v podstatě jednou do měsíce). Čerstvě otevřená láhev vás opravdu praští velmi nehezkou plastově-chemickou vůní, ale už necelá půlhodinka v karafě víno příjemně otevřela. Aromaticky velmi „jurský“ oxidativní styl, víno výrazné, jablíčkové, velmi suché a dlouhé. Další dvě hodiny v karafě původně světlejší zlatavá barva tmavne a vůně bohatne, stává se komplikovanější, totéž potkává i chuť. Překvapivě bohaté, čisté, intenzivní a zajímavé víno. Ano, vyžaduje otevřenou mysl a ochotu přijmout fakt, že dnešní typická vína s jejich záplavou ovocných vůni nejsou jedinou cestou. Potřebuje čas na rozdýchání a nemá smysl jej pít z čerstvě otevřené lahve, což ostatně platí pro většinu vín tohoto typu. A rozhodně nejde o pití, které nadchne každého. Pokud ale šlo u Dobré vinice v podstatě první pokus o tenhle směr vinaření, tak tleskám.

fino_valdespino Ten večer jsme pili další vína vyrobená bez síry, Ryzlink lahvovaný úplně za čerstva se zbytky CO2, ryzlink od jednoho úžasného minivinaře z Mělníka, na srovnání úplně klasický ryzlink z Německa, vína delší dobu naležená na slupkách a různými dalšími způsoby „jiná“. Většinu dodal ze své sbírky i produkce zde pravidelně komentující MT. Ozkoušeli jsme něco připravené „přibližně“ kachetinskou metodou (celé hrozny kvasící dlouhou dobu ve velké zakopané keramické nádobě), dokonce i historický černobílý film na tohle téma jsme si pustili :o) Většina vín pocházela z vinic na Moravě či v Čechách a skoro žádné nebylo úplně mimo, byť samozřejmě bylo znát, že se často jedná o tak trochu experimenty, vzorky velmi mladé a teprve ve vývoji či zatím spíše hledání těch správných cest (zkusím sepsat delší degustační poznámky).

pignier_tradition_2005 Jasně to předvedlo srovnání s Cuvée Tradition 2005 z Domaine Pignier, oxidativní směsí dvou třetin Chardonnay a třetiny odrůdy Savagnin z biodynamického vinařství v Juře (více o jejich vínech už tu bylo dříve). Zde se krásně projevila tradice a léta zkušenosti, oxidativní aroma bylo velmi elegantní, jemné a uhlazené, do lískových oříšků. Hodil by se i výraz rancio, používaný v mnoha různých významech, ale zde mám na myslí takovou tu klasickou vůni u starého koňaku či armagnacu, obzvláště druhý den ráno ve vypité sklence. Krásné. V chuti pěkně suché, vyvážené, oříškové, příjemně dlouhé. Na popíjení jen tak či ke kousku sýra Comté. Podobně báječné mi přijde i suché Fino sherry od Valdespino, krásná oříškovost, rozpálené bílá půda, délka a elegance.

Otevřeli jsme i Cuvée 6T 2007, o kterém tu již byla řeč a které svého času vzbudilo mezi vinnými nadšenci velký rozruch, aby nakonec prakticky celá šarže zmizela v restauraci La Degustation. Při prvním i druhém setkání s tímto vínem jsem měl v podstatě stejný názor, viz ten článek. Pil jsem ho znovu loni ve sklepě u vinaře a přišlo mi o dost zajímavější, trochu se uhladilo, ale stále zůstalo dost neortodoxním nápojem, který se ovšem pil skvěle. S velkým očekáváním jsem přistupoval i k této (asi jedné z posledních) lahvi. Tmavá, až bronzová barva. Ve vůni i chuti hutné a intenzivní, ale už velmi ohlazené, všechna ta tříslovinost, peckovost, je pryč a víno ve mně vyvolává dojem „takhle by asi chutnal med, kdyby nebyl sladký“. Asi nejvíc mne bavila loňská fáze „už ne úplně ulítlé, ale ještě ne takhle uhlazené“.

oxid_set
O trochu podobném setkání jsem tu už dříve psal, i tentokrát jsem z toho všeho měl moc fajn pocit, že se tu něco děje, vinaři začínají vyšlapávat nové stezky a i mezi konzumenty se objevují lidé, které sledování této produkce zajímá. Nechci nikomu nutit, že vína oxidativní či týdny na slupkách jsou lepší než „konvenční“ produkce, upřímně si nedovedu představit, že bych pil právě a jen taková vína. Určitě nebudou chutnat každému, ale zaslouží si pozornost. Pokud znáte a pravidelně jíte zelené olivy, asi pro vás bude černá netypickým zážitkem a možná jich budete muset sníst více, než si je opravdu vychutnáte (či na nich alespoň objevíte něco, co vás zaujme). A platí to i naopak, pro obyvatele Gruzie před pár desítkami let by rosé od Horta bylo nejspíš stejně divné, jako je dnes pro většinu z nás víno vyrobené kachetinskou metodou. Vhodit jednoho oxidativního ubožáka mezi spíše navoněnou Moravu a minerálnější jemnější Francii, navíc bez pořádné přípravy a odpovídajícího komentáře, nemůže dopadnout dobře a spíše zbytečně odradí konzumenty od jakéhokoliv dalšího pokusu s tímto typem vín. A to by byla velká škoda…

Komentáře používají Disqus
 
Related Posts with Thumbnails