Scuk v Las Adelitas

Dlouho jsem přemýšlel, zda tu vůbec psát o restauraci, kde jsem měl víno jen jednou a to ještě jen v dezertu, marinovala se v něm jahoda. Zároveň tam ale chodím velmi často (i několikrát týdně na oběd) a je to pro mne určitě jedna ze tří nejoblíbenějších restaurací v Praze. Trn z paty mi vytrhl pan Cuketka a jeho nový projekt – Scuk. Asi nemá smysl se o něm moc rozepisovat, tématu už se chytla i mainstreamová média a o Scuku se mluví, spuštění se zadařilo. Scuk je prostě „jídelní mapa nejen ČR“, místo s recenzemi a názory na místa, kde se dobře jí a nakupuje. Na webu vysvětlují systém hodnotitelů a vše okolo, opakovat to nebudu. No a právě na Scuk jsem se rozhodl házet různé malé recenze (vždycky mi nabobtnají do delšího textu, jinak to neumím), které jsem nějak nedokázal zpracovat sem. Když jsem ale dokončil popis Las Adelitas, uvědomil jsem si, že by z toho úplně v pohodě zápisek na Jižní svah byl, navíc i s fotkami co mi na Scuku (zatím?) citelně chybí :o) Takže ho sem teď surově zkopíruju a trochu doplním.

Las Adelitas v Americké se velmi rychle stalo místem, kam již několik měsíců pravidelně vyrážím na obědy a docela často i na večeře. Důvodem jsou (relativně) jednoduchá, ale maximálně čerstvá a poctivě připravená mexická jídla, v kombinaci s rozumnou cenovou politikou, autentickým (= komunikace v češtině občas drobátko vázne a umět španělsky či anglicky se vyplatí, ale i rodným jazykem se domluvíte bez větších komplikací) personálem a skvělou atmosférou, to vše v kompletně nekuřácké úpravě (krom venkovní zahrádky v létě).

Pokud chcete vyrazit na oběd, pak vězte, že polední menu za 110,- Kč sestává z pokrmu a nápoje (domácí poctivá přírodní limonáda v tom původním smyslu – lemonade, čerstvě připravená a málokde jinde v ČR viděná Agua de Tamarindo, cola či malé pivo), prakticky každé jídlo doprovází červená rýže a silně návykové frijoles refritos (smažená fazolová pasta). I vzrostlý jedinec se nají, jen počítejte s tím, že specielně chody se zelenou salsou pekelně pálí a v Las Adelitas se rozhodně nesnaží o nějaké „zjemnění“ chuti pro naše nenavyklé jazýčky. Aktuální denní nabídku uveřejňují vždy okolo jedenácté hodiny na Facebooku a (bohužel jen občas) na Twitteru. Z jídel na běžném lístku vřele doporučuji cokoliv „de cochinita“ či „al pastor“, s perfektním šťavnatým marinovaným vepřovým. Až bude v meníčku, tak rozhodně nevynechejte Tostadas Sinaloenses, takhle by měla vypadat dobrá směs masa a zeleniny! Mají tu také bezchybné guacamole. Ale chybu neuděláte prakticky ničím, experimentátory pravděpodobně zaujme tmavá mole omáčka s chilli a divokou čokoládou.

Na večeři doporučuji rezervaci, podnik je dost malý a bývá narvaný k prasknutí. A to nejen u stolů, ale i na stojáka u baru, před dveřmi podniku a vůbec všude, kde to jen jde. Velké procento hostů se rekrutuje z řad cizinců a cizojazyčný cvrkot celkové atmosféře ještě dost pomáhá. Možná i kvůli tomu návalu cizinců si při sklence některého z koktejlů, třeba úplně obyčejné Margarity Clásica, připadám občas jak v nějakém jiném zahraničním velkoměstě, kde jsou podobné podniky a multinárodní obyvatelstvo běžnější. Skvělá zábava tam byla okolo mistrovství ve fotbale, televize stála na stolku pokrytém mexickou vlajkou, jak oltář to vypadalo. Občas mne dostanou drobné úlety jako obrázek Ježíše zastrčený v rohu nabídky tequilly a mezcalu. Atmosféra!

Nabídka destilátů nedisponuje nějakými specialitami, ale je úplně v pohodě. A barman vám rád vysvětlí, jak se to má s různými druhy tequilly, co za blbost je červ v lahvi (když na něm někdo trvá, tak i tuhle variantu mají) a podobě. Víno v nabídce je bílé a červené (tuším mullerka z Moravy a základní běžné Tempranillo ze Španělska), nic z čeho by vinný nadšenec zářil nadšením. Červené jsem chutnal jen v dezertu a bylo naprosto ok, ale asi bych se tímhle sortimentem netrápil a šel do koktejlů či těch čerstvých nealko nápojů. I pivo točí, provařený Staropramen a Stellu, případně můžete dát lahvovou mexickou Coronu.

Restaurace má sem tam nějakou speciální nabídku, každou sobotu a neděli dopoledne (resp. do jedné, mají to s časem takové pomíchané a občas si do nás dloubnou ve stylu „přijďte dnes na menu, okolo dvanácté, vy tomu říkáte oběd“) podávají mexicko-americké snídaně (včetně palačinek s javorovým sirupem), narazíte na ohlášená i nečekaná setkání mexických ex-pats třebas i s hudebním vystoupením (a reprodukovaná hudba tan hraje neustále, občas snad až příliš nahlas), pořádají kuchařské kurzy a vůbec stojí za návštěvu. Prostě super Mexiko v centru Prahy, pohodový personál a místo pro fajn oběd i večeři, když zrovna netrváte na romantické intimní atmosféře a nevadí vám živější prostředí.

Na závěru si neodpustím dvě z jejich facebookových (jsou tam bohužel hloupě jako uživatel a ne veřejná fanouškovská stránka) pozvánek na polední meníčko:

„dobry den, dnes, protebe, ano, tykame protože je modernějši než vykani a bez straceny respekt, tak, dnes mame protebe dalši dobrotku: cerdo en salsa roja a pití k tomu za 110 Kc. To znamena vepřovi na červene omačce. Tak pod se najist, mame ti radi, nashle“

„dobry den... malem jsem zaspal :) ale Nas sef kuchar vstaval brzo a pripravil pro Vas "TOSTADAS SINALOENSES" kruprave kukuricne tousty a kure varene v zelene omacce, trosicku sice pali ale Vas nezabije.“

Zobraz celý článek →

Monzunová bílá směska a vzpomínka na vitacit

Jak už jsem tu psal kdysi dříve, můj tchán má zálibu v testování různých obskurních vín na ochotných subjektech, které „takové zajímavosti ocení“, tedy mně a manželce. A nás to opravdu baví. Na minulé návštěvě se rozhodl, že nám představí víno z Thajska. A tak i učinil. Mně nezbylo než přiznat, že ač domácí vinaři dělají stále lepší vína, jsou to stále žabaři proti marketingovým schopnostem nových vinařských zemí. Vychloubáme se tu, jak vína z naší (tradiční vinařské, v podstatě) země dostala někde medaile a že nás konečně uznávají, novopečení Thajci mají ale lahve úplně stejně olepené a snad ještě víc. K vínům ze Siam Winery (místní větší vinařství a zakládající člen tamější vinařské asociace) a konkrétně pod značkou Monsoon Valley se vyjadřuje Hugh Johnson (že jsou „fascinating“ a výborně „drinkable“), mají body od legendárního Roberta Parkera co má jinak dost starostí s hodnocením velkých vín, moderní design vinět a hezky vše v angličtině (fakt pobavil i menším písmem ročník uvedený dle buddhistického kalendáře), exportují už na kupu míst po celém světě. Kampaň je založená na tom, že není důvod, proč by na 13 zeměpisné šířce neměla vznikat výborná vína, když je tam tolik sluníčka (až moc, a navíc vlhko… ale asi s tím umí pracovat). Ve vinicích místo mechanizace používají občas i malého slona, alespoň tedy na promo fotkách (to bude něco jako kůň v Burgundsku). A některé vinohrady jsou plovoucí, na malých ostrůvcích ze všech stran obehnaných kanálem, prostě krása! No schválně se jukněte na jejich web, stojí za to. Tohle všechno je fajn, ale stejně se nakonec počítá obsah lahve…

Ta je naprosto klasického bordeaux tvaru, zelená, s kovovou záklopkou a plastovým špuntem. Šlo o Monsoon Valley Blended White 2007, konkrétně směs odrůd Colombard a místní Malaga Blanc, na poměrně nízkém alkoholu 12%. Spíše bledá barva, slušně výrazná citrusová vůně, svěží ale s již znatelným zráním (či spíše naoxidováváním, jak je pro plastové špuntíky typické), stále však čisté a živé. Dost zeleného jablka, nějaká ta mandarinka, takové nezařaditelně „uni“ jednoduché, ale v podstatě fajn. V chuti čisté, lehčí, s výraznější ale jakoby odtrženou kyselinou, ovocité do citrusů, velmi rychle vyčistí patro a připraví je na další sousta jídla (obecně ta jejich vína doporučují i k pálivé thajské kuchyni, tohle spíš k rybám nebo jako aperitiv), pije se to dobře. Přijde mi, že je tak o rok starší, než by muselo být. Dovedu si představit, že to mohlo být ještě o kus jásavější pití. Vlastně docela příjemně překvapilo a to jde o úplně základní řadu vinařství. Vypadá to, že pokud někdo pojede na dovolenou do Thajska, tak se místních vín bát nemusí :o)

Ta odtržená citrusová kyselina mi každopádně připomněla jednu oblíbenou zábavu z dětství (a to se počítá, každé víno co nabudí nějaké vzpomínky a emoce mělo smysl). Určitě si všichni vzpomínáte na Vitacit, sladkokyselou chemikálii, jejímž původním účelem bylo tuším sloužit jako základ „limonády“, ale všichni to konzumovali přímo. Hezky nasypat do dlaně a slízat. Já s kamarádem se bavil tak, že babičce kradl ze spíže kyselinu citronovou, její krystalky drtil na jemnější prášek a pak byl hodný na děti ze sousedství, nabízel jím ceněný vitacit. Fuj to bylo kyselé, na ten pocit nikdy nezapomenu! Kyselina v tom výše hodnoceném monzunu samozřejmě nebyla až takhle výrazná, ale přišlo mi, jako by ji do vína někdo později dosypal :-)

Zobraz celý článek →

O slepé jistotě nad báječnými pinoty

Sešli jsme se zase takhle jednou doma nad několika fajn víny, tentokrát ve skupince nadšenců do Burgundska a se záměrem vylovit zajímavosti ze svých archivů a popít je hezky naslepo. Aby to nebylo tak snadné, hodil jsem do setu jeden kousek z USA. Jak asi obstojí proti slavným pojmům Corton či Vosne-Romanée? Musím říct, že to byla moc velká zábava. Už jsem to tu opakoval několikrát, ale ochutnávat naslepo, když člověk odhodí ten stres že se splete a „ztrapní“ (jelikož podobně skončí všichni, tak se stejně nakonec poplácáme po rameni, že je to vlastně docela normální… a ono opravdu je, což vám potvrdí všichni od Jancis Robinson po „neomylného“ Roberta Parkera), je skvělá věc. Vaše smysly, neovlivněné nápisem na vinětě, fungují úplně jinak. Posunují a svádí vás odlišnými směry, než je obvyklé. Zaměřujete se na trochu jiné aspekty těch vín, nutí vás to více vzpomínat na dříve ochutnané vzorky a vůbec, svádí odhadnout skryté víno a hledat „důkazy“ pro to, že se nepletete. A to blaho, když některý vzorek určíte s naprostou jistotou a jste na to ochotni vsadit třeba veškerou zbývající dovolenou. Aby se při závěrečném odhalení ukázalo, že jste ale úplně vedle a vůbec nechápete, jak se to mohlo stát…

Na rozjezd jsem hodil do placu zemské Rulandské modré 2007 od Petra Kočaříka z Čejkovic. O vinaři (a jeho mladším pinotu) jsem tu už něco málo psal, stejně jako jsem se již zmiňoval o tomto konkrétním víně. Právě na základě předchozí ochutnávky jsem několik lahví zakoupil a teď doma byl trochu zmaten, víno jsem si pamatoval o dost „chladnější“. Tentokrát je v poznámkách klasická pinotová barva, nijak hluboká, moc pěkná. I velká Riedel Sommeliers Burgundy Grand Cru sklenice je plná odrůdové vůně, nazrálejší, jahody v kompotu, trochu kouře, červené ovoce, velmi příjemné, stylové. V chuti suché, středně plné, odrůda úplně jasná, vyvážené s teplejší dochutí (znát alkohol), uhlazené. Dobře pitelné, kyseliny, slušná struktura, nadprůměrné. Celkově je ten projev ale překvapivě teplejší a kulatější, na ročník je to víno až nečekaně hodně vyzrálé. Není to „velké víno“, ale za ty peníze je skvělé. V případě tohoto vzorku jsem věděl, co se pije, ale ostatní víno nezařadili do Moravy. Zazněla Itálie a dokonce prý mohlo jít o nějaký zajímavý nový svět. No vidíte je, Čejkovice…

Prvním vínem „hlavní ochutnávky“, záležitostí co způsobila ukázkový zmatek, byl kousek z méně známého vinařství ze Saint-Romainu, Domaine Henri & Gilles Buisson. Chutnal se pak Corton Grand Cru „Le Rognet et Corton“ 2002. Bio produkce (žádné pesticidy, herbicidy atd.) z keřů 50 a více let starých, fermentace přírodními kvasinkami a s částí ponechaných třapin za řízené teploty, zrání rok v dubu (jen desetina nové, zbytek 1-6 let staré), jen lehká filtrace. Temnější rubínová barva, nic obludně hlubokého, krásná. Efektní, výrazná vůně, lehce do pryskyřice a „bordó“ sudu, živočišnost, teplé vyzrálé hrozny. Středně plné ale „v ústech něco váží“, důraz v kombinaci s elegancí, živé, skvěle vystavěné v chuti, kyselin dostastek, tříslo uhlazené, delší doznívání. Později selský dvorek, náznaky podhoubí a spadaného listí, přezrálé třešně v čokoládě. Krásný pinot, vysoká liga, spíše teplejší styl a trochu mi tam chybí nějaký „X faktor“, ale opravdu výborné. Projevem jasně zapadalo do horké nulatrojky z Vosné v podání špičkového vinaře, vsadil bych si na to. A spletl se, stejně jako ostatní. Zajímalo by mne, jaké poznámky bych měl, kdybych si už někde u vůně to Vosné nepoznačil a neubíral se směrem „důkazu“ právě k němu. No nic. Dobrou zkušeností bylo přechutnání z pinotovky (Riedel řada Vitis), která obludně zvýraznila ty tóny dvorku, víno bylo neuvěřitelně zasmrádlé, až jsme tu sklenku komplet umyli a zkusili to znova do čisté. Se stejným výsledkem. Před nějakou dobou jsem psal o přesně opačném efektu, kdy víno zase nefungovalo z elitní sommelierky. Je to věda, ty sklenky :o)

Jist tím, že Vosné už jsem chutnal, přišel druhý vzorek. Ze slavné Domaine René Engel se ochutnávalo Vosne-Romanée 1er Cru „Les Brulées“ 2003. Tmavá barva s nazrálejším okrajem. Ve vůni bohatý, koncentrovaný modernější pinot. Znát hodně sluníčka, je to dost vyzrálé ale ne přezrálé, trocha kořenitosti, čerstvé presso, lehce těká alkohol. V chuti suché, dost kyselin i třísla, struktura velkého vína, mineralita. S tipem dost váhám mezi nějakým „moderně vyrobeným“ Cortonem a na Francii si hrající Amerikou, abych se nakonec přiklonil ke Cortonu. Další fail…

Jeden z účastníků dorazil se svým vínem až na druhý vzorek a bylo tedy jasné, že jím přinesené víno bude trojka nebo čtyřka, čímž se vše trochu zjednodušilo. Ve sklence skončilo Beune 1er Cru Bressandes 2002 z produkce velkého négocianta Louis Jadot (konkrétně z Domaine des Héritiers Louis Jadot a jejich vlastních výsadeb, v této vinici vlastní téměř hektar). Hlubší efektní rubín, pěkná barva. Ve vůni výrazný, nazrálejší slušný burgundský pinot. Vrstevnaté, červené ovoce, kouř, dobře postavené, lehce těkavky (ve velkém skle). Suché, středně plné, tříslo, kyseliny, ostřejší, ne úplně vyvážené ale to může být i převozem. Délka, struktura. Nazrálé tak nějak „na hraně“, jak se bude ubírat dál netuším. Slušné, fajn udělané, ale tak nějak „běžnější“, jakoby postrádá detaily a drobné nuance.

Poslední víno je pak z vinařství Hartford Court, rodinného podniku (distribucí spadají do skupiny Jackson Family Wines, jejichž master sommelier Dimitri Mesnard  láhev podepsal při návštěvě Prahy) specializujícího se na Pinot, Chardonnay a Zinfandel ze starých keřů (až sto let) v oblasti Sonoma Coast, to vše především v lahvováních vždy z jedné konkrétní vinice, terroir (na webu mají docela fajn fotky, hlavně ty staré keře jsou úchvatné). Navíc hospodaří bio (organic), na několika vinicích již přešli dokonce na biodynamiku. Jde spíše o butikové vinařství, dle ročníku a vinice produkují některých vín jen něco málo přes tisíc lahví (maximálně do deseti tisíc). Chutnal se jejich již docela slavný (pravidelně v USA sbírá různá ocenění) Land’s Edge Vineyards Pinot Noir 2005. Těžkou burgundskou lahví s tlustou kovou záklopkou a plným kvalitním korkem to ale dost připomíná velké burgundské. Hrozny pocházejí především z vinice Annapolis s výhledem na Pacifik a dalších vinic „na hraně pevniny“, jako například Seascape. Vinařství tvrdí, že počasí je v téhle oblasti chladné, často s mlhami, hrozny prý leckdy sbírají až v listopadu. Víno by mělo být samozřejmě „novosvětsky“ vyzrálé, ale díky tomu chladu i s dostatkem kyselin a komplexity. Výslednému efektu se snaží dopomoci i francouzským dubem, v případě tohoto pinotu 11 měsíců a sudy nové z poloviny

Barva vína je temný rubín, povedená. Po přivonění moderní, výrazná, šťavnatě ovocná aromatika, ale hodně komplexní, vrstevnatá, lehce zauzená. Působí na mne jako zvláštní mix špičkového Chile (docela typická linka „marijánky“) a téhož z Nového Zélandu, kam bych to víno naslepo zařadil asi nejspíš. V chuti plnější, důrazné, hutné, mladé, ovocité, fajn kyselina, vyvážené, výraznější tříslo, lehce pálivější kořenitý dojezd, na cestě. Ze všech chutnaných vín nejvíce volá po dalším zrání. Již nyní velmi efektní, strukturované víno s úžasnou mineralitou, ale určitě nabídne ještě víc později. Jelikož novosvětská vína celkem s oblibou testuji, tak mne tahle láhev nezmátla (jako Francie se vypadat ani moc nesnaží), ale ostatním se jen těžko chtělo uvěřit, že jde o Ameriku. Což byl přesně ten efekt, kterého jsem chtěl dosáhnout. Škoda jen pachuti z prohození Vosné a Cortonu, které správně uhodnutá vína pocitově posunulo někam ke „šťastnému tipu“ místo „úspěchu“ :o)

Zobraz celý článek →

Výsledky ankety „Ceny zahraničních vín na našem trhu“

Dnes skončila další anketa, tentokrát se týkala cen zahraničních vín na našem trhu, a výsledky jsou docela přesvědčivé. Z 89 hlasujících si jich hned 61% (55 hlasů) myslí, že jsou stabilně děsné. Vzhledem k tomu, že 22% (20 hlasů) nemá tušení, přiklání se k této nepěkné variantě naprostá většina. A je to celkem pochopitelné, ceny dovozových vín (myslím tím vína, která mohou milovníky tohoto nápoje potěšit, ne záplavu patoků za 50,- Kč/l) jsou u nás, ve srovnání s civilizovanými zeměmi okolo, opravdu vysoké. Obzvláště ve vinotékách někdy zůstává rozum stát, jaké nechutné marže jsou na lahve nasazeny jen proto, že viněta obsahuje nějaký známý nápis a víno pochází z Francie. Přesto, i když jsou obecně ty ceny děsné, jsem hlasoval pro variantu „znatelně se lepší“ (12%, 11 hlasů), protože mi přijde, že se tu v poslední době objevuje čím dál více zajímavých dovozců, konkurence sílí a tak. I u některých tradičních velkých prodejců se ceny sunou trošku dolů, snad i proto, jak stoupá povědomí konzumentů o tom, kolik tyhle věci stojí jinde (a taktéž ochota kupovat na běžné pití trošku dražší lahve než s cenou pod stovku). Ale možná to vidím jinou optikou, vínem trávím kupu času, nakupuji často se slevami po degustacích či ověřené věci v e-shopech (či jen tak po mailu) a koupit něco naslepo v klasické vinotéce nebyl už hodně dlouho. Optimistické je alespoň to, že pro variantu stále se horšících cen hlasovalo jen minimum z vás (3%).

Už několikrát jsem se na téma nesmyslných cen bavil s dovozci, některým i prozrazoval to sladké tajemství, že koupit určitého vinaře od nich pro mne nemá smysl, když z Německa (Rakouska, ale i Francie či Itálie) budu mít nejen levnější každou láhev třeba o třetinu, ale (což je smutné) někdy zaplatím i podobné či nižší poštovné a občas to i přijde rychleji než z domácích e-shopů (odesláno v den objednávky, doma do dvou dnů). Jasně, beru různé argumenty s problémy při reklamaci a tak, i přesto se mi to zatím vyplatilo. Stále dokola slyším stejné nářky. Jak koncoví zákazníci a dokonce i restaurace kupují po jedné či dvou lahvích od vína a maximálně karton namíchají, že mít větší obraty a nemuset neustále rozdělávat krabice a řešit logistiku tak to bude lepší a třeba že i dají víno za stejnou cenu jako je za hranicemi. Ale já nechci, obzvláště v případě dražších vín, nakupovat po kartonu. A někdy je i kartonová cena (či cena pří nákupu nad X tisíc) o dost vyšší, než cena při jednom kusu jinde v EU. Je ovšem vidět, na různých slevách po degustacích či ve speciálních nabídkách, že srazit cenu o docela dost jde, pokud mají jistotu, že toho ten večer (týden…) pár lahví prodají. Ale v běžném provozu se asi stále vyplácí mít ceny vyšší, i kdyby kvůli tomu prodali o něco méně. A fakt by mne zajímalo, kolik obchodů se neuskuteční jen proto, že zákazník hledá nějaké v cizině objevené víno, podívá se na nabídku doma a řekne si: „Tohle jsem viděl v marketu v Itálii za 10€, tady se to tváří jako nějaké exkluzivní víno, přeci za to nezaplatím pětistovku.“ Kdyby to ale byl jen problém vína, že jo…

No nic, odlehčíme. Další anketa je tu, tentokrát nic komplikovaného. Pravidelně se mluví o tom, jak Chardonnay musí nutně sestoupit z trůnu asi nejslavnější bílé odrůdy (debatu na téma, jak obrovský podíl supermarketového „chardonnay“ je ve skutečnosti něco úplně jiného, si necháme na jindy) a že Ryzlink rýnský (Riesling) je stále oblíbenější a brzy bude úplně nejoblíbenější… a stále nic :o) Tenhle blog je sice trošku „ryzlinkofilní“, čímž by mohl být výsledek poněkud zkreslen, ale na dobré bílé burgundské taky nedám dopustit. Tak uvidíme, jak to hlasování nakonec dopadne…

P.S. Tipy v komentářích na dovozce se zajímavou nepředraženou nabídkou jistě mnozí ocení. Ceny jde snadno ověřit googlením, takže prosím žádnou obyčejnou reklamu :o)

Zobraz celý článek →

Kdo hledal bordel na Mělníce?

Už je to zhruba rok, co jsem tu uveřejnil článek s několika vtipnými vyhledáváními, která skončila tady na blogu. Při pravidelných kontrolách statistik na trendy (odkud lidi chodí, co tu nejčasteji hledají a kdo sem odkazuje) občas narazím na klíčová slova, ze kterých mi zůstává rozum stát. Někdy dost přemýšlím, jak k tomu došlo, že právě takové hledání skončilo zrovna zde, ale Google a jemu podobní jsou prostě trochu nevyzpytatelní. Hledané fráze navíc napovídají, že mnoho běžných uživatelů prostě netuší, jak by měl takový dotaz vyhledávači vypadat. A leckterá sousloví zase ukazují na až tragickou neschopnost zvládat byť i základy pravopisu. Dnešní zápisek je takový malý souhrn pár perliček, snad vás některé pobaví stejně jako mne.

Určité dotazy jsou úplně legitimní, kupříkladu „bohemia sekt dá se to pít?“ či „bohemia sekt brut extrasuché složení“, v obou těchto případech je ale odpověď problematická a v případě toho druhého ji snad leckterý milovník vína, který od „bohemia sektu“ očekává původ v ČR, ani nechtěl znát. Na otázku „co znamená premium u vína“ lze odpovědět, že ve většině případu nic. Nějaký fajnšmekr se zajímal o to, „kolik desítek procent alkoholu obvykle obsahuje francovka“. Takové „červené víno chateau 1989 něco o něm“ by zase vyžadovalo lehce vysvětlit, co znamenají různé výrazy na francouzských vinětách.

Český uživatel internetových vyhledávačů aktivně rozvíjí svou sexualitu, někdy možná až příliš. Z několika vyhledávání by se dala sestavit docela dobrá série. Vše začíná dotazem "muž hledá ženu pro hezké přátelství v české e-mailem na e-mail" a „romantický film o lásce dvou zralých lidí v hotelu“, pokračuje „kalifornské vinařky nahé“, „hledat richli prachi“, „onanie zážitky zkušenosti“ a optimističtějším „kam na rande v praze“ a "jaká sladkost je typická pro svátek zamilovaných", aby vše završilo „nabušenej šoustá“ a „rad strikam na kozy“. A to nemluvím o autorech dotazů „bordel mělník“ a podobného „chci sex a to hned cejkovice“. Hodně by mne zajímalo, o co šlo v dotazu „sex v baricich“ a zda to mělo souvislost se sudy a výše uvedenými Čejkovicemi (nebo spíš obcí Bařice :o). A zaujal též dotaz „muz ochutnal sve semeno“, připomněl mi totiž jednu dost zvláštní kuchařku…

Lidé též hledají články se zdravotní tematikou, v některých případech doufám, že nešlo o akutní případ! Kupříkladu u „nemohu se vysmrkat“ je to asi jedno, ale „domaci rady jak na otevrenou ranu po spálenině“ vypadá poněkud vážněji. U „mohou zbytky korku ve víně způsobit potíže“ bych byl taky docela v klidu, zatímco „vliv vypití hnojiva na květiny pro člověka“ rozhodně nepodceňoval…

Na web přicházejí i dotazy gastronomické, kupříkladu „babica a jeho nahrazování“ a s ním nejspíše související „jaké je maso na svíčkovou v dnešní krizové době pro důchodce nejlepší“. Naprosto zásadní otázkou je "kolik pepře na deset kilo tlačenky" a taktéž „proč ve vysokých horách lze v obyčejném hrnci těžko uvařit maso nebo hrách?“, neřkuli doslova existenciální „proč je tu jablko“. Krásné nepochopení fungování webu ukazuje otázka „www. pěstitelé jahod jižní čechy.cz“ a službu „vykoštění vepřoveho masa on line“ by jistě využila spousta restaurací. Doufejme ne gastronomický byl dotaz „psí lejna dají se na něco použít“. A ve statistikách bylo hned několik variant dotazu „charakteristika večeři s vínem s ohledem na využití v gastronomii“, jehož smysl pomohl odhalit e-mail od jedné z poptávajících. Jeho autorka mi napsala, že se učí kuchařinu a jestli bych jí nepomohl napsat závěrečnou práci na téma „Večeře s vínem“. Hned první bod osnovy je totiž „charakteristika vylosované příležitosti s ohledem na využití v gastronomii“. Využití večeře s vínem v gastronomii, to je ale téma!

Na internetu se očividně pohybuje spousta chemiků či žáků, kteří mají nějaký zásadní úkol do školy. Jak si jinak vysvětlit dotazy „chemický pokus bublavý“, „barva plamenu slivovice“ či „aplikace poznatku z chemie v dennim zivote“?

Hledače zajímají celebrity, například v dotazu „jaký krém používá brett pit“ (chudák nejspíše mladá slečna skončila na článku s tématem kvasinek Brettanomyces). Zaujalo „domácí fotky kachny domácí a jak se čistí“ a úplně normální ale zde nezodpovězené „prodejní výstavy králíků od července 2010 do prosince 2010" , „jak postavit drevenou 6 korkovou kralikarnu“ a případně „domecky pro kralicky z kartonu“. Nikdy by mne nenapadlo ptát se Seznamu „jak se zbavit pavouku v domácností na nedostupných místech“. Ani na dotaz "jak se donutit udržovat čistotu v domě" můj blog odpověď nedal, ale samotného by mne zajímala.

Baví mne „proč“, „jak“ a „z čeho“ dotazy, například „proč se únor jmenuje únor“ či „z čeho se vyrábí kulečnikové koule“, člověk by měl být zvídavý! Rozhodně zajímavé je „jak nemá vypadat evakuační zavazadlo“, i když osobně bych se spíše ptal, jak vypadat má. Kdo se ptá na „sankce za padelani duchodoveho vymeru“ bude mít nejspíše v budoucnu problém.

Naprosto zásadním dotazem je ovšem „jára cimrman a víno“, to si žádá pořádně a velmi pečlivě rozpracovat! Příjemný víkend přeji :o)

Zobraz celý článek →

Konvenční Španělsko a ujeté Slovinsko

Dnes odhrnu degustační poznámky ke dvěma hodně odlišným vínům, zavítáme do slunného Španělska s vínem červeným a vinařsky neuvěřitelně zajímavého Slovinska u bílého. Nejprve červené v podobě Gran Sangre de Toro 2005 Reserva z vinařství Torres. Producent, rodina Torres, je jedním z největších ve Španělsku (a s provozem v Chile a nově i v Číně) a navíc silně zaměřený na export a velmi dobře známý po celém světě (v UK jsou jejich vína suverénně nejčastějším španělským na stole, i u nás je uvidíte dost často), což ale neznamená, že by nepřipravoval i skvělá či špičková vína, krom těch hektolitrů vyloženě spotřebního pití. Navíc vráží obrovské peníze (milony eur) do vinařského výzkumu, přes neintervenční metody analýzy hroznů na vinici po nové systémy vedení révy. Láhev se pyšní nálepkou vítěze The Drinks Business Sustainability Award, v zásadě jde o ocenění jejich „zelených“ snah o minimalizování dopadu vinařského provozu na přírodu, za systémy recyklace vody či přesun provozů do chladnějších podhorských oblastí. Prostě sice je to velkoproducent, ale docela sympatický.

Chutnané víno je jejich „střední třída“ (kterou následují kousky jako Mas la Plana či Gran Muralles) z katalánskách výsadeb odrůd Garnacha Tinta (ve víně z 60%), Mazuelo (25%) a Syrah (15%), vyzráváno v dubových sudech. Láhev zelená „burgundská“, těžší typ, kovová záklopka, plný kvalitní korek. Hluboká, tmavá barva. Zralá vůně, jak ve smyslu jižně vyzrálých hroznů, tak vlivu ležení v lahvi. Mix tmavého a červeného ovoce, kořenitost, vanilka ze sudu a vůně starého dřeva. V chuti plnější, výrazné, šťavnaté ovoce, dost kyselin a tříslovin, ale působí vyváženě. Stále na cestě a může v klidu zrát, volá po kusu pořádného červeného masa a větší sklenici, než jsem měl sebou (vypito na táboře, viz starší zápisky). Každopádně povedené slušné jižní červené, žádná nuda. U nás stojí čtyři stovky, tohle byl dárek dovezený ze Španělska a odhaduji to v obchodě tak na 10 až 15€, podle toho jaké máte štěstí. Pokud jste na dovolené a chcete sáhnout na jistotu a nelovit v neznámých vodách menších producentů (což bych teda doporučil), tak je to dobrá volba.

Odskok do Slovinska, ve sklence je Pinela 2006 z vinařství Stegovec Sveti Martin. Již jsem tu psal o jejich roséčku, postupně se propíjím většinou jejich sortimentu. Slovinsko disponuje kupou hodně zajímavých vinařů a často experimentátorů, pár z nich už je i docela slavných (Kristančič, Simčič, Lavrenčič či Gravner, byť ten sídlí kousek za hranicemi v Itálii). Narůstající povědomí o jejich vínech v kombinaci s příchodem eura trochu nakoplo ceny, takže už to není taková krása, jako byla dřív. Ale za kvalitu se má platit :o) Zpět k vínu Pinela, což není známka, ale jméno bílé odrůdy, momentálně pěstované vlastně jen ve Vipavské dolině. Víno je z ní tvořeno ze sta procent, jde o nejvyšší (souzeno dle ceny 13€ přímo ve vinařství a o dost více jinde) produkt vinařství v suchých vínech. Technologicky žádná nuda, pomleté hrozno leželo pět dní na slupkách za teploty 16°C, po vykvašení víno zrálo 15 měsíců ve 500l akátovém sudu a před lahvováním nebylo filtrováno.

Skrývá se v zelené bordeaux lahvi s plastovou záklopkou a plným kvalitním korkem, baví mne dělená viněta. Po nalití hlubší živá barva do zlaté, ve víně plavou menší částečky. Velmi výrazné a efektní, medovost v kombinaci s oxidativním nádechem a vlivem dlouhého ležení na slupkách, trochu těkavek (odvětrají), jakoby pivní kvasnice a do toho exotický projev banánového džusu (schválně někdy zkuste weißbier, pšeničné pivo u nás často označované jako kvasničák, půl napůl s banánovým džusem… výborný koktejl) . Komplexní, nutící ke zkoumání. Ale nic pro přiznivce současné reduktivní ovocité klasiky. Přivonění připravuje smysly na sladké víno a v chuti je první dojem hodně kulatý, hebký a hutný, člověk si tu sladkost až sugeruje, ale není tam. Víno je však teplejší a má méně kyseliny, než bych si přál. Přesto nabízí náznaky netradiční ovocitosti, trochu třísla a vůbec zajímavé vrstvy. Je to hodně zvláštní a těžko uchopitelné. Mám takového věci rád, ale tady jsem byl přeci jen zmaten. Víno postupně odpíjel tři dny a stále se nerozhodl, jestli mi chutná, nebo mne jen baví ho zkoumat. U jejich základního kousku odrůdy Zelen jsem to neřešil, to bylo prostě dobré a přitom stojí jen něco málo přes půlku :-)

Zobraz celý článek →

Vypijete více vína z velké sklenice?

Asi znáte takový ten oblíbený kreslený či fotovtip, na kterém je týpek s gigantickou sklenicí nějakého destilátu a komentář ve stylu „Doktor mi nakázal, že smím jen jednu sklenku alkoholu denně. Myslím, že s tím dokážu žít.“ Ale velké sklenice jsou zajímavé téma, nejen pro vtipy. Znova mne to napadlo včera, když jsme na ochutnávce rozlévali víno do velkých buclatých burgundských sklenic… „degustační dávka“ tak nějak samovolně nabobtnala. A už dříve jsem se přistihl, že pokud nějaké víno piju z velkých sklenic, má tendenci mizet o trochu rychleji (= zvyšuje se pravděpodobnost otevření další lahve), než u sklenek malých. Možná i proto obvykle rychleji vypijeme láhev červeného než bílého. Máte podobnou zkušenost? Čím to asi je?

Na jedno rozumné naplnění velké sklenice (aby nepůsobila prázdně) padne více vína, než na stejný stav u sklenky malé, to je tak nějak logické. A pak možná v klidu a pohodě upíjíte, ale podvědomě trochu zpomalíte, kdy se zásoba vína ve sklence limitně blíží nule. Případně se člověk ve společnosti zakecá či víc zabere do knížky nebo filmu, takže si ani neuvědomí, že už má půl hodiny dopito. Kdežto u velké sklenice, ve které máte v pohodě nalito třeba dvě deci vína, prostě dochází k těmhle „konzumačním pauzám“ méně často. Jiná teorie?

Nedávný experiment na Cornell University (která mimo jiné vydává i velmi zajímavou vinnou literaturu, šlechtí nové odrůdy a provádí hromady podnětných výzkumů v oblasti vína) s naléváním různých nealko nápojů (s vínem by to bylo zábavnější, takhle ale šlo zapojit i děti) ukázal, že lidé mají výraznou tendenci nalévat více nápoje do nízké a široké sklenice než do vysoké a úzké (obě měly stejný objem, samozřejmě), ale zároveň si myslí, že nalili přesně naopak (více do té úzké). Koukám, že Burgundsko si tvar ideálních sklenic promyslelo dobře, zatímco Champagne to tedy pořádně prokaučovala! Už chápu, proč se v poslední době tak snaží všechny přesvědčit, že klasická „flétna“ není na kvalitní šampaňské to pravé a aroma mnohem lépe vynikne ve větších tulipánových, dole rozšířených, sklenicích. Vyšší a užší sklenice negativně ovlivňují (zpomalí) konzumaci. Prý se více zaměřujeme na výšku než na šířku a máme tendenci v širokých sklenkách přelívat, dávat si najedou větší porce.

To, že vinné sklo je věda, a drobný rozdíl ve tvaru sklenky dokáže výrazně ovlivnit vůni i chuť vína, vinní nadšenci tak nějak přijímají, ač názory na velikost „Riedel efektu“ se různí (viz i výsledky ankety „Speciální sklenky na různé odrůdy/oblasti…“). A teď si k tomu ještě přidejte možnost, že velikost sklenice významně ovlivňuje vaše zdraví, protože korelace spotřeby vína a jeho efektu na vás, i kdyby jen ve výkonnosti druhý den dopoledne, je celkem dost zřejmá. Téma pro podrobnější zkoumání! Jak prohlásil jeden moudrý muž, když se ho zeptali, zda je lepší Bordeaux či Burgundské: „Rozhodnutí v tomto zásadní sporu vždy rád odložím na příští den, abych mohl pečlivě zvážit další důkazy.“

A na závěr jedno povedené video k tématu „jen jedna sklenka denně“ (vpravo od fotky je ikona „video“ která spustí přehrávání; díky Dr.Vino za tip).

Zobraz celý článek →

Velká vína severní a jižní Rhôny

Dobrovolně přiznávám, že z těch oblastí Francie, která produkují nejslavnější vína, mi právě teplejší jih a záležitosti z Rhôny sedí asi nejméně. Respektive se mi mnohem méně často stává, že mne nějaké víno opravdu nadchne. Ne že by tam nešlo najít skvělá vína za rozumnější ceny než třeba v Burgundsku či Bordeaux, přesně naopak, jen mne prostě ta běžnější produkce přijde tak nějak na jedno brdo (a cenově dostupných zajímavostí se sem nevozí zrovna moc). Což mi nebrání ometat ochutnávky zaměřující se na vína z apelací Saint-Joseph, Hermitage, Châteauneuf-du-Pape a dalších a snažit se objevit, co tahle místa dokážou. K mému překvapení se občas setkám s vínem, které nabídne takový zážitek, jež mi obvykle přináší jen ta nejzajímavější Burgundska. Jako se to stalo na konci června v AdVivum, při rychlém průletu severem i jihem Rhôny na sedmi vzorcích. Krom úvodního vzorku se vždy chutnala vína v párech, naslepo proti sobě. Tak hurá na ně…

François Villard Syrah Rosé 2007 „Rosa Rosa Rosam“
O vinařství Françoise Villarda nelze říct, že by mělo velkou historii, do téhle práce se vrhl (bez větších zkušeností či vinařských kořenů) teprve v roce 1991. Byl ovšem vybaven v oboru trochu podobném a na chutích a vůních si zakládajícím, živil se jako kuchař. Dnes působí na přibližně 19ha vinic v apelacích Condrieu, Côte Rôtie, Saint Peray a Saint Joseph a ročně produkuje okolo stovky tisíc lahví. Nejde o žádnou modernu, základem je vždy „terroir“, tradiční postupy, maximálním způsobem vyjádřené místo původu. Svým vínům dává obvykle různá zvláštní jména či podtitulky a pravidelně tak mate konzumenta, zda je to nějaké „cru“ té či oné apelace či ve vztahu ke konkrétnímu vínu něco znamená. O pár jeho vínech jsem se zmiňoval již dříve v zápisku Wine & Food Festival podruhé.

Rosa Rosa Rosam je stoprocentní růžový Syrah, základní víno na letní pití a posloužilo jakožto zavíňovací vzorek. Na rosé hlubší efektní barva s tónem do oranžové, intenzivní vůně lehce lahvově nazrálá, což není u růžovek zrovna zvykem. Vařené ovoce, trochu uzených tónů, překvapivě bohatší a „zkoumatelné“, stylově mi trochu připomíná pinot a to i v chuti. Suché, živé, ovocitost v podobě jahod, slušná dochuť s lehkým náznakem hořčiny a překvapivě i jemnou tříslovinou. Roséčko, které jde pít „jen tak“, ale nenudí. Potěšilo, byť cena přes tři stovky je už dost.

François Villard Saint Joseph blanc 2008 „Mairlant“
Bílá Rhôna je víno velmi specifické, obvykle postavené na odrůdě Viognier. Mairlant jakožto ne úplně častý bílý Saint Joseph stojí na odrůdách Roussanne a Marsanne (které se mohou v malém množství přidávat i do zdejších červených), hezky půl napůl, školených v sudu. Bledší zlatavá barva, zajímavá vůně do citrusů, výrazná mineralita až směrem ke kouřovému křísnutí křemenem, dřevo. Velmi mladé. Suché a plné v chuti, až takové „objemné“, hubu zaplní. Kulaté, vyzrálé hrozny ale s pěknou kyselinou, kupa minerality, dřevo, znát trochu zbytečně moc vyšší alkohol, dochuť spíše jen „dobrá“. Mladičké hutné bílé, pro příznivce tohoto stylu. Cena 750,-Kč a více (s degustační slevou zhruba 30%, totéž platí i u cen dalších vín).

François Villard Condrieu 2006 „De Poncis“
Jde o čistý Viognier a jednu z vlajkových lidí producenta, víno velmi oblíbené mezi personálem dovozce. Již dříve jsem tu psal něco k ročníku 2005. Pochází ze 17-letého vinohradu v blízkosti městečka Saint Michel sur Rhône s podložím ze žuly bohaté na slídu. Víno se sbírá ručně do košů po 20kg, po fermentaci zraje zhruba rok na dubových sudech (nové z necelé poloviny) za pravidelné batonáže po dobu prvních osmi měsíců. Tmavě zlatá barva, velmi intenzivní, bohatá nabušená vůně, koncentrovaná. Květinový med, pečená jablka, štrúdl s křupavou kůrou, rozinkami a vlašskými ořechy. Delikátní, komplikované, decentně oxidativní a nazrálejší, než je typické (a čekal bych u čtyřletého vína). Kulaté a plné v chuti, poměrně dost znát alkohol a teplý dojem trochu připomíná tekoucí ohřátý med, ale víno je suché a má i dost kyselin. Třísloviny, složitější složky, hodně zajímavé. Po 15 minutách zbytek vína ve sklence voní jako zákusek s citronovou krustou. Tohle víno chce čas na rozdýchání a spoustu prostoru v klidu, aby se mu člověk mohl věnovat, ne vzorek na degustaci. Cenově 1500,- Kč a více.

François Villard Côte Rôtie 2005 „Le Gallet Blanc“
A stále zůstáváme u stejného producenta, tentokrát v červeném postaveném na odrůdě Syrah. Hrozny pocházejí ze tří vinohradů: Côte Bodin, Le Grand Taillis a Fontjean. Víno zrálo 23 měsíců v dubových sudech, nových přibližně z poloviny. Temně švestková barva a vysrážený depot. Intenzivní, bohatá a živočišná vůně, ušlechtilé dřevo, grafit, pryskyřice. V chuti suché, ovocité, zvláštní divočejší linka směrem k „maggi“ a podobným kořeněným ochucovadlům, středně plné a spousta perfektní kyseliny, víno připravené na delší cestu ale již nyní skvělé. Delší dochuť. Nic zbytečně koncentrovaného a přezrálého, moc fajn. Hodně ve stylu Bordeaux, na slepé ochutnávce bych nejspíš právě tuhle oblast původu tipoval bez většího váhání.

Alain Graillot Crozes-Hermitage 2005 „La Guiraude“
O vinaři si dovolím jen několik poznámek z prezentace dovozce, ale mám v úmyslu o něm zjistit co nejvíce. Doména A. Graillota se rozkládá na 20 hektarech nejkamenitější části Crozes-Hermitage, půda je zde velmi chudá na živiny a je tvořena převážně písčitými naplaveninami řek Rhône a Isère s velkými oblými kameny, které dobře akumulují teplo. Menší část výsadeb, 2.7ha ve stáří okolo 20 let, jsou odrůdy bílé – 80% Marsanne a 20% Roussanne. Zbylých 17.3ha je Syrah, nejmladší keře mají 10 let a nejstarší až 50. Vinařství pracuje bez herbicidů a další chemie ve vinohradu, mezi řádky se půda pravidelně obdělává pluhem, aby se kořenový systém vyvíjel co nejvíce do hloubky. U chutnaného vína předchází fermentaci macerace za studena. Samotný kvasný proces trvá 15 až 21 dní za pravidelného přečerpávání a prolamování kvasného klobouku. Po malolaktické fermentaci je část vína přetočena do dubových sudů (pouze desetina nové, zbytek 1 až 3 roky staré), na kterých si poleží rok. Před lahvováním se víno nečiří a lehká filtrace provádí jen ve vyloženě nutných případech.

Velmi tmavá barva, čisté, efektní. Intenzivní, mladá vůně. Koncentrovaně ovocité, pepř, jasně zřetelný a decentně těkavý vyšší alkohol (ovšem tak nějak tam sedí). Ve sklence se postupně rozvíjí, komplikuje. Kouř, uzené maso, vrstva za vrstvou. Neuvěřitelně mne baví. V chuti krásně suché, mladičké, opepřené ovoce (trochu směrem do Cabernetu Franc), délka, tříslo, bylinky, kyseliny. Skvělá struktura, víno volající po zkoumání a pitelné již nyní, ale která má to nejlepší ještě před sebou. Nadchlo. Cenově 1000,- Kč a víc.

Château des Tours Vacqueyras 2001 Reserve
Toto vinařství vlastní Emmanuel Reynaud, kouzelník z legendárního Château Rayas, o kterém bude řeč u dalšího vína. Château de Tours sídlí v oblasti Vacqueyras pár kilometrů severně od Sarrians a hospodaří na přibližně 40 ha vinic a olivových hájů, ze kterých připravují jak A.O.C. Vacqueyras, tak „běžné“ Côtes du Rhône, jak v bílé tak v červené. Jejich Reserve Vacqueyras pochází ze čtyřicetiletých vinohradů na jílovo-vápencová půdě a odrůdově jde o Grenache s lehkou příměsí Syrahu (4%). Víno zraje jen v použitých starších sudech zhruba rok.

Příjemná nazrálá vůně, červeně ovocité s jablíčkovou linkou, přímočaré, fajn. V chuti suché, nazrálé, vyšší kyselina, dobře pitelné. Prostě slušné nazrálé lepší Côtes du Rhône, ale pro mne nic víc. Možná utrpělo přímým srovnáním s dalším vínem, které prostě strhlo pozornost na sebe. Cena 700,- Kč a více.

Château Rayas Châteauneuf-du-Pape 2001 „Pignan“
Château Rayas založil avignonský notář Albert Reynaud v roce 1880, kdy ohluchl a rozhodl se pro změnu povolání. Důvod, proč je tohle vinařství moderní legendou a jejich vína velmi vyhledávána (tak, že ani nemusí moc řešit starosti s prodejem, získat oficiální zastoupení pro ČR trvalo AdVivum několik měsíců a desítky faxů, i tak mají k dispozici v podstatě jen jednotky lahví a pak se uvidí), asi není úplně snadné specifikovat. Určitě v tom hrají roli velmi staré keře, chudé písčité půdy a velmi nízké výnosy v kombinaci s hodně tradičními postupy. Žádný nerez, kontrolované teploty kvašení ani nové barikové sudy, úplně stačí staré dřevo a chladný sklep. Který je prý tak „zanedbaný“, že návštěvník, na kterém se zachytává pavučina, nevěří vlastním očím. No a navíc je Château Rayas dost netypickým Châteauneuf-du-Pape, protože nemíchá několik odrůd, ale je to stoprocentní Grenache Noir. Vyrábějí i podobně špičkové a ještě méně dostupné bílé. Krom téhle největší hvězdy stojí stejný tým za výše zmíněným Château des Tours a také za Château de Fonsalette v apelaci Côtes du Rhône Village „Massif d'Uchaux“. Každé vinařství má ale úplně samostatné sklepy.

Pignan je jakési „druhé víno“ z Château Rayas, ale ne ve smyslu třeba mladších keřů, vyšších výnosů, doby na sudech (rok ve starých) nebo jiné techniky zpracování, ale spíše hrozny nepocházejí ze specifické části jejich vinic, kde vzniká víno první. Hodně nazrálá barva a stejně se projevující i vůně. Delikátní, bohatá, sofistikovaná. Komplex jemnějších i výraznějších aromat, vrstevnatý, neuvěřitelný. Překvapivě výrazná linka sušené papriky. Suché, lehce pálivě kořenité, ovoce, perfektně strukturované, exotické, dlouhé, nádherné. Mám v poznámkách nesmysly jako „gulášová polévka s oslem“ a opakovaně velkým písmem DOKONALÉ, což se mi zrovna často nestává. Velké víno se vším všudy, pocitovka. Hodně by mne zajímala, jak vypadá ze stejného ročníku první víno, když Pignan je „menším“ bráškou. Cena někde nad 2800,- není zrovna „lidová“, v zahraničí lze tohle víno získat o tisícovku levněji, ale tak nějak mne až příjemně překvapila. Čekal jsem ještě větší průšvih. Pro mne jeden z největších vinných zážitků za dost dlouhou dobu.

Zobraz celý článek →

Zklamání z romantické vesničky

Když jsem v březnu odjížděl z Burgundska (fotodeníček), nejsilnější dojem jsem si odvážel z romantické vesničky Pernand-Vergelesses. Možná k tomu přispěla i záplava vín z Cortonu, která se tam chutnala (z vesničky je krásný výhled především na Charlemagne, bílou část tohoto kopce), ale myslím, že podobně nadšen bych byl i bez nich. Dost mne mrzelo, že z časových důvodů prostě nešlo ulovit některá místní vína. A pak se na mne štěstí usmálo při nákupu proviantu na cestu domů v supermarketu v Beaune. Krom balíků pětieurových crémantů „na letní popíjení“ jsem tam ulovil i Pernand-Vergelesses 1er Cru „Les Fichots“ 2006 od známého producenta Maison Moillard z Nuits-Saint-Georges. Měla investice 13€ smysl?

Víno se skrývalo v klasické burgundské lahvi s kovovou záklopkou a kvalitním celokorkem. Barva nijak hluboká, jiskřivá rudá, pěkná. Aroma spíše jednodušší do třešní, čisté ale obyčejné. Ať zkoumám jak zkoumám, tak žádné zajímavé nuance neobjevuji, jen s vyšší teplotou přijde něco těkavek. V chuti suché, středně plné, je tam ovocitost, výraznější kyseliny, slušná dochuť. Taky něco ostřejších hran a dojem nevyváženosti. Tvrdší pinot, u kterého si nejsem jist, jestli třeba jen není ve své „hloupé fázi“ (uzavřen někde mezi odchodem výraznější úvodní ovocitosti a ještě daleko od aromat z lahvového zrání), nebo spíš poněkud nudný. Ale vzhledem k věku a místu nákupu bych se klonil spíše k druhé možnosti. Jinak řečeno splňuje mou představu o tom, jak vypadá pinot ze supermarketu, ale už ne o čtyřletém 1er Cru z Burgundska. A pro mne hodně silně dokládá fakt, že terroir je sice skvělá věc, ale jméno vinaře na vinětě má důležitost snad ještě větší.

Moillard je tradiční velký producent především vín z  Côte de Nuits, na trzích všude po světě lze najít jak miliony lahví jejich běžných spotřebních vín, tak i záležitosti z legendárních poloh, často velmi kvalitní a cenově dostupnější než u konkurence. Vína vypouštějí pod hromadou různých jmen („domů“), bohužel dosti sobě podobných, která mají jakýs takýs systém podle toho, pro jaký trh je víno určeno, zda jde o vlastní či nakupované hrozny a tak podobně. Produkce čistě z vlastních vinic a jejich nejlepší věci najdete pod jménem Domaine Thomas-Moillard, Moillard bez ničeho na mé lahvi pak dle všeho znamená nakoupené hrozny a víno do běžné obchodní sítě. Nejedná se ale jen o nápis na vinětě, jednotlivé značky se obvykle liší postupy i prostory pro vinifikování hroznů a zrání vín (obrovské sklepy Moillardů jsou oblíbená turistická atrakce), přesto vše působí lehce zmatečně. Produkci z vinic v Languedocu a Rumunsku, kde mají pár desítek hektarů, si naštěstí s lahvemi z Burgundska nespletete, alespoň že tak.

Moillard prochází v posledních letech sérií ne úplně příjemných změn, které lze z velké části svalit na klasický průšvih s dědickým právem ve Francii. Počet majitelů postupně nabobtnal do obludných rozměrů, část rodiny, ta která se aktivně nepodílela na řízení společnosti a tvorbě vína, se nejprve rozhodla získat co nejrychleji peníze a odprodat ty nejlepší vinice (Chambertin, Romanée Saint-Vivant, Bonnes-Mares, Vosne-Romanée 1er Cru Malconsorts, …), následně (rok 2008) pak odhlasovala prodej celé firmy, tedy krom vinic v Rumunsku, obchodní společnosti Jean-Baptiste Béjot. Všechno tohle se nemusí nijak podepsat na kvalitě vín a nejspíše jsem měl jen smůlu na nezajímavý kousek (kdo ví, třeba je to kombinací ročníku a blbou náladou sklepmistra, že mu sestřenice prodala vinici na Cortonu…), ale to asi ukáže až čas…

Zobraz celý článek →

Vinná podprsenka, dopis pinotu, oběšený vyděrač, krávy na víně, …

Je tu pátek, tak trochu odlehčíme, tedy většinou. Na úvod něco pro přítelkyně vinných nadšenců, spíše ty s menším poprsím. Jistá americká firma začala prodávat podprsenku, která vám zvětší objem tak o dvě čísla, jako výplň je použit obsah lahve vína. Prostě takové bag-in-bra to je :o) Nápoj lze samozřejmě následně servírovat, technologicky to není řešeno nakojením skrze ventil ve falešné bradavce (návrh na vylepšení, ty jsou totiž teď populární), ale trapně jen pomocí připojené hadičky. I tak myslím večírkový hit! Firma je genderově vyvážená a pro pány zase nabízí umělý pivní pupek. Obejdu se bez obou variant, ale musím uznat, že třeba do kin, která zakazují nošení vlastního pití a jídla, by to bylo hodně praktické :o)

Novinář zabývající se vínem, W. Blake Gray, sepsal poměrně dost povedený dopis na rozloučenou Pinotu Noir (anglicky). Ač prý vždy bude tuhle odrůdu milovat, musí se s ní rozejít, protože od dob, kdy se seznámili, se hodně změnila. Přibrala, spává se Syrahem a vůbec. Prý je to možná tím, že na svých cestách po světě potkala Cabernet a chtěla být tak trochu jako on. No prostě se to hezky čte a jistě pobaví milovníky burgundského pinotu, kterým uniká smysl jeho novosvětských přezrálých variant. A pro ty ostatní je tu i povedená odpověď.

A když už jsme u pinotu… není to dlouho, co jsem tu psal o jak z filmu vystřižených problémech legendárního vinařství Domaine de la Romanée-Conti (a také Domaine de Vogüé, stejný pachatel i postup), které se kdosi pokusil vydírat a požadoval milion euro, nebo jim otráví jejich vzácnou vinnou révu. Zločinec byl dopaden, stylově na místním hřbitově při přebírání (falešných) peněz. Další rozměr celá kauza dostává posledními zprávami, vyděrač se ve své cele oběsil. Před soudem stane jen jeho syn jakožto spolupachatel. Teď už se na scénáři pracuje skoro jistě, dovolil bych si tipovat.

„Modern and oily Gewurztraminer. Begins with orange peel, underdone raisin and cedar. Drink now through 2012.“ (Moderní a olejovitý Tramín. Začíná pomerančovou slupkou, nedovařené rozinky, delikátní cedr. Pijte nyní až skrze 2012). Na adrese http://www.gmon.com/tech/output.shtml najdete webovou aplikaci, která si dělá srandu z degustačních poznámek k vínu. Je postavena na velmi jednoduchém principu šablony (odrůda, přídavné jméno, silný výraz, vůně, chuť atd.), do které se doplňují náhodná slova. Lze si vybrat z režimu „běžně hloupých“ a „extra hloupých“ výsledků.

A na závěr krávy. Co pijí víno. A pak po něm na sebe více bučí a vůbec jsou víc v pohodě… článek na tohle téma objevil Dr.Vino. Farmář v kanadském Okanagan Valley dává svému skotu plemene Angus tak litr místního červeného denně, někdy přímo a jindy v jídle. Prý jim chutná a když se blíží čas napájení, přicházejí rychleji než bylo dříve obvyklé. A kdo by se divil, že! Resveratrol ve víně může pomáhat jejich zdraví a navíc prý produkují méně metanu, prostě asi míň prdí, takže to má i ekologický přínos (a ekonomický, krásně tím půjde zlikvidovat neprodejné přebytky třeba francouzské vinné produkce, pokud se metoda rozšíří). Výraz „hovězí na víně“ tak dostává úplně nový rozměr, krávy jsou v podstatě už předmarinované. Připomíná mi to slavné japonské hovězí z Kobe, kde zase krávy prý dostávají masáže (a říká se, že i pivo a saké, ale tomu nevěřte už vůbec) :o)

Zobraz celý článek →