Alkoholická fotohádanková soutěž

Připravil jsem si pro vás malou soutěž. Zadání je vlastně strašně jednoduché, ale mít vše správně už se myslím nepovede hned tak každému. Níže naleznete dvanáct záběrů, jsou to výřezy z fotografií lahví různých alkoholických nápojů, samozřejmě s hlavním důrazem na vína. O některých z nich jsem už dříve psal a na blogu je foto celé, o jiných teprve časem psát budu. Troufnete si u všech odhalit vinařství (palírnu, pivovar, …)? A případně nějaké další detaily, třeba konkrétní víno? Uvidíme, kolika z vás se povede poznat vše. Ale samozřejmě můžete posílat i seznam neúplný, i ten bude do soutěže zařazen. Své tipy pište na soutez@jizni-svah.cz (můžete použít mustr níže či webový formulář), v komentářích tady u článku se omezte maximálně na zklamané výkřiky, že toho půlku ani netušíte, určitě ostatním neraďte :o) Čas máte zhruba do konce měsíce. Vyhraje samozřejmě ten, kdo bude mít nejvíce správných odpovědí. V případě vyrovnaného boje, tedy shodě v počtu uhádnutých podniků, rozhodnou právě ty rozpoznané detaily navíc. Vítěze odměním lahví něčeho dobrého :o)

  
Správné odpovědi posílejte na soutez@jizni-svah.cz ideálně ve formátu Foto x – Firma: Moravské vinařské závody (nejspíš muškát moravský z vinice Stará hora), zkopírovat si můžete mustr níže či vyplnit webový formulář. Hodně štěstí při promýšlení odpovědí a „googlení“ vinět, můžete se tím bavit o víkendu, kdyby náhodnou bylo hnusně a nechtělo se vám na žádné z vinobraní (to veliké v Mikulově a Znojmě, ale třeba taky v Praze v botanické zahradě a nebo v obci Máslovice kousek za Prahou) :o)

Foto 1 – Firma: ()
Foto 2 – Firma: ()
Foto 3 – Firma: ()
Foto 4 – Firma: ()
Foto 5 – Firma: ()
Foto 6 – Firma: ()
Foto 7 – Firma: ()
Foto 8 – Firma: ()
Foto 9 – Firma: ()
Foto 10 – Firma: ()
Foto 11 – Firma: ()
Foto 12 – Firma: ()

Zobraz celý článek →

Ranní věštění z depotu

Někdy jsou slova zbytečná. Alespoň to jsem si v noci říkal nad poslední sklenkou Corton Grand Cru 1966 z Maison Leroy, červeného Burgundska od vinařství, kterému se snad nejčastěji z těch, co jsem měl možnost poznat, daří srážet mne do kolen a ponechávat s pocitem, že tohle je přesně to, co ve víně hledám. A naštěstí nacházím spíše výjimečně, takže se mi to hned tak neomrzí. V hlavě mi zněla má oblíbená skladba od Depeche Mode:

Vows are spoken
To be broken
Feelings are intense
Words are trivial
Pleasures remain
So does the pain
Words are meaningless
And forgettable
Enjoy the silence

Ráno, přivoněním k mililitru vína a hromadě depotu ve sklence, jsem nevěřil. Stále perfektní. Přemýšlel jsem, že bych si depot natřel na chleba, jako to prý dělá Lalou Bize-Leroy, ale nakonec se do experimentu nepustil. Z prozaického důvodu… doma nebyl chleba. A tak jsem alespoň ten depot rozprostřel po stěnách sklenky a zkusil z něj něco vyčíst, nějaké zásadní poselství. Ovšem to jediné, co mne napadalo, bylo přání, abych byl ve 43 letech věku stejně pln sil, čerstvý a s velkou budoucností jako to víno. A že k tomu bude potřeba asi lepší „skladování“ (= životospráva), než si dopřávám teď.

Možná něco napíšu o celé té ochutnávce, o všech vínech a vlastně i restauraci, kde se to konalo. Až odezní tahle „neprakticky melancholická“ nálada a pročtu si poznámky. Teď se mi nechce. Mnohem raději bych se uklidil někam do přírody a celý den nevylezl mezi lidi. Odchodem do kanceláře a celodenním čuměním do monitoru ty pocity odvanou mnohem rychleji a to mne mrzí. Házím pohledem po, do poslední kapky vysáté, lahvi a usmívám se. Po mnoho tisíc let, do nástupu moderních vědeckých metod, lidí jako Pasteur a dnešních zařízení typu chromatografu, byla výroba vína tak trochu na úrovni čarodějnictví. Tajemný proces, kdy se přenášel z generace na generaci, z vinaře na vinaře, určitý seznam vhodných postupů, tipů a triků, ale nikdo vlastně pořádně nechápal, proč to všechno funguje (a často zklame). Příroda jako taková hrála mnohem větší roli, ročník měl naprosto zásadní vliv a i při dodržení všech kroků nebyl výsledek zdaleka zaručen. V téhle vypité lahvi, ostatně jako v mnohých dalších od Leroy, jako by se skrývala magie dávno ztracených časů, kouzla vesnických čarodejnic, jejichž pochopení přírodních procesů a spojení s nimi bylo na úplně jiné úrovni, než jsme schopni pochopit (a ochotni přijmout).

Nevím, jak to ta „stará čarodějnice“ (a to neříkám ve zlém) dělá, ale prostě mne vždy dostane. Zas a znovu. Vždycky si myslím, že už jsem připraven, že to kouzlo po předchozích setkáních s jejími víny nemůže být zdaleka tak silné, ale pokaždé se najde něco, čemu opět bezvýhradně podlehnu. Psal jsem to v „Podvečer, večeře a ráno s víny Leroy“ a ostatně i v „Burgundsko 1957 – 2001 s madam Lalou Bize-Leroy“. A doufám, že zase někdy napíšu znova…

P.S. Na fotografii je vidět korek z jiného vína, ten (mnohem „ohnilejší“) z Cortonu si z degustace odnesl někdo jiný. Já byl chytřejší a místo korků si vyptal celou „prázdnou“ láhev, ze které doma ovšem vydoloval více než degustační (byť depotem narvanou, ale ten burgundský je měkký a ničemu nevadí) dávku a bavil se s tím vínem v klidu a pohodě další hodinu.

Zobraz celý článek →

Ten nejpravější z klokanů a symbol úspěchu

Včerejší návštěva mi udělala obrovskou radost vínem, které přinesla, byl to totiž klokan! Ale ne klokan ledajaký, ten nejklokanovatější ze všech, [yellow tail]^®. Občas výraz klokan používám pro vína typu Australian Bush, kterých jsou plné večerky, prostě základní a řekněme „průmyslové“ víno z Austrálie. Yellow Tail je legenda, značka která ovládla USA, vlastně takové splnění amerického snu při pobytu v Austrálii. Nemá nic společného s víny, které obdivuji, ale svým způsobem je jeho příběh stejně fascinující. Již na začátku tohle víno slavilo, snad díky promyšlenému marketingu, úspěch. Věty jako „voňavá s svěží vína“, „nejen pro odborníky, ale bez komplikací pro každého“, či „hrajte podle vlastních pravidel” (a doporučování kombinací vína se sandwichem a dalšími běžnými jídly) fungují, stejně jako výrazný symbol klokana na vinětě a barevné odlišení jednotlivých odrůd. To, že mu nejvíc chutnal „klokan s modrým pruhem“ (aka směska Cabernet-Merlot), si zapamatuje každý bez problémů. V roce 2001 se různých odrůd klokana exportovalo do USA 250.000 bedýdek (= 3 miliony lahví), v roce 2005 už to bylo 8.6 milionu bedýnek (více než 103 milionů lahví) a samotná značka Yellow Tail tak nesoupeřila s jinými firmami, ale nebezpečně se přiblížila počtu lahví, které do USA ročně vyveze celá Francie.

Rodina Casella, jejichž podnik za Yellow Tail stojí, začala s vinařením skoro před 200 lety v Itálii, novodobá historie v Austrálii se píše od roku 1965. Stále se prezentují jako rodinné vinařství. Hlavní vinice a nová budova podniku sídlí v oblasti New South Wales, schválně se mrkněte na letecké foto celé té továrny . Vinařství je schopno uskladnit zhruba 60 milionů litrů vína a lahvovací linka jede rychlostí 65.000 lahví v hodině, navíc s odlišnými uzávěry pro různé trhy (na místa, kde je „screw cap“ stále vnímán jako něco pro vyloženě levná vína, jdou plastové špunty). Tahle firma už neřeší běžné vinařské starosti, ale spíše jak zajistit zavlažování těch obrovských pozemků (systémy recyklace odpadní vody, jinak to ve vysychající Austrálii nejde) či kde sehnat levně a rychle další hrozny, pokud něco nevyjde. Případně jak přesně to které víno upravit a „nastavit“ pro aktuální výkyvy nálad a chutí nejdůležitějších trhů. Není to jiná liga než vypiplaná vína z malých specifických poloh, ale doslova úplně jiný sport. Zájemci si mohou více přečíst na jejich webu, nebo si pustit dokumentární reklamní video.

Ve sklence mi skončil Cabernet Sauvignon 2008 (barva záklopky a viněty zářivě červená), pod plastovou záklopkou i špuntem. Barva mladá, do fialové. Vůně čistá, sladce ovocitá, s trochou černého rybízu, v podstatě příjemná, trochu kořenitá, výrazná a přístupná. Ukázkový jednoduchý mladý moderní Cabernet. I v chuti pěkně čisté s mírným zaperlením na jazyku v úvodu, ohlazený Cabernet s potlačeným tříslem, s trochu čoko a kávovými tóny a docela fajn délkou. Navíc ale s jasným a velmi výrazným zbytkovým cukrem. Líbivka na večírek či, to mne u toho napadlo nejčastěji, na nějaké pořádné US grilování, taková žebírka se sladší marinádou, to by se mi líbilo. Snad je to alkoholem a cukrem, ale pro návštěvu je to nakonec „příliš silné“ a nedopíjí. Ovšem do US vkusu to asi musí zapadnout, tam jsou na vyšší alkohol (zde celkem normálních 13.5%) a nějaký ten cukr celkem zvyklí, viz populární nechutně přeslazená bílá ze Zinfandelu :o)

Líbivka, hutné jednoduché červené co nikomu nekomplikuje život, naprosté ovládnutí trhu v USA. Jak dopadne u nás netuším, ale osobně nějak zásadní úspěch nevěštím. Cena totiž překračuje dvě stovky (ve vinotéce to bylo 250,-) a to už u běžných konzumentů zdaleka nejde považovat za levné víno na normální pití. Podobná vína, ovšem bez toho cukru, se dají koupit za půlku ceny (momentálně tu dost jedou různé kousky od Misiones de Rengo z Chile; někdy je u nich přestřelený alkohol a dost pálí, ale obecně jde o velmi korektní a slušně pitelná novosvětská vína). A za necelé dvě stovky seženete třeba o řád lepší Cabernet či Carmenére od Errazuriz, dokonce i dost povedené moderní červené Bordeaux dobrého ročníku jde za tyhle peníze koupit (snad se dokopu k článku). Jsem rád, že jsem si taky jednou [yellow tail]^® vyzkoušel a zjistil, co že to v tom USA pijí. Chápu důvody úspěchu, ale fanouškem se nestanu :o)

Zobraz celý článek →

Říkáte pravdu o víně?

O víkendu jsem se bavil s čerstvě plnoletou sestřenicí, která narazila na zajímavý problém. V restauraci si s kamarádkou objednala víno, prošla trapným momentem „kdo bude ochutnávat“ a následně víno přijala. Jenže ve skutečnosti jim nechutnalo, bylo kyselé a divně nedobré. Nevěděly, co přesně ale říct, jak by celý proces odmítnutí lahve probíhal, tak raději srkaly to, co jim bylo doneseno. Zní to jednoduše, odmítnout špatné víno, ale vzpomeňte si, kolikrát se něco podobného stalo vám. A že asi máte mnohem větší praxi :o) Ta divná nejistota, zda to není jen váš problém, jestli to víno nemá přesně takhle vypadat a zda i další otevřená láhev nebude úplně stejná. V kombinaci s neschopností běžného personálu předem popsat, jaké že to víno v lístku asi je, dost špatně řešitelné. Nebo ta klasická situace, kdy se usmějete na číšnici, znovu upijete z dvojky rozlévaného vína, úsměv z tváře zmizí a spolustolovníkovi pošeptáte něco jako „to víno je ale děsnej patok“. A kdyby se to dělo jen v restauracích…

Třeba u prarodičů, jako se to stalo o víkendu mně, je to v pohodě. V místní sámošce se jim podařilo ulovit „pěkně“ vypadající víno, navíc po ochutnání se jim rozzářila očka, jak je to „dobré a sladké“. Dovozce o něm říká: „CABERNET - Velmi příjemné, jakostní, červené polosladké víno, vyrobeno z odrůdy Cabernet-Sauvignon, která se pěstuje na jihu Moldávie. Obsahuje 10 % alk. Víno Cabernet má tmavě granátovou barvu, jemnou vůni šafránu a fialky a jemnou cabernetovou chuť.“ Realita je taková, že jde o téměř nepitelnou příšernost, falešnou, uměle sladkou, nedobrou, s dochutí hadru na podlahu. Od stejné firmy (Asconi) Kagor je přeci jen o pořádný kus pitelnější. Dělal jsem všechno proto, abych to víno nemusel pít, ale zároveň jim nechtěl sdělit, že mi opravdu nechutná. Jenže to se dá pochopit, babička s dědou se snaží co mohou, synkovi nedobrému zahraniční víno seženou, a já bych jim ho měl hodit na hlavu? Pokaždé se snažím přivézt něco slušného, co rychle otevřu dříve, než na tuhle Moldávii dojde řada. Někdy se to ale bohužel vypije příliš rychle a pak se jí nevyhnu. Asi by bylo lepší jim prostě jednou říct, že mi to moc nechutná. Třeba se pak další lahve ve sklepě neobjeví…

Horší je přetvařování třeba u vinaře nebo na degustaci. Vzpomeňte si, kolikrát jste hledali nějaké vhodné slovní spojením, kterým odpovědět na dotaz, jak vám chutná (dle vás nepovedené) víno. Jak často to bylo „zajímavé, ale víc mi seděl…“ či něco ve stylu „možná potřebuje ještě čas“. Proč se tak často bojíme prostě říct do očí „tohle mi nesedí proto a proto“. Máme strach, že nám vinař omlátí o hlavu „terroir“ nebo něco podobného a bude se snažit nás přesvědčit, že tomu prostě nerozumíme a ta hořká pachuť v závěru tam má být? A i kdyby, co je na tom špatného, že nám (ač to může nastokrát být vliv suchého ročníku či něco podobného) to vadí a víno pro nákup diskvalifikuje? To, že s úsměvem potvrdíme „ano, svěží“ a přejdeme k dalšímu vzorku, ničemu nepomůže.

V neděli jsem pil své první víno ročníku 2009. A, světe div se, šlo o Chardonnay z Uruguaye (Traversa Vinos finos, dle dovozce „Bílé suché víno se světlou žlutou barvu se zelenkavými reflexy doprovází výrazná vůně tropického ovoce, především ananasu a banánu, doplněna tóny dubu. Chuť je svěží a vyvážená se smyslným tělem. Výtečné k přírodním sýrům, mořským plodům a dezertům, pro svou delikátní chuť rovněž výborné samotné“). Tentokrát jsem se snažil netajit svůj názor, že jde o velmi jednoduché, ale čistě udělané a svěží základní Chardonnay, přes alkohol 14% nepůsobící nějak těžce, takový ten naprosto unifikovaný jednorozměrný styl (ovšem bez tónů dubu, ten popis musel být převzat kdo ví odkud) co v téhle cenové kategorii najdete prakticky shodný po celém světě. Což je tak jediné, co mi na téhle lahvi za šedesát korun v supermarketu vadí a vadit může. Naprosto korektní víno, pokud vám netrhá žíly, že místo původu by šlo legitimně zařadit na půlku planety. Věta „a není jedno, že není poznat odkud to je, když se to docela dobře pije“ visela ve vzduchu, ale nepadla. Všichni spokojeně pili, jen já to řešil. Jenže tohle je zase úplně jiné téma na mnohem delší povídání…

Na trochu podobné téma jsem tu už dříve páchal zápisek “Hostům klokan, sobě Grand Cru?”…

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Speciální sklenky na různé odrůdy/oblasti…“

Na výsledky téhle ankety jsem se opravdu těšil, protože téma vinného skla je jedním z mých oblíbených. Tedy krom několika hodin druhý den po domácí ochutnávce či nějaké větší návštěvě, kdy místo jedné sklenky na osobu jich leštím třikrát tolik a nadávám si :o) Jak to tedy dopadlo o čtenářů tohoto blogu? Z celkem 94 hlasů jich největší počet, 31 (32%), hlasovalo pro možnost, že jedna sklenka na bílé a druhá na červené stačí. Druhou nejčastější odpovědí, získala 28 hlasů (29%), se stala možnost, že speciální sklenky na různé odrůdy/oblasti mají výrazný vliv a jsou užitečné. Nějaký efekt na víno, byť nic zásadního, pozoruje 21 (22%) hlasujících. Dorazilo i pár hlasů pro možnost, že všechno okolo speciálních sklenek je hlavně autosugesce a marketingový trik. A také několik pro dvě „extrémní“ volby – to, že speciální sklenky jsou nezbytné příslušenství, stejně jako možnost „jedině IKEA“, má své následovníky :o) Je to tu takové pěkně vyvážené.

Osobně se řadím do druhé nejčastější skupiny, u sklenic pozoruji velmi výrazný vliv na projev vína, měl jsem mnoho možností si to ověřit a logicky se tedy snažím víno konzumovat ze skla, které k tomu považuji za ideální (nebo k ideálu nejblíže z toho, co za sklenice vlastním). Pokud řečem o vlivu tvaru sklenek nevěříte, pak nějaký experiment je velmi snadné udělat doma, stačí vám tři různé sklenice odlišných tvarů, ideálně třeba jedna malá a nahoře otevřená „IKEA styl“, takový ten velký „balón“ (opět, nejde-li jinak, má i IKEA… ale ten jejich materiál se sklu blíží jen vzdáleně) a pak třeba degustační tulipánového tvaru, určitě máte nějakou třeba s logem koštu nebo tak. Nalijte si do všech vaše oblíbené dobré bílé a přivoňte. Pak to zkuste ještě s červeným. Když neucítíte žádný rozdíl, máte štěstí a můžete zůstat u skla, které máte. Pokud se vám bude zdát projev vína odlišný a začne vás to zajímat, jste na dobré cestě k pokusům, co v čem voní a chutná nejlépe :o) A k problému s kapacitou skříňky vyhrazené na vinné skleničky. Ať tak či onak budete mít příjemný večer se dvěma lahvemi chutného vína, takže tím určitě nic nepokazíte :o)

O testování vlivu sklenky na víno jsem tu už psal dříve i s výsledky degustace v showroomu Riedel, experiment proběhl i v článku „Burgundské sklo, karma a riedelovské střepy“, něco se řešilo v „Hovězojedení podzimní, rudým vínem bohatě podlité“ a také zápisku „Dvě podoby jednoho vína ze St. Aubin“. Tématu se vlastně dotýká i článek „Drobné vinné úchylky aneb vyleštěné sklenky“…

Hlasovat můžete v nové anketě, úmyslně jsem neudával typ ani cenu vína, prostě zkuste odhadnout nějaký váš celkový průměr. Určitě tušíte, zda obvykle kupujete víno „na zkoušku“ po jedné lahvi (a následně jich koupíte víc spíše výjimečně), nebo rovnou celý karton, ale třeba jen vín předem prodegustovaných. Na tohle téma tu vlastně byl i celý článek…

Zobraz celý článek →

Video, zloději, korky a ultrafialové světlo

Původně jsem tu dneska chtěl vyhlásit výsledky ankety, ale za včerejšek (po výzvě na Facebooku) se objevilo docela dost nových hlasů. Nechám ji běžet ještě přes víkend, takže hlasujte! Místo toho pár drobností, které se mi tu hromadí a chci se o ně podělit. Tak třeba o pořadu Sommeliéři, který se právě začal vysílat na televizi MUVI. Cílová skupina asi nejsou vyloženě vinní nadšenci, jede to spíš „od základů“, ale vypadá celkem svěže a snesitelně. Matouš Ballík a Tomáš Babor v prvním díle představují vína na piknik, třeba Prosecco a na Sangiovese postavenou směsku se zajímavým uzávěrem. Docela to odsejpá, působí přirozeně a není mi trapně na to koukat, což je u některých zahraničních videoblogů „taky bych chtěl být jako Gary Vaynerchuk“ skoro pravidlem (ano, i já jsem to zkoušel, ale nakonec raději zůstal u psaného slova). Jen ten neustále opakovaný předěl s plnící se sklenkou mne trochu vytáčel. Každopádně jim přeju hodně štěstí a budu se těšit na další díly, těch pár minut každý čtvrtek obětuji :o)

Neodpustím si odkaz na článek Rádio Impuls “fandí” foodblogům u Cuketky, kde se řeší oblíbená zábava mnohých uživatelů internetu – bez dovolení přebírat texty a fotky z cizích webů. Když to udělá nějaký „blogísek“ desetileté fanynky Tokio Hotel, asi to jde překousnout. Ovšem tentokrát je zlodějem web rádia Impuls a materiál (nejen) v sekci Hrnečku vař! přebíral ve velkém. Na rozdíl od Cuketky či Dolcevity jsem postižen (alespoň tolik jsem našel) ukradením jen jedné fotky, ale i tak na Cuketkův článek odkazuji. O podobných praktikách by se mělo vědět.

Doma se mi zase začínají hromadit korky v množství větším než malém. Nějakou dobu zpátky jsem z těch zajímavějších vytvořil desku a používal ji dlouho jako pozadí při focení lahví. Ale teď už jich je spíš na podlahu v nějakém menším bytě. Jelikož je to materiál pro různé domácí „umění“ oblíbený, tak se použité korky dokonce i prodávají, na e-bay je nabídek hromada. Že bych z toho sestavil pár balíčků a všechno střelil? Třeba mi to zaplatí jednu pěknou láhev :o) Inspirací pro případnou vlastní tvorbu by se pak mohl stát web www.corktruck.com, tam je nápadů kupa, od komplet korky polepeného auta po bowling.

Byl někdo z vás na dovolené v Chorvatsku? Ať už vás místní vína nadchla (což je případ mnohých z těch, kteří vyrazí přímo za vinaři a trochu hledají), nebo vyloženě zklamala (nákup předražených lahví poblíž turistických center nebo v běžných samoobsluhách), tak jedno je jisté – podle Decanteru se Chorvatsko stalo „objevem roku“. Z Decanter World Wine Awards si odneslo 27 medailí, hned 8 jich bylo zlatých (musím se trochu usmívat při vzpomínce na včerejší článek). Angela Muir MW oceňuje „skvělá bílá, jak suchá tak dezertní“ a taky „množství odrůd a stylů“. Zlato si odnesla vína dezertní, osm kousků z pěti různých odrůd. Tak trochu mi to připomíná i stav u nás, kdy ocenění ze zahraničí si pravidelně přivážejí spíše slaďáky.

K zajímavé ukázce míchání politiky do produkce vína došlo letos v Itálii. V DOCG Chianti Classico bude vinařům povoleno pustit na trh jen 80% produkce, zbytek musí pozdržet nejméně o 24 měsíců. Výsledkem má být zvrácení propadu cen ve velkém prodávaného Chianti. Podobné problémy vedly, naprosto neromanticky a s terroir to tenkrát nemělo mnoho společného, k formování prvních apelací ve Francii :o) Uvidíme, jaký bude mít tenhle krok efekt. Já se skoro obávám, že na trhu se prostě za dva roky objeví příliš mnoho vín označených „Riserva“ i z materiálu, který by na tohle jinak vůbec nebyl určen, což taky ničemu nepomůže. To v Bordeaux to zatím vypadá (pokud bude září přívětivé) na údajně nejlepší ročník od 2005 a možná srovnatelný (jak v kvalitě, tak v objemu produkce). Věštím, že pokud by byla stejná i cena vín, tak budou mít hromadu problémů. Zajímavé věci se dějí i v Africe, tam to vypadá, že jako první zavedou hromadněji technologii SurePure. V zásadě jde o ozařování vína ultrafialovým světlem, které má (bez dalších následků a změny projevu vína) zabránit různým mikrobům v množení, což nejen zajistí vyšší kvalitu vína, ale zároveň by mělo i omezit nutné dávky síry. Další rána pěstí do břicha pro pro bionadšence! :o) Myslím, že jestli se nám podaří domluvit nějaký ten „bio vs. konvenční“ sedánek (viz diskuse pod článkem Biosnění viniční, lehce přilisované), bude to chtít i láhev něčeho ozářeného. V Žernosekách prý mají historické lahve z pokusů s radioaktivním zářením, jsem zaslechl…

Přeji příjemný víkend! Na Moravě to začíná vřít burčákem a jestli tenhle nápoj máte rádi, nějaký výlet se vyplatí :o) Od víkendu příštího se i v Praze začnou množit vinobraní a podobné akce. Pokud víte o nějaké, která mi chybí v kalendáři, určitě dejte vědět.

Zobraz celý článek →

Fakta, dojmy, medaile a vypitá láhev rosé

Na témata hodnocení, bodování a podobně tu sem tam něco spáchám. Přemýšlel jsem o tom znovu nedávno, při smolení komentáře k článku o degustaci vinařství Vávra. Pro koho vlastně tyhle články píšu? V minulém týdnu mi pár kamarádů říkalo, u několika fajn „letně-zahradních“ vín do stovky a při hraní pétanque v parku, že by ocenili víc tipů na snadno dostupná, normální levná vína. Jenže zrovna vína, která by mi přišla jako doporučeníhodné fajn pití a stála řekněme okolo stovky, se s požadavkem na snadnou dostupnost moc nespojují, obvykle jde o nákupy přímo u menších vinařů. Podobné objevy třeba v nějaké síti supermarketů nejsou zrovna časté. O víkendu jsem otevřel pro návštěvu láhev Rosé Růžený 2008 od Jana Stávka z Vinařského dvora Němčičky (125,- Kč nákup přímo tam) a sledoval, jak jsou všichni nadšeni („jé, to je lehounké a dobře se pije“, „moc příjemný pití“) a láhev rychle mizí, zatímco já si datlil své poznámky ve stylu „velmi jemné by byl eufemismus, spíše nevýrazné v aromatice, lehce jahůdky, trochu „jarově“ falešné, náznak jakési mírné zatuchliny (v mé oblíbené větší ryzlinkové sklence, v malé OIV znát prakticky není a víno v ní působí nejlépe); v chuti suché s decentním dotykem cukru, lehké, jemně jahůdkové, kulaté; jednoduché nenáročné pití, které u mne diskvalifikuje poněkud nudná vůně“.

Lidé, co víno pijí pravidelně a často (tedy ne „průměrný konzument“, ten pije jednu láhev za čtrnáct dní), ale nějak zvlášť se jím nezabývají a nehloubají nad ním, jsou naprosto spokojeni až nadšeni. Mé ženě to víno přijde už jen „v pořádku“, já bych si ho podruhé nekoupil. Pokud bude hodnocení číst někdo, kdo zná můj vkus a chutnal několik věcí, které jsem tu hodnotil, třeba si můj názor „upraví“ pro své chuťové buňky. Náhodný čtenář čte o nezajímavém vínu, které by ale jemu dost možná moc chutnalo. A teď co s tím?

Rosé Růžený mi přijde jako poměrně korektní ale nezajímavé pití, z produkce Vinařského dvora bych volil spíše rosé Špigle-Bočky 2008, případně jejich povedený Karmazín (cuvée červených odrůd s převahou Frankovky) či různá fortifikovaná vína. Je tak jednoduché vynášet podobné soudy. Třeba mám hroznou chuť napsat a taky napíšu, že jít v Němčičkách po víně a jménu Stávek se nemusí vždy vyplatit (ač návštěvou u Richarda či Jana chybu neuděláte), protože setkání s produkcí Stávka Radima pro mne bylo obrovským zklamáním a z několika ochutnaných vzorků (šel jsem hlavně po těch, kde hrozny pocházejí z tratí, které znám od dvou výše uvedených) jsem nenarazil na nic, co by bylo hodno doporučení či mne jakkoliv oslovilo. Vše se pohybovalo v naprostém šedivém průměru či podprůměru domácí produkce. On mi ale stejně někdo vynadá, že u nich nedávno pil víno XYZ a bylo skvělé, už to vidím černé na bílém.

A jen tak pro sebe si přemýšlím, zda podobná „doporučení“ mají smysl. Ochutnat všechno není možné a pro mne by byl tip „v Němčičkách a ze Stávků zkuste ochutnat spíše produkci Richarda (pro vína nezvyklá a velmi zajímavá) či Jana (krom jiného s hodně povedenými fortifikáty), spíše než Radima,“ v něčím článku užitečný. Otázkou je, jestli není lepší dát jen ty kladné tipy a zbytečně nevarovat před návštěvou u někoho, kde by vám nakonec mohlo chutnat nejvíc.

Tyhle úvahy taky trochu vyburcovalo přečtení výsledků zajímavého experimentu na téma medaile. Jeden malý vinař (a zároveň emeritní univerzitní profesor oceánografie, takže statistiku asi zvládá) z USA (kde malý může znamenat čtvrt milionu lahví, ale v tomhle případě jde o maximálně 25 tisíc) byl zmaten z medailových úspěchů svých dítek a rozhodl udělat analýzu výsledků více než 4000 vín ze 13 různých velkých, profesionálně hodnocených, soutěží. Závěr nebyl zrovna zábavný. Z 2440 vín, která se účastnila více než tří soutěží, jich 47% získalo zlatou medaili. Zároveň ale 84% z těch samých vín následně nezískalo jakékoliv ocenění na další z výstav a místo výjimečného/skvělého bylo hodnoceno spíše jako průměrné/podprůměrné. Výsledky v zásadě ukazují, že zisk zlaté na jedné soutěži nijak nepředpovídá zisk zlaté medaile na soutěží jiné a rozložení těchto ocenění kopíruje statistickou pravděpodobnost/náhodu spíše než cokoliv jiného. V pokusu jsou dále i čísla ze vzorku vín zaslaných nejméně do pěti soutěží, kde je to vidět ještě lépe. Dost smutné. I proto, že pokud už se někde vyskytuje o trochu větší shoda (stále ovšem velmi malá), pak je to u vín bez medailí či s medailí maximálně bronzovou. V podstatě to vybízí k myšlence, že hodnotitelé jsou si jistější a více se shodují v tom, co rádi nemají, než v tom, co se jim líbí. Kompletní článek viz Journal of Wine Economics, Volume 4, Issue 1, Spring 2009 - Robert T. Hodgson - An Analysis of the Concordance Among 13 U.S. Wine Competitions (PDF).

Jen v těch 13 soutěžích (z mnohem více, které se v USA konají) utratila vinařství přes milion dolarů za přihlášení vzorků a to i přes fakt, že v Americe klesá počet lidí, kteří se v obchodech rozhodují dle těch lesknoucích se nálepek. Docela zábavné by bylo, kdyby některý z domácích „olepovačů“ (však je znáte, takové ty lahve se 3+ medailemi či přímo seznamem ocenění na doplňující vinětě) přidal krom medailí i seznam všech dalších soutěží, na které víno bylo přihlášeno a odešlo s prázdnou. A co vy, dáte občas na medaile? Nemyslím podle nich vyloženě nakupovat všechno, ale když se třeba rozhodujete, zda nějaké neznáme víno koupit, dokáže vás přesvědčit „Médaille d'Or à doplňte si jakékoliv městečko či soutěž vín“?

Starší zápisky, ve kterých jsem se trápil s tématem hodnocení vín: Tragédie hodnocení a poučná dvacetibodová tabulka | Bordeaux 2008, Parker, zodpovědnost a tak vůbec | Něco mi v tom víně plave… | Proč neboduji vína | a nejspíš i další…

Zobraz celý článek →

Remelluri aneb Rioja v nezvyklém hávu

Co si představíte, když se řekne Rioja? Mně se vybaví výborné červené víno a pestrost, které dokáže dosáhnout odrůda Tempranillo. Jenže o té dneska řeč nebude, ve sklence mi totiž skončilo Remelluri Blanco 2006, tedy víno bílé. Na plochu vinic zabírají bílé odrůdy v oblasti Rioja necelých 7 procent, část hroznů se navíc použije na sekty, takže tiché bílé víno z Riojy je spíše výjimečná záležitost. Je trochu paradoxní (a zároveň poměrně typické pro celý svět vína, kde ti nejvyhledávanější vinaři prostě často dělají věci ne lépe, ale spíše jinak než ostatní kolem nich), že jedno z nejlepších a nejzajímavějších bílých z této oblasti není vyrobeno jen z povolených odrůd (Viura, Malvasia de Rioja, Garnacha Blanca), ale z mnoha dalších. „Povoleny“ je mají a D.O.Ca. Rioja může toto víno nést jen proto, že odrůdy na vinicích rostly dlouho před zavedením apelace. Krom tří výše uvedených ve směsi najdete ještě Viognier, Chardonnay, Roussanne, Marsanne, Sauvignon Blanc a Moscatel del Pais. Tak trochu mi to připomíná původní význam označení supertoskánec (který se ale dnes už poněkud zdevalvovaně používá pro vše možné), kdy se různé variace na „bordó směsky“ nevešly do apelačních předpisů, přesto ale šlo o jedny z nejlepších vín oblasti.

V místě, kde Remelluri sídlí, má vinařství starobylou tradici, na svých webových stránkách se chlubí nekropolí uprostřed pozemků, muzeem a především úžasnými „lisy“ na hrozny tesanými ve skále. Moderní historii pak píše Jaime Rodríguez Salis zhruba čtyřicet let, ale navazuje na místní tradice a dokonce disponuje velmi starými původními keři, nejstarší prokázané výsadby jsou z roku 1876. Vinařství těží ze své polohy poblíž pohoří Sierra de Toloño v nejsevernější částí Rioja Alavesa, bílé hrozny navíc pocházejí z velmi chudých půd z vinic v nadmořské výšce přes 700m, kde jim jdou k duhu poměrně chladné noci. Remelluri samozřejmě vyrábí i výborná červená (začínají Reservou, pokračuje to Gran Reservou a končí „ultimátním“ výběrem Coleción Jaime Rodríguez), ale proslavilo se především díky bílému. Dvě odrůdy na něj, Moscatel a Garnacha Blanca, fermentují po studené maceraci v nerezu. Ostatní odrůdy jsou každá zvlášť kvašeny ve dřevě a následně 12-16 měsíců ve dřevě (z Francie, Allier; Rioja jinak spíše používá „kokosové“ sudy z USA) zrají, až poté se míchá finální směs, která se ještě nechává zhruba dva měsíce uležet před lahvováním. Často nechávají víno i poměrně dlouho na kvasnicích. V případě ročníku 2006 je výsledek prý lehce netypický, důvodem byla extrémně studená zima a naopak velmi horké a suché léto, které velmi urychlilo zrání (= v lepších ročnících by víno mělo být ještě vyváženější a elegantnější).

Co jsem očekával před otevřením lahve bylo mohutné bílé s přeci jen poněkud „jižní kyselinou“, či spíše jejím nedostatkem, hutné a alkoholické, nejspíš značně přejeté dřevem (= nikdy bych to naslepo nekoupil, tuhle láhev ale přinesl na návštěvu vinný nadšenec, který ji objevil přímo ve vinařství). Tento předsudek byl roztříštěn prvním přivoněním ke zlatavému moku se zelenými odlesky. Vůně exploduje nečekanou až citrusovou svěžestí a mineralitou. Teprve dalším vjemem je ovoce exotické a tropické, ale také trochu hrušky, k tomu perfektně dřevo a tóny kouře, zvláštní kyselejší „zeleninové“ vjemy a dotyk různých koření. Postupem času se víno mění, otevírají nové vrstvy a nuance, je tam toho neuvěřitelně moc. Ten pocit, kterým jsem z vůně měl, byl jako kdyby šlo o špičkový jižní Viognier (nějaké Condrieu) zpracovaný nadšencem do Chardonnay z Burgundska. Chuť vůbec nezaostává, víno působí plně ale i přes vysoký alkohol (14,5 %) skvěle pitelně, spíše než o nějaké hutnosti a přezrálosti je tu řeč o svěží kyselině a vyváženosti, nemluvě o perfektním pomalém a dlouhém odeznívání. Je to nádherné bílé, již nyní skvěle pitelné a s potenciálem dál nazrávat v lahvi.

Jeden z mých nejzajímavějších vinných zážitků s bílým vínem za hodně dlouho dobu tedy přišel, pro mne naprosto nečekaně, z Riojy. Vaše poslední vinné překvapení, které značně nabouralo nějaké, dlouhou dobu udržované, předsudky?

Zobraz celý článek →

Biosnění viniční, lehce přilisované

Když mi v neděli ráno P.J. volal, že je právě ideální biodynamická konstelace na sběr muškátu (podezřívám ho, že vhodná konstelace = ještě o chvilku déle, tak mi to sežerou vosy), musel jsem pomoc odmítnout. Druhá příležitost se naskytla hned včera. V plánu bylo sebrat pár hlav portugalu a polisovat muškát. Maloval jsem si, jak potom ještě dorazím na otevírací párty nového winebaru, ale přišel domů v jednu ráno, vzdal snahy dostat rudou barvu z prstů (kdo by tomu věřil, že i portugal takhle barví, i ten mošt byl překvapivě temný) a upadnul do postele. Když o tom tak přemýšlím, byl to vlastně po dlouhé době večer, kdy jsem nepil víno, jen ten čerstvý mošt. Nějak v deset večer jsem ještě volal domů, že nejspíš dorazím později. Žena mi odpověděl: „jen si pěkně lisuj a všechno vyzkoušej, třeba nám to pomůže s rozhodováním, jestli opravdu chceme domeček s vinicí“ :o) Naštěstí romantické představy mi zrovna tohle nenaruší, je mi jasné, že vinaření je práce a ne snadná. Ale stejně mi přijde úžasné, že mohu ve vedru posledního srpnového dne sbírat hrozny, přitom se dívat na panorama Prahy a vědět, že za dvacet minut cesty tramvají mohu být zase doma. A s tou vůni muškátu na oblečení (a lahví čerstvého moštu na stole) se usínalo skvěle.

Ta vinice je úplně „bio“, bez nějakých podezřelých postřiků (kdo by si tam taky nějaké cpal, když většinu vypije sám nebo s nejbližší rodinou a několika přáteli). Letos příroda přála kvalitě modrých hroznů o něco méně, což byl jeden z důvodů, proč se vše tak protáhlo. Prostě nešlo hrozen jen tak ustřihnout a dát ho do kbelíku, u každého se musel provést „bobulový výběr“. V lepším případě odstranit bobule napadané, v horším ponechat jen pár zdravě vypadajících. Dost úmorná práce, ale alespoň přitom máte klid na přemýšlení o všem možném. Třeba jak se vyhnout všudypřítomným vosám a sršním, kterým hrozny moc chutnají a sladká šťáva na vašich prstech taktéž. Poprvé v životě jsem viděl sršně-predátora v akci, kdy během sotva půl minuty zmasakroval a pozřel vosu. Jak z National Geographic, jen z půl metru naživo.

A hrozny se šlapaly (čistýma) nohama, vše lisovalo na zařízení domácí výroby a demižony pomalu ale jistě plnily. I ten moment, když vám hroznová šťáva prýští pod rukama, barví je a protéká do nádoby, má své kouzlo. P.J. vypadal, že má přeci jen raději pravidelné návštěvy vinice a ty různé práce během roku, než hektičtější sběr a finální fáze zpracování. Pro mne, z pohledu občasného návštěvníka, má samozřejmě kouzlo oboje. A hlavně muškát vypadá více než nadějně, portugal přes všechnu tu práci dost možná skončí všechen jako burčák. Ale i tak to odpoledne stálo za to. Doufám, že se vydaří více takových. I když je možné, podle toho co P.J. psal v článku Nejistá sezóna aneb vinařem v hlavním městě, že moc dalších návštěv téhle vinice nezažiju. Držím palce.

Zobraz celý článek →

Dobřichovické vinařské slavnosti 2009

V pátek jsem na tuhle akci lákal, v sobotu dopoledne vyrazil tak, abych byl u vchodu hned při otevření. Tentokrát žádná fronta a hned v jedenáct šlo vejít. U vchodu panoval mírný chaos, lístky šlo kupovat na obou stranách cesty, ale skleničky a degustační žetony jen na jedné, navíc úplně chyběl nějaký katalog vín, který se nám podařilo ukořistit až po mnohem delší době. Ale co :o) Tentokrát mne a ženu doprovázel velký vinný nadšenec žijící dlouhodobě v Japonsku, který to vzal jako dobrou příležitost prochutnat si větší množství domácích producentů, a měl navíc tu obrovskou výhodu, že u stánků ochutnával bez předsudků vůči jednotlivým vinařům, které spíše neznal. Akce mi tentokrát přišla, myslím v počtu zúčastněných vinařů a dostupných vín, o něco menší než loni. Přesto si šlo stále bez problémů vybrat a objevit mnoho pěkných vzorků.

Paradoxně, ač nejčastěji jsem chutnal klasická révová vína z Moravy, odcházel jsem s celou lahví Serge Mathieu Champagne Brut Millésime 2002 ze stánku pořadatele celé té akce, Českého archivu vín. Naprostá vyzrálá klasika, ukázkové příjemné šampaňské, spousta chleba až do topinek, svěžest, suchost, říznost, vyvážené a skvěle pitelné. Možná ne nějak vyloženě komplexní, ale v cenové kategorii (se slevou na degustaci 699,- Kč, běžně 859,- Kč) asi nejlepší Champagne, co jsem za dlouhou dobu pil. Vlastně něco dost podobného jsem dříve psal o ročníku 2000.

Z opačného konce cenového spektra jsem pak domů táhl dvě lahve višňového vína 2008 od Maňáka, zde 91,- Kč za sedmičku. I o tomhle víně jsem už dříve psal, ročník 2008 se projevuje prakticky stejně. Zahraniční host u višňovky prohlásil: „ty vína byly pitný, ale tohle je moc dobrý“, kde „ty vína“ znamená zbytek produkce u Maňáka. A já bych spíš souhlasil. Příjemné, typické a jednoduše pitelné bylo rosé Cabernet Sauvignon a Rulandské modré 2008 kabinetní. Jakostní Sylvánské zelené 2008 zklamalo nečekanou sladkostí, kterou bych u téhle odrůdy nečekal, zajímavé (ve stylu „smícháno co na té vinici roste“ - Cabernet Moravia, Svatovavřinecké a Rulandské modré) cuvée Modrý Fěruňk se projevovalo dost neharmonicky a navíc bylo ubito dřevem.

Velmi potěšil  stánek vinařství Reisten, kde byl k prochutnání hodně zajímavý průřez produkcí, od prvních čerstvě nalahvovaných vín ročníku 2008, po třeba „archivní“ Pinot Blanc 2005. Maidenburg Chardonnay 2008 z Valtické bylo ještě tak čerstvé, že neprozrazovalo mnoho, zato Maidenburg Sauvignon Blanc 2008 (pozdní sběr, Nad Nesytem) bude nejspíš hit. Nádherná čistá aromatika „ve francouzském stylu“, výrazná a elegantní a přitom ne nijak moc vlezlá, je doplněná poměrně mohutným tělem a živou kyselinou. To víno má asi 14g cukru, ale skoro osm kyselin je skvěle schová. Osobně mám Sauvignon, když už tedy, raději v takové té vyloženě řízné a minerální podobě, ale tohle je velmi efektní a skvěle udělané víno. Růžový Maidenburg Klaret 2008 z Valtické, odrůdově zhruba půl napůl Merlot s Rulandským modrým, je líbivější dobrá růžovka, na mne trochu moc cukru. Prezentované ryzlinky jsem znal a jsou skvělé (o jednom psánu tu). Reisten byl jedno z prvních vinařství za vchodem a nasadilo laťku proklatě vysoko.

Ochutnal jsem MOSECCO₂, do kterého jsem se lehce opíral dříve, a výsledek není úplně zatraceníhodný a na trhu to místo má. Velmi aromatické, bublavé, hodně lehké a cukru ne tragicky moc, znám skupinu lidí, kterým bych toto víno i doporučil (ti, kterým na dovolené v Itálii chutnalo i to nejzákladnější Asti Spumante, mezi ně budou patřit). Doporučuji donést babičkám, které mají rády bublavá vína, k nedělnímu dezertu. Úspěch zaručen :o)

Příjemně jsem se měl u stánku Vinselektu Miloše Michlovského, který je praktickou ukázkou toho, že i producent statisíců lahví pro supermarkety dokáže vytvořit vyšší menší šarže velmi zajímavých vín. Jeho Rulandské Modré 2006 v pozdním sběru z řady Vinum Palaviense (trať Pod svatým kopečkem) je velmi povedený domácí pinot připravený k pití, trochu kořenitý, spíš v takovém tom módnějším teplejším stylu (méně kyselin, kulaté), ale stojí za pozornost. Jen už bych ho moc nearchivoval. Dost potěšila suchá (konečně zase jednou) Malverina 2006, nádherně svěží a aromaticky netypické víno, čisté, ovocité, bílé ovoce a mandariky, pěkná vyvážená chuť, rád bych dal láhev doma.

Potěšil i svěží, suchý, květinový a velmi typický Ryzlink Rýnský 2007 pozdní sběr od Milana Sůkala, tomu dám asi šanci celou lahví doma. Stánek Vinaře roku, Josefa Valihracha, vznikl až v průběhu dne (což už jsem ani nečekal, protože vůbec není v katalogu, u vítěze soutěže dost divné), ale obsluha byla neuvěřitelně sympatická, ochotná a profesionální. Zde jsem toho moc neochutnal, rád bych jejich produkci někdy projel celou a úplně v klidu, u jejich stánku se dělal dav :o) V nabídce byla nejen vína mladá, ale i průřez kousky staršími, což oceňuji. Ochutnal jsem třeba Blanc de Noir 2007, vyrobeno čistě z Rulandského modrého, a krom příjemné ovocitosti mne tam hodně překvapila vůně medu a propolisu, což se opakovalo i v chuti. Nebo Ryzlink Rýnský 2005 ve výběru, jedno z mála polosuchých vín v nabídce (jedou na suché vlně, což oceňuji), příliš však nezaujalo. Trochu možná teplotou, ale nejspíš také rozházením po cestě. Prostě jim musím dát šanci jindy.

Docela dlouho jsme zatvrdli u stánku vino.italiano, kde se (především kolegy, který je obrovským nadšencem do vín Itálie) ujala paní majitelka a trochu mám obavu, že díky průřezu nabídkou lehce smázla jeho vzpomínky na ochutnané kousky z Moravy. Mně docela chutnalo nabušené, vyzrále ovocité Menhir Quota 29 Primitivo. Taky aromatické, svěží zajímavé Cantine Citra Palio Pecorino a Carignano del Sulcis vinařství Sardus Pater, vyzrálé víno jižního střihu (původem ostrovy Sant’Antioco kousek od Sardinie), ovocné a kořenité, hodně povedené.

Ale tak nějak stejně více inklinuji k místům jiným a mnohem více si budu pamatovat klasický, kořenitý, svěží a minerální Grüner Veltliner 2007 „Alte Reben“ (staré keře) z Kamptalu od vinařství SAX, pěkná věc. Od stejného vinařství bylo hodně zajímavé i cuvée Vision from Burgundern 2007, směs Pinot Blanc a Chardonnay, zklamáním Saxess III Chardonnay v bariku a taktéž Zweigelt v sudu, na můj vkus práce se dřevem necitlivá a přebíjející hrozny. Ale ten veltlín je skvělý. U stejného stánku (wine-bar.cz) byla prezentována i vína z Alžíru, ochutnal jsem jen dvě (Médea 2004 a Chateau Tajna 2004), v obou případech jižně ovocitá a vyzrálá vína, která by si zasloužila delší zkoumání.

K letošnímu ročníku si ale přeci jen nedopustím i pár výtek. Chybou pořadatele není, že i leckterá významná vinařství neměla plivátka/odlívky, některá ani na dotaz neučinila pokus to řešit (jiná nabídla třeba sklenici nebo tak). Podivná byla možnost platit buď žetonky (kus za pět korun), nebo v hotovosti. U leckterých stánků bylo dáno jasně najevo, že preferují peníze a cena při platbě v hotovosti bude poloviční, než žetonky. Když jich máte plnou kapsu, dost vás to naštve. A problém byla i hudba, především dixieland na náměstíčku. Když začal hrát, prakticky nebylo slyšet vlastního slova, natož se bavit s lidmi u stánků o prezentovaných vínech. Cimbálovka na nádvoří v tomhle směru skoro vůbec nevadila. Ale kladů bylo víc, hlavně tedy fajn vín, jen poznámky váznou, já si tam přeci jen spíš užíval příjemný výlet. Příští rok pojedu zase, pokud tedy nebude opět paralelně festival v Pardubicích, který bych také chtěl jednou vyzkoušet. V Dobřichovicích se mi každopádně líbí, krom vína jsou tam i skvělé sýry a celkově to má fajn atmosféru. Zkuste to! :o)

Další fotky...

Zobraz celý článek →