Pod korkem a zakorkované aneb kniha o uzávěrech na víno

Může být 260 stránek o tom, čím se zavírají lahve s vínem, zajímavý příběh plný zvratů, silných momentů a dramatických kapitol? Ale ano, k mému velkému překvapení lze podobný text sepsat i jinak, než jako suchý odborný článek, ale zároveň zachovat obrovské množství informací. V nadpisu tohoto zápisku jsem si jméno knihy trochu překroutil, protože celým textem se nese toto hlavní téma – jak bojovat s „korkovou“ pachutí ve vínech. To Cork or Not To Cork: Tradition, Romance, Science, and the Battle for the Wine Bottle napsal George M. Taber, mimo jiné autor knihy o slavné degustaci vín v roce 1976, o které nyní pojednává film Bottle Shock. Asi především díky chytrému proložení textu čtivými příběhy vinařů a vinařství, na jejichž případech popisuje různé části cesty za ideálním uzávěrem vinné lahve, kniha To Cork or Not To Cork nenudí ani chvilku. A nabízí skvělý pohled na téma, které je hodně podceňováno, ale přitom se ukazuje, že cesta jednoho vína pod deseti různými uzávěry může už po půl roce vyústit v to, že budete mít vedle sebe deset hodně odlišných nápojů.

Kniha začíná popisem korku jako materiálu, vrací se do historie a vyhledává různé příklady jeho použití především v kontextu uzavírání nádob s vínem/nápoji a následně přejde do části věnované celému postupu, jak z kůry speciálního druhu dubu vůbec vznikne jeden samostatný korkový uzávěr. Ke korkovému průmyslu se pak kniha ještě několikrát vrací, především v částech, kdy si tento konečně začíná uvědomovat, že problém je opravdu na jejich straně, začíná dorážet konkurence v podobě alternativních uzávěrů a s počtem vadných korků je potřeba něco dělat.

Podstatná část knihy je věnována hledání příčin korkové pachuti, technologiím a postupům měření v roce 1981 objeveného původce v podobě 2,4,6 Trichoroanisole - TCA (a dalších látek, není to jen tahle jedna, byť nejznámější) a také o různých pokusech, více či méně úspěšných, jak z korku TCA dostat. Hodně zajímavé jsou části věnované korkové pachuti, která vzniká už ve vinařství a ještě před tím, než jde víno vůbec do lahve. Autor popisuje trágedie některých podniků, které takto přišly o celý ročník vína, ale podává třeba i informace o problémech, které měla některá, i velká a slavná, château v Bordeaux (ale i vinařství v Alsasku či Champagne) na konci osmdesátých a začátku devadesátých let, ale podařilo se je v té době většinou ututlat a postupně vyřešit (a jejich ročníky, v podstatě komplet „korkové“, jsou leckdy i nyní stále na trhu). V zásadě jde o problémy s čistidly na bázi chlóru a některými barvami a ohnivzdornými nátěry na dřevo, které v reakci se vzduchem a následně vínem dokázaly zničit celé šarže, zamořit kompletně vinařství a často donutit vinaře vyměnit podstatné množství vybavení či část sklepů kompletně přebudovat. Moc poučné čtení.

Kniha mapuje příchod plastových špuntů, jak vzniklo několik jejich typů, kdo s nimi přišel a jak se je snažil u vinařů prosadit a vůbec co vše jejich objevení znamenalo. Ale vzhledem k problémům, které u tohoto uzávěru vznikají a stále nejsou dořešeny (problematické vytahování z lahve a následně nemožnost jej tam snadno zase vrátit, přetrvávají komplikace s předčasnou oxidací a další) se plastům věnuje méně, než současnému asi nejúspěšnějšímu uzávěru – screw-capu (šroubový uzávěr). Hodně zajímavý je celý příběh vzniku, hledání správné izolační vrstvy (kupříkladu je tam popsán pokus se screw-capem už někdy ze sedmdesátých let v hodně slavném château v Bordeaux, který byl ale předčasně ukončen, protože víno prosáklo) a vůbec popisy experimentů, ať už ve formě chemických analýz nebo srovnávacích degustací, s víny uloženými po dlouhou dobu pod několika typy uzávěrů. Autor screw-cap neidealizuje, detailně v knize rozebírá nové problémy, které přináší (přílišná těsnost a problémy s redukcí vín a různými pavůněmi) a samozřejmě je tam jasně dáno najevo, že již samotná vinifikace by měla brát v úvahu typ uzávěru a být mu přizpůsobena. Moc zajímavý je pokus s vhozením měděné mince do sklenky s redukcí poškozeným vínem a následné srovnání s vínem takto neošetřeným, prý to dost pomáhá :o) Části knihy jsou věnovány i korunkovým a skleněným uzávěrům. Řeší se v ní, že stále nejsou definitivní odpovědi na téma, jak a proč vlastně víno zraje, kolik vzduchu prochází korkem či zda jej samotný korek, vzhledem ke své struktuře, vlastně do vína postupně neuvolňuje. Výzkumy stále probíhají.

Není to jen o technologiích, ale také o marketingu, podstatné části jsou věnovány vyprávění o snahách přesvědčit zákazníky, že alternativa ke korku nemusí být nutně špatná a že vinařství k jinému uzávěru nepřistupuje pro nižší cenu (často to bylo přesně naopak, přechod z korku u velkého vinařství znamenal odlišnou balící linku, jiné lahve a vůbec mnoho dalších změn), ale protože věří, že to pomůže kvalitě. V knize je dost zajímavých částí o vzestupu vinařství v Austrálii či na Novém Zélandu, o financování vinařských výzkumů v různých zemích i o různých vinných nadšencích a jejich vlastních pokusech a vínech. Je fajn, že autor nějak netlačí názor „tenhle uzávěr je nejlepší“ (byť je dotaz, zda korek používat či ne, přímo v názvu knihy), ale nechává čtenáře si vybrat. K případným diskusím o tom, čím by se mělo víno uzavírat, dává ovšem každému vínomilci obrovské množství „střeliva“, relevantních informací podaných dostatečně čtivě a relativně snadno pochopitelně, ale zároveň ne vědecky úplně mimo (a samozřejmě s odkazy na plné texty výzkumů a vědeckých prací, ze kterých vycházel).

Tahle knížka je skvělá a myslím, že vás s některými zajímavosti, které jsem se v ní dozvěděl, budu otravovat ještě dlouho a opakovaně :o) Jsem si stoprocentně jist, že i mnozí vinní odborníci si v ní najdou něco, co o uzávěrech a víně dosud neví. Doporučil bych ji s klidným svědomím skoro každému (pravda, asi spíš trochu většímu) vinnému nadšenci a své by si tam měla rozhodně najít i většina vinařů. Trochu nevýhodou je, že kniha samozřejmě nebyla přeložena do češtiny a nevím o tom, že něco podobného by bylo v plánu. Takže si připravte anglické slovníky a hurá do čtení! A až přečtete tuhle knihu, vrhněte se na hodně povedené “Wine Politics: How Governments, Environmentalists, Mobsters, and Critics Influence the Wines We Drink”, o které se pokusím něco sepsat už brzy.

Odkaz: To Cork or Not To Cork na Amazonu

Zobraz celý článek →

Fajn bubliny a sýrové varování

V nedávném článku „Víno a jídlo - sňatky z rozumu“ se v komentářích více méně dospělo k tomu, že k okurkovému salátu Tarator (je tam i s receptem) by se nejvíc hodilo pít nějaké slušné suché bubliny. Vylovil jsem Crémant de Bourgogone (o termínu Crémant něco třeba tady) Blanc de Blanc “Sélection Prestige” od družstva La Cave des Hautes Côtes. Je to dost veliký podnik, má vína z více než 70 apelací (včetně Grand Cru poloh) a sklízí z nějakých 600ha. Jejich vína (nezávisle na apelaci) mne nikdy zvlášť nezasáhla (byť leckterá rozhodně špatná nebyla), ale na sekty se docela zaměřují a tenhle mne na ochutnávce dost bavil. Přišel mi tenkrát opravdu velmi řízný, spíš „brut nature“ než klasický brut, moc příjemný. Doma měl ve sklence bledší zelenkavou barvu a hezké delší perlení malých bublinek. Vůně je příjemná a svěží, hned po nalití úplně vletí do nosu. Hodně květinová, nijak komplikovaná, trochu podzimních zralých jablíček a při troše sugesce i pečený chléb, ale to je spíše přání otcem myšlenky. V chuti krásně suché, čisté, lehké, příjemné a překvapivě vyváženější než si pamatuji, čekal jsem mnohem větší dominanci kyseliny. Dost dobře udělané bubliny, které skvěle zafungují jen tak v létě na zahradě i pro popíjení večer doma. Při doznívání každého doušku to vyloženě láká k dalšímu. A k tomu taratoru to šlo fakt moc pěkně!

A teď už k té sýrové historce. Koupil jsem v pondělí v Paříži několik lákavě vypadajících sýrů, které u nás moc často nevídám. Kufr mi okamžitě začal „nádherně vonět“, obzvláště v taxíku, autobuse či vlaku to další cestující jistě moc těšilo. Problém nastal ale až na letišti. Že je zakázáno brát do příručního zavazadla tekutiny jsem věděl, dost mne to štve, protože jiné zavazadlo jsem neměl a v podstatě tohle pravidlo dokonale eliminuje možnost si koupit nějaké víno jinde než na letišti, kde výběr není zrovna velký. Ale netušil jsem, že mají i pravidla pro sýry. Můj kufr byl zabaven, prohledán a naprostá většina sýrů navržena k vyhození. Jakmile je ten sýr něco měkčího a ne tvrdá Gouda či podobné kously, tak do příručního zavazadla prostě nesmí. Nezáleží na tom, že je sýr v originálním balení a krásně vidět, jak má plíseň všude okolo a vůbec nebyl porušen. Prostě necestuje, jelikož jde zmáčknout a uvnitř by se snad mohl skrývat semtex nebo balónek s  nitroglycerinem. Nevím jak vy, ale já bych si třeba báječný Chaource takhle neprznil ani omylem…

Dostal jsem dvě možnosti. Buď tam sýry nechat, nebo je dát do nějakého obalu a poslat normálně jako kufr. Jediné, co jsem tam měl k dispozici, bylo pouzdro na notebook. Nacpal jsem do něj sýry a vyrazil zpět k odbavení. Tam mne milá Francouzska samozřejmě poslala do hajzlu, že takový malý měkký balíček samostatně prostě nepošle a mám si sehnat krabici. Super. To se mi samozřejmě nepovedlo, ale získal jsem dva igelitové pytlíky, z každé strany navlíkl jeden. A zkusil to znovu. Úplně stejně malý a měkký balíček tentokrát dostal visačku a mohl letět. Chápete to? Já ne. Pak si znovu projít kontrolou věci, znovu absolvovat osahávání a zjistit, že letadlo odletí s dvouhodinovým zpožděním, mé frustraci jen přidalo. Francie se rozloučila tak otravně, že jsem si v jediném otevřeném podniku demonstrativně dal místo vína točené kvasnicové pivo. V Praze jsem pak musel v jednu ráno zbytečně čekat na příjezd balíčku, kde navíc (a poměrně logicky) byla většina sýrů nehezky zdeformována. Někdy si nejsem jist, k čemu tyhle „bezpečnostní“ předpisy vlastně slouží. Zda to něčemu opravdu může zabránit, nebo má jen v cestujících vyvolávat falešný pocit, že vše je pod kontrolou a pečlivě hlídáno.

Zobraz celý článek →

Těkání z baru v Paříži

Až tenhle článek vyjde, budu se zrovna řítit v TGV někam do Rennes, ale píšu ho v živém podniku v bývalé čtvrti umělců a bohémů, Montparnasse. Popíjím mladé Château de Saurs (moc příjemné ovocité pití s trochou živočišnosti z apelace Gaillac, která se u nás moc nevidí, ale pár fajn vín se sehnat dá), těším na sklenku Chinonu (Domaine Raffault „Les Lutinières“) a užívám atmosféry Paříže a především nějakého volného času na služební cestě. Lovím tu bezdrátové sítě zdarma a čekám na talíř uzenin. Přiznám se, že mi chvilku trvalo někam zapadnout. Kroužil jsem okolo různých malých barů a podivných podniků, kam bych jinak, při klasické dovolenou ve dvou, hnedka vlezl, ale teď mi bylo trochu trapné se mezi očividně místní štamgasty cpát sám. A tak jsem zvolil podnik trochu rušnější, možná více turistický, ale i tak fajn. Ale o tom jsem vlastně původně vůbec psát nechtěl.

 
Chtěl jsem zmínit o tom, jak v Praze zuří vinné akce. Že na prvním burčákfestu v Radotíně šlo ochutnat hromadu různých vinných moštů v několika stádiích a kvalitách (špičkové bylo Zweigeltrebe od Chrámců, burčák že o moc lépe ho mimo sklípek neseženete, ale jinak na stánku rozlévali dost špatná vína a skoro to vypadalo, že se tak zbavují přebytků), pochutnat si na výborných sýrech (59,- Kč za 10dkg, byl tam třeba nadstandardně povedený Morbier, chutné Comté, lákavý Reblochon, nějaké kousky z kozího mléka a další fajn věci), koupit celou láhev slušných i skvělých vín za docela snesitelné ceny (snad jen zamrzelo, že skoro nic nešlo ochutnat po sklence či jako degustační vzorek) a vůbec to byla vlastně příjemná akce. Dokonce i vinař roku, Jožka Valihrach, se nechal ukecat a dodal trochu burčáku z odrůdy Irsai Oliver. Tyhle akce jsou spíš taková pouť, více či méně zábavná, ale na každé z nich se mi daří udělat nějaký malý objev. Někdy je to víno, jindy něco jiného. Tentokrát třeba jedna menší pekárna a její chleba se škvarky...

Myslel jsem, že budu psát o tom, jak na Náměstí Míru také probíhalo „vinobraní“ a krom různých stánků, překvapivě docela stylových a bez plastových pistolek z Číny a podobných kravin, si tam návštěvník mohl užít třeba ohňovou show. A dát si burčák co ještě ani burčet nezačal z Portugalu od Bízy, nebo naopak už spíš dost prokvašený řezák z Mulleru od Templářských sklepů (jejich produkce mi nějak zvlášť nejede a burčák to fakt nespravil). Že se slavilo i na Grébovce a taky v Mělníce a k tomu všemu se aktivně sbírají hrozny po celé naší vlasti. Že vinařům se pletou do cesty cyklisti a v Burgundsku už má velká část vinařů sklizeno.

Taky jsem chtěl psát o tom, jak jsem si znovu vyzkoušel pivní kvíz a první vzorek označil za řídký hnus a nejspíš nealko Staropramen, ale byla to normální Stella Artois. Nebo že mne moc potěšil Stones Catering, protože na novou sezónu v Rudolfinu (o změnách v sektech jsem psal loni) vrátil na lístek Becherovku, mou oblíbenou neřest o přestávce. Že tamtéž kamsi zmizel zástup důchodkyň a nově jsou v šatně i všude jinde mladé slečny v černém, to už moc nechápu. Ale doba se mění. Novinkou také je, že program se už neprodává za dvacku, ale dává u vstupu do sálu automaticky a je (poměrně logicky) v ceně lístku. Chtěl bych se rozepsat o tom, že Dvořákova „Novosvětská“ mne dokáže vždy srazit do kolen a dobrý dirigent vytáhne z České Filharmonie neuvěřitelné výkony (snad více než tentokrát Herbert Blomstedt mne nadchl loni Ken-ičiro Kobajaši a doma si pouštím nahrávku pod taktovkou Talicha). Ale místo toho koukám z okna na Rue d’Alésia a nic víc už nenapíšu, spíš si tu uříznu ucho, když jsem v té „umělecké“ náladě :o) Ale ne, snad ještě jednu poznámku...

Víte, co mne dokáže dokonale vytočit? Když na letišti v Praze stojí chemií narvaný sendvič od krokodýlů přes sto třicet korun a výborná čerstvá bageta plněná vším možným na jednom z nejturističtějších míst Paříže, bulváru Champs-Élysées, v přepočtu lehce přes stovku. To je magořina a doufám, že nikdo nebude zloděje v naší domovině podporovat a nakupovat u nich.

Ale nechci končit negativně. Přichází podzim. Dýně jsou zralé a padají kaštany :o)

P.S. Na fotografii v titulce je bůh vína Bacchus, jedna ze soch v Louvru. Dokonce bylo tak volno, že i Mona Lisa šla spatřit bez dvouhodinové fronty a rvačky v sálech s klasiky Itálie :o) A teď už dopíjím i Chinon, taky je výborný, Cabernet Franc ve své z moc fajn poloh, s výborným ovocem a divočejší paprikovou linkou :o) Psát zápisky na blog ve francouzském café je skvělé, na život kavárenského povaleč bych si zvykl dost rychle. Ale na to ještě budu muset chvilku šetřit :o)

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „jednoho vína nejčastěji nakupuji“…

Další anketa u konce, opět nepadla stovka v počtu hlasujících, ale i těch 98 je fajn. Z tohohle počtu celých 44% nakupuje víno obvykle v počtu jedné jediné lahve. Pokud je to bez ochutnávky / znalosti vína, pak chápu, že mít jednu láhev něčeho, co vám nakonec úplně nesedne, je výhodnější. Ale co když vám to víno bude chutnat opravdu moc a už pak nepůjde sehnat? :o) Nebo si ho naplánujete k nějakému speciálnímu jídlu či jiné zvláštní příležitosti a první láhev bude vadná? Osobně se snažím vždy brát alespoň dvě lahve, byť (zvlášť u dražších kousků) tohle předsevzetí často poruším. Každopádně možnost 2 – 3 lahve byla druhou nejčastější, s 39% hlasů. Na třetím místě se pak umístila varianta celého kartonu šesti lahví, dostala 14%. Jeden hlas dorazil pro takové divné množství 4 – 5 lahví a ostatní možnosti jsou úplně bez hlasů. Očividně nehlasoval nikdo z těch, kdo zásadně kupují vína celý dřevěný case a následně s ním obchodují, vlastně to ani nemají na pití :o) Ale je fakt, že jsou vína, u kterých jsem celou bedýnku taky koupil a rozhodně nelituji. A neskladuji, nesleduji vývoj ceny, postupně upíjím :o)

Další anketa už běží, možná zdaleka neobsahuje všechny snímky s vinnou tematikou jako zásadním motivem, ale snad si i přesto vyberete. Tak hlasujte. A vy, co kupujete láhev vždy v počtu jen jednoho kusu, co vás k tomu vede? Snaha zkusit co nejvíce různých vín? Omezení pravděpodobnosti, že budete mít doma více lahví vína, které vám nechutná? Něco jiného?

Zobraz celý článek →

Víno a jídlo - sňatky z rozumu

Vybrat k jídlu to správné víno, to je oč tu běží. Takové, které vedle pokrmu nezanikne, ale bude mít možnost se plně projevit. A v ideálním případě, a to už je vyšší dívčí, výsledná kombinace nějak pomůže vylepšit jídlo, víno nebo dokonce oboje. Nevím jak vy, ale já se o ty správné kombinace snažím pravidelně, ovšem nějaké větší úspěchy tedy neslavím. Samozřejmě jsou tu hromady základních „profláklých“ kombinací (všechna ta pečená masa s nějakým pořádným červeným, ryba na másle s Chardonnay a tak), kde máte prakticky zaručeno, že se ty věci navzájem rušit nebudou a nejspíš to celkem příjemně zafunguje, nadšené objevení nějakých nových nuancí vína díky jídlu (či naopak) se ale obvykle nekoná. Dost často dobu bádám, jaké víno bude asi tak ideální. Hledám tipy po internetu a ve svých degustačních poznámkách, projíždím seznam lahví co mám doma, ale nakonec na ideální spojení rezignuji a otevřu to, na co mám zrovna chuť. I kdyby to fungovat nemělo úplně dobře. A docela by mne zajímalo, co doporučíte ke třem pokrmům (jeden i s receptem) vyjmenovaným dále v článku…

Začneme jednoduše, s kokosovým kuřecím karí. Kokosové mléko, pálivá karí pasta, kupa zeleniny a kousek osmažených kousků kuřete a k tomu rýže či nudle. První volba na víno šla směrem k polosladkému Tramínu, konkrétně výběru z hroznů ročníku 2007 z trati Frédy od Znovínu. To víno voní pěkně, kořenitě a ovocně do meruněk, ale nijak zásadně výrazně, žádná přestřelená voňavka. Cukr je v chuti docela slušně podepřen kyselinou, je to celé hodně uhlazené a slušně pitelné, nekonflitkní. Takový ten typ vína, kterých jsou tu hromady. Je tam sice cukr, ale chybí tomu ta správná intenzita a něco pod ním, sladkost tak trochu maskuje chybějící další složky pro opravdu zajímavé víno. Tramín nakonec boj s jídlem neprohrává, ale chuť karí se po napití vždy poměrně rychle vrátí, přebije kratší dochuť vína a dominuje. Co by se otevíralo k podobnému jídlu u vás?

I druhé jídlo je v podobném stylu, klasické babičkovské kuře (slepice) na paprice. Smetanová papriková omáčka s vývarem, kousky kuřecího masa a k tomu těstoviny či knedlík. A teď co s tím? Spojení je potřeba hledat s tou omáčkou a paprikou, maso a příloha v tomhle kontextu nehrají asi moc velkou roli. Fungovalo by nějaké krémové barikované bílé, ale s ne úplně přestřelenou tropicko-ovocnou aromatikou, třeba dobré Chardonnay z Burgundska? Dočetl jsem se, že fajn spojení by měl být slušný Zinfandel a další trochu nasládlejší hutnější červená. Dlouho jsem bádal, projížděl domácí sortiment a nakonec otevřel víno, na které se prostě už dlouho těšil. O Pinotu Noir 2005 od Sůkala jsem tu už psal (a tentokrát zkoušel dvě různé velikosti sklenic na burgundské). Tato láhev byla pod jiným korkem (krátký plný bez potisku, asi se lahvovalo postupně, pod co zrovna bylo) a víno neuvěřitelně uzavřené, potřebovalo skoro dvě hodiny a z toho část v karafě (nebo docela dlouho nalité ve sklenici a míchání), aby se pořádně rozvonělo. Oproti minulé zkušenosti mi přišel o dost výraznější vliv sudu. Vlastně by mne zajímalo, jestli náhodou nešlo o nějakou další šarži, co zůstala na dřevě odlišnou dobu. Stále moc příjemný domácí pinot, s červeným ovocem a hezkou kyselinou, ve výborné kondici a doporučeníhodný. S jídlem neměl problém, nějak se to nemlátilo, ale vůbec nic zajímavého navíc také nepřineslo.

A na závěr něco trochu složitějšího. Co takhle okurková polévka? Jak „Tarator“ (všechna tahle jména dávám raději do uvozovek, protože proti tradičním postupům je tam vždy nějaká změna) děláme? Recept je hodně snadný, výsledek výborný. Okurky nahrubo nastrouháme, přidáme čerstvě mletý pepř, česnek rozetřený s mořskou solí, malou hrstičku najemno nakrájeného kopru a podle oka dostatečné množství zakysané smetany. Zakápneme vinným octem (máme doma jeden fajn z Chardonnay) a trochu přisladíme. Necháme pořádně vychladit v lednici a před podáváním posypeme nasekanými vlašskými ořechy a ozdobíme snítkou kopru. Moc dobré to je. A co k tomu pít za víno (pokud se nerozhodnete pro vychlazenou vodku)? Musím říct, že jsem to zatím nějak zvlášť neřešil a pil k tomu prakticky jakékoliv vychlazené bílé, ale nikdy to moc nefungovalo. Nejnovějším pokusem by měla být prachově suchá sherry, ta vypadá nadějně. Co myslíte? Nějaký lepší tip?

Jak snoubíte u vás? Funguje vymyšlené spojení i během konzumace, nebo obvykle „ke sňatku“ nedojde a víno s jídlem se spíše nebaví či rovnou rozejdou každý svou cestou? Co se vám v poslední době povedlo za výbornou kombinaci?

Zobraz celý článek →

Čerstvě bílé v lahvích Reistenu

Minulý týden se v restauraci Nostitz konala ochutnávka ročníku 2008 z vinařství Reisten, které osobně považuji za jednu ze špiček Moravy. Byla určena pro profesionály z restaurací, přesto se mi podařilo vecpat, za což děkuji. Prezentaci vedl Petr Očenášek a ve svém projevu perfektně spojil schopnosti z učitelské praxe, znalost toho prvního a posledního z vinic i sklepů Reistenu a zároveň nadšení pro víno jako takové. Moc se mi líbí jeho schopnost poslechnout si názory ostatních, debatovat o nic a důrazně a přesto nenásilně přesvědčovat o své pravdě, pokud se s ním neshodnete. Většina vín (krom třech vzorků) šla do lahví teprve několik dní před ochutnávkou, což se na nich samozřejmě poněkud podepsalo a bylo nutno trochu domýšlet. Srovnání za pár týdnů a pak po roce by mohlo být hodně zajímavé, snad mi to vyjde. Nešlo o všechna vína tohoto ročníku z produkce Reistenu, ale ta nejdůležitější bílá (snad až na tradičně povedený Pinot Blanc) přítomna byla.

Polovina vín byla z „běžné“ řady, druhá pak nesla označení Maidenburg (Dívčí hrad, zřícenina gotického hradu na hřebeni Pálavy). Pokud je na vinětě tenhle nápis, jedná se vlastně o „enologické cuvée“. Hrozny, byť jedné odrůdy, jsou sbírány nejméně dvakrát, jednou při vyšší kyselině a podruhé pro výraznější cukr, následně dojde ke scelení do harmonického celku. Ne nutně probíhá sběr na cukr později než na kyseliny, i třeba z jedné vinice se může v jedné části sbírat dříve na cukr a několik dní později jinde, kde hrozny vyzrávají pomaleji, na kyseliny. Působí to promyšleně a přeci jen trochu jinak než „sbíral jsem tuhle sobotu, protože na jindy se mi nepovedlo sehnat brigádníky / traktor“ (což je častý styl v Čechách i na Moravě) a vína se za to odvděčují. Mimochodem právě tenhle problém s nemožností sebrat hrozny v ideální době, ale spíše když to vyjde, je podle mne jedním z důvodů, proč naše vinařství v průměru stále ještě zaostává za zahraničím (můžeme o tom polemizovat, házet po sobě medailemi z výstav v Londýně a Paříži, ale za tímhle názorem si stojím) a proč má vinař z jedné polohy a odrůdy nejdříve kabinet s kupou kyselin a druhý rok polosladký výběr z hroznů, i když podmínky byly třeba velmi podobné a osobně by preferoval něco mezi tím. Ale to je téma na jinou debatu a už jsem to tu psal někde dříve.

Zpět k prezentovaným vínům. I když mám analytické hodnoty k dispozici, nechce se mi je všude přepisovat, případní zájemci nechť se ozvou nebo počkají na aktualizaci webu Reistenu. V zásadě jde ale říct, že alkohol nebývá vysoký (12 – 13% max, dolní hranice častější), kyselin je naopak vždy dost a občas se přidá i cukr, ale to jedině v případě, že kyseliny skočí někam k osmi gramům na litr. Když budou některá čísla obzvlášť zajímavá, tak je přihodím.

Ryzlink vlašský 2008 kabinet (Pod Pálavou) se veze na vlně čistoty, svěžesti a řízné kyselinky a příjemného ovoce doplněného květinovými a lehce kořenitými tóny. Víno lehké, přímočaré a na rychlé pití. Srovnání s ročníkem 2007 je pozitivní pro mlaďocha, starší víno je plnější a uhlazenější, ale zároveň trochu utahané a po pravdě z něj mám pocit, jako by už mělo to nejlepší za sebou.

Sauvignon blanc 2008 pozdní sběr (Nad Nesytem + U Božích muk) vletěl do nosu úplně sám, vůně se snažila prchat ze sklenky, ale byla hodně zvláštní a nepříliš odrůdová. Až po delším vymíchávání zmizel „lák od okurek“ (okurky, kopr, mrkev… taková zeleninová směs). V chuti suché, svěží, pěkně sestavené víno, jen mám podezření, že zde se pár dní na lahvi podepsalo opravdu hodně a moc nevím, co si o tom myslet. Srovnání s ročníkem 2007 (ale z trati Nad Nesytem) tentokrát vyznívá pro 07, víno suché, svěží, výrazné a delší, přes nižší alkohol než 08 hutněji působící, s ovocem i sadou netypických aromat, zasmušilé a zajímavé bílé (byť Sauvignon Blanc se opět odrůdově zrovna příliš neprojevuje). Líbí se mi, ale celkově jsem z těchto Sauvignonů na rozpacích.

Maidenburg Chardonnay 2008 pozdní sběr (Valtická) je opět mladičké a krásně svěží, ale to je skoro zbytečné u těch vín opakovat. Aromaticky jasně bohatší než předchozí vzorky, ovocité, s lehce medovým tónem a mírnou sklepní „zatuchlinkou“. Zatím je opravdu i v chuti dominantní ona svěžest a čistota dojmu, víno je spíše lehčího střihu, kvasnicové a reduktivní, do roka by z něj mohlo být hodně příjemné pití. Na řadu Maidenburg mi přeci jen přijde trochu méně „efektní“, než tato vína bývají. Mimochodem ač jde o bílé, tak prošlo malolaktickou fermentací.

Chardonnay 2008 jakostní (Valtická) prý neprošlo zatřiďovací komisí pro „netypičnost“, ale byl by to jinak v klidu pozdní sběr (další pokus o zatřídění ovšem neproběhl a víno šlo do lahve jako jakostka). Víno je mladé a momentálně opravdu hodně sevřené, ovoce tam ale je a již ve vůni je cítit trocha zbytkového cukru. V chuti však působí suše (9.7g/l cukr, 8.4g/l kyselin), čistě, velmi svěže a i délka je hodně příjemná. Vlastně nyní vyváženější a zajímavější než Maidenburg a příjemné líbivější víno, rád bych viděl srovnání příští rok.

Riesling 2008 pozdní sběr (Valtická) je (a opravdu netuším, zda za to může má obliba téhle odrůdy a nějaká autosugesce) zatím nejlepším vzorkem. Víno nádherně svěží, krom ovoce v podobě snad hrušky se objevují odrůdové znaky nejvýrazněji s pěknou lipovinou a již nyní náznakem minerálních a petrolejových tónů, v chuti lehce dominuje cukr nad kyselinou, ale brzy by mělo být o kus vyváženější. Povedené víno. Riesling místo Ryzlink rýnský (či Pinot Blanc místo Rulandské bílé) v názvu používají mimo jiné proto, že sazenice jednotlivých odrůd jsou vždy z jejich domoviny.

Maidenburg Klaret 2008 pozdní sběr (Valtická) je směsí Pinot Noir a Merlot zhruba půl napůl, prostě jde do lisu podobné množství celých neodstopkovaných hroznů obou odrůd, kde se pak pomalu stlačují asi pět hodin. Ve vůni sladší, ovocité, trochu mléčné a se zajímavým netypickým tónem oříšků, jemné a líbivé. I v chuti je sladkost jasně znát, vyšší kyseliny se snaží o harmonii dojmu seč mohou, ale pro mne uspějí jen na řekněme 80% :o) Má to slušnou délku, pije se velmi pěkně a jde o hodně příjemnou růžovku vhodnou pro mne spíše k dezertům (vidím nějaké ovocné želé, třeba), ale jinak jí věštím, že se zalíbí mnohým.

Maidenburg Riesling 2008 pozdní sběr (Valtická) nadchl tak, že víc už snad ani v tomhle stádiu vývoje a po pár dnech v lahvi nemohl. Intenzivní a nádherné, lipovina, mineralita, decentně plastové barvy & laky, trochu prašná cesta, kameny ve vodě, med a při stoupající teplotě (nechal jsem si to ve sklenici hodně dlouho) i trocha lékárenských tónů. Chce ležet, ale již nyní překvapivě vyvážené, cukr a kyseliny (21.2g/l cukr, 8.3g/l kyseliny) spolu fungují bezvadně, delší, plnější, výrazné, bohaté. Krása. Takovéhle ryzlinky mám rád i z Německa, v ryzlinku se umí ten vyšší cukřík docela dobře schovat. Němci možná zvládají podobný výsledek i s jedním sběrem hroznů a tady jsou potřeba dva, ale to je mi jedno. Ročník 2006 tohoto vína byl bez zbytkového cukru, hodně mne bavil a stále se k němu vracím (viz i článek), tenhle mi doma také nesmí chybět.

Na Maidenburg Sauvignon Blanc 2008 pozdní sběr (Nad Nesytem) jsem pěl chválu už v článku z Dobřichovických vinařských slavností (byť tam mi cukr přišel výraznější než na téhle degustaci) a pro mnohé nejspíš půjde o letošního favorita vín od Reistenu. Chce se mi napsat zároveň to, že vůně je jak explozivní a výrazná, tak i vyvážená a na voňavku nevlezlá. Když jen tak přivoníte, dostanete příjemnou harmonickou směs. Pokud víno pořádně roztočíte, vyvalí se na vás záplava aromat. Vůně je bohatá a svěží, rybíz i s trochou listí, pomeranč a netradiční závan snad až pálivé papriky. I v chuti nabušené, koncentrované (a přitom jen 12.1% alkoholu), intenzivní, dlouhé, cukr vyvážen kyselinou, komplikovanější a zároveň vlastně snadno přístupné, špičkové víno. Ne, není to prachově suché Sancerre, odkud u Reistenu pocházejí sazenice téhle odrůdy. Je to své a jak Sauvignon Blanc není mou odrůdou z nejoblíbenějších, tohle víno se řadí do toho nejlepší, co jsem z ní na Moravě pil.

Prostě bych si vybral a taky pro zásobení domů vyberu. Ceny se pohybují od 175 do 299,- Kč (7 – 12€, zvykejte si, tuhle měnu budu pro srovnání používat stále častěji a doporučil bych i vinařům, ať si své cenovky takhle přepočítat zkusí), tedy spíše nad současným průměrem. Ale tam je i většina vín. A za báječné domácí ryzlinky těch 225,- resp. 299,- Kč dám, pokud toho tedy nekoupím tolik, abych dostal nějakou objemovou slevu :-D

P.S. Degustace pokračovala prezentací čtyř červených z Itálie ze sortimentu La Fattoria. Možná sepíšu něco později. Každopádně poznámky k nim má P.J. ve svém reportu na O Víně, kde si můžete i prohlédnout, že u leckterých vín z Reistenu se v popisech poměrně výrazně neshodujeme. Články jsme úmyslně naplánovali na stejný den, aby nás ten druhý v popisech nemohl nijak ovlivnit :o)

Zobraz celý článek →

Ano, šéfe! znovu a lépe?

Na televizi moc nekoukám, ale pořad Ano, šéfe! jsem sledoval pravidelně (něco o něm psal hned po prvním díle) a ač nebyl bez chyb, hodně jsem se u něj bavil. Včera začala na Primě druhá série, prvnímu dílu konkurovala na jiném kanálu lákavá tragikomedie v podobě „diskuse“ Topolánka, Paroubka, komunisty, Lišky & Svobody, ale nakonec jsem zvolil Zdeňka Pohlreicha a na dříve jmenované pány se podíval až později, stále toho měli hodně na srdci. Koncept Ano, šéfe! se do druhé série moc nezměnil. Zdeněk stálé hýří vtipem a „hláškuje“, hází ksichty u nejedlých pokrmů (někdy až zbytečně, nějaké konkrétnější zhodnocení problému by možná bylo prospěšnější), utírá si pleš a nabízí pohled do útrob gastronomického pekla. Pořad umí výborně pracovat s hudbou a podbarvuje různé scény moc fajn songy, navíc i různé předěly mezi částmi pořadu nejsou nudné, Pohlreich v rondonu a černých brýlích na motorovém člunu prostě stojí za vidění. Hned první díl nabídl navíc fajn scénku „pána se psem a knedlíky“, ale na kluka, co si přišel hrát s kamením, to zatím nemá :o) Je to jeden z mála pořadů, kde asi budu chtít vidět každý díl, ale je tu pár drobností, se kterými by se ještě dalo pracovat…

Chápu, že to musí být především zábava, čemuž samozřejmě pomáhá ten správný výběr restaurací, často asi i dle jejich majitelů a kuchařů. Pitoreskní až lehce bizarní figurky a jejich podniky jsou nejlepší, což ukazuje i návštěva U Lojzíka aka v restauraci Vltavanka na břehu Slapské přehrady. Majitel „Bubák“ je právě taková figurka. Je ale otázkou, zda návštěvy podniků, které mají narvaný mražák, lístek románového stylu a vaří klasiky typu kuřecího stejku s broskví mají vůbec smysl. To, co jim Zdeněk Pohlreich radil, šlo už dávno a jednoduše získat i sledováním předchozí série pořadu, případně zapojením selského rozumu. Raději než podniky, kde lze polemizovat o hygienických normách a které se vyhrabávají ze stavu úplně tragického (= z kvality jídla v běžné hospodě v ČR, bohužel), bych viděl restauraci slušnější, která aspiruje na něco víc než jen nakrmit pár turistů v sezóně, rozlít k tomu levné pivo a také zviditelnit se v televizi. Zajímalo by mne, jak budou vypadat úpravy podniku, ve kterém není nutné jídlo vyloženě odstřelit jako opravdu špatné, ale přesto to nefunguje. Nebo třeba v restauraci „luxusnějšího“ střihu, která prodělává a potřebuje změny. Jenže takové nejspíš budou mít strach se přihlásit (rád bych se pletl).

Stejně tak mi přijde hodně mimo styl závěrečného vyhodnocení restaurace. Aby přímo šéfkuchař dorazil za pár týdnů, ochutnal několik jídel a vyřkl ortel asi není moc vhodné. V minulé sérii vznikla docela vtipná scéna s Pohlreichem zamaskovaným parukou a knírem, ale ani tímhle směrem bych to nevedl. Těch návštěv by mělo proběhnout více, s delším časovým odstupem. Opravdu anonymně sledovat, zda dochází k nějakým změnám, na minimálně třech návštěvách a v průběhu několika měsíců. A nálepku udělit opravdu jen v případě, že podnik nejen nabízí dobré jídlo (ve své kategorii), ale zároveň došlo k jasnému zlepšení od počátku natáčení. Nově mají být nálepky s jednou až třemi hvězdičkami dle kvality podniku, ale to neřeší koncept jejich udílení.

A to je asi tak to hlavní. Jinak na šéfa koukám rád. Líbí se mi třeba jednoduché, rychlé a účelné prezentování receptů a postupů. V prvním díle jich nebylo moc, ale oboje působilo hodně lákavě. Někomu asi bude chybět příprava jídla dvacet minut, s detailním rozpisem surovin na obrazovce a pomalým komentářem o tom, co lze čím nahradit, ale takový už je život :o) Toho se divákům dost možná dostane v novém pořadu „S italem v kuchyni“, který na Primě začíná 27.9. a popis na webu nevypadá úplně blbě, vyloženě naznačuje představení klasických surovin a jak s nimi vytvořit tradiční jídla Itálie. Upoutávka v televizi, pokud jsem se nepřeslechl, informovala o něčem jako „italské kuchyni z českých surovin“, čehož se poněkud děsím. Uvidíme.

V televizi se nám to gastropořady začíná plnit, na TV Barrandov se nově prohání Gordon Ramsay (dabovaný) v originální Hell’s Kitchen a vůbec je toho čím dál víc. Vědět něco o jídle se stává i u nás stále módnějším tématem. Pohlreich se sloganem „Nevařte z vody“ se stal tváří reklamní kampaně pro kuchařský učňák, plakáty visí minimálně v Praze po metru. Ještě by to chtělo nějaký pořádný pořad o víně a věcech okolo, i kdyby pro začátek jen jako pár minut jakožto “přílepek” k něčemu z kuchyně. Třeba se dočkáme.

V článku jsou použity oficiální promo fotky pořadu, respektive prvního dílu druhé série. K Ano, šéfe! fungují fanouškovské stránky na http://www.ano-sefe.com, tamtéž můžete shlédnout i záznam výše popisované epizody.

Zobraz celý článek →

Deset pinotů v Galerii 10

Dovozci vín do ČR možná nerostou jako houby po dešti, ale každopádně jich neustále přibývá. Často se rekrutují z řad nadšenců, kterým se podařilo na cestách po zahraničí objevit několik zajímavých vinařů, podělili se o svůj objev s přáteli a po zvýšeném zájmu do toho šli „oficiálně“ a ve větším. Nevím, zda byl zrovna tohle osud pana Neumanna z winez.cz, ale na degustaci, která proběhla před pár dny, jsem prakticky neviděl známé tváře, které na těchto akcích pravidelně potkávám. Očividně šlo spíše o jeho přátele a známe, což možná byl důvod, proč se někde u šestého vzorku začala ochutnávka přesouvat spíše do polohy poněkud hlučnější párty. Každopádně šlo o akci velmi lákavou. Ne neberte to, vyrazit do Galerie 10 (Waldesovo muzeum), tedy prostředí pro tento účel trochu nezvyklého, kde se má degustovat jen odrůda Pinot Noir z různých koutů světa. Navíc doprovázena chutnými terrinami od alsaského výrobce Jean Floch. Čtyři stovky změnily majitele a já za chvilku seděl na židličce u stěny galerie, sál přede mnou (připadal si tím pádem trochu jak v tanečních) a čekal, co se mi ve sklence objeví…

Původně seznam trochu více naznačoval „souboj“ Evropy i s víny ze zahraničí, nakonec ale Nový svět reprezentovalo jen jedno jediné víno. Nestěžuji si, ale ponechat tam avizovaný Nový Zéland mohlo být zajímavé. Vína prezentoval sám pan Neumann za spolupráce sommeliéra z baru Grand Cru (dovozce Neubaer & syn), z jejichž sortimentu část vín byla. Popis jednotlivých lahví klouzal spíše po povrchu a základních informacích, osobně bych preferoval nějaké větší zaměření na popis míst původu a podobně, ale možná jsem byl s tímhle zájmem v menšině :o) A u lahví, které mne zajímají, si to ostatně v klidu dohledám.

Moravu zastupoval zavíňovací vzorek v podobě vína Rulandské modré rosé 2008 z Nového Vinařství, vína svěžího a lehkého, jahůdkovo-jogurtového čistého letního pití. Bez komplikací, pro tenhle účel fajn.

Základní Bourgogne 2006 „Comte de Lupé“ od négocianta Lupé-Cholet (na jehož lahve asi narazil skoro každý u Beaujolais Nouveau) nijak nevybočilo z kategorie, do které spadá. Svěží, méně výrazné, ale dostatečně ovocité, jednodušší a přímočaré, trochu trpčí a ostřejší a nijak zvlášť dlouhé. Základní korektní Bourgogne, za 349,- (= přes 13€) nesmyslně drahé. Seppi Landmann z Alsaska a jeho Pinot Noir „Ronces sans Epines“ 2008 mne bavil o poznání víc. Ještě velmi mladé a živě ovocité, s trochou brusinek ale zároveň se zvláštním divočejším „paštikovým“ aromatem (trocha jako paštička s ovocnou zavařeninou navrchu). V chuti čisté, svěží, lehké, mladičce ovocité a příjemné víno, trocha třísla a dost kyselin, určitě by ocenilo nějaké ležení na lahvi. Dobře udělaný „chladný“ Pinot z Alsaska, který určitě neoslovíme každého, ale mně tenhle styl docela sedí.

O odskok do oblasti Franken se postaral Spätburgunder Spätlese Volkacher Ratsherr 2007 z vinařství Max Müller I. Víno opět hodně mladé, působí mnohem hutněji než předchozí vzorky, ale zároveň poněkud unifikovaně, takový ten nezařaditelný chladnější typ červeného, navíc rozházené a nepřipravené k pití. Určitě mu čas pomůže se trochu vzpamatovat ze současné fáze, ale teď opravdu neoslovilo (z okolí jsem naopak slyšel odezvy kladné, více než u čehokoliv předtím). Další vzorek naopak neměl problém mne zaujmout, Domaine Weinbach z Alsaska a jejich Pinot Noir Réserve „Clos des Capucins“ 2006 je báječné víno (hrozny jsou nejen z vinice v názvu, ale i z polohy Schlossberg). O vinařství jsem tu psal v souvislosti se sylvánem. Už barva je o poznání typičtější, taková řidší a cihlovější, žádná nafialovělá hutnější záležitost. Přivonění evokuje spíše Burgundsko než Alsasko čistotou projevu červeného ovoce, krásnou třešňovou linku, navíc doplněnou fajn selskými tóny. V chuti jemné a vyvážené, ovocité s pěkným tříslem, výborně strukturované s dotykem dřeva. Lehké, krásné pití, kterému čas ještě přidá. V ČR požadováno skoro sedm stovek za láhev, bohužel.

Skok přes oceán zajistil Robert Mondavi a jeho Pinot Noir Private Selection 2006 z Kalifornie. Víno, které jsem ochutnal ze dvou lahví, protože v první trpělo dost častým problémem plastových špuntů – podivným aroma v kombinaci s naoxidováním. I z lepší lahve šlo stále o spíše ovocnou poloprůmyslovou nudu, víno sice docela svěží a ovocité, ale tak nějak šablonovité, nezajímavé. Nevím, nesedlo. Za 120,- (za to kupuju trochu starší ročníky téhle řady, viz starší článek) bych si dovedl představit láhev pro delší zkoumání v průběhu večera, za stovky čtyři určitě ne. Z téhle Mondaviho řady jsem pil kupu různých vín a Pinot zatím zaujal v podstatě nejméně.

Návrat do Evropy směřoval do Maďarska, oblasti Villány, společně s vinařství Wunderlich a jejich Pinot Noir 2005. Zralejší barva s cihlovými tóny, příjemně ovocitá vůně s decentní sklepní „zatuchlinou“ a ostřejším alkoholem, chtělo by pořádně rozdýchat, tady je třeba zuřivě míchat a dolovat. Ale to je na degustacích častý problém. V chuti výraznější a vyvážené, hutnější a „slunečnější“ než předchozí Evropa, dost tříslovin a velmi pěkná délka. Slušné víno co by asi stálo za lepší otestování doma.

Pokračujeme v Alto Adige s Pinot Nero Mezcan 2007 od vinařství J. Hofstätter. Nemůžu si pomoct, ale tohle je další vzorek (společně s tím z Franken), který se zrovna nacházel v takové té uzavřené „dementní“ fázi, které určitě brzy přejde, ale nyní víno nabízí neutrálně červenou polohu. Barva je mladičká a temnější, vůně překvapivě „nabušenější“ ovocitá a v podobném stylu pokračuje i chuť, je to čisté a dobře udělané víno, ale chce ležet.

Burgundsko v podobě Domaine du Château-Gris (aka Lupé-Cholet) Aloxe-Corton 1^er Cru „Les Fournieres“ 2004, už naopak bylo naležené dostatečně. Navíc šlo nejen o slavnou obec, ale i jednu z jejích nejlepších prémiových poloh. První vzorek jsem odstřelil jako zatuchlý, zeleninový spíše než ovocný a celkově divný a ujetý. Nedalo mi to, a ač okolí neprojevovalo s lahví problém (naopak jsem slyšel závěry, o jak zajímavé Burgundsko to jde, možná zapracovalo slavné jméno a cena 949,- Kč), došel si pro vzorek z jiné. A najednou to tu bylo. Ovocitý a kořenitě nazrálejší pinot, krásně čistý a příjemný, s vyváženou chutí a skvěle pitelný. Moc příjemné víno, byť od téhle polohy bych asi čekal víc (jenže to je Burgundsko, kde ať si říkáme o terroir co chceme a dáváme ho za příklad celého tohohle koncept, stejně je tam nakonec nejpodstatnější, kdo to víno vyrobil). Je fajn, že kupě účastníku chutnala i vadná varianta, alespoň nebude mít dovozce moc reklamací :o)

Na úplný závěr pak dorazilo velké víno… bylo totiž v lahvi magnum :o) Opět Seppi Landmann z Alsaska a Pinot Noir „Cuvée Emma“ 1996. Vinař prý prohlásil, že je to víno, které se bude pít na pohřbu jeho matky Emmy. Když se rozčilila tak dodal, že může a má zrát nejméně dvacet let. Paní Emma je prý plna sil, ale zbývá jí už jen sedm let, což ji jistě netěší :o) I víno je stále v kondici, byť již velmi vyzrálé. Stále ještě ovocitost se začíná míchat s čajovými výluhy, objevují se polévková dochucovadla a sladké oxidativní portské tóny, ale ten celek působí velmi příjemně, je vzrušující ho zkoumat, nabízí bohatost starého vína ve vší její zábavnosti. V chuti pěkně suché, časem už úplně ohlazené, slušně dlouhé. Fajn setkání, Alsasko bych u toho opět asi příliš netipoval.

Byla to zajímavá degustace, byť nějak vyloženě mne oslovilo spíše méně než více vín. Ale i o tom to je. A u náladové odrůdy, jakou Pinot Noir je, obzvlášť. Navíc co člověk to názor, opět jsem si ověřil, že nějaké zásadní soudy, generalizování a jasná doporučení nikdy nemohou fungovat úplně dokonale. Degustujte, vybírejte a nekupujte naslepo :o)

P.S. Neodpustím si dvě věty, které jsem zaslechl od nepříliš vzdálených degustujících: „to bude spíš tím, že chlastáme“ (na téma „proč je tu větší hluk, než by člověk od degustace čekal“) a „musíš si ho honit okolo skleničky“ (poradenství o kroužení s vínem ve sklence za účelem prodýchání).

Zobraz celý článek →

Trojské vinobraní a plastiková kultura

Moc se mi líbí, jak se teď všude možně (a to i v místech, kde nemají vůbec žádnou tradici) rojí vinobraní, „košty“ a podobné akce. Vinobraní v Tróji, na vinici Sv. Kláry v Botanické zahradě a nádvoří Trojského zámku, má za sebou už hezkých pár ročníků. Když jsem včera viděl ty davy a fronty a celé rodiny s dětmi, napadl mne citát z Blaníku divadla Járy Cimrmana: „Kdyby se tu koně objevovali pravidelně, dejme tomu každou neděli, mohla by se státi Velká Chuchle oblíbenym dostaveníčkem mnohých Pražanů.“ Trója se očividně oblíbeným místem stala. Letos se akce konala z části pod patronátem Cechu českých vinařů a já tedy doufal, že si tam přechutnám produkci podniků, které na jednom místě právě často nevídám. A tahle možnost, mezi hektolitry všudypřítomného burčáku mnoha různých kvalit a míst původu, skutečně byla. Jen s pár drobnými komplikacemi.

Na akci jsem vyrážel s plánem „pojmou to jako normální člověk“, bez poznámkového bloku, v klidu a pohodě, prostě popít vín z Čech a jen tak nasbírat dojmy, spíše než vytvořit několik stran těžko čitelných hieroglyfů. Jenže už první stánek mne ubezpečil, že to nebudu mít snadné. Bylo to u prezentace vín ze Salabky, kde (samozřejmě krom burčáku) šlo ochutnat průřez produkcí a navíc lahve zakoupit za velmi akční cenu 99,- Kč (a to včetně výběrového Pinotu Noir 2006 či Cuvée Supremus). Při této výborné nabídce mi pak přišel degustační vzorek 0.05l za dvacku poněkud drahý špás, přesto jsem měl v plánu stovku zaplatit a pět ze šesti vín si projet. Když obsluha vytáhla „panákový“ plastový kelímek, zarazil jsem se. Na dotaz, zda (byť třeba na zálohu) nemají nějaké sklo, se mi dostalo omluvy. Obchod se neuskutečnil. Vyrazil jsem mezi stánky a do davů s jediným plánem – najít degustační či jakoukoliv jinou skleničku.

Mé hledání se ze začátku zdálo marné. Podařilo se mi objevit umývadlo na sklenky, které naznačovalo, že tam někde musejí být. U každého stánku jsem jednu či dvě viděl, ale tu očividně používal vždy vinař / obsluha, prostě pozvaní hosté. U jednoho vinařství, jehož produkce mi ale vůbec nesedla, pak bylo k dispozici několik nesourodých sklenic na ochutnávku jejich vín. Po každém zapůjčení byla sklenka decentně omočena v kbelíku pod stolkem a putovala k dalšímu návštěvníkovi. Brrr.

Když už se pátrání zdálo marné, odchytil nás velmi aktivní mladík u stánku Vinný dvůr Miloš Pálek – Úvaly. Ten měl k dispozici balík pravda sklenic na degustaci tvarově nevhodných, ale oproti maličkému plastovému kelímku přímo zázračných. Navíc nás v klidu a zdarma po degustačních dávkách nechal projet celý sortiment. Hrozny nakupují na Mělníce či v Moravské Nové Vsi a vína ušla. Potěšilo živé příjemné Rulandské šedé 2008 z trati Ovčáry (Slaný) a taktéž lehký, jednoduchý a dobře pitelný ovocný Vavřinec 2007. Asi tentýž, který mne nedávno hodně zklamal z celé lahve doma, tady byl v mnohem lepší kondici a já doma hodnotil dle ujeté lahve. Tímto se jim omlouvám. I za to, že jsem si vavřince potom dal dvojku, zaplatil zálohu za sklenici a používal ji celý další pobyt v areálu zámku.

Beru ten podivný kolorit s hromadami plastových nádob s „burčákem“ všude okolo a PETky s kelímky pro tenhle nápoj. V kombinaci s vínem mi to přijde nešťastné a v době vzrůstající vinné kultury, kterou může podobná akce dál trochu zlepšit, opravdu nevhodné. Jestli chce někdo pít nejlevnější sudovku někde u grilování z kelímku, tak budiž, jeho rozhodnutí. Ale aby se z malých plasťáčků degustoval třeba i výběr těch nejzajímavějších vín, která v oblasti Čechy vznikla, to se mi nelíbí. Na druhé části akce, u vinice Sv. Klára v Botanické zahradě, už jsem byl bez skla. A když mi končil výběrový botrytický ryzlink v tomhle kelímku, hodně jsem trpěl. Opravdu by nešlo mít tam na zálohu sklenky? Copak je nejde hodně snadnou pronajmout? Jak jsem záviděl těm chytřejším, kteří už z domu dorazili s vlastním sklem a navíc na degustačním držáku Festivere :o)

Co dalšího jsem si z akce odnesl? Že burčák je u nás opravdu oblíben až neuvěřitelně a mizel v množství téměř nesmyslně vysokém. Že vína z Vinařského družstva sv. Václav (alias vinice Máchalka) nově nezpracovává pan Rychtařík v Kvícu, ale pan Bílík na Salabce. Chutnal jsem nějaké archivy i mladý Vavřinec, volil bych čistého a příjemného mlaďocha. Pobavila pestrá směs krojů na různých vystoupeních. U Salabky, kam jsem se nakonec se sklenkou vrátil, dost potěšil svěží a výborně udělaný Pinot Blanc barrique 2007, kde mi konečně práce se dřevem přijde mnohem citlivější než dříve. Ale i jejich Pinot Noir 2006 byl hodně slušný. I Ryzlink Rýnský 2008 z vinice Sv. Klára, chlazený ve zmrzlinovém vozíku Algida, mi moc chutnal. A vůbec to bylo fajn a nejen pro milovníky vín z Čech tam šlo najít hromadu lákadel. Ve mně, krom vzpomínky na fajn vína, však zůstává ta pachuť promarněné šance a nekulturních kelímků. Tak snad příští rok.

A pro zájemce větší galerie fotek, je na nich všechno možné, jen tak pro atmosféru :o)

Celé album

Zobraz celý článek →