Začátek podzimu a dva fajn pinoty

Dnes oficiálně začíná podzim. Ať budeme otevírat kolik chceme roséček a nachlazených bílých, nic s tím neuděláme. A s podzimem nejspíš stoupne počet zkonzumovaných červených, začít můžeme třeba dost fajn pinoty. Před pár dny, když na sebe chladnější období zrovna dost výrazně upozornilo, jsem otevřel Bourgogne Hautes Côtes de Beaune rouge 2005 z Domaine Didier Montchovet, tedy pět let staré vyloženě základní burgundské od vinaře sídlícího v malé vesničce Nantoux, pár kilometrů od Beaune. Vinař je to zajímavý, již před mnoha lety (a v době, kdy to zatím nebyla móda) podlehl biodynamice a to mne vždy naláká, ostatně už tu o něm byla řeč u lahve velmi vyzrálého Beaune a další informace najdete na webu dovozce či přímo stránkách vinaře. Od vína jsem čekal, že bude fajn a ještě stále v kondici (byl to dobrý ročník a zkušenost s dřívější lahví napovídala, že vína připravuje pro delší zrání), ale nakonec moc příjemně překvapilo.

V tomhle víně skončilo hrozno z parcel asi 4km od Pommardu, jak mladých tak starších keřů. Fermentovalo 25 dní v dřevěných kádích a následně zrálo rok na dubových sudech, ale jen desetina byla nových. Zelená burgundská láhev, kovová záklopka, plný slušný korek. Barva temnější granátová, efektní, v lahvi je již něco vysráženého depotu. Vůně na úvod sevřenější, třešňová s pořádnou dávkou pecek, něco vesnického dvorečku. Postupně se objevují drobnější zábavné nuance a projev stává bohatším, ale tento základ zůstává. Příjemný dobrý pinot, prostě. V chuti suché, čisté, ovocité a hodně šťavnaté, dobře postavené, delší doznívání s dotekem sladkého ovoce, vyvážené, výborně pitelné. Dost kyselin, tvrdší přísnější styl, který umožní tomu vínu dále vyzrávat. Není to komplexní složité víno, ale rozhodně je s ním spousta zábavy a nenudí. Tipoval bych spíše vyšší kategorii a rozhodně ne pětileté víno, je to vyložený mlaďoch. A krásná ukázka, že biodynamické víno může být příjemný představitel odrůdy a místa původu, vůbec nic exotického.

Druhé dnešní víno je skok na úplně jinou část planety, konkrétně Nový Zéland. O jejich pinotech jsem se tu už docela obšírně rozepisoval v článku Roztodivné Pinoty z Nového Zélandu. Dnešní víno pochází z vinařství Kim Crawford a jde o Marlborough Pinot Noir 2007. Rodinný podnik začal pod touhle značkou dávat vína na trh v roce 1996 a od těch dob rostl a získával si oddané konzumenty po celém světě. V roce 2003 značku převzala firma Vincor International, ale původní tým zůstával na svém místě. Vincor v roce 2006 do svého portofila zařadila jedna z největších vinně-destilátových skupin, Constellation Brands, a před dvěma roky plně pohltila i vinařství Kim Crawford, ze kterého jeho zakladatelé navíc již odešli. Jak se to na podepíše na kvalitě teprve uvidíme. Každopádně ve sklence je ročník 2007 a tedy „přelomový“, pinot sice dost mladý, ale ty novozélandské jdou takhle pít úplně v pohodě. Technologicky nic neobvyklého, při fermentaci prolamování matolinového klobouku pro lepší extrakci a zrání pár měsíců v dřevěných sudech. Zajímavé je spíše to, že pouze část vína prošla malolaktickou fermentací, zrání ve dřevě probíhá pro spojení odbourané a neodbourané části vína.

Klasická zelená burgundská láhev a samozřejmě místo korku šroubový uzávěr. Tmavší barva, lehce nafialovělá. Dost typická vůně, zralé až lehce kvasící ovoce, kombinace tmavého a červeného, kořenitost, trochu dřevo a mírně kouřovost. Nic komplikovaného, ale dost fajn a takhle nějak si slušný dostupnější novozélandský pinot představuji. V chuti středně plné, suché, něco tříslovin a opravdu hodně výrazná šťavnatá kyselina, delší tmavě třešňové doznívání. Dobře udělaný kvalitní pinot, docela se mi líbí. Běžně stojí o něco víc než ten Montchovet výše (+/- 15€, čtyři stovky) a to jasně sahám po Francii, ale tuhle láhev jsem bral ve výprodeji při dni otevřeného skladu u Neubauerů za 250,- a to už je mnohem lepší.

Zobraz celý článek →

Tajná vína, Na nože!, víno plné mezinárodního porozumění a burgundská sázka

Na poslední chvilku jsem stihl registraci do zajímavé (šikovně reklamní) akce www.secret-wine.com. Nápad je jednoduchý, prostě se hromadě winebloggerů, kteří mají v oblibě vína Francie, pošle balíček se třemi naprosto anonymními lahvemi. Ten, který jako první odhalí správně všechny tři, vyhrál. Hlasovat v systému lze jen jednou a neveřejně, ale samozřejmě počítají s tím, že bloggeři si nic nenechají pro sebe a o vínech něco napíší. Láhev je označená jen číslem, sady jsou různě namixované a stejné víno může mít více čísel, opisovat od ostatních tedy v podstatě nejde. Lahve mají vyměněné i špunty. Sice mi do luštění dost nešikovně přišla dovolená, ale stejně by mne zajímalo, jak nakonec dopadnu. Vivat slepé ochutnávky! Vždycky mi dodá energii, když se někde správně trefím, ale už jsem se naučil netrpět, když to úplně podělám. Naposledy jsem byl nejblíže s jedním bílým burgundským, abych o den později zařadil jihoafrickou Pinotage do Francie. Degustační svět je krutý!

„Gastronomický“ pořad Čápi s mákem na Primě mi přišel jako neuvěřitelná prasárna, na jejich další projekt, kuchařskou soutěž Na nože! se Zdeňkem Pohlreichem, Romanem Vaňkem a Evou Filipovou, jsem se naopak docela těšil. Formát je to převzatý a jelikož Ano, šéfe! se jim celkem vyvedlo, očekával jsem podobný výsledek i od tohohle. Jenže… ono to tak nějak moc nefunguje. Má to divný střih i kameru, chybí tomu tempo a atmosféra, chybějící dramatičnost dohání přeslazenými „telenovela“ momenty. Prostředí působí jak ze staré televizní inscenace a celé to vypadá tak nějak… levně. Samostatně to možná jako úterní večerní televizní oddychovka obstojí, ale ve srovnání s jakoukoliv (snadno na internetu dostupnou) zahraniční konkurencí typu Masterchef či Hell’s Kitchen je Na nože! vyloženě tristní záležitost a tak nějak nevidím jediný důvod, proč na to dál koukat. Uvidíme, jak s tím Prima uspěje, ale ze svého okolí jsem moc nadšených ohlasů neslyšel.

James Suckling, jedna z největších hvězd časopisu Wine Spectator a šéf jejich evropské sekce (zodpovědný například za hodnocení vín Bordeaux či Itálie), nedávno z časopisu odešel a dost se spekuluje, co za tím vlastně bylo (ale proti časopisu odmítá říct jediné křivé slovo). Vypadá to, že si našel novou zábavu. Startuje nový vinný web, kde naprostou většinu bude tvořit profesionálně točené video. Rozjíždí charitativní aktivity. A k tomu si připravil dvě zajímavá vína, za pomoci mexického vinaře jménem Hugo d'Acosta. Červené je směska odrůd Grenache, Mourvedre a Cinsault z Roussillonu (Francie), Zinfandelu, Grenache a Petite Sirahu z Mexika a Cabernetu Franc z Kalifornie. Bílé obsahuje odrůdy Ribolla Gialla ze Slovinska, Friulano a Pinot Grigio z Itálie a Chardonnay se Sauvignononem Blanc z Maďarska. Je to takové „symbolické“ spojení národů, politické gesto míru a porozumění… no znáte ty reklamní žvásty :o) Každopádně se mu díky nim (a velmi dobrým kontaktům) podařilo dosáhnout toho, že víno bylo určeno jako vhodné k servírování při návštěvě papeže Benedikta XVI. v Anglii. Kdo umí, ten umí…

Před nějakou dobou jsem tu psal o „sázce“, kterou uzavřel Martin Kozák z Kupmeto s věčnými nadávači na ceny vín z Burgundska v ČR. V podstatě říkal, že nějaké snížení cen nákupy moc nenakopne. A jelikož původní termín uzávěrky již vypršel (byť akci nakonec prodloužili až do 24.9., což o něčem svědčí), zeptal jsem se na nějaké resumé. Poznatky z experimentu jsou prý takové, že prodej skrze e-shop se zvýšil, přičemž kupovala spíše soukromá klientela a v drtivé většině namíchané sady 3-6 víny po 1ks od apelace. Většina se držela generického Bourgogne a village či levnějších 1er cru (do 600Kč). Z vyšších kategorií jednoznačně dominoval zájem o Meursault. Gastronomie, hotely, vinotéky – zájem nula. Z mého pohledu šlo tedy o úspěch, snížení cen minimálně dočasně zájem o ta vína nakoplo a myslím, že pokud by obecně cenová hladina burgundských vín v ČR klesla, kupa lidí by je zařadila do pravidelných nákupů.

Dovozce učinil tento závěr: 

„Klíčová otázka – zlevnit Burgundsko pro koncovou klientelu, která v tu chvíli začne tato vína kupovat? A nebo je začne kupovat jen na přímý impulz „teď je sleva“? Akce beží prakticky doteď a množství objednávek radikálně kleslo. Ceny snížit pro gastronomii nelze, byť objednávají většinou v kumulativním množství větší objemy, ale:

• špatná platební morálka
• vyžadování komise a s tím spojená rizika
• požadavek na vzorky, degustace a zaškolení
• nutné investice do klientů rsp. reklamy.

Takže v závěru jsme zase u psa, který honí vlastní ocas / stín :-)“

Podle všeho měla mnohem větší ohlas akce Reisten 6+6 zdarma, to prý bylo skoro davové šílenství. Jenže… když koupím svůj oblíbený Reisten za půlku, tak se mi příště plnou cenu rozhodně nebude chtít dávat. Jsem namlsán, o kolik levněji to jde. A navíc je to slavnější producent a podobné superslevy působí podezřele. Jeden takový problém teď řeší někteří producenti vín z Nového Zélandu, jejichž vína dali jako reklamu prodejci v UK v tak velké slevové akci, až jim to vadí. Podle vinařů to totiž poškozuje jméno jejich vín, která jsou jinak vnímána jako o něco dražší a přeci jen „prémiová“. Cenotvorba není žádná sranda! :o)

Mimochodem ještě k Burgundsku… na www.vincentdancer.com najdete nádherný fotoblog z tamních vinic, doporučuju!

Zobraz celý článek →

Cenově dostupnější a moc fajn šampaňské

Nebudu si zase stěžovat na cenovou politiku v ČR, ale prostě si neodpustím poznámku, že koupit v ČR slušné pravé Champagne za rozumný peníz (když nepočítáte různé speciální akce na produkty vyráběné pro super/hypermarkety) není nic snadného, v podstatě se z tohohle již tak docela luxusního nápoje stává záležitost na pití mimo výjimečnou příležitost prakticky nedostupná. V jedné loňské předvánoční akci jsem koupil pár lahví za trochu snesitelnější cenu a jednu dokonce pod šest stovek. A minimálně jednou byl velmi příjemně překvapen. Champagne J.L. Vergnon (web) sídlí na dobré adrese v Le Mesnil-sur-Oger, tedy jednom z vůbec nejslavnějších míst Côte de Blancs, a jejich šampaňská plně využívají místních podmínek, jsou Blanc de Blancs, stoprocentně postavena na odrůdě Chardonnay. A navíc „Grand Cru“, hrozny pocházejí z jejich vlastních vinic, obvykle starých keřů, v okolí Le Mesnil-sur-Oger, Avize a Oger. Nezávislý producent, občasné používání sudů pro zrání části vína, k tomu navíc pěstitel (v Champagne je běžný systém hrozny nakupovat)… to vždy zvýší očekávání.

Chutnaný vzorek je neročníkový (NV, ale hrozno by mělo pocházet především z ročníku 2005) Champagne J.L. Vergnon Blanc de Blancs Brut Premier Cru, výjimka v jejich sortimentu, část hroznů je „jen“ z 1er Cru vinic. Vinař se brání malolaktické fermentaci (která je jinak naprosto běžná) a zakládá si na minimální dosáži, dost vín dělá i jako „brut nature“, tedy opravdu velmi suchá. A navíc i základní vína, a tohle mezi ně patří, odpočívají ve sklepě na kvasnicích (i následně po degoržování) déle, než je v Champagne zákonem dané a obvyklé. Tenhle brut si třeba poležel na kalech přes tři roky. Typicky je používána i čtvrtina rezervních vín pro dosažení konstantního stylu/kvality. Na úvod víno hodně zašumí a koruna pěny se drží docela dlouho, perlení je bohaté a bublinky spíš hodně malé, znak delšího zrání. Vůně pak svěží, velmi příjemná „kvasnicově šampaňská“, bílé květiny, slinosbíhavá citrusová kyselejší ovocitost, toast s medem. Poměrně elegantní, nadprůměrné, bohatší, fajn. V chuti suché, plné, živé, kvanta poněkud ostřejší kyseliny, ovšem vzhledem k dobře postavenému tělu vyvážené, delší lehce pecičkově trpčí doznívání. Čisté, důrazné, bohaté, skvěle udělané a naprosto ideální jako doprovod k jídlu, víno osvěžuje patro a nabuzuje na další napití i sousto. Zhruba půl deci z nějakého podivného důvodu zůstalo v chladničce do druhého dne a i když všechny bublinky odešly, stále to fungovalo i jako řízné tiché bílé.

Cena 590,- (loňská vánoční akce u Vinum Bonum, varianta Grand Cru nedávno stála o stovku dráž a musím zkusit, ale teď je vyprodáno) mi vzhledem ke kvalitě přišla jako malý zázrak, většina ostatních nákupů v kategorii do sedmi stovek takhle povedená zdaleka nebyla (ale ještě se určitě zmíním o domě René Geoffroy a jejich Rosé de Saigné, to bylo fajn). Jasně, jde o Champagne, které přímo u producenta koupíte i po jedné lahvi pod 15€, ale holt tady nejsme uprostřed Côte de Blancs. Frantíkům lze jedině závidět, v kontextu jejich typických příjmů je taková cena zázračná. Každopádně je tohle víno další důvod, proč se podívat za obzor regálů plných Moët & Chandon a Veuve Clicquot, do světa menších pěstitelských šampaňských, často levnějších a přitom o tolik zábavnějších.

Chcete vědět o šampaňském více? Přečtěte si „Jak vzniká šampaňské v obrazech“!

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Z běžných (super)marketů má nejlepší vína“

Dnes skončilo hlasování v další ze zdejších anket, tentokrát byla tak trochu  „nominační“ k zápisku „Vinná mapa supermarketů I. – Idea“. V hrubém seznamu nejčastějších supermarketů, diskontů a obecně běžně se vyskytujících franšízových obchodů (ovšem bez hypermarketů) jste měli vybrat ten, kde se dají sehnat „nejlepší“ vína. Nejsem si jist, jestli anketa spíše nezafungovala jako „kde nakupujete běžné potraviny“, ale co už. Suverénním vítězem se stalo s polovinou hlasů (50%, 71 z celkových 140) Tesco! Je fakt, že v jejich sortimentu, nejen v řadách „lahvováno pro Tesco“, jde najít kupu slušných věcí. A navíc mají docela často „vinné koutky“, kde se nachází (pravda, obvykle dost předražená) i vyloženě skvělá vína. Na druhém místě, s velkým odstupem, se umístil Albert (29 hlasů, 20%) a na třetím Spar (15 hlasů, 10%). Ostatní už jen paběrkují. Uvidíme, jak si jednotlivé podniky povedou při slepé ochutnávce v cenové kategorii do dvou stovek a zda se tyto preference potvrdí. Kompletní výsledky ankety najdete níže.

Hlasovat můžete v anketě nové, otázka i možnosti jsou tentokrát hodně jednoduché. Prostě saké a co si o něm myslíte. Parádní pití? Příšerný hnus? A jste si jisti, že to, co jste tu jako saké pili, nebyl ve skutečnosti zředěný a ohřátý destilát z brambor zvaný shōchū? :o)

Zobraz celý článek →

Narvaný víkend a víno ze stojanu jak u benzínky

Když se podíváte do kalendáře ochutnávek v Praze a okolí, tak zjistíte, že na vinobraní a různé burčákové slavnosti není tenhle víkend nutné jezdit na Moravu. Vůbec celý týden byl narvaný ochutnávkami (podzim už je skoro tu, největší nátřesk bude do dvou měsíců před Vánoci), ale podobně nabitý víkend je jen málokdy. Již od čtvrtka na Kampě probíhá veletrh Česká chuťovka 2010 pod taktovkou Slow Food Prague, kde se i na vína dostalo. Na Slovanském ostrově dnes začíná první ročník Prague Wine Festivalu, projevem jakési volné variace na již zaběhlý Prague Food Festival, ovšem se zaměřením na víno. Vypadá to na davovku, alespoň očividně dost vysoký marketingový rozpočet tomu odpovídá, ale přesto možná zaskočím. Do toho dneska začíná již tradiční Vinobraní na Grébovce 2010, krom tohoto parku jako vždy i na Náměstí Míru. Další vína půjde ochutnat na biojarmarku v Toulcově dvoře, v sobotu a neděli se přidá Svatováclavské vinobraní 2010 a v sobotu další ročník Burčákfestu v Radotíně. A pokud by vám to nestačilo, tak opravdová monstrakce (taková velká vinná pouť s kolotoči, koncerty, davy opojenými „burčákem“ a tak) se rozjíždí dnes v podobě Mělnického vinobraní 2010. Uf, kam dřív? Mám obavu, že takovýhle souběh často konkurenčních záležitostí nepomůže nikomu z nich. Vaše volba?

Když jsme u těch masových akcí a prodeje vína ve velkém… zaujal mne nový doplněk do francouzských supermarketů. Vypadá to, jakoby tam stál přerostlý stojan z benzínové pumpy (kapacita mašiny je 500 a 1000l), displej ukazující litry a cenu to má, pistoli pro točení paliva taky. Ale ze zařízení teče víno. Vyberete si druh, naplníte do vlastní přinesené nádoby (ekologické!), vytisknete lísteček a u pokladny hezky zaplatíte. Litr pořídíte pod dvě eura. Vzhledem k oblibě stáčeného vína tady v ČR si myslím, že něco podobného by tu mohlo bezvadně fungovat. Vlastně tenhle systém není nic nového, takhle se víno prodávalo už dříve, rozváželo v sudech a zákazníkům čepovalo do jejich nádob, tohle je jen modernizované o ochrannou atmosféru a nějakou tu elektroniku. Kupujete stáčené víno? Líbilo by se vám něco takového?

Zobraz celý článek →

Velké domény Burgundska přehledně

Vypadá to, že se letos roztrhl pytel se „zásadními“ knihami o Burgundsku, a nastal čas zase trochu oprášit angličtinu. Někdy jde o aktualizace předchozích vydání, ale spíš se na nás řití nové a opravdu ambiciózními projekty. Allen Meadows aka Burghound již vydal dílo The Pearl of the Côte: The Great Wines of Vosne-Romanée, 350 stránek věnovaný jen této burgundské apelaci do nejmenších detailů. Jasper Morris MW, dlouholetý spolupracovník britského obchodníka s vínem Berry Bros. & Rudd, zpracoval knihu Inside Burgundy (koketoval prý s názvem The Sex Life of Burgundy). 656 stránek věnovaných tisícovce vinic od základních po Grand Cru, medailonky 450 producentů, komentář k ročníkům. Remington Norman (s úvodním slovem Auberta de Villaine) dokončil Grand Cru: The Great Wines of Burgundy Through the Perspective of Its Finest Vineyards a v prodeji bude již brzy. Od stejného autora pak pochází dnes hodnocená kniha, třetí vydání The Great Domaines of Burgundy: A Guide to the Finest Wine Producers of the Cote d'Or. Tedy přesněji řečeno jeho původní text přepracoval, domény navštívil a další doplnil Charles Taylor MW, Norman to tentokrát již jen „překontroloval“. O čem že tahle kniha je a vyplatí se ji zařadit do knihovny?

Dle autora je cílem demystifikovat a přiblížit pro mnohé snad až příliš složitě působící Burgundsko skrze perspektivu, která opravdu definuje kvalitu – jednotlivé špičkové producenty. Jasně dává najevo, že hlavním orientačním prvkem je jméno domény a ne zda jde o village, 1er Cru či nějakou slavnou apelaci (celkem vtipné, vzhledem k tomu, že Norman právě vydává knihu, která dělá totéž naopak z pohledu jednotlivých zásadních terroir). Kniha prezentuje 141 vinařství z Côte d’Or (na Chablis a Beaujolais se dostane možná příště), jejich zařazení se odvíjelo spíše od zásluh než velikosti, absolutní kvality jejich vín, konzistentnosti produkce, výkony s ohledem na špatný ročník a tak, roli by neměla hrát velikost pozemků a marketingový rozpočet. V některých apelacích najdete profil třeba jen jednoho vinařství, v jiných (Vosnée, Gevrey-Chambertin) jich jsou kvanta. Cílem nebylo mít každou oblast zastoupenu stejně, ale vypíchnout ty opravdu špičkové producenty celého Côte d’Or. Ale samozřejmě s jistým koeficientem výkonu v kontextu apelace, v rámci třídy, se tu pracuje. S vybranými podniky lze nesouhlasit, někdo může být navíc a jiný podle vás chybět, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Zastoupená vinařství prý nejsou nějak dále umisťována do žebříčku, ani délku profilu nelze brát jako ukazatel (P.J. s autorem hovořil při Grands Jours de Bourgogne a tenkrát prý naznačoval, že počet stran profilu měřítkem je).

Krom profilů jednotlivých vinařství kniha nabízí i část „obecnou“. V úvodu autor mluví o současných dobrých (větší otevřenost vůči zákazníkům i vinaři mezi sebou, větší koncentrace na kvalitu, domény lahvující vlastní vína místo prodeje négociantům atp. ) i špatných (raketový vzestup cen pozemků a související vliv na daně, dědictví a tlak na prodeje větším hráčům, tendence dělat přeextrahovaná a sudem nabušená vína) trendech v Burgundsku. Závěrečná část je pak věnována slovníčku vinařských pojmů ve francouzštině, profilu ročníků 1971-2009 a především několika teoretickým statím na téma apelací a kvalitativních úrovních, odrůd, způsobu přípravy bílého a červeného vína, způsobu obchodování s víny Burgundska, pěstování révy a biodynamice… je to přehledné a napsané s ohledem i na začínající milovníky vína, ale ani ty pokročilejší neurazí a leccos zajímavého si tam možná najdou.

Stěžejní částí jsou ale samozřejmě profily vinařství. Ty jsou rozděleny hezky podle jednotlivých apelací/obcí (a každá z nich má přibližně dvojstránku se základním popisem a přehlednou mapou, možná ale až zbytečně jednoduchou), orientuje se v tom dobře. Každá doména má nejméně jednu samostatnou stránku, Domaine de la Romanée-Conti zabírá hned čtyři, světe div se. Profil typicky obsahuje fotku vinaře, popis historie i současnosti vinařství, technik na vinici a ve sklepě, stylu vín s vypíchnutím těch nejlepších, nějakou tu zajímavost. U každého vinařství je navíc seznam aktuálně obdělávaných vinic (zajímavé je, že autor se úmyslně drží jména, které pro vinici/polohu používá konkrétní producent a neupravuje je na nejčastější verzi) včetně přesné plochy a obvykle i stáří keřů, ke štěstí chybí snad jen detailní mapa s vyznačením, ve kterých částech vinice ty výsadby jsou (ovšem v textu se o tom občas mluví) :o) Popisy jsou kvalitní, dobře se čtou, ale přeci jen působí tak nějak „usmějte se, je krásný den a všechno ideální“. Nečekal jsem, že autor by hvězdnému vinaři napálil nějaké pochybení, jak si to dovolí třeba motoristický magazín Top Gear i vůči špičkovým supersportovním autům, ale kritičtější pohled by možná leckdy byl namístě.

Bill Nanson (docela by mne zajímalo, kdy dokončí dílo MONOPOLE - Burgundy's Unshared Treasures) se ve své recenzi na tuto knihu (kde objevil drobné chybky, kterých si ale všimne jen někdo s opravdu špičkovými znalostmi Burgundska) zmiňuje, že na zamlčování některých faktických problémů, jako je například předčasná oxidace bílých vín (na tu je Nanson dost vysazený, osobně mi přijde, že autor knihy o tom v úvodníku promluvil dostatečně) se ukazuje, že Charles Taylor je zároveň i dovozcem vína a leckteré z hodnocených vinařství má v nabídce, takže tam dochází ke střetu zájmů. Je jasné, že se tohle mohlo projevit a kritiky je pomálu (ale je to přeci kniha jen o těch nejlepších… ovšem ti si umí chyby přiznat a mluvit by se o nich mělo), ale nějak zásadně mne to netrápí. Ocenil bych ovšem, kdyby autor své běžné zaměstnání jasně zdělil. V knize o něm není ani řádek (krom dvou slov v úvodníku od Broadbenta) a to je poněkud nefér. Clive Coates se ve své knize do kritiky pouští mnohem častěji a i on se živil jako dovozce a ve sklepích jeho zákazníků dost možná stále nějaká vína leží.

Každopádně ty profily v The Great Domaines of Burgundy jsou, i v dnešní době „na webu je všechno“ (zdaleka není pravda) asi nejobsáhlejším popisem tak velkého množství top burgundských vinařství, ke kterému se můžete dostat. Osobně mne na nich mrzí vlastně jen to, že nemají nějaký společný styl u fotografií. Někde je záběr na vinaře a jinde chybí, někde je „reklamní“ pohled na vinici a jinde sklep. Líbilo by se mi, kdyby všude byla alespoň v nějakém jednotném stylu fotka vinaře + něco další. Navíc je zřejmé, že zdrojů fotek bylo několik a kvalita se hodně liší, od technicky perfektních a obsahově skvělých současných záběrů (kde je autorem Jon Wyand), přes fotky staršího data z původních vydání, po několik málo záběrů, které vypadají jak z obludně nazvětšovaný výřez z jiné fotky. V tomhle směru si ta kniha zasloužila pečlivější práci.

Formát větší než A4, skoro tři stovky stránek nabité informacemi, křídový papír a solidní váha jeden a půl kila. The Great Domaines of Burgundy stála na Amazonu tolik, co v ČR zaplatíte za láhev běžného vína z Burgundska ($22, tedy nějaké čtyři stovky), a v tomto porovnání jde i naprosto jasný nákup. Přijde mi, že je to jak „pěkné obrázkové čtení do postele“, kdy si jen tak můžete listovat a vybírat náhodné pasáže o jednotlivých producentech, tak i kniha, ke které se lze obrátit, když potřebujete detailní informace o některém z kvalitních burgundských producentů. A navíc připravená pro nadšence do Burgundska a odborníky, ale poradí si s ní i začátečník. Jako referenční a zásadní knihu o Burgundsku stále beru The Wines of Burgundy od Coatese (nové vydání ideálně s profily producentů z toho staršího), tohle je ovšem povedený doplněk.

Zobraz celý článek →

Opožděné sebeoslavné 3. výročí Jižního svahu

Tak už je to tři roky, co pro Vás (a taky pro sebe, samozřejmě) páchám tenhle blog! Tedy… ono to bylo tři roky už před měsícem, ale tenkrát mne sice poznámka v kalendáři upozornila, jenže zrovna bylo něco zajímavějšího na psaní a tak jsem se na sebeoslavný článek vybodnul, abych na to následně zapomněl jak na zoxidované víno. Ale co, stejně tu „finální“ podobu blog začal nabírat právě až po prvním měsíci psaní, takže se to hodí připomenout i dneska. Tři roky je zatraceně dlouhá doba! Za tu dobu se zde objevilo téměř 800 různorodě dlouhých článků, které na počet slov dohromady dávají už docela obsáhlou knihu. Fotek je tu 3000+, taky slušný balík. Další kvanta čtení lze najít pod články, společnými silami už jsme tu napáchali 4700+ komentářů. Kvantita, u všech třech „měřených parametrů“, samozřejmě nic nevypovídá o jejich kvalitě. Ale doufám, že nadpoloviční většina obsahu je zajímavá a některé zápisky opravdu dobré :o)

Jižní svah postupně získal hezkých pár stovek pravidelných návštěvníků (zhruba třetina návštěv jsou náhodné jednotlivé příchody z vyhledávačů a různých odkazů, většina pak ale návštěvy opakované, téměř polovina z přibližně 5000 unikátních návštěvníků měsíčně sem chodí alespoň jednou týdně, leckteří denně) z řad jak nadšených vínomilců, tak i vinařů, dovozců a restauratérů. Na Facebooku si Jižní svah nasbíral už skoro tisíc fanoušků, taky příjemné. Vlastně se tenhle proklínaný i milovaný sociální web se zařadil hned vedle Googlu na pozici nejčastějšího zdroje čtenářů, mnozí na něm prostě sledují novinky místo RSS kanálu. To vše sebou logicky neslo zvýšení „dohledu“, častěji jsem upozorněn na případné nepřesnosti a chyby (jen výjimečně postižený vinař/dovozce píše nějak naštvaně, spíš v klidu upozorní, docela změna oproti stavu před dvěma lety), ale to mi vyhovuje :o) Začala stoupat poptávka po reklamě a „objektivním zhodnocení zdarma dodané lahve“, až jsem kvůli tomu sepsal docela agresivní „inzertní podmínky“. Je to docela zábava, takový blog :o)

Zuby nehty se držím „nadšeneckého webu“ a snažím nijak nespojit s byznysem okolo, i kdyby jen inzercí. Že je mi někdo sympatičtější a jiný míň je tu stejně vidět, je to ovšem většinou díky chování lidí okolo konkrétního dovozce/vinařství či sortimentem, který mi opravdu sedí, a ne úplatky :o). Odskok od zdejších nekomerčních aktivit jsem si párkrát dovolil v podobě článků pro některá tištěná vinná periodika (kdysi pro Víno Revue, nyní něco málo do Wine & Degustation a Vinařského obzoru), ale tak nějak se mi mnohem lépe píše jen sem. V zahraničí se hodí mít možnost vytáhnout i barevný časopis, mají z toho lepší pocit, asi jako že ty informace, které od nich získám, zpracuji „objektivněji“ než kdyby to bylo pro web. Pokrčení nosem při zjištění, že jsem „nějaký blogger“ jsem při návštěvě vinařství zažil víc než jednou. Máme nějak blbé jméno či co. Možná je to tím, že si víc píšeme to co opravdu chceme a méně co ta vinařství chtějí, aby se o nich a jejich produkci psalo :o) Ale doba se mění a budou si muset zvykat. A vůbec nejlepší je nemít se za co stydět.

Někdy si říkám, že by bylo nejlepší vínem tolik nezabývat a prostě si jen užít tu či onu láhev. Čím víc to všechno člověk zkoumá, na tím větší množství všelijakých „nepěkných nehezkých věcí“ naráží a požitek mu to kazí. Na druhou stranu si zase leccos jiného víc užije, když ví, co je na tom vlastně zajímavého a jakým způsobem vzniklo. No jo. Ale to věčné psaní degustačních poznámek, i na večeři u přátel… doufám, že mé občasné výlevy (nejčastěji pod štítky zamyšlení o světě vína) k těmto tématům nějak zvládáte :o) Během těch tří let se tu objevil nejeden problém, drsnější komentářová přestřelka i vážnější záležitosti (dva spory s Víno & Styl jsou myslím tím nejhorším), ale stále jsem docela rád, že i přes nárůst počtu návštěvníků tu obvykle diskuse nekončí nadáváním do idiotů či návrhy na fyzickou likvidaci producenta, které lze jinak pozorovat skoro všude, od webů o hi-fi po fóra chovatelů činčil.

Stejně mi stále přijdou nejdůležitější lidé, které jsem díky tomuhle webu poznal. Ať už je potkávám na různých ochutnávkách a můžeme tam sdílet své názory, nebo se s nimi dokonce pravidelně scházím na domácích degustačních akcích, bez nich by to všechno byla docela nuda :o) Právě ten přesah vinného webu do běžného života je nakonec důvodem, proč se tím zabývat i nadále. Protože ta různá jídla bych nejspíš snědl a vína vypil i kdybych o nich nic nepsal, ale kdybych o nich nepsal, nejspíš bych nepotkal tolik lidí, se kterými si o nich můžu pokecat :o)

Před dvěma lety jsem k prvnímu výročí napsal: „Neuvěřitelně se těším na to, až se na tenhle blog (ať již s aktuálními příspěvky, nebo jen jako archiv potom, co s ním třeba v září 2008 seknu :o) podívám třeba za pět let a zasměji se těm šílenostem, co jsem tu psal a navíc jim i věřil :o) Až se proflákne, že nějaký bio vinař, na kterého jsem skládal ódy, míchal do svých vín techno-koncentráty odněkud z Chile, třeba. Nebo až si za rok otevřu naprosto zhroucené a nepitelné víno, kterému tu předpokládám velký archivační potenciál.“ A v kontextu současného dění na domácí vinařské scéně si to takhle jako dovolím zopakovat :o)

Zachovejte Jižnímu svahu přízeň, mám v hlavě docela dost různých nápadů a doufám, že některé z nich se podaří realizovat. Chce to jen čas a chuť (a chuť by byla). A nebojte, nepůjde jen o vinnou mapu supermarketů :o)

P.S. O vínech z fotografií v tomto zápisku se dozvíte něco později, obě si to totiž opravdu zaslouží.

Zobraz celý článek →

Den otevřeného skladu u Neubauerů

Tuhle sobotu se léto na chvilku vrátilo v plné síle, slunečný den jsem využil k výletu do obce Chýně (ideální je ovšem spíše cyklozastávka v tamním Pivovarské domě na některý z jejich kvasničáků), kam svůj sklad přestěhoval dovozce Neubauer & syn. Pořádal „den otevřených dveří“, prostě si každý mohl zalozit do skladu, na dvoře pojíst něco grilovaného masa a přechutnat přibližně 13 vzorků, to vše za sympatickou stovku (odečitatelnou z objednávky). Navíc se šlo ve skladu prohrabat „archivem“, nesourodou sbírkou lahví různých ročníků za více či méně výhodné ceny. Tam jsem odlovil něco starých ryzlinků od Markuse Molitora a též jeho skoro desetiletý Pinot Noir, vyložený úspěch to byl :o) Dnešní zápisek je ale spíše k ochutnaným vínům. Podstatná část byla z vlastní produkce Neubauerů, vinařství Arte Vini, to vše doplněno vzorky z Německa, Afriky, Rakouska a Chile. Šlo spíše o vína cenově dostupnější, žádné velké bomby (alespoň v Pinot Blanc od Weinbachu jsem před cestou tiše doufal…), ale příjemná překvapení se rozhodně konala.

Nejdříve „tak trochu jiná Morava“, tedy produkce vinařství Arte Vini (web). Už jsem tu něco málo psal k jejich bílému Green 2008, zmiňoval se též o červeném Red 2008. Na dni otevřených dveří byly k dispozici i vzorky z „premium“ řady (vyzrálejší vína, burgundské lahve či případně tvar flétna, docela fajn styl viněty s jakoby barvou načmárnutými písmeny symbolizujícími odrůdu, stejně jako u základu vše pod šroubovým uzávěrem). Jiné vinařství je to každopádně, takhle pod taktovkou dovozce a aktivně tlačené především směrem do gastronomie, ale zvláštností je i to, že celé zpracování nakoupených hroznů probíhá v Rakousku. Což může při současných potížích domácího vinařství vzbuzovat obavy o skutečný původ obsahu lahví (hlavně letos to leckde vypadá s úrodou hodně špatně), žádný strach ale prý mít nemusíme, vše je a bude jen z Moravy. Teď už ale vína…

Green 2009 je čisté Veltlínské zelené, mladičké, svěží, trochu kvasnicové a lehce reduktivně zaprděné, čisté, snadno pitelné, jednoduché. Což lze říct i o Bubbles, kde se jedná o totožné víno, jen dosycené oxidem uhličitým (na něco pod tři atmosféry). Jednoduché letní bubliny, nic víc a nic míň. Proti takovým vínům vůbec nic nemám, jen prostě… ve Francii či Německu koupí místní v maloobchodě ucházející crémant/sekt za 5-6€ (při úplně jiných platech než máme my) a tohle stojí stejně, ale je znatelně obyčejnější. V lecčems jsem sice patriot, ale… no prostě domů asi ne, skleničce někde k jídlu bych se nebránil. Totéž platí i o Rosé 2009 (Zweigelt + Frankovka), bledší, krémově jahodově svěží záležitosti, čisté, lehké, jednoduše pitelné. A taktéž o již dříve hodnoceném Red 2008 (Zweigelt), peckovině ovocitém a kořenitém lehčím červeném s výraznější kyselinou, opět snadno pitelné „jen tak“ víno.

Arte Vini Chardonnay 2009 je svěží, středně plné, živé čisté mladé ovocité reduktivní bílé s fajn kyselinou, dobře pitelné. Sauvignon 2009 ovocitý do angreštu, opět živý, kulatější, slušně dlouhý, dobře udělaný. Ani z jednoho bych nelezl po zdi, ale jsou to solidní vína, oproti základní řadě o kus zajímavější. Kdyby šlo o knížky, tak by to byla taková ta nepříliš originální řemeslně zvládnutá rutina, ke které se ale člověk v tramvaji či vlaku občas rád uchýlí. Je opět otázkou, zda na poli vín v cenách 200+ (maloobchod) nejsou kvanta vín, která nabízí komplexnější zážitek. A další otázkou, zda je třeba restaurace chtějí a nevyhojuje jím více něco jako „Ch“ a „Sb“. Čas ukáže.

Již dříve, na degustaci v Kaiserštejnském paláci, jsem přechutnal produkci vinařství Hans Wirsching (web) z Franken, hezky z klasických „velkých placatek“ Bocksbeutel. Tenkrát je ještě Neubauer nedovážel a sondovali, co do sortimentu zařadit. Na dni otevřených dveří byl k dispozici Iphöfer Kalb Silvaner Kabinett trocken 2009, krásně čistý, svěží, květinový a lehce ovocný sylván, živý, perfektně pitelný. A především, pro mnohé reputaci odrůdě napravující, Iphöfer Kronsberg Müller Thurgau Kabinett trocken 2009. Milerka je to ovocitá s fajn muškátovou linkou, velmi příjemná vůně láká k napití a chuť je svěží, mladá, živá, s perfektně zakomponovanou kyselinou a trochou sladkosti dodávající plnost. Skvěle se to pije a baví, opravdu dobré bílé. Vlastně mne v ten moment bavilo možná i o kousek víc, než vzorek z Rakouska (ale kousek od hranic s ČR), Riesling vom Schloss 2009 vinařství Graff Hardegg (web). Což je sice ukázkový, povedený mladičký ryzlink (navíc z více než třicetiletých vinic, kvašen spontánně, zrál několik měsíců ve dřevě bez síry na kvasničních kalech…) aromaticky do sušených meruněk, ale ten by potřeboval ještě ležet. Ta milerka je k pití teď hned :o)

Z červených jsem k sortimentu z grilu okusil chilskou směs Cabernet Sauvignon+Cabernet Franc+Carmenére „120“ 2008 z Viña Santa Rita a účel to splnilo tak akorát, zde mi poznámky váznou, ale pamatuji si dost slušné plnější ale dobře pitelné červené, žádná bomba na večerní meditaci, prostě pití ke kusu masa. Červeným objevem se stala až Jižní Afrika, konkrétně oblast Stellenbosch a vinařství Audacia (web), které se nejspíš zkusím pověnovat něco víc (za tím účelem jsem už pár lahví zakoupil domů a zařadím na nějakou ochutnávku). Už základní neročníková červená směs Jeté mne moc bavila. Hodně netypická mladě červená vůně, čerstvé červené ovoce říznuté vůní pavilonu hadů, bohatší, fajn. Suché, středně plné, vyvážené, ovoce, hadi, sloni, dost kyseliny a něco cukru, fantasticky pitelné, efektní. Tý jo! Následný Roaring Lion (dominantně Cabernet Sauvignon s přídavkem odrůd Malbec, Roobernet a Cabernet Franc) byl už znatelně lahvově zralejší, ovocitý s červenou paprikou a čajovými výluhy, zvláštní, efektní. Suché, živé, středně plné, kyseliny, delší, zase sloni, fajn. A závěrečný Rouge Noble 2003 z odrůdy Shiraz vyzrávaný rok ve francouzském dubu mne taky dost bavil. Již dost nazrálé ale stále s dostatkem ovoce, dřevo, bylinky, poměrně komplexní. Tak akorát plné, dobře pitelné, vyvážené. Ovoce, kyseliny, délka. A všechna tři vína se točila okolo dvou stovek, což je paráda. Já snad ještě začnu pít Afriku nebo co…

Zobraz celý článek →

Dvě krabicovky a něco k pátečnímu burčáku

O víkendu žena páchala s kamarády velký sraz pro několik desítek lidí a tak jsem po velmi dlouhé době vyrazil nakupovat proviant do Makra. Docela mne překvapilo, že u dost zboží cena zas nějak zásadně výhodnější než v leckterých super/hypermarketech není, navíc už to není žádné „cash & carry“ ale dá se platit kartou, vpouští více lidí na jednu průkazku (více než dřívější dva) a dokonce i docela malé děti jsem tam viděl. To jsou změny. No každopádně jsme (krom báječných kachních prsou a jinde za rozumný peníz blbě dostupných Portobello žampionů, to byla bašta!) vzali i dvě bag-in-box vína, které se ale na srazu nedopila, takže jsem měl možnost je zkusit i já, hezky v klidu domova. A světe div se, minimálně u červeného to vůbec nebyl špatný nákup…

Obě krabice pocházejí z Jihoafrické republiky a oblasti Western Cape. Producentem jsou Leopard’s Leap Wines, ale tahle konkrétní řada (vinařství) si říká Lion’s Land. K nám je vozí Buda-mont a krom Makra tedy nejspíš budou i leckde jinde. Na webu i krabicích se chlubí tím, že hrozny jednotlivých odrůd vždy nakupují z oblastí, která jsou pro ně nejvýhodnější, dokonce se zmiňují i o typech podloží. Takže Chenin je prý z teplejších míst a jihozápadních svahů a starých keřů, zatímco Sauvignon roste v chladnějším klimatu, ve vyšších nadmořských výškách a aromatice pomáhá vítr od Atlantiku. Je tam ale i nápis „lahvováno v…“, což u krabice pobaví. Docela se mi líbí rozdělení vín na webu Leopardu podle účelu, když si tam vyberete „sólo konzumaci“, nabídnou vám i knížky.

Obě chutnaná vína jsou v pětilitrovém bag-in-box balení, snadno se to otevírá a používá otočný systém uzávěru, víno odpouští rychle a spolehlivě (mám ho raději než variantu s pacičkami, které je nutné stlačit). Bílé je směs Sauvignon Blanc + Chenin Blanc 2009 na 13% alkoholu. Svěží, fajn kombinace angreštu, rybízu a k tomu trochu medu a tropického ovoce. V chuti suché, dostatek kyselin, ale poměrně znát alkohol, víno je docela ostré, nepříliš vyvážené a jednoduché. Nekomplikované a pitelné, ale žádný zázrak. Červené je pak směska Shiraz + Pinotage 2008 na 13.5% alkoholu a tady jsem byl spokojen mnohem víc, vlastně až překvapivě hodně. Tmavá barva, do sušené švestky. Příjemná tmavá ovocitá vůně, trochu dřevo, sluníčko znát, ale nepůsobí přezrálé a láká k napití. Čisté, suché, středně plné, vyvážené v chuti, fajn délka, moc dobře pitelné. Opravdu dobře udělané červené působící možná trochu šablonovitě, ale rozhodně ne průmyslově, jak mají leckteré supermarketovky ve zvyku. Pil jsem o dost horší věci v lahvích v cenách dvě stovky i vyšších. Tyhle krabice přitom stojí přibližně 400,- Kč s DPH, tedy „sedmička“ vychází na méně než 60,- Kč. A to se na nějakou větší akci prostě vyplatí. Pokud máte takové balení doma, tak počítejte s jedním problémem… o dost hůř se „měří“ spotřeba a mnohem snáz toho za večer vypijete více, než při lepší kontrole při otevírání jednotlivých lahví :o)

A ještě malý odskok. V Praze teď zuří všemožné „vinné slavnosti“, přesněji by se to dalo popsat jako „systém distribuce burčáku podobného nápoje v obludném množství za lehce šílené ceny“, tenhle víkend byla kupříkladu tradiční akce v Tróji (psal jsem o ní loni, letos už prý šlo na víno pronajmout sklenku, ale jinak stejná tlačenice a davovka), dost špatné reference má Svatováclavské vinobraní u hradu (pořádá Villa Richter každý vikend) a čeká nás tradiční velká slavnost na Grébovce/Náměstí Míru či třeba Burčákfest v Radotíně (viz krátký report loni). Já si v pátek večer odskočil do svého oblíbeného vinného sklípku v Grébovce, kde se ten den začínal prodávat burčák z odrůdy Müller Thurgau. Byla to taková sotva prokvašená šťáva, ale veskrze příjemná. Pravda, dvojka za stejnou cenu jako stávalo stejné množství hotové milerky, ale beru to jako „cash-flow“ podporu vinařství hned po sklizni :o) Ve sklepě to vonělo vinobraním a kvasícím vínem, vnitřek sklípku byl plný lidí a stejně tak byl obležena budova i zvenku. Stálo se na schodech, sedělo na střeše. Pil se burčák i víno, momentálně je v nabídce stále velmi povedený Modrý portugal a z bílých fajn Hibernal a nic moc Ryzlink rýnský. Každopádně ten sklípek je úžasná záležitost, kdo nebyl neuvěří :o) A pít burčák tam mi přijde takové logičtější, než na těch všemožných poutích různě po náměstích.

Zobraz celý článek →

Dva červené pinoty, u kterých jsem si nebyl jist

Dnes se podíváme na dvě vína odrůdy Pinot noir, jedno ze Slovenska a druhé z Čech, u kterých jsem si tak nějak nebyl jist, co si o nich myslet. Nejdříve zahraniční vzorek. Rulandské modré 2008 výber z hrozna pocházející z Château Topoľčianky (Vinárske závody Topoľčianky) jsem dostal darem, ke kterémužto účelu se velmi hodí. Jde totiž o řadu „Retro“ (do které by ale měla jít jejich vůbec nejlepší vína), ve vysokých pistolových lahvích a s prvorepublikovou vinětou, na které můžete vidět „krojovanú dievčinu v Topoľčiankach pod Tatrami“. Navíc má láhev hrdlo přelepeno papírovým páskem a zadní viněta obsahuje popis, analytiky, přesně místo původu, základní info o vinici a navíc jsou lahve číslované (moje je 1260 z celkových 4450 kusů). Tohle všechno funguje na jedničku, jenže navíc na lahvi najdete tři nálepky ze soutěží a zavěšenu kartičku s dodatečnými informace o retro řadě, čímž už to začíná působit poněkud přeplácaně. No nevadí. Vinárske závody Topoľčianky nejsou žádný drobeček, hospodaří na 400ha a další hrozny nakupují, takže velkoproducent. To ale nemusí nutně znamenat špatné víno.

Pinot pochází z južnoslovenské oblasti, podoblasti Strekovské, obce Šarkan a konkrétně vinice Kaparáš (jílovito-písčitá půda, slunečný svit 2074 hodin ročně, věk vinice 6 let). Láhev je zavřena kratším plným korkem. Barva pěkná rubínovka, fajn. Víno je aromaticky spíše jednodušší, ovocitý pinot s lehce „bramborou“ (takový sklepní tón, do kterého se mnoho běžných pinotů z Čech sune po pár letech zrání), znatelnější alkohol. Trochu třešně, trochu malin, nějaká čokoláda, ale nic zásadního. V chuti suché, znatelnější tříslo, středně plné, ostřejší a nepříliš vyvážené. Delší dýchání moc nepomáhá. Na pití neuráží, ale vzhledem k tomu, že by mělo jít o jejich hit a víno z Národného salonu vín, je to až příliš obyčejné. Měl jsem z toho pocit, během popíjení celý večer, jakoby se to víno fakt snažilo být něčím víc, ale furt mu jakákoliv zajímavost o kus unikala. Podobně na mne působil již dříve výběr Rulandského šedého ze stejné řady, prostě úplně běžné „lepší spotřební víno“. Vinařství uvádí „zrecí potenciál 3 roky“ a nemám dojem, že archivace by tomuhle vzorku nějak zásadně prospěla. Cena přibližně 10€ / 250,- Kč asi odpovídá efektní ambaláži, přívlastku a tak, ale samotné víno bych za tenhle peníz znovu nekoupil.

Druhým vzorkem je jakostní Pinot noir 2007 z Vinařství Sv. Tomáše v Malých Žernosekách (viniční trať Na Dobraji, výsadby z let 2003 - 2004). Od vinaře, Zdeňka Vybírala, jsem dosud lépe znal jen jakostní Pinot Noir Klaret 2008, což je moc fajn pití, a do červeného pinotu vkládal velké naděje. Vinařství se totiž specializuje na burgundské odrůdy (modré, bílé, šedé) a slyšel jsem na jejich výsledky docela chválu. Sám jsem je nenavštívil, nějaké informace najdete na jejich webu. Hospodaří už na docela slušných osmi hektarech, technologicky by mělo jít spíše o aktuální klasiku kvašenou za kontrolované teploty v nerezu + následné zrání dle potřeby i ve dřevě.

Pinot Noir 2007 je sice uveden jako jakostní, ale očividně vyzrál dost slušně, což napovídá nejen alkohol 14%. Láhev hnědá flétna, viněta fajn, uzavřeno korkem lepeným z drti s pevnou dvojploškou. Barva matnější rubín lehce nazrálý na okraji. Vůně hodně intenzivní, přezrálá pinotová, sladší, džemovité (resp. v koláči zapečené červené ovoce), kořenitost, brusinky. Suché, plné, výrazné, až pálivěji znát alkohol, poněkud disharmonické (a není to jen nízkým věkem), ovocité, sladší delší doznívání s trochou čokolády, něco třísla. Hodně hutné a teplé, ovšem nijak zářná struktura a postrádá jakoukoliv eleganci. Žena stylem tipuje nějaký Nový svět. Po pravdě tomu vínu „nevěřím“ a dost přemýšlím, jaký technologický postup byl při jeho přípravě zvolen. Jenže… za 115,- Kč, které jsem zaplatil, moc nabušenějších a takto plných pinotů neznám a jen těžko najdu, kupu konzumentů tím nadchne. Otázkou, na kterou ovšem pravidelný čtenář tohohle blogu nejspíš zná odpověď, je, zda takové pinoty vůbec pít chci a podobný projev od vína z Čech očekávám…

Zobraz celý článek →