Dnes si tu odložím dojmy z moc fajn ochutnávky. Už opakovaně jsem se zmiňoval, že jedny z nejzajímavějších akcí u nás pořádá Rostislav Kuneš, nadšenec do starých vín, se svým projektem Rare Wine. Před pár týdny se konala každoroční víněnková degustace, na které je po degustační porci (půl deci, ale oficiálně jde i polovinu, měřeno přesně na váze) možno ochutnat hromadu starších i velmi starých vín nejen ze slavných částí Evropy, ale třeba i z Austrálie, USA nebo Chile. Většina lahví je normálně otevřena, jen u opravdu drahých záležitostí, u kterých není jisté, zda by se na víněnky prodala láhev celá, se jede přes systém Coravin. Je to u nás, na veřejné akci nejen pro zvané, docela unikátní možnost, jak si olíznout i vína jako Château d'Yquem, Mouton Rothschild, Vega Sicilia Unico, Richebourg Grand Cru od Xavier Liger-Belair, Sassicaia a mnohá další. Navíc ne v jejich mladé podobě, jak bývá častější (když už se tedy někde objeví), ale třebas i z ročníků několik desítek let starých. Krom podobných legend jsou ovšem, násobně levněji, k dispozici i hromady dalších zajímavých kousků. Tentokrát bylo k ochutnání přes tři desítky vín.
Neodolal jsem novému světu, u kterého se k top vínům a navíc starším dostávám spíš výjimečně. Slavný novozélandský Ata Rangi Pinot Noir 2000 byl stále v bezva kondici, zralý, krásně vyvážený, sušeně peckovinově ovocný s minerálně-železito-krvavo-pikantní linkou ve vůni i chuti, dost fajn. Chile, Santa Cruz a Montes Alpha M 1996, odpověď na velká Bordeaux postavená primárně na Cabernetu Sauvignon, mělo klasickou výraznější a trochu sladčeji ovocnou vůni, koncentrovanou, s parádně zapracovaným dřevem, trochu zralejší, s herbální/pepřovou linkou. Suché, vyzrálé, velmi pěkně postavené, fajn délka, sympatické pití. Na zadek jsem si z toho nesedl, ale fajn to je, ovšem loni jsem se u jejich vína bavil asi víc. A když jsme u cabernetu, tak jsem byl moc rád za možnost okusit Domaine de Trévallon 1994, jedno z nejslavnějších červených Provence. Klasický už dost zralý cabernet s výraznější živočišností, která se projevovala i v chuti, relativně přímočaré s hodně výraznou kyselinou, svíravější, fajn.
Degustační sada Bordeaux mi tradičně ukázala, že když jejich vína trochu uzrají, tak… no… furt ta oblast dává smysl :-) Nazrálé, tak akorát k pití, vyvážené, výborně postavené bylo Château Lagrange 1990. U Brane-Cantenac 1975 mne nadchla nádherná, klasická, výrazně zralá efektní vůně, dotyky ovoce, šťavnatost, vyvážené, dlouhé, báječné. Les Forts de Latour 1990 bylo od vrcholu daleko, naprosto zřetelně ještě mladé, tmavě ovocné, koncentrované ve vůni i plné chuti, parádně strukturované, dlouhé. Úplně všechno tam je a bude jen lepší. Vyloženě wow efekt a přitom „jen“ druhé víno. Samozřejmě v ceně jiných velkých vín, to dá rozum. Úžasná věc, ale. No a zásadní lákadlo bordeauxského setu, Château Mouton Rothschild 1985? No… jako jo, to bych asi pil, kdybych nemusel řešit peníze. Klasické velké vyzrálé Bordeaux, lehce herbální linka, stále ještě ovocnost na pomezí červeného a tmavého ovoce, vosk, mléčná čokoláda. V chuti vyvážené, krásně dlouhé, jemné a elegantní, parádní pití.
V rámci „bordó stylu“ bylo fajn srovnání s legendou z Itálie. Sassicaia 2000 měla hodně efektní, bohatou tmavou vůni, nazrálou ale stále s hodně výraznou ovocností, v chuti plné, silné, výrazné parádní kyseliny a struktura, délka, koncentrace. Na můj vkus a v současné podobně ale trochu moc dřevěné, až takovým vulgárním způsobem. Vlastně mne asi víc bavilo Tignanello 1982 (zde se poprvé ustálilo odrůdové složení na 80% Sangiovese, 5% Cabernet Franc a 15% Cabernet Sauvignon), krásně šťavnatá vyvážená elegantní vyzrálá starosvětská záležitost.
Richebourg Xavier Liger-Belair 1979 bylo hodně nazrálé víno, aromaticky hezky směrem takových těch lascivních, zpocených tónů, okolo jemnější ovocnosti, podrostu a tak. V chuti šťavnaté, vlastně docela lehkonohé, jemnější a elegantní. Asi bych toho chtěl větší množství na celý večer v klidu :-) Trochu zpoceně živočišný byl i Vougeot 1er Cru Clos de la Perrière 1988 z vinařství Bertagna, víno hodně vyzrálé, jemné, vyvážené s výraznější kyselinou, lehkost v kombinaci s důrazností, slušně dlouhé, sympatické.
Vega Sicilia Unico 1996 ještě potřebovalo čas, jen točení ve sklence nestačilo. Pikantnější, složitější, komplexní aromatika, suché šťavnaté krásně strukturované v chuti, dlouhé, moc pěkné. Stejně tak parádní byl Tardieu Laurent a Hermitage 1996, víno šťavnaté, strukturované, živé a energické, s parádní kyselinou a délkou, s tmavou ovocností a kusem uzeného masa v aromatice. Bavilo velmi.
A Château d'Yquem 1989? Velké komplexní sladké bílé, jsou tam všechny ty klasické ovocné konfity a medy a tak, taky trochu těkavky a něco gumových kachniček, rozhodně si s tím jde hrát. Sladké, koncentrované, dlouhé, toastové, s výtečnou kyselinou dodávající život. Je to trochu perverzní, ale asi bych to klidně pil i ve větším. Skokově lepší než jiná špičková sladká bílá? To si každý musí posoudit sám, v kategorii slaďáků bych osobně uměl ušetřit a jít jiným směrem :-)
